Britské listy

přiznávám, ze mě docela zaujala diskuse, která se v Britských listech vede o filmu Jana Svěráka, mám ovšem pocit, že, podobně jako v mnoha jiných případech, trpí na jedné straně bombastičností ("opět jsme se dotkli neuralgických míst českého národa"), spojenou s argumentačními výpadky zásadního charakteru.

Film Jízda považuji za dílo dost nehorázně přeceňované, v podobném smyslu jsem o něm i před lety psal.

Mám za to,že se v něm bezradnost nenápadně přeměnila z tématu v tvůrčí metodu, vadí mi na něm rádoby efektní předstírání zhusta nepřítomné hloubky, velmi konvenční představa "nekonvenčnosti", pro část českého filmu typická selankovitost a další věci (pronásledovatel hlavní hrdinky - černě oháknutý Filip Renč v černém autě - je například vysloveně směšný).

Jižní Čechy, snímané dost reklamní optikou se ve filmu mění v jakousi českou verzi Marlboro Country.

Filmu odpovídá i hudba skupiny Buty - řemeslně zručná a navíc se "tváří", zároveň je ale banální - takový mírný pokrok v mezích zákona.

V recenzi Hřebejkova filmu Musíme si pomáhat charakterizoval Andrej Stankovič "odvahu" tvůrců tohoto snímku pomocí Kierkegaardovy metafory o bruslařích, kteří narozdíl od publika přesne vědí, kde je led dostatečně silný, aby je udržel a kde ne. Proto jsou schopni obecenstvo ohromit jízdou, která působí velmi odvážně, nic skutečně riskantního na ní ale není.

To přirovnání velice přesně sedí i na Jízdu. Naráží-li Jan Čulík na mělkou "pohodovost" tohoto snímku, je podle mého blízko pravdy.

Sporná esej Christiny Birdové je však, obávám se, velice špatná. Je to na druhou stranu studentská práce a z toho titulu si zaslouží značnou míru shovívavosti. Poněkud nepochopitelný je ovšem postoj učitele, který by měl být schopný odhalit elementární nedostatky práce a s autorkou na ní dále pracovat. Namísto toho však vynáší její údajnou "pečlivost" a přičítá textu závažnost, již vskutku nemá. Esej Christiny Birdové je text stylistický chabý (možná na tom má část viny i překlad) a myšlenkově značně řídký. Většinou jen popisuje viděné, kritické, soudy, dá-li se to tak nazvat, většinou zůstávají na úrovni konstatování typu "film tu a tam obsahuje prvky humoru a symboly české národnosti". Základní teze Birdové, podle níž je Jízda v podstatě pornografická, je ovšem neudržitelná a autorka ji nedokládá žádným relevantním argumentem. Vychází z definice pornografie jako "explicitního líčení nebo ukazování sexuálního aktu, jehož účelem je vyvolat erotické a nikoli emocionální nebo estetické prožitky." Při dokazování údajné pornografičnosti Jízdy se ovšem definice, z níž vychází, vůbec nedrží. Záběry, jimiž argumentuje, totiž vůbec nejsou oním "explicitním zobrazením", jež definice vyžaduje - snad s výjimkou obrazu kopulujícího hmyzu, který by s trochou dobré vůle bylo mozné označit za "pornografii pro zoofily".

Jinak se dočteme o "Radkově nahém zadku", mozném erotickém výkladu přítomnosti ohně nebo vody, sexuálních narážkách - tedy o ničem, co by šlo označit za "explicitní ukazování sexuálního aktu".

Právě hranice mezi "explicitním zobrazením" a slovní nebo obrazovou "narážkou" je přitom hranicí mezi tím, co je a co není pornografie (z definice ostatně vyplývá, že ani to explicitní zobrazení nemusí být nutně pornografické, pokud jeho účelem není vyvolat prožitek výhradně erotický). Birdové stačí mechanicky provedený výčet obrazů a zvuků, které by mohly mít sexuální podtext - mnohé z nich jej jistě mají a jsou to narážky dost polopatické.

Pokud bychom ale její metodu dovedli ad absurdum, mohli bychom dojít k tomu, ze pomalu největší porno všech dob je kdysi populární katastrofický film Tyčící se peklo - je tam přece hořící mrakodrap (falus obrovských rozměrů) a mraky hasičů se stříkajícími hadicemi. Pokud bychom přijali pohled Christiny Birdové, zakrátko bychom došli k tomu, ze pornografie je skoro všechno a pojem "pornografie" by tak ztratil jakýkoli obsah.