Lustrace, nebo spravedlnost?
26. 04. 1997
Psáno pro britský časopis Prospect.
Karl R. Popper v jednom svém eseji poznamenal, že liberální sen - stvořit liberální společnost na zelené louce - je skutečně pouhým snem. Instituce kotví v tradici, a pokud tradice schází, mohou fungovat dokonce proti svému určení.
Lustrace jsou hezkým příkladem, jak přesný byl Popperův postřeh. Moderní liberální demokracie stojí a padají s institutem občanství. Koncept rovných (lidských) práv je pilířem, bez něhož by se společenská stabilita zhroutila. Ústavní zakotvení lidských práv, jejich přezkoumatelnost ústavním soudem a šance dovolávat se jich dokonce proti státu je základem politiky ústavního konsensu, která přispěla podstatnou měrou k nevídané stabilitě západních demokracií po druhé světové válce.
Postkomunistické země s univerzálním konceptem občanství praktickou zkušenost neměly. V nich bylo občanství vždy kvalifikované: určité skupiny občanů si byly "ještě rovnější", řečeno s Orwellem. Mocenské zvraty byly spojeny s přerozdělením privilegií. Např. v českých zemích jsme v tomto století zažili pět převratů: 1918, 1938, 1948, 1968, 1989. Každý z těchto převratů neznamenal pouhou změnu vlády, ale znamenal i změnu statutu pro celé skupiny obyvatel.. Změna byla hluboká: co bylo mravné před převratem (třeba loajalita k císaři před rokem 1918), bylo po převratu nemravné.
Převraty nevedly ke spravedlivé společnosti: "losers" nepovažovali nové uspořádání za spravedlivé, a měli pro to dobré důvody. Samozřejmě, ve společnosti se tím okamžitě vytvořilo napětí. Po roce 1918 se Němci žijící v Čechách cítili poškozeni tím, že nemohli uplatnit stejné právo na sebeurčení, které pro sebe nárokovali Češi. Vedlo to k jejich odcizení od českého státu (měli v něm statut menšiny, nikoliv "státního národa") a k nadšenému přijetí Hitlerova národního socialismu. Jejich vyhnání po druhé světové válce je dodnes nezahojenou ranou, která komplikuje vztahy mezi Čechy a Němci.
Zrod demokracií po první světové válce nevedl ke komplikacím pouze ve východní Evropě. I na západě procházely nově vzniklé demokracie hlubokým úpadkem. Fráze o volném působení tržních sil a přežití nejschopnějších zakrývaly neochotu řešit sociální konflikt a hlubokou korupci veřejného života. Kult síly vedl k tomu, že dělba a kontrola moci byla vnímána jako slabost. Politici získávali podporu společnosti mobilizačními technikami: politika, to bylo umění štěpit společnost na přátele a nepřátele (Carl Schmitt). Demokratické režimy se začaly hroutit pod tlakem populistů, schopných mobilizovat masy.
Po roce 1945 měla většina západních politiků přímou zkušenost s krachem demokracií mezi světovými válkami. Základní liberální hodnoty proto prožily neobvyklou renesanci: kontrola moci se zase stala otázkou č. 1. Nezměnily se proto jenom ústavní systémy (moc parlamentu se redukovala ve prospěch vlády, vzniklo moderní ústavní soudnictví), ale změnil se styl politiky: místo politiky konfrontace nastoupila politika ústavního konsensu. Dobrý politik není ten, kdo soupeře zašlape do země, ale ten, kdo dokáže z tříště konfliktních zájmů vyhmátnout nejvyššího společného jmenovatele.
V roce 1989 spadla železná opona. Disidenti, politická opozice ve východním bloku, se prakticky přes noc dostali k politické moci. Přesněji: k moci se dostala umírněná (liberální) část disentu, která hájila lidská práva, nevedla džihád proti komunistům. Náhle mohli uskutečňovat svůj liberální sen: přetvořit své země na moderní liberální demokracie.
Co však s bývalými komunisty? Pro liberální disidenty to bylo jasné: je třeba konečně zastavit kolotoč křivd. Má-li se podařit (konečně!) založit právní stát, musí se i s minulostí účtovat podle práva. I bývalí komunisté jsou občany, a jejich občanství nesmí být "kvalifikované".
To bylo, pochopitelně, politicky velmi zranitelné stanovisko. Na počátku revoluce se ještě nediferencovalo, na revoluci se podíleli i komunisté. S postupem času se však společnost začala štěpit. Jednotu odporu proti komunistickému režimu vystřídal spor o cestu, kudy mezi prosperující, svobodné země. Jako vždy v porevoluční době, šlo také o boj o moc, která v podmínkách masové privatizace zestátněných ekonomik znamenala jedinečnou šanci zbohatnout.
Při zavádění kapitalismu však neměli všichni stejnou startovní čáru. Nešlo o peníze, komunistický režim byl založen na "naturálních" privilegiích. Klíčovým kapitálem byly znalosti a konexe: ty však měla především flexibilní část bývalé nomenklatury. Nejednalo se o pracovníky aparátu strany, ale o členy strany v bankách, vedení podniků, zahraničním obchodě atd. Managementy podniků měly už před revolucí k podnikům pseudovlastnický vztah - teď najednou dostaly šanci, svoje "entitlements" legalizovat. Veřejnost jen zírala, jak se hlasatelé beztřídní společnosti mění jako kouzlem na kapitalisty.
Není divu, že ve veřejnosti toto "kouzlo" vzbudilo vlnu nevole. V tisku se, po pádu cenzury, začaly objevovat zprávy o tom, co se ve skutečnosti v komunistickém režimu dělo. Většina občanů, která se v minulém režimu neodvážila veřejně demonstrovat nesouhlas, chtěla zadoustiučinění za své ponížení. Obětního beránka. Patří k smutné logice kyvadlového pohybu mocenských zvratů, že první novinář, který začal psát nejdivočejší články požadující potrestání všech komunistů (a odsuzující i ty disidenty, kteří byli někdy členy strany) - byl bývalý agent Státní bezpečnosti.
Politický kapitál, který se takto ve společnosti akumuloval, byl nepřehlédnutelný. V Československu se ho chopili politici, kteří se hlásili ke konzervativismu a k "pravici". Mnozí z nich, jak už to bývá, byli buď bývalí komunisté nebo lidé, kteří se v komunistickém režimu neodvážili ani pípnout. Pustili se, pět minut po dvanácté, do boje s mrtvým nepřítelem. Jejich radikalita rostla úměrně s tím, kolik másla měli na hlavě. Argument byl jasný: nepotrestáme-li "původce zla", neodradíme nové totalitáře od jejich pokusů chopit s moci.
Argument je falešný z řady důvodů. Za prvé, je nehistorický. Předpokládá, že lidé, kteří se podporovali převzetí moci komunisty, chtěli "páchat zlo". To je ovšem omyl: po válce, po osvobození od fašismu, a zklamání z Mnichova byli komunisté symbolem "lepší" demokracie, té lidové. Lidé se nechali svést, vždyť sami vůdcové netušili, k jakým koncům vyřazení kontroly moci povede.
Za druhé, nejhorší porušování práv se dělo v padesátých letech. Na konci osmdesátých let byly komunistické režimy spíš unavenými oligokraciemi než totalitními režimy. Mezi jejich oběti patřilo i mnoho komunistů. Koho tedy bylo třeba potrestat? Členy vedení komunistických stran? Všechny členy komunistické strany? Občany, kteří chodili k volbám, a dávali tak režimu zdání legitimity? Nebo jenom ty, kteří spáchali trestné činy?
Za třetí, je vůbec hledání "obětního beránka" řešením kocoviny po komunistickém režimu? Prochází dělicí čára mezi dobrem a zlem mezi lidmi, nebo spíš srdcem každého člověka? Byl Gorbačov reformátor, který osvobodil svět, nebo komunistický aparátčík, který byl ve straně v době, kdy páchala zločiny? Nebo obojí? Neměli jsme spíš zpytovat vlastní svědomí, jak jsme v minulém režimu obstáli? Vždyť nebylo možné žít 40 (či 70) let v režimu a neumazat se stykem s ním!
Lustrace se však ukázaly jako šikovný nástroj v politickém zápase. Jaké zpytování svědomí! "Pravice" v Československu se rozhodla si pomocí lustrací získat veřejnost, kterou rozčilovaly zprávy, jak se bývalá "nomenklatura" mění na kapitalisty. Ve skutečnosti se v nových poměrech nejlépe orientovala "pragmatická" část nižších pater nomenklatury, která měla na nezákonnostech bývalého režimu malý podíl, protože o politice strany nerozhodovala.
Lustrační zákon byl do parlamentu předložen v podobě, která plnila racionální účel: ochránit důležitá místa ve státní správě před lidmi, kteří se podíleli na nezákonostech minulého režimu. Ten podíl jim bylo třeba prokázat. "Pravice" ho v parlamentu změnila tak, že se vztahoval na členy určitých organizací, bez ohledu na to, jestli se něčím provinili nebo ne. Jinými slovy, celé skupině občanů byla upřena rovná práva. Dokonce proti mezinárodním závazkům, kterými se nový stát zavázal v ústavě řídit.
Liberální disidenti se postavili proti lustracím. Ne proto, že chtěli krýt kolaboranty ve vlastních řadách (argument, který použila Anne Applebaum ve svém článku Postcommunist Blues, Prospect, April 1996, je urážlivý, dvojnásob vůči Michnikovi). Vnímali lustrace jako součást populistické konfrontační politiky, založené, tak jako v letech po první světové válce, na štěpení společnosti. Obávali se, že konfrontační politický styl může společnost polarizovat natolik, že konflikt nebude možné řešit v rámci demokratických institucí. Nebyly to liché obavy: konfrontační nacionalistická politika vedla k balkánské válce, demokratické instituce mizí v Bělorusku, konflikt na Slovensku se blíží k mezníku, kdy ho už bude stěží možno řešit v rámci demokratických institucí. Proces rozštěpení společnosti trvá určitou dobu: nezapomeňme, že mezi koncem první světové války a nástupem Hitlera uplynulo 15 let.
Disidenti prohráli. Společnost nechápala, že lustrace jsou ve skutečnosti návratem k politice "třídního boje", pouze s jinými znaménky. Nechápala, že politika ústavního konsensu vyžaduje, aby občanská práva byla omezena pouze výrokem soudu. Disidenti se pro ni stali "ochránci komunistů", celá revoluce domluveným komplotem. Politická strana, kterou v České republice vedli disidenti, přišla po lustračním zákoně o 2/3 členů - a podporu veřejnosti.
Inu, Popper měl pravdu: společnost bez liberální tradice obtížně chápe, že jenom politika ústavního konsensu, politika bez nenávisti, garantuje její stabilitu. O to smutněji jsme však sledovali západní intelektuály, kteří svými argumenty o "mravní očistě" společnosti dávali pravicovým radikálům požehnání k jejich vnášení nenávisti do společnosti. Zajímalo by mne: přijala by britská veřejnost argumenty Rogera Scrutona nebo Anne Applebaum v případě, kdyby vyčítali Nelsonu Mandelovi, že neočistil společnost od bývalých stoupenců apartheidu?
Václav Žák (1945)
(Václav Žák vystudoval jadernou fyziku, působil jako počítačový odborník, neoficiálně studoval filozofii, historii a politologii, podepsal Chartu 77, v letech 1990 - 1991 byl místopředsedou České národní rady.)
