Olovo a nepřátelé lidstva
Dříve narození redaktoři si určitě pamatují, že bolševická novinařina nebyla sice žádná velká dřina, na druhé straně se ovšem člověk mohl dostat velmi lehce do maléru. Stačilo nepřístojně umístit titulek o výkrmně vepřů v blízkosti fotografie zasedajícího ÚV KSČ, nebo znevažujícím způsobem zkomolit nedotknutelné jméno, a viník letěl. Byly to časy, kdy vládnoucí garnituru novináři neobtěžovali, a ta měla dostatek klidu pro moudré vládnutí. Tyto staré časy jsou zřejmě barevnými a toužebnými sny našich současných, rádobydemokratických vládců. Neboť - pokud se dvě opozičně-koaličně vládnoucí strany a jejich představitelé v něčem shodují beze zbytku, je to nenávist k novinářům. Ne ke všem, samozřejmě, ale k těm nekonstruktivním šťouralům, kteří kladou impertinentní otázky a dokonce na ně žádají odpověď. Tak již v počátcích svého osvíceného vládnutí profesor Klaus veřejně označil novináře za nepřátele lidstva (stalo se to dokonce v USA) a současný vládce Zeman je označuje s bolševickou a chlapskou přímostí za debily, póvl a žumpu.
A právě premiér opět vypustil další letní bublinu, zřejmě věnovanou úspěšnému zakončení okurkové sezony. Aféru s dělnickým názvem Olovo, která měla vzniknout v okolí Zemanových poradců pod moudrým vedením aparátčíka Šloufa, a která měla hrubým způsobem zdiskreditovat fešnou sociální demokratku Buzkovou, prý šikovně zařídili dva novináři z Mladé fronty Dnes. Podal na ně prý dokonce trestní oznámení.
Těžko říci, co jinak inteligentního a vzdělaného Zemana vede k rozpoutávání podobných kauz, díky nimž má už dávno ušitý z ostudy kabát. Nabízejí se dvě možnosti. Buď je pod naprostým vlivem estébáckých metod svých poradců, nebo jeho opojení mocí dosáhlo husákovských rozměrů, kdy takto zdrogován stále obtížněji rozlišuje realitu od fikce.
Už teď se dá takřka s jistotou určit, jak poslední premiérova eskapáda skončí. V momentě, kdy budou novináři pokládat impertinentní otázky a žádat vysvětlení podložené důkazy, uloží si bobříka mlčení, a zase bude spoléhat na špatně fungující paměť českého národa. A o tom, že to právě s národní pamětí není nijak slavné, potvrzují všechny minulé řádné i mimořádné volby. Lidé, kteří proaférovali a prolhali volební období, jsou znova a znova voleni do stejných, pokud ne vyšších funkcí. Nelze se potom divit, že se první muž státu bez skrupulí vyjadřuje jako honák krav, strany s naprosto odlišným programem se spojí do účelové koalice-nekoalice a za veškeré problémy mohou novináři.
