Vředy může mít i sportovec, nejen ministr
Zaregistroval jsem nedávno v BL hysterický článek kteréhosi "volného
internetového žurnalisty" (čti: kohokoliv těsně po vojně, kdo ví, kde je na
klávesnici počítače ENTER a co znamená ikona MS-Word - nevysmívám se, jen
konstatuji kvality české on-line žurnalistiky) na ignoraci Úřadu vlády,
který tazateli nevysvětlil, PROČ ministr bez portefeje a vedoucí Úřadu vlády
ing. Karel Březina nenastoupil základní vojenskou službu. To, že se
odpovídající úředník choval jako hulvát nehodný svého platu a pozice bylo
jasné a zřejmé. Proto Jan Čulík vyvěsil na Britské listy celou dokumentaci
tohoto případu. Správně. Neomluvitelnost chování státního úředníka došla
vzápětí "zasloužené odměny". Skvrna jakoby ale zůstala i na ministrovi...
Proč?
Problém zůstal problémem a vojančení nejmladšího ministra zůstalo palčivým
tajemstvím pro všechny návštěvníky internetového deníku BL. Jan Čulík,
žijící v Glasgow a píšící Britské listy odtud, neznalý přesně zákona 106/99
o právu občana na informace (přezdívaný též podle svého spoluautora
Kužílkův - upřímné díky, pane poslanče, ale vaší PR agentuře bych být vámi
neplatil), ponechal na BL vývěsku, která je tam dodnes. Bez odpovědi.
Pochopitelně. Protože zdravotní informace zaměstnance jsou tím nejpřísněji
utajovaným údajem každého osobního oddělení. Zákon 106 navíc neumožňuje
jejich zveřejňování, stejně jako se nedozvíte prémie ani plat úředníka
státní správy. Toto je závazná direktiva. Ochranu soukromí a osobních dat
již dnes navíc hlídá (zuby ceně a prozatím jen temně vrče) Neuwirthův
"Úřad na ochranu osobních údajů" v informačních systémech. Staré právní
pravidlo platí stále. Neznalost zákona neomlouvá.
Vtip je ale v tom, že v Čechách se nic neutají, i kdyby klíče od trezoru měl
jen jeden... A tak se prosáklo, že před několika dny skončil ministr -
sportovec v nemocnici se žaludečními vředy. Jeho kolega ještě z doby, kdy
oba byli zaměstnanci sněmovny - dnes náměstek ministra Martin Turek se
nechal v té souvislosti slyšet, že vředy jsou Březinovým evergreenem.
To, co mne na celé kauze zaujalo, jsou hranice soukromí a jejich ochrana v
případě jakéhokoliv občana - nejen politika. V současném, globalizujícím se
světě nesmírně složité. Editor, sedící na Novém Zélandě a redigující
"Novozélandské" listy bude mít díky liberálnímu přístupu novozélandské
administrativy jiný názor, než redaktor, píšící příspěvku ze Stockholmu či
Mnichova. Mohou být rozdíly v legislativách i žurnalistických zvyklostech
zemí živících pány redaktory. A tak i když oni všichni budou psát česky a
budou mít české čtenáře, i oni mohou mít konkrétní skušenost z Islandu,
Paraguaye, USA, Londýna či Jihoafrické republiky. Daň globální digitální
komunikační revoluci.
Jenže otázka zůstává: podle jakých pravidel se má chovat český politik při
dotazu na svou milenku (a proč by nemohl mladý český neprovdaný politik mít
milenku?) či své vředy? Odpověď je (alespoň v tuto chvíli) jednoznačná:
podle českých zákonů a nařízení, které si někteří čeští politici dali
dobrovolně. (Zapomíná se už, jaké podmínky nutil premiér Miloš Zeman svým
ministrům v případě lustrací NATO nad rámec zákona o NBÚ ? A kdo křičel ?
Miloš Zeman? Ne.). A tak Jan Čulík má sice pravdu, ale vidí tu pravdu
britskýma očima. Z pozice britského novináře má britskou pravdu, a
předpokládám, že Princezna Diana by svůj soukromý život také odhalila v
Londýně bez všetečných paparazziů... Nicméně i vedocí Úřadu vlády je český
státní úředník a tak je vázán českými zákony. A ty musí nejen ctít, ale také
aktivně prosazovat. A proto zřejmě ministr Březina neodpoví, proč nešel v
minulosti na vojnu. Všichni si to mohou ale domyslet. I čtenáři Britských
listů. On už totiž ministr odpověděl. Činem.
