Nespravedlnost vůči (ministru) spravedlnosti
Mediální obraz "záměru ministra Motejla resignovat"
Miloš Štěpánek
Při debatách o nízké politické kultuře v Česku - a podílu médií na ní - by
měl být před závorku každé úvahy vytčen postulát: pojetí se může lišit,
ale fakta nikoliv. Ten je ovšem vtělen do imperativu - naneštěstí tak
neblaze často porušovanému - oddělení komentáře od zprávy, která se
má dostat občanovi nezkreslena, aby si na jejím základě mohl sám vést své
úvahy a dělat závěry. Zlepšení nelze dosáhnout obecnými výzvami, ale pouze
(konfliktní!) kritikou konkrétních sporných případů. Podporuji názor, že
významnou roli při tom mohou sehrát neviditelní (internetoví)
hlídací psi demokracie jak svojí přitažlivostí pro přemýšlivé elity,
tak možností vytvořit pro takovou debatu prostor. Vždyť elektronický
redaktor není spoután ani pevným rozsahem stránek, rubrik a sloupců, ani
drahotou papíru, tisku a distribuce a jen v menší míře ohledy ekonomickými
(jistě ne honbou za platící klientelou přímých odběratelů a nevím do jaké
míry závislostí na mohovitějších zadavatelích reklamy).
Většina z nás (ráda) zapomněla, jak za bolševismu byla média
zahlcována mnohastránkovými projevy generálních a jiných tajemníků, z nichž
nesmělo být ani slovíčko vynecháno. Škodlivý je ovšem i informační smog,
který podle Jakuba Patočky (Literární noviny 14/2000 - úvodník) vzniká
"prosytí-li mlhu všudypřítomných banálních informací zplodiny vypouštěné
tucty mediálních komínů". V jeho rámci nemůžeme být spokojeni s pravým
opakem, kdy se řadový občan musí pídit po uspokojivém výtahu podstatných,
klíčových myšlenek z důležitého prohlášení státníka, byť významně uváděl na
pravou míru různě dlouho opakované bludy či byl přímo tečkou za nějakou
efemérní kampaní.
V letošním roce se již podruhé setkávám s případem, kdy konfrontace
vytržených částí citátů zaslechnutých z rozhlasu a televizí i následných
útržků v tisku vyvolala mé podezření z manipulace veřejným míněním. To mne
v obou případech přimělo k pátrání na webových stránkách po úplném znění
prohlášení z tiskové konference a v obou případech se podezření potvrdilo.
Samotná média však své případné (ale spíše vzácné) omluvy v lepším případě
zašumlovala.
Poprvé šlo o prohlášení ministra Kavana v kauze exministra Zielence.
Moje - myslím neortodoxní - závěry vyšly (k mému překvapení) jako dopisy
čtenáře v časopise Týden č. 4 a 6/2000. Dovolím si zde menší exkurs: Moje
zkušenosti z účasti v mediálních debatách souznějí s dopisem čtenáře
Miroslava Kodeta (v Literárních novinách 14/2000), který píše, že žádná
významná tiskovina nezveřejní článek proti srsti své (či vydavatelovy)
jednosměrné ideologie, lépe zideologizovanosti, byť by byl traktát sebelépe
formulován, podložen fakty s brilantně logickými závěry. Neotiskne
sebechytřejší fejeton, pokud se dotýká božstev". M. Kodet dále rozvádí
jako božstva liberalismus, dříve ODS dnes US, USA. Podobně však jsou v řadě
dalších mediálních štábů naopak tabu racionálně kladné postoje k roli
státu, ústavních a státních orgánů, jakož i politických stran. Často není
salonfähig i jen zmínka o politické stabilitě a ujednáních (přes
jejich veškerou diskutabilnost) k ní směřujících, zmiňovaných výhradně pod
hanobícími přezdívkami: oposmlouva (smlouva o-pozicích) či toleranční
patent.
Další důvod k vyslovení pochybnosti o vyváženosti a férovosti
zpravodajství a komentářů našich médií mi dává nejnovější případ velmi
neúplného reportování a velmi zkresleného ohlasu tiskové konference
ministra spravedlnosti Motejla ze dne 27. března, jejímž smyslem bylo
ukončit kampaň daleko kratší.
První fámy o záměru ministra spravedlnosti resignovat se vklínily do
dlouhodobější ažiotáže kolem kritiky váhavé výměny členů vlády. Přes málo
pochopitelný a pro odvolávané ministry parně sotva přijatelný postup
předsedy vlády si jen velmi neobjektivní pozorovatel v této kampani
nepovšimne rysu cílené skandalizace, pramenící jednak z principiální (a
mnohými neskrývané) nenávisti k socanům a jednak zřejmě z touhy po
odvetě za premiérův nikoli přátelský vztah k žurnalistickému stavu, který
vyvrcholil v očividně provokujícím výroku o "pitomcích, hnoji a póvlu."
Zvěsti se objevily (tuším, že 23.3 v Právu) po Motejlově návštěvě na
hradě nejen bez jeho přičinění, ale proti jeho vůli. Závěrem svého
tiskového prohlášení mužně prohlásil: Vím, že jsem svými pochybnostmi o
mém vlastním osudu zpochybnil i svoji vlastní autoritu. A pro mnohé
patrně překvapivě dodal: Od počátku nebylo mým přáním, aby se tyto
pochybnosti staly věcí veřejně známou. Nestálo by novinářské branži,
bojující údajně jako jeden muž za zvýšení úrovně politické kultury, za
hlubší zkoumání proč došlo k úniku této informace a pranýřování toho, kdo
se jím provinil? Sláva autora sólokapra, který samozřejmě zdroj své
informace hrdinně utají, je za této situace velmi pokleslé kvality.
Jak uvádím v titulku, považuji za velkou nespravedlnost vůči
(ministru) spravedlnosti, že masové sdělovací prostředky neseznámily
širší veřejnost ve větším rozsahu a zejména do větší hloubky s tiskovým
prohlášením ministra, které je i svého druhu menším literárním a etickým
skvostem na úrovni úvah Senekových či spíše Epiktetových (doporučuji
přečíst na adrese www.justice.cz v
oddíle informace). Prohlášení má však především velký náboj politický, na
který níže poukazuji a pro který se širší citace patrně mnohým nehodila do
krámu tj. do rozehrané politikářské partie, či tažení proti sociální
demokracii (což pro mne není zcela totéž co ČSSD jako partaj) a zejména
jejímu premiérovi.
První polovina klíčové části tiskového prohlášení začíná větou:
Chápu, že politika je především politický boj, usilování o vliv na moc a
že svět politiky je světem kde platí trochu jiná pravidla. Připusťme,
že to nebylo nic horšího než komentátorská netrpělivost zpravodajů, proč
nepředložili ani občanům trpělivě sledujícím různé relace rozhlasu a
televize a listujícím různými tituly novin souvisle alespoň toto
originální občanské poselství (i zde poněkud krácené) a zejména jeho
podtržené jádro: Přesto jsem byl skutečně zaskočen politickým ujednáním
obsaženým v dodatku k tzv. opoziční smlouvě pokud se podmínkou existence
vlády a pokračujícího procesu stabilizace poměrů a zlepšení ekonomického
rozvoje stalo ujednání o rekonstrukci vlády spočívající ve výměně čtyř
jejích členů. Š I přes zmíněné připuštění zvláštností politiky a
jejích prostředků, by mělo zůstat všem politikům jako základní krédo
racionalita jejich kroků a především záměr absolutní přednosti zájmů
společnosti a státuŠa to vše by mělo rozhodně převažovat nad
malichernostmi a prestižními pocity.ŠChtěl jsem odchodem z vlády dát
najevo své jednoznačné ne politické hře, která se v souvislosti s
projednáním státního rozpočtu stala podmínkou existence této vlády. Učinil
bych tak zadost svým občanským pocitům.
Povšimněme si, jak daleko jsou podtržené části od permanentní
bezhlavé kritiky sociálně demokratické menšinové vlády a od nedávného
nesmyslného parlamentního vota "ČSSD škodí státu". To se mnohým nepříjemně
poslouchá od nestranického člena této vlády. Dílčí úryvky a
parafráze úvah z tohoto oddílu prohlášení o otázkách mravnosti se umně
vplétaly do pokračujících filipik proti "zrádné a nemravné" opoziční
smlouvě a zejména proti skutečně nechutným personálním souvislostem
tolerančního patentu, za něž však pilíře demokracie vypalují cejch
hanby stejně vyděrači jako vydíranému. Hraběcí rady tu přednášejí i
politické síly ochotné hnát národ do téměř sebevražedných (z hlediska
vstupu do EU) předčasných voleb.
Nemohu se zbavit dojmu, že mrzačení již těchto části citátu hlavně
spoluvytvářelo půdu pro zamlčení následující, nejdůležitější
politické části prohlášení. Nemám vyčerpávající výstřižkový archiv,
ale zatím se mi nikde (kromě webové stránky ministerstva) nepodařilo najít
podstatu, kterou uvádím bez krácení a mezer: S touto pohnutkou se střetl
jiný pocit odpovědnosti za splnění pracovních úkolů, které mi náleží
a které jsem na sebe dobrovolně vzal. Můj odchod z vlády by možná
poškodil vládu, možná, že by měl vliv i na obraz České republiky v
mezinárodním kontextu. Můj odchod z vlády by byl jakýmsi pokáráním
vůči jenom jedné straně (nepochybně ČSSD) oné nešťastné dohody
a byl by současně vítězstvím pro ty, kteří z nejrůznějších důvodů
nejen reformě soudnictví, ale řadě rozumných kroků této vlády
nepřejí.
Neboli: Pic kozu do vazu! Nestranický státník překousl z
vlasteneckých důvodů svoje oprávněné morální skrupule, odsoudil kazisvěty a
i nadále podporuje pro společnost užitečnou linii dlouhodobě masově
skandalizované sociálně demokratické menšinové vlády. Při ocenění aspektu
morální tento aspekt nezaznamenal ve své nedělní ranní promluvě 2.4. ani
Pavel Tigrid. Kdo zorganizoval vyslepičení jeho intimních osobních úvah si
takovéto stanovisko nejen nemohl dát za rámeček, ale zdálo se, že spíše za
klobouk. Lidsky - nikoliv však z etického a profesionálně mediálního
hlediska - je snad pochopitelné, když šiřitelé takové kauzy od ní utečou
(byť jak malí kluci). Vůbec však nechápu, jak jedno neviditelné (s velkým
písmenem) médium mohlo tuto ministrovu argumentaci zamlčet, ale současně
glosovat, jako že "vyměknul". Za ministra jsem osobně rozhořčen a
jen-tak-tak se držím, abych na adresu autora takového titulku a glosy
nepoužil ono páně Svěrákovo (Lidové noviny 19. 1. 2000) jedno slovo
sprosté staré, tuhé a osvědčené na které si zatím netroufli
zneuživatelé nadávek.
Co čert nechtěl, martyriu ministra spravedlnosti ještě nebyl konec.
Dovedu si docela dobře představit po tiskovce houf nastražených mikrofonů
pro "exkluzivní" rozhovor, a lidsky i že v takové vřavě oslabené pozornosti
unikne provokačně formulovaný údajný obsah dálnopisu ODS. I jako oběť
tohoto (údajně nechtěného) mediálního podrazu se Otakar Motejl dokázal
obratem důstojně omluvit, při setrvání na svém stanovisku k vyděračům.
Tento omluvný dopis mimochodem JE na Neviditelném psu v plném znění.
Dovedu si představit tu radost, že média měla záminku, proč už
nerozpitvávat jakoby zastaralou podstatu vlastního kardinálního trapasu,
protože tu je již zbrusu nová novinka. Kdo by v takové situaci třeba jen
morálně soudil (a už vůbec odsoudil) kolegyni, která v nouzi nejvyšší
takový božidar zaonačila.
Odkazy jsou v textu úplné: kdo chceš, prověřuj. A posuď jak média zase pomohla zvýšit politickou kulturu.
Miloš Štěpánek
Poznámka JČ: Termín "politická kultura" označuje charakteristické
rysy, převládající v politickém životě daného společenství. Není to termín
hodnotící. Nehovoří se tedy normálně o "nízké" politické kultuře, to je
omyl.
Je sice pravda, jak píše Miloš Štěpánek, že eticky pracující a
profesionální novináři by měli poskytovat ucelené a objektivní, i když
kriticky zhodnocené informace o záležitosti, o níž píší, neměli by tedy
vytrhovat z kontextu útržky informaci a neférově jimi manipulovat. Je však
chybou požadovat, že by snad měl novinář respektovat politikovo přání, že
jeho určitý výrok "neměl být zveřejněn". Pokud si politik ten výrok nepřál
zveřejnit, neměl ho vypustit z úst. Novinář musí sám učinit úsudek, zda je
ve veřejném zájmu, aby byla informace zveřejněna, a to i proti vůli
politika. Jiná věc je, že pod bulvárním tlakem zveřejňují novináři často
informace z důvodů senzacechtivosti, které nutně veřejnému zájmu nijak
neslouží, spíše naopak.
