úterý 1. prosince

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv z ČR Odkazy:
  • Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby Kdo do prezidentského úřadu:
  • Bitva dvou Václavů (Andrew Stroehlein)Vysoké školství:
  • Znovu o nesnášenlivých českých studentech - neboli o potřebě společenské VĚDY (Steven Saxonberg) 1. prosince 1998, Světový den AIDS:
  • Choroba AIDS se stala běžnou nemocí. Jak se s ní lidé vyrovnávají? Reakce:
  • Jiří Balvín o České televizi K článkům Štěpána Kotrby a Jiřího Kofránka:
  • Nabídka Pavla Mertlíka BYLA podezřelá (Petr Souček) K analýze jaderné energetiky od Jiřího Jírovce:
  • "Bezpečnost jaderné energetiky? Něco zajímavějšího nemáte? (Ivan Vágner) Ekonomika, Praha a Brusel:
  • Jablková aféra z trochu širšího pohledu (Jaroslav Teplý)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Znovu o nesnášenlivých českých studentech - neboli o potřebě společenské VĚDY

    Steven Saxonberg

    (An English version of this article has been published in the Electronic New Presence.)

    Zdá se, že můj článek, který vyšel v srpnovém čísle časopisu Nová přítomnost (v Britských listech je k dispozici zde) vyvolal na fakultě sociálních věd Karlovy univerzity velkou diskusi. Bohužel, nevyvolal takovou diskusi, v jakou jsem doufal: totiž diskusi o tom, jak zlepšit vyučovací metody, aby se studentu dověděli více o teorii v oblasti sociálních věd, o metodologii a o analytickém myšlení. Namísto toho se diskuse soustředila na otázku, zda mohou konkurující katedry použít mého článku k tomu, aby byly přesunuty finance z Ústavu pro mezinárodní vztahy na jejich vlastní katedry v rámci fakulty sociálních věd. Není překvapivé, že vzhledem k tomu, že se Ústav pro mezinárodní vztahy cítil existenčně ohrožen, jeho zaměstnanci se soustředili na obranu proti mé kritice, aniž by se vážně zamysleli nad tím, zda to, co jsem napsal, je pravda.

    Chápu obojí stranu: v době, kdy jsou univerzitní profesoři do restaurace a vědí, že jejich číšníci vydělávají daleko více než oni, nejvyšší prioritou jejich katedry je zlepšovat její finanční postavení. Bohužel, pokud má moje kritika univerzitního vyučování v ČR vůbec nějakou věcnou podstatu, pak nejvíce trpí studenti. Když se ostatní katedry odmítly zabývat problémy na fakultě sociálních věd a záměrně špatně interpretovaly můj článek jako kritiku jen Ústavu pro mezinárodní vztahy, možná si myslely, že tím pomohou vlastním studentům. Ale ve skutečnosti tím vlastní studenty poškozovaly, protože se vyhnuly všeobecné debatě o tom, jak se učí sociální vědě. Také poškodily ty studenty, kteří se zajímají o mezinárodní vztahy a kteří téměř přišli o možnost toto téma v Ústavu mezinárodních vztahů studovat.

    Nyní si uvědomuji, že bylo vážnou chybou zmínit se konkrétně o jménu instituce, kde jsem vyučoval. Jediným důvodem, proč jsem se o tom jménu zmínil, bylo, protože jsem chtěl, aby byl příklad studentů, které jsem učil, co nejjasnější. Chtěl jsem ukázat, že i když není možno generalizovat na základě jediného příkladu, je to důležitý případ. Neboť studenti v Ústavu pro mezinárodní vztahy tvoří budoucí politickou elitu, z nichž buď vzniknou politikové, anebo diplomaté, kteří budou pracovat na vyslanectvích. Avšak domníval jsem se, že jsem dal ve svém původním článku jasně najevo, že hovořím o všeobecném problému týkajícím se sociálních věd v České republice. Zmínil jsem se o tom, že jsem se setkal s problémy, týkajícími se nesnášenlivosti už během několika předchozích návštěv České republiky, v období, kdy Ústav pro mezinárodní vztahy ani ještě neexistoval. Vzpomínám na univerzitního učitele, který řekl v roce 1995 studentovi, aby ve své diplomové práci nepoužíval žádných analytických metod. Napsal jsem, že se všeobecně snažím vyyhýbat debatám o politice s Čechy mladšími 35 let, zejména těmi, kteří studují sociální vědy. Dokonce jsem také zaznamenal, že zahraniční studenti ze zemí třetího světa, s nimiž jsem se setkal na fakultě sociálních věd, tvrdili, že diskutovali více a problémy rozbírali více analyticky na svých domácích univerzitách než na Karlově univerzitě.

    Chtěl bych ujasnit, že existuje všeobecný problém. Proto chci uvést dva další krátké příklady. Zaprvé, během jarního semestru jsem se seznámil s kýmsi z fakulty sociálních věd, ale z jiné katedry než je Ústav pro mezinárodní vztahy. Byl to student pro titul Master of Arts a chtěl studovat ve Švédsku, protože měl bratra, který žije v Malmo. Řekl jsem mu, že nemohu přednášet pouze pro jediného studenta. Protože jsem v podstatě slušný člověk, a chci lidem dávat povzbuzení, učinil jsem mu velmi velkomyslnou nabídku. Pokud chce dostat z kursu zápočet, stačí, aby si zašel do knihovny a vybral si tři články nebo kapitoly z knih, které se používají v mém kursu, který se vyučuje v podzimním semestru. Z nich by připravil seznam témat k diskusi o těchto článcích nebo kapitolách. Témata mohla být všeobecná, nebo mohl přijít s vlastní kritikou těchto článků anebo si mohl připravit jednoduché otázky, týkající se záležitostí, jimž nerozuměl. Zdůraznil jsem několikrát, že není problém přiznat, že všemu nerozumí. Člověk se přece učí tím, že požaduje vysvětlení záležitostí, jimž nerozumí. Doporučil jsem, aby si udělal fotokopie oněch tří článků či kapitol a prostě napsal vedle odstavců, jimž nerozumí, otazníky, a pak je společně probereme. Student se nemusel podrobit žádné zkoušce, nemusel psát žádnou výzkumnou práci, nepožadoval jsem, aby připravil ústní prezentaci. Jen jsem od něho chtěl, aby prodebatoval malou část povinné literatury mého kursu. Jak jsem už napsal ve svém prvním článku, už předtím jsem snížil rozsah povinné četby asi jen na dvacet procent toho, co očekávám od studentů ve Švédsku. Nyní jsem tento rozsah pro tohoto studenta snížil na dvacet procent těchto dvaceti procent.

    Student byl velmi nadšený. Choval se také vůči mně velmi přátelsky. Zdálo se, že máme obdobné kulturní zájmy. Potkali jsme se na několika koncertech a při několika filmových představeních. Takže v jeho případě nemohlo jít o to, že by ztratil zájem o kurs, protože jsem mu byl nesympatický anebo protože jsem špatný učitel. Ne, ale přiznal několikrát, že zjistil, že je pro něho četba uložených článků neobyčejně obtížná. Takže zde máme další případ českého studenta pro titul Master of Arts, který se není schopen prokousat literaturou, přestože švédští studenti druhého semestru s obdobnou literaturou potíže nemají. Kromě toho, ve Švédsku jsem vyučoval hostující studenty druhého či třetího ročníku ze západní Evropy a ze Spojených států a většina z nich neměla obtíže se čtením těchto textů.

    Druhý příklad: když jsem byl hostujícím výzkumným pracovníkem v Praze v roce 1993 - několik let předtím, než byl založen Ústav pro mezinárodní vztahy - seznámil jsem se s odborníkem na sociální vědy z Evropské univerzity ve Florencii. Řekl mi, že tam zasedá ve výboru pro přijímání studentů. Studenti, kteří chtěji zažádat o doktorandské studium, musejí předložit anglický překlad své diplomové práce. Nejlepší uchazeční jsou pak pozváni na pohovor. Na pohovor zvou třikrát více studentů, než jich přijmou k doktorandskému studiu. Do té doby nikdy nepozvali jediného českého studenta dokonce ani na pohovor. Naproti tomu přijali ke studiu velký počet polských a maďarských studentů. Bohužel, úroveň českých studentů byla daleko nižší než úroveň studentů z jiných středoevropských univerzit.

    Mohl bych poskytnout mnoho dalších příkladů. Jde o to, že v České republice existuje vážný problém, přesto se o něm však veřejně skoro vůbec nehovoří.

    Všeobecně vzato, v České republice vládne zmatek ohledně toho, co jsou vlastně sociální vědy a zejména, co znamená politologie. Někteří moji studenti se domnívali, že politologie znamená, že se opakují politická hesla, která lze vNěkteří moji studenti se domnívali, že politologie znamená, že se opakují politická hesla, která lze skandovat při různých vhodných příležitostech. Mezi lidmi v ČR obecně také existují mnozí, kteří jsou přesvědčeni, že politologie není věda. Možná, že je tento postoj podporován i užíváním českého výrazu politologie (anglicky se říká "political science"), a ten český výraz neobsahuje slovo "věda".

    Mohl bych k tomu poskytnout mnoho příkladů. Naštěstí, většina mých článků, které nedávno vyšly v časopisech New Presence a Listy, byla také zveřejněna v internetovém časopise Britské listy. To znamená, že Češi mají možnost reagovat na mé články buď na diskusním fóru anebo zveřejněním svých reakcí na mé články jako vlastní samostatné články v Britských listech. Tak mohu poukázat na několik případu, které si čtenář může ověřit sám.

    Jeden příklad, který velmi názorně ilustruje můj argument, je dopis, který vyšel v diskusním fóru Britských listů (dne 21. srpna 1998, dopis číslo 02839). Autor tvrdí, že bylo ode mne nesprávné, když jsem požadoval od českých studentů, aby srovnávali logiku různých systémů všeobecného sociálního zabezpečení. Autor tu otázku srovnával s tím, jako kdybych se zeptal ortodoxních křesťanských studentů, aby vypočítali, kolik malých dětí zavraždil Herodes. Zjevně, už samotná myšlenka, že srovnávám vraždu malých dětí s politikou sociálního zabezpečení ve Švédsku, projevuje velký nedostatek snášenlivosti. Kromě toho, studenti, kteří se svobodně rozhodnou pro kurs o demokratické zemi, která je proslulá svým sociálním zabezpečením, by měli být ochotni studovat logiku systémů tohoto sociálního zabezpečení a pokusit se pochopit, jak tyto systémy fungují, bez ohledu na to, jestli se jim tato politika zamlouvá. Avšak pro můj nynější argument je čtenářův příllad důležitější proto, že ukazuje, že výše zmíněný čtenář nechápe, co jsou společenské vědy.

    Předpokládejme, že namísto toho, že to je kurs politologie, by to byl kurs abnormální psychologie. Jedna přednáška by byla o zneužívání malých dětí. Představte si, že bych chtěl dát příklad nejextrémnější formy zneužívání dětí, totiž vraždy. Řekl bych studentům, "Dnes budeme hovořit o extrémním případu Herodese, protože studujeme-li extrémní příklady, pochopíme lépe lidi s méně extrémními formami téže mentální choroby. Chci začít debatou o tom, jak lze diagnostikovat Herodesovu mentální chorobu, a pak chci hovořit o tom, jak by bylo možno tuto chorobu léčit."

    Představte si, že by se tito studenti rozčílili a začali na mě řvát: "Nás nějaké léčení Herodesovy choroby vůbec nezajímá. Důležité je, že Herodes je zločinec a musí být odsouzen."

    Jakými psychology by se tito studenti stali? Představte si, že by autor dopisu Britským listům o Herodesovi náhle utrpěl nervový kolaps a vyskočil by z okna. Druhého dne by se probudil v nemocnici. Do nemocničního pokoje by vstoupil psycholog, absolvent mého kursu o mentálních chorobách. Psycholog by se podíval přísně na pacienta a varoval by ho: "Vy nevíte, že je sebevražda smrtelný hřích? Kdybyste zemřel, dostal byste se rovnou do pekla." Psycholog by se pacienta nezeptal na příčiny jeho nervového kolapsu. Tohoto psychologa naprosto nezajímá diagnóza ani léčení pacienta. Ne, pro tohoto psychologa je jedinou důležitou otázkou morální otázka, že se pacient pokusil spáchat sebevraždu.

    Nemyslím, že by mnoho lidí chtělo mít takovéhoto psychologa, kdyby se octli na té nemocniční posteli. Přesto však, z nějakého důvodu je mnoho Čechů dnes přesvědčeno, že je zcela v pořádku, když se chovají politologové jako takovýto psycholog. Politologové nemusejí rozumět společnosti, jen musejí znát správná hesla, která pak mohou skandovat.

    Jiný příklad pochází z článku v Britských listech, který kritizoval jeden text, který jsem napsal o stranické politice v ČR. Tento můj článek původně vyšel ve dvouměsíčníku Listy (č. 4/1998) a pak byl zveřejněn v Britských listech.

    Začal jsem otázkou: jak je možné, že bylo před červnovými volbami v českém parlamentě až pět pravicových stran, ale ani jedna z nich nebylo konzervativní či liberální. Člověk, který mě kritizuje, v podstatě tvrdí, že je můj článek nesmysl. Není důležité hovořit o tom, jak společnost funguje. Je jenom důležité hovořit o řešeních aktuálních problémů.

    Zase, tento přístup ukazuje nepochopení toho, co je úkolem vědy. Podle takovéto logiky bylo dobře, že pomohl Albert Einstein vyvinout jadernou bombu, ale bylo pro něj plýtváním času, když pracoval na teorii relativity a na kvantové mechanice. Přirozeně, kdyby předtím neprovedl základní teoretický výzkum v oboru kvantové mechaniky, Einstein by nebyl býval nikdo schopen vyvinout atomovou bombu.

    Autor dává zajímavý příklad. Tvrdí, že místo toho, abych psal o politických stranách, měl bych psát o naléhavých problémech, jako například jak vyřešit nynější rozpočtový schodek české vlády. Jak ale tento člověk ví, že rozpočtový schodek českému hospodářství škodí? Pokud nejprve neprovedeme základní teoretický výzkum a nerozvineme makroekonomickou teorii, nemůžeme vědět, jaký vliv má rozpočtový deficit na hospodářství. Ukazuje se, že toto téma zkoumá mnoho ekonomů a existují v tomto oboru konkurující myšlenkové školy. Takže, než budeme moci rozhodnout, co si máme počít s rozpočtovým schodkem, musíme nastudovat teoretickou literaturu o makroekonomice. Tak jako ve fyzice, i ve společenských vědách je nutný základní teoretický výzkum. Aplikovaný výzkum je také důležitý, ale je nutno ho postavit na teoretické základně.

    Komunistický režim se obával sociálních věd, protože z vědeckých pokusů analyzovat způsob, jak společnost ve skutečnosti funguje, by vyplynulo, že systém postrádá legitimitu. Pro seriózní sociální vědce by vůbec nebylo obtížné ukázat, že stalinistický systém měl velmi málo společného s Marxovou vizí beztřídní společnosti, se státem, který "odumírá". Namísto toho se jen marxismus stal oficiálním státním náboženstvím, které se jmenovalo marxismus-leninismus. Sociální vědci mohli poukázat na to, že upadá hospodářství, že umírá životní prostředí a že je systém stále nepopulárnější. Komunisté však dávali přednost tomu skandovat stará marxisticko-leninská hesla, v která už ani sami nevěřili, namísto toho, aby dovolili výzkumníkům seiózně zjišťovat, jak společnost vlastně funguje.

    Mnoho dnešních nesnášenlivých českých studentů společenských věd se dobře naučilo skandovat hesla, i když jsou to neoliberalistická hesla, už to nejsou marxisticko-leninská hesla. Na rozdíl od předchozího režimu, někteří tito studenti skutečně věří heslům, která skandují. Demokracie v České republice bude bezpečněji zajištěna teprve tehdy, až budou studenti otevřeně nabádání svými univerzitními profesory, aby seriózně a otevřeně analyzovali, jak společnost funguje, a až přestanou opakovat stará hesla a fráze.

    Steven Saxonberg


    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|