pátek 13. listopadu

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv z ČR Odkazy:
  • Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby Pomozte:
  • Sbírka pro Ukrajinu Telefony v Kanadě a v Británii - srovnání:
  • Telefonní síť v Ontariu (Jiří Jírovec, o Británii pozn. JČ) Dvojí občanství:
  • O devíti hodech a jednom občanském průkazu (Jindřich Pařík) Jak ven z ekonomického podvádění?
  • Pravice a levice (Jindřich Pařík) Státní zásahy a automobilismus:
  • Sport Utility Vehicles (SUV) a osobní svoboda jednotlivce (Jiří Jírovec) Film Casablanca a realita - v souvislosti s Čechami:
  • Jak čas letí (Josef Schrabal) Zadluženost třetího světa:
  • Jádrem problému je příliš velká porodnost (Jaroslav Teplý)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Look at the weekly English-language electronic NEW PRESENCE. - Zde je měsíčník Nová přítomnost.
  • Tady je minulé vydání Britských listů.
  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
  • Adresa Britských listů je zde. Pouze když nefunguje, pište na tuto alternativní adresu.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku jsou zde.
  • Časopis Neviditelný pes, který vydává Ondřej Neff, je na adrese http://pes.eunet.cz.
  • Stránku diskusního pořadu České televize Na hraně, věnovaného problémům a názorům mladé generace, najdete na této adrese.

    Co je nového v České republice

    Proč vyšly páteční Britské listy až v 18 hodin večer

    No, je pátek třináctého, že. Ve čtvrtek večer, těsně před vydáním pátečních BL, došlo v tomto glasgowském bytě k výpadku elektrického proudu. Byl vážně poškozen jakýsi centrální rozvodný kabel. Veškerý materiál byl na počítači, který byl bez elektřiny přirozeně mrtvý - nedalo se nic dělat. Původně měla být závada odstraněna do půl čtvrté ráno, ale dodávka elektrického proudu byla obnovena až v pátek odpoledne. (JČ)

  • Konflikt mezi katolickou církví a státem.Vláda hodlá při jmenování komise pro otázky vztahu státu a církví respektovat návrhy církví a náboženských společností, stejný postoj očekává od církví při jmenování zástupců vlády v komisi. Náměstek premiéra Pavel Rychetský považuje komisi pro uspořádání vztahů mezi církví a státem za užitečnou, ale neměly by v ní být zastupci politických stran, protože by docházelo k ideologickým rvačkám.

  • Kardinál Vlk si stěžuje, že nemůže vyjednávat s vládou, protože Zeman a Dostál říkají každý něco jiného. Vlk konstatoval, že do plánované komise k jednáním o vztazích státu a církví církev zástupce nebude jmenovat. Katolická církev chce komisi, složenou ze zástupců českého státu, české katolické církve a Vatikánu. Tento návrh dosud české vlády nepřijaly. Vlk také zveřejnil, že chce premiér Zeman od září jako vstřícné gesto od katolické církve, aby stáhla některé své žaloby určení vlastnictví vůči státu.

  • Kamión s deseti tunami ošacení a 17 paletami pitné vody poslala ostravsko-opavská katolická charita záplavami postižené Ukrajině. Záplavy na západní Ukrajině, způsobené přívalovými lijáky, si vyžádaly 11 lidských životů. Postihly na Zakarpatsku nejméně 118 vesnic a měst. Zaplavená oblast leží v těsné blízkosti západních hranic Ukrajiny se Slovenskem a Maďarskem.

  • Místopředseda vlády Egon Lánský uvedl, že se stát nestaral o vojenské piloty, jak by měl. Lánský to řekl vojenským letcům v Přerově, které přijel povzbudit po úterní havárii bitevního vrtulníku, při níž zahynuli čtyři letci přerovské základny. - Česká armáda ještě nemá technické expertízy havárie vrtulníku Mi-17, který se před více než dvěma týdny zřítil nedaleko obce StipanjiĘi v západní Bosně.

  • Omluva. Tomas Pecina se omlouva vsem ctenarum, kterym prislo podivne, ze knezna Libuse promlouva ke svym poddanym nemecky. Nejedna se o  historiografickou senzaci, ale pouze o dukaz spatne komunikace mezi Prahou a Glasgowem. T.P. - Ale zase tak podivné to není, spíš je to historicky správné, vždyť libreto Smetanovy nacionalistické opery Libuše napsal původně německy Josef Wenzig!! (Bylo to zaviněno nedostatkem času zajít do knihovny a najít v libretu příslušnou pasáž, přeloženou do češtiny.) (JČ)

  • Podpora petici proti zdražování telefonních poplatků sílí.Petice je na  internetové stránce http://bojkot.zpravy.cz. Můžete ji tam podpořit.

  • V Teplicích se připravuje akce proti rasismu. Vazeny pane Culiku, obracime se na vas s prosbou o uvedeni odkazu pripravovane akce proti rasismu v Teplicich. Je-li to mozne uvedte tento link v BL: http://www.teplice.cz/against/ Jinak preji hodne zdaru do vasi cinnosti a hodne sil cele redakci BL - delate potrebnou a kvalitni praci. S pozdravem Jan Strnad.

  • Česká televize: Vedoucí zpravodajství Zdeněk Šámal umlčel Janu Bobošíkovou. Moderátorka Jana Bobošíková poskytla 23. října 1998 Britským listům rozsáhlý a závažný rozhovor. Svědčí v něm znepokojujícím stavu redakce zpravodajství této veřejnoprávní instituce a vysvětluje, proč se rozhodla odejít. Odvetou za její vystoupení v BL i v jiných sdělovacích prostředcích jí Zdeněk Šámal zakázal vstup na obrazovku."Vážený pane Čulíku, možná by vás zajímalo, že mám písemný zákaz moderovat, natáčet šoty a chodit na porady, podepsaný panem Šámalem. To vše pro mé názory v tisku," napsala nám J.B. 27. 10. 1998.

  • Přestože ministr kultury Pavel Dostál tento postoj kritizuje, generální ředitel Jakub Puchalský utajuje svůj projekt, na jehož základě zvítězil letos na jaře v konkursu na svou nynější funkci. Tento jeho postoj schvaluje i Rada České televize, viz tento rozhovor Tomáše Peciny s místopředsedou Rady Vladislavem Kučíkem. (Viz též zde). Šéf zpravodajství ČT Zdeněk Šámal odmítl odpovědět na třináct závažných otázek, týkajících se zhoršování úrovně zpravodajství ČT a označil Britské listy za "nenávistný, téměř goebbelsovský list".

    Výběr textů z posledních dní:


    Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

    Sbírka pro Ukrajinu

    Mnoho lidi, ktere potkavam, se me pta, zda a kdy bude opet sbirka na Ukrajinu. Mam velkou radost z toho, ze je o pomoc Ukrajine takovy zajem, proto jsem se rozhodla odpovedet vsem touto formou.

    Podzimni sbirka obleceni bude, ale ne v te podobe, na kterou jsme si zvykli, protoze se vyskytly urcite komplikace (napr. nadrazi Praha - Dejvice jiz nemuze vypravovat nakladni vagony a museli bychom hledat jine vhodne vlakove nadrazi, dale je velmi obtizne najit dobrovolniky, kteri by pomahali dva dny pri nakladani, zvlast na podzim, kdy je velmi chladno, apod.). Na Ukrajine vsak na nasi pomoc cekaji, proto vagony s oblecenim a potravinami pod zastitou Charity vypravime. Rozhodli jsme se, ze vyuzijeme sbirku Diakonie Upice, ktera muze poskytnout satstvo jiz tridene (tedy nyni napr. pouze zimni), protoze sbira odevy i obuv po cely rok a pri jejich trideni zamestnava bezdomovce. Chcete-li take prispet svym oblecenim ci obuvi, muzete je prinest do Wuchterlovy ulice c. 6 v Praze 6 (Diakonie CCH), kde prijimaji satstvo kazdy den (po-pa, 8-16 hod) a jednou za mesic je odvazeji do Diakonie Upice, nebo je muzete primo do Upice posilat postou na adresu:

    OS Diakonie Upice
    Svornosti 1022
    542 32 Upic

    Dopravu po zeleznici vsak musi nekdo zaplatit (1 vagon cca 20 tisic Kc). Dosud jsme tak cinili z prostredku nadace Cor Unum, ktera byla za timto ucelem zrizena. Protoze vsak tato nadace nesplnuje podminky noveho zakona o nadacich, ktery vstupuje v platnost 1. ledna 1999 (napr. nema stale jmeni Kc 500 000,- apod.), musi byt zrusena. Novy ucet, na ktery budeme sbirat penize na dopravu a nakup potravin, byl zrizen u Unie katolickych zen pod nazvem Ukrajina a jeho cislo je 13 33 55 470/5100, Investicni a postovni banka, a. s. Dekujeme za kazdy, i sebemensi prispevek, ktery na toto konto zaslete.

    V pomoci Ukrajine musime a chceme pokracovat, protoze organizace Ziva rodina v Bucaci (na obou c hacky) by bez nasi pomoci nemohla dale existovat. Neni to jednoduche, ale verim, ze tuto novou situaci pochopite a budete dal pomahat spolu s nami.

    S diky dr. M. Koronthalyova

    Arcidiecezni zpravodaj, listopad 1998, Praha, cislo 9, str.9

    Tel. rozsirovatele Zpravodaje: 243 16 029, fax: 20181721,

    tel. Diakonie a misie CcSH: (02) 24 31 68 00


    Telefonní síť v Ontariu

    Jiří Jírovec

    Onehdá jsem dostal dopis od pana J.M., v němž se poptává na situaci s cenou telefonů v Kanadě. Odpovídám mu veřejně, protože to může zajímat víc čtenářů znepokojených počínáním Telecomu. Moje informace se týká klasické telefonní sítě v Ontariu. Všechny ceny jsou v kanadských dolarech.

    Až do nedávna vládla v Ontariu společnost Bell Canada. Vlastnila rozvodnou síť a zprostředkovávala oba typy hovorů, místní (local) i dálkové (long distance). Poplatky, které Bell účtoval, musely být schváleny komisí pro Radio a Televisi (CRTC), kterou jmenuje federální vláda. Chtěl-li Bell poplatek z nějakého důvodu zvýšit, například kvůli nákladům na modernizaci telefonní sítě, musel to před komisí patřičně zdůvodnit. (Když se před několika lety přišlo na Bellovo přehánění, musela společnost zákazníkům neprávem získanou částku připsat k dobru na jejich účet.)

    V době monopolu fungoval telefonní systém následovně: Bell dával měsíční paušál za každou přípojku jakož i poplatky za dálkové hovory tak říkajíc do jednoho slamníku. Z něj pak pokrýval (relativně vysoké) náklady na budování a udržování celé sítě, (relativně nízké) náklady na dálkové hovory a zisk. Z čistě účetního hlediska byla infrastruktura částečně financována prostřednictvím příjmů z trhu long distance.

    Před několika lety se kdosi usnesl, že monopol Bellu bude v zájmu spotřebitelů zlikvidován. To prý otevře cestu ke konkurenci a tím pádem nižším cenám. Tedy teoreticky.

    Mezi konkurencí ovšem nebyl zájem o nákladnou síť, ale především o lukrativní long distance, a tak došlo k tomu, že Bell má v držení síť a pronajíma ji konkurenci "dálkařů" za jakýsi obolos.

    Výsledkem otevření trhu byly dvě změny. Vedle firmy Bell se objevily dvě další firmy: Sprint Canada a AT&T. Ty připravily společnost Bell o část zisku, který jak již bylo řečeno, přispíval na infrastrukturu. Bell tedy požádal CRTC o povolení zvýšit měsíční paušál. Před deseti lety byl 7 kanadských dolarů, dnes po deregulaci 20 - částečně kvůli ceně nových technologii, částečně kvůli inflaci (ta je ale nízká, méně než 2 procenta ročně). Zbytkem spotřebitel doplácí na vstup konkurence na trh. Tři na sobě nezávislé systémy jsou jistě dražší než jeden a navíc ani reklama, jíž se konkurenti snaží jeden druhého přetrumfnout, není zadarmo.

    Z hlediska spotřebitele je situace velmi nepřehledná. Neustále jsou mu nabízeny různé balíčky údajných slev a výhod, ale vcelku nula od nuly pojde. Navíc je prakticky nemožné dostat do ruky údaje umožňující snadné porovnání nabídek.

    Zde je pro zajímavost par žísel: podle starého účtu z roku 1991 jsme tehdy za domácí linku platili 6.40. Minuta telefonátu do Ottawy stála, podle denní doby, 14-37 centů. Stejná minuta s firmou AT&T stála v březnu 1998 centů 30 bez ohledu na denní dobu. Minuta do ČR byla v roce 1991 za 1.19-1.74 opět podle denní doby, proti 1.22 u AT&T v březnu 1998. Čili přes veškerou honosnou reklamu se v roce 1991 dalo telefonovat i levněji.

    Do cen vnesla poslední dobou pohyb společnost Sprint Canada, která začala prodávat minutu po USA i Kanadě za 20 centů a minutu do ČR za dolar. To je ovšem náš balíček, nabízene kombinace a ceny se mohou měnit podle okamžité situace na trhu. Žádná společnost nedává automaticky nejvýhodnější cenu všem. Sprint Canada dokonce nabízel i neomezenou dobu telefonování po USA a Kanadě za měsíční paušál 20 dolarů. Pak od toho rychle ustoupil a za tuto sumu prodává blok dvaceti hodin měsíčně.

    Jak na tom tedy ontarijský spotřebitel je? Paušál 20 dolarů měsíčně zahrnuje udržování přípojky k domu (pronájem nebo nákup telefonu je zvlášť) a časově neomezené telefonáty v rámci daného území.

    Na zvýšení poplatku tedy doplácejí lidé, kteří používají dálkové spojení nepříliš často nebo vůbec.

    Prostřední skupina lidí na tom je zhruba stejně jako dřív. Některé sazby šly dolů a tak při určitém počtu protelefonovaných minut dojde k vyrovnání a pak úsporám.

    Významnou úsporu dosáhnou lidé, kteří často volají po Kanadě a USA.

    Řada služeb je za zvláštní poplatek (číslo posledního volajícího, spojení s obsazenou stanicí jakmile se uvolní, současné propojení tří stanic, atd). Typický poplatek je 50 centů za jednotlivou službu do maxima 6 dolarů měsíčně. Spojení dálkového hovoru ústřednou stojí 2.50 a hovor na účet volaného 1.50 (rovněž na jeho účet). Poplatky jsou rovněž za používání různých volacích kreditových karet. Závěrem podotýkám, že telefon se v Kanadě považuje za zcela nezbytnou pomůcku. Z tohoto důvodu je počínání telefonních společností ostře sledováno a ani otevření trhu neznamenalo konec dozoru CRTC nad cenovou hladinou.

    Pokud jde o Internet jsou ceny i kvalita a rozsah služeb velmi rozdílné. Například společnost Magma, která obsluhuje naše maloměsto, nabízí dvě možnosti. Buď určitý počet hodin měsíčně (kolem 40 centů za hodinu) nebo blok hodin. Druhá možnost je asi o 20% dražší, ale zase nepropadají nevyčerpané hodiny. Obě variaty zahrnují email, domácí stránku a technickou podporu.

    Jiří Jírovec

    PS Chtěl bych ještě dodat, že po nějakém čase začne konkurenční boj zákazníka obtěžovat. Pravidelně se opakující telefonáty nabízející, nejčastěji v době večeře, skutečné i předstírané výhody, vyvolávají milou vzpomínku na solidního monopolního Bella, který spojoval co měl a díky CRTC za vcelku kulantních podmínek.


    Poznámka JČ: V Británii existoval ještě asi před deseti lety obří státní podnik British Telecom, který zprivatizovala Margaret Thatcherová vydáním akcií a odprodejem mezi lidi. (Byla kritizována, že cenu akcií dobře vláda neodhadla a prodávaly se dost pod cenou.) BT dosud ovládá (cituji po paměti) asi 80 procent trhu, a mohla by tedy lehce zničit konkurenty. Proto Thatcherová zavedla vládní inspekční úřad, který nařizuje Britskému telekomu, jaká je hranice, pod níž nesmí snížit ceny (aby nezničil konkurenty). Obchodní rivalové smějí účtovat zákazníkům jakékoliv ceny.

    Hlavním konkurentem byla zpočátku firma Mercury (Cable and Wireless), soutěžila s BT stejně jako v Kanadě na dálkových spojeních (tarify byly pro meziměsto a do zahraničí od samého počátku podstatně levnější). Odlišilo se to tak, že jste měli na telefonu modrý knoflík s písmenem Mercury a pokud jste chtěli použít tuto konkurenční společnosti a nikoliv BT, stiskli jste modrý knoflík před vytáčením čísla. Tak to funguje dodnes, ale kromě toho existují v Británii kabelové společnosti. Ano, v cenách existuje chaos, pořád se to mění, ale konkurence přiměla BT k drastickému snížení cen za telefony a k neustálým nejrůznějším nabídkám.


    O devíti hodech a jednom občanském průkazu

    Jindřich Pařík

    (Zveřejnění zdrženo v důsledku technických problémů. Teprve ve čtvrtek J.P. článek zaslal v češtinsky čitelné verzi. JČ)

    Bude to více než týden, kdy jsem zrána mírně rozrušen zácpou na magistrále a posléze vysloveně rozběsněn zjištěním, že mi kolegové vypili všechno kafe (a to i z tajné skrýše) napsal několik přímých vět na adresu paní Fuchsové. Pominu to, že část jednoho souvětí, a to zrovna ta část ve které požaduji aby s českou cizinkou Jiřinkou bylo v jejích restitučních nárocích zacházeno stejně jako s ostatními restituenty uvízla zřejmě v kabeláži počítače pana Čulíka a přijmu jeho vysvětení, že jsou pravděpodobně na vině Gatesovi bubáci nebo jakási dosud nerozeznaná černá díra operačního systému jablečného kompjůteru, tedy pominu-li to, byl obsah mého sdělení velmi zřejmý a zřetelný.

    Vysloužil jsem si pár drsnějších slov od vnučky dvou legionářů a české básnířky v této době zastupující asi 136 283.2 zahraničních Čechů.

    To číslo je poněkud nepřesné, v podstatě záleží na tom kdy Britské listy můj článeček otisknou, počítám-li s pondělím měla by odchylka býti zanedbatelná. Pro zájemce - k této cifře jsem došel extrapolací, Jiřinka - česká cizinka zastupovala opakovaně ve svých prohlášeních ještě zhruba před rokem 30 tisíc Čechů - cizinců, minulý měsíc toto číslo vzrostlo na 100 tisíc. Pro extrapolaci jsem laicky použil polynom třetího stupně, matematikům-statistikům se omlouvám.

    I v mém mailboxu jsem nalezl řadu dopisů od krajanů, kteří cítili potřebu mě hezky česky vynadat. Musím uznat, že zřejmě dlouhý pobyt v cizině přeci jenom kultivuje, protože reakce, až na jednu mírně hysterickou od již zmiňované Jiřinky, byly uměřené a věcné, i když silně emocionálně podbarvené. Urazit se mě pokusil snad jen jediný človíček odněkud z britských ostrovů, který ještě použil v naši vlasti celkem neškodnou protože málo razantní nadávku “lidé jako Vy" a vlastně ještě jeden Američan, který mě zařadil mezi příznivce jistého cenzorského doktůrka.

    V podstatě celý obsah protiargumentů lze rozdělit do dvou skupin:

  • emocionální a
  • pragmatické

    Nejvýraznějším rysem argumentace emocionální je nepravdivé tvrzení, že někomu bylo České občanství odejmuto či ukradeno, že jsa Čechem mám “lidské právo" na občanství české. Hloubku a závažnost tomuto tvrzení dodávají diskutéři poukazem na hrdinství dědů, rodokmen sahající až před Bílou horu, nebo utrpení otců v nacistických a posléze bolševických lágrech.

    Jakkoliv ironisuji, musím přiznat, že tyto pohnutky chápu. Jsou mimo racio, v rovině těžko vysvětlitelné lásky k kousku země sevřené hraničníma horama, k tomu hašteřivému plácku uprostřed Evropy. I já tu podivnou náklonnost pociťuji, zejména vracím-li se z delšího pobytu v dálavách.

    Můj nevyvratitelný důkaz o nelogičnosti dvojobčanství - tedy příklad schizofrenní situace dvojobčana v případě střetu zájmů států jejichž občanství jedinec má, emocionální vymahači občanství pomíjejí nebo bagatelisují poukazem na konec dvacátého století a absurditu mé úvahy. Kdo by k čertu válčil s Amerikou! Reálný příklad problematické situace dvojobčana ČR a Jugoslavie (letadla NATO mají ty svoje vrtulky furt nahozené, nebo ne?) oslyší. Rozdychtění vlastneci také zapomínají co Americe odpřísáhli, jejich svědomí působí jaksi jednosměrně.

    Je paradoxní (jak později uvidíte), že musím proti citu postavit rozum a proti pragmatismu zase tu lásku.

    Moc prosím svoje oponenty, aby se nenechali vláčet emocemi a postavili se k věci rozumně. Má vlast se jmenuje Česká republika (nikoliv Česko, prosím). Ta vlast vznikla rozdělením československého státu velmi nedávno a její zákonodárci ji vložili do vínku exklusivitu občanství.

    (Nebyli bychom ale v Čechách, kdyby z této exklusivity neexistovaly výjimky a nikoho nepřekvapí, že nositelé těchto výjimek zasedají v radě starců, která si dnes říká vláda republiky.)

    Tato moje vlast, tedy ČR, nikomu občanství neodebrala. Exklusivní znamená “výlučné" a to je pro mě - jedna zadnice = jedno občanství. Právní vytáčky a kličky se mi hnusí. Princip je to přeci velmi jednoduchý a měl by se vztahovat na každého. Přeji si, aby v budoucnu byli občané na svoji republiku pyšní, přeji si, aby byli hrdi na to, že mají právě občanství České republiky a aby neměli sebemenší důvod se ucházet o občanství jiná.

    Pragmatičtí odpůrci jsou mnohem čitelnější. Nezastírají, že získání českého občanství jim přinese jisté úlevy v nechutných administrativních tahanicích od celnice až po obecní úřady, zjednoduší život po návratu do vlasti, aniž by si zabouchli vrátka k životu jinde. K věci možného střetu zájmů dvojobčana mi jeden oponent dokonce psal, že zřejmě nesprávně spojuji občanství s nějakými povinnostmi k státu, že pokud se mu to bude hodit, získá kvůli důchodu občanství Spojených států a bude-li to nutné zase cituji: "si s ním vytře zadek". Nějaké přísahy jsou věcí zpozdilou a archaickou. V případě konfliktu se postaví pragmatický dvojobčan na stranu, kterou sám uzná za pro něj vhodnou. Tito lidé mi věc velmi usnadňují. Říkám si, “Tak takhle ne, panáčku, takhle teda ne! Máš-li k vlasti a jejímu občanství takovejhle kořistnickej vztah to mi teda safra vadí, pane, to mi teda vadí!"

    Svět není jednoduché místo a proto ryzí pragmatik či bezbřehý romantik není nejčastějším zjevem mezi našimi krajany, spíše od obojího trochu. Proto paní Fuchsová křičí do světa svoji lásku k vlasti a bezmeznou křivdu, kterou na ní údajně Česká republika páchá, neváhá ale připojovat z mého pohledu vlastizrádné výhružky možného ovlivňování zákonodárců Spojených států proti přijetí ČR do NATO, nebude-li ji vyhověno (legionářský dědeček by ji jistě za to dal na holou). Ústa plná domoviny v státní svátek mé vlasti žádá presidenta republiky o jakýsi šek v americké měne za její dosud nerestituované nemovitosti.

    Abychom si rozuměli, považuji za do nebe volající bezpráví a nemorální nezákonost nepřiznat restituce občanům jiných států, když byli jako občané bolševického Československa okradeni. Paní Fuchsová by si ale měla uvědomit, že forma šeku a ausgerechnet v americké měně není řešení, které se u nás uplatňovalo. Někdo dostal opravenou továrnu, někdo pár ruin, někdo jen příslib odškodnění, které je ovšem v nedohlednu kvůli hospodářské situaci toho či onoho zemědělského družstva.

    Moje spolupracovnice je občanka Bulharska. Vystudovala v Praze, hovoří velmi dobrou češtinou a říká-li ano kývá hlavou u nás obvyklým směrem. Chce-li získat naše občanství, musí přinést doklad o “uvolnění ze svazku s Bulharskem".

    (Jak to technicky na bulharském úřadě probíhá, nechť popíše pan Kuška.)

    Nevidím důvod proč by Česká republika měla jakýmkoliv způsobem zvýhodňovat držitele jiných občanství, proč by bulharská občanka měla mít jiné povinnosti než občané třeba američtí.

    Jasně, a je to tu. Proč někdo jo a někdo ne. Proč Kavan, Uhl a Lánský ano a Fuchsová ne! Právo je velmi vzdálené spravedlnosti a někdy mám pocit, že je snad jeho cílem spravedlnosti bránit.

    Rád bych se proto zeptal svých volených zástupců, proč princip exklusivity občanství není skutečně výlučný ale výběrový, tedy někdo má dvé občanství už dávno, jiný musí přinést bulharský glejt, že to bulharské nechce, další zase považuje za vhodné, aby se domohl stejného práva jako má ministr zahraničí ČR, dělat mé vlasti mezinárodní ostudu!

    Vím, že se odpovědi dočkám “dříve než kohoutek vajíčko snese" jak by řekla ta moje zlatá babička.

    Jindřich Pařík


    Pravice a levice

    Jindřich Pařík

    Úvaha Táni Zajícové nepostrádá tvrzení s kterými mohu bez výjimky souhlasit (jen formalitka, Táňo, “chalengovat" se podle poslední úpravy českého pravopisu píše “čelenžovat" viz kompjůter nebo softvér).

    Je snad přírodním zákonem, že mnohem šetrněji se chová majitel stáda než jeho pasáček (teď fakt ani náznakem se nechci dotknout kvalifikace některého ze senátorských kandidátů), pravdivé tvrzení o špatném rozhodování státních úředníků se stalo frází, kterou je mi stydno opakovat.

    O lepší efektivnosti modelu hospodářství založeném na soukromém vlastnictví před modelem státního, či jak moderně pohrobci Marxovi říkají “smíšeného modelu", jsem ochoten se hádat do krve, ač v ekonomice jsem vzdělán právě jen dvěma semestry politické marx-leninské ekonomie, tuším v druhém ročníku techniky.

    Reálný svět je ovšem mnohem složitější a proto je třeba hledat i komplexnější modely. Pamatuji se na profesora Schindlera, který nás učil ocelové mosty - ten v souvislosti s modelováním se vztyčeným prstem kázal: “Přátelé, pamatujte si, že most nikdy váš statický výpočet číst nebude!" a pod fousy si brumlal: “Zaplať panbůh."

    V poslední době zrůžovělí, protože dříve rudí, “intektuálové" se snaží malou výkonnost hospodářství přičítat “krizi liberalismu", mluví se o “ideologických dogmatech" a zamlžuje se pravdivost podstaty vyšší výkonosti privátního sekoru.

    Domnívám se spolu s Táňou, že lze považovat správnost pravicové teorie za experimentálně dokázanou, třeba výkonem hospodářství amerického.

    Proč to jaksi neklape u nás. Pokusím se o svoje vysvětlení.

    Přijmu za základní zjednodušenou tezi, že jedinec se instinktivně chová a jedná tak, aby ze svého počínání měl maximální osobní prospěch. Vím, že toto tvrzení je velice povšechné a neplatí univerzálně, přijměme je prosím pro tentokrát jako axiom pro další úvahy.

    Předpokládejme že tento človíček, říkejme mu třeba Procházka, se dostane do situace náhlého vlastníka třeba fabriky na šroubky. Nebudu tu pitvat cesty, jakými se toho vlastnictví domohl, je to pro tento okamžik nepodstatné - ale budiž, jde o restituenta po prastrýci z matčiny strany, nějakém Novákovi. Má prostě zchátralou fabriku na šroubky plnou špatně placených a tedy nespokojených dělníků, poděděného bolševického managementu, jehož jedinou kvalifikací je maturita na večerní průmyslovce a nezbytná stranická knížka.

    Navíc, Evropa je šroubky zahlcena, na starém kontinentě je šroubáren pohříchu nadbytek, k tomu se ještě Japonci chystají vrhnout na trh šroubky s mikročipy, které hrají při dotahování Měsíční sonátu a při povolování Humoresku.

    Náš človíček Procházka nemá velký pocit sounáležitosti s generacemi šroubařů Nováků, kteří kroutili vruty již za starého Rakouska, prastrýce z matčiny strany ani neznal. Rozpadající se továrna je sice majetkem, ale ne majetkem, tak jak ho Procházka chápe. Majetek přeci je BMW, vilka za městem, zlaté náramky paní Procházkové (na její upgrade Procházka dosud nepomyslel, to přijde později). Co on jako agronom ví o kroucení drátu?

    Cest, jak transformovat chátrající fabriku do podoby majetku tak, jak si ho Procházka představuje, není mnoho. Jednou z nich je vypůjčit si kapitál, modernizovat, najít díru na trhu, prostě roztočit kola. Tato cesta je velmi riskantní, přináší s sebou velké zadlužení, spoustu práce, infarktové stavy a kýžený majetek (rozuměj bohatství) je někde v nedohlednu. Vím o jiné a rychlejší cestě a bohužel Procházka také.

    Vypujčím si kapitál, a to v ohromující výši. Do zástavy dám tu zpropadenou fabriku, namaluju nějaký obchodní plán, ale protože v bance nesedí žádní voli, musím nějaký ten chlup pustit. Naštěstí úvěrový úředník se chová také podle pravidla maximálního osobního prospěchu a spočítá si, že jeden špatný úvěr ho sice bude stát místo, ale ten chlup co mu pustím, mu měsíčně hodí na úroku víc, než mu jeho zaměstnavatel doposud platil, tedy rozhoduje se pro sebe tržně.

    Další svoje úsilí - teď už podnikatel Procházka soustředí na to, aby vypůjčené peníze převedl do své soukromé kapsy, lépe snad baťohu.

    Předstírá tedy, že je skutečný a poctivý velkopodnikatel, účastní se sponzorských večeří, hraje tenis s prominentními politiky, pravicově žvaní.

    Maximum kapitálu investuje do reklamy, ta našim kvalitním výrobkům nejvíce chybí. “Dokažte mi, že jedu z reklamní agenturou fifty-fifty."

    Nakupuje za absurdní ceny stroje nemající cenu větší než železný šrot - chudák neumí v tom chodit, kdo by čekal víc od agronoma s dobrými úmysly.

    Poctivě odtěžit vše co lze trvá pár let, pak fabrika zadlužovaná čím dál víc prostě klekne.

    Vem si chlup na dlani.

    Není.

    Úmysl byl poctivý, svět je však zlý, vláda nepomáhá, banka půjčuje na lichvářský úrok, Procházka znechucen odjíždí do Karibiku. Cíl se mu splnil, má majetek v podobě bohatsví, nikoliv majetek v podobě závazku.

    Procházkovo jednání lze pochopit, zachoval se podle výše definovaného axiomu.

    Hrůza na mě ale doléhá při pomyšlení, že takových Procházků je víc. Přímo děsivá je představa, že si někdo Procházkovu situaci záměrně vytvořil - nerestituoval, ale s podobným “podnikatelským záměrem privatizoval.

    Katastrofální dimenzi dostane moje úvaha, zaměním-li jméno Procházka třeba za příjmení Soudek nebo Junek.

    Co je špatně. Je špatná úvaha, že vlastník je nejlepším správcem?

    Je lépe ponechat majetek ve “státním" vlastnictví?

    Nebo se jen podcenil jistý rozměr lidské povahy?

    Co když se nepodcenil?

    Co když tuto situaci někdo záměrně připravil?

    Co když?

    Co takhle jít na pivo.

    Jindra Pařík

    15.10.98


    Pozn. JČ: Řešení: pevná legislativa, přísné stíhání korupce, efektivní policie. Ne?


    Sport Utility Vehicles (SUV) a osobní svoboda jednotlivce

    Jiří Jírovec

    Odpověď Táni Zajícové Petru Paletovi týkající se jejich diskuse o rozdílech evropské a americké ekonomiky obsahuje dva dobré příklady zatemnění mozku demagogickou poučkou.

    Poučka zní, že stát nemá právo zasahovat do svobodné volby jednotlivce žít způsobem, jaký si zvolí. Paní Zajícová v jejím rámci uvedla dva příklady z automobilismu, který pro ní zřejmě je španělskou vesnicí.

    První příklad se týká pohoršení nad psychologickými testy, údajně požadovaných pro každého, kdo chce vlastnit Ferrari. Jenže ten test se nepochybně nevztahuje na vlastnění, ale řízení na veřejné vozovce a to je něco podstatně jiného. Kdo je bohat, může takových aut koupit třeba deset, proč ne, a má-li pozemek se soukromou cestou, může si tam dělat co chce. Bohatství samo o sobě nezaručuje, že vlastník bude schopen ukrotit takové čistokrevné monstrum způsobem, který neohrozí ostatní účastníky silničního provozu. Proto ty psychologické testy, patrně i věková hranice a možná i povinný výcvik.

    V druhém případu jde o Sport Utility Vehicles (SUV). Paní Zajícová v souvislosti s nimi píše: "Podobné snahy rozhodovat za občany, jak se budou chovat a co budou řídit například jsou jistě i tady (v USA). Poté, co ze zcela legálních tabákových výrobků vytvořila Amerika společenského nepřítele číslo jedna, pustili se naši sociální inženýři do SUV neboť uvážili že šance na smrt při srážce automobilů (SUV je větší a bezpečnější) by měla být naprosto férová."

    V souvislosti s konstrukci vozidel se víc než o šanci na smrt mluví o šanci na přežití. Konstrukce moderních automobilů obsahuje mnoho aktivních a pasivních bezpečnostních prvků. Mimochodem teprve blasfemická kniha Američana RalphaNadera, "Unsafe at Any Speed" v níž v roce 1965 zařadil anerickou produkci do kategorie pojízdných rakví, upozornila veřejnost na to, že existuje Evropa a že je v otázce bezpečnosti aut podstatně dál.

    Některé bezpečnostní prvky, například deformační zóny karoserie, pracují pouze za předpokladu, že proti nim působí síla, která je deformuje. Jinými slovy, vjedete-li s nízkým sporťákem pod náklaďák, jsou vám deformační zóny karoserie k ničemu, protože to co se střetne s nárazníkem je střecha a vaše hlava. Něco jiného je střet aut podobné váhy a velikosti. Protože po dlouhou dobu převažovaly na severoamerických silnicích klasické osobní automobily, došlo k určitému sjednocení rozměrů (například výše nárazníků).

    Co vlastně jsou SUV a proč se o nich mluví? V prvé řadě nejde o žádnou převratnou novinku. Mají vlastně začátek někde u jeepu, tedy poměrně malého, spartánského, původně vojenského terénního automobilu. s náhonem na všechna kola. Tento způsob náhonu byl později použit u některých typů dodávek (pickup). Důvodem bylo umožnit jejich použití i v obtížnějším terénu. Jejich nepříliš valné jízdní vlastnosti na silnici (vzhledem k podvozku a pneumatikám) byly vykompenzovány schopností pohybovat se v terénu. Dalším krokem bylo přidání luxusu - většinou ve formě čtyřmístné karoserie s vybavením podobným osobnímu automobilu. Vrcholem této řady je nepochybně britský LandRover.

    Až do této fáze šlo o "převlečenou" dodávku, která nic nepředstírala a měla přitažlivost pro lidi, kteří chtěli vozidlo pro terénní použití.

    Plnokrevný SUV má ovšem předky i z druhé strany, totiž osobní automobily s náhonem na čtyři kola určené výhradně pro silniční provoz. V Evropě to bylo hlavně AUDI a  v Kanadě a USA japonské Subaru. Postupem času se ukázalo, že na trhu jsou zájemci nejen o "městskou" ale i o lehce terénní verzi těchto osobních automobilů, s níž se majitel může i nadále odvážit před divadlo, ale i na neprotaženou silnici někde v horách nebo kostrbatou polní cestu. Typickým představitelem této třídy automobilu je Subaru Legacy v úpravě Outback. Pak následoval specializovanější Subaru Forester (je možné, že v Evropě jsou jména modelů jiná).

    Úspěch těchto modelů a další analýza trhu vedla ke zjištění, že lze očekávat odbyt pro automobily, jejichž jízdní pohodlí se bude podobat osobnímu automobilu a jejich terénní schopnosti se přiblíží plnokrevnému terénnímu vozidlu.

    V druhé polovině devadesátých let se tedy na trhu začaly objevovat konstrukčně originální SUV. Jejich uvedení na trh přineslo dvě překvapení - daleko větší zájem, než se původně čekalo a jejich omezené používání v terénu, což vzhledem k jejich ceně není nijak překvapivé. SUV se staly módní záležitostí a zřejmě nezbytným symbolem sociálního postavení pro určitou skupinu lidí.

    Místo původního předpokladu, že relativně malá skupina lidí bude používat SUV (především) pro rekreační účely, došlo k tomu, že relativně velká skupina lidí používá SUV v běžném provozu.

    Vyšší počet SUV v provozu se nutně projevuje i v tom, že se víc objevují ve statistikách dopravních nehod. Analýze jejich příčin a následků naznačuje dvě věci. Zaprvé, komfort SUV dává řidiči falešný pocit bezpečnosti. Výrobci samozřejmě zdůrazňují jejich blízkost osobním automobilům a příliš nemluví o tom, že konstrukčně jde o nutný kompromis (vysoké těžiště, pneumatiky), který podstatně ovlivňuje jízní vlastnosti. Zadruhé, vzhledem k větší váze a světlosti SUV, jsou následky kolisí s běžnými automobily těžší.

    Je samozřejmé, že tyto skutečnosti vyvolávají pozornost a mluví se o nich. Pokud časem statistiky ukáží, že SUV mají mnoho nehod a způsobují neúměrný počet těžkých zranění a umrtí, bude nutné něco udělat. Možná dodatečný výcvik řidičů, možná změny v umístění bezpečnostních prvků, možná omezení rychlosti. Stěžovat si v takovém případě na "sociální inženýrství" nebo zásah do životního stylu mi nedává smysl.

    Nevím jak v Evropě, ale v USA a Kanadě je bezpečnost automobilů ostře sledována výrobci, pro které je často levnější povolat k výměně nějaké součástky i několik set tisíc automobilů, než čelit, byť málo pravděpodobnému maléru a možným soudním tahanicím o odškodné. V této souvislosti je pravděpodobné, že nikoli "sociální inženýři", ať už ten výraz znamená cokoli, ale právní zástupci obětí SUV budou hnací silou změn v případě SUV.

    Americké chápání svobody vede často k absurdním přístupům. Například povinné používání bezpečnostních pásů považovali někteří jedinci za útok proti této svobodě.

    Sám jsem kdysi vezl autem po Praze člověka, který na této svobodě trval. Těšil se z ní až do okamžiku, kdy mi kdosi udělal myšku a já jsem to musel trochu zašlápnout. Amík zamáčkl bouli na hlavě, přesku pásu do zámku a přijal častečné omezení svojí svobody jako poznanou nutnost.

    Jiří Jírovec


    Louis Armstrong: As Time Goes By

    Jak ten čas utíká

    Casablanca - a co po tom

    Josef Schrabal , New York

    Je to historka na kterou lide, co dosud obdivuji ten klasicky (cernobily) film Casablanca, cekaji od roku 1943. Od sluncem vyprazene Casablancy, z valecnych dob, od zakourenych budoaru, od casu prohibice v New Yorku, az do napinavych udalosti z nacisty obsazene Prahy, "Jak ten cas utika" privadi k zivotu znovu ty, o kterych jsme se domnivali, ze o nich uz nikdy neuslysime.

    Roman Warner Brothers filmu Casablanca neni popsan, ale i ten, kdo film nikdy nevidel, se behem casu seznami s jeho postavami jako Rick, Ilsa, Victor, Sam, a i Sacha a Carl. Ti co pred padesati lety obdivovali tento napinavy film, jiz tehdy podezrivali, ze to nebyl pouhy roman, ale ze se v nem skryvaji opravdove udalosti a opravdu zijici lide.

    Na hvezdu filmu Ilsu kandidovala (Češka) Tamara Toumanova, ktera roli nedostala a nakonec se provdala za Robinsona, ktery filmovy roman napsal. Ten byl pro jmeno "Ilsa" inspirovan ruskou prima-balerinou Ilsa Lund, ve filmu pak hranou svetovou hvezdou Ingrid Bergman.

    Humphrey Bogard, ve filmu "Rick", jako Rick Boline, je ve skutecnosti Israel (Isidore) Boline, znamy pod skladatelskym jmenem Irving Berlin. Rick ma minulost gangstera, ktery musel utect z New Yorku behem prohibice (coz ve filmu objasneno nebylo).

    Taktez film uplne neobjasnil duvod, proc naciste pronasledovali (a Rick chranil) hrdinu filmu Victora, plnym jmenem Laszlo Lowenstein, taktez znamy jako Solomon Horovic, ve skutecnosti Petr Lorre. V  pozadi se objevuje zamer odstraneni atentatem Adolfa Hitlera, ale ve skutecnosti to ma souvislost se skutecnym atentatem na Reinharda Heydricha. Ale i zde popis je nepresny, nebot on nebyl napaden na Karlove moste v Praze, ale na nabrezi. Popis zoufalstvi a cekani na vzdy, na vterinu presneho, Protektora Ceskeho Protektoratu, ktery se v den atentatu neocekavane zpozdil o nekolik minut, je sensacni.

    A tak otazky zustavaji, co se stalo potom, az Ilsa a  Victor Laszlo opustili zamlzene letiste Casablancy? Dostali se Ilsa a Viktor nakonec do Ameriky? A co Rick - ten by se asi obaval navratit do New Yorku. Opravdu se Rick s Louisem dali do Francouzske legie? A konecne, shleda se jeste jednou Rick s velkou laskou Ilsou nekde jinde na svete?

    Jak ten cas utika! (pise se rok 1998)

    Josef Schrabal , New York

    Knihu As Time Goes By, napsanou Michaelem Walsem, vydalo nakladatelstvi The Time Warner Co - cena $25


    Ad: Bob Harvey "Cancel Third World Debt Now" (Preklad a doslov J. Jirovce), Bl 10.11.98

    Jaroslav Teplý

    Nikdo rozumny by nic nenamital proti odepsani dluhu chudych zemi s podminkou, ze se hned pristi rok nedostanou do teze situace. Tato podminka splnena bohuzel neni a nebude. Autori jako B. Harvey i J. Jirovec neberou ve sve argumentaci v uvahu populacni faktor. Mozambik mel podle meho "Micro-Roberta" z roku 1988 13,6 mil. obyvatel, Podle J. Jirovce 16,600 000 obyvatel r. 1992 a  podle British Encyclopedia Yearbook 1997 (udaj tedy plati pro 1996 nebo jeste drivejsi rok) 17,878 000 obyvatel. Spocitejte si sami, kolik pribylo obyvatel a  nezapomente, ze podle shora citovanych autoru umira kazde ctvrte dite pred dosazenim veku peti let a ocekavana delka zivota v Mozambiku je 46 (m) a 49 (z) let. Otazka zni kolik obyvatel by mel Mozambik dnes, kdyby nebylo te detske umrtnosti a naopak ocekavany vek by byl na kubanske urovni a jak by se to odrazilo na jeho zivotni urovni ci zadluzenosti. (Najdete si take, jak rychle roste pocet obyvatel Kuby, asi to bude podstatne mene nez v Mozambiku) Extrapolujte si svuj vysledek na ostatni chude africke (ci nektere asijske - Thajsko, Indonesie) zeme a muzete se dat do spolku s islamskymi fundamentalisty, kteri pozaduji od kazde islamske zeny asi 12 deti, protoze vedi, ze je to nejlepsi obrana proti snaham zapadu situaci v techto zemich nejak stabilisovat, potrebuji take nove bojovniky (ti starsi mezi nami si vzpomenou, ze zhruba totez chtel Hitler od zen nemeckych). Problem techto zemi je v prve rade politicky: maji vetsinou rezimy, ktere stoji v ceste rozumnemu vyvoji, do ktereho by v prve rade patrilo likvidace vylozene zlodejskych samovladcu a  skupin a omezeni porodnosti. Chude zeme totiz nemohou vetsinou na svetovem trhu neco konkurencniho nabidnout a musi proto pocitat s velmi pomalym (pokud vubec) hospodarskym rustem a z jejich jiz tak skromneho kolace ujida stale vice lidi. Mimo to nevytvareji podminky pro to, aby vlastni v cizine vyskolena inteligence zustala doma a nesnazila se za kazdou cenu se uchytit na zapade. Soucasna vlna tupeho globalniho liberalismu situaci chudych zemi jeste zhorsuje. Nicmene asi pred 30 lety cestovala skupina US senatoru po Africe a dosla k nazoru, ze Africani nebyli tehdy schopni si sami sobe vladnout. Tehdejsi liberalove to samozrejme odsoudili; podivejte se tedy na Afriku dnes a odhadnete si jen tak sami pro sebe (kdepak verejne), do jake miry meli ti senatori pravdu. Ja vam jeste k tomu pridam citat z Petera Druckera z LN 27.3.98 o Malajsii: "Premier Mohamad Mahathir me jednou pozadal, abych mu poradil, jak udrzet Malajce ve skole, aby dal studovali. navstivil jsem tedy nekolik vesnic a zjistil, ze tam roste vse: bananovniky, kokosove orechy jablka a ze take maji prasata a kurata. Jestlize si vydelaji dost penez na televisi a motocykly praci nekolik hodin do roka, co vic by si mohli prat? Cinane v Malajsii oproti tomu nejenom,ze studuji na vysokych skolach, ale jeste si jezdi doplnovat vzdelani do USA. Hovori anglicky stejne dobre jako Malajci, ovladaji 3 cinske dialekty, takze maji kontrolu nad vice vecmi, nez by si malajsti predstavitele prali. A ve vysledku se nenavist obraci prave na Cinany." To nebudu radeji dale rozvadet, neco to vypovida o rovnosti lidi ci ras, ale tady bych se mohl dostat do zorneho uhlu A. Stroehleina a to bych nerad, tak radeji koncim.

    Jaroslav Teplý


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|