úterý 13. června

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Česká televize:
  • Jaký byl pořad V pravé poledne s novým moderátorem? (Tomáš Pecina) Česká televize a ODS:
  • Nesouhlas s Tomášem Pecinou. Televizní pokus o popis tragické události (Štěpán Kotrba) Soudy a ODS:
  • Verdikt v případě Libora Nováka byl velmi pozitivní (Lubomír Ptáček) Co bude znamenat blížící se identifikace celého lidského genetického kódu:
  • Mají vaše číslo!! Triumf vědy či zlatý důl pro big business? (Observer)
  • Lidský genom - je to obdivuhodné: jenže možná vás to připraví o zaměstnání a o střechu nad hlavou (Guardian)
  • Skok do neznáma (Guardian) Moderní historie a cenzura v Británii?
  • Televizní film, který se nevysílal Sdělovací prostředky:
  • Poznámky ke koncepci zákona o vysílání (Petr Bradáč) Školství:
  • Lesk a bída výchovného poradenství v České republice (Hana Mařasová) Oznámení:
  • Představujeme společnost SENIOR (Ludmila Holubová) Český jazyk:
  • Ostřelovač nebo odstřelovač? Jazyková poradna Ústavu pro jazyk český odpovídá Česká politika:
  • Hašteření v brněnské Unii svobody (Ivan Hoffman) Oznámení:
  • Nové číslo časopisu Hurontaria

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

    Co je nového v České republice

  • Uprchlíci jsou pro obyvatele ČR "hrozbou". 49 procent občanů České republiky,považuje pode IVVM pobyt uprchlíků v zemi za potenciální nebezpečí. Za přínosný považuje pobyt azylantů v ČR pouze šest procent občanů. Třetina lidí zaujímá k této problematice neutrální stanovisko. V předchozí části tohoto květnového průzkumu odpovědělo 56 procent českých občanů, že azyl by měli dostat jen občané bezprostředně ohrožení na životě, jen 28 procent Čechů by ho poskytlo lidem, pronásledovaným z politických, rasových či etnických důvodů a jen 8 procent Čechů by přijalo lidi, kteří se snaží emigrací uniknout chudobě.

  • Šikanování ve škole se ututlalo. Napsal nám jeden šokovaný čtenář, který byl svědkem úspěšného vyšetření policií vážného případu šikanování žáka v jedné české škole. Násilník se k šikanování přiznal. (Je starší patnácti let.) Trest však zřejmě následovat nebude a obět šikany se stala okamžitě terčem dost vážné fyzické i jiné perzekuce od dalších spolužáků. Rodiče pachatelů šikany neprojevili zájem to, o jejich ratolesti ve škole provádějí. Třídní učitelka oběti označila oběť šikany za lháře. Jednala, podle slov čtenáře, jako v odstrašujících případech, citovaných v knize Michala Koláře "Skrytý svět šikanování ve školách", kterou zřemě ve svém drastickém článku o šikaně v českých školách dobře využil Jindřich Ginter, avšak bohužel necitoval. Rodiče pronásledovaného žáka odmítli nabídku, že případ zveřejníme a učiníme další kroky a rozhodli se žáka tiše převést na jinou školu. Tomáš Pecina k tomu poznamenává:

    Tady nejde "udělat někomu průšvih" jako na Západě. Postavil byste proti sobě veřejné mínění. To je ta velká revoluce, která ještě ani nezačala. Kdyby se místní pollsteři přestali starat a podporu svých klientských politických stran a začali se ptát na důležité věci, dozvěděli bychom se např., kolik lidí je proti Petru Uhlovi za to, že se zastával (i když snad netakticky) Romů.

  • Veřejnoprávní Česká televize má zajímavý seznam korektních tiskovin, jimž jedině umožňuje rozhovor se svým panem generálním ředitelem. Britské listy mezi nimi nejsou.

  • Úřad vlády mlčí; to, že existuje jakýsi zákon o přístupu k informacím je mu jedno? V zájmu vlastní důvěryhodnosti by měl vedoucí Úřadu vlády, ministr Karel Březina Britským listům vysvětlit, z jakých důvodů byl osvobozen od povinné vojenské služby, když podle oficiálního životopisu sportuje. Tiskový mluvčí Úřadu vlády Libor Rouček je Britským listům - také podle zákona o přístupu k informacím - dlužen odpověď na otázku, jaký má plat zaměstnanec Úřadu vlády Jindřich Marek.

  • Druhý výbor z Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na této adrese.

    Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

  • Srovnání s TV Nova. Britská komerční televize ITV na digitálním satelitu. Píše Petr Novák:

    Nevim na jak dlouho, ale na druzici Telecom 2A (8 stupnu W) je v MPEG-2 (tj. digitalne) od minuleho tydne volne program ITV pro Londyn (tj. Carlton a LWT) (hlavní britský komerční televizní okruh je v zájmu plurality rozdělen na šestnáct regionálních vysílacích oblastí, všechny vysílají centrální celostátní program, do něhož přispívají - navzájem si konkurují tím, co se nakonec dostane do celostátního programu - a po několik málo hodin denně mají ve své regionální oblasti vlastní alternativní, regionální vysílání, pozn. JČ) , kvalita prijmu je v Ceske republice dobra (stred paprsku je nad Francii), kdo chyti BBC World na druzici Thor (1 st. W) tak by nemel mit problemy s ITV. Vysilani neni 100% kompatibilni s normou DVB a prijmac muze vyzadovat urcite rucni nastaveni, ale jiste se to vyplati.

    Spatna zprava je, ze BBC Prime na Thor je jiz kodovane a jinde volne k mani pravdepodobne neni.

    Poznámka JČ: (V podstatě) zábavný satelitní televizní okruh BBC Prime byl vždycky za poplatek; avšak podle informace britských časopisů pro satelitní příjem by mělo být v digitálním zakódování volně přístupných na satelitu všech pět britských celostátních televizních okruhů, tedy BBC 1, BBC 2, ITV, Channel Four a Channel Five - nemluvě o rozhlasových stanicích.

  • Nefungující e-mail.Tomáš Pecina se omlouvá a sděluje, že od pátku 9. června jsou problémy s jeho adresou tompecina@bigfoot.com (některé maily se vracejí s hlášením o Permanent Fatal Error). Prosí všechny, aby mu prozatím posílali e-maily na náhradní adresu tompecina@volny.cz

  • New York University in Prague má nyní své internetové stránky. Informuje Jiří Pehe:

    I am pleased to announce that New York University in Prague has launched its own web site. The site provides information on the academic programs, faculty, student life and various other activities at the NYU Center in Prague. It also offers numerous Internet links to other sources of information about Prague and Central Europe in general. An electronic newsletter that is part of the site will offer students views, essays and the best academic papers. We would also like to present regular summaries of various guest lectures given at the site and reviews of exhibits held at the NYU Center by prominent artists. The site will be updated twice a month. You can find it at www.nyu.cz.

  • Jan Čulík přeložil do angličtiny článek Jindřicha Gintera o šikanování v českých školách. Je v aktuálním čísle časopisu Central Europe Review Jan Čulík na tomto místě.

  • Profesionalita a nezávislost nové Rady České televize se už projevuje? Napsal Tomáš Pecina, který požádal nového člena Rady České televize Františka Mikše o rozhovor pro Britské listy:

    Právě jsem mluvil s Františkem Mikšem. Řekl mi (téměř doslova) toto:

    "Voláte pozdě. Já jsem si mezitím stačil ty vaše Britské listy přečíst a řeknu Vám, že něco tak špatně napsaného, neobjektivního a zaujatého si nedokážu představit. A jestli si myslíte, že s vámi budu ztrácet čas, tak jste na omylu!"

    Prosím, publikujte, to má stejnou cenu jako celostránkový rozhovor. (T.P.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Jaký byl pořad V pravé poledne s novým moderátorem?

    Tomáš Pecina

    Jelikož, je-li mi dostatečně známo, Roman Prorok v průběhu minulého týdne nezemřel (na což usuzuji z toho, že o mně cyberprostorem šíří kompromitující e-maily) ani neodmítl debatní pořad ČT V pravé poledne (VPP) moderovat, není důvod, proč být k jeho nástupci zvlášť shovívaví: vedení televize mělo dost času, aby si nového moderátora (a jeho tým) vychovalo.

    Předesílám, že právě tým je základním předpokladem úspěchu pořadu, jakým je VPP. Kdyby Tim Sebastian, o němž je článek ve včerejším čísle, neměl perfektně připravené podklady, neobstál by: nebuďme naivní a nemysleme si, že argumenty, které tahal jako králíky z klobouku a jimiž přiváděl tázaného poradce viditelně do úzkých, byly v jeho hlavě víc než několik dnů, možná hodin - to vše je výsledek perfektní (a také slušně zaplacené) práce podpůrného týmu pořadu Hardtalk.

    Tým ČT se nezměnil a odvedl tentokrát spíš nadprůměrnou než průměrnou práci. Obrazové materiály byly slušně sestříhány a okomentovány a zdá se, že i podklady, jimiž se Antonín Zelenka zcela netelevizně přehraboval, byly zpracovány na slušné úrovni.

    Světlo, zvuk, kamera běží - vstupuje nový moderátor. A to je první potíž. Na rozdíl od Romana Proroka, který má image někdy uštěpačného, ale sympatického a bystrého mladého muže, Antonín Zelenka vypadá naprosto netelevizně. Za vzhled, stejně jako za mnohé jiné dispozice, nikdo z nás nemůže; měli bychom si ale uvědomit, kde jsou naše omezení, a nehnat se do aktivit, kde jimi budeme diskvalifikováni dřív, než budeme moci pořádně začít. Při své tělesné konstituci (a obratnosti) nikdy nepodám přihlášku do baletního sboru Národního divadla: mám obavy, že pan Zelenka se nerozvážným kývnutím na nabídku ČT něčeho podobného dopustil.

    První slova nového moderátora ho profesně okamžitě usvědčují: mluva pomalá, přirozené řeči nahony vzdálená, intonace nezaměnitelná - čeština vzor Český rozhlas. Že celá dnešní debata bude rozhlasová, nenechává Antonín Zelenka nikoho na pochybách. Každému účastníkovi pečlivě uděluje slovo a vždy zopakuje, kdo bude hovořit (v rozhlase, jak známo, titulky nemají). Podobně se nikdy nestane, že by jeden účastník vstoupil do řeči druhému: to si pan moderátor hlídá, v rozhlase to nejde, protože by nebylo jasné, kdo právě mluví.

    Debata plyne svým pomalým, Zelenkovou zadržovanou dikcí ještě víc zvolňovaným, tempem. Nikdo se s nikým nehádá, všichni svorně nenávidí komunisty (které sice 20 % koncesionářů bude volit, ale pro ty dnešní debata není) a hořekují nad poměry, které nedovolují komunistické zločiny potrestat. Pak ještě moderátor vykroutí závěrečnou řečnickou piruetu (paní Dědečková má naprostou pravdu, tak pitomé klišé se vymyká i veřejnoprávně-televiznímu standardu) a diváci, kteří dosud nepřepnuli na neveřejnoprávní kanál a daleko zajímavější Sedmičku s Klausem a Špidlou, od přístroje zívajíce odcházejí.

    Antonín Zelenka naplnil přesně očekávání a předvedl se jako průměrný rozhlasovýmoderátor. Prorokovi se nevyrovná vzhledem, vystupováním ("imagem"), citem pro dialog, flexibilitou a schopností reagovat, předčí ho naopak přirozenou autoritou (to je ovšem dáno spíš věkem a typem osobnosti) a zřejmě i rozvahou a kulturou řeči (byť, jak bylo řečeno, zatím v naprosto netelevizním provedení). Vlastnosti, které jsou pro úspěch moderátora rozhodující, tedy neústupnost, smysl pro fair play a onu neuchopitelnou schopnost vést debatu tak, aby diváky zaujala, nikoli unudila, vzhledem k dramaturgii nedělního pořadu Antonín Zelenka ukázat nemohl: v tom dávám opět zapravdu Janě Dědečkové.

    Přesto ale mám pocit, že jsem jako divák a tudíž i hlavní sponzor televize přišel zkrátka. Pokusy se dělají na králících, ne na platících zákaznících (možná by stálo za to založit nadaci proti týrání televizního diváka).

    Proto Vás s plnou vážností (jedné desetimilióntiny Vaší divácké obce) vyzývám: Vraťte mi mého Proroka, mám ho rád, a cvičte si pana Zelenku v zákulisí. Až se naučí aspoň základy práce televizního moderátora, klidně ho pusťte před kameru a nechte ho třeba dva měsíce s Romanem Prorokem alternovat. Teprve pak se rozhodněte, kdo z nich je lepší (anebo, osvědčí-li se oba, nechte je vést debatní pořady střídavě natrvalo).

    Tak se totiž buduje špičkový tým: co jste předvedli za posledních 7 dní, to jsou, pánové Chmelíčku a Hodači, metody, které bych očekával spíš od - s prominutím - vedení srbské nebo běloruské televize.

    Principem demokracie je střetávání názorů a koncepcí; nepochybuji o tom, že minimálně Jiří Hodač to ze své emigrace velmi dobře ví - jen na to, jak bývá ve východní Evropě zvykem, na chvíli ve vlastní prospěch zapomněl.

    Dodatek z pondělního odpoledne:

    Razantní krok s výměnou moderátora nezaznamenal kladnou diváckou odezvu ani podle peoplemetrových měření. Podle informací České televize sledovalo pořad V pravé poledne s novým moderátorem 217 tisíc diváků starších 15 let (tzn. rating činil 2,6 procenta divácké populace tohoto věku), což představuje osmnáctiprocentní podíl (share) na sledovanosti všech televizních stanic. Přestože ČT věnovala výměně moderátora dokonce zvláštní tiskovou konferenci, v obou parametrech ležel nedělní pořad v sérii 31 posledních vydání (link na gif) pod průměrnými hodnotami diváckého zájmu (tj. ratingem 4,7 % a sharem 22,0 %).

    Moje prognóza na příští neděli: 2,4 % absolutně, 16 % relativně (případné návrhy sázek prosím na tompecina@volny.cz).

    Poznámka JČ: Lidové noviny hodnotily příchod Antonína Zelenky kupodivu kladně: jenže do jaké míry je toto hodnocení důvěryhodné a objektivní, jde-li o deník, který zveřejňuje například průzkumy veřejného mínění, které zadává ve spolupráci se zpravodajskou redakcí České televize...


    Nesouhlas s Tomášem Pecinou

    Apriorní útok vůči ČT?

    Televizní pokus o popis tragické události

    Štěpán Kotrba

    Připadá mi už, že Britské listy už hledají JAKOUKOLIV příležitost, jak si do ČT kopnout. Poznámka Tomáše Peciny na okraj v ČT zveřejněného zpravodajského příspěvku ze zákulisí ideové konference ODS (tady jsem na vážkách, zda nedat slovo ideová také do posměšných uvozovek, ale na rozdíl od Tomáše Peciny si vážím myšlenek, i když s nimi nesouhlasím a proto nechci být uštěpačný...) je plná apriorního nesouhlasu. Proč ale? Zde, jak se domnívám, nejde v žádném případě o PR, ale o skutečně veřejnoprávní službu občanům. Pokud má nějaká politická strana či subjekt (jedno jestli "IMPULS" 99, ODS či "Dřevíčská" výzva) zásadní programovou či ideovou konferenci, je povinností veřejnoprávního média referovat o tom s maximální možnou objektivitou, bez ohledu jestli se to 70% - 100% nevoličů této strany líbí, či nikoliv. Takto si představuji veřejnoprávní službu.

    Sám jsem strávil na předchozí - První ideové konferencí ODS dva úděsně dlouhé dny posloucháním xenofobních, nacionalistických či jen úplně primitivních příspěvků na zahraničněpolitická, ekonomická a všeobecněpolitická témata (Vyjímám z tohoto hodnocení Ivana Langra s jeho nádherně dětinským přiznáním archetypu ideologie ODS, který mi otevřel oči) v souvislosti s "obranou české státní ideje" "euro-skepticismem/realismem" "konzervativním liberalismem" a dalšími perlami z dílny ODS. V životě jsem si nepřipadal myšlenkově tak vzdálen tomu pseudo- či rádoby- vědeckému blábolení, jako tam. Většina vzdělaných, soudných a rozumných voličů ODS by musela roztrhat své volební lístky, kdyby toho byla svědkem. Bohužel nebyla. Nebyli zváni. Bohužel byli vydání následné PR kampani o genialitě pana profesora. A bohužel nebyl přítomen nižádný redaktor veřejnoprávního média včetně ČTK, který by, jsa jat novinářskou objektivitou, odcitoval některá blábolení doslova, ostatní v souhrnu. Všichni "novináři" (s výjimkou mne a kolegy z anglicky psaného Prague Postu) trávili víkend příjemně a  přišli až na tiskovku, kde si před jejich mikrofony a kamerami načechrával peříčka pan profesor a s arogancí intelektuála jim dával povýšenecké školení z konzervativismu a liberalismu. Pak dostal slovo zahraniční "stín" Zahradil a několik dalších "stínů". Za všecny jmenuji paradox - "ekologického experta ODS" - stínového ministra dopravy Martina Římana (!). Ti novináři něco úslužně zamumlali, pan profesor je milostivě propustil a uspěchaný podržtaška Herold vypnul monitorovací diktafonek. Audience byla u konce.

    A tak volám jako bytostný nepřítel všech nacionalistických a xenofobních myšlenek: Žádám veřejnoprávní média o co nejdelší reportáže z ideových konferencí všech politických stran, aby měl opravdu každý možnost se seznámit s přímou, nesestříhanou, neučesanou, s PR agenturami nezkonzultovanou a nezcenzurovanou verzí všech názorů politických stran dříve, než jde k volebním urnám.

    Ze zákulisí Druhé ideové konference ODS:

    Dovolím si uvést (namísto redaktorů veřejnoprávního média) jeden povedený šprým zahraničního stína poslance Jana Zahradila z Nedělní ideové konference, který si zřejmě po sobě třikrát nepřečetl své teze zahraniční politiky, které skončily nakonec na inovovaném webu ODS (zde) a z nichž si dovoluji citovat a zvýrazněním opatřit:

    "Vstup do EU je pro nás strategickým cílem, který nemá dlouhodobou alternativu a odpovídá také mínění drtivé většiny našich voličů. "

    Dalšího šprýmu, který ale není ani tak směšný, jako spíše tragickým mementem pro všechny občany staršího věku, je prohlášení senátorky Libuše Benešové, stínové ministryně práce a sociálních věcí, tamtéž:

    "Sociální politiku státu chápeme jako doplněk vlastní odpovědnosti člověka za sebe samého a svoji rodinu. Každý člověk má přirozenou povinnost připravit se na stáří i na případ nouze."

    A mně nezbývá než suše dodat: Tudy cesta do Evropy ani k modernímu kapitalismu, natožpak k občanské demokracii, nevede.


    Poznámka JČ: Štěpánu Kotrbovi ušlo, že Britské listy zveřejňují o České televizi i pochvalné poznámky či komentáře, je-li to důvodné. - Obávám se, že Tomáš Pecina měl při své kritice reportáže z ideové konference ODS pravdu. Každá reportáž, zařazená do Událostí (která má tedy většinou maximálně 3 minuty, pravděpodobněji minutu a půl) prostě nedokáže objektivně zprostředkovat atmosféru na konferenci a zejména v českém mediálním prostředí vyzní jako oslava dané strany. Je ovšem možné, aby - tak jako to občas činí televize BBC při reportážích z výročních konferencích britských politických stran - televize pojala reportáž z "ideové" konference nějaké české strany tvrdě ironicky. Jenže, obávám se, něco takového si ČT sotvakdy dovolí: otevřela by se jistě útokům za "znevažování" konference a za "nedostatek objektivity". Povšimněte si, že většina zpravodajství o politických stranách (zejména vládnoucích) je v českých médiích víceméně oslavná; v anglosaských médiích víceméně kritická. Obávám se, že návrat k referování o interních "stranických ideologických konferencích" je skutečně znakem stále sílící úslužnosti ČT vůči politikům.

    Štěpán Kotrba dodává: To není o sílícím vlivu politiků, ale o slábnoucím vlivu mediální mafie.

    To je rozdíl. Opravdu nevidím důvod neinformovat o jakémkoli takovémto jednání i v několikaminutovém šotu. I voliči ODS tvoří (daleko více než katolíci či teplouši) diváckou základnu ČT. Tu televizi si neplatí nestraníci nebo vyznavači tibetských mlýnků, ale všichni. A ODS není ani mimoparlamentní stranou s deseti členy. I já jako nevolič ODS chci tuto informaci. Abych se pídil po podrobnostech a mohl vyjádřit svůj názor, což jsem udělal. Lichotivý nebyl. Je součástí veřejné služby nezmanipulovanou informaci dostat. Když můžou probírat nechutné vnitřnosti pana prezidenta, připadá mi ideová konference ODS jako naprosto neškodná, ba zábavná.

    Poznámka TP: Obávám se, že média v demokratické společnosti fungují poněkud jinak, než si pan Kotrba představuje.

    Politické strany se do hlavních zpráv dostávají proti své vůli a zpravidla také k vlastní nelibosti. Jejich PR-mani se samozřejmě snaží propašovat do zpráv všelicos (od "ideových" konferencí po předsedy pinkající si přes síť s automobilovými závodníky, stejně jako u nás), rozdíl je v tom, že u seriózních stanic se jim to nedaří. Na jednoho Clintona balícího své ženě svačinu připadalo předtím nejméně padesát Clintonů kroutících se před otázkami novinářů a vyšetřovatelů a vykládajících, jak to vlastně bylo s přítelkyní Monikou.

    Že se konference konala, není zpráva do Událostí, a budete se divit, takovou zprávou pro mě není ani to, že na konferenci Klaus vyhlásil "program euroskepticismu" - ten totiž není ničím jiným než smoke screen - kouřovou clonou - pokoušející se naplnit stránky novin něčím jiným než nepohodlnou kauzou Libor Novák. Média si nesmějí nechat diktovat agendu od politiků, to Britské listy zdůrazňovaly (ústy Jana Čulíka, Ivana Kytky i mými) snad stokrát.

    Kdybych byl na oné tiskovce po konferenci, zcela jistě bych panu Klausovi nepoložil doplňující otázku k jeho skvělé nové ideji, ale zeptal bych se ho, jak pokračuje pátrání po Pepovi z Hongkongu.


    Verdikt v případě Libora Nováka byl velmi pozitivní

    Lubomír Ptáček

    V poslední době (například v Neviditelném psovi nebo v LN) byly uveřejněny názory čtenářů i novinářů, které považují rozsudek nad Liborem Novákem, bývalým místopředsedou ODS, za nesprávný a argumentují zejména tím, že člověk by přece měl být za svůj podpis zodpovědný se všemi důsledky. Soudce údajně rozhodl nespravedlivě, a to v takové jasné kauze!

    Nesledoval jsem proces systematicky, ani zdaleka neznám žádné dokazování, mám informací asi tolik, jako každý průměrný čtenář denního tisku či televizní divák. Pro rozsudek mám však pochopení a domnívám se dokonce, že jej lze označit v pozitivním smyslu za pozoruhodný.

    Zkusme z různých soudcových poznámek usuzovat, oč mu vlastně šlo. Čím lépe pro Nováka, tím hůř pro ODS, pravil například. Myslím, že posleství z tohoto výroku je jasné. Soudce odmítl přistoupit na něčí hru s nastrčenou figurkou, kterou Novák bezesporu je. Ano, podepsal daňové přiznání. Právě to asi považuje soudce za spiknutí neboli organizovaný zločin. Kdo za ním asi stojí? Co dostal Novák za podpis, nebo co za něj dostal slíbeno? Je mi líto, pánové, ale takové hry se odmítám účastnit a už vůbec nechci být členem vašeho gangu.

    Osvobozením Nováka naopak soudce říká: Došlo k úmyslným daňovým únikům, avšak kdo je za ně zodpovědný? Chcete-li spravedlnost, vyšetřete to, přineste mi důkazy a já ho odsoudím. Proces je opravdu zajímavý tím, co neodhalil. Potrestáním Nováka by z pomyslné smyčky vyklouzly osoby, které za celým případem stojí a nesou skutečnou odpovědnost za podvodné financování ODS. No jo, Novák, to byl vždycky podvodník, projevovali by účinnou lítost praví viníci, už mu to víckrát nesvěříme.

    Domnívám se, že úplně slepá spravedlnost by klidně mohla Nováka shledat vinným na základě podpisu pod daňovým přiznáním. Myslím si však, že tentokrát udělala dobře, že trošku zpod pásky vykoukla a rozpoznala nekalé úmysly. Pachatelé asi počítali s tím, že je spravedlnost nejen slepá, ale i hloupá, v čemž se poněkud zmýlili. Advokát Sokol a soudce Hodoušek odvedli dobrou práci a navíc se nezalekli organizovaného zločinu.


    Mají vaše číslo!

    Za několik dní vědci zveřejní celý genetický kód člověka. Je to ale triumf vědy, anebo jen zlatý důl pro big business, ptal se v neděli 11. června týdeník Observer.

    Nad tmavě zeleným recepčním pultem a křesly v Sanger Centre v jihoanglické Cambridgi ukazuje velká podlouhlá elektronická obrazovka série neustále se měnících písmen. Vypadá to jako měnící se burzovní ceny - dokud si nevšimnete, že v tom nejsou žádná čísla a že jde o kombinace jen čtyř písmen.

    Znovu a znovu se objevují na obrazovce různé permutace A, C, G, T, každých pár vteřin se objeví nové písmeno. Každou minutu, každý den, po dobu posledních pěti let je zde takto bez přestávky znázorňován tento nekonečný proud písmenných sekvencí - přichází ze stovek automatických sekvencerů DNA , umístěných v cambridžském středisku.

    Před očima návštěvníků se tu mapuje genetická struktura člověka. Každé A, C, G, T je jednotka DNA a za několik pár dní, poté co vyprodukoval stamiliony takovýchto písmen, systém se přiblíží svému prvnímu mezníku: vytvoří první pracovní verzi celého lidského genomu.

    Ve spolupráci s americkými vládními výzkumníky oznámí vědci z Sanger Centre, s podporou Wellcome Trustu, že dekódovali více než 90 procent ze 3 miliard jednotek DNA, které určují naše fyzické a mentální vlastnosti. Vytvořili první biologický plán člověka.

    "Lidský genom, to je Kniha života," konstatuje John Sulston, ředitel Sanger Centre. "Začínáme číst její první korektury, je to asi tak důležité, jako když jsme pochopili, že se Země točí kolem slunce anebo že pocházíme z opice."

    Je to pozoruhodný úspěch, který dokazuje, jak se otvírají záhady života ofenzívě vědy. Touto rychlostí vytvoří vědci definitivní verzi lidského genomu v příštím roce, nebo nejpozději začátkem roku 2002, o tři roky dříve, než se předpokládalo.

    Projekt lidského genomu se stal jedním z nejkontroverznějších vědeckých projektů v historii. Vyskytlo se mnoho obvinění, že se vědci snaží zprivatizovat si lidskou duši.

    Toto nepřátelství vyvolal téměř sám Craig Venter, agresivní, ambiciózní genetik, jehož zásah do projektu genomu proměnil pohodlnou akademickou práci v zatrpklý závod, který vyvolal konsternaci Billa Cintona i Tonyho Blaira.

    Venter založil s podporou obrovského množství spekulativního kapitálu soukromou firmu jménem Celera, v Rockville ve státě Maryland. Stala se přímým konkurentem veřejného mezinárodního úsilí. Venter tvrdil, že on sám zmapuje 3 miliardy jednotek DNA dříve než státem placení vědci, a to se ziskem. Vzdejte se své práce už nyní, řekl vědcům, pracujícím na mapě lidského genomu v roce 1998, a soustřeďte se na jednodušší organismy, jako jsou třeba myši.

    Nyní, o dva roky později, vytvořila firma Celera svou první pracovní verzi lidského genomu a o minulém víkendu dokončili vědci v Sanger Centre svou vlastní Knihu života. Během nadcházejících několika dní se svět doví, kdo byl první.

    Ale bitva mezi firmou Celera a veřejně financovaným projektem lidského Genomu - to je kolektivní úsilí , na němž se podílí 16 ústavů z celého světa, ale největší podíl práce dělá právě Sanger Centre, je bojem o samotné vlastnictví genů lidské rasy.

    Venter chce získat zpět investované peníze tím, že prodá svá data farmaceutickým společnostem a tím, že si bude nejslibnější geny, které najde, patentovat. Tyto geny by se tak staly základem nového lékařství a nových léčebných metod pro nemoci srdce, pro cukrovku a různé druhy rakoviny

    Avšak představa, že by mělo být možné takovýmto způsobem geny patentovat a omezit jejich využívání jen na pár vybraných vědců, je naprosto nepřijatelná pro organizaci Wellcome Trust, pro středisko Sanger Centre a pro jejich americkém, státem financované partnery. I hlavní vědecký poradce britské vlády, Sir Robert May, je přesvědčen, že by to byla katastrofa, kdyby byly takové patenty uděleny.

    Avšak to právě Venter očekává. "Sto až tři sta nejslibnějších genů - to bude stačit na to, aby to pro nás produkovalo slušný zisk," konstatuje.

    Bude muset ovšem učinit více, než jen definovat gen, který se typicky skládá z několika tisíc jednotek DNA. Bude muset zjistit, jakou bílkovinu ten gen produkuje v lidském těle a také analyzovat, jak ovlivnit jeho biologickou činnost. Teprve pak by si mohl nárokovat patent na tyto informace. Mnoho vědců pochybuje, zda má Venter dostatečné vědecké zázemí, aby tohle všechno dokázal. Jen analýza základních rysů lidského genomu mu potrvá nejméně ještě rok.

    Jak se bude rozvíjet lékařství v jednadvacátém století

    Kontroverze je tedy o tom, jak se bude dále rozvíjet v jednadvacátém století lékařská věda.Venter chce na ní vydělávat, zatímco John Sulston hraje roli angažovaného státního zaměstnance, služebníka veřejnosti. Venter jezdí na obchodní setkání v pronajatých jaguárech, v drahých oblecích a se zlatými hodinkami Rolex. Sulston vlastní ojetý automobil a staví se proti globálnímu kapitalismu. Peníze ho nezajímají. Oba měli na genetickou vědou velký vliv. Venter bezpochyby podstatně urychlil práci na lidském genomu. Konkurence je vždycky dobrá věc, ale existovala celá řada dalších faktorů, proč práce proběhla daleko rychleji, než se původně očekávalo.

    Vznik nové generace daleko efektivnějších analyzovacích přístrojů DNA v devadesátých letech vedl k dramatickému zrychlení práce, pro Ventera i pro státem financované vědce. Vědci se zároveň octli pod velkým tlakem zrychlit svou práci i odjinud. Lékaři považují naše informace za nesmírně cenné a dožadují se stále dalšího genetického mapování, takže pracujeme co nejrychleji, konstatoval jeden genetik.

    Venter se nejzuřivěji staví právě proti britským vědcům. Poté, když oznámil, že zahajuje privátní vědeckou práci na mapování lidského genomu, britští vědci Morgan a Sulston okamžitě odcestovali do Spojených států a veřejně tam přislíbili, že se britské investice do projektu lidského genomu zdvojnásobí. To obnovilo morálku amerických, státem financovaných vědců a způsobilo to, že se britské Sanger Centre stalo hlavním konkurentem Venterovy soukromé společnosti

    Podle Ventera prý financuje Wellcome Trust celý projekt částkou 240 milionů liber jen proto, aby zakryl své obrovské ztráty. Na Morgana tato kritika nedělá dojem. "Jsme charitativní organizace. Nemůžeme své ztráty skrývat. A kdyby se býval Venter rozhodl s námi spolupracovat, kdybychom si práci rozdělili, namísto abychom sami dělali každý totéž, už jsme mohli teď dokončovat konečnou verzi, nikoliv jen dokončovat první přípravnou verzi. Byli bychom o dva roky dál."


    Lidský genom - je to obdivuhodné: jenže možná vás to připraví o zaměstnání

    Když začali vědci mapovat lidský genom, málokdo z nich pomyslel na pojišťovnictví. Ukazuje se však, že informace o struktuře lidských genů budou mít závažný dopad na schopnost lidí kupovat si pojištění proti nezaměstnanosti, životní, lékařské či cestovní pojištění a získávat hypotéky na dům či byt, varuje deník Guardian.

    Už nyní jsou k dispozici genetické testy, jejichž prostřednictvím lze zjistit, zda jste zdědili jednu z relativně vzácných nemocí, které postihly vaše příbuzné. Do pěti až deseti let však budou mít lékaři k dispozici testy, které předem odhalí příčiny nejběžnějších nemocí, které vyvolávají dlouholeté příznaky a předčasnou smrt. Podle zpráv v britském lékařském časopise Lancet odmítají některé pacientky genetické zkoušky na rakovinu prsu, protože se obávají, že by výsledky mohly záporně ovlivnit jejich možnost získat pojištění.

    To je znepokojující, protože v případě zjištění genetické náklonnosti na rakovinu prsu je možno přijmou preventivní opatření - i když značné drastická.

    V současnosti existuje sedm tzv. monogenických chorob, pro něž existuje genetická zkouška, kterou nabízí britské pojišťovnictví. Týká se o rakoviny prsu, Huntingtonovy choroby, ranné rodinné verze Alzheimerovy choroby, myotonické dystrofie, rodinné adenomatózní polyposis, mnohonásobné enokrinní neoplasie a dědičné motorické a smyslové neuropatie.

    Asociace britských pojišťoven už vypracovala politiku, v jejímž rámci se její členové dotazují zákazníků, zda podstoupili genetickou zkoušku pro některé tyto nemoci a jaký byl výsledek. Žádná pojišťovna nemá zákazníka nutit, aby se zkoušce podrobil.

    Vláda v roce 1998 ignorovala doporučení z Poradního výboru pro lidskou genetiku, aby bylo na užívání těchto testů uvaleno moratorium. Ale v některých jiných zemích, včetně Francie a Holandska, tato moratoria byla zavedena. V Rakousku, v Dánsku a v 18 státech USA bylo genetické testování pacientů na případné budoucí riziko chorob úplně zakázáno.

    Harry Cayton z britské Alzheimerovy společnosti je znepokojen situací v Británii. Zatím prý má přístup pojišťoven k výsledkům genetických testů jen malý vliv na občany, protože jsou testy k dispozici jen pro malý počet vzácných nemocí. Například dědičná rakovina prsu, pro niž existuje genetická zkouška, se týká jen asi 5 procent veškerých případů této nemoci v Británii. Na Alzheimerovu chorobu existuje genetická zkouška jen v jednom procentu případů, pro pacienty, kteří trpí genetickou verzí této choroby, začínající v relativně mladém věku. Avšak v současnosti se pracuje na testu pro předběžné zjišťování výskytu Alzheimerovy choroby , která poskytuje velkou část obyvatelstva. Také se předpokládá, že brzo budou k dispozici genetické testy, které předpovědí možnost srdeční choroby. Příbuzní lidí, kteří zemřeli na choroby srdce, by bezpochyby rádi podstoupili tyto testy, aby zjistili, zda mají změnit životní styl, pravidelně se nechat kontrolovat u lékaře a možná brát i preventivní léky. Avšak bude to znamenat, že tito lidé budou pak muset platit radikálně zvýšené životní pojištění, anebo ho nedostanou vůbec?

    "Kdybych byl pojišťovací firmou, vyvíjel bych nátlak nyní, protože dnes je to ještě velmi lehké, a věděl bych, že za pět deset let z toho budu mít velké zisky. Jakmile společnost přijme zásadu, že pojišťovny tato data smějí užívat, vznikne zavedený precedens," varuje Cayton.

    Někteří lékaři se obávají, že příliš agresivní otázky od pojišťoven povedou lidi k tomu, aby se vyhýbali lékařským zkouškám, které jsou součástí klinických testů. Jinou obavou je, že pojišťovny zavedou povinné genetické testování pro některé žadatele, což bude znamenat, že osoby s rodinou historií chronické nemoci nebo lidi, kteří odmítnou podstoupit genetickou zkoušku, nebudou mít přístup k pojištění.

    V Británii vládne také obava, že by mohli lidé ztratit přístup k životním pojistkám a k hypotékám, za něž si často kupují domy a byty. Poskytovatelé hypoték sice dnes netrvají na životním pojištění, ale držitelé hypoték normálně chtějí životním pojištěním ochránit své rodiny: normálně to funguje tak, že pokud by plátce hypotéky zemřel, splátky jsou považovány za splacené.

    Ve Spojených státech, kde se běžně užívá soukromé zdravotní pojištění, vládnou velké obavy o tom, jak ho ovlivní genetické testování. Je prý zřejmé, že přístup k předběžném zjišťování, kdy člověk onemocní jakou chorobou, nakonec zlikviduje všechny systémy dlouhodobé lékařské péče. Například v případě Alzheimerovy choroby budou zřejmě pojišťovny pojišťovat jen takové pacienty, u kterých genetické zkoušky prokáží, že u nich tato choroba propukne až ve velmi pozdním věku. Paradoxně tedy právě těm lidem, jimž bude zapotřebí dlouhodobé péče, bude tato péče odepřena.

    Senzační člověk, vynikající profesionální zkušenosti - ale má špatné geny

    Je pravděpodobné, že velmi brzo se o genetický profil uchazečů o práci začnou zajímat i zaměstnavatelé. Loni v červenci byla zveřejněna zpráva britského poradního výboru pro lidskou genetiku, že britské ministerstvo obrany podrobuje žadatele o letecký výcvik genetickým zkouškám na chorobu srpkovitých buněk, kterou může vyvolat nedostatek kyslíku při letu. Jinde v Evropě se při žádosti o zaměstnání snad genetické testování ještě nevyžaduje, avšak častější je ve Spojených státech, kde ho vyvolávají obavy z potíží při zdravotním pojištění, vzhledem k tomu, že v USA neexistuje státní zdravotnictví.

    Britský poradní výbor pro lidskou genetiku doporučoval, aby se nestalo povinností žadatele podstupovat genetické zkoušky při žádosti o zaměstnání. Mělo by být respektováno právo žadatele neznat své genetické ustrojení. Z pravidla by však měly být výjimky. Vznikne-li například genetický test, který dokáže předpovědět budoucí pravděpodobný infarkt, bylo by například ve veřejném zájmu, aby se takovému testu podrobovali piloti leteckých společností.


    Skok do neznáma

    Každým dnem se nyní dovíme o nejvýznamnějším vědeckém objevu našeho života. Státně financovaný mezinárodní projekt lidského genomu slibuje "první verzi" tohoto genomu, a americká soukromá firma Celera se snaží jej přetrumfnout vlastní verzí tohoto plánu struktury lidského organismu.

    V dlouhodobé perspektivě pravděpodobně radikálně změní tyto objevy naše porozumění tomu, jak funguje lidské tělo, poskytne nám celou řadu léčebných metod pro genetické choroby a otevře to Pandořinu skřínku eugenických možností ("Přejete si, pane, aby vaše dcera byla jen inteligentní, anebo aby taky měla dlouhé nohy?"). Ale to všechno ještě pár let potrvá. Zatím máme to, co nedávno charakterizoval John Maynard Smith, jeden z největších genetických biologů: "Je to, jako bychom se chtěli naučit maďarsky a máme k dispozici všechna maďarská slova, jenže nevíme, co znamenají."

    To je jen jeden z mnoha důvodů, proč objevy spojené s lidským genomem vyvolávají u lidí znepokojení, píše deník Guardian. Vstupujeme do nové, neznámé oblasti.

    Craig Venter a soukromá firma Celera vyvolávají obavy u mnoha lidí. Je možné, že se toto nové teritorium stane majetkem amerických farmaceutických společností, anebo se stane celý tento obor genetického výzkumu obětí patentového zákonodárství a jediní, kdo z toho budou mít užitek, budou američtí podnikatelští právníci.

    Pro tradičního vědce, který pracuje pro dobro společnosti, je silně odpuzující, že něco tak důležitého, jako je lidský genom, se stalo hříčkou agresivního podnikatele, který se chce stát prvním biotechnologickým miliardářem. A celá záležitost se stává obětí burzovních spekulací. Energické marketingové oddělení firmy Celera vyvolává pozornost sdělovacích prostředků, v důsledku čehož se akcie firmy Celera pohybují na americké burze Nasdaq jako jojo - v jedné chvíli při poklesu s sebou tyto akcie strhly celý burzovní index. Důsledkem jsou vlny nadávek, vyměňovaných mezi Venturou a britským Sanger Centre v Cambridgi, kde probíhá většina státně financovaného výzkumu. Jak napsal jeden vědec nedávno v časopise New Yorker: "Je to nejdůležitější vědecký projekt současnosti a má to charakter školní pranice."

    Je zjevné, že naše schopnost regulovat exploataci vědeckého výzkumu na vládní úrovni je zoufale nedostatečná.

    Částečně je to důsledkem globalizace vědeckého výzkumu. Britská vláda nemůže učinit nic, aby zastavila americký rozvoj geneticky modifikovaných potravin a, jak Británie trapně zjistila v případě geneticky modifikovaných semen řepky, prodávaných jako normální, ani se od tohoto vývoje nemůžeme izolovat

    Částečně je důvodem nedostatečné státní regulace vědeckého výzkumu i jeho komercionalizace - vlády opakovaně doporučovaly, aby se univerzitní laboratoře spojily prostřednictvím partnerství a financování se soukromým sektorem. V důsledku toho vláda nyní stále méně financuje vědecký výzkum a stále méně ho řídí.

    Slabá státní regulace vědeckého výzkumu posiluje obavy z toho, jaká vznikne v budoucnosti morálka. Naše generace bude muset čelit obrovským morálním dilematům: co je špatného na klonování? Které genetické choroby úplně zlikvidujeme? Do jaké míry je přípustná eugenika? Přitom už nemáme stará morální měřítka. Vznikl obrovský paradox: na jedné straně jsme si vyvinuli obrovskou moc - viz právě předvedený počítač, který má kapacitu milionkrát větší než normální PC - a pocit bezmocnosti ohledně toho, jak zvládat své objevy.

    Podstatou úzkosti je docela racionální obava. Moc se nám nelíbí, že tak do patnácti let bude možno umístit veškeré informace o naší individuální genetické struktuře na plastikovou kartičku. Více než 500 nebo kolik let západního vědeckého myšlení, lidského sobectví a lidské důležitosti bylo zlikvidováno: nejsme Bohem stvoření páni tvorstva, sdílíme většinu svých genů s tupě zírající krávou.

    Musíme si rozmyslet, co chceme od projektu lidského genomu, vědecky i morálně, a musíme přimět své vlády, aby vědecký výzkum tímto směrem regulovaly. Uvědomělý občanský postoj bude vyžadovat v nadcházejících desetiletích určitou míru morální filozofie.

    Ale taky potřebujeme určitou míru odvahy, abychom dokázali vstoupit do této nové éry a aby nás naše úzkost nezaslepila.

    Jedním z nejbolestnějších okamžiků mé novinářské kariéry, píše autorka článku na toto téma v deníku Guardian, bylo, když jsem seděla v bytě jedné muslimské ženy, kterou právě opustil její muž. Na klíně jí spalo krásné nemluvně, oblečené do růžového saténu a na zdi byly fotografie jiného dítěte - které zemřelo na nevyléčitelnou genetickou chorobu. Žena mi řekla, s hroznou otevřeností člověka v traumatickém šoku, že i dítě, které jí spí na klíně, brzo zemře, a že ji manžel opustil, protože je ona nositelkou genetické nedokonalosti.

    Jestliže bude genetický výzkum schopen odstranit takovéto utrpení, je důvod, abychom vznik první verze lidského genomu oslavovali, uzavírá Guardian


    Cenzura v Británii?

    Televizní film, který se nevysílal

    Sotva mine jediný den, napsal v Guardianu Geoffrey Goodman, šéfredaktor časopisu British Journalism Review, který by nepřinesl příklad, jak absence dobrého zákona o svobodě informací zabraňuje takzvané svobodné britské společnosti v přístupu k informacím, na něž máme právo.

    V našem politickém systému zůstávají historické politické podvody a lži neodhaleny a  nezveřejněny. Náhodou jsem v této věci dostal v minulých dnech znepokojující důkaz, když jsem se účastnil soukromého promítání televizního dokumentárního filmu, který se nikdy nevysílal. Veřejnosti zůstává tento film neznámý - možná ho dokonce nějaká skrytá ruka zcenzurovala. Než jsem byl náhodou pozván na toto soukromé promítání, o těchto věcech se nikde a nikdy nehovořilo.

    Dovolte mi, abych to vysvětlil. V roce 1947 dovolila labouristická vláda Clementa Atleeho, aby do Británie přišly pozůstatky celé divize nacistické Waffen SS, celkem to bylo asi 8 000 mužů. Tato čtrnáctá divize SS, zvaná Galizien (Halič) se skládala skoro úplně z Ukrajinců, většinou původem z polské Ukrajiny, kterou po paktu, uzavřeném mezi Molotovovem a Ribentroppem v srpnu 1939 okupoval Sovětský svaz.

    Příchod ukrajinských členů divize SS do Británie zůstal tehdy většinou bez povšimnutí sdělovacích prostředků. Byli rozptýleni po celé zemi do dočasných táborů, než se usadili na různých místech Británie. 1500 z nich dosud v Británii žije, jejich historie a jejich zázemí zůstává tajemstvím. Zůstává však i nadále velké podzření ohledně jejich role jako důležité, když jsem se účastnil soukromého promítání televizního dokumentárního filmu, který se nikdy nevysílal. Veřejnosti zůstává tento film neznámý - možná ho dokonce nějaká skrytá ruka zcenzurovala. Než jsem byl náhodou pozván na toto soukromé promítání, o těchto věcech se nikde a nikdy nehovořilo.

    Dovolte mi, abych to vysvětlil. V roce 1947 dovolila labouristická vláda Clementa Atleeho, aby do Británie přišly pozůstatky celé divize nacistické Waffen SS, celkem to bylo asi 8 000 mužů. Tato čtrnáctá divize SS, zvaná Galizien (Halič) se skládala skoro úplně z Ukrajinců, většinou původem z polské Ukrajiny, kterou po paktu, uzavřeném mezi Molotovovem a Ribentroppem v srpnu 1939 okupoval Sovětský svaz.

    Příchod ukrajinských členů divize SS do Británie zůstal tehdy většinou bez povšimnutí sdělovacích prostředků. Byli rozptýleni po celé zemi do dočasných táborů, než se usadili na různých místech Británie. 1500 z nich dosud v Británii žije, jejich historie a jejich zázemí zůstává tajemstvím. Zůstává však i nadále velké podzření ohledně jejich role jako důležité části Hitlerovy válečné mašinérie na východní frontě.

    Nevysílaný (potlačený?) hodinový dokumentární film natočil Julian Hendy, talentovaný televizní autor a historik. Film se měl vysílat na komerčním okruhu ITV loni, ale na poslední chvíli bylo vysílání zrušeno, že se bude vysílat letos. Od té doby se rozhostilo mlčení. V jedné chvíli se začala o debatu o Hendyho filmu zajímat BBC - ale pak se náhle stáhla.

    Film je vynikajícím dílem o etapě druhé světové války, která ještě nebyla vysvětlena. Hendy ukazuje, že se divize SS "Galizien" podílela na páchání strašlivých zločinů na Ukrajině a na Slovensku. Film obsahuje očitá osobní svědectví a dokumentaci vraždění střelbou, zápalnými bombami, věšením, mrzačením a strašlivým mučením všech osob, kteří se pokusili postavit se proti nacistům na odpor - ať to byli Poláci, Rusové, Ukrajinci, Slováci, židi, partyzáni či prostě normální vesničané při svém normálním životě a práci. Celé vesnice byly zničeny zápalnými bombami, mrtvoly byly naházeny do hromadných hrobů. Tato deprimující historie je známá těm z nás, kdo vědí, co se dělo na té válečné frontě - ale zde jsou nové důkazy týkající se něčeho, co má nové a zlovolné konotace - totiž spojení s Británií.

    Koncem druhé světové války uprchly pozůstatky 14. divize SS do Rakouska a vzdaly se tam Britům (to byla lepší alternativa než se vzdát Rusům). Nejprve divize tábořila v Rakousku a pak v Itálii. Její členové tam byli Brity vyslýcháni a většina výslechů se konala neformálně a bez profesionálních tlumočníků, schopných zkontrolovat podrobnosti.

    Britské ministerstvo zahraničních věcí požádalo slavného vojenského hrdinu, brigadýra sira Fitzroye Macleana, aby Ukrajince zkontroloval. Ten to učinil, ale bylo to pro něj nesmírně těžké, vzhledem k tomu, že mu pro to nebylo poskytnuto dostatečné zázemí. Ve zprávě pro Londýn jak se zdá doporučil, aby byli Ukrajinci do Británie přijati - i když do přesně Maclean ve zprávě napsal, není jasné. Ať už je tomu jakkoliv, bývalí členové Waffen SS bylo dopraveni loděmi do Británie v roce 1947, v kapse měli železné kříže a v paměti ještě chválu o Heinricha Himmlera (po jedné brutálnější akci na Slovensku dostali od Himmlera zvláštní vyznamenání).

    Nedlouho po jejich příchodu do Británie, poté, co byla většina z nich absorbována do normálního britského života, byl prý určitý počet těchto bývalých esesáků přijat do britské rozvědky. Cílem bylo vyslat je do Sovětského svazu - konec konců, vrcholila studená válka a  tito muži dobře znali zvlášť zranitelnou část SSSR. To nepřekvapuje, ale neznáme žádné podrobnosti ani žádná fakta a jen předpokládáme, že tato tvrzení jsou pravda.

    Studená válka skončila, Sovětský svaz přestal existovat, komise pro válečné zločiny byla zrušena, zůstává jen oněch 1500 původních hochů z Haliče. Tak proč se ten dokumentární film nevysílal? Zlikvidovala ho komerční televize ITV z obavy, že to nikoho nezajímá a že bude mít film jen minimální sledovanost? Existují stále ještě dobré důvody z hlediska národní bezpečnosti, že tento příběh nemůže být zveřejněn? Anebo by zveřejnění této děsivé historky vyvolalo otázky a probudilo kostlivce, o nichž je lépe, aby zůstali v pevně zamknutých skříních?

    Členové 14. divize SS nebyli nikdy postaveni před soud. Možná k tomu nikdy nedojde: možná už v  dnešní době máme všichni dost odplaty. Přesto to však nijak nevysvětluje, proč se tento pozoruhodný dokumentární film nevysílal.


    Poznámky ke koncepci zákona o vysílání

    Petr Bradáč

    Legislativní tematizace předmětu:

  • Svoboda šíření informací (svoboda slova); přičemž druhá strana téže mince jest svoboda přístupu k informacím (svoboda informací).

  • Legislativní záruky této svobody každému, a legitimní omezení této svobody státem.

    Z tohoto pojetí plyne, že věcně není třeba rozlišovat takovou svobodu podle médií - pro to mohou být nanejvýš důvody praktické, pokud je zákonodárce shledá. Věcně také není ani třeba oddělovat státní orgány, dohlížející na dodržování záruk svobody a na dodržování její zákonné úpravy (společensky nezbytných mezí).

    Technické souvislosti záruk svobody šíření informací, zejména elektronické, jakož i překrývání pravomocí ve správě kmitočtového spektra vyžadují přinejmenším souběžně řešit - případně i společně vyřešit - soulad procedur, koordinaci rozhodování, podobnost postavení regulačních orgánů; zejména pak harmonizaci se záměry rekonstrukce celé veřejné správy. Jejími nejvyššími místy mají totiž být tzv. ústřední správní úřady. Postavení a uspořádání celé řady z nich, zřizovaných a kontrolovaných přímo legislativní mocí, nikoli mocí výkonnou, by mělo být velmi blízké - obdobně jako stávající Nejvyšší kontrolní úřad, Úřad na ochranu hospodářské soutěže apod.

    Z uvedených východisek vyplývá představa ústředního správního úřadu pro záruky svobody šíření informací, sestávajícího z 

  • úseku regulace elektronických medií (právního postavení a dohledu nad zákonností obsahu),
  • úseku správy telekomunikací (elektronických technických prostředků šíření informací) a 
  • malého úseku registrace tištěných medií.

    K tomuto uspořádání dospěli v Evropě již před dvěma lety v Itálii, nyní k němu směřuje i Velká Británie. Leckde mají od počátku velmi podobný severoamerický model, ovšem významně více omezující zasahování veřejné správy do obsahu sdělování.


    Lesk a bída výchovného poradenství v České republice

    Hana Mařasová

    Podle nejnovějších informací chystá v letošním roce ministerstvo školství opět novou analýzu situace v oblasti pedagogicko-psychologického poradenství (R.Švancar: Fronta na poradnu, Učitelské noviny č.23/2000). Poslední poměrně rozsáhlou analýzu dosavadního vývoje a vývojových tendencí pedagogicko psychologického poradenství v České republice sice provedl ve školním roce 1996/97 Institut pedagogicko-psychologického poradenství ČR, ale proč neprovést další, druhou či třetí. Tři roky stará analýza poradenského systému hovoří poměrně jasným jazykem, který by byl schopen pochopit, jak s oblibou říká náš pan premiér, i průměrně inteligentní jezevčík.

    Zrušením krajských pedagogicko-psychologických poraden v roce 1991 sice došlo k přiblížení poradenských služeb klientům, ale na druhé straně to však mělo i dost podstatné negativní důsledky, které nejsou dosud odstraněny. Kapacita okresních poraden nebyla od té doby nikdy přiměřeně zvýšena. Naopak roste počet postižených žáků, kteří se integrují do běžných základních škol. V současné době “integrovaní” žáci tvoří asi 6% (63 tisíc) všech žáků běžných základních škol, což představuje jednoho až dva postižené žáky na průměrnou třídu.

    Budeme-li na vyhlášku č. 130/1980 Sb., o výchovném poradenství pohlížet jako na právní normu, která definuje systém poradenství, je patrný značný nesoulad mezi definicí systému de iure a de facto. Z pohledu de iure jsou totiž v současnosti definovány jako poradenské instituce jen výchovný poradce a pedagogicko-psychologická poradna. Ostatní instituce (speciálně pedagogická centra, střediska výchovné péče, školní psychologové) de iure neexistují, ale de facto jsou financovány ze státního rozpočtu. Statut poradenských pracovníků je sice stanoven zákonem č. 29/1984 Sb. (§ 50) a vyhláškou č. 59/1985 Sb. (§ 2); texty obou norem jsou však v rozporu, zda pracovníci pedagogicko-psychologických poraden jsou či nejsou pedagogickými pracovníky. Podobné problémy existují při posuzování postavení odborných pracovníků speciálně pedagogických center a středisek výchovné péče (absolvent oboru speciální pedagogika je posuzován jako pedagog, avšak absolvent oboru psychologie nikoliv).

    Od roku 1989 došlo k významným personálním změnám ve funkci výchovného poradce jak na základních školách (51%), tak na středních školách (70%). To se zřejmě negativně odrazilo v jejich kvalifikační připravenosti. Jen 46% výchovných poradců má ukončené předepsané vzdělání, přičemž po roce 1990 jej absolvovalo jen 13%. Zhruba 87% výchovných poradců není kvalifikačně dobře připraveno. Nabídka pedagogických a filosofických fakult je velmi nízká - v průměru 30 studijních míst ročně. Odborná připravenost pracovníků poradenství na školách začíná být velmi vážným problémem.

    Pracovníci v systému pedagogicko-psychologického poradenství využívají při práci s dětmi, žáky základních a středních škol a jejich rodiči celou řadu diagnostických nástrojů a metod, které jsou zastaralé, a upozorňují již řadu let na nutnost jejich inovace a restandardizace. Na základě dosavadní praxe je zřejmé, že při činnosti mnoha zařízení výchovného poradenství tak dochází k porušování autorských práv při využívání některých psychodiagnostických testů. V činnosti pedagogicko-psychologických poraden pak školy postrádají zejména intenzivnější kontakt, kratší termíny, vyšetřování ve škole, návštěvy na škole, konkrétní závěry a doporučení, metodickou pomoc rodičům, žákům a jejich učitelům, dlouhodobou péči a  vedení klientů, orientaci na výchovné a individuální problémy žáků.

    Síť speciálně pedagogických center není na území ČR rozložena rovnoměrně. To znamená, že v některých oblastech je dostupnost pravidelné speciálně pedagogické péče o děti se zdravotním postižením značně problematická. Velmi nepříznivý stav, který negativně ovlivňuje činnost center, byl zjištěn i v jejich vybavení diagnostickými pomůckami. Přestože MŠMT poskytovalo všem centrům v předchozí době k tomuto účelu dotaci ve výši 45 000 Kč, pracuje většina center s testy, které jim buď zapůjčily jiné instituce anebo jsou osobním majetkem samotných pracovníků center. Není zajištěna odborná supervize činnosti poraden, center a středisek výchovné péče. Není systémově řešena možnost přezkoumání stanovisek, která tyto instituce poskytují správním orgánům k otázkám zařazování a přeřazování dětí do škol, k integraci zdravotně postižených apod.

    Resortní šetření o funkčnosti poradenského systému jsou trvale neúplná. Na nejvýznamnější a nejrozšířenější část poradenského systému - na poradenství na školách dosud žádné plošné šetření zaměřeno nebylo. Obdobně nejsou k dispozici srovnávací analýzy poradenských systémů v zahraničí. Vesměs jsou k dispozici jen dílčí jednotlivé informace o systémech v několika zemích, nikoliv však jejich srovnání. Je to zřejmě jeden z projevů nedostatečnosti naší výzkumné a teoretické základny v oblasti pedagogiky. Pro efektivní, cílené směřování programů prevence kriminality a drogové závislosti nemá resort školství obdobně k dispozici žádné reprezentativní průzkumy zejména ve školách a školských zařízeních.

    Již nyní se ukazuje, že absolventi vysokých škol v oboru psychologie a speciální pedagogiky potřebují na začátku své práce ve školství odborné vedení a úvodní zácvik zaměřený na aplikace diagnostických a terapeutických praktik při práci s konkrétními dětmi a žáky. Z tohoto pohledu se jeví problematickým angažování čerstvých absolventů vysokých škol bez praxe do funkcí školních psychologů.

    Má-li někdo na zahradě studnu s kontaminovanou vodou, která u uživatelů vyvolává střevní či žaludeční potíže, nestačí vodu neustále analyzovat. Neustálé analýzy totiž neřeší podstatu stávajícího problému. Majitel studny by měl ve svém zájmu i v zájmu obecného blaha něco dělat a situaci řešit. Výsledky předchozí analýzy skutečně nejsou příliš překvapivé. Očekává snad ministerstvo, že snad výsledky další analýzy budou příznivější? Překvapivá je spíše skutečnost, že po analýze nenásledovala syntéza, ani snaha o odstranění závažných nedostatků. Po každé analýze, alespoň podle Benjamina Blooma, by měla vždy následovat syntéza, zhodnocení dané situace a následně přijetí nápravných opatření. Vývoj kognitivních operací se ovšem za ta léta kdesi v horních patrech ministerstva školství zadrhnul. Poradenští psychologové by řekli, že proces retardoval. Každá retardace vývoje je pak nepochybným projevem nedostatečného rozvoje centrálního systému, nejen toho nervového, ale i státního. Všichni předchozí pracovníci odpovědní za oblast poradenství, kteří měli odbornou praxi a jakousi představu o poradenském systému, z tohoto centrálního úřadu brzy prchli s pocity palčivé frustrace a raději odešli do jiného zaměstnání. A tak poradenství má nyní podobu převoznického vesla, které jde na ministerstvu školství z ruky do ruky. Je moc těžké a při veslování k růžovým zítřkům viditelně překáží. Snahy ministerstva školství zatraktivnit práci v pedagogicko psychologickém poradenství jsou chvályhodné. Znamená snad slovo “zatraktivnit” totéž, co “více zaplatit”? Většina kolegů, kteří v oblasti pedagogicko psychologického poradenství mnoho let působí, chápe podobné proklamace již se značnou rezervou. Dělají prostě svojí práci, protože pro ně samotné má toto povolání životní smysl, stejně jako i pro učitele, děti, žáky a jejich rodiče. Jednou se snad dočkáme i analýzy činnosti samotného centrálního úřadu v resortu školství. Polovina nás pak omdlí a ti ostatní se poděšeni rozprchnou do okolních lesů.


    Představujeme společnost SENIOR

    Ludmila Holubová

    Rádi bychom Vám představili naši Společnost SENIOR při nadačním fondu APEIRON.

    Jsme sdružení seniorů a lidí předseniorského věku, kteří se chtějí zabývat problematikou starší generace. Stárnutí populace a  tím brzké dosažení hranice 20% z celkového počtu obyvatelstva je problémem dnes již celé Evropy a tedy i naší země.

    Své aktivity jsme zaměřili na osvětu a na snížení neustále se prohlubující propasti mezi seniory a rychle se rozvíjející technikou. Snažíme se lidem zajistit soběstačnost a aktivní plnohodnotný život až do pozdního věku. Připravujeme v tomto směru např. řadu přednášek s tématikou - jak zdravě žít, jak odsunout procesy stárnutí, ale i přednášky z oblasti bezpečnosti, využívání nových technologií, šetření energiemi apod. Se zájmem se setkaly naše bezplatné kurzy Seznámení s počítačem a vstup na Internet.

    V současné době se zaměřujeme i na navázání kontaktů s Čechy žijícími v zahraničí. Nabízíme vzájemnou spolupráci, předávání zkušeností z klubového života. Chceme přispět k prohloubení vztahů k lidem a zemi, kde mají naši krajané kořeny. Naše dobré zázemí v odbornících a profesních pracovnících především z řad seniorů nám umožňuje nabídnout našim krajanům potřebné informace, orientaci v jakékoliv jimi požadované problematice z kulturní, politické i hospodářské oblasti v ČR.

    Jedním z nejvýznamnějších, ale i nejtěžších cílů naší společnosti je přispět k realizaci projektu ze sociální oblasti - v našem městě vybudovat Centrum pro seniory, který by byl nejen společenským místem pro setkávání, pro osvětové a kulturní akce, ale kde by bylo lůžkové oddělení pro seniory s potřebou přechodné nebo trvalé ošetřovatelské péče a denní centrum - Domovinka pro celodenní pobyt starých již méně soběstačných občanů, o které ve večerních hodinách a o víkendech pečují jejich rodinní příslušníci. Projekční představa a umístění Centra již mají reálnou podobu.

    V tomto směru rádi přivítáme jakékoli rady a zkušenosti z realizace podobných záměrů.


    Ostřelovač nebo odstřelovač?

    Jazyková poradna Ústavu pro jazyk český odpovídá

    Zaslala Daniela Macháčková.

    Vážená paní Macháčková,

    jazyková poradna odpovídá na Váš dotaz o slovech ostřelovačodstřelovač.

    Při výkladu je třeba vyjít od sloves ostřelovatodstřelovat. Všechny základní výkladové slovníky češtiny, Příruční slovník jazyka českého (PSJČ), Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ) a Slovník spisovné češtiny (SSČ), uvádějí tato dvě slovesa jako dvě samostatná slovníková hesla. Všechny uvedené slovníky se také ve všech svých vydáních shodují, pokud jde o základní významy; liší se jen podrobností/stručností výkladu a rozsahem dokladové části (v nejstarším PSJČ například najdeme i doklady dnes už zastaralé). Podle těchto slovníků

    ostřelovat znamená střílet na někoho n. něco z dálky, například ostřelovat město; toto sloveso nemá dokonavý protějšek (xostřelit), protože pojmenovává pouze takovou střelbu, která není jednorázová, ale opakovaná, v dávce apod.

    odstřelovat je protějšek dokonavého slovesa odstřelit, tj. zastřelit někoho, něco (a tím odstranit), např. surově odstřelovat zajatce; myslivci odstřelují zvěř, v lomu se odstřeluje skála.

    Od obou sloves lze příponou -(a)č utvořit podstatné jméno činitelské. Tato podstatná jména nejsou synonymní, ale zachovávají základní významový rys svého základového slovesa. Ostřelovač by tedy měl být ten, kdo někoho nebo něco ostřeluje: střílí z dálky, ohrožuje cíl palbou; zásah sice nelze vyloučit, ale nemusí se ani předpokládat. Zato odstřelovač své cíle střelbou likviduje, zpravidla jedním, přesně zacíleným výstřelem. Odstřelovač zabíjí člověka, odstraňuje dům nebo skálu. Cílená, přesná střelba také odpovídá výcviku a vybavení sniperů.

    Z výše uvedených tří slovníků pouze jediný, a to SSJČ z 60. let, uvádí heslo odstřelovač, a to jako vojenský termín: střelec (z pušky) určený k odstřelování významných nepřátelských cílů. Při přípravě SSJČ byly všechny termíny rozsáhle a pečlivě konzultovány se specialisty příslušných oborů - termíny vojenské nevyjímaje. Je pravděpodobné, že někdo z autorů Vojenského terminologického slovníku byl také konzultantem, který stvrdil věcnou správnost výkladu v SSJČ.

    Žádný z výkladových slovníků češtiny (PSJČ, SSJČ, SSČ) neuvádí heslo ostřelovač. Máme však zjištěno, že v tisku z 90. let ostřelovači nad odstřelovači převažují. Lze pro to shledat řadu vysvětlení: Jednak jsou normativní příručky (jak jsme už viděli a ještě uvidíme) na návod skoupé. Zadruhé je tu výslovnost, a to i výslovnost profesionálů (pracovníků bezpečnostních složek, moderátorů ap.), která nebývá v odlišení obou substantiv zřetelná - a kdo od nich slyší ostřelovač, také to tak napíše. Zatřetí: neuspěje-li sniper napoprvé, stane se z přesného odstřelovače pouhým ostřelovačem, takže pozorovatel, který není povinen ovládat vojenskou terminologii, jej tak označí - a právo na to má. Tím nechceme ospravedlnit matení uznaného vojenského termínu, který snipera pojmenovává podle úkolu, jejž má splnit, bez ohledu na to, jak toto plnění může někdy vypadat. Matení termínu i my pokládáme za nevhodné a nepoučené; nemůžeme však nevidět situaci v jazyku.

    Tolik k vlastnímu výkladu slov odstřelovačostřelovač. Kladete však také otázku o důvěryhodnosti normativních příruček češtiny. I k této otázce bychom se rádi alespoň stručně vyjádřili. Omezíme se výlučně na věcnou stránku otázky, bez komentáře ponecháváme ironii a expresi - ty podle našeho mínění do věcné diskuse nepatří.

    Píšete (na začátku textu, který jste nám poslala), že v SSČ (1988) jste „objevili svízel, který nám všem ztěžuje život“ a dále pak (na konci textu), že v tomto slovníku „překlep při přepisu z dřívější verze (jiná možnost vzniku této chyby mne nenapadá) dala vzniknout novému slovu s novým významem“. K tomu bychom rádi uvedli: SSČ v žádném svém vydání (první vydání je z. 1978, druhé vydání z r. 1994, dotisky druhého vydání jsou z r. 1998 a 2000) neuvádí ani heslo odstřelovač, ani heslo ostřelovač. Není tu tedy žádný překlep (jaký?) z dřívější (které?) verze, který by dal vzniknout novému slovu (jakému?).

    V textu pana L. Křížka se píše: „V poslední době se začala objevovat nesprávná forma slova odstřelovač (ve tvaru ostřelovač), a to nejen v beletrii, ale i v odborných publikacích. Pravděpodobně to má na svědomí vydání Pravidel českého pravopisu z roku 1993, kde je tento tvar jako výhradní kodifikován.“ K tomu uvádíme: Pravidla neuvádějí ani podstatné jméno odstřelovač, ani ostřelovač, ba ani slovesa odstřelovatostřelovat. Žádný výhradní tvar tu kodifikován není. Pravidla českého pravopisu jsou slovníkem pravopisným - uvedla ta slova, která mohou působit problémy pravopisné (nikoli slovotvorné nebo významové). V Pravidlech 1993 je proto uvedeno pouze slovo odstřel, s udáním tvarů 1., 4. a 7. p. plurálu na -y ve školním vydání. Je ovšem pravda, že nezřetelná výslovnost a matení v tisku jsou dobré důvody pro to, aby autoři o zařazení odstřelovače uvažovali.

    Mohli bychom pokračovat a vyvracet další mylná tvrzení, která jste nám poslala, ale dva příklady stačí. Vážená paní Macháčková, vážení a milí, dřív než začnete ostřelovat (či odstřelovat) různé příručky češtiny, podívejte se do nich a přesvědčte se, co je v nich opravdu napsáno.

    S pozdravem

    L. Uhlířová, A. Černá, I. Svobodová a J. Šimandl

    jazyková poradna

    (fungující nepřetržitě od r. 1946)


    Politika jako žlab

    Ivan Hoffman

    Nebývalému zájmu o politiku se v posledních dnech těší v Brně Unie svobody, když se počet členů její tamní organizace během několika dní více než zdvojnásobil.

    Do organizace, která měla tři sta sedmdesát členů, se náhle přihlásilo dalších čtyři sta padesát duší.

    Současní představitelé brněnské Unie svobody podezírají minulé představitele z hrozných věcí - například nátlaku, uplácení a vydírání při rozšiřování členské základny.

    Minulí představitelé naopak včera přivolali na okresní shromáždění strany městskou policii po té, co soukromá ochranka část členů nevpustila na jednání.

    Nové vedení se podle starého hystericky obává o svá místa na kandidátce, naopak to staré se podle názoru nového snaží situaci ve svůj prospěch zmanipulovat.

    A tak se nakonec může stát, že Unie svobody svou problémovou brněnskou organizaci zruší, jak to včera výmluvně nevyloučil místopředseda této strany Miroslav Malchar.

    Tomu se nelíbilo, že je komukoli omezován přístup na zahájení jednání otevřené politické strany, podezírá brněnské spolustraníky z porušování stanov a naznačil, že na kandidátce do krajských voleb by mohli dostat přednost členové z ostatních organizací okresu.

    Zkrátka politická bitva na ostří nože. Vlekoucí se spor plný osobních invektiv a nevraživosti vybízí k obecnému zamyšlení, čím že je zrovna v Brně služba veřejnosti tak přitažlivá, že někteří naši občané ve snaze spravovat veřejné záležitosti jsou schopni jít za svým cílem téměř přes mrtvoly.

    Styl soupeření nutně vyvolává pochybnosti o tom, zda jeho účastníci mají vznešený úmysl obětovat své síly rozkvětu obce a naopak vzniká podezření, že smyslem úsilí o politického vliv může být něco daleko méně vznešeného.

    Lidově se to někdy označuje slovy “koryto”, anebo “žlab”.

    Vysílá se v úterý 13. června ráno.




    HURONTARIA BULLETIN No. 6/2000.


    Vážení přátelé,

    právě vyšlo nové číslo internetového časopisu HURONTARIA, naleznete jej dole na této stránce, na kterékoliv z  adres Hurontarie.

    V novém čísle: Komentář: Knihy, intervju s  j@ns@nem ve Psovi, Příložník, nový frývér. Dimenze: NAŠE MYŠLENÍ: Na rozcestí či ve slepé uličce?(dokončení ), Reportáž: WATER-LOO (Císařovy nové hemoroidy, dokončení), Povídka: PODIVNÁ KREMACE (může za to báseň), Pohledy: SBOHEM, ROZHOVORY (dokonce spánembohem!), Poezie: NENÍ TŘETÍ CESTY( Chtěl odejít, však příliš slabá vůle...).
    Naše elektronická knihovna se rozrůstá. Vyšel další e-book v češtině, nazvaný ARTIKULACE - je to sbírka esejí pro pražské ArtForum s fotografiemi děl našich mistrů sklářů a najdete ji s těmi všemi ostatními knihami na  adrese knih, zde dole. Anglická verze je tam též, pod názvem ART-TICKLES; některé z esejí vyšly i  v anglické verzi naší Hurontarie.
    Příložník už vyšel po pětadvacáté. Pokračujeme tam v sérii lekcí "Umíme se učit?", je tam pár barbecuových rad, povídka "Mašinky" a báseň o propasti, což v  tomto případě není geografický termín. J@ns@n nám zintervjúoval jednoho slavného otce, napsal báseň v próze - o  květinářce a přidal esej pro ArtForum. Dále je tam pár uměleckých fotografií a jsou tam i populární novinky z  NetSvěta. Adresa Příložníku je dole.
    Interview s j@ns@nem vyšel v příloze Neviditelného Psa, nazvané Universum. Najdete ho na 
    http://pes.internet.cz/veda/
    Příští číslo Hurontarie vyjde 11ho července 2000 (Pohledy: KÓNMENI (pro ně je to hra, pro vás ovšem ne), Povídka: JOKERS (kdo se směje naposled, tak se ucho utrhne) - a ještě víc.

    Můžeme vám také zasílat každé číslo Hurontarie e-mailem, lze ho pak číst browserem aniž byste museli být na  Netu (ale vypadá tak, jako byste tam byli). Do dopisu připište POSLI HTML a písmeno (B nebo C), podle toho, kterou část chcete - B je česká část s diakritikou Windows CE 1250, část je C totéž, ale bez háčků a čárek).

    Hezké čtení Vám přeje
    Webmaster Honza - j@ns@n
    Pište nám na: hurychj@hurontel.on.ca


    ADRESY HURONTÁRIE
    Canada    Czech Republic   Worldwide    Germany
    ADRESY PŘÍLOŽNÍKU
    PŘÍLOŽNÍK -1   PŘÍLOŽNÍK-2    PŘÍLOŽNÍK-3
    Edice KNIHY OFF-LINE
    KNIHY1     KNIHY2



  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|