Pravice a levice
Úvaha Táni Zajícové nepostrádá tvrzení s kterými mohu bez výjimky souhlasit
(jen formalitka, Táňo, “chalengovat" se podle poslední úpravy českého
pravopisu píše “čelenžovat" viz kompjůter nebo softvér).
Je snad přírodním zákonem, že mnohem šetrněji se chová majitel stáda než
jeho pasáček (teď fakt ani náznakem se nechci dotknout kvalifikace některého
ze senátorských kandidátů), pravdivé tvrzení o špatném rozhodování státních
úředníků se stalo frází, kterou je mi stydno opakovat.
O lepší efektivnosti modelu hospodářství založeném na soukromém vlastnictví
před modelem státního, či jak moderně pohrobci Marxovi říkají “smíšeného
modelu", jsem ochoten se hádat do krve, ač v ekonomice jsem vzdělán právě jen
dvěma semestry politické marx-leninské ekonomie, tuším v druhém ročníku
techniky.
Reálný svět je ovšem mnohem složitější a proto je třeba hledat i
komplexnější modely. Pamatuji se na profesora Schindlera, který nás učil
ocelové mosty - ten v souvislosti s modelováním se vztyčeným prstem kázal:
“Přátelé, pamatujte si, že most nikdy váš statický výpočet číst nebude!" a
pod fousy si brumlal: “Zaplať panbůh."
V poslední době zrůžovělí, protože dříve rudí, “intektuálové" se snaží malou
výkonnost hospodářství přičítat “krizi liberalismu", mluví se o
“ideologických dogmatech" a zamlžuje se pravdivost podstaty vyšší výkonosti
privátního sekoru.
Domnívám se spolu s Táňou, že lze považovat správnost pravicové teorie za
experimentálně dokázanou, třeba výkonem hospodářství amerického.
Proč to jaksi neklape u nás. Pokusím se o svoje vysvětlení.
Přijmu za základní zjednodušenou tezi, že jedinec se instinktivně chová a
jedná tak, aby ze svého počínání měl maximální osobní prospěch. Vím, že toto
tvrzení je velice povšechné a neplatí univerzálně, přijměme je prosím pro
tentokrát jako axiom pro další úvahy.
Předpokládejme že tento človíček, říkejme mu třeba Procházka, se dostane do
situace náhlého vlastníka třeba fabriky na šroubky. Nebudu tu pitvat cesty,
jakými se toho vlastnictví domohl, je to pro tento okamžik nepodstatné - ale
budiž, jde o restituenta po prastrýci z matčiny strany, nějakém Novákovi. Má
prostě zchátralou fabriku na šroubky plnou špatně placených a tedy
nespokojených dělníků, poděděného bolševického managementu, jehož jedinou
kvalifikací je maturita na večerní průmyslovce a nezbytná stranická knížka.
Navíc, Evropa je šroubky zahlcena, na starém kontinentě je šroubáren
pohříchu nadbytek, k tomu se ještě Japonci chystají vrhnout na trh šroubky s
mikročipy, které hrají při dotahování Měsíční sonátu a při povolování
Humoresku.
Náš človíček Procházka nemá velký pocit sounáležitosti s generacemi šroubařů
Nováků, kteří kroutili vruty již za starého Rakouska, prastrýce z matčiny
strany ani neznal. Rozpadající se továrna je sice majetkem, ale ne majetkem,
tak jak ho Procházka chápe. Majetek přeci je BMW, vilka za městem, zlaté
náramky paní Procházkové (na její upgrade Procházka dosud nepomyslel, to
přijde později). Co on jako agronom ví o kroucení drátu?
Cest, jak transformovat chátrající fabriku do podoby majetku tak, jak si ho
Procházka představuje, není mnoho. Jednou z nich je vypůjčit si kapitál,
modernizovat, najít díru na trhu, prostě roztočit kola. Tato cesta je velmi
riskantní, přináší s sebou velké zadlužení, spoustu práce, infarktové stavy
a kýžený majetek (rozuměj bohatství) je někde v nedohlednu. Vím o jiné a
rychlejší cestě a bohužel Procházka také.
Vypujčím si kapitál, a to v ohromující výši. Do zástavy dám tu zpropadenou
fabriku, namaluju nějaký obchodní plán, ale protože v bance nesedí žádní
voli, musím nějaký ten chlup pustit. Naštěstí úvěrový úředník se chová také
podle pravidla maximálního osobního prospěchu a spočítá si, že jeden špatný
úvěr ho sice bude stát místo, ale ten chlup co mu pustím, mu měsíčně hodí na
úroku víc, než mu jeho zaměstnavatel doposud platil, tedy rozhoduje se pro
sebe tržně.
Další svoje úsilí - teď už podnikatel Procházka soustředí na to,
aby vypůjčené peníze převedl do své soukromé kapsy, lépe snad baťohu.
Předstírá tedy, že je skutečný a poctivý velkopodnikatel, účastní se
sponzorských večeří, hraje tenis s prominentními politiky, pravicově žvaní.
Maximum kapitálu investuje do reklamy, ta našim kvalitním výrobkům nejvíce
chybí. “Dokažte mi, že jedu z reklamní agenturou fifty-fifty."
Nakupuje za
absurdní ceny stroje nemající cenu větší než železný šrot - chudák neumí v
tom chodit, kdo by čekal víc od agronoma s dobrými úmysly.
Poctivě odtěžit vše co lze trvá pár let, pak fabrika zadlužovaná čím dál víc
prostě klekne.
Vem si chlup na dlani.
Není.
Úmysl byl poctivý, svět je však zlý, vláda nepomáhá, banka půjčuje na
lichvářský úrok, Procházka znechucen odjíždí do Karibiku. Cíl se mu splnil,
má majetek v podobě bohatsví, nikoliv majetek v podobě závazku.
Procházkovo jednání lze pochopit, zachoval se podle výše definovaného
axiomu.
Hrůza na mě ale doléhá při pomyšlení, že takových Procházků je víc.
Přímo děsivá je představa, že si někdo Procházkovu situaci záměrně
vytvořil - nerestituoval, ale s podobným “podnikatelským záměrem
privatizoval.
Katastrofální dimenzi dostane moje úvaha, zaměním-li jméno
Procházka třeba za příjmení Soudek nebo Junek.
Co je špatně. Je špatná úvaha, že vlastník je nejlepším správcem?
Je lépe ponechat majetek ve “státním" vlastnictví?
Nebo se jen podcenil jistý rozměr lidské povahy?
Co když se nepodcenil?
Co když tuto situaci někdo záměrně připravil?
Co když?
Co takhle jít na pivo.
Jindra Pařík
15.10.98
Pozn. JČ: Řešení: pevná legislativa, přísné stíhání korupce, efektivní policie. Ne?
