Nad posledním číslem Mediažurnálu, zpravodaje Syndikátu novinářů České
republiky
Hned úvod nového čísla Mediažurnálu je věnován pokárání.
V minulém čísle stejného magazínu totiž jeho předplatitelé dostali
dotazník, který byl určen novinářům, působícím na volné noze. Co měl tento
dotazník zjišťovat, nebylo příliš zřejmé ani z přiloženého průvodního
dopisu. Asi i proto se nutně stalo to, co se stát muselo - novináři na něj
nereflektovali a prostě a jednoduše jej buď vyhodili, nebo si do něj
zabalili svačiny. Nicméně redakce Mediažurnálu nepochopila toto
ignorování výzkumného materiálu jako svoji chybu, ale obvinila novináře
z toho, že si zaslaný dotazník dovolili ignorovat. Hledat chybu u sebe
by bylo v tomto případě asi více než vhodné, protože vypsání dotazníku
se účastnila jedna dvacetišestina evidovaných volných novinářů. Jsem
také novinářkou na volné noze a diskutovaný dotazník jsem také obdržela -
proto mohu vypsat aspoň své důvody, proč jsem na doručený materiál
nereflektovala.
První důvod je zcela prozaický - nevím, proč bych měla absolvovat
několik nezbytných kroků souvisejících s doručením dotazníku: dotazník
přišel jako vložený list papíru do Mediažurnálu, tudíž bylo třeba
jej vyplnit (perem, elektronickou verzi třeba v podobě přílohového
souboru pro e-mail nikdo jako možnost nepotvrdil), zabalit do obálky,
odnést na poštu a zaplatit za jeho odeslání. Opravdu nevím, proč bych měla
tuto dopisovou anabázi absolvovat a ještě navíc za ni platit cenu známky,
když Syndikátu novinářů odvádím ročně poměrně slušnou částku za to, že jsem
kdesi evidovaná jako jeho členka. Stejně zřejmě uvažovala většina
oslovených, jichž se zařazení do dotazníku týkalo.
Několik dalších postřehů, které zde uvedu, dle mého natolik snižují
důvěryhodnost Mediažurnálu a lidí jej vytvářejících, že je důvod
ignorování jejich materiálů dle mého více než zřejmý. Všechny se týkají
obsahu jeho posledního čísla Mediažurnálu:
Protože pracuji jako volná novinářka už skoro deset let, dovolím si
tvrdit, že vím cosi o tom, jak by měly vypadat odborné noviny (a čím jiným
než odborným periodikem pro sféru médií by měl Mediažurnál být?).
Proto také jsem stále více znechucena obsahem každého dalšího čísla.
Základní (ale opravdu jen ty základní) připomínky pro přehlednost
očísluji:
- Proč nezačít odzadu
Poslední strana 2.letošního čísla Mediažurnálu je věnována
rubrice Napsali o médiích Š Ze šesti přetištěných příspěvků bylo pět
převzato z Mladé fronty DNES, jeden pak z Lidových
novin. Vskutku reprezentativní vzorek! Takový výběr článků by snad
obstál v úzkém redakčním kruhu při neoficiálním a neveřejném
posuzování mediální sféry, ale rozhodně by se neměl objevit jako
reprezentativní vzorek toho, co napsala o médiích česká periodika. Kam se
poděly nesmírně fundované články, věnující se problémům v mediální
oblasti, vycházející například v internetovém deníku Britské
listy, nebo ve stále se lepšícím týdeníku Strategie? Opravdu má
u nás právo na citaci jen nejčtenější a stále méně odborně zdatný deník
Mladá fronta DNES? Výběr článků vypovídá nejvíce o rozhledu
redaktorů Mediažurnálu - dávat svým kritikům do ruky tak mocnou
zbraň by - chtějí-li své funkce nadále držet - přece jen snad neměli.
2. Nesmírně mě pobavila informace ze strany 7, kde je otištěn článek o
možnosti získání nejrůznějších grantů z Nadace Český literární
fond. Uzávěrka těchto žádostí byla totiž 29.února, zatímco únorové
číslo Mediažurnálu dorazilo konkrétně do Ostravy 2.března.
3. Obzvláštní rozsáhlou kapitolu by si zasloužila jazyková stránka Mediažurnálu. Překlepy,
špatné tvary sloves, přetiskování stylisticky a jazykově neupravených
dopisů od čtenářů, to všechno netvoří právě ideální základ kvalitní
novinářské propagace (viz například články Vzpomínka na Ludvíka
Pacovského, či dopis Jaroslava Bartoška z katedry
žurnalistiky FF UP Olomouc ad.).
4. Přetiskujeme, přetiskujeme a zase přetiskujeme!
Strany osm a devět (včetně úvodu ze strany 1!) tvoří
nepůvodní materiál převzatý ze Světa rozhlasu 1999 s názvem
O programovém zaměření rozhlasových stanic. Dát ze šestnácti stran
měsíčníku k dispozici dvě tiskové strany materiálu, který již byl
kdesi publikován, mi připadá jako vyložená drzost a neúcta vůči čtenářům
Mediažurnálu. Dalším převzatým materiálem je celostránkový článek ze
strany 15 s názvem Nahrávání telefonických rozhovorů je velmi
sporné (vyšlo opět v Mladé frontě DNES). Při sledování
účasti článků z Mladé fronty DNES v Mediažurnálu u
mě vzniká podezření, že mi dosud unikal nesmírně důležitý pramen informací
o médiích. Jak jsem vůbec bez četby Mladé fronty DNES mohla jako
praktická novinářka existovat? A byla bych ráda, kdyby tuto kritiku nebrala
osobně právě redakce MfD, ale redaktoři Mediažurnálu - jejich
adorování článků MfD totiž působí trapně a z případného čtivého
zdroje-deníku činí jedinou a všemocnou autoritu. Dalším převzatým článkem
je materiál s názvem Ohrožuje fúze America Online a Time Warner
svobodný pohyb informací? (vyšlo v Lidových novinách stejně
jako další přetištěný článek). Lidové noviny se tedy stávají druhým
a posledním citovatelným zdrojem informací ze spektra českých periodik,
soudě aspoň podle jejich nulového zastoupení
v Mediažurnálu.
5. Sečteno a podtrženo
- nové číslo Mediažurnálu přineslo plných šest stran
nepůvodních materiálů, takže na informace pro širokou novinářskou obec
zůstalo pouhých 10 stran, z nichž polovinu zabraly pravidelné rubriky
a další polovinu nezáživné materiály týkající se stále diskutovaného
Etického kodexu novináře či podrobný rozpis toho, jak bude
v budoucnu vypadat české digitální vysílání. Nevím, ale jako řadová
členka Syndikátu novinářů si "svou" měsíční názorovou platformu
v podobě periodika představuji úplně jinak.
Připomeňme, že tento časopisecký hybrid připravuje celkem pět pod ním
podepsaných redaktorů či členů redakční rady. Znám redakci, kde pět
redaktorů připravuje dvacetistránkové noviny dvakrát týdně i
s odbornými monotematickými přílohami. Pět - prý fundovaných -
redaktorů Mediažurnálu však není schopno naplnit čtivými a
informativními materiály ani pouhých šestnáct stran měsíčně. To vše za část
peněz přišedších do pokladny Syndikátu novinářů z peněz jeho členů.
Ve světle těchto souvislostí je pro mne nepochopitelné, jak si vůbec
mohla redakce dovolit napsat, že volní novináři ignorovali dotazník, který
jim byl poslán. Až vy, redakční pracovníci Mediažurnálu, začnete
odvádět adekvátní práci a nebudete ve své branži jen neschopnými černými
ovcemi, jistě budete mít u svých méně známých profesních kolegů větší
vážnost a celé vaše úsilí bude působit méně fraškovitě. Pak zřejmě také
nebudete vnímáni jako periodický parazit, který slouží nejlépe opravdu jen
k tomu balení svačin.
Daniela Macháčková
Novinářka na volné noze a PR pro nakladatelství Ivo Železný
s působností Morava-Slezsko
