21. srpen a pohádky o charakteru komunistů
Vzpomínka na 21. srpen 1968 je velmi nepříjemná a nerad se k této facce demokracii vracím. Jenomže občané ČR jsou neustále masírováni reklamou o nezlomném charakteru a téměř hrdinství komunistů, kteří byli po této události vyloučeni z KSČ. Poslední ukázkou je prohlášení Petra Pitharta v nedělní Partii televize Prima, že stačilo přiznat pomýlenost pro návrat do lůna rodné strany. Proto považuji za nezbytné uvádět tyto mýty na pravou míru.
Neznám ani jednoho komunistu, který po roce 1970 neusiloval o návrat do KSČ. Pamatuji se jak psali dopisy na výstřední úbor, že právě oni jsou ti praví komunisté a přiznání pomýlenosti bylo to nejmenší. Neznám ani jednoho exkomunistu, který by na veřejnosti neobhajoval soudružskou pomoc, jak tenkrát nazývali agresi spojeneckých vojsk. Podotýkám, že hovořím o sedmdesátých letech. o deset let později řada exkomunistů pochopila, že v KSČ už pšenka nepokvete, ale našli se i takoví, kteří ještě 8. prosince 1989 chtěli reformovat rodnou stranu.
V rámci spravedlnosti je nutné přiznat, že po roce 1970 o vstup do KSČ usilovala i řada dalších, kteří se cítili být opravdovými komunisty, ačkoli v KSČ nikdy nebyli. Někteří patřili mezi ty šťastné, které strana přijala, někteří měli tak bídný charakter, že i komunisti se jich báli. Právě ti měli obrovskou výhodu po roce 1989, protože mohli veřejně hlásat, že nikdy v KSČ nebyli. Pochopitelně, nepochlubili se svými opakovanými přihláškami změnami zaměstnání a dalšími aktivitami, které by jim umožnili vstup do této privilegované mafie. Oba popsané typy jsou dnes vedoucími představiteli obou komor parlamentu. Mají však jedno společné. Jak veřejně, tak i vnitřně se přihlásili k vojenské agresi do demokratického státu.
Lituji jediného, že se po roce 1989 nepodařilo zablokovat archivy KSČ. Dnes jsme mohli každému z nich ukázat dopisy, které psali a zdokladovat jejich skutečný charakter. Tyto materiály pravděpodobně využívá ještě dnes někdo jiný a důsledkem je kromě jiného i masivní přesun našich peněz do vybraných kapes.
Praha 20.8.2000
Ing. Jiří N o v á k
místopředseda NEZ
Poznámka JČ: Moje zkušenost tomu neodpovídá. Připomínám, že jsem žil v Československu do roku 1978. Je pravda, že ti lidé, kteří tvořili poprověrkovou KSČ od začátku sedmdesátých let, to byl podle mé zkušenosti většinou skutečný póvl, hnusná, nemorální, kolaborantská sebranka, která v zájmu vlastních osobních výhod terorizovala ostatní lidi. Vzpomínám, jak obtížné bylo přesvědčit mého kolegu, bohemistu, anglistu a překladatele dr. Igora Hájka, který přede mnou vyučoval české literatuře na Glasgow University, že není možno komunisty ze sedmdesátých let většinou považovat za slušné lidi. Hájek totiž odešel z Československa těsně po invazi a znal jen komunisty ze šedesátých let, mezi nimiž byla celá řada idealistů.
Mnozí idealisté dokonce vstoupili do komunistické strany během roku 1968 a když byli za pár měsíců vyloučeni, zničilo jim to navždy existenci. Mezi disidenty byla v sedmdesátých letech celá řada bývalých komunistů, kteří se chovali velmi hrdinně, přestože byli tvrdě pronásledováni. Mnozí z nich udělali mnoho pro nezávislost Československa.
Tato poznámka zde není zveřejněna proto, aby negovala předchozí příspěvek, ale aby čtenáři uvažovali nad dvěma rozdílnými názory.
