Svědectví Olgy Šulcové
14. srpna 1992
Byl to zcela ojedinělý zážitek. Lidí, kteří něco takového uvidí na své vlastní oči, není nikde na světě příliš mnoho. Předem ohlášeni z úřadu, jemuž se dneska říká BIS (anebo také ef bí áj) přišli k nám domů v polovině května 1990 tři muži s kufříky a taškami. U dveří se zuli, a pak s přístroji, které měly anténky a různě pípaly. začali se v ponožkách plazit po zemi a vylézat na nábytek. Decimetr po decimetru ohledávali podlahy, stěny i stropy našeho bytu. Velice delikátní záležitost. Zvlášť když se po několika hodinách tohoto snažení ukázalo, že odposlouchávací mikrofon byl zabudován do podlahy pod gaučem, na měž jsem s mužem léta spali. Stáří přístroje, jenž od pohledu připomínal zanedbanou krabičku od sirek, odhadli ti specialisté na víc než deset roků.
"Po všech diskusích kolem agentů bude možná znít neuvěřitelně, že zpravodajské služby přibližně 80 procent informací získávají pomocí zpravodajské techniky," píše na straně 116 své vzpomínkové knížky "Ministerstvo strachu?" předlistopadový náměstek federálního ministerstva vnitra generál Lorenc. O kus dál pak konstatuje: "Občan má proti profesionální organizaci málo šancí." To mohu potvrdit. Platí to i dnes.
V rozporu s lustračním zákonem otiskl deník Metropolitan ve čtvrtek 30. dubna 1992 (stejně jako tentýž den Telegraf a později i některé další listy) seznam čs. novinářů, vylustrovaných v kategorii agent. V tomto seznamu jsem i já. Tentýž deník uveřejnil půl roku předtím "Jmenný seznam režimu nepřátelských osob, které na jaře 1989 odsouhlasilo oddělení ÚV KSSS ústřednímu výboru KSČ". Mezi 178 osobami, které měly být za krizové situace v zemi hbitě zajištěny, je mé jméno rovněž. Kromě toho figuruje také na tzv. Černé listině z roku 1971, již na pokračováni otiskovaly loni Lidové noviny.
"Existuje nějaký seznam, na kterém nejsi?" zajímala se dcera.
Napsala jsem třicetiřádkové prohlášení a to jsem navečer v neděli 3. května roznesla po pražských redakcích. Bylo-li to v tehdejší atmosféře něco platné, nevím. Uváděla jsem v něm mj: "Po svém nesouhlasu s invazí v osmašedesátém jsem se živila jako dělnice v nepřetržitém provozu v chemičce, pak jako dělnice při protektorování pneumatik, později jsem pracovala v tiskárně, z toho deset let v polonočním provozu. K novinám jsem se po jedenadvaceti letech vrátila v roce 1991. Od roku 1984 do října 1989 jsem vydávala čtvrtletní samizdat "Ze zásuvky i z bloku", který systematicky kritizoval tehdejší režim ve všech jeho podobách, a expedovala jsem jej do zahraničí, kde mnoho textů z něho přetiskovaly exilové časopisy. Zprostředkovala jsem cestu na Západ i jiným rukopisům, mezi nimiž byl například překlad Hayekovy knihy "Cesta do otroctví" z pera dnešního ministra Tomáše Ježka. Po léta jsem rozšiřovala celé balíky exilové literatury, kterou do Prahy v hojném množství a s rizikem vozil současný maďarský velvyslanec Gyorgy Varga.
Psala jsem do exilového časopisu Listy a spolupracovala jsem se Svobodnou Evropou. Patřila jsem mezi první redaktory samizdatových Lidových novin. Věděla jsem o různých chartovních aktivitách (v některých jsem také fungovala) a o spojeních do zahraničí. Nikdy jsem nic z toho neprozradila, žádný závazek ke spolupráci s StB jsem nepodepsala."
Mé prohlášení uveřejnily deníky Svobodné slovo, Rudé právo, Lidové noviny a Právo lidu. Metropolitan ani Telegraf to nepokládaly za nutné.
(...)
Ve svém pozdějším dopise napsal můj muž tehdejší předsedkyni České národní rady D. Burešové: "Vážená paní předsedkyně, velmi oceňuji Váš uvážlivý přístup ke zveřejňování výsledků lustrací, zejména akcent na individuální zkoumání jednotlivých případů. Jméno mé ženy se v rozmezí několika měsíců octlo na dvou tajně bezpečnostních seznamech, a to diametrálně odlišných. V prvém případě šlo o seznam "režimu nepřátelských osob", a ve druhém o seznam "novinářů - agentů". Veškeré zacházení Státní bezpečnosti s mou ženou (a také se mnou) odpovídalo od našich podpisů Charty 77 až do listopadu 1989 seznamu prvnímu. Zvláště vůči mé ženě používala Stb velice nevybíravých metod: zadržování a výslechy po noční směně v ranních hodinách, nasazování pout, několikadenní pobyty v cele předběžného zadržení, výhrůžky týkající se našich dětí, výslechy mnoha osob z manželčina pracoviště se snahou ji zastrašit, anebo na ni "něco najít". (...) Všecek ten nátlak a zastrašování mé ženy měly jediný cíl: získat její podpis jako spolupracovnice StB. Žena to kategoricky odmítla. (...) Myslím, že FBIS špatně plní svou úlohu, když mechanicky přebírá záměrně zkreslené, neúplné a tím nedůvěryhodné údaje StB, navíc vytržené ze všech souvislostí. Tím vlastně 'tvrdě tlačí ke zdi' mnoho jejích dřívějších obětí. Má žena na mnohaleté represe nejenom existenčně, ale především zdravotně těžce doplatila. Byla ve stavu nemocných po velkou část let 88, 89 i 90. Její zdravotní stav se hlavně zhoršil v roce 1988, kdy nedlouho po vážné operaci byla na 96 hodin zadržena v ruzyňské věznici, dostala tam silný žlučníkový záchvat a musela se v tomtéž roce podrobit ještě další operaci. Je paradoxní, že po tom všem a v nových poměrech je fakticky v rukou StB dodnes!"
