úterý 22. února O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Česká společnost: Co si myslí o Češích Romové (Milan Krejčiřík) Rakousko: Haider a Hitler: Dva muži, stejná slova (Sueddeutsche Zeitung Magazin) Zpravodajství České televize: Je zpravodajství České televize mrtvolné? Jaká byla Jednadvacítka 3. února 2000? (Jan Čulík) Česká politika: Čekání zatím marné aneb sentence jen trochu dlouhá k nadcházejícímu sněmování Unie svobody (Jiří David) Zmražení platů (Ivan Hoffman) Debata o vědě a o Bohu: Vrchnost, spodina a já, aneb psychologický profil subjektivní výjimečnosti (Václav Pinkava) Úplně pomíjíme vědecko-filozofickou revoluci z přelomu století (Karel Koecher) Reakce: Petr Šabata inzerát ČNTS v MFD nezakázal (Michal Donath) Výzva k odstoupení předsedy Rady ČT (Kateřina Dostálová) Reakce na článek "Pomluvy v Radiožurnálu (Daniel Tácha) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

"Nechapu, proc je podle Vas zpravodajstvi CT o neco lepsi nez driv. Jeho strnulost je mrtvolna (jako v 80. letech), sledovat se zajmem by ho dokazal snad jen imbecil, a to takovy, ktery stravil predchozich deset let na pustem ostrove," napsal v reakci na mou včerejší recenzi Událostí z  3. 2. 2000 Tomáš Pecina.

Aby nebylo mýlky: byl jsem příjemně překvapen, že v porovnání s vysíláním České televize např. koncem éry Ivo Mathého touto dobou před dvěma lety se přestaly - alespoň na prostoru jediného zde dosud recenzovaného pořadu vyskytovat skutečně hrubé, komické chyby. Zdá se mi, že i když nedokázal za poslední dva roky šéf zpravodajství Zdeněk Šámal přiblížit zpravodajství České televize svým étosem normálnímu provozu zvídavého a kritického televizního vysílání, soustředil se alespoň na uhlazování do očí bijící neprofesionality. Zpravodajství České televize je stejně chaotické a bezobsažné (anglický výraz je anodyne, bezbarvé, neutrální, nekonfrontanční) jako dříve, ale zdá se mi, jeho původní drsnost byla trochu uhlazena (ne úplně, základní rysy tohoto postoje zůstávají, nejsou ale tak na první pohled zjevné jako dříve).

Zdeněk Šámal a kolegové se zaměřili na prezentaci. Svědčí o tom velká pozornost věnovaná rádobyatraktivním znělkám Událostí i Jednadvacítky (čím to je a proč to je, že pozorný divák objeví v grafických znělkách Událostí, Jednadvacítky i Pravého poledne implicitní náboženský, či - obecněji řečeno - jemný religiózně-mýtický podtext?) i úsilí prezentovat zpravodajství České televize na veřejnosti co "nejkorektněji"

Právě toto intenzivní úsilí o korektnost, jemuž však chybí vnitřní dynamika, sebevědomí i filozofie (Zdeněk Šámal nikdy veřejně nesdělil, jakou filozofii televizního zpravodajství zastává - kdyby chtěl, Britské listy jsou mu otevřené). Bohužel to vyvolává dojem všeobecné prázdnoty a - ano, Tomáš Pecina to pojmenoval - mrtvolnosti.

Pozorný divák vidí podle toho, co se odehrává na obrazovce České televize, že se reportéři ČT bojí. Nikdo nevybočí z normálu konvenčního vnímání skutečnosti. Nevěřím, že nemají vlastní, samostatné dobré nápady. Podobnost s osmdesátými lety je v tom, že ve zpravodajství České televize vládne, jak se zdá, atmosféra přežívání - jen ať mě nevyhodí, ať se udržím na tomto "prestižním" (?) místě. Proto si nedovolím novou myšlenku. Jistě, v osmdesátých letech propagovala Československá televize militantní komunistickou ideologii - dnes pod rouškou hyperkorektní oficióznosti a zdvořilosti šíří konvenční postoje, bezradnost, izolovanost od světa a prázdnotu.

Možná, že už britské televizní stanice pod tlakem rozmanitosti digitálního a kabelového vysílání také postupně ztrácejí kvalitu. Nicméně však kdykoliv zapnu televizní či rozhlasový přijímač a naladím si stanici BBC, fascinuje mě, že zpravodajské a publicistické pořady, které poslouchám či na něž se dívám, jsou zajímavé - obsahují nové myšlenky. Zdá se mi, že vedoucí pracovníci od reportérů BBC vysloveně vyžadují, aby natáčeli pouze pořady, v nichž je pokaždé něco nového.

(Jen namátkou: cestou na univerzitu včera kolem poledne na kole jsem v rádiu poslouchal na stanici BBC Radio 4 každodenní pravidelný půlhodinový pořad You and Yours, věnovaný zajímavým či aktuálním problémům obyčejných lidí. Pustil jsem rádio zrovna ve chvíli, kdy se hovořilo o potížích vysoce inteligentních dětí, jichž je v populaci průměrně jedno procento - tedy např. takových, které se naučí mluvit v šesti měsících života, ve dvou letech umějí číst a užívat počítače, v šesti řeší matematické rovnice. Z pořadu vyplynulo, že navzdory očekávání to mají tyto děti ve škole velmi obtížné - učitelé se je snaží většinou zatlačit do normálního průměru a nejsou schopni pochopit, že tyto děti vyžadují zvláštní režim. Interviewovaní supernadaní jedinci kolem věku 16 let všichni svědčili o tom, že by bývali dali přednost, aby byli úplně normálními lidmi. V pořadu hovořili také psychologové a pedagogové o nejnovějším výzkumu o podstatě inteligence a o tom, do jaké míry je inteligence dána geneticky a do jaké míry prostředím.)

Jistě, to, co jsem napsal v předchozím odstavci, není zrovna nejlepší příklad: srovnávám-li publicistický pořad BBC Radio 4 se zpravodajskými relacemi ČT, srovnávám nesrovnatelné. Ale v principu platí, co jsem už napsal: pořady okruhů rozhlasové a televizní stanice BBC jsou objevné vysílání zpravodajských pořadů České televize je nudné.

Do určité míry je to jistě tím, že se reportéři na obrazovce ČT bojí projevit profesionální individualitu a osobnost. Stylizují se tedy pod rouškou oficiózní hyperkorektnosti co do nejnevýraznějšího projevu, aby se skryli co nejnenápadněji v podrostu konvenčního, otřepaného vidění světa. Nevýrazný projev s potlačením vlastní osobnosti považují chybně za profesionalitu. Profesionální úsudek reportéra však vyžaduje, aby ho formovala jeho individuální osobnost a zkušenost. Jenže potíž je, že nezávislý a individuální projev bývá v redakci zpravodajství České televize potlačován: ostatní ho vyštípou, protože ho budou považovat za ohrožení vlastní existence Takže to, co by šéfredaktor měl podporovat, je pro redaktora ČT v daném prostředí dokonce nebezpečné. Je to docela jasně vidět při vysílání na obrazovce.

V publicistickém pořadu Jednadvacítka jsou výše uvedené potíže viditelné ještě výrazněji než ve zpravodajských Událostech. Jednadvacítka má totiž mít analyticko-kritickou funkci: nejsou-li jí její redaktoři schopni, bije to do očí daleko více než v běžném zpravodajském pořadu.

Ke konkrétním nedostatkům Jednadvacítky z 3. 2. 2000

Úsilí Zdeňka Šámala o co nejbombastičtější vybavení studia, když už věcný obsah pořadu je bezbarvý, dosáhlo v Jednadvacítce skutečně pozoruhodné intenzity. Zahájení pořadu, v němž se jakoby z nebes snáší z výšin moderátor Jednadvacítky uprostřed načervenale pozlacené konstrukce s dvěma víceméně polokruhovitými jakoby schodišti, snášejícími se po obou stranách moderátora dolů k obrazovce, na níž se pod moderátorem objeví záběr týkající se hlavního tématu dne, je tak kýčovité, že to působí až umělecky.

K neobjevnosti pořadu Jednadvacítka přispívá i to, že pořad v podstatě opakuje, jen trochu podrobněji, hlavní témata dne: nejenže se v něm znovu vysílají v podstatě tytéž zpravodajské šoty, jako v Událostech na ČT 1 o necelé dvě hodiny předtím, ale hovoří nezřídka titíž reportéři a k rozhovoru jsou zvány tytéž osobnosti (k elektronickému podpisu: počítačový odborník Smejkal vystupoval v Událostech i v Jednadvacítce. Cožpak je k danému tématu v České republice k dispozici skutečně vždycky jen jedna, tatáž osoba?)

Britská paralela pořadu Jednadvacítka, Paxmanova Newsnight toto nedělá. Přináší sice také shrnutí hlavních zpráv dne, avšak jinak se na prostoru pětačtyřiceti minut věnuje podrobně třem či čtyřem základním tématům, které rozpracoval vlastní tým pořadu Newsnight a které se často vůbec nekryjí s tím, co se vysílalo v hlavním večerním zpravodajství BBC.

Zde je znát, že v BBC má každý pořad vlastní, oddělený produkční tým a vlastní redakci, kdežto v ČT dělá nejrůznější zpravodajské pořady kdekdo.

Tak bylo v Jednadvacítce dne 3. 2. 2000 dosti velkým zklamáním, že hlavní zprávou dne byla znovu pravděpodobnost, že v Rakousku bude do vlády jmenován Joerg Haider. Už jsme to slyšeli během předchozích dvou hodin v České televizi nejméně dvakrát: v Událostech a pak v pořadu Tady a teď.

Informace v Jednadvacítce nepřinesla nic nového. Vystoupil v ní v rozhovoru z Bratislavy znovu reportér Tomáš Šponar, stejně jako v Událostech, tentokrát měl možnost se rozhovořit trochu podrobněji. Jenže co jsme se dověděli? Otázky Jaroslava Dědiče nebyly objevné. Myslím, že reportéři ČT dost trpí zbytečnou touhou, aby všechno, co se vysílá, bylo stoprocentně aktuální. Může to vést k povrchnosti, protože pro dobrou analýzu je zapotřebí i odstupu.

Moderátor Jaroslav Dědič se ptal (Šponarovi ve vysílání tykal, což se nezdá být profesionální, navozuje to dojem nepřípustného kamarádšoftství mezi pracovníky televize, z něhož je divák vyloučen), jestli reportér ví něco o programu rakouských lidovců a svobodných. Šponar ovšem v první reakci odpověděl, že program nemá. Pak dále spekuloval o tom, co by obsahem programu mělo být - uvedl, že zřejmě bude mít ekonomický rozměr.

Šponarovi v bratislavském studiu při rozhovoru asi dvakrát vypadlo z ucha sluchátko. Pořád ho sbíral, což poněkud odvádělo divákovu pozornost o toho, o čem se mluvilo. Ze začátku svého živého vstupu přerušoval Šponar svou řeč několikrát váháním (ééé - ééé - ééé) - to se taky normálně u reportérů v zahraničních televizích tolik nevidí.

Šponar posléze zahltil diváky dosti nepřehlednými informacemi o tom, kdo dostane možná v rakouské vládě jaké ministerské křeslo. Bylo obtížné se v těchto verbálních informacích orientovat a přesně řečeno, pochybuju, že to bylo pro českého diváka v daném okamžiku podstatné či zajímavé. Důležitější by bývala byla všeobecnější, ale hlubší analýza o rakouské politické kultuře, například taková, jakou otiskl nedávno deníku Guardian (v Britských listech zde).

Celkovým dojmem bylo to, že se - navzdory dosti podstatné zprávě o tom, že se do vlády v sousedním Rakousku dostává potenciální sympatizant s nacisty - České televizi nepodařilo uplatnit profesionální úsudek, vybrat z problematiky to, co na ní je nejdůležitější a jasně a přehledně, s vědomím historických souvislostí i kulturních charakteristik dnešního Rakouska ji vysvětlit divákovi.

Kontroverzní zavádění víz proti východoevropským zemím v Jednadvacítce nebylo kontroverzní

Následoval neúčinný rozhovor Jaroslava Dědiče s ministrem vnitra Grulichem a běloruským konzulem Leonidem Astapovičem o tom, že Česká republika - zjevně pod tlakem Evropské unie - zavádí víza proti východoevropským zemím. Je to otázka velmi zajímavá a ministra Grulicha se měl moderátor vyptat na filozofii Zemanovy vlády v této věci: proč si představuje, že omezení víz sníží v České republice východoevropskou zločinnost? Neztíží to naopak život obyčejným Východoevropanům a nevytvoří to množství nových příležitostí pro příslušníky východoevropských mafií, jak obyčejné lidi - za pomoci české vlády - vykořisťovat?

Dědič příležitosti zeptat se na tyto věci Grulicha skoro vůbec nevyužil. Jako by zavádění víz směrem na východ vůbec nebylo kontroverzní. Jako by bylo možno věřit Grulichovu přesvědčování, že zavedení víz je účinným bojem proti východňárské kriminalitě.

Dědič nechal Grulicha absurdně hovořit i o tom, že poctiví obchodníci se víz nebojí, protože si je zařídí. Grulich ani Dědič ovšem nedodali, že si je jistě zařídí, a to ještě daleko jednodušeji, i nepoctiví obchodníci. Jen v jednom okamžiku se Jaroslav Dědič zmohl vůči Grulichovi na velmi jemnou protiotázku, když se zeptal, zda je skutečně třeba nutit cizince kromě žádosti o víza vyplňovat také tzv. "hraniční průvodky". Grulich nutnost obojí, duplikující byrokracie nevysvětlil a Dědič to po něm už nepožadoval.

Přítomnost běloruského konzula byla v pořadu zbytečná, neboť to byl kdosi, kdo přišel z minulé éry: jako správný někdejší komunistický funkcionář, Leonid Astapovič zahltil vysílání Jednadvacítky oficiózními frázemi a statistikami a neřekl v podstatě nic. Pracovníci televize, kteří zvou do Jednadvacítky hosty, by neměli zvát k danému tématu jen tak kdekoho, ale měli by se předem ujistit, že ve vysílání nebude blábolit. Je to ke škodě pořadu.

Astapovičův běloruský projev se simultánně překládal a do celkového zmatku vyslovovaných frází (nejprve v běloruštině, pak v češtině) přispěl trochu ještě informativní titulek s nezbytně důležitým údajem, že simultánně překládá řečové klenoty pana Astapoviče Milan Dvořák.

Zajímavé je, že zpravodajství České televize zjevně nevyznává normální etické zásady lidských práv. Moderátor se nezeptal, jestli vytvářením pevnosti Evropa neporušuje Evropská unie základní lidské právo volného cestování. Českou televizi však zajímalo, zda zavádění víz neohrozí český mezinárodní obchod.