Reakce na články Fabiana Golga o Češích v Chorvatsku:
Češi jsou chudí
Vážená redakce Britských listů!
Nemohu se zdržet, abych nereagoval na první a druhý dopis, který Vám zaslal pan Golgo z Chorvatska, kde jak píše, pobývá v rámci svého antropologického výzkumu Čechů na tradiční dovolené. (Zmínku o antropologii pokládám za pouhý pokus o žert, jinak by mne opravdu zajímala geneze jeho zájmu o Čechy a Českou republiku). Samozřejmě, že dopisy vyznívají v pochmurném tónu - Češi jsou hrozní, kradou, vozí si jídlo z domova …atd.
Možná, že by bylo zapotřebí se na všechny tyto zprávy dívat trochu pozitivněji. Například takto:
Za jeden z největších hříchů minulého režimu pokládám (ostatně nejenom já) dráty na hranicích a vytvoření takové situace, kdy průměrný občan nemohl svobodně navštívit a poznat většinu zemí světa. Není divu, že se tak cestování pro nás stalo "vysoce žádoucím ovocem". Toto ovoce se dnes snaží ochutnat většina Čechů a to je jistě dobře. Tato drtivá většina však musí hospodařit s rodinnými příjmy, které za hranicemi ČR činí 500 až 700 USD měsíčně. Takže teď to pozitivní - najděte, pane Golgo, v Evropě jiný stát, v němž tato příjmová skupina vykazuje procentuelně stejnou dovolenkovou mobilitu, jakou mají Češi.
Nedostatečnost českých platů, která se v plné nahotě projeví až za hranicemi ČR, si lidé, se kterými se Češi v cizině setkávají často ani nedokáží představit. Učím na vysoké škole a naše katedra má řadu kontaktů se školami v zahraničí. Hosté z ciziny jsou při prvních návštěvách nadšeni nízkými cenami v Čechách a teprve postupně si uvědomují, že pro většinu tuzemců jsou nepřiměřeně vysoké. Až potom následuje pochopení, že ve vyspělé Evropě jsme skutečnými žebráky. Proto, pane Gogo, a jenom proto ta snaha ušetřit peníze. Proto si Češi vozí jídlo z domova, nedají vydělat hotelům atp. Je mi šedesát - bývalou Jugoslávii miluji, ale nikdy, opravdu nikdy jsem při svých tamějších letních návštěvách neměl dostatek finančních prostředků k tomu, abych svou dovolenou mohl strávit v takové pohodě, jako ji tam tráví ti nejobyčejnější "západní" turisté. Nu - a ten chleba jsem si od snídaně také někdy odnesl a samozřejmě si pivo a vodu do Chorvatska také v autě vezu. Mám-li v hotelu polopenzi, pak mne ceny potravin moc netrápí, zarmucuje mne hlavně vysoké vstupné do galerií a do muzeí. Nejsem národohospodář a tak stále nemohu přijít na kloub tomu, jak mohli tak rychle Chorvati docílit ve válkou zničené zemi současného směnného kursu své měny. Asi tomu nerozumějí a nevědí chudáci, že drahá domácí měna ztěžuje jejich podnikatelům vývoz do zahraničí. Kdy už jim to proboha dojde a na Jadranu bude pro Čechy trochu levněji?
Připomínám, že o stejném problému psal jednou i pan Čulík a v té souvislosti citoval svou skotskou tchýni, která prohlásila, že když Češi mají málo peněz, pak mají sedět na zadku doma. Také o tom uvažuji, protože v republice je tolik krásných míst, která jsem ještě neviděl. Ale když ony ty slovinské hory a chorvatské moře jsou tak krásné a docela příjemní lidé hovoří jazyky, které jsou mi neobyčejně milé.
Tím se dostávám k otázce jazykové komunikace:
Současná česká komunita se formovala v situaci jazykové semikomunikace. Dialog mezi Čechy a Slováky byl veden tak, že každý hovořil svým jazykem a oba si rozuměli. Stejným způsobem zpravidla Češi komunikují i s ostatními Slovany. Má to své historické kořeny. V bývalém Rakousko-Uhersku patřilo území dnešní ČR k nejvyspělejším, němečtí spoluobčané přenechávali vedoucí úlohu vídeňským Němcům, čeština a Češi však apirovali na vedoucí úlohu mezi rakouskými Slovany. Tato situace přetrvávala i za doby první republiky - a tady někde musíme hledat zdroj pokleslého povýšenectví vůči ostatním slovanským národům. "Mezislovanská" jazyková semikomunikace zesílila po sovětské okupaci - musil jsem rusky hovořícího partnera osobně znát, abych se přinutil vést s ním dialog v ruštině. Ve slovanském prostředí funguje jazyková semikomunikace poměrně úspěšně. Vzpomínám na svou britskou přítelkyni, která se za svého čtyřletého pobytu v Praze naučila velmi dobře česky. Při návštěvě tržiště v polském pohraničním městě ji v dialogu s polskými, ruskými a ukrajinskými trhovci nepomohla angličtina, němčina či francouzština. Její čeština však postačovala k tomu, aby slovanská semikomunikace účinně fungovala.
Nevím, zda je v některých jiných jazykových skupinách podobná situace. Příbuznost nizozemštiny, němčiny a dánštiny jistě dává možnost takto (semi)komunikovat. Vzorec chování je však jiný a dialog se tedy zpravidla vede v jazyku početnějšího národa, nebo se zpravidla použije angličtina. Možná, že takto budou komunikovat i příští generace Čechů, až se naplno prosadí důsledky rozdělení republiky.
A jedno nakonec:
V jakém českém kolektivu se to pan Golgo pohybuje? Skutečně jej (jako Brazilce) naplňuje uspokojením styk s lidmi, kteří jednají a chovají se tak, jak v popisuje v závěru svého prvního dopisu? Ale možná, že právě tohle je součást jeho antropologických studií. Jsem však pevně přesvědčen, že ani tohle není žádná česká mimořádnost - podobně, s různými modifikacemi, se chovají a vyjadřují obdobné skupiny lidí jiných národností. Musím se přiznat, že takové lidi (a zejména o dovolené) nevyhledávám.
