pátek 11. září

O B S A H

Jazyková poznámka:

  • "Je pravdou..." Sdělovací prostředky:
  • Svobodná Evropa už v padesátých letech cenzurovala esejistické práce spisovatelů jako byl Jan Čep
  • (Odpovědným) šéfredaktorem na zkoušku, aneb jak Ivan Kytka vysvětlil svůj sedmitýdenní výlet do Prahy (Rozsáhlá reakce Ivo Mathého na rozhovor s Ivanem Kytkou)
  • Dopis České televizi, který INFO bulletin ČT neotiskl (Ivo Mathé) Česká politika:
  • Je dobré nezapomínat, kdo může za to, že mohli estébáci odejít do penze s velkými důchody (Zdeněk Jičínský) Čtení na víkend:
  • Jak dala Austrálie nový život King O'Malleymu (Robert Nohejl)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Ještě jednou o Svobodné Evropě: Je ji skutečně možno považovat za čistý symbol svobody a demokracie?

    Svobodná Evropa už v padesátých letech cenzurovala esejistické práce spisovatelů jako byl Jan Čep

    Napsal jsem v Britských listech, že jsem přesvědčen, že by Česká republika měla přispívat svým úsilím pro vznik otevřenějších společností v Iráku a v Íránu, a ve všech zemích, kde lidé trpí politickým útlakem.

    Zjednodušené výroky, že Svobodná Evropa je a byla synonymem demokracie, plurality a svobody, jsou však nesmysl.

    V daném historickém kontextu sloužila Svobodná Evropa pro lidi v Československu jako užitečný zdroj informací. Její vysílání bylo přirozeně daleko spolehlivější a kvalitnější než vysílání komunistické propagandy. Vysílání Svobodné Evropy však bylo vždy výrazem amerických zahraničně politických zájmů. Bylo příhodnou shodou okolností, že se v době komunismu zájmy československých občanů do značné míry shodovaly se zahraniční politikou USA.

    V zemích, jako je Kazachstán, které jsou velmi bohaté na ropu, a tedy pro Západ velmi důležité, se však ukazuje (viz svědectví amerického představitele nevládní organizace Internews na nedávné edinburské konferenci) že např. útlak novinářů tamějšími postkomunistickými vládami nechává západní diplomaty chladnými - mají jiné priority.

    V březnu se v Olomouci konala na univerzitě konference o spisovateli Janu Čepovi. Promluvil tam i dlouholetý kulturní redaktor Svobodné Evropy Jaroslav Dresler. Svědčil o tom, že se Čepovi z literárních recenzí nové francouzské literatury z prudérních důvodů, projevovaných americkým vedením Svobodné Evropy v padesátých letech, cenzurovalo. Zde je citát z Dreslerova svědectví, jak vyšel v bulletinu Obce českých spisovatelů Dokořán č. 6/1998:

    České kulturní oddělení, v jehož čele Čep formálně stál, mělo dva vynikající redaktory: Petra Demetze, pozdějšího předního amerického germanistu, a Vladimíra Peška, který pak učil na Sorbonně. Oba odešli studovat a na jejich místo nastoupil Zdeněk Lederer, uprchlík z koncentráku v Osvětimi a nakonec redaktor českého vysílání BBC. Ti tři psali, překládali, plánovali, vybírali si spolupracovníky a Čep na ně víceméně jen dohlížel. Rozsah kulturního vysílání byl naddimenzovaný, programový ředitel mnichovské redakce Pavel Tigrid chtěl suplovat svobodnou českou kulturu, což bylo nereálné. Každý týden se také vysílaly padesátiminutové rozhlasové hry podle světové dramatické literatury - antika, novinky, Peroutkovy hry, Langerova Jízdní hlídka, celkem jich bylo asi sto. Režírovali je pohostinsky také Gustav Machatý a Fratišek Čáp. Tyto úkoly přenechával Čep svým spolupracovníkům. Jeho vlastní pracovní úvazek byl také nemalý: každý týden měl napsat a namluvit desetiminutovou meditaci filozoficko- náboženského zaměření Jak přežít, později Časové a nadčasové. Kromě toho psal jednou za čtrnáct dní relaci Kniha týdne o novinkách zvláště francouzské, anglické a americké literatury. Bylo to úmorná práce, protože Čep už byl nemocný a dolehly na něj inscenované procesy s jeho přáteli doma. Na rozdíl od Peroutky, který si své týdenní patnáctiminutové úvahy v New Yorku sám namlouval a postupně zjednodušoval svůj květnatý sloh, Čep se rozhlasové technice nepřizpůsoboval, a tak jeho úvahy a meditace byly v podstatě knižní. Psal je plnicím perem a krásným, byť obtížně čitelným rukopisem. Po přepsání v mnichovské pisárně chtěl Čep rukopis a jednu kopii vrátit. Tento postup zachovával i v Paříži, kde k natáčení chodil do kanceláře Svobodné Evropy. Zvukový pás se zpracoval v Mnichově, kde byl opatřen ohláškou i odhláškou a přizpůsoben normě 9'45 nebo 9'50. Jedna zvuková kopie se pak posílala letecky do Lisabonu k našim hlavním krátkovlnným stanicím. V prvních letech byl provoz technicky složitý, protože španělské a portugalské úřady nechtěly povolit přímou rozhlasovou linku z Mnichova do Portugalska.

    Příprava Knihy týdne byla ještě složitější. Po odchodu Zdeňka Lederera do londýnské filiálky se s ním Čep musel domlouvat, kterou knihu si vybral, aby se nedublovali, a pak poslat text do Londýna. Tam ho Lederer natáčel s herečkou Adinou Mandlovou, bývalým ministrem Stránským, hercem Jiřím Pravdou a dalšími. Pásek byl pak poslán letecky do Mnichova a jeho kopie do Lisabonu. Bývalo to dost složité v zimě, když byla na letišti v Mnichově mlha. Čepovy Knihy týdne, referující o novinkách často mnoho měsíců před pražskou Světovou literaturou, byly perfektně produkované a v marasmu pouhé propagandy to bývaly skutečné rozhlasové skvosty.

    V druhé polovině 50. let měli Američané na literaturu konzervativní požadavky. Čep si vybíral z francouzské literatury novinky, z nichž občas citoval eroticky otevřené pasáže, což v Mnichově naráželo na odpor. Byl jsem tehdy Čepovým editorem a odpovídal za jeho texty. Jednou mě žádal ředitel Julius Firt, abych Čepovi napsal, že takové věci se mají dělat, ale nemá se o nich psát. Samozřejmě jsem mu to nenapsal. Nedlouho před svým onemocněním napsal Čep Firtovi, že si už nepřeje, abych byl jeho editorem, a tak se jím stal Miroslav Podivínský, k němuž měl větší důvěru.

    (...)

    Jaroslav Dresler



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|