pondělí 21. srpna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z  poslední doby Česká televize od příchodu Dušana Chmelíčka:
  • Anatomie jednoho neúspěchu (Tomáš Pecina) Televize Nova:
  • Dotaz Vladimíru Železnému: Dal jste už podnět trestním orgánům k vyšetřování trestných činů šéfů ČNTS v době, kdy jste byl jedním z nich? (Tomáš Pecina) Železného představa o tiskové konferenci:
  • Je drzé ptát se na něco jiného, než o čem chci mluvit já (Volejte řediteli, 19. 8. 2000) Rusko a ponorka Kursk:
  • Výbuch. Potopa. A pak smrt v kovovém hrobě (Observer, BBC a další zdroje) Velká Británie: Nový superúspěšný voajeristický TV pořad:
  • Televize pro lůzu (Guardian) Reakce:
  • Lidovým novinám: Na obranu Jany Dědečkové i Rady ČT (Martin Vadas)
  • Milanu Šmídovi: nedělám PR pro stanici TV3 (Jan Potůček) CME a Železný:
  • Velká tisková konference o malé investici a velké ostudě (Václav Špaňhel) Oznámení:
  • "ČNTS pravděpodobně bude zrušena" (CET 21) Reakce:
  • BL nejsou zábavné! Místo drbů a vtipů vyzýváte k myšlení! (Tomáš Vojkovský) Jaromír Štětina posílá další stížnost Syndikátu novinářů:
  • Stěžuji si na kampaňovité zveřejňování otázek Britských listů (Jaromír Štětina)
  • Jaromír Štětina na vznesené otázky neodpovídá - jinak opakuje stále totéž (JČ) K 21. srpnu:
  • 21. srpen a pohádky komunistů (Jiří Novák, Nezávislí)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Anatomie jednoho neúspěchu

    Tomáš Pecina

    Téměř sedm měsíců uplynulo od okamžiku, kdy Dušan Chmelíček, dosavadní šéf právního oddělení České televize, nastoupil do funkce generálního ředitele. Nebude na škodu krátce si připomenout, za jakých okolností se tak stalo.

    Tehdejší Rada České televize, vedená nejprve Janem Jirákem (ODA) a později Vladislavem Kučíkem (ČSSD), čelila rostoucí kritice poslanců, kteří jí vytýkali - na povrchu věci - nedostatečnou komunikaci, ve skutečnosti jim však vadilo zejména to, že politická linie České televize již rok a půl nekopírovala opozičně-smluvní realitu a dávala disproporcionální hlas nejen stranám Čtyřkoalice a lidem prezidenta Havla, ale více či méně otevřeně podporovala i partikulární a leckdy dost skurilní kauzy, jako hnutí Děkujeme, odejděte! nebo nezávislého senátora Václava Fischera.

    Vedení České televize tehdy (nebo minimálně ještě krátce předtím) tvořil značně nesourodý tým. Personální práce nebyla silnou stránkou ředitele Puchalského a proto se na vedoucí místa dostali lidé, kteří postrádali všeobecné manažerské předpoklady a leckdy i výraznější osobnost; veteráni Mathého éry buď televizi opustili sami, nebo byli Puchalským často potupným způsobem propuštěni.

    Chmelíčkův předchůdce si, mírně řečeno, nevybudoval pověst efektivního manažera a hovoří-li v této souvislosti Dušan Chmelíček o "manažerské krizi", je to termín, který tehdejší situaci výstižně popisuje.

    Ze tří kandidátů na short-listu Jirákovy a Kučíkovy Rady České televize měl Chmelíček nejméně pochybnou osobní historii a jako zaměstnanec ČT s rozsáhlými kontakty dovnitř organizace mohl nabídnout i poměrně propracovaný, ambiciózní a konkrétní projekt. Proto, jakkoli opodstatněné mohou být výhrady k výběru ředitele z omezeného okruhu oslovených osob, z nabídky, kterou byla Rada ochotna uvážit, byl zřejmě nejlepší alternativou.

    Nový ředitel po svém nástupu rychle a - což je v českých podmínkách nutno zvlášť ocenit - bez "odchodových" skandálů rekonstituoval vedení televize a doplnil je znovu lidmi, kteří měli pro výkon svých funkcí předpoklady. Z poměrně malého počtu manažerů, kteří přišli zvenčí, je třeba jmenovat Jiřího Hodače, muže s dlouholetou praxí z BBC, jímž D. Chmelíček obsadil nově vytvořenou pozici ředitele zpravodajství. Hodač se měl věnovat koncepčnímu vedení zpravodajského a publicistického týmu a implicitně se předpokládalo, že by díky svým zkušenostem ze zahraničí měl působit jako spiritus agens reformy zpravodajství, do níž televizi nutil jak pohled na peoplemetrová měření, tak chronické odchody schopných (a poslední dobou už i průměrných) redaktorů do konkurenčních médií.

    Všichni si tedy mohli oddechnout, zdálo se, že Česká televize překonala těžké období a čeká ji klidný vývoj pod vedením šéfa, který se v mnoha směrech podobá dosud jedinému úspěšnému řediteli ČT - že Chemlíček je jakousi méně sofistikovanou obdobou Iva Mathé, verzí "Mathé Lite".

    K prvnímu zvratu v předpokládaném bezproblémovém vývoji došlo v dubnu, když poslanecká sněmovna zvolila nové členy Rady ČT. I když z Rady podle očekávání museli odejít Jirák s Kučíkem, zůstali v ní (vedle relativního nováčka Miloše Rejchrta) i dva členové původní Rady, která problémy České televize neuváženou volbou ředitele v roce 1998 zavinila. Neméně šokující byli i někteří noví radní: funkcionářka ODS a obdivovatelka Václava Klause Dědečková, vydavatel ideologické Proglas Revue a autor článků stranících ODS Mikš, velmi mladý politolog Mareš a Jiří Kratochvíl, muž proslulý z předchozích angažmá spektakulární neschopností (a navíc podezřelý z korupce).

    Nikdo nevěděl, jak bude tato Rada prostá jakýchkoli nezávislých osobností rozhodovat. Jasné bylo jen tolik, že poměr 7:2 povede k tomu, že veřejnoprávní televize rozhodně nebude smět být proti-opozičně-smluvní, tak jak bývala v době Puchalského éry.

    Druhým zvratem byl pořad brněnského studia Netopýr, odvysílaný Českou televizí začátkem května. Jiří Hodač, od něhož si odborná veřejnost po velmi dobrých mediálních vystoupeních v Mladé frontě a v Britských listech hodně slibovala, nedokázal před kamerou reagovat na nejjednodušší dotazy, jako např. podle jakých kritérií se mají řadit zprávy v Událostech, a rozhodně v divácích nevyvolal dojem schopného, energického manažera, který by byl schopen převzít na svá bedra reformní poslání.

    Značně nepřesvědčivý byl i normotvorný dokument, který Hodač jako nejvýznamnější výsledek své činnosti prezentoval na Internetu.

    Něco evidentně nebylo v pořádku, avšak protože jeden manažer televizi nedělá, nebyl ještě důvod k většímu znepokojení. Pokud se Chmelíček při obsazování nově vytvořeného postu zmýlil (a nebyl jediným, kdo Jiřího Hodače nedokázal odhadnout), mohl svou chybu lehce napravit.

    Poté však události kolem ředitele nabraly nečekaný spád. Nejprve vedoucí jeho PR oddělení naprosto iracionálně odepřela Britským listům přislíbený a dlouho předem plánovaný rozhovor s ředitelem, načež pak dílo korunovala výrokem o seznamu přípustných tiskovin, jenž kandiduje na titul "mediální přehmat roku".

    Téměř současně s tím se Chmelíček s Hodačem rozhodli vyměnit moderátora divácky stále méně atraktivního debatního pořadu V pravé poledne, aniž měli k dispozici náhradu a aniž by byli připraveni čelit mediální kampani, kterou tím nutně museli vyvolat v kruzích, jimž Čtyřkoalici stranící Prorok vyhovoval.

    Záminkou byl telefonát Václava Klause řediteli Chmelíčkovi a jeho stížnost na Prorokovo chování. Televizní ředitel na něj reagoval neopatrně formulovaným faxem, a tím uvedl do pohybu lavinu událostí. Protože ODS má v současné době dokonale "pod palcem" vlivnější TV Nova, její zájem o Českou televizi je poměrně slabý, a jde jí spíš o to postavení ČT oslabovat a demonstrovat tak Klausovu tezi, že co je "veřejné" (tj. ani soukromé, ani státní), je společensky škodlivé a je třeba to potlačit. Klausův aparát proto fax "pustil" lidem ze Čtyřkoalice, kteří naopak těžce trpěli tím, že jejich dosud výsadní postavení na obrazovce ČT bylo eliminováno, a proto se chopili příležitosti na opozičně-smluvního Chmelíčka zaútočit.

    Ředitel i jeho trumfové eso Hodač v této zkoušce zcela propadli. Proroka nahradili nevýrazným, upovídaným a značně nebystrým (byť snaživým) rozhlasákem Zelenkou a posléze pořad bez náhrady zrušili. Mediální kampani MFD pak čelili zřejmě nejhorším možným způsobem. Normalizačním jazykem zformulovali "komuniké" a na dálku přikázali šéfredaktorovi zpravodajství Zdeňku Šámalovi, aby je nechal přečíst ve vysílání. Ten ovšem vycítil příležitost, jak odejít s televize a maximálním možným ziskem, příkaz nesplnil a na protest resignoval. I když se Rada (spíš v zájmu vlastního pohodlí než na základě analýzy situace) ředitele a jeho pobočníka zastala, bylo pozdě.

    K úrazu mezitím došlo i na mediální frontě. Až do června poskytoval Dušan Chmelíček pouze nenáročné, banální rozhovory, a když byl konfrontován s poměrně ostrými otázkami a kritickou oponenturou Britských listů, neuměl adekvátně reagovat, choval se zčásti vyhýbavě, zčásti útočně, a vytvořil tak o svých schopnostech velmi nelichotivý obraz.

    Za necelé dva měsíce se tak renomé úspěšného a nadějného manažera zhroutilo a mediální image D. Chmelíčka byl v troskách. Co se dělo dál, nebylo už tak překvapivé.

    Protože Chmelíček nebyl s to splnit poněkud idealistické termíny svého projektu, nechal z vlastní vůle vypracovat pro Radu ČT hodnotící zprávu o své činnosti, jíž chtěl tuto skutečnost zakamuflovat. Autor zprávy, osoba z Mathého "kliky", do ní ovšem - s největší pravděpodobností záměrně, protože tyto kruhy už přestaly mít zájem chybujícího Chmelíčka podporovat - vložil ampuli s jedem: na nenápadném místě v textu zpráva obvinila Radu, že zavinila termínový skluz, protože neschválila včas statutární dokumenty České televize (což byla lež). Chmelíček zprávu snad ani nečetl a předložil ji tak, jak ji dostal, Radě a zároveň dal příkaz k jejímu utajení (zřejmě ne z důvodu této lži, ale protože věděl, že zpráva je formální dokument, a nechtěl na ni příliš upozorňovat). Od Rady patrně očekával, že dokument bez analýzy schválí.

    Zpráva ovšem hned několika kanály z České televize unikla a radní se ocitli v prekérní situaci: pokud zprávu schválí bez připomínek, vystaví se riziku mediálního zesměšnění, pokud ji odmítnou, těžko vysvětlí, proč tak slabého ředitele ponechávají ve funkci. Ve snaze získat aspoň měsíc času se rozhodli zatajit v zápisu kritickou část věnovanou zprávě, ale opět nebyli schopni zamezit úniku a mediální skandalizaci. Schylovalo se k notně říznému dénouement.

    V ohnisku sváru, v redakci zpravodajství, mezitím došlo k personálním změnám a výrazně bylo posíleno protireformní křídlo ambiciózního moderátora Klepetka a šedé eminence Vondráčka, které sice nebylo schopno zajistit vyšší kvalitu zpravodajství, ale mohlo řediteli nabídnout své mediální kontakty. Proto, když po neshodách s ředitelem odešel Jiří Hodač, jehož veteráni v redakci ostatně nikdy jako šéfa neakceptovali, nevyvolalo to větší mediální rozruch, přestože byl v souvislosti s tím ředitel ČT nejméně dvakrát přistižen při lži.

    Stejný mechanismus se uplatnil při zpravodajství o průběhu posledního jednání Rady ČT, kde vybuchla časovaná nálož lživé informace. Radní nemohli (a zčásti už ani nechtěli) ředitelovu slabost krýt. Jana Dědečková, která to vyjádřila nejpregnantněji požadavkem na hlasování o Chmelíčkově odvolání, se okamžitě stala terčem útoků mediální lobby.

    Současné postavení ředitele Chmelíčka je tedy charakterizováno dvěma protichůdnými tendencemi: jeho mocenské postavení sílí, ale reálných výsledků ve funkci se zoufale nedostává. Tím, že se stal "odvolávaným" ředitelem a tzv. pravicová média asi nebudou schopna přesvědčit veřejnost, že racionálně argumentující Dědečková je pouhým maňáskem na Klausově ruce, ani ji zcela umlčet, má Chmelíček při získávání nových spolupracovníků ztíženou pozici (např. už nedokáže vybrat takového ředitele zpravodajství, který by měl sílu prosadit proti Klepetkovým lidem reformní kroky). Zároveň se stal břemenem pro "hodinový stroj" uvnitř televize, protože série ředitelových faux pas v médiích poškozuje instituci jako celek. I ti se ho proto budou chtít zbavit, a jak ukazuje epizoda s rafinovanou lží ve zprávě o plnění projektu, dokáží být velice nebezpečným protivníkem.

    Chmelíček nemá dobrou pověst ani mezi řadovými zaměstnanci televize, ti však v této instituci o ničem nerozhodují. Důležité pro Chmelíčkovo setrvání ve funkci jsou proto už jenom jeho politické konexe. Sociální demokraté mohou být spokojeni, zpravodajství České televize je plné ekonomického optimismu, a vlídností televize nešetří ani vůči druhé tváři místního politického Iana. I Čtyřkoalice získala v osobě šéfredaktora zpět část ztracených pozic a její radní Rejchrt již veřejně prohlásil, že Chmelíčka podpoří.

    Při hlasování (které musí být ze zákona tajné a k odvolání je třeba kvóra šesti hlasů) ale možná paradoxně rozhodne předvídavost (a pohodlnost) radních, z nichž ti bystřejší už chápou, že ředitel tohoto typu je pro ně zdrojem trvalých potíží (a mohl by je v důsledku dalších přehmatů dokonce připravit o snadný vedlejší příjem). Chtějí-li svůj mandát dokončit v mediálním přítmí, v klidu a poblíž kávovaru, musejí se chtě-nechtě rozhodnout pro změnu a po dvou zmýlených konečně najít ředitele, jehož vinou nebude veřejnoprávní televize každý týden na první stránce deníků kvůli tomu či onomu skandálnímu rozhodnutí nebo nepovedenému vyjádření pro média. Ostatně, jejich šťastnější rozhlasoví kolegové takovou idylu - za stejné peníze - prožívají už řadu let.

    Proto je tedy možné, že se dočkáme z Kavčích hor dalšího překvapení, když minimálně někteří radní, chráněni anonymitou tajného hlasování, budou v zájmu vlastního pohodlí hlasovat proti instrukcím strany, jejíž zásluhou se k prebendě dostali.



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|