Co je nového v České republice

Vazeny pane Culiku,

dekujeme za to jak jste se ujal pripadu naseho studenta, pana Zhenga. Zda se, ze se v jeho pripade davaji veci do pohybu. Byli jsme kontaktovani Cizineckou policii, a zda se, ze by pan Zheng mohl v  nejblizsich dnech dostat viza a pricestovat tak, aby se jeste mohl zucastnit mezinarodni konference, kterou porada nas ustav ve dnech 5.-9.6. Kvuli zaneprazdneni pripravami na konferenci jsme se Vam neozvali drive, a ani ted nezabihame do detailu jednani okolo pana Zhenga. O tom bychom Vam radi napsali vice po skonceni konference, nekdy kolem poloviny cervna.

Radi bychom dodali, ze nam dosud neni jasne, zda nas Cizinecka policie kontaktovala na zaklade zverejneni pripadu pana Zhenga v BL nebo na zaklade dopisu predsedy AV rediteli Cizinecke policie. Ani z  ceskeho vyslanectvi ani z MZV se nam zatim nikdo neozval.

Jeste jednou dekujeme za Vasi vyznamnou podporu, urcite se Vam brzy ozveme s podrobnostmi.

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný. Druhého výboru se minulý týden prodalo v knihkupetví Fišer za jediný den padesát výtisků, takže kdo má o knihu zájem, nechť její koupi příliš neodkládá.)

TO, co napsal Milos Rejchrt v odpovedi na volani Tomase Peciny po otevreni jednani Rady CT, je naprosto presne zduvodneni, ktere napr. zaklada neverejnost zasedani vyboru Spolkoveho snemu. Prave proto, aby se poslanci v debatach nad predlohami zakonu jednak nemenili ve stranicke loutky, jednak si dovolili ptat se, a nedavat jenom najevo prevahu, na jednani vyboru nemuze verejnost. Milos Rejchrt ma pravdu: ma-li se v rozhovoru nachazet souhlasne, kompromisni stanovisko, nemohou pri nem asistovat novinari, kteri budou druhy den diskutujici zesmesnovat. Tim se diskuse zabije. Je s podivem, ze tak elementarni zkusenost Tomas Pecina nechape. Obavam se, ze ho to jako komentatora ponekud diskvalifikuje.

Verejnost ma pravo vedet, co se v rade uvarilo. Verejnost by mela vedet, kdo jak hlasoval. Interni debaty by mely byt archivovany. To je vse. Co je navic, kazi pravidla hry.

Poznámka JČ: Německo není jediným vzorem, ani vzorem nutně nejlepším. Vybírejme si z různých zemí nejlepší praxi. V různých zemích bývají různé zvyklosti co do otevřenosti informací. Ve Švédsku je například podle zákona už někdy z roku 1760 veškeré vládní jednání zcela veřejné. Ve Spojených státech je také míra otevřenosti státních úřadů pozoruhodná. Často se v této souvislosti hovoří o tom, že politikové či státní činitelé nemohou řádně jednat, právě důsledku vysoké míry otevřenosti, ale holt se s tím v těchto zemích musejí vyrovnat. - Velká Británie je naproti tomu značně tajnůstkářstká a britské sdělovací prostředky běžně otevírají problémy tím, že v případech, kdy Británie na nějakém kontroverzním tématu spolupracuje se Spojenými státy, britští novináři dostanou přístup k podrobným informacím o interním vládním jednání právě z Ameriky pomocí tamějšího velmi otevřeného zákona o přístupu k informacím. Studujme tyto rozdíly a jejich vliv na stav společnosti.

Zda se, ze muj clanek zabral. V nedeli v hlavnich vecernich zpravach na CT1 byla odvysilana informace o moznostech leceni Alzheimera a o tom, ze leky stoji 3-4 tisice mesicne a pojistovna je nehradi. Opet byl sice konzultovan stejny lekar, nyni byl ale tazan primo na tuto okolnost Vyjadril se v tom smyslu, ze je o lek zajem ve "strednich vrstvach" a ze na lek pro pacienta se skladaji cele rodiny. Zastupce ministerstva (nebo VZP - nevim) rekl, ze nelze lek hradit vsem a ze pokud k tomu dojde, bude stastlivce vybirat jakasi ministerska komise ci neco na ten zpusob.

Právě jsem mluvil s Františkem Mikšem. Řekl mi (téměř doslova) toto:

"Voláte pozdě. Já jsem si mezitím stačil ty vaše Britské listy přečíst a řeknu Vám, že něco tak špatně napsaného, neobjektivního a zaujatého si nedokážu představit. A jestli si myslíte, že s vámi budu ztrácet čas, tak jste na omylu!"

Prosím, publikujte, to má stejnou cenu jako celostránkový rozhovor. (T.P.)

Výběr textů z posledních dní:

Tomáš Pecina

Z veřejnoprávní obrazovky zmizely některé kontroverzní tváře: Vladimír Mlynář, Jan Ruml, Jiří Pehe a další, kdo po léta bývali "household figures", se z pořadů ČT vytratili tak, jako před léty emigranti Martin Štěpánek a Waldemar Matuška. Je-li už potřeba, aby někdo promluvil za Čtyřkoalici, bývá to buď Jan Kasal nebo Karel Kühnl; po dlouhém období nevyváženosti jedním směrem je nyní v ČT pro změnu "podmlynářováno".

Česká televize se začala programově vyhýbat i řadě kontroverzních témat, např. novému volebnímu zákonu. Do formulací zpravodajských vstupů se vkrádá opatrný jazyk a spinuje se opačným směrem, než dosud: tak ku příkladu opoziční smlouva, která bývala líčena bezmála jako největší neštěstí českého národa od bitvy u Lipan, je vlastně, jak se divák Událostí může dozvědět, docela praktické a demokratické uspořádání. Moderátoři, kteří ještě nedávno při vyslovení tohoto slovního spojení neskrývali výraz nelibosti, se usmívají a tváří se státotvorně.

Podstatnou změnou prošly úterní i debatní pořady, pozastavené s odkazem na sportovní přenosy, které v jejich termínech v létě poběží. Pořad Sněží, tribuna Unie svobody a Impulsu 99, byl odstaven dokonce na čtyři měsíce (aniž by televize vysvětlila, proč bylo třeba zrušit i květnové vydání, jemuž evidentně žádný sportovní přenos nebránil), Netopýra Antonína Přidala neuvidíme třikrát, Justovu Katovnu dvakrát.

V součtu je to mnohem víc ústupků, než kolik se mohli Langrovi komisaři nadít, a pochvala na sebe nedala čekat: Česká televize byla poslanci oceněna za vyváženost vysílání.

So far so good, chce se říct: je-li politikům a televizi ve vzájemném svazku tak dobře, bylo by zdvořilé zatáhnout záclonky a ponechat milence jejich štěstí. Jenže skutečnost tak idylická není.

Především je velmi pravděpodobné, že nový profil vysílání se nepříznivě odrazí na sledovanosti. Opoziční smlouvu odmítá hrubým odhadem 70-80 % českého elektorátu a pro tyto diváky byla ČT přitažlivá právě tím, že se profilovala jako proti-opozičněsmluvní. Tito diváci se od nekonfliktní a afirmativní veřejnoprávní televize odvrátí a budou hledat zdroj informací jinde.

Za druhé si vedení ČT musí uvědomit, že politici se s dobytými pozicemi dlouho nespokojí. Mít vlastní televizi, dokonce papírově veřejnoprávní, tedy nezávislou, je snem každé politické strany. Pokud v květnu stačilo, že protivník nebyl do studia přizván, v říjnu už to bude málo a moderátor bude muset zdůraznit, že názor nepřítomné strany je zavrženíhodný. Definitivně přijatelný je až model naprostého podrobení - tedy model slovenský.

Česká televize stojí před svou bitvou u Agincourtu: dosavadní taktické ústupky mnoho neznamenají, důležité budou následující měsíce; zda se ředitel Chmelíček stane jejím Jindřichem V., se teprve ukáže.

Televizi čeká úkol vypracovat systém pro hodnocení kvality pořadů a zároveň musí projevit podporu jejich tvůrcům, aby se nemuseli bát ani takových témat jako opoziční smlouva nebo nový volební zákon. Požadavku nezávislosti se ČT nesmí v žádném případě vzdát, protože bez ní nemá šanci získat ke spolupráci profesionály ani nové vychovat.

Nevrátí-li se kontroverzní pořady a témata na obrazovku, prestiž veřejnoprávního média, pošramocená činností předchozí Rady a jejího ředitele, začne rychle upadat. Z hlediska nezávislosti ČT zřejmě neexistuje horší varianta než současná situace, kdy kvalitu vysílání hodnotí v první instanci až politicky jmenovaná Rada a kdy stačí varovně zdvižený malík (viz zadání experních posudků na kontroverzní - a výrazně neoposmluvní - pořady Na hraně a Sněží) a televize napadené pořady okamžitě stáhne nebo přepracuje k nepoznání.

Ovšem jednu výhodu současný stav má: pokud ČT bude pokračovat v nastoupeném kursu, nehrozí, že její Rada začne hledat českého Jozefa Darma - v takovém případě už ho totiž našla.

Václav Pinkava

Příspěvek pana Maděry reagující na článek pana Čulíka inspirovaný medializovaným případem Laury Spence(ové), která se nedostala na Oxford ale v zápětí na Harvard mne inspiroval: -

Podle pravidla ex ungue leonem, pokud jde o vyvozování dalekosáhlých soudů podle ojedinělého případu, možná stojí za povšimnutí i moje osobní zkušenost, neboť jsem vystudoval na Oxfordu, a dostal jsem se tam z britské státní školy, na rozdíl od pana Maděry.

Když jsem přijel do Anglie, ve svých deseti letech, uměl jsem anglicky velmi špatně, navzdory tomu, že jsem byl jedním z 'krycích' jazykově nadaných žáků v pražské elitářské škole Hanusovce v Nuslích, obklopen nomeklaturními ratolestmi - byl to jakýsi totalitní ekvivalent soukromé školy.

'Díky své angličtině' jsem však na první pokus neobstál v tehdejší celostátní zkoušce '11 plus' která určovala kdo půjde na gympl (Grammar School). Dodnes si pamatuji otázku kde jsem měl dešifrovat přesmyčky jmen asi deseti stromů, a já znal všehovšudy tři anglické názvy stromů, "oak" "palm" a "spruce", přičemž jeden z nich byl použit za příklad.

Prozíravý Mr Cook, tehdejší ředitel Myland County Primary School v Colchesteru se však kvůli mně odvolal, a tím mi poskytl příležitost po třech měsících absolvovat náhradní, obtížnější verzi testu, která sloužila dětem třeba nemocným při zkouškách prvních. Údajně jsem tehdy dostal 96%.

Ale Colchester Royal Grammar School byla už zadaná, tak jsem šel do Sir Charles Lucas Comprehensive.

Škola byla nová, veliká - přes 1000 žáků, a vybavení měla prvotřídní, laboratoře jazykové i přírodovědecké, půjčovnu hudebních nástrojů, studovny a knihovnu, umělecké ateliéry včetně pecí na keramiku, zámečnické a truhlářské dílny, rozsáhlý sportovní komplex s bazénem i vlastní divadlo. I obědy stály za řeč.

Tehdy měla naše Comprehensive School určité nerovnostářské rysy. Byly tam tzv. 'streams', doslova proudy t.j. žáci byli podle akademických schopností roztříděni a některé třídy v každém ročníku byly pro ty nejschopnější, některé pro děti které potřebovaly zvláštní pedagogickou péči, a co zbylo pro ty normální bylo - normální. Třídy byly ovšem velké, kolem 30 žáků.

Naše škola měla kvalitní učitele, většinou to byli absolventi tzv. 'redbrick' universit - Londýn, Bristol atd, a několik absolventů Oxfordu či Cambridge - tzv. Oxbridge (laskavě si neplést s londýnským předměstím Uxbridge!),

Dalším později překonaným aspektem byl tzv. 'wide catchment' čili široký sběrný obvod školy. V našem případě sahal do okruhu několika desítek kilometrů, až k pobřeží, a ve škole se mísili žáci chudí (bez aut) a bohatí (s yachtami). Pokud byl znát nějaký rozdíl, bylo to v oblečení, ve školní uniformě, neboť bohatí chodili v chudších hadrech než chudí, kteří na výzbroj měli plnou státní dotaci.

A tak se stalo, že škola byla snad mimořádně dobrá, určitě dobře vybavená a to nejen mezi státními. Dobrá byla i jako škola života, se šikanou mezi proudy a s disciplinou (jak od koho). Byl to jakýsi mikrokosmos běžného světa. ®el akademické klima, které v ní panovalo bylo zhoubně ledabylé. Nelze se usilovně učit ve škole, kde skoro nikdo neprahne po akademickém úspěchu, neboť nachází v životě spoustu jiných zajímavostí a zálib. A kdo navzdory tomu šprtá, je prostě šprt, dvojrozměrná osobnost.

Soudě podle "trofejí", které si soukromé školy zlatým písmem píší na zeď, byla to škola špatná, alespoň do té doby, než jsem se já jediný dostal na Oxford. Bylo to na popud otce, navzdory absenci zvláštní výuky, předčasně, čili v druhém předmaturitním ročníku. Byla cítit i nervozita a nelibost kantorského sboru, který se obával že je to meta příliš vysoká, že se škola ztrapní, že je lepší Oxbridge bagatelisovat. (Až dnes, v Čechách, cítím ozvěnu tohoto racionalizování úspěchu, závisti, a hledání pohodlí v průměrnosti.) Vedle mne či kvůli mně se přidala ješte jedna žákyně, která zažádala na Cambridge.

Písemné zkoušky, které se podobaly co do náročnosti tehdejším maturitním A-levels, měly dost odlišný tematický okruh než byl náš syllabus (např ve fyzice to byla samá otázka o varhanních píšťalách, o šíření zvuku). Zkoušky obsahovaly navíc jakýsi 'General Paper', prý rozhodující právě tam, kde šlo o žáky z méně biflujících prostředí. V General Paper šlo o schopnost logicky a srozumitelně uvažovat a vyjadřovat se na otázky typu "Is there any intrinsic value to Art?" (má umění nějakou vlastní, niterní hodnotu?) Tyto písemné zkoušky jsem zdárně uhrál a dostal tak pozvání na ústní pohovory, které měly zabrat tři dny. Kolegyně měla smůlu.

Jel jsem tedy do Oxfordu vlakem s pocitem, že je to přinejmenším dobrodružství, a že po svém pravděpodobném neúspěchu budu moci alespoň proklamovat jako vtip "I went to Oxford (for three days)" - na Oxfordu jsem byl (tři dny).

Pohovory probíhaly vždy nejprve v té které College, kterou si kandidát vybral jako svoji preferenci ze seznamu, pak teprve došlo na ostatní Colleges a na příslušnou fakultu. Převis studentské poptávky nad nabídkou byl zjevný. Dlužno podotknout, že kam žádat, kam ne, souvisí s tradicí škol a měst, rodičů atp. Ale je to jen začátek.

Pohovory bývají skutečně zvláštní, soudě podle apokryfálních příběhů. Koho to zajímá, ať si koupí nějakou knížku pro turisty, kde najde například příběh jak jistý profesor zpoza novin pronesl na adresu dalšího uchazeče "impress me, young man" (zaimponujte mi, mladíku) a mladý muž mu směle zapalovačem podpálil noviny. Místo prý dostal...

Já jsem sice nic tak barvitého nezažil, ale šlo vesměs o náročné otázky, které zkoušely schopnost nezávisle uvažovat a průbojně prosazovat vlastní názor pod palbou polemiky. V počítačové hantýrce bych řekl že nešlo o databanku, ale o výkon procesoru, a komunikační rozhraní.

Oxbridge totiž neprodukuje přednostně úzké specialisty, monotematické absolventy podivných oborů, ale především zakulacené sebevědomé mladé lidi, kteří si uvědomují co lidstvo ještě neví, kteří rozlišují mezi pravdou a domněnkou, mezi důkazem a tvrzením, kteří nepodléhají populistickým trendům ani ve svém oboru, ani v občanském životě. Kteří umějí stát na svém, jít za svým. Paradoxně je tento tzv. elitářský systém ta skutečná škola života.

Nabídku jsem posléze dostal, ač ne od University College, kterou jsem si jen tak vybral (kvůli jménu), nýbrž od Queen's College, přes ulici. Když mi rodiče předali zalepenou obálku, s logem Queen's College, nijak mne to nevzrušilo, bylo mi hned jasné, že mi nabízejí místo. (Rodiče se nejprve zalekli, že jsem je načapal při podlém činu rozlepování obálky nad parou o několik desítek minut předtím.) Ale bylo mi to jasné zvenčí, neboť odmítnutí by mi bývala poslala University College, že? Dostal jsem tzv. "unconditional offer", což znamenalo, že jedinou podmínkou přijetí bylo dostat ve třech A-level maturitních předmětech dostatečnou, ne obvykle požadované Áčka, 'jedničky'. Možná, že to bylo právě kvůli mému handicapu 'třídního původu'.

A moje škola se mohla zbláznit z mého úspěchu, který se, pokud vím, dodnes neopakoval.

Proč byl tak ojedinělý? Nejspíš se úspěch neopakoval proto, že záhy comprehensivní školy zúžily svou sběrnou oblast na nejbližší sídliště, zrušily 'streams', a vůbec si začaly zahrávat s rovnostářstvím a sociálním inženýrstvím. Zcela objektivně se dá zjistit, jak dopadla všeobecná gramotnost studentů v Británii od počátku osmdesátých let...(špatně) - ale k teoretizování se ještě vrátím.

Šel jsem studovat psychologii a fysiologii v rámci triposu PPP, kde se ovšem studují jen dva hlavní předměty (zřídkakdy filozofie s fyziologií), a k tomu patřila statistika a v mém případě, výpočetní technika jako úplně vedlejší dobrovolný předmět.

Moje tehdejší přítelkyně šla o rok později studovat psychologii na nedalekou University of Reading, takže jsem mohl trochu srovnávat naše pracovní vytížení.

Zatímco trimestr na Oxfordu má osm týdnů, její trimestr měl týdnů deset. Ona však musela za trimestr odevzdat dvě písemné práce v rámci studia na titul BSc (bakalář věd), přičemž já a moji kolegové v rámci studia téhož oboru ale pod zavádějícím titulem BA (bakalář umění) jsme psali každý týden písemky 2 až 3, neboli o řád více prokazatelné studijní činnosti.

A tak si z toho odvoďte co chcete, hlavně že v Anglii je příliš studentů uměleckých disciplin (!), nebo že "anglické státní školy v kvalitě výuky nyní zřetelně zaostávají za soukromými" a že jejich chronický nedostatek finančních prostředků, potažmo orchestrů a divadel má za důsledek relativně nízké procento úspěšných uchazečů na Oxbridge. Ex ungue leonem. Ať mi pan Maděra však vysvětlí, proč se jeho kamarádi ze soukromé školy nedostali na Oxbridge jako on?

Jinak to je, pravím Vám.

Co ta moje škola, tehdy, s veškerou výbavou? Proč ona neměla tyto hmatatelné "úspěchy"?

Především proto, že byla rovnostářská duchem a ohrnovala nad tím vším nos (jako pan Čulík), protože své žáky vedla k jiným, možná zdravějším metám, protože nebylo uchazečů na Oxbridge z jejích řad vůbec. Nesnažili se o to, stejně jako se afroameričtí studenti evidentně nesnaží zářit v testech SAT, ale vzhlížejí k jiným vzorům, sportovním, uměleckým či hudebním.

Pro všechny, kteří to vzdávají předem, kteří hledají chybu v systému a ne v sobě, je každá Laura důkazem. Je to alibismus hodný České republiky.

Kam to vede?

Dnes se v Anglii na každém kroku nacházejí "university" zvučných jmen, které vyrostly jak houby po dešti. Místo South Thames Polytechnic máme třeba University of Greenwich. Ústupky průměrnosti a přenálepkování téhož jinak, nic neřeší. Nestačíte na zkoušky? Asi jsou příliš náročné. Vypusťme je. "Každý má nárok na universitní vzdělání!" hlásají populisté. Dobrá. Nemáte li na víc, pověste si na boudičku na zahrádce nápis Univerzita a choďte si tam jednou denně. A máte to.

Neznám případ Laury Spence(ové) nijak podrobně, nicméně žasnu z principu. Vždyť není žádná hanba dostat se na Harvard, ani na jinou universitu, když náhodou ne na Oxford. Prostě člověk méně asertivní, nekecálek se na Oxford nehodí. Je to kvalitativní rozdíl, ne ve smyslu hodnoty člověka, ale jeho typu jednání, osobnosti, jak se mu tam bude líbit mezi těmi "schopnými cokoli okecat". Co když je ten člověk skutečně schopný v nějakém oboru, ale nedokáže to dát přesvědčivě najevo. Jak se prosadí v tom oboru? Posílí tím prestiž té své university? Není tohle vlastně o co tu jde - jádro výběru do jakékoli prestižní instituce?

Hanba je, dělat z neúspěchu jedné dívky v otevřeném konkursu rozsáhlou politickou kampaň, nebo si myslet, že Laura má mít nárok na úspěch ve výběrovém řízení ve skupině přinejlepším stejně schopných konkurentů, neboť za ní stojí snaživí rodiče či političtí lobbyisté. To je pusté vydírání.

To že Lauru přijali na Harvard z ní nedělá hvězdu Oxfordem přehlídnutou, ani neplatí, že kdyby Lauru na žádný Harvard nepřijali, dalo by to zapravdu oxfordskému výběrovému systému, který by-ji "odhalil" jako méně schopnou.

V životě je třeba nejen schopností, ale i průbojnosti, diplomacie a štěstí - a sebereflexe, do jaké lidské smečky se jakým způsobem zařadit a co je dnes podstatnější, zdali databanka, CPU, nebo komunikace, a zdali vůbec prahnout po oxfordském titulu, když chci být lékařem. Pachtění za uznáním, na straně nohsledů zklamané uchazečky, to jsou kyselé hrozny vlastního elitářství.

Takhle nějak bych odpověděl na příslušnou otázku v rámci vstupního General Paper. Quod erat demonstrandum.

A dost možná bych podruhé neuspěl. Ale díky Oxfordem pěstovanému sebevědomí bych nepotřeboval odvolávat se k médiím.
Šel bych třeba na Harvard, s odhodláním to těm elitářským bastardům - alepoň po odborné stránce - pořádně natřít.

Poznámka JČ: Laura Spencová z toho žádný politický kapitál sama nevytloukala, má asi dost starostí se závěrečnými zkouškami na střední škole, které právě podstupuje. O tom, že byla (podmínečně, podle dosavadních výsledků a podle očekávaných výsledků závěrečných zkoušek na své škole) přijata ke studiu na Harvard a nikoliv na Oxford, napsal do místních novin ředitel její školy, protože se to stalo už podruhé a ředitel - nikoliv nepřesvědčivě - argumentuje, že je to ekonomicky pro Británii nevýhodné, odcházejí-li nejnadanější lidé studovat do zahraničí. Tohoto článku pak využila britská labouristická vláda a vznikla z toho docela silná celostátní diskuse. Zcela zjevně jde o něco, co Brity docela pálí. Náměstek ministerského předsedy John Prescott včera oznámil, že vláda bude poskytovat větší finanční prostředky těm univerzitám,které budou přijímat více studentů ze státních škol. To se stalo terčem kritiky konzervativců, kteří - nikoliv úplně nepřesvědčivě - argumentují, že labouristická vláda trestá britské vysoké školy za selhání vlastní školské politiky na nižších stupních, že je totiž vinou právě labouristů, že jsou státní školy horší než školy soukromé.

Dušan Husek:

Myslim, ze by to chtelo prinejmensim vyjimku. Nemecko mozky kupuje - my je sem radeji ani nepustime.

30. května 2000

Petr Matějů:

Matějů: Ano, vim. Zaradil jsem toto tema na zasedani podvyboru pro vedu a vysoke skoly a pozval prislusne namestky ministru vnitra a zahranici. Dostali navrh na zmeny prislusnych paragrafu, ktery pripravila AV CR. Tento navrh se vsem zucastnenym jevil jako prijatelny. Dostal jsem slib, ze namestek MV dopisem sdeli, zda bude podan vladni navrh novely tohoto zakona, ktery v soucasnem zneni poskozuje nejen AV CR, ale i VS a studenty. Zatim jsem zadny dopis neobdrzel (na vnitru doslo k vymene prislusneho namestka - nam. Kopriva byl odvolan, jmenovan byl Petr Ibl). Mezitim predseda vlady prohlasil, ze zakon je skutecne spatny a ze bude treba jej novelizovat (rekl to jiz nejmene pred mesicem pred Americkou obchodni komorou). Tento tyden se mam sejit s namestkem Iblem a o veci s nim diskutovat.

Obecne si myslim, ze nova uprava by mela prijit s necim, co bych nazval "pozitivni migracni politikou" a od ni bych odvodil "pozitivni vizovou politiku" (tak jak to maji treba v USA nebo ve Francii). Pokud to neucinime, Zapad nase "mozky" brzy vysaje a my nebudeme mit odkud brat.

Po schuzce s namestkem Iblem podam zpravu.

Poznámka JČ: Přistěhovalectví všeho druhu je pro každou zemi ekonomicky i kulturně prospěšné. I Česká republika, stejně jako Evropa jako celek, bude zanedlouho potřebovat v důsledku stárnutí své populace, velký počet přistěhovalců.

Vladimíra Bošková

"Fyzické osoby po nákaze vyvolané virem lidského imunodeficitu... jsou povinny podrobit se lékařskému dohledu, potřebnému laboratornímu vyšetření, léčbě a dalším epidemiologickým opatřením, dodržovat poučení lékaře..., nevykonávat činnosti, při nichž by ... ohrožovaly zdraví jiných fyzických osob, informovat lékaře před vyšetřovacím nebo léčebným výkonem a při přijetí do ústavní péče..., pokud má nosič poruchu vědomí, učiní tak ihned, jakmile mu to jeho zdravotní stav umožňuje..., oznamovat praktickému lékaři, který je registruje, osobní údaje..., údaje o zaměstnání a změny v těchto údajích." <> K problematice onemocnění HIV a AIDS jsem si přečetla např. článek amerického odborníka Lawrence Gostina Etická a právní dilemata u HIV epidemie. Tento autor poukazuje na stanoviska Světové zdravotnické organizace a Rady Evropy a rovněž uvádí mezinárodní přehled právní úpravy HIV problematiky. Návrh českého zákona o ochraně veřejného zdraví je zcela zjevně v rozporu s principy doporučenými SZO i RE a uplatňovanými v právně vyspělých státech.

Dále jsem si přečetla směrnice k HIV problematice publikované ministerstvem zdravotnictví ve Velké Británii, materiály amerického federálního ministerstva pro zdraví a sociální otázky k právní ochraně HIV pozitivních jedinců, stanovisko americké Akademie rodinných lékařů proti diskriminaci HIV pozitivních osob a dále australskou právní úpravu této problematiky.

Všechny tyto uvedené informační zdroje se v některých otázkách kolem HIV zásadně rozcházejí s pojetím prosazovaným českým ministerstvem zdravotnictví.

Co se mi však jeví jako nejzávažnější, je to, že MZ ČR do nového zákona ve vztahu k právům občanů pouze přenáší starý obsah komunistického zákona o péči o zdraví lidu, to znamená, že o právech občanů mají i nadále rozhodovat zdravotnická zařízení (nikoli zákon či soud).

Ve vyspělých zemích jsou hygienici či úřední lékaři pověření dozorem nad veřejným zdravím součástí státní správy. V ČR však mají zaměstnanci hygienických stanic zůstat zdravotnickým zařízením (nepůjde o skutečnou státní správu s vyloučením konfliktu zájmů a s podrobením hygieniků služebnímu disciplinárnímu řádu apod.).

Ministerstvo zdravotnictví si natolik zvyklo, že občanem zcela volně smýká zaměstnanec zdravotnického zařízení, že do nového zákona o ochraně veřejného zdraví na mnoha místech uvedlo: o věci rozhodne buď orgán ochrany veřejného zdraví (hygienik), nebo zdravotnické zařízení (např. nemocnice).

Tento přístup nenalezneme v žádné vyspělé zemi. Jestliže např. čteme kanadský zákon o "hygienické službě", zjistíme, že rozhodnout o něčem, co se týká veřejného zdraví, smí pouze úředník státní správy, avšak výlučně jen podle procedury popsané v zákoně (v českém návrhu je pouze odkaz na vyhlášky, zákon sám rozhodování o občanovi neupřesňuje). Takže v zahraniční legislativě se nepřipouští rozhodování zdravotnického zařízení o právech občanů.

Pokud se v západní zemi "rozhodující" úřední lékař či hygienik dostane do sporu s osobou, která se jeví být nakažená nebezpečnou chorobou, v krajních případech ohrožení veřejnosti si úřední osoba (nikoli zdravotnické zařízení) může přizvat na pomoc policistu. V situacích, které snesou odklad, byť jen malý, rozhoduje v zahraničí soud o tom, zda lze omezit práva občana. S tím však MZ ČR nepočítá, a to nejen u HIV pozitivních.

Zatímco zahraniční zákony důsledně a přesně odlišují problematiku HIV od chorob typu cholery, tyfu atd., v ČR se takto nepostupuje, nový zákon naopak zdůrazňuje HIV v podstatě jako na úrovni zločinu (a co ti pacienti, kteří byli nakaženi ve zdravotnickém zařízení?). Jestliže je proti někomu vzneseno obvinění, neznamená to ještě jeho vinu, pane Žůrku.

Lékaři v ČR jsou natolik sobečtí, že požadují, aby se HIV pozitivní osoba musela hlásit u každého lékaře (včetně např. psychologa), ale zapomněli chránit ostatní pracovníky ve zdravotnictví. Pokud v zahraničí zákon pamatuje na ochranu např. chirurga před nákazou, dává stejné právo i ošetřovatelce v chirurgické ambulanci, ale rovněž chrání pacienty před zdravotníky, kteří by mohli být infikováni (to se v ČR neřeší). V západních zemích nemá pacient povinnost hlásit svou HIV pozitivitu každému lékaři - proč se tedy máme lišit?

Nový český zákon o ochraně veřejného zdraví však hrubým způsobem zasahuje do práv i jiných jedinců, např. dětí v souvislosti s očkováním. MZ ČR v zákonu vůbec neupřesňuje, o které typy povinného očkování půjde, nicméně opravňuje hygieniky a zdravotnická zařízení k nedobrovolnému vyšetření a očkování dětí. Přitom očkování většinou lze odložit do vyjasnění věci: lze přece oslovit rodiče a lze se obrátit na soud.

Pokud jde o HIV, p. Žůrek jistě ví, že jde o nevyléčitelnou nemoc, nicméně postižený jedinec např. deset let nemusí pociťovat žádné zdravotní problémy - normálně chodí do práce. Už z tohoto důvodu není možné zákonem uvolňovat libovolnou izolaci HIV pozitivních. Pokud se později dostaví různé zdravotní problémy nemocného (ve fázi AIDS), sama podstata nemoci zůstává nevyléčitelná, a tak by mělo zůstat na člověku, aby si sám rozhodl, které své obtíže si nechá mírnit či nenechá. Neznám žádný vyspělý stát, který by HIV pozitivní podroboval nucené léčbě různých přidružených onemocnění.

Jde i o míru ochrany osobních údajů a rovněž o důvěru mezi pacientem a lékařem. Pokud český zákon učiní z praktického lékaře špeha ve vztahu k HIV pozitivnímu, zaženeme postižené jedince na okraj společnosti (komunisti o to usilovali v 80. letech).

Zahraniční zákony zdůrazňují, že pokud je nutné něco hlásit o HIV pozitivním jedinci, má tak učinit státní orgán, nikoli lékař. Ale to by si p. Žůrek musel o věci přečíst něco víc než jen ministerský návrh.

K citaci zákona o ochraně veřejného zdraví, kterou zveřejnil p. Žůrek v Britských listech:

Proč návrh zákona neobsahuje přesnou proceduru HIV testování těhotných?

Kolikrát během těhotenství bude smět lékař (a který lékař) testovat těhotnou ženu? Hned na začátku těhotenství? Každý měsíc? Gynekolog i porodník?

Zákon vůbec nepočítá s účinnou ochrannou dítěte - o přenosu nákazy na dítě a opatřeních se totiž vůbec nezmiňuje.

Jak moc bude těhotná žena vystavena při opakovaných HIV testech riziku jiných infekčních chorob, které by mohla získat ve zdravotnickém zařízení (např. riziko žloutenky při použití jehly)?

Proč zákon neupřesňuje, u kterých poruch vědomí se má provést HIV test?

Bude se nejprve provádět testování a teprve pak nastanou úkony zachraňující život pacienta?

Já si však myslím, že p. Žůrkovi nejde o věcnou diskusi o HIV problematice, ale spíše jen o napadání někoho, kdo upozorňuje na neslušné nakládání s pacienty v ČR.

Vladimíra Bošková, Občanské sdružení na ochranu pacientů

Dalibor Žůrek

A. Co jsem psal je o diagnostice, ne léčení - o léčení tam nikde není zmínka. Vaše doplnění nápisu je mimo. A dokonce je nepravdivé.

Takže mě někdo může ( Vaší zásluhou docela oprávněně) mít za vola. O léčení jsem nepsal, protože jsem si ten zákon přečetl, a viděl, že v tomhle má p. Bošková pravdu. Nemá ale pravdu v tom , že je to špatně.

V návrhu zákona povinné léčení je. Pacient je povinen se podrobit, pokud je choroba diagnostikována a je mu to sděleno.

(Výňatek)

Opatření proti šíření infekčních onemocnění fyzickými osobami, které vylučují choroboplodné zárodky

§ 63

podrobit se lékařskému dohledu, potřebnému laboratornímu vyšetření, léčbě a dalším epidemiologickým opatřením,

dodržovat poučení ošetřujícího lékaře o ochraně jiných fyzických osob před přenosem infekčního onemocnění, jehož jsou nosiči,

nevykonávat činnosti, při nichž by vzhledem ke svému nosičství ohrožovaly zdraví jiných fyzických osob,

informovat ošetřujícího lékaře před vyšetřovacím nebo léčebným výkonem a při přijetí do ústavní péče o svém nosičství; pokud má nosič poruchu vědomí, učiní tak ihned, jakmile mu to jeho zdravotní stav umožňuje,

sdělit své nosičství při přijetí do zařízení sociální péče,

oznamovat ošetřujícímu lékaři osobní údaje (jméno, příjmení, datum narození, místo trvalého a přechodného pobytu), zaměstnání a změny v těchto údajích.

B.

Nikde není řečeno, že to vyšetření u osob ne nuceně léčených je povinné a že se děje proti vůli pacienta.

Pacient je rád , že je vyšetřen a léčen - jestliže je upozorněn na možnost další ne HIV infekce ( pokud není vyšetřován nuceně a příjde sám, asi se léčit chce. Pochybuji, že řekne - léčte mi kapavku a toho syfla mi nechte.) a rozdíly v přežití při léčení a neléčení HIV infekce.

Naopak by možná žaloval lékaře, že ho neupozornil a nevyšetřil.

Lékař v GB pacienta neupozorní, že jsou možné i jiné nákazy současně, včetně HIV a nedoporučí mu to ?

Pak tam máte pěkný šlendrián. Vždyť se zdá, že léčba dokáže velmi výrazně prodloužit život. ( O kolik je otázka, ty poslední metody se ještě nedaly sledovat 20 let) Já bych lékaře, který mi léčil kapavku a nedoporučil test na HIV ( pokud bych onemocněl) žaloval o pár milionů.

Poznámka JČ: Testy na HIV se skutečně v řadě západních zemí ponechávají na rozhodnutí pacienta. Argumentace je ta, jak ji shrnuje Vladimíra Bošková: zjištění, že je pacient HIV pozitivní, pro něho může mít velmi vážný společenský dopad, přitom se choroba AIDS nemusí projevit po mnoho let. Doporučuje se pouze, aby pacienti při sexuálním styku používali prezervativy. Nucené či automatické vyšetřování na HIV by se v Británii považovalo za omezování lidských práv. Neznám britské právo natolik, že bych byl obeznámen s případy, kdy by někdo nuceně někomu nařídil léčení nějakých chorob. - Vědomé šíření nákazy HIV je však i v Británii trestný čin.

I. Bubeník

Největší užitek přinášejí investorovi

Koupě není investice

Investovány mohly být i dolary z prodejů

Investovat se mohly i penzijní úspory občanů

Pokud nebudou odložené domácí finanční prostředky – úspory vráceny do toku výdajů prostřednictvím investic firem a vlády, navzdory všem liberálním a jiným poučkám se ekonomika začne zmenšovat.Chvályhodná investice koncernu Philips toho mnoho nevyřeší.Množství příjmů vyplácených firmami a vládou nebude odpovídat příjmům plynoucích do těchto sektorů.To se může nakonec projevit ve snižování vyplácených příjmů, což může vést ke snižování spotřebních výdajů. Životní úroveň se může snížit. Se snižujícím se objemem spotřebních výdajů pak může dojít i ke snižování poptávky po pracovní síle a tím ke zvyšování nezaměstnanosti.

I.Bubeník

Kamarada pred lety ustknula zmije (bylo to jeste za totality), tak schvacene dobehl do hajovny (v hodinach branne vychovy nas ucili, ze v hajovnach maji sera proti zmijimu ustknuti). Tam meli pochopitelne prd, hajnej kamaradovi vynadal, ze si tim uprkem uskodil vic, nez kdyby zustal v klidu na miste bez sera, vysvetlil mu, ze na zmiji ustknuti neumre, pokud neni alergik a nema nemocne srdce a nabidl mu transport do nemocnice, ale s tim, ze je to vic jak hodinu cesty (to vite, hory) a cas pro podani sera stejne promeskaji. Nakonec nejel nikam, druhy den byl fit.

Pravdepodobne jste zaslechl, ze alergikum se zmiji serum vubec nepodava, alergicka reakce na serum by mohla nadelat vetsi paseku nez samotne ustknuti. Pravdepodobne vite, ze se serum nepodava ani v pripade, kdy se k lekari nedostanete vcas (tusim do tech dvou hodin, ale neberte mne za slovo). Pravdepodobne vite, ze v techto pripadech se proste podavaji leky, podporujici srdecni cinnost (a dnes uz mozna i lecjake jine). Pravdepodobne vite, ze dotycny muz pozbyl vedomi v peti minutach po ustknuti. Pravdepodobne take vite, ze ani ustknuti daleko jedovatejsich hadu, nez je ceska zmije, neprivodi kolaps a ztratu vedomi v tak kratke dobe (u zmije trva rozvoj priznaku hodiny). Pravdepodobne znate i vyjadreni lekaru, kteri do omrzeni omilaji, ze muzovy potize zpusobila alergicka reakce, nikoliv vlastni ucinek zmijiho jedu. Pravdepodobne vite, ze podobne nasledky muze mit jakakoliv cizoroda bilkovina v organismu. Napriklad vosi pichnuti. A dokonce i samo serum proti zmijimu ustknuti (a proto se pry take alergikum nepodava).

Fascinuje mne predstava financniho odskodneni pozustalym. Zac? Za to ze byl alergik a nevedel o tom? Ze byl lecen serem, ktere bylo PAPIROVE dva tydny prosle? Opakuji, ten clovek zemrel za priznaku, ktere NEODPOVIDAJI samotnemu pusobeni zmijiho jedu!

Pochybnosti je tedy vice nez dost. Zbyva jedina otazka: proc ten dryacnicky titulek? Kam se podel Vas profesionalni usudek? A nebo pozadavek na prostou lidskou soudnost plati pouze pro NOVU?

Na michani polopravd a zavadejicich informaci ma v ceskych luzich a hajich temer vyhradni monopol Pravo. Je ta shoda stylu a smeru nahodna?

Lubomír Ptáček

Když není sérum, na zmijí uštknutí zemřete. Následkům zmijího uštknutí podlehl v sobotu odpoledne po šestnácti dnech v mostecké nemocnici padesátiletý muž "v důsledku nezvratného selhání základních životních orgánů". Jenže dlouho nebylo k sehnání příslušné sérum. Dostanou pozůstalí finanční odškodnění?

Britské listy se velice snaží o dodržování novinářské etiky. Někdy se ovšem stane, že se tato snaha mine účinkem. Zpráva shora mnohé její zásady, a dokonce i zásady odjinud, přinejmenším nerespektuje.

První věta asi nebude pravdivá. Když není sérum, na zmijí uštknutí můžete zemřít, ale také nemusíte. Myslím, že tento problém stačilo zkonzultovat s některým z kolegů lékařů. Smrt je nevyhnutelná v jiných případech, které mohou člověka v přírodě potkat: například nakazí-li se vzteklinou (lis).

Druhá věta, sama o sobě, je přípustná přesto, že nehovoří o souvislostech. Lze opravdu říci, že onen muž podlehl následkům zmijího uštknutí, aniž se zmíníme o dalších okolnostech. Tato zmínka, nebo raději obšírnější vysvětlení, by ovšem mělo následovat nejpozději v následující větě. V uvedené zprávě se jako okolnost, jež způsobila smrt, uvádí nedostupnost příslušného séra, resp. tato skutečnost se dává do příčinné souvislosti bez jakýkoli pochyb. Jinými slovy, vynáší se soud o vině přesto, že skutečnost může být jiná. Otázka, zda pozůstalí dostanou finanční odškodnění, jen potvrzuje, že autora zprávy dospěl k rozsudku a stačí jej jenom vynést: vina je prokázána nade vší pochybnost.

Nedostupnost séra je trestuhodná nedbalost sama o sobě, může jít i o úmysl („ušetříme!“). Přesto ještě nemusí jít o zavinění smrti, i když pravděpodobnost je značná. Požil-li jsem alkohol a jsem-li účastníkem dopravní nehody, neznamená to ještě, že jsem ji zavinil (i když pozice obhajoby může být v takovém případě poněkud ztížena).

Ve hře je totiž mnoho dalších okolností, které by se měly vyšetřit. Vždyť postižený bojoval se smrtí mnoho dní, byl v rukou lékařů, kteří mohli zjistit řadu nepříznivých skutečností (např. alergii či jinou chorobu, která mohla celou situaci ovlivnit), anebo i lékaři se mohli dopustit chyby (například aplikace prošlého séra – bylo lege artis?).

Novinářská zpráva by měla popisovat skutečnost seriózně a zejména jakákoli podezření, byť důvodná, by měla zůstat jen podezřeními. Zejména presumpce neviny by neměla být v novinářském článku opomíjenou zásadou. Novinář není oprávněn vynášet rozsudky.

Miloš Zahradník

(Nenapsala by "Juliana" neco na toto tema ? :-)

Myslim ale ze prilis nechybim, vyslovim li hypotezu ze degradace sera je proces popsatelny v prvnim priblizeni exponencialne ubyvajici funkci. Ma tedy smysl mluvit napriklad o polocasu rozpadu ucinnych latek v nem apod.

(Predpokladam tedy, ze to neni tak, ze by po dobe zarucni lhuty nahle v seru nastartovaly nejake nove rychle procesy degradace, ktere predtim nepusobily.)

"Polocas rozpadu" je dulezitou charakteristikou exponencialne ubyvajicich funkci, ta velicina ma ale jinou interpretaci nez polocas (ci konec) fotbaloveho zapasu !

Okamzik "polocasu" neni sam o sobe nejak vyjimecny tim, ze by byl viditelny nejakou diskontinuitou.

A serum s zivotnosti 1 rok ma 1 tyden pred vyprsenim lhuty a jeden tyden po vyprseni lhuty prakticky stejne vlastnosti.

Mleko tesne splnujici kriteria obsahu radioaktivniho stroncia a tesne je prekracujici ma pro organismus take prakticky stejne vlastnosti. To druhe ovsem naridi kontrola vylit do kanalu...

Popripade tu druhou varku mlekarna smicha s jinou, cistsi varkou aby celkova smes byla podlimitni :-)

Pak se muzeme samozrejme bavit o tom, zda neni rozumnejsi i spotrebu takovehoto tesne podlimitniho mleka omezovat, objednavat zmiji serum na novou sezonu o par tydnu driv apod.

K hledani rozumneho reseni takovychto situaci bych ale nedoporucoval prilis pouzivat pravnickych kategorii.

(Omlouvam se za podrobne vysvetlovani takovychto trivialit, ale ta vcerejsi poznamka v BL to zrejme vyzaduje !)

Miloš Zahradník

A taky bych se pridal vyjadrenim sveho respektu k p. Ransdorfovi. Jiste vidi leccos jednostranne, ale z osobnosti viditelnych na  soucasne ceske politicke scene (a urcite z tech, ktere vzesly z luna byvaleho Prognostickeho ustavu) je to jedna z nejzajimavejsich. Jeho nazory stoji za polemiku.

Ivan Hoffman, Radiožurnál

Dlouholetí rivalové mají společného sponzora z Nizozemska, kterého přesvědčili, že za tři miliony společně vyhloubí na Medníku šachtu, na jejímž konci budou bedny plné zlata.

Méně atraktivním příkladem toho, že nic netrvá věčně, je osud zákona o dražbách.

Slavně nabyl účinnosti jako bič proti dlužníkům prvního května, aby v něm v rámci včera ukončené schůze sněmovny poslanci nenápadně zrušili klíčovou část o dražbách nedobrovolných, tedy takových, u kterých věřitel nepotřebuje souhlas dlužníka.

Učinili tak v rámci schvalování zákona exekučního a docílili toho, že se uspokojování práv věřitelů prodlouží z několika měsíců na několik let, a také toho, že nelze zpeněžit většinu nemovitostí zastavených do letošního třicátého dubna.

Dlužníci jásají, ale zatím opatrně, protože jim radost ještě může překazit Senát.

Naopak věřitelé opatrně věří, že senátoři nebudou sdílet slabost poslanců pro dlužníky.

Není-li nic definitivního, může nakonec opět platit zákon, který nyní prakticky ztratil smysl krátce po té, co vstoupil v platnost.

Poučení je prosté: Co může parlament uzákonit, může také vzápětí zrušit a co může zrušit, může opět uzákonit.

Totéž ovšem platí i o hledačích pokladu. Když na Medníku na dně šachty žádné bedny plné zlata nebudou, na první tiskové konferenci si hledači pokladu vjedou do vlasů, a ze spolupráce se opět stane konkurenční boj.

Jistý rozdíl mezi dobrodruhy a zákonodárci ovšem existuje. Hledači pokladu jsou sponzorováni zámožným Holanďanem, zatímco hledání optimálních zákonů sponzorujeme my.

Vysílá se ve středu 31. května 2000 ráno.

Ivan Hoffman, Radiožurnál

Jakýsi diplomatický ohled zřejmě brání srozumitelnému prohlášení, že se míníme pokusit o kontrolu nad zaměstnáváním cizinců, kterých je u nás nelegálně odhadem sto padesát až dvě stě tisíc, a nad lidmi, kteří bývají označováni termínem “cizojazyčné mafie”.

Ministr Špidla o víkendu řekl, že “nelegálně zaměstnaní cizinci jsou vykořisťováni a vytvářejí nekalou konkurenci na trhu”.

Občas vyslechneme svědectví o tom, jak takové vykořisťování vypadá:

Lidé, kteří k nám z Ukrajiny, potýkající se s ekonomickými potížemi, přicházejí za prací, nejprve za svou dřinu obdrží špatnou mzdu a pak z ní ještě polovinu odevzdají vyděračům, kteří se v den výplaty odněkud vynoří v luxusních mercedesech.

Podnikatelé, kteří zaměstnávají Ukrajince načerno, sotva přivolají policii a samotní dělníci zas kvůli polovině výplaty nebudou riskovat, že jim mafie doma vystřílí rodinu.

Třeba ty hanebné scény omezí vízová povinnost.

Důsledkem ovšem bude také to, že zaniknou některé stavební firmy, přežívající díky levné pracovní síle z východu.

Zde se dostáváme k nekalé konkurenci: Tou je člověk, který tvrdě pracuje bez ohledu na pracovní dobu, riskuje zdraví, skromně jí, neutrácí.

Právě obava z tohoto typu člověka vede naše bohatší sousedy k obavě z volného pohybu pracovní síly po rozšíření Unie.

Zvláštní: V Německu, či Rakousku jsme podezíráni z pracovitosti a skromnosti, která nás doma naplňuje úzkostí při pohledu na vysokoškolsky vzdělaného Ukrajince, který odvádí práci, kterou my bychom za ty peníze nedělali ani náhodou.

30.května 2000

Poznámka JČ: Až na to, že mafie si víza bez problémů opatří vždycky a na nová byrokratická opatření české vlády doplatí právě jen ti obyčejní, pracovití lidé, kteří budou muset platit mafiánům víc, aby česká byrokratická opatření překonali. Vládu mafií vyřeší efektivní policejní práce, nikoliv však kolektivní zásah proti všem "cizincům" - vinným či nevinným. Tím hrozí nebezpečí, že se Česká republika promění v podivný skanzen. To, jak šokujícím způsobem zachází Česká republika například s vědeckými pracovníky z nezápadních zemí, jsme už v Britských listech rozbírali...