Z tohoto pojetí plyne, že věcně není třeba rozlišovat takovou svobodu podle médií - pro to mohou být nanejvýš důvody praktické, pokud je zákonodárce shledá. Věcně také není ani třeba oddělovat státní orgány, dohlížející na dodržování záruk svobody a na dodržování její zákonné úpravy (společensky nezbytných mezí).

Technické souvislosti záruk svobody šíření informací, zejména elektronické, jakož i překrývání pravomocí ve správě kmitočtového spektra vyžadují přinejmenším souběžně řešit - případně i společně vyřešit - soulad procedur, koordinaci rozhodování, podobnost postavení regulačních orgánů; zejména pak harmonizaci se záměry rekonstrukce celé veřejné správy. Jejími nejvyššími místy mají totiž být tzv. ústřední správní úřady. Postavení a uspořádání celé řady z nich, zřizovaných a kontrolovaných přímo legislativní mocí, nikoli mocí výkonnou, by mělo být velmi blízké - obdobně jako stávající Nejvyšší kontrolní úřad, Úřad na ochranu hospodářské soutěže apod.

Z uvedených východisek vyplývá představa ústředního správního úřadu pro záruky svobody šíření informací, sestávajícího z 

K tomuto uspořádání dospěli v Evropě již před dvěma lety v Itálii, nyní k němu směřuje i Velká Británie. Leckde mají od počátku velmi podobný severoamerický model, ovšem významně více omezující zasahování veřejné správy do obsahu sdělování.