Dva akordy pro česko-německou “entente cordiale”?

Miloš Štěpánek

Předmluva

Železo železem se ostří a jiskřičku lze vykřesat jen střetem - doslovně i v diskusi. Myslím, že stojí za úvahu, jak k vývoji politické kultury v Čechách a v  českých médiích (nemluvě o specifickém tématu) přispívá jednostranné kolovrátkovité opakování vlastního stanoviska k sudetoněmeckému tématu a přehlížení stanovisek protivných (v obou významech výrazu) - jak činí Bohuslav Doležal a Emanuel Mandler. Jednak obecně nebylo sebemrskačství (LN 21.4.2000) přijatelnou formou výměny názorů ani v době svého rozkvětu ve 13-14. století. Jednak “tento způsob letošní (ne)výměny názorů nenaplňuje obsah v Čechách - zásluhou TGM - rozšířené maximy, že demokracie je diskuse. Základní podmínkou dialogu je konfrontace přinejmenším dvou (odlišných, ne-li protilehlých) hledisek..

Povšimněme si, že Lidové noviny oběma autorům vytrvale opětovně poskytují rozsáhlý prostor pro hlásání jejich stanovisek. Pak následuje záplava dopisů čtenářů (snad nejsem neobjektivní statistik) většinou nesouhlasných. Z nich mnohé ani nemohou být (pro nedostatek místa) uveřejněny A jeden z obou autorů potom názory z těchto dopisů prostě ignoruje, nevyvrací, ale vystoupí s prohloubením své původní argumentace.

Také pro moje dvě níže uvedené dichotomie se v Lidovkách nenašlo místo. Souhlasil jsem, aby redakce mé poznámky dotázaným předala. Nebude však snad a škodu, když se s nimi seznámí i širší veřejnost. A ovšem že bych uvítal, kdyby se alespoň jeden z obou komentátorů v některém ze svých budoucích nevyhnutelných příspěvků pokusil s těmito dvěma náměty jako s reálnými dichotomiemi vypořádat.

Vlastní dotaz

Zaprvé: Byl jsem pokřtěn v československé církvi, (kterou jsem však hned po válce opustil, jako i moje matka, když jsme se dozvěděli o holocaustu, v podstatě ze skepse, že bůh by něco takového nemohl dopustit). Sympatizuji s hromadným zpytováním svědomí, a společným intimním vyznáním hříchů a zpovědí. Když se z české strany zní výzvy k novým omluvám vůči odsunutým, nemůže být antitezí truismus, že ne všichni Němci v předválečné ČSR vítali Hitlera a nemálo jich zahynulo v koncentračních táborech. Pro rovnomocné česko-německé souznění by nynější zastánci hesla Recht auf Heimat (s neopominutelným hamižným podtextem) do kontrapunktu česko-německých vztahů měli - třeba i v Jihlavě - přispět pokáním do svých řad za někdejší zastánce hesla Heim ins Reich. To není unik od tématu do minulosti, který by mohl pokračovat až k tésvatováclavské dodávce volů.

Zadruhé: Nepochybně existuje právní názor, že dekrety prezidenta republiky položily základ českého práva; jejich zrušení by vyvolalo obrovské problémy, zejména by - bez dalšího - znamenalo obnovení platnosti práva nacistického. Odpůrci tohoto stanoviska (na straně české i německé) by měli proargumentovat, proč se také na německé straně považuje za nemožné (s podobnou argumentací) uznat neplatnost mnichovského diktátu “od samého počátku”. Vis-a-vis této opozici nevidím - snad bezpřílišného pragmatismu - lepší východisko (přijaté v Deklaraci, a při setkání Schröder-Zeman), než že dokumenty jsou “vyhaslé” a soustředit se na budoucí spolupráci.

Miloš Štěpánek

Původně napsáno 3. května 2000