úterý 3. listopadu

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv z ČR Odkazy:
  • Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby Dvouměsíčník Listy č. 5/1998:
  • Z obsahu Kam směřuje a jaký dojem v zahraničí budí Česká republika dnes:
  • Idea státu českého (Erazim Kohák) Finančnictví a bankovnictví:
  • List starého draka Grahama o stavu bankovních podvodníků (Karel Poláček) Mnichov:
  • Už jenom v našich srdcích... Z dopisů Mileny Jesenské Willimu Schlammovi (Alena Wagnerová) Hospodářské reformy v Rusku:
  • Zločin století (Anna Williamsonová)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Už jenom v našich srdcích...

    Z dopisů Mileny Jesenské Willimu Schlammovi

    Alena Wagnerová

    Rakousko-německého novináře Williho Schlamma poznala Milena Jesenská v okruhu redakce "Přítomnosti", pravděpodobně v roce 1937. Schlamm tehdy patřil k těm mnoha německým židovským emigrantům, kteří po Hitlerově nástupu k moci u nás našli asyl. Po zatčení Karla von Ossietzkého převzal Schlamm jeho "Weltbühne". V Praze žil od roku 1934 a vydával zde také svůj vlastní časopis " Europäische Hefte". Jeho žena Steffi, žačka italské pedagožky Marie Montessoriové, žila tenkrát ještě ve Vídni. Do Prahy odešla až po připojení Rakouska k Říši na jaře 1938. V té době již Schlamm patřil mezi stálé a vysoce ceněné autory "Přítomnosti". Milena Jesenská překládala jeho články, nad těmito překlady se zřejmě seznámili a spřátelili.

    Jesenskou a Schlamma pojilo mnohé: Oba byli vystřízlivělí komunisté, kteří si nedělali iluze o stalinismu a kominterně, a mezi pravověrnými straníky byli považováni za renegáty. O osm let mladší Schlamm měl v době svého pražského exilu za sebou už značný kus cesty typického levicového středoevropského intelektuála.

    Narodil se v roce 1904 v Haliči, odkud velmi brzy odešel do Vídně, kde začal pracovat jako žurnalista a rychle našel své místo v levicové vídeňské subkultuře. Jeho komunistická fáze skončila již v roce 1929. Ze strany jej tehdy v Moskvě osobně vyloučil Palmiro Togliatti. I po svém rozchodu s komunistickou stranou zůstal však Schlamm, podobně jako Jesenská, levicově orientován. Oba tehdy s mnoha jinými sdíleli obtížné postavení "levice bez domova", světonázorově zakotvené, avšak stranicky nezařazené, potírané až k denunciacím všemi ostatními politickými seskupeními. Možná, že v této zkušenosti leží klíč ke Schlammovu pozdějšímu vývoji k extrémní pravici, který prodělal v americkém exilu. (Po návratu do Evropy v pozdních 50.letech patřil Schlamm v SRN k pravicovým žurnalistickým "jestřábům". Jeho názory několikrát vyvolaly ostré kritické diskuse).

    Jesenskou však se Schlammem spojovala nejen stejná politická orientace a analytický rozum. Bylo mezi nimi i pouto citové, dané láskou ke staré Vídni a všemu, co lze označit za středoevropský životní styl. U Mileny Jesenské šlo navíc o hlubokou životně rekapitulační lásku ,která nepotřebuje opětování a vystačí si sama se sebou jako s intenzivně prožívaným vnitřním citovým pohybem.

    Nemůžeš spotřebovat ani setinu, ani tisícinu mé lásky k Tobě, píše mu jednou, a jinde jej označuje za třetí největší lásku svého života po Franzi Kafkovi a Hugo Vratislavu Brunnerovi (karikaturista a kreslíř, Milenin kolega v "Pestrém týdnu").

    Nejsilnějšími vztahy byly v životě Mileny Jesenské zřejmě vztahy platonické. Střízlivý analytický rozum ji nicméně neopouští ani ve chvíli citového zaujetí: Několikrát jsi mi vyčetl, že jsem k Tobě teď míň milá. A já jsem z Tvých slov vyrozuměla, že se domníváš, že jsem míň milá, protože jsem "zklamaná" . Mám být opět jednou "strašně upřímná"? Předpokládáš, že Tě miluji, že jsem usilovala o Tvou lásku, a když jsem poznala, že mě nemiluješ, začala jsem být "méně milá". Něco pravdy na tom je. Já Tě opravdu velice miluji. (...) Ale předpokladem té lásky byla jistota, že Ty mne nemiluješ. A to právě Ty nevíš. (...) Nezáleží na tom, jak to chceš vysvětlit - ale je to tak: potřebovala jsem jenom Tvé přátelství. Trochu víc by bylo o mnoho méně. Jen tak mi bylo možné klidně za Tebou přijít a cítit se u Tebe nekonečně šťastná. (...) Ono přátelství jsem samozřejmě potřebovala a chtěla je. (...) Pak jsem ale viděla, že pro mne máš jiné přátelství, než to, které mi dávalo tolik štěstí: stejná slova, stejné chování, stejnou laskavost máš k mnoha lidem, Willi.

    Není to ovšem žádná výčitka - jen "vysvětlení". Tohle blahovolné, laskavé, vlažné přátelství, pocházející spíš z Tvé slušnosti než z Tvého srdce, (...) to samozřejmě ráda přijímám a jsem Ti za ně jistě velmi vděčná (...) - ale tak moc mě obšťastnit nemůže, Willi, ne tolik, jako jsem vedle Tebe bývala šťastná dřív. Jsem sice velice skromná, ale také velice hrdá. Za mimořádně velkou lásku by tu mělo být mimořádně veliké přátelství, to jistě pochopíš (...) Stát v houfu Tvých přátel velké štěstí není, Willi. Leda snad pro lidi, co si libují v kolektivních zábavách a hledají hromadná přátelství. Pro tenhle typ přátelství je však moje láska - inu, právě příliš velká .

    Jako židé, antifašisté a bývalí komunisté trojnásobně ohrožení Schlammovi odcházejí už v létě do Bruselu a odtud na podzim do amerického exilu. Schlammova spolupráce s "Přítomností" však jeho odchodem z Prahy zdaleka nekončí. Je jedním, ale jistě ne tím nejpodstatnějším důvodem ke korespondenci, která se poté mezi Jesenskou a Schlammem rozvine. Osobní, pracovní a politické se tu vzájemně proplétá a spojuje v neobyčejně komplexní a intenzivní výpověď o posledních měsících první republiky. V tomto smyslu tvoří Mileniny dopisy i pendant k jejím článkům v "Přítomnosti" z dané doby. Pokud jde o pracovní stránku korespondence, navrhuje Jesenská, zřejmě po dohodě s Peroutkou, ale často i sama, Schlammovi témata, která by měl pro "Přítomnost" zpracovat, a nejednou naznačuje i jejich obsahovou linii.

    V září 1938, krátce před osudnou schůzkou Chamberlaina v Berchtesgadenu, mu například píše: ...jestli můžeš, napiš článek: že je postup nacionálně-socialistické taktiky pořád stejný a že bychom to, už jednou, prokristapána, měli pochopit: Sársko (mezinárodní policie) , to je návrh, který Ch. (Chamberlain, pozn.překl.) veze do Berchtesgadenu. Asi mi už rozumíš, co myslím,: vždycky tentýž postup, vždycky totéž nalítnutí demokracii, Sársko, Rakousko, Československo. Takové srovnání těch tří postupů, pokud možno s daty a jmény. A jasně říci: plebiscit je konec! Mezinárodní policie je konec! Ani o krok ústupků už dál! Postavit Anglii před hotovou situaci, jako to udělalo Německo! A válku ra ději! Budeš ovšem vědět, jak se to dá říci, říkám to naprosto na plnou pusu, ale napiš to, Willi! Prosím! Může to přijít v pondělí ráno!

    Tematicky zajímavé jsou i částečně Peroutkovy, částečně její náměty článků z října 1938: Nedostala jsem tento týden ani článek od Tebe. Sděluji Ti tedy stručně: uzávěrku máme teď v sobotu a vycházíme v úterý ráno. Článek potřebujeme velmi naléhavě. Témata: Proč zklamal socialismus v rozhodujících chvílích? Další: Historie vlády Lidové fronty ve Francii vůbec a v posledních dnech zvláště. Privátní téma, které Ti navrhuji: Čím doplatila německá demokracie na komunistickou politiku roku 1932 a čím doplatila francouzská demokracie na komunistickou politiku roku 1938. Pak si vzpomeň na rozhovor, který jsme spolu jednou vedli na  Můstku o tom, že fašistický stát se střetne ve válce zase jenom s fašistickým státem. Tehdy jsi se sám této myšlenky polekal. Dnes by stála za promyšlení .

    Stejně tak ovšem i Schlamm navrhuje témata, která by pro "Přítomnost" chtěl zpracovat a s Jesenskou se o nich dohovořuje. Články podepisuje svým jménem i řadou pseudonymů, například Vilém Štefan; většina jich dosud nebyla identifikována. Jak vyplývá z řady narážek v korespondenci, Peroutka si Schlamma jako spolupracovníka velice váží a také jej potřebuje; tím víc, čím těsnější je smyčka, stahující se kolem ohroženého Československa. Výzvy jako: "Piš", "piš dál", "nezapomeň na Přítomnost", se objevují téměř v každém Milenině dopise.

    Pro ni samotnou znamenají Schlammovy články často i osobní posilu v její ještě stále trvající kontroverzi se starými kamarády z levice, z nichž se stali, jak píše, "stalinci":

    Nu, a tento týden jsem viděla něco nádherného, to byla Tvá práce, Tvá zodpovědnost vůči listu - vůči nám všem. A mimoto jsem měla minulý týden pár diskusí s  Pepkem (Josefem Guttmannem), Závišem (Kalandrou) a s Mirkem (má na mysli zřejmě M.Ungra - pozn. autorky) a tak dál, a ty mne velice rozrušily. Šlo právě o tu otázku, že "Německo je právě tak imperialistické jako Francie". Já jsem silně odporovala - a když jsem se vrátila domů, ležel tu Tvůj článek. Odpověď na mou otázku a pomoc v osamění.

    Pracovní části dopisů Willimu Schlammovi jsou však i plné kritických poznámek o Ferdinandu Peroutkovi, k němuž má Jesenská zřejmě značně ambivalentní vztah. Spolupráci s ním popisuje nejednou jako "lidsky velmi obtížnou", stěžuje si také na jeho "lhostejnost k práci" právě v politicky vypjaté situaci léta 1938: Praha je nesmírně vzrušená. Peroutka sází kytičky. -Včera proflámoval celou noc a nechtěl o práci hovořit. - Posledních čtrnáct dnů se tu ani neukázal, pošle mi dopis - a dost. -Mám šíleně moc práce, mnoho starostí a opravdový vztek na Peroutku. Nejde tu jistě o výhrady podstatné, ale spíš o střet dvou různých charakterů i stylů práce.

    Pravděpodobně i Peroutka, který dával přednost spíše bezradnému pasivnímu typu žen, měl s Jesenskou své potíže; asi se na ni ale jako na pravý "redakční motor" také poněkud spoléhal. Nebyla by to ovšem Milena Jesenská, kdyby ve svém úsudku nezůstávala otevřená a zároveň si neuvědomovala i Peroutkovy kvality:Spolehni se na mne jednou a věř mi, že to je člověk z nejlepších - i když je někdy strašně těžko s ním vyjít, i když má místo srdce bláto, píše Schlammovi, když je třeba urovnat malé nedorozumění, k němuž mezi Peroutkou a Schlammem zřejmě došlo.

    Rozhodující pro vztah Jesenské k Peroutkovi je zážitek smrti Karla Čapka: V posledních dnech to vypadalo tak, jako by za všecko, co se tu stalo, mohl jen Čapek. Prostě ho uštvali k smrti, úplně špinavě, neskonale uboze. Bylo pak těžké přihlížet, jak byl Peroutka zoufalý. Nevěřila jsem, že by něco takového bylo možné - že je schopný tolik toho procítit. Všechno jsem mu v těch měsících odpustila a k tomu ještě něco navíc. Drží se skvěle, kurážný, statečný, sám. Ale na Štědrý večer, kdy Čapek umíral, byl opravdu zlomený, cítil se opuštěný a sklíčený. Stáli jsme tam v místnosti - Willi, bylo to, jako by už končilo úplně všecko .

    Peroutka, Jesenská i Schlamm jsou si dobře vědomi, že svými články bojují na ztracené vartě. Jakkoliv správné jsou jejich analýzy situace a její hodnocení i jejich kritika pošetilosti západních mocností, proti blížící se katastrofě jimi nic nezmohou. Už začátkem srpna 1938 píše Jesenská Schlammovi vlastně své rozloučení s Československem:

    Tady je to totiž past na myši. Ať tak či onak, nakonec tu stejně všichni zajdeme. Žádné jiné východisko nevidím. Jednoduše to s námi nemůže dopadnout dobře. Ať už přijde jakkoliv cokoliv - jak se už věci vyvíjejí - vidíš pro tuto zemi nějakou možnost dobrého života, práce a tvoření? Já ne. Já v "dlouhodobém výhledu"pesimistická nejsem. Ale nic z toho, co se může přihodit ve výhledu krátkodobém, pro nás dobré není. Ten slavný mír může být zachován jen tenkrát, když bude obětováno Československo. Anebo mír zachován nebude - a Československo půjde k čertu stejně. Myslím, že myslet si něco takového není dobré - ale podobně tu smýšlejí skoro všichni. Je to jedovatá myšlenka. Všechno, co děláme, je otrávené jistotou, že by se musel stát zázrak, abychom zůstali naživu .

    Stejně přesvědčivě a bez iluzí jako situaci politickou vidí Jesenská i náladu mezi lidmi v létě 1938, v době takzvané Runcimanovy mise: V březnu byli lidé vzrušeni. Dnes už nejsou. V květnu měli chuť jít do toho. I ta chuť je dnes jaksi unavenější. Samozřejmě ne odvaha, ale elán. Pořád jen slyšíme o nebezpečí války - už na to vůbec nemyslíme, jestli je to nebezpečí skutečné, nebo zdánlivé. Člověk prostě nemůže celý den o tom hloubat. Lidé plavou, tancujou, čtou noviny, chodí do biografu - a ochabují. Je to prostě strašné, jak málo národ smí a jak málo může. Všichni tu sedíme a čekáme. Občas děláme, jako by se nic nedělo - pak pořád častěji a pak skoro pořád. Děláme zkrátka "jako by". Jsem přesvědčena, že všichni budeme velice překvapeni, přijde-li válka. Jestli ale válka přijde, bude to strašné. Budou létat bomby a spousta lidí bude umírat. A ti, co nezemřou, budou dál chodit do kavárny, do biografu, paničky budou zavařovat ovoce a děti - ano, co děti..? Vcelku se neví, co se děje. Neví to nikdo. Lord Runciman chodí na ryby a loví zvěř. To je jediné, co víme. (...) U silnic, kudy projíždí, postávají houfy lidí. "Prostých lidí". Nechají práce a jdou se podívat na lorda, na toho lorda, od něhož tolik závisí .

    Československou krizi neprožívá Milena Jesenská jenom jako Češka, ale stejně silně i jako Evropanka. Mnichovská katastrofa pro ni neznamená jen konec jednoho malého státu uprostřed Evropy, který je její hluboce milovanou vlastí a domovem. Je pro ni katastrofou evropskou. Ztracený boj o Československo je pro ni - ještě ne zcela - ztraceným bojem o demokratickou Evropu:A přece jen, je-li to, čemu jsme říkali Evropa, už jenom v našich srdcích, chci to nosit světem tak dlouho, jak budu moci, píše Schlammovi na rozloučenou. A právě v tomto vědomí pobízí váhajícího, výčitkami svědomí pro svou "dezerci" zřejmě trpícího Schlamma k odchodu v jedné z nejsilnějších pasáží dopisů:

    Jestli to dokážeš, - odjet a neohlížet se - tisknu Ti ruce. Třicátého září toho zaniklo víc, než si chceme připustit, že ano. Chápu, Willi, že jsi věrný, že máš stále rád Vídeň - a mnoho jiného - ale nemá smysl postávat dlouho na hřbitově. Jestli ještě můžeme na světě vykonat nějakou společnou práci, pak jen tenkrát, když začneme: každý tam, kde může. A Ty můžeš jen v Americe, konečně to pochop! Můžeš tam toho udělat mnoho, Willi! My všichni chceme něco dělat, ale nikdo z nás nemá to štěstí co Ty, že to dělat může! Chtít společně zemřít není žádná solidarita, dokud je ještě možnost něco udělat! Vnitřně utéci z pohřbu, z lásky, ze solidarity k něčemu, co právě umřelo, není pře ce slabost. Jsi s námi solidární, když odjedeš, Willi. Pomůžeš nám tím! Aspoň jeden je venku a pracuje tam! Aspoň jeden, kdo má Evropu v srdci - a k tomu sílu i odhodlanost z Evropy odejít. Není to přece, proboha, žádná statečnost, ochromit svoje vlastní p racovní možnosti proto, že ostatní jsou ochromeni! My ochromeni jsme. Doufejme, že budeme moci přece jen něco dělat. Jestli ne - pokusíme se odejít také.

    Střízlivost, s níž Milena Jesenská vidí pomnichovskou skutečnost ovšem neznamená, že jí není stále znovu zraňována. Udělalo se kolem nás tak strašlivé ticho, Willi, píše mu 17. listopadu 1938, jistě i pod dojmem sebevraždy šéfredaktora Prager TagblattuRudolfa Thomase a jeho ženy. Obraz té nové plochy státu, ty zmrzačené hranice - nedokážu vůbec pochopit. Stejně nepochopitelných je i mnoho jiných věcí. Ne všichni lidé se chovají tak, jak by se mohlo očekávat. O to intenzivněji pak Jesenská prožívá ty řídké světlé okamžiky projevů celonárodní solidarity, jakých se stává svědkem ve dnech Čapkovy smrti o Vánocích 1938:

    Pak jsme viděli ten pohřeb a teprve v té chvíli jsem pochopila, co jsi měl na Masarykovi tak rád. Je to prostě zázrak, jak se tenhle národ chová - na malém kousíčku země, s holýma rukama a tak strašně chudý! Proudily tam houfy lidí, je už týden po smrti a proud lidí ke hrobu ještě neustal. Stále přicházejí další, z venkova, z města, děti, ženy, dělníci, intelektuálové, přichází jich tolik, že se ani nesmějí zastavit, musejí pokračovat dál, aby ten malý hrob uviděli i ostatní. A není to všecko jen z lásky k Čapkovi, je to něco víc, je to manifestace, vyznání víry. Je to zcela spontánní a stejně mohutné jako když umřel Masaryk. Německo je tak blízko - tak blizoučko, panebože - Slovensko je horší než Německo a ještě blíž. Tahle naše zemička je tak hrozně malá. A je až s podivem, kolik dobrého se tu děje. (Současný čtenář si při četbě těchto řádků bezpochyby vybaví obdobně spontánní manifestace národní vůle v srpnu 1968 a listopadu 1989).

    Právě tyto okamžiky, kdy nezapomenuta zůstává i slavná a marná mobilizace na obranu republiky v září 1938, vedou Milenu Jesenskou k opakovaným úvahám o politické budoucnosti národa:

    Kdyby jen člověk věděl, co tomuto národu má přát? Bůhví - a Ty to víš také, že si to nemyslím teprve dnes, ale že jsem si to myslela vždycky .Tobě to napsat mohu - bůhví, že tomuto národu nepřeju už nikdy nějakého dalšího dr. Beneše. Kdybys to byl slyšel, jak uboze zněla jeho poslední slova, jak bylo jeho jednání krátkozraké, jak malomyslná byla jeho slova o plánu anebo ten nápad - dát poselství národu přečíst herci Štěpánkovi - ne, nikdy víc. Je to báječný národ, ale chybí mu politická garnitura. Nejsou tu žádné politické osobnosti, ani tady ,ani jinde. Není tu také žádná politická koncepce - snít o novém Odboji je nebezpečný nesmysl. Československo nebude už nikdy Československem - za žádných okolností. Osud Čech je svázán s osudem Evropy - a podle mého odhadu je ten osud na mnoho let pevně rozhodnut. Nevím, zda se mýlím. Chtěla bych vědět, co tomu říkáš .

    Odbojem tu Jesenská míní zřejmě odboj zahraniční, protože do domácího odboje je už v této době (její dopis je psán po 15. březnu 1939), sama zapojena. Její činnost pro odbojovou skupinu "Obrana národa" bude také v listopadu 1939 bezprostřední příčinou jej ího zatčení. Protektorát ovšem pro Jesenskou jako známou žurnalistku s komunistickou minulostí, která se nikdy netajila svým míněním, znamená i osobní ohrožení. Schlammovi i jiní přátelé doma i v zahraničí naléhají na její odchod. Své stanovisko k emigraci ovšem formulovala Jesenská v dopise Schlammovi už v lednu 1939:

    Tvoje dva dlouhé dopisy obšťastnily mnoho, mnoho lidí. Jen já jsem z nich byla dost zamyšlená. (...) Především jsem se poučila, že hranice mezi mnou a lidmi, které mám ráda, nevytyčuji já sama, ale osud. Dále jsem pochopila, že můj osud je jiný, než osud židovský. Nechci, přisámbohu, poměřovat, který z nich je těžší. Ale židé opravdu musí odsud pryč. Já ale odsud pryč nepůjdu. (...) Vím, že tu mohu hájit sotva dvě pídě. Ale dokud mohu psát tak ,jak píšu, tak se odsud prostě nehnu. Nedá se samozřejmě odhadnout, kdy nastane okamžik, kdy i já budu moci - vnitřně - odejít. Ale nemohu a neodejdu dřív, než budu muset .

    Pro Jesenskou je otázka odchodu také a především otázkou její důvěryhodnosti jako žurnalistky. Měsíce uveřejňovala v "Přítomnosti" články, v nichž čtenáře přímo i nepřímo vyzývala aby vydrželi, přiklonili se k české zemi a zůstali. Kdyby teď sama odešla, rovnalo by se to zradě na čtenářích, kteří tu ve své většině zůstat musí, protože ce lý národ se ze své země prostě vystěhovat nemůže. Schlamm také neví, že Milena je v této době jedním ze článků řetězu, který pomáhá zvlášť ohroženým osobám, především židům, k útěku do zahraničí. Jestliže cítí, že sama odejít nemůže, tím víc se stará o mož nost odchodu svého tehdejšího životního druha Evžena Klingera, jehož osud je právě oním "osudem židovským". Dopis z května 1939, v němž Jesenská Schlammovým děkuje za pomoc při Klingerově útěku, je také posledním listem v konvolutu dopisů Mileny Jesenské Willimu Schlammovi. Za jejich zachování vděčíme Schlammově ženě Stefanii.

    Dopisy Mileny Jesenské Willimu Schlammovi jsou dokumentem osobním i historickým. Jejich silný citový náboj kombinovaný se střízlivým politickým úsudkem nám přes hradbu šedesáti let, která nás od jejich napsání dělí, znovu zpřítomňuje jedno z klíčových údobí moderních českých dějin. Boj o zachování Československa, který na stránkách Přítomnosti tehdy Peroutka, Jesenská, Schlamm a další vedli, byl sice marný, v žádném případě však zbytečný, neboť byl veden ve jménu hodnot, jimiž se po staletí udržovala a rostla evropská kultura. V tomto smyslu neztratily dopisy Mileny Jesenské Willimu Schlammovi dodneška nic ze své aktuálnosti a naléhavosti. Její věta "Je až s podivem, kolik dobrého se v této zemi děje", jako by mířila jako otázka a výzva přímo do našich dnů.

    Sebraná korespondence Mileny Jesenské

    vyjde letos v nakladatelství "Prostor".

    Německé části dopisů přeložila Marie Janů



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|