Kdo je vlastně v ČR osvícený?
President Havel se nechal slyšet, že to je těch dvacet procent lidí, kteří
volili v druhém kole senátních voleb. Trochu to přehnal, protože mnozí z
nich žádnou osvícenost neprojevili, protože určitě volili jinou stranu než
on.
Jiný názor zastává Vladimír Kučera, který v MF Dnes (24.11. 1998) píše:
"Možná těch osmdesát procent má jednoduše "po selském rozumu" pocit, že
Senát je zbytečnost. Zvlášť, když vidí, jak se z původní "řady moudrých
osobností", jak ho zpočátku prezentoval také Václav Havel, změnil v sadu
křesel, o něž se prestižně perou straničtí politici. V kteréžto rvačce si i
pan prezident už vybral své gladiátory. Byť nás neustále přesvědčoval, že
on se vznáší nad stranami jako blahovolný pánbíček nad vodami.
Dlouhodobou
historickou zkušenost se Senátem nemáme, nepočítáme-li komickou senátní
epizodu první republiky. A těch pár let současné existence druhé komory?
Nic moc. Možná též ti "méně osvícení" si pomysleli, že kandidáti jsou jeden
za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet, a proč se kvůli nim trmácet v mrazu?"
Je rovněž možné, že těch osmdesát procent zlomilo nad politiky hůl, ačkoli
vyloučit se nedá ani to, že to s jejich neosvíceností není tak hrozné a tu
hůl teprve hledají. A nebudou mít jistě potíž najít dost těch o něž jí
mohou přerazit.
Například ve Vimperku se vaří krev. Nejen, že tam jistý podnikatel koupil
kasárna a pozemky za 51 miliónů, které nezaplatil, ale navíc jsou dva
státní úředníci, důstojník politického presidia a krajský státní zástupce z
Tábora obviněni ze snahy trochu se na létajících milionech přiživit,
výměnou za slib, že vyšetřování této transakce bude zahráno do autu.
V deníku Slovo z 25.11. 1998 o tom píší Ludmila Mlsová a Vlaďka Hradská:
"Ministerstvo obrany přišlo o 51 miliónů. Z tendru vypsaného
ministerstvem vyšel (táborský podnikatel) jako vítěz, který za lukrativní
objekty a pozemky ve středu města nabídl nejvíce. Po podepsání smlouvy se
zavázal, že do doby finančního vyrovnání nepřevede nemovitosti na třetí
osobu. Obratem ruky však kasárna po částech rozprodal. Případem se zabýval
Krajský úřad vyšetřování v Českých Budějovicích. Pro podvodné jednání se
však údajně nenašlo dostatek důkazů a věc skončila u policejního
vyšetřovatele v Prachaticích. Měsíc poté, kdy prachatičtí policisté
obvinili podnikatele z trestného činu poškozování věřitele, se však dostala
komplikovaná kauza na stůl kriminalistů podruhé. Tentokrát se na policii
vydal sám podnikatel, který oznámil své vydírání dvěma vysokými státními
úředníky, krajským státním zástupcem a majorem z majetkové sekce
ředitelství kriminální policie, oba původem z Táborska. Ti mu měli výměnou
za dva miliony korun nabídnout beztrestnost. Nakonec však prý chtěli víc, a
proto se minulý čtvrtek za státním zástupcem vypravil podnikatel nejen s
200 tisíci v aktovce, ale i s policií v zádech. Zatímco státní zástupce
skončil ve vazbě s obviněním za trestný čin vydírání a přijímání úplatků,
jeho kolega je zatím vyšetřován na svobodě."
Je jistě trestněhodné, když se státní úředníci do něčeho takového namočí.
Jenže ke koupi a nezaplacení došlo v roce nebo kolem roku 1994. V té době
prokázala tehdejší Klausovy vlády, naprostou neschopnost vytvořit systém
který by zamezil machinacím se státním majetkem. Buďme optimisty a
nemluvme o úmyslu.
Smyslem privatizace, jejíž spěch byl ovšem podmíněn daleko víc
ideologickými poučkami než skutečnou potřebou, bylo převést ekonomiku z
vlastnictví státu, který ji údajně řídit neumí do soukromých rukou, kde je
tomu naopak. Soudný člověk by očekával, že se vláda pokusí prodat podniky
za co nejvýhodnější ceny a že získané prostředky půjdou do státní pokladny,
kde je pak budou dále rozmnožovat daně plynoucí z prosperujícího soukromého
sektoru.
Jak známo, čeští politikové se dost dlouho nadýmali pýchou, že dělají něco,
co nikde jinde nedělali. To je asi pravda, ale může to být tím, že jsou
jinde chytřejší. Nicméně tato pávovitost zamlžovala jeden naprosto
nezvratitelný fakt: jakmile se dospěje do koncovky, v níž je cena
dohodnuta, smlouva připravena a pero namočené v kalamáři k jejímu podpisu
nastupují dlouho a leckde dobře zavedené zvyky reálného kapitalismu.
Nejlepší bude malý příklad: Kapitalistické město prodává pozemek a občan X
nabídne v dražbě nejvíc. Aby se koupě uskutečnila, musí mít X legálně
platný přípis z banky, že jsem tam kupní cenu buď složil celou, nebo že mu
táž peníze poskytne. Banka si transakci s panem X pojistí. Bude na něm
požadovat zálohu, řekněme 10% ceny nebo majetek podobné hodnoty pro
případ, že by jí nakonec pozemek zůstal na krku. V okamžiku, kdy je
financování zajištěno se právník pana X spojí s městem a bankou a sestaví
smlouvu jejímž jádrem je, že
pozemek skutečně patří městu a je převoditelný na kupce za dohodnutou cenu,
město dostane kupní cenu v okamžiku podpisu smlouvy (podpis a peníze z
ručka do ručky) a
okamžikem převodu nemá město k panu X a on k němu žádné závazky.
Ať již je pak osud pozemku jakýkoli, město dostane svoje a je mu srdečně
jedno, jak se banka a pan X dál i dohodnou. Ten může pozemek dál prodat
komu chce, ale banka musí souhlasit s podmínkami prodeje, aby nepřišla o
peníze.
Doufám, že čtenář tento nenáročný příklad pochopil. Stavím totiž na tom
myšlenku, když taková věc nedělá potíž laikům, tak tuplem neměla být mimo
chápání Klause a jeho ministrů.
Troufám si tvrdit, že bylo povinností vlády a jejího předsedy zajistit,
aby každá prodejní smlouva týkající se státního majetku obsahovala
klausuli, že prodejní cena musí být složena při podpisu smlouvy a dále, že
pokud půjčky poskytují státem kontrolované banky, je jejich povinností
vykonávat kontrolu nad předmětem prodeje do té doby než je půjčka
vyrovnána.
To, že se pokaždé nepodaří prodat za maximální cenu se dá pochopit.
Nedostat však do státní pokladny dohodnutou cenu a současně přijít o
předmět prodeje, se dá v nejlepším případě označit jako hlupáctví a
nechopnost. Tvrdí-li pak takoví lidé, že všechno vlastně bylo v pořádku a
že je načase, aby se vrátili k moci, jde o aroganci nad níž se chce člověku
zvracet. To je možná stav v němž mnozí z těch 80% nezůčastněných nechtěli
mezi lidi.
