Polemika nad chatem s ministrem E. Zemanem a jeho analýzou
Pohádka o ošklivém kačátku
Jméno a e-mailová adresa autora tohoto příspěvku (na doméně msmt.cz) jsou
redakci známy
Váš dotaz = trefa do černého...
Dovolím si použít parafrázi páně Pecinovy poznámky:
"S Kotrbovým hodnocením rozhovoru se většinou ztotožňuji a nesouhlasím s
Tomášem Pecinou, který se zde, podle mého soudu, nechal unést emocemi na
úkor přesného hodnocení skutečnosti."
Ač je to možná nepochopitelné, jako zaměstnanec MŠMT jsem rád, že moje
dcera se opakovaně nedostala díky "kvótám" na Právnickou fakultu UK a
nemohla tak "zadarmo" vystudovat v ČR. Vzděláni, kterého by se jí zrejmě
dostalo na této zkostnatělé fakultě, kde se nekteří docenti a profesoři
věnuji spíše než přípravě na výuku aktivitám v představenstvech a dozorčích
radách akciových společností, má prachbídnou kvalitu (jako ostatně i na
jiných vysokých školách - Vaše charakteristika v příspěvku Názorová
pluralita sedí!).
Dcera chtěla studovat a udělala pro to maximum. Kdyz ne v ČR, tak jinde.
Bez problému byla přijata (po půlroce studia jazyka a složení příslušné
zkoušky) na univerzitu (v jedné z evropských zemí - pozn. red.) a veškeré
náklady si hradila jako
samoplátce. Studium stálo několik set tisíc (samozřejmě jsme ji podporovali)
a přestože jsme na její vystudováni (letos končí doktorandské studium)
vyčerpali veškeré úspory a ještě jsme si půjčili, vůbec toho nelituji.
Získala kvalitní vzdělání, umí tři jazyky a do této republiky, která jí
neumožnila vůbec nic, se už nehodlá natrvalo vůbec vrátit, ostatně tak, jako
další její vrstevníci.
Z našeho školství je mi velmi, velmi smutno. Navíc z pozice řadového
referenta, jehož názor "koriguje" několik dalších nadřízených, se dá udělat
pro zlepšení stavu moc málo. Bohužel.
Trochu obsáhlejší poznámka ŠK:
I když si autor vymínil jeho
nepublikování, rozhodl jsem se po příslušné anonymizaci tento názor
zveřejnit. Podobných - a to i z Ministrstva školství - došlo totiž za
včerejšek mnoho. Úředníci věnovali pozornost grilujícímu se
ministrovi... Představuji vám tedy názor něčím typický - svou zdánlivou
trpkou a politováníhodnou beznadějí. I když pisatel s vývody mé analýzy chatu s
ministrem školství souhlasí, já nemohu souhlasit s ním. Ve skutečnosti
je beznaděj a rezignace pouze pohodlnou cestičkou - zkratkou, může řešit
individuální situaci jeho dcery, která ale neřeší příčinu neschopnosti a
bezradnosti českého školství. Pomáhá individuálnímu úniku z reality -
emigrací, útěkem, studiem v zahraničí či opatrnickým přešlapováním a
leštěním barokních klik ministerstva. Autor má možná pravdu, že z pozice
referenta ministrstva nezlepší ihned, a navíc vše. Může ale zlepšit mnoho z
toho, co je v jeho kompetenci. Může se chtít rvát za svou pravdu, může se
rvát - a může i prohrát. Musí se ale pokusit. Pokusit se spolu s básníkem:
"jak lvové bijem o mříže
jak lvové v kleci
jatí
my bychom vzůru k nebesům
ale jsme se zemí
spjatí..."
Ministerstvo školství - a nejen ono, potřebuje rváče, bouřliváky, kteří
budou prosazovat věci, o nichž jsou přesvědčeni. Potřebuje tažné koně, kteří
tu strnulou káru budou tlačit - jedním směrem, k 21. století. Ministerstvo
školství potřebuje lidi, kteří se budou rvát za pravdu, nebudou bát prohry,
a když prohrají, půjdou svou nezkrotnost očkovat jinam - třebas do některé
ze škol, jedno jestli státních či soukromých. Potřebuje lidi s vizí.
Potřebuje své Hausenblase, ale nejen jako blazeované knížecí rádce v
poradních komisích, kde jejich hlas nikdo neslyší, ale jako odborníky, kteří
budo uctít zásady své vlády a ku prospěchu ostatních je naplňovat obsahem. V
kolektivu, který bude mít jasnou vizi, pro kterou bude chtít se rvát. A bude
vítězit.
Svého času, kdy jsem vydával vlastní list, jsem potřeboval odpověď
ministra školství Eduarda Zemana na jeden odborný dotaz (matriál byl na
celou tiskovou strnau a já si nemohl dovolit opominout názor exekutivy kvůli
vyváženosti článku). Ministr souhlasil, pověřil svého náměstka, ten
odborného referenta a onen referent na odpověď (která byla anoncovaná jako
urgentní) zapomněl (?). Přitom to byla otázka deseti minut a půl hodiny
hledání dat. Vydával jsem měsíčník, a nemohl jsem čekat, až se milostpán
úředník mi uráčí odpovědět. Termín vydání a předání filmů tiskárně se blížil
po hodinách. nejdříve jsem upomínal slušně. Nic. Poslal jsem nakonec tomu
úředníkovi i jeho nadřízenému - náměstkovi ministra - velmi roztrpčený,
několika sprostými slovy na adresu ministerských flákačů okořeněný e-mail.
Na vědomí pak i sekretariátu ministra a ministrovi osobně. Ten v tom byl
nevinně, neb chtěl co nejpregnantnější odpověď a proto pověřil odborný
referát. Reakci jsem dostal obratem včetně požadovaného vyjádření, ovšem
namísto omluvy za zdržení a způsobení problémů při vydávání periodika
následovala na konci uražená douška, pravíce, že "u nás na ministerstvu jsme
zvyklí mluvit pouze slušně... :(( ... a s Vámi se už nikdo nebude bavit.".
Sděluji tedy dnes veřejně (neb s pisatelem oné doušky jsme si své postoje
vyjasnili už dříve), že i nadále nehodlám mluvit slušně (ani s dámami),
pokud státem placený (z mých daní) úředník/úřednice si neplní své
povinnosti - v termínech, které jsou od něj požadovány a v kvalitě, za
kterou je placen/a. Až budou úředníci i na ministerstvu školství méně dbát
na bonton (třeba mohou i sprostě mluvit, já jsem tolerantní) a více dbát na
rychlou a kvalitní práci pro ty, kteří je platí (tedy i pro mne), tehdy bude
práce nejen ministerstva stát za víc, než dnes. A tehdy se nebude muset
pisatel výše zveřejněného dopisu bát podepsat svůj názor. Bude hrdý, že dělá
v kolektivu profesionálů, kteří i o jeho názor stojí, i jeho názor
respektují a pomáhá jim pochopit složitou realitu doby. A změnit ji k
lepšímu.
Zazvonil zvonec, pohádky je konec. Dobrou noc.
