Otevřený dopis Václavu Bendovi: Zradil jste vznešené hodnoty české antikomunistické opozice.
Vážený Václave Bendo,
píšu Vám, protože jsem vás kdysi velmi obdivoval. Během oněch deprimujících let komunismu jste projevoval v boji proti režimu velkou odvahu. Samozřejmě, věděl jsem, že zastáváte v náboženských a hospodářských otázkách jiné názory, než mám já, ale na tom nezáleželo, protože jsem se domníval, že oba máme stejné hlavní cíle: svobodu a demokracii. Předpokládal jsem, že ostatní otázky jsou vedlejší. Teď vím, že je tomu obráceně: byl jste proti komunistickému režimu převážně proto, že jste nesouhlasil s jeho hospodářskou a náboženskou politikou, nikoliv proto, že byste sdílel mou víru v potřebu svobody a demokracie.
Pravděpodobně si na mě nepamatujete. Setkali jsme se jednou krátce, když jsem byl v roce 1993 ve vašem bytě a dělal jsem rozhovor s vaším synem Martinem pro svou doktorskou práci o pádu komunistických režimů ve středovýchodní Evropě. Byl jsem velmi potěšen, že jsem měl možnost seznámit se s oběma vašimi syny a hovořit s nimi o studentském hnutí roku 1989. Byl jsem velmi dojat, když Martin vzpomínal na to, jak ho varoval agent Stb, že by klidně mohl "zmizet" při nějaké "nehodě". Možná to není náhoda, že Martin je jediným mužem ve vaší rodině, který nevstoupil do politiky?
Prvními známkami, že nesdílíte Martinovu toleranci, bylo, když jsem četl o vaší roli ve výboru, který vyšetřoval sovětskou invazi v roce 1968. Dovedete si představit, že jsem nemohl věřit vlastním očím, když jsem se dověděl, že chcete žalovat Zdeňka Mlynáře za zradu. Téhož muže, který vám pomáhal zakládat Chartu 77, téhož muže, který strávil dvacet let úpornými útoky proti represivnímu husákovsko-jakešovskému režimu. Co bylo důvodem jeho údajné zrady? Poté, co byl unesen do Sovětského svazu a bylo mu vyhrožováno ustavením brutálního vojenského režimu, vzdal se a podepsal protokol, který posléze znamenal ukončení reforem Pražského jara, ale alespoň zabránil velkému krveprolévání.
Samozřejmě, máte mnoho důvodů kritizovat jeho rozhodnutí a prohlašovat, že to nebylo z morálního hlediska nejlepší rozhodnutí. Přesto bych však chtěl říci, že si sám nemůžete být jist, jak byste vy jednal v takové situaci, kdybyste se v ní octl. Víte skutečně najisto, jak byste se choval, kdybyste věděl, že nepodepsat moskevský protokol bude pravděpodobně znamenat, že sám budete popraven a že bude v Československu vytvořen sovětský vojenský režim, který bude možná tak brutální, jako byl režim Augusto Pinocheta? Skutečně byste byl schopen nést morální odpovědnost vědomí, že vaše rozhodnutí může znamenat, že typickým pinochetovským způsobem bude tisíce nebo dokonce desetitisíce vašich spoluobčanů brutálně mučeno a zavražděno? Možná, že byste to byl schopen unést. Možná by bylo dovolit českému či sovětskému Pinochetovi získat v Československu moc morálně vyšším rozhodnutím než rozhodnutí kapitulovat. Možná, že bylo od Mlynáře naivní domnívat se, že tím, že ustoupí sovětským požadavkům, bude možno do určité míry některé reformy zachránit. Ale je možno nazvat zradou rozhodnutí, které pravděpodobně zachránilo životy tisíců lidí?
Jsem si dobře vědom strašlivého útlaku, k němuž docházelo v období "normalizace". Tisíce lidí přišly o zaměstnání. Nejtvrdošíjnější kritikové režimu strávili několik měsíců či let ve vězení. Nicméně, toto zacházení bylo relativně mírné, ve srovnání s tím, k čemu by došlo za pinochetovského režimu. V Chile nebyli nejostřejší kritikové jen odsouzeni na pár měsíců či let do vězení. Pokud měli štěstí, byli zastřeleni. Když štěstí neměli, byli brutálně mučeni, než byli popraveni. Méně odvážní kritikové nepřišli jen o zaměstnání jako za Husákovy normalizace. Namísto toho byli zatčeni a silně mučeni. Pokud měli štěstí, mezinárodní organizace jako Amnesty International, dosáhly jejich propuštění z vězení, takže si tito lidé mohli odvézt své noční můry do nějaké třetí země, která jim poskytla politický asyl. Ve Švédsku je mnoho politických exulantů z Husákova i Pinochetova režimu. Porovnáváme-li jejich příběhy, komunistické Československo se zdá být téměř rájem.
Uvedu jen jeden příklad z mnoha. V jedněch dnešních švédských novinách vypráví chilská exulantka o tom, jak byla zatčena za "zločin" členství v levicové organizaci MIR a za to, že se snažila založit zdravotní kliniku pro chudé lidi. Byla spolu s otcem unesena do vězení. Oba byli přivázáni k ocelové posteli. Její otec se musel dívat, jak byla brutálně bita, pak znásilněna a pak opakovaně znásilňována obušky jejích mučitelů. Strkali jí obušky do pochvy až k děloze. Během deseti dnů v pekle jí také dávali hlavu do igelitového pytlíku a ponořovali ji do vody, aby nemohla dýchat. Také pořádali předstírané popravy. Téměř okamžitě poté, co se vrátila domů, byla zatčena znovu - tentokrát chilskou policií. Byla odvezena na nechvalně známý fotbalový stadión, kde předtím Pinochetovi lidé zmasakrovali tisíce Chilanů. Strávila několik měsíců na samotce bez postele. Neustále ji tam bili. Když byla nakonec propuštěna, dověděla se, že chilská armáda zatkla jejího chlapce, rozřízla mu břicho, vytáhla mu ven střeva a zaživa ho hodila do moře.
Samozřejmě, vím, že to bylo strašné, Václave Bendo, že kvůli vašim politickým postojům směl váš syn Martin za komunismu studovat jen na elektrotechické fakultě a ne na teologické fakultě, kde původně chtěl studovat. Ale jak se tato forma útlaku dá srovnávat s Pinochetovým peklem?
Myslím, že víte, co chci říci: hovořím o vaší nedávné veřejné podpoře pro onoho brutálního, nelidského bývalého chilského diktátora. Diktátora, který svrhl demokraticky zvolenou vládu. Socialistický prezident Allende učinil tragickou chybu, že byl silný demokrat, věřil v ústavu a naivně se domníval, že armáda bude ústavu respektovat. Byl tak naivní ve své víře, že všichni budou respektovat demokracii, že neučinil žádné kroky, aby zabránil pravici zorganizovat vojenský puč. Odmítl požadavky mnoha levicových organizací a odborů, aby byly ozbrojeny a mohly se bránit proti případnému vojenskému zásahu. Allende byl tak naivní ve své víře, že chilská pravice je demokratická, jako byl Dubček naivní ve své víře, že Brežněv bude respektovat Československou národní suverenitu.
Čtu, že chválíte smrt chilské demokracie. Proč? Protože měl Allende jiné názory než vy na hospodářskou politiku. Byl to socialista a všichni socialisté by měli být zastřeleni. To v podstatě říkáte, i když jste to neřekl otevřeně. Takže pro vás nejsou svoboda a demokracie důležité. Pro vás je důležité aby vláda - demokratická nebo autoritářská - prováděla takovou ekonomickou politiku, jakou podporujete.
Bráníte se tím, že tvrdíte, že muž, který zničil chilskou demokracii, je vlastně demokrat. Poté, co zavraždil všechny ty, kdo zastávali otevřeně jiný názor na hospodářskou politiku, než on sám, Pinochet plánoval vrátit moc novému demokratickému státu. Dokazujete, že Pinochet poté, co prohrál v referendu, povolil volby. Zapomněl jste, že Pinochet nechtěl uspořádat to referendum a nechtěl ani uspořádat posléze volby? Zapomněl jste, že to učinil pouze neochotně, poté, co ho k tomu přiměli ostatní generálové, když bylo zjevné, že přichází o veřejnou podporu? Zapomněl jste, že dokonce ještě dnes, téměř deset let poté, co se Pinochet vzdal prezidentského úřadu, není stále ještě Chile demokratickou zemí?
Než se vzdal moci, Pinochet požadoval, aby byla chilská demokracie silně omezena. Zaprvé, armáda měla dostat plnou amnestii. Žádné "komise pro pravdu" jako v Jihoafrické republice se nesměly zakládat. žádné výbory pro vyšetřování zločinů, páchaných za předchozího režimu, jako ten, v jehož čele jste v Praze stál vy. Civilní vláda nesměla dostat moc nad armádou a nedostala pravomoc propustit muže s krví potřísněnýma rukama. Pinochet sám si udržel funkci vrchního velitele ozbrojených sil. Kromě toho, určitý počet křesel v senátě byl rezervován pro Pinochetovy stoupence, ústřední banka (jejíhož šéfa vybral Pinochet) měla být nezávislá na politické moci a vláda nesmí vyšetřovat nedávné privatizace, v nichž převzali státní firmy Pinochetovi stoupenci.
Pokud to znamená, že je Pinochet demokrat, pak si zaslouží Jakeš a Štěpán Nobelovu cenu míru! Tito dva muži odstoupili, aniž by si dělali jakékoliv podmínky. Českoslovenští komunisté nepožadovali amnestii, takže Štěpán byl ve vězení a Jakeš je neustále trestně vyšetřován. Komunisté nepožadovali kontrolu nad státní bankou, nepožadovali, aby jim byl rezervován určitý počet křesel ve federálním shromáždění, nepožadovali udržení vlivu nad armádou a policií. Souhlasili s bezpodmínečným konáním všeobecných voleb.
Nechci je za to chválit. Nebudu je nazývat demokraty za to, že odstoupili. Nepozval bych je na večeři, jako jste vy pozval Pinocheta. Já se nemusím stydět za to, že jsem zradil demokratické ideály. Vy ale, Václave Bendo, by jste se stydět měl a měl byste mít silný pocit viny. Zradil jste vznešené hodnoty české antikomunistické opozice. Jakou čelný představitel bývalých disidentských kruhů máte stále ještě velkou morální autoritu. Jste jedním z důvodů, proč velká část české pravice si nyní vytváří idol z hromadného vraždění. Jste jedním z důvodů, proč někteří Češi stále ještě přijímají Stalinovo přesvědčení, že "účel světí prostředky". Vy, který máte silnou křesťanskou víru, jednáte proti Kristovu přikázání "milujte svého nepřítele". Namísto toho jste přijal učení inkvizice, podle něhož je v pořádku vraždit lidi, kteří mají jiné názory než vy.
Doufám, že změníte své postoje a vrátíte se k původním hodnotám Charty 77, pro niž byl nejdůležitějším cílem respekt pro lidská práva.
Váš
Poznámka JČ. Někdy začátkem osmdesátých let mě požádal Josef Škvorecký, abych pro jeho nakladatelství 68 Publishers zredigoval vzpomínkovou knihu Jaroslavy Stuchlíkové Indiáni, politici, plukovníci o životě v Chile v sedmdesátých letech, kde žila se svým mužem, českým etnografem, který předčasně zemřel. Kniha posléze vyšla po pádu komunismu až v Československu. Jaroslava Stuchlíková nyní žije v Belfastu a píše odtamtud o irské politice pro český tisk. Její kniha, ač neobyčejně zajímavá, byla psána poněkud šroubovanou češtinu a Josef Škvorecký mě právě požádal, abych to přeložil do normální řeči. Strávil jsem tehdy nad rukopisem zde v Glasgowě v létě na zahradě s tužkou v ruce asi měsíc. Knihu jsem tedy "přeložil" a myslím, že jsem do ní dost pronikl. V kostce: Stuchlíková argumentuje, z pragmatického pohledu české rodiny, že Allende byl nepraktický idealista a jeho hospodářská politika byla neúspěšná, že chilská levice byla často zaujatě doktrinářská. Příchod Pinocheta k moci však zaznamenává jako skutečnou hrůzu. Sama jejich rodina unikla zastřelení při jedné silniční kontrole armádou jen o vlásek. Pana Stuchlíka požádal při kontrole důstojník, aby mu ukázal peněženku. Prohlédl ji, bylo všechno v pořádku a Stuchlíkovi směli odjet. Posléze se dověděli, že armáda hledala příslušníky jakési levicové frakce, kteří se označovali tím, že měli v peněžence jakousi starší bankovku, snad přetrženou. Lidi, u nichž byla tato starší bankovka nalezena, byli na místě zastřeleni. Stuchlík ji naštěstí u sebe neměl. (Rekapituluji po letech po paměti.)
An Open Letter to Václav Benda
Dear Václav Benda,
I am writing to you because I was once a great admirer of yours. During those gloomy days of communist rule, you showed great courage in fighting against the system. Of course, I knew that you had different views than my own on religious and economic issues, but I did not think that this mattered, because I thought that we both had the same main goals: freedom and democracy. I assumed that the other issues were secondary. Now I know that the opposite is true: you were against the communist regime mostly because you disagreed with its economic and theological policies, not because you share my belief in the need for freedom and democracy.
You probably do not remember me. We met shortly once when I was once at your apartment in 1993 to interview your son Martin for my doctor's dissertation on the collapse of the communist regimes in East-Central Europe. I had the pleasure of meeting both of your sons to discuss the student movement in 1989. I was deeply moved when Martin recalled how a StB agent warned him that he would be easy for him to "disappear" in an "accident." Martin impressed me as being one of the most tolerant students whom I interviewed. Perhaps it is no coincidence that he is the only male in your family not to enter politics?
The first signs that you do not share Martin's tolerance was when I read about your role in the committee investigating the Soviet invasion in 1968. You can imagine my disbelief when I received the news that you wanted to prosecute Zdençk MlynáÍ for treason. The same man who helped you cofound Charter 77; the same man who spent 20 years relentlessly attacking the repressive Husák-Jakeš regime. What was the reason for his alleged treason? It was that after he was kidnapped and taken to the Soviet Union and threatened with the installation of a brutal military regime, he relented and agreed to sign a protocol that eventually meant the end of the Prague Spring reforms, but at least prevented much bloodshed.
Of course, you have every reason to criticize his decision and claim that it was not the morally best one. Still, I dare say that you cannot be sure of how you would have acted in that situation if you were not in it yourself. Can you really know how you would have behaved if you knew that not signing the protocol would have probably meant your own execution and the installation of a Soviet military regime that might even been as brutal as Augusto Pinochet's? Could you really bare the moral responsibility of knowing that your decision meant that in typical Pinochet fashion, thousands or even tens of thousands of your countrymen would be brutally tortured and killed? Perhaps you could. Perhaps allowing a Czech or Soviet Pinochet to come to power would have been a morally superior choice than the decision to capitulate. Perhaps it was naive of MlynáÍ to believe that by giving in to some Soviet demands, it would still be possible to save some of the reforms. But could an action that probably saved the lives of thousands of people reasonably be considered treason?
I am aware of the terrible repression which took place under the period of "normalization." Thousands of people lost their jobs. The most stubborn critics of the regime even spent a few months or years in prison. Nevertheless, this treatment is relatively mild compared to what would have happened under a Pinochet type of regime. In Chile, the worst critics were not merely sentenced to a few months or years in prison. If they were lucky, they were executed. If they were unlucky they were brutally tortured before being executed. The less dangerous critics did not merely lose their jobs as under Husák's normalization. Instead they were imprisoned and severely tortured. If they were lucky, international organizations, such as Amnesty, could get them released from prison, so that they could take their nightmares with them to some third country that gave them political asylum. In Sweden there are many political exiles from both the Pinochet and Husák regimes. When one compares the stories which these people tell, communist Czechoslovakia almost seems like a paradise.
Here's just one example among many. In one of today's Swedish newspapers, an exiled Chilean woman recounts her arrest for the "crime" of having been a member in the Leftist organization MIR and trying to start a health clinic that caters to the poor. She was kidnaped together with her father and brought to a prison. They were both tied to a steel bed. Her father had to watch while she was brutally beaten, then raped, then raped again with the batons of her torturers. They pushed their batons all the way into her uterus. During her 10 days in Hell, they also put a plastic bag around her head and dropped her into water so that she could not breath. They also held mock executions. Almost immediately after returning home, she was again arrested-this time by the civilian police. She was taken to the infamous soccer field where thousands of Chileans had previously been massacred by Pinochet's henchmen. She spent several months in an isolation cell without a bed and with continued beatings. When she finally was released, she heard that the military had arrested her boyfriend, ripped open his stomach, tore out his intestines and-while he was still alive-threw him in the ocean.
Of course, I think it is terrible, Václav Benda, that because of your political stancesyour
son Martin was only allowed to study at the electro-techno faculty during the communist regime rather than at the theological faculty, which was his first choice. But how does this form of oppression compare to Pinochet's inferno?
Now I think you know what I am getting at: your recent public support for that brutal, inhumane, former Chilean dictator. A dictator who overthrew a democratically elected government. The socialist President Allende made the tragic mistake of being a strong democratic who believed in the constitution and naively believed that the military would respect the constitution. He was so naive in his belief that everyone would respect democracy, that he did not take any steps to prevent the Right from organizing a military coup. He refused the calls of many Leftist organizations and unions to arm them, so that they could defend themselves against possible military action. Allende was as naive in his belief that the Chilean Right was democratic as Dubček was naive in his belief that Brezhnev would respect Czechoslovakia's national soverignty.
Now I read that you applaud the death of Chilean democracy. Why? Because Allende had different views than you on economic policy. He was a socialist and all socialists should be shot. That is basically what you are saying, even if you do say so directly. Thus, freedom and democracy are not important for you. What is important is that a government-democratic or authoritarian-pursues economic policies that you support.
You defend yourself by claiming that the man who destroyed Chilean democracy actually is a democrat. After viciously murdering all those who openly had different views than him on economic policy, Pinochet planned to return power to a new democratic state. Your evidence is that Pinochet actually give allow elections after losing the plebiscite. Have you forgotten that Pinochet did not really want to hold the plebiscite and that he did not really want to have elections afterwards? Have you forgotten that he only did so reluctantly after the other generals pressured him into doing so, since it was obvious that he was losing popular support? Have you forgotten that even today, nearly a decade after giving up the presidency, Chile is still not a democratic country?
Before agreement to give up power, Pinochet demanded that Chilean democracy be greatly restrained. First, the military would be granted complete amnesty. There were not to be any "truth commissions" as in South Africa, no committees such as the one that you headed which investigated crimes committed under the previous regime. The civilian government would not have control over the military and would not be able to fire those men with blood on their hands. Pinochet, himself, was to continue as chief commander of the armed forces. Furthermore, a certain number of seats in the senate were to be reserved for Pinochet's supporters, the central bank (whose head was chosen by Pinochet) was to be autonomous from political control and the government could not investigate the recent privatizations in which state firms were taken over by Pinochet's supporters.
If this makes Pinochet a democrat, then Jakeš and Štěpán deserve the Nobel Prize for Peace! These two men resigned without demanding any conditions. The Czechoslovak communists did not demand amnesty, so that Štěpán has spent time in prison and Jakeš has been constantly under criminal investigation. The communists did not demand control over the state bank, they did not demand that a certain number of seats be reserved for them in the Federal Assembly, they did not demand continued control over the military and police. They agreed to unconditionally free elections.
I am not going to praise them for these acts. I am not going to call them democrats for their decisions to resign. I would not invite them over for dinner as you did with Pinochet. I do not have to feel any great shame for betraying democratic ideals. However, you, Václav Benda should feel yourself covered with shame and guilt. You have betrayed the noble values of the Czech anti-communist opposition. As a leading figure of the former dissident circles, you still carry great moral authority. You are one of the reasons that much of the the Czech Right idolizes a mass murder. You are one of the reasons why some Czechs still accept Stalin's credo that "the means justify the end." You, with your strong Christian beliefs have gone against the teachings of Christ to love your enemy. Instead, you have followed the teachings of the inquisition, in which it is okey to murder people who do not share your beliefs.
I hope that you will reconsider your position and go back to the original values of the Charter 77, in which respect for human rights was the most important goal.
Sincerely,
