Jak žít déle
Máme-li zastavit proces lidského stárnutí, musíme překonat strach z genetického inženýrství a dát se do práce, argumentoval Johnjoe McFadden, profesor molekulární genetiky na University of Surrey, 9. dubna v deníku Guardian. Shrnujeme. Jiný článek k této problematice je zde.
Profesor Tom Kirkwood, autor letošní prestižní britské výroční Reithovy přednášky, argumentuje, že stárnutí není "ani nevyhnutelné, ani nutné" a vyzývá nás, abychom se "připravili na revoluci dlouhověkosti". Je pravda, že, jak konstatuje, nejsme naprogramováni, abychom zemřeli, na druhé straně je pravda, že naše geny nebyly vytvořeny pro dlouhověkost.
Většina našich předků byli lovci a sběrači potravy, kteří vedli krátký a brutální život: brzo se stávali obětí nemocí, hladmoru, divokých zvířat či konkurentů. Geny se u nich vyvinuly tak, aby obývaly lidské tělo jen přibližně po dvě desetiletí. Pak jsou předány dětem, další generaci.
Osud těla rodičů, které po narození dětí zůstává, byl pro geny, které mezitím už přešly do další generace, naprosto nezajímavý. Genové chyby, které se projevovaly až v pozdějších letech života a vedly k rakovině, k nemocem srdce, k infarktům či k Alzheimerově chorobě, by se v procesu přirozeného výběru vůbec ani neobjevily. Dlouhodobá údržba a opravování lidského těla, to nebylo prioritou.
Lidské geny se v tomto smyslu nijak nezměnily. Jsou i nadále určeny jen pro krátké životní období, bez ohledu na to, jak pečlivě udržujeme své tělo. Stárnutí je genetická choroba. Máme-li ji vyléčit, musíme proměnit krátkodobé geny v dlouhodobé geny, a toho lze docílit pouze genetickým inženýrstvím a genovou terapií.
Od samého počátku provozovala matka Příroda přísnou politiku rozmnožování jen zdravých a schopných jedinců. Drtivá většina organismů, narozených na tomto světa, z něho opět odešla, aniž by po sobě zanechaly jakékoliv potomky. Pro mnoho to byla prostě jen smůla, jiní však zdědili špatné geny, které vedly k nemocem, k nepevnému zdraví anebo prostě neměli sex appeal.
Tento motor evoluce popsal Darwin a bědoval nad jeho "nemotornou, plýtvavou, chybující a nesmírně krutou" činností. Jeho bratranec Francis Galton a jiní navrhovali, aby byla v rámci lidského pokolení nahrazena přirozená selekce rozmnožovacími programy, které by "zlepšily rasovou kvalitu budoucích generací".
Toto "eugenické" hnutí bylo otevřeně rasistické a usilovalo o to, aby "chabé národy" ustoupily "vznešenějším druhům lidstva".
V Německu vedl v roce 1934 zákon o rasové hygieně k nucené sterilizaci více než 80 000 lidí, považovaných za méněcenné. Eugenická politika ve Spojených státech vedla v letech 1907 - 1960 k nucené sterilizaci nejméně 60 000 lidí. I v liberálním Švédsku bylo více než 62 000 lidí (většinou žen) se zdravotními problémy, nebo jinak považovaných za "nežádoucí", sterilizováno proti jejich vůli.
Vzhledem k tomu, že historie je takto strašlivá, není divu, že se mnoho lidí obává, že se lidský genom znovu stane nástrojem eugeniky. Ale dnes je to jiné. Zatímco eugenika usilovala o to, omezit plodnost některých lidí nucenou sterilizací, genová terapie prostě jen chce opravit genové defekty, které nám způsobují choroby.
Cílem není vytvořit Galtonovu "vysoce kultivovanou lidskou rasu", ale eliminovat geny, které způsobují nemoci, včetně nemocí stáří. Tak jako vakcíny zvítězily nad neštovicemi, genová terapie možná dokáže zlikvidovat genetické nemoci jako cystickou fibrózu a svalovou dystrofii a nakonec i nejběžnější nemoc, proces stárnutí.
Skoro nemine jediný den, aby nás princ Charles nevaroval před nebezpečím genetického inženýrství. Jenže lidský genom ukázal, že příroda je nejaktivnějším genetickým inženýrem. Zdá se, že více než 200 lidských genů bylo převzato od bakterií a většina lidského genomu je plná haraburdí, mrtvol retrovirů a jiných parazitů, kteří se včleňovali a vyčleňovali z chromozomů po dlouhá tisíciletí.
Srovnáme-li své chromozomy s chromozomy jiných biologických druhů, zjistíme, že kromě toho, že do nich příroda včlenila nové geny, zároveň velké části našich chromozomů mění, kopíruje a vymazává a činí radikální změny přibližně jednou za milion let.
Takže jestliže provádí genetické inženýrství sama příroda, proč bychom se ho měli tolik bát? S úpadkem náboženství se, jak se zdá, stal genom světským ekvivalentem duše: geny jsou posvátné. Avšak DNA není nic duchovního. DNA vypadá jako kusy lepkavé bavlny. Je možné ji uskladnit v ledničce, poslat ji poštou přátelům, dokonce ji i sníst, aniž by člověk utrpěl výraznější etickou krizi. Geny jsou jen kousky našeho organismu a genová terapie je jen další formou lékařství. Napravíme-li zlomenou ruku, nikdo to nepovažuje za zasahování do božího plánu, a tak proč bychom měli pohlížet jinak na napravení poškozeného genu?
Samozřejmě, každou technologii lze zneužít. Avšak pokud by někdo chtěl využít lidského genomu k tomu, aby mohl vytvořit lidskou superrasu, nevěděl by, kde začít. Identifikovat ty geny, jejichž poškození způsobuje nemoci, je samo o sobě už značně obtížné: rozšifrovat interakce genů s životním prostředím, které vedou ke vzniku složitých vlastností, jako je fyzická atraktivita, fyzická síla či inteligence, je daleko obtížnější.
Bylo by pošetilé zakázat si potenciální výhody genové terapie jen proto, že se přehnaně obáváme jejího možného zneužití. Chirurg by nás taky mohl bodnout do srdce, ale důvěřujeme mu, že to neudělá: nezakazujeme chirurgům, aby na operačním sále měli k dispozici skalpel.
Chceme-li skutečně zlikvidovat genetické nemoce, včetně lidského procesu stárnutí, musíme překonat strach ze zasahování do našeho vlastního genomu.
