Britské listy

Ve vloni publikovaném eseji Tom Wolfe shrnul způsobem příznačně americkým (s typickým komplexem nadřazenosti), jak prý budou historici jednou psát o Americe těsně před rokem 2000: "Americká nadřazenost ve všech záležitostech vědy, hospodářství, průmyslu, politiky, obchodu, lékařství, strojírenství, společenského života, společenské spravedlnosti a samozřejmě ve vojenských věcech, byla naprostá a nezpochybnitelná. Dokonce i Evropané, trpějící uraženou pýchou, shlíželi s úžasem na skvělý příklad, který Spojené státy pro svět na počátku třetího tisíciletí představovaly."

Už když jsem ten esej četl loni, nedokázal jsem se ubránit pocitu, že Říman by na počátku prvního tisíciletí napsal skoro totéž.

Bohatému "novému člověku" homini novo hovícímu si ve své vile v neapolskénm zálivu by jistě připadalo stejně nemyslitelné, že by se římská říše zhroutila. Latina byla koneckonců všeobecným jazykem. Vážná vojenská hrozba z východu říše Parthů zmizela. Řím ovládl světovou ekonomiku. Římská společnost v rozsahu, v jakém bylo možné, aby ctižádostivý otrok získal pro své děti plnoprávné občanství, byla otevřená vůči talentovaným lidem mimo ni. Kde se černal na obzoru jaký mrak? Římané mohli naprosto věřit tvrzení, že dějiny skončily podobně jako Fukujama.

Když se tedy Wolfova slova zdála poněkud zpupná i v roce 2000, o kolik více nám taková připadají nyní, po ranách osudu, které stihly Washington a New York? Dostalo se nám hrůzného a názorného připomenutí, že žádná civilizace není nikdy v bezpečí, že dějiny nekončí, že nároky na "nadřazenost ve všech záležitostech" jsou klamné a že všechny říše musí nakonec zaniknout.

Amerika se samozřejmě nerozloží přes noc jenom proto, že se zřítily dvě budovy, jakkoli symbolické. Američané podobně jako Římané jsou nejdůmyslnější, nejvynalézavější a když jde do tuhého nejukázněnější lidé na světě. Ovšem poprvé od konce studené války nás přepadá nepříjemný pocit, že budoucnost není tak jistá a neměnná, jak se kdysi zdálo.

Jak podivné je, že právě Ameriku národ, který převážnou většinou věří v nejvyšší bytost, tak zaskočí, když jí otřese hrstka lidí, kteří mučednictví považují za nejvyšší životní cíl.

Nyní se pokusí nad iracionalitou zvítězit racionálními prostředky. Je zvláštní, že na prahu třetího milénia se racionalitou rozumějí řízené střely Tomahawk, neviditelný bombardér B1 a útočný vrtulník Apache. Těžko říci, zda tyto prostředky budou účinnější než hromadné přibíjení na kříž a pogromy na křesťany ve starověkém Římě. Z vojenského hlediska Amerika podobně jako Řím využívá ohromné technické převahy nad svými nepřáteli, ovšem s jedním zásadním rozdílem. Na rozdíl od Římanů Američané, neboť mají jinou mentalitu, nejsou tak ochotní podstupovat oběti.

Noční můra, která nyní straší Západ, je mnohem záludnější a má více hlav. Každá bomba, která dopadne na základny fundamentalistů a na obyvatele států, kde fundamentalisté působí, pravděpodobně stvoří jen další mučedníky, další fanatiky, další teroristická zvěrstva.

Není to nakonec právě nesmírný úspěch amerického impéria, jeho všudypřítomnost, v důsledku čeho je, podobně jako říše římská, Amerika tak zranitelná? Může Amerika opravdu doufat, že lze být zároveň všude?

Může skutečně podporovat Izrael, pacifikovat Irák, usmiřovat Írán, zastrašovat Libyi, vybombardovat Taliban, zjednávat pořádek na Balkáně, odstrašovat Čínu, aby nenapadla Tchaj-wan, vybudovat kosmický raketový štít na ochranu před zbloudilými ruskými střelami, opevnit hranice tak důkladně, aby se neopakovaly hrůzy minulého týdne - může toto všechno zvládnout a zároveň odvrátit recesi a být nadále motorem světového hospodářství?

Prezident Bush v úterý v noci prohlásil, že třebaže se zřítily mrakodrapy, Amerika se nezhroutí. Zřícení Světového obchodního střediska však dozajista značí konec éry americké hegemonie a počátek temnějších a nejistějších časů.

O čem se mlčelo, bylo poznání, že Amerika a nikoli Švédsko, Chile, Kanada či jiná země se stala cílem, protože většina obyvatel planety Země ji považuje za individualistické, pokrytecké a sobecké impérium. Jeden můj americký známý se na mě rozkřičel, když jsem mu to řekl, a připomněl mi, že "ani Evropané by nežili svobodně, kdyby Američané neprolili krev ve dvou světových válkách, které nerozpoutali". A pokračoval v tom duchu, jak je zbytek světa necivilizovaný, jak by věda bez Američanů nic neznamenala, technika by byla na úrovni padesátých let (nemám ani potuchy, jakým "vědeckým" postupem k tomuto závěru dospěl), že světovým jazykem by byla, a to se značným znechucením, francouzština...

Největší chyba velké části obyvatel světa právě nyní spočívá v tom, že hledají "padouchy" stejně jako v amerických filmech. Nekladou si zásadní otázku: co jsme udělali, že nás tolik lidí nenávidí?

Například to, že Kuvajt, monarchii, kde ženy nemají téměř žádná práva a kde demokracii nemají ani ve slovníku, bylo třeba "zachránit", nikoli však Rwandu. Nebo že je třeba uvalit embargo na Kubu, protože proti Fidelovi a jeho zlému režimu se musí bojovat, nikoli však na Čínu a její ještě horší pošlapávání lidských práv. Anebo že Ariel Šaron může zabíjet stejně jako jeho předchůdci, Palestinci však ne. Mohli bychom pokračovat dál a dál, lze to však vyjádřit stručně: strýček Sam pečuje o lidská práva jen těch, z nichž má nějaký obchodní prospěch. Cynické odmítnutí pomoci lidem, kteří hromadně umírají v Africe na AIDS, jenom kvůli zájmům farmaceutických společností, to dobře ilustruje. Ve jménu byznysu je dovoleno skoro všechno. Na každé dolarové bankovce je napsáno "v Boha věříme", což je spíše symbolické a zároveň rozporné, když vezmeme vážně učení jejich oslavovaného Ježíše Krista.

Soustředit se na Araby, jako kdyby to byla zvířata jiného druhu, lačnící po americké krvi, je obrovská chyba. Kdyby strýček Sam začal provozovat kapitalismus s lidskou tváří, a ne darwinistický kapitalismus, řídě se zásadou "lidé, nikoli zisk", možná by nepřátelé Ameriky nebyli tak početní. Je zlé, že kvůli tomu bylo zmařeno tolik nevinných lidských životů.