Zrušte české zdravotnické předpisy, které jsou v rozporu s mezinárodními úmluvami
Občanské sdružení na ochranu pacientů se sídlem v Praze požádalo 5. dubna
Ústavní soud ČR o zrušení části zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu,
a dále o zrušení vyhlášky ministerstva zdravotnictví č. 221/1955 Sb., o
znaleckých komisích. Zmíněné právní předpisy jsou totiž v rozporu s
mezinárodní Úmluvou na ochranu lidských práv a základních svobod (čl. 6) a s
českou ústavní Listinou základních práv a svobod.
Podle úmluvy i listiny má mít občan zaručeno právo na nezávislé přešetření
svého sporu za své osobní účasti. Právní předpisy uplatňované v českém
zdravotnictví však toto právo občanům upírají.
Podle zákona o péči o zdraví lidu může občan podat stížnost vedoucímu
pracovníkovi zdravotnického zařízení, který o stížnosti "rozhodne". V praxi
to znamená, že ředitel zdravotnického zařízení, často lékař, rozhodne o
stížnosti bez přítomnosti občana - stěžovatele, který také nemá přístup k
podkladům, na jejichž základě se o sporu rozhoduje (nemá právo na znalost
zdravotní dokumentace, nemůže žádat přešetření svého zdravotního stavu
nezávislým orgánem, nezná protiargumenty druhé strany).
Naopak lékař je v
takovémto sporu zvýhodněn, neboť zná veškerou zdravotní dokumentaci (pokud s
touto dokumentací manipuluje, není za to žádný postih) a ze strany ředitele
zdravotnického zařízení bývá ve věci dotazován (od pacienta nikdo doplňující
informace nepožaduje).
Pacient se poté zpravidla odvolává buď k okresnímu úřadu nebo k ministerstvu
zdravotnictví - tyto úřady mohou ustavit tzv. znaleckou komisi, jejíž
činnost však neupravuje zákon, ale pouze vyhláška MZ ČR. Podle této vyhlášky
však ve znalecké komisi zasednou převážně jen lékaři, vybíraní zcela
nahodile. Přizván má být jeden právník, jenže ten je vybrán zúčastněnými
lékaři - jedná se vždy o zaměstnance zdravotnického zařízení, případně
ministerstva zdravotnictví. A tento jediný právník stejně nemá žádný vliv na
řádnost projednání stížnosti - převahu hlasů mají lékaři, které do komise
částečně deleguje lékařská komora.
Vyhláška MZ ČR neumožňuje osobní účast občana - stěžovatele ani vypořádání
jeho námitek proti způsobu šetření. Navíc tato vyhláška legalizuje to, aby
komise provedla jen neúplné šetření, neboť komise se má zabývat zdravotní
dokumentací, "pokud ji zdravotnické zařízení komisi poskytne".
Nespokojený občan, který od této komise dostane do ruky pouze stručný závěr
(případ lékařského pochybení nelze prokázat) bez doprovodných argumentů a
důkazů, se poté obrací na soud nebo na orgány činné v trestním řízení. I
když na této další úrovni někdy vznikne znalecký posudek se zcela jinými
závěry, protistrana (lékař) se odvolá na původní závěry mimosoudní znalecké
komise - a kauza převážně končí odložením stížnosti ad acta.
Pokud Ústavní soud nepřinutí ministerstvo zdravotnictví k legislativní
činnosti, která by směřovala do vyspělého světa, nelze očekávat ani do
budoucna žádnou změnu k lepšímu. MZ ČR totiž právě zpracovalo návrh nového
zákona o veřejném zdravotním pojištění, který v některých směrech stávající
právní stav ještě zhoršuje - návrh nového zákona není daleko od právních
předpisů vyráběných v 50. letech bývalým komunistickým režimem.
Postavení
pacienta v českém zdravotnictví se tak překvapivě může v nejbližším období
ještě výrazněji zproblematizovat. Příčinou tohoto zvláštního postupu nového
ministra zdravotnictví je přítomnost velkého počtu lékařů ve vedení
resortního úřadu, naopak nepřítomnost právníků, kteří by znali zahraniční
právní předpisy, ale i navázání spolupráce mezi novým ministrem a JUDr.
Machem, který je pražským advokátem a zároveň placeným právníkem
zastupujícím zájmy České lékařské komory.
Vladimíra Bošková
předsedkyně Občanského sdružení na ochranu pacientů
