středa 31. května

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Česká televize a politikové:
  • Česká televize před Agincourtem: Napomohou zjemnělé mravy ČT její popularitě u politických stran? (Tomáš Pecina) Nucená prostituce:
  • Britská vláda bude zasahovat proti dovozu sexuálních otrokyň z východní Evropy (Guardian) Opatření proti uprchlíkům:
  • Britští imigrační úředníci budou působit nejen v Praze v Ruzyni, ale i ve Francii a v Belgii Třídní rozdělení a britské školství z osobní zkušenosti:
  • Je Oxbridge elitářský? (Václav Pinkava) Diskuse:
  • Rozdíl mezi sadismem (šikanou) a agresí (rvačkou) (čtenář z osobní zkušenosti) Z konference o české vědě:
  • Petr Matějů o obstrukcích české byrokracie vůči zahraničním vědcům Diskuse o zákonu o ochraně veřejného zdraví:
  • Reakce na Dalibora Žůrka: Údajné nesmysly paní Boškové ohledně AIDS (Vladimíra Bošková)
  • Tak tohle jste zvrzal, pane Čulíku (Dalibr Žůrek) Sdělovací prostředky:
  • Degenerace pojmu politika a potřeba konsensu (Miloš Štěpánek) Ekonomická poznámka:
  • Víme, co jsou investice? (I. Bubeník) Diskuse o zmijích:
  • Na zmijí uštknutí se neumře, pokud nejste alergik (Ferdinand)
  • K čertu s novinářskou etikou (Lubomír Ptáček)
  • Poločas rozpadu séra proti uštknutí a jiné (Miloš Zahradník) České zákony:
  • Poklad a dražby (Ivan Hoffman) Dělníci z Ukrajiny:
  • Volný pohyb (Ivan Hoffman)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Je Oxbridge elitářský?

    Václav Pinkava

    Příspěvek pana Maděry reagující na článek pana Čulíka inspirovaný medializovaným případem Laury Spence(ové), která se nedostala na Oxford ale v zápětí na Harvard mne inspiroval: -

    Podle pravidla ex ungue leonem, pokud jde o vyvozování dalekosáhlých soudů podle ojedinělého případu, možná stojí za povšimnutí i moje osobní zkušenost, neboť jsem vystudoval na Oxfordu, a dostal jsem se tam z britské státní školy, na rozdíl od pana Maděry.

    Když jsem přijel do Anglie, ve svých deseti letech, uměl jsem anglicky velmi špatně, navzdory tomu, že jsem byl jedním z 'krycích' jazykově nadaných žáků v pražské elitářské škole Hanusovce v Nuslích, obklopen nomeklaturními ratolestmi - byl to jakýsi totalitní ekvivalent soukromé školy.

    'Díky své angličtině' jsem však na první pokus neobstál v tehdejší celostátní zkoušce '11 plus' která určovala kdo půjde na gympl (Grammar School). Dodnes si pamatuji otázku kde jsem měl dešifrovat přesmyčky jmen asi deseti stromů, a já znal všehovšudy tři anglické názvy stromů, "oak" "palm" a "spruce", přičemž jeden z nich byl použit za příklad.

    Prozíravý Mr Cook, tehdejší ředitel Myland County Primary School v Colchesteru se však kvůli mně odvolal, a tím mi poskytl příležitost po třech měsících absolvovat náhradní, obtížnější verzi testu, která sloužila dětem třeba nemocným při zkouškách prvních. Údajně jsem tehdy dostal 96%.

    Ale Colchester Royal Grammar School byla už zadaná, tak jsem šel do Sir Charles Lucas Comprehensive.

    Škola byla nová, veliká - přes 1000 žáků, a vybavení měla prvotřídní, laboratoře jazykové i přírodovědecké, půjčovnu hudebních nástrojů, studovny a knihovnu, umělecké ateliéry včetně pecí na keramiku, zámečnické a truhlářské dílny, rozsáhlý sportovní komplex s bazénem i vlastní divadlo. I obědy stály za řeč.

    Tehdy měla naše Comprehensive School určité nerovnostářské rysy. Byly tam tzv. 'streams', doslova proudy t.j. žáci byli podle akademických schopností roztříděni a některé třídy v každém ročníku byly pro ty nejschopnější, některé pro děti které potřebovaly zvláštní pedagogickou péči, a co zbylo pro ty normální bylo - normální. Třídy byly ovšem velké, kolem 30 žáků.

    Naše škola měla kvalitní učitele, většinou to byli absolventi tzv. 'redbrick' universit - Londýn, Bristol atd, a několik absolventů Oxfordu či Cambridge - tzv. Oxbridge (laskavě si neplést s londýnským předměstím Uxbridge!),

    Dalším později překonaným aspektem byl tzv. 'wide catchment' čili široký sběrný obvod školy. V našem případě sahal do okruhu několika desítek kilometrů, až k pobřeží, a ve škole se mísili žáci chudí (bez aut) a bohatí (s yachtami). Pokud byl znát nějaký rozdíl, bylo to v oblečení, ve školní uniformě, neboť bohatí chodili v chudších hadrech než chudí, kteří na výzbroj měli plnou státní dotaci.

    A tak se stalo, že škola byla snad mimořádně dobrá, určitě dobře vybavená a to nejen mezi státními. Dobrá byla i jako škola života, se šikanou mezi proudy a s disciplinou (jak od koho). Byl to jakýsi mikrokosmos běžného světa. ®el akademické klima, které v ní panovalo bylo zhoubně ledabylé. Nelze se usilovně učit ve škole, kde skoro nikdo neprahne po akademickém úspěchu, neboť nachází v životě spoustu jiných zajímavostí a zálib. A kdo navzdory tomu šprtá, je prostě šprt, dvojrozměrná osobnost.

    Soudě podle "trofejí", které si soukromé školy zlatým písmem píší na zeď, byla to škola špatná, alespoň do té doby, než jsem se já jediný dostal na Oxford. Bylo to na popud otce, navzdory absenci zvláštní výuky, předčasně, čili v druhém předmaturitním ročníku. Byla cítit i nervozita a nelibost kantorského sboru, který se obával že je to meta příliš vysoká, že se škola ztrapní, že je lepší Oxbridge bagatelisovat. (Až dnes, v Čechách, cítím ozvěnu tohoto racionalizování úspěchu, závisti, a hledání pohodlí v průměrnosti.) Vedle mne či kvůli mně se přidala ješte jedna žákyně, která zažádala na Cambridge.

    Písemné zkoušky, které se podobaly co do náročnosti tehdejším maturitním A-levels, měly dost odlišný tematický okruh než byl náš syllabus (např ve fyzice to byla samá otázka o varhanních píšťalách, o šíření zvuku). Zkoušky obsahovaly navíc jakýsi 'General Paper', prý rozhodující právě tam, kde šlo o žáky z méně biflujících prostředí. V General Paper šlo o schopnost logicky a srozumitelně uvažovat a vyjadřovat se na otázky typu "Is there any intrinsic value to Art?" (má umění nějakou vlastní, niterní hodnotu?) Tyto písemné zkoušky jsem zdárně uhrál a dostal tak pozvání na ústní pohovory, které měly zabrat tři dny. Kolegyně měla smůlu.

    Jel jsem tedy do Oxfordu vlakem s pocitem, že je to přinejmenším dobrodružství, a že po svém pravděpodobném neúspěchu budu moci alespoň proklamovat jako vtip "I went to Oxford (for three days)" - na Oxfordu jsem byl (tři dny).

    Pohovory probíhaly vždy nejprve v té které College, kterou si kandidát vybral jako svoji preferenci ze seznamu, pak teprve došlo na ostatní Colleges a na příslušnou fakultu. Převis studentské poptávky nad nabídkou byl zjevný. Dlužno podotknout, že kam žádat, kam ne, souvisí s tradicí škol a měst, rodičů atp. Ale je to jen začátek.

    Pohovory bývají skutečně zvláštní, soudě podle apokryfálních příběhů. Koho to zajímá, ať si koupí nějakou knížku pro turisty, kde najde například příběh jak jistý profesor zpoza novin pronesl na adresu dalšího uchazeče "impress me, young man" (zaimponujte mi, mladíku) a mladý muž mu směle zapalovačem podpálil noviny. Místo prý dostal...

    Já jsem sice nic tak barvitého nezažil, ale šlo vesměs o náročné otázky, které zkoušely schopnost nezávisle uvažovat a průbojně prosazovat vlastní názor pod palbou polemiky. V počítačové hantýrce bych řekl že nešlo o databanku, ale o výkon procesoru, a komunikační rozhraní.

    Oxbridge totiž neprodukuje přednostně úzké specialisty, monotematické absolventy podivných oborů, ale především zakulacené sebevědomé mladé lidi, kteří si uvědomují co lidstvo ještě neví, kteří rozlišují mezi pravdou a domněnkou, mezi důkazem a tvrzením, kteří nepodléhají populistickým trendům ani ve svém oboru, ani v občanském životě. Kteří umějí stát na svém, jít za svým. Paradoxně je tento tzv. elitářský systém ta skutečná škola života.

    Nabídku jsem posléze dostal, ač ne od University College, kterou jsem si jen tak vybral (kvůli jménu), nýbrž od Queen's College, přes ulici. Když mi rodiče předali zalepenou obálku, s logem Queen's College, nijak mne to nevzrušilo, bylo mi hned jasné, že mi nabízejí místo. (Rodiče se nejprve zalekli, že jsem je načapal při podlém činu rozlepování obálky nad parou o několik desítek minut předtím.) Ale bylo mi to jasné zvenčí, neboť odmítnutí by mi bývala poslala University College, že? Dostal jsem tzv. "unconditional offer", což znamenalo, že jedinou podmínkou přijetí bylo dostat ve třech A-level maturitních předmětech dostatečnou, ne obvykle požadované Áčka, 'jedničky'. Možná, že to bylo právě kvůli mému handicapu 'třídního původu'.

    A moje škola se mohla zbláznit z mého úspěchu, který se, pokud vím, dodnes neopakoval.

    Proč byl tak ojedinělý? Nejspíš se úspěch neopakoval proto, že záhy comprehensivní školy zúžily svou sběrnou oblast na nejbližší sídliště, zrušily 'streams', a vůbec si začaly zahrávat s rovnostářstvím a sociálním inženýrstvím. Zcela objektivně se dá zjistit, jak dopadla všeobecná gramotnost studentů v Británii od počátku osmdesátých let...(špatně) - ale k teoretizování se ještě vrátím.

    Šel jsem studovat psychologii a fysiologii v rámci triposu PPP, kde se ovšem studují jen dva hlavní předměty (zřídkakdy filozofie s fyziologií), a k tomu patřila statistika a v mém případě, výpočetní technika jako úplně vedlejší dobrovolný předmět.

    Moje tehdejší přítelkyně šla o rok později studovat psychologii na nedalekou University of Reading, takže jsem mohl trochu srovnávat naše pracovní vytížení.

    Zatímco trimestr na Oxfordu má osm týdnů, její trimestr měl týdnů deset. Ona však musela za trimestr odevzdat dvě písemné práce v rámci studia na titul BSc (bakalář věd), přičemž já a moji kolegové v rámci studia téhož oboru ale pod zavádějícím titulem BA (bakalář umění) jsme psali každý týden písemky 2 až 3, neboli o řád více prokazatelné studijní činnosti.

    A tak si z toho odvoďte co chcete, hlavně že v Anglii je příliš studentů uměleckých disciplin (!), nebo že "anglické státní školy v kvalitě výuky nyní zřetelně zaostávají za soukromými" a že jejich chronický nedostatek finančních prostředků, potažmo orchestrů a divadel má za důsledek relativně nízké procento úspěšných uchazečů na Oxbridge. Ex ungue leonem. Ať mi pan Maděra však vysvětlí, proč se jeho kamarádi ze soukromé školy nedostali na Oxbridge jako on?

    Jinak to je, pravím Vám.

    Co ta moje škola, tehdy, s veškerou výbavou? Proč ona neměla tyto hmatatelné "úspěchy"?

    Především proto, že byla rovnostářská duchem a ohrnovala nad tím vším nos (jako pan Čulík), protože své žáky vedla k jiným, možná zdravějším metám, protože nebylo uchazečů na Oxbridge z jejích řad vůbec. Nesnažili se o to, stejně jako se afroameričtí studenti evidentně nesnaží zářit v testech SAT, ale vzhlížejí k jiným vzorům, sportovním, uměleckým či hudebním.

    Pro všechny, kteří to vzdávají předem, kteří hledají chybu v systému a ne v sobě, je každá Laura důkazem. Je to alibismus hodný České republiky.

    Kam to vede?

    Dnes se v Anglii na každém kroku nacházejí "university" zvučných jmen, které vyrostly jak houby po dešti. Místo South Thames Polytechnic máme třeba University of Greenwich. Ústupky průměrnosti a přenálepkování téhož jinak, nic neřeší. Nestačíte na zkoušky? Asi jsou příliš náročné. Vypusťme je. "Každý má nárok na universitní vzdělání!" hlásají populisté. Dobrá. Nemáte li na víc, pověste si na boudičku na zahrádce nápis Univerzita a choďte si tam jednou denně. A máte to.

    Neznám případ Laury Spence(ové) nijak podrobně, nicméně žasnu z principu. Vždyť není žádná hanba dostat se na Harvard, ani na jinou universitu, když náhodou ne na Oxford. Prostě člověk méně asertivní, nekecálek se na Oxford nehodí. Je to kvalitativní rozdíl, ne ve smyslu hodnoty člověka, ale jeho typu jednání, osobnosti, jak se mu tam bude líbit mezi těmi "schopnými cokoli okecat". Co když je ten člověk skutečně schopný v nějakém oboru, ale nedokáže to dát přesvědčivě najevo. Jak se prosadí v tom oboru? Posílí tím prestiž té své university? Není tohle vlastně o co tu jde - jádro výběru do jakékoli prestižní instituce?

    Hanba je, dělat z neúspěchu jedné dívky v otevřeném konkursu rozsáhlou politickou kampaň, nebo si myslet, že Laura má mít nárok na úspěch ve výběrovém řízení ve skupině přinejlepším stejně schopných konkurentů, neboť za ní stojí snaživí rodiče či političtí lobbyisté. To je pusté vydírání.

    To že Lauru přijali na Harvard z ní nedělá hvězdu Oxfordem přehlídnutou, ani neplatí, že kdyby Lauru na žádný Harvard nepřijali, dalo by to zapravdu oxfordskému výběrovému systému, který by-ji "odhalil" jako méně schopnou.

    V životě je třeba nejen schopností, ale i průbojnosti, diplomacie a štěstí - a sebereflexe, do jaké lidské smečky se jakým způsobem zařadit a co je dnes podstatnější, zdali databanka, CPU, nebo komunikace, a zdali vůbec prahnout po oxfordském titulu, když chci být lékařem. Pachtění za uznáním, na straně nohsledů zklamané uchazečky, to jsou kyselé hrozny vlastního elitářství.

    Takhle nějak bych odpověděl na příslušnou otázku v rámci vstupního General Paper. Quod erat demonstrandum.

    A dost možná bych podruhé neuspěl. Ale díky Oxfordem pěstovanému sebevědomí bych nepotřeboval odvolávat se k médiím.
    Šel bych třeba na Harvard, s odhodláním to těm elitářským bastardům - alepoň po odborné stránce - pořádně natřít.

    Poznámka JČ: Laura Spencová z toho žádný politický kapitál sama nevytloukala, má asi dost starostí se závěrečnými zkouškami na střední škole, které právě podstupuje. O tom, že byla (podmínečně, podle dosavadních výsledků a podle očekávaných výsledků závěrečných zkoušek na své škole) přijata ke studiu na Harvard a nikoliv na Oxford, napsal do místních novin ředitel její školy, protože se to stalo už podruhé a ředitel - nikoliv nepřesvědčivě - argumentuje, že je to ekonomicky pro Británii nevýhodné, odcházejí-li nejnadanější lidé studovat do zahraničí. Tohoto článku pak využila britská labouristická vláda a vznikla z toho docela silná celostátní diskuse. Zcela zjevně jde o něco, co Brity docela pálí. Náměstek ministerského předsedy John Prescott včera oznámil, že vláda bude poskytovat větší finanční prostředky těm univerzitám,které budou přijímat více studentů ze státních škol. To se stalo terčem kritiky konzervativců, kteří - nikoliv úplně nepřesvědčivě - argumentují, že labouristická vláda trestá britské vysoké školy za selhání vlastní školské politiky na nižších stupních, že je totiž vinou právě labouristů, že jsou státní školy horší než školy soukromé.



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|