Britské listy


úterý 6. února

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Vojenství a politika:
  • Otazníky kolem ochuzeného uranu (Jiří Jírovec) Česká televize a česká společnost:
  • Petru Sládečkovi: Omšelé kulisy biedermeierovského divadla jsou příčinou skepse (Jiří Svoboda)
  • Chmelíček si svůj projekt psal sám a nikdo z ČT ho do ředitelské funkce neprosazoval (Nikolaj Savický, ČT)
  • Rdoušení ducha kapitalismu v České televizi (Martin Stín) Přímá demokracie:
  • Komunisté a přímá demokracie (Milan Valach)
  • Bláboly pánů Ransdorfů (Vladimír Rott) Reakce:
  • Ještě k pořadu ČT o Petru Uhlovi: Pavel Dostál už nehájí svobodu projevu pro Českou televizi? (Miroslav Hruška) Reakce:
  • Rozsudek nad Madsem Traerupem není ostudný (Dalibor Žůrek) Reakce:
  • Lobkowiczové (Jaroslav Štemberk)
  • Jiří Lobkowicz nenese odpovědnost za chyby IPB (Zdeněk Vaněk)
  • Lobkowicz si nemusel být vědom, že IPB porušuje zákon (M. Singer) Postavení žen:
  • Zachovávejme klasický mužský a ženský archetyp (Ferdinand)
  • Ženy prostě matematiku NEUMĚJÍ (Jiří Tomčala)
  • Žena lépe utěší dítě a muž lépe vykope pařez (Alexandr Růzha)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Komunisté a přímá demokracie

    Milan Valach

    V úterý 30.1. v pořadu České televize „Přesčas“ se utkal Miloslav Ransdorf s Milanem Knížákem na téma zadržování I. Pilipa a J. Bubeníka na Kubě. Tato diskuse byla pozoruhodná z několika hledisek.

    Milan Knížák nedokázal vyvracet oponentovi argumenty, jedinou obranou, která mu zbývala, byly často opakované výzvy, aby ho M. Ransdorf „neagitoval“.

    Zdá se mi, že se zde ponejvíce projevuje slabost českého demokratického myšlení. Jestliže na námitky, že kubánský režim je ve srovnání s mnoha jinými latinsko-americkými diktaturami mnohem demokratičtější, a  dokonce i humánnější, i když nikoliv tak demokratický a humánní jako evropské demokracie, nedokážeme odpovědět ničím více, než výzvou aby nás oponent „neagitoval“, je to více než trapné.

    Nechci se však nyní zabývat touto dimenzí sporu. Jen podotýkám, že podle mého názoru je morální povinností bojovat za lidská práva nejprve tam, kde dochází k mučení a vraždění lidí, kde je tedy naléhavost jejich obrany největší. A dále především v těch zemích, s nimiž jsme spojeni nějakými spojeneckými svazky.

    I když nemohu souhlasit s kubánským režimem, považuji za prioritní věnovat pozornost lidským právům v Turecku, s nímž společně jsme členy NATO a v němž je míra porušování lidských práv podle mého názoru mnohem větší než na Kubě.

    Argument, který na stránkách Britských listů zazněl, že obhajoba lidských práv v Turecku podkopává pozice armády, tradičního garanta světského charakteru státu, nepovažuji za zcela průkazný. Nebezpečí náboženského fundamentalismu nelze trvale zažehnávat silou, ale je třeba hledat jiné cesty k řešení tohoto problému. Ale jak jsem již řekl, to je téma na  další diskusi.

    Čeho si chci nyní všimnout, je tvrzení p. Ransdorfa, že na Kubě je přímá demokracie, či že je to jakýsi pokus o přímou demokracii, které opakoval i v celostránkovém rozhovoru v sobotním Právu (3. 2. 2001). Důkaz pro toto tvrzení spatřuje v tom, že Kubánci si sice nemohou vybrat mezi více stranami, ale mohou si vybrat z více kandidátů.

    Pro mne je to příliš zvláštní logika, protože pak bychom tu přímou demokracii měli u nás taky, a to v podstatně větší míře. Abychom zabránili matení pojmů, ke kterému zde dochází, pokusím se alespoň stručně nastínit jak je tomuto pojmu běžně rozuměno, než se jej zmocní nějaký „newspeak“.

    Přímá demokracie znamená, že občané rozhodují přímo o otázkách, jež se jich týkají. Rozhodování není v tomto případě věcí volených zástupců, jako je tomu v demokracii zastupitelské.

    Aby skutečně rozhodovali občané, je běžně požadováno i právo na iniciativu.

    To znamená, že lidé sami určují, o čem chtějí rozhodovat formou petice. Pokud pod tuto petici získají potřebný počet podpisů, musí být daný problém předán k hlasování všem občanům. Výsledky hlasování jsou pak závazné.

    U nás by to například znamenalo, že v případě Temelína by aktivisté museli získat asi 2% podpisů z celkového počtu voličů. Pokud by se jim to podařilo, a myslím, že to se jim skutečně podařilo, muselo by být vypsáno referendum o této otázce. Jestli má být Temelín dostavěn, či nikoliv, pak rozhoduje většina z hlasů odevzdaných v referendu.

    (Podotýkám, že toto rozhodnutí není věcí odborníků, ale preferencí, hodnot, kterým dáváme přednost. A to nemohou rozhodnout žádní odborníci. Ti nám jen mohou dát podklady pro toto rozhodování. Proto také nemáme vládu odborníků -jaderných fyziků, lékařů, matematiků atd. - ale politiků.)

    Nechci zdržovat technickými detaily, i když ty jsou někdy rozhodující. Jde mi o něco jiného. Přímá demokracie je založena na přesvědčení, že lidé mají o sobě rozhodovat sami a jen tam, kde to není z praktických důvodů možné, pověřují rozhodováním své zástupce. Výše popsaný postup je jednou z cest jak to technicky provést.

    Základní ideou je tedy vláda občanů a nikoliv nad občany či občanům. Jak je vidět, tato vláda se uskutečňuje prostřednictvím svobodné volby, svobodného rozhodování občanů samých. To je v přímém protikladu se systémem, kde ve jménu dobra, strany, boha, národa atd. rozhoduje někdo těmto občanům nadřazený, jimi nevolený a neodvolatelný(!).

    Pokud by na byl na Kubě systém přímé demokracie, museli by mít lidé sami možnost vybírat si kandidáty, které chtějí, a to ze všech kubánských občanů. Tak tomu ale není. Stejně tak je neslučitelná s demokracií vůbec, natož s přímou, vláda jedné strany. To by všichni lidé museli myslet stejně a mít stejné hodnoty, ale to je nemožné. Z tohoto důvodu všude tam, kde se lidé svobodně rozhodují, vzniká nakonec systém více stran. Proto jsou výroky p. Ransdorfa čistou demagogií. Nehledě na nutnost svobodného přístupu k informacím, bez něhož je každá svobodná volba nemožná.

    Avšak jak víme ze zastupitelské demokracie, ani to samo o sobě nestačí. V politologii je znám „železný zákon oligarchizace politických stran“, tj. odtržení profesionálních funkcionářů od členské základny a vznik nové „třídy“ stranických bossů. Václav Bělohradský to kdysi popsal jako svět, v němž staré heslo „proletáři všech zemí spojte se“ bylo nahrazeno heslem „funkcionáři všech stran spojte se“. Jestliže jsou strany ve sporu o přístup k moci, jsou jednotné ve snaze udržet moc jako privilegium pro tuto „funkcionářskou třídu“.

    Nevím, proč bych měl věřit v existenci bruselských byrokratů, jak rádi zdůrazňují někteří čeští politikové, a přitom nevěřit v existenci pražských byrokratů? Kdysi byl v Lidových novinách článek s výstižným titulkem „Kdo platí, ten rozhoduje!“. Pokud se nemýlím, platím já a ostatní občané tohoto státu. Nevidím žádný důvod, proč bychom se neměli domáhat práva kontroly a rozhodování o tom, co se má stát s našimi penězi.

    Mohli bychom ovšem namítat, že lidé v referendu rozhodují pod vlivem propagandy atd. A pod vlivem čeho rozhodují ve volbách? Nemají snad i volby spíše podobu reklamní kampaně, organizované právě proto reklamními agenturami? Právě pocit přímé neodpovědnosti vede k takovéto degeneraci demokratické myšlenky.

    Abychom však nezabíhali příliš do detailů. Není nutné, aby občané stále organizovali nějaká referenda atd. Stačí, když tuto možnost reálně mají. Domnívám se, že již ona samotná by politiky vedla k mnohem většímu respektu vůči přání voličů a přispěla tak ke kultivaci dosud bídné politické kultury.

    Ostatně případ České televize je toho dobrým příkladem. Orgie demagogie ze všech stran, zákulisních machinací a dalších nechutností jsou výsledkem systému, v němž rozhodují úzké skupinky zasvěcených.

    Obávám se, že na tom nic nemohou změnit různá schémata volby Rady ČT. Kde jsou volby zástupců, tam je i vliv stran. Je lhostejné, jestli Radu volí jedna nebo dvě komory parlamentu. Ostatně čtyřkoalice usilovala o zapojení senátu jen proto, že v něm má momentálně většinu.

    Jen posílení přímé kontroly občanů nad činností Rady, ČT ale i politiků vůbec může vést k nápravě tohoto neutěšeného stavu.

    Bylo by velice škoda, kdyby se díky vystupování p. Ransdorfa zdiskreditoval tak účinný nástroj občanské aktivity, jakým jsou metody přímé demokracie.


    Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|