úterý 22. února

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Česká společnost:
  • Co si myslí o Češích Romové (Milan Krejčiřík) Rakousko:
  • Haider a Hitler: Dva muži, stejná slova (Sueddeutsche Zeitung Magazin) Zpravodajství České televize:
  • Je zpravodajství České televize mrtvolné? Jaká byla Jednadvacítka 3. února 2000? (Jan Čulík) Česká politika:
  • Čekání zatím marné aneb sentence jen trochu dlouhá k nadcházejícímu sněmování Unie svobody (Jiří David)
  • Zmražení platů (Ivan Hoffman) Debata o vědě a o Bohu:
  • Vrchnost, spodina a já, aneb psychologický profil subjektivní výjimečnosti (Václav Pinkava)
  • Úplně pomíjíme vědecko-filozofickou revoluci z přelomu století (Karel Koecher) Reakce:
  • Petr Šabata inzerát ČNTS v MFD nezakázal (Michal Donath)
  • Výzva k odstoupení předsedy Rady ČT (Kateřina Dostálová)
  • Reakce na článek "Pomluvy v Radiožurnálu (Daniel Tácha)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Čekání zatím marné aneb sentence jen trochu dlouhá k nadcházejícímu sněmování Unie svobody

    Jiří David

    Vypadá to, jako by Unie svobody byla na nejlepší cestě stát se hvězdou českého politického nebe. Nejprve "nezradila" své předvolební sliby. Poté svou pravověrnost potvrdila pokusem vyvolat dopředu ztracené hlasování o důvěře vládě a nekompromisním postojem ke státnímu rozpočtu. A nakonec jako hlavní tahoun přivedla čtyřkoalici nejen k prvenství v průzkumech volebních preferencí, ale získala veřejně vyslovenou přízeň dvou nejvýraznějších fenoménů poslední doby - Impulsu 99 a sdružení Děkujeme, odejděte.

    Pro to všechno je Unie svobody až po okraj naplněna optimismem. Jeho projevem je ve straně obecně sdílené přesvědčení, že nadcházející celorepublikové shromáždění v osobě nového předsedy zvolí budoucího českého premiéra. Není proto na škodu analyzovat dosavadní politickou strategii unionistů.

    Podíváme-li se na kroky US v klíčových politických událostech, nemůžeme si nevšimnout dvou ústředních motivů. První z nich je na odiv stavěná zásadovost. Příkladem tohoto postoje může být sjezdové usnesení o nespolupráci se "současnou" sociální demokracií, odmítnutí už jen jednání o Zemanově více než velkorysé nabídce vládních postů po volbách 1998, pokus předat zástupci Evropské unie v Česku "udavačskou" zprávu o stavu příprav na vstup, případně neustávající propírání opoziční smlouvy bez jakéhokoli vstřícného kroku vůči jejím signatářům.

    Ponechme stranou, jestli spíše než o zásadovost v dodržování slibů nejde o neprozíravost v tom, jaké sliby je možno před volbami dávat. Podstatné je, že všechny tyto příklady nesou jasné znaky politického selhání unionistických vůdců.

    Jestliže totiž je posláním politické strany být nejen volena, ale především získané mandáty zúročit politickým vlivem (proč by pro ni jinak voliči hlasovali?), pak Unie veškerý vklad dobrovolně promrhala: nemá ministry, ačkoli mohla; nezvýšila svou přitažlivost pro ČSSD, přestože je menšinové vládě dobrý každý poslanec ochotný ji podpořit; a konečně proti sobě popudila oba významné potenciální partnery gesty více méně bezvýznamnými (opět zbytečné hlasování o důvěře vládě nebo podmiňování jednání s ČSSD a ODS pro ně sebevražedným vypovězením opoziční smlouvy).

    To vše v praxi znamená, že síla US prosadit se je stále menší, dnes už fakticky nulová. Tu a tam uspěje s nějakým pozměňovacím návrhem, ale to jen proto, že se momentálně hodí některému ze smluvních partnerů. Takové "vítězství" ovšem není projevem politického vlivu, spíše se Unii tak nějak "přihodí". Když jde o něco skutečně důležitého, její názor nikoho nezajímá.

    Nejpozoruhodnější na celé věci je, že to vše US považuje za svoji největší výhodu. Naprosté a dobrovolné odříznutí se od byť i minimálního ovlivňování současné vlády chápe jako nejjistější cestu k získání práva ovlivňovat maximálně vládu budoucí. Spoléhání se na tuto kauzalitu je ale ošidné.

    Zmíněná úvaha totiž v sobě skrývá vysoké riziko. Jednak o něčem podobném nemůže reálně uvažovat sama, ale jen ve čtyřkoalici, jednak voliči, pokud je tento blok nepřesvědčí o své soudržnosti, na Unii samu mohou zanevřít. US se totiž jejich zájmy rozhodla dobrovolně neprosazovat, i když mohla, a fakticky vyhlásila pro toto volební obdobíjakýsi generální pardon. Co když ji příznivci napříště nepodpoří, protože si nebudou jisti, že se to po příštích volbách nebude opakovat.?

    Zajímavé je v tomto ohledu srovnání s ODS. Ta se všemožně snaží vzbudit dojem, že události kolem sestavování Zemanovy vlády nejsou dány jejím aktivním rozhodnutím, nýbrž objektivní nutností. Podle ODS nevládne ČSSD proto, že by jí ona k vládě pomohla, ale proto, že vládnou musí vítěz. Tento manévr Klausově straně zvyšuje přitažlivost pro voliče: čím víc nám dáte hlasů, tím větší vliv budeme mít.

    US naproti tomu vysílá jinou zprávu: potřebujeme vyhrát, jinak nebudeme vlivnou stranou. Rozhodla se tak vsadit všechno na budoucí volební vítězství - v tuto chvíli totiž už jedině jím ospravedlní politický diletantismus svých vůdců. Jen proto je nejnovějším hitem Unie jako vůdce čtyřkoalice a snaha přivést v této věci značně zdrženlivé lidovce ke slibu společných kandidátek, obecněji hlubší integrace. Josef Lux svého času nebyl špatným prorokem, když konstatoval, že nevstoupením do vlády v roce 1998 Unie svobody rezignovala na důvod svého vzniku. Jednotná čtyřkoalice je zjevně pokusem o unionistický reparát, jehož náklady zatím KDU-ČSL odmítá platit.

    Druhým klíčovým bodem strategie Unie svobody vedle "zásadovosti" a z ní vyplývající zálibě ve čtyřkoalování je okázalé pohrdání nynější vládou. Má-li totiž být shora popsaná metoda úspěšná, je třeba vládu, do níž US odmítla vstoupit, vykreslit jako něco, co vůbec nestojí za řeč. Jakákoli snaha ovlivnit kroky exekutivy je podle Kühnlových straníků z principu zbytečná.

    Opět je v této věci zajímavé srovnání s ODS. Zatímco v podání Unie dnašní vláda je a musí být bez dalšího špatná, protože jinak by do ní vstoupila, je pro ODS špatná proto, že je socialistická. Tím si občanští demokraté otevřeli cestu pro větší či menší kooperaci se sociálními demokraty tam, kde to shledávají prospěšným, a k možnosti být veřejností chápán jako i dnes silný politický hráč bojující za zájmy svých voličů (viz dodatek k opoziční smlouvě), například jemnou korekcí jejích "výstřelků".

    Naproti tomu úspěch unionistické strategie se tak stává závislým na neúspěchu Zemanovy vlády. Ten se ovšem prozatím nedostavuje a není důvod si myslet, že se tak vůbec stane. Bilance sociálně demokratického vládnutí dokonce naznačuje, že nynější česká vláda je na nejlepší cestě být jednou z vůbec nejúspěšnějších. A ani chabý umělecký dojem na konečném součtu nic neznění.

    Nejpravděpodobnější prognóza proto není k Unii svobody příliš laskavá. Současná vláda nebude dostatečně neúspěšná na to, aby to poškodilo i smluvní ODS (o to se určitě občanští demokraté postarají), ani se čtyřkoalice nestane blokem dostatečně jednotným a tedy nejvlivnějším po příštích volbách. Jinak řečeno: přínos Unie svobody české politice je k dnešnímu dni mizivý a jsou všechny důvody domnívat se, že takovým i zůstane. Prozatím prohrála co mohla a jen čistou nadějí prozatím zůstává očekávání čehokoli jiného. Nějaké sebereflexe před nastávajícím celorepublikovým shromážděním totiž není vidět ani náznak

    Autor je odb. asistentem na katedře společenských věd VŠB- Technické univerzity Ostrava



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|