pondělí 11. ledna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv z ČR Odkazy:
  • Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby Britské listy ještě jednou:
  • Jsou Britské listy pro společnost v ČR nepřijatelné? (Tomáš Pecina) Sdělovací prostředky:
  • Další "revoluce" v České televizi (JČ) Role ústavních institucí ČR:
  • Český senát by mohl sehrát životně důležitou roli (Andrew Stroehlein) Lustrace:
  • Cibulkovy seznamy jsou nespolehlivé, ale Češi je potřebovali, aby se nečím očistili (Jan Mezdříč) Mladá fronta Dnes:
  • Tony Blair "exkluzívně pro MFD". Ale dělají se takhle - moderním způsobem - rozhovory? (Jan Čulík) Britská politika:
  • Britský ministr zahraničí Robin Cook - opilec a donchuán? (JČ)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Tony Blair "exkluzívně pro MFD". Ale dělají se takhle moderním způsobem rozhovory?

    Jan Čulík

    V pátek 8. ledna zveřejnila Mladá fronta Dnes krátký rozhovor s britským premiérem Tony Blairem. Zařídil ho Jan Rybář.

    Jan Rybář byl ve školním roce 1995-1996 postgraduálním studentem v Glasgow, na univerzitách Strathclyde a Glasgow University, Vypracoval informativní diplomovou práci o Severním Irsku. V Británii se orientuje dobře.

    Pro MFD je jeho přítomnost v redakci určitě přínosem, protože na rozdíl od jiných novinářů není Jan Rybář v žádném případě omezen jen na vnímání České republiky - není z těch žurnalistů, které by ani nenapadlo, spojit se s někým mimo hranice ČR, protože to je "cizina", to už není vlastně "náš", "autentický" svět. Pracoval kdysi pro Lidové noviny, posléze z nich po jednom z tehdejších "pravicových pučů" s kolegy odešel. Má dost velké zkušenosti z novinářské práce z Ruska. Není mu ještě třicet.

    Je nutno vzdát chválu Rybářově iniciativě, že ho napadlo obrátit se na Tonyho Blaira z otázkami.

    Na titulní straně Britských listů máme noticku o tom, jak český ministr školství Eduard Zeman odmítl odpovědět velmi čtenému internetovému časopisu Svět Namodro na závažné, legitimní otázky o tom, co hodlá vláda dělat, aby české školství nezaostalo při šíření moderních technologií a znalostí o nich pro české školáky a studenty.

    Ppro britského premiéra Tonyho Blaira musí být deník MFD v jakési České republice asi stokrát obskurnější publikací než Svět Namodro pro Eduarda Zemana. Přesto však, jak se zdá, Blairovi poradci Rybářovy otázky nehodili do koše a Blair na ně celkem zdvořile, i když nepříliš objevně, odpověděl. Nemohli by se z této, alespoň povrchní zdvořilosti vůči novinářům poučit od západních politiků i čeští ministři?

    Jak ale vést rozhovory s politiky, které přinesou něco objevného?

    Nicméně, Rybářův rozhovor s Tony Blairem pro Mladou frontu Dnes je zklamáním. Neříká totiž skoro vůbec nic nového. Vyvolává vážné pochybnosti o korespondenční metodě provádění interviewů. Pošleme-li politikovi do zahraničí otázky a necháme mu na libovůli, aby na ně odpověděl, jak chce, nemáme totiž možnost přerušit jeho případné nehoráznosti či propagandistické žvanění doplňující otázkou. Rybářův rozhovor s Blairem jasně ukazuje, že neprovádí-li se rozhovor na místě, bez novinářovy možnosti politika přerušovat, nemá asi vůbec smysl rozhovory dělat. (Kromě jednoho vedlejšího smyslu, viz níže.) Pokud není Mladá fronta Dnes ochotna financovat Rybářovi cestu do Londýna za Blairem, celá věc je promarněním peněz i energie.

    Řekněme to cynicky: Jan Rybář byl nucen uplatnit vůči Blairovi stejně chabý reportérský postoj, jaký uplatňuje většina českých novinářů vůči českým politikům, a dostalo se mu stejně chabých odpovědí: Blair vytvořil pro MFD propagandistickou "stranickopolitickou pětiminutovku".

    Blairovy odpovědi jsou nic neříkající. Jsou vlastně dobrou ukázkou toho, proč začíná Blairova vláda v Británii ztrácet popularitu - Blairovi lidé se soustřeďují s nejvyšším úsilím na perfektnost prezentace, avšak co do podstaty praktické politiky jejich vlády, ta jaksi vymizela. Jistě, musíme v rámci férovosti přiznat, že Blair mluví do zahraničí, k lidem, jaké nezná, a Rybář nemá v MFD dostatečné množství prostoru, aby dokázal lidem vysvětlit, o co v Británii v současnosti jde a čím to může být relevantní pro lidi v ČR.

    Nedostatečnost Blairových odpovědí

    Komická je v Rybářově rozhovoru Blairova odpověď na otázku, co je to tedy vlastně ona tak Blairem prosazovaná "Třetí cesta". Čeští čtenáří vědí, že výraz "třetí cesta" má určitou vazbu na československé komunistické reformisty. Nejsem si jist, zda to ví Tony Blair.

    Nejprve Blair odpovídá na Rybářovu otázku tímto prázdným, obecným odstavcem:

    Dovolte mi nejdříve vysvětlit, co mám na mysli třetí cestou. Je to modernizovaná sociální demokracie, zcela oddaná svému závazku k sociální spravedlnosti a cílům levého středu, ale pružná a novátorská, pokud jde o prostředky, jak toho dosáhnout. Tedy ano, je to soubor cílů a hodnot, jimiž se řídí modernizační program nové Labouristické strany v Británii. Ale tyto záměry a cíle nejsou v žádném případě jen výlučně britské. To, co nazýváme třetí cestou, rozvíjejí a následují v mnoha jiných zemích, v Evropě i mimo ni, kde sterilní staré argumenty staré levice a nové pravice byly odmítnuty ve prospěch nové politiky.

    Opravdu je tomu tak? V dnešní Labouristické straně se proniká na povrch tolik rozporů, že to trochu vypadá, že labouristé jsou vlastně možná jen tradiční sociální demokracií (které tlak mezinárodních finančních trhů a Bruselu odebraly právo příliš silně v zemi rozhodovat), která je nyní stále intenzívněji nespokojena s tím, že ji unesl jakýsi Tony Blair, který se kdysi prý vyjádřil, že by stejně tak dobře býval mohl být konzervativním politikem.

    Posléze se v odpovědi na další otázku k věci Blair vrací, údajně "konkrétněji":

    Přinášíme Británii vůbec první minimální mzdu a současně snižujeme daň z podnikatelských zisků na vůbec nejnižší úroveň, abychom povzbudili investice. Přistoupili jsme k Novému údělu, abychom se vypořádali s tragédií nezaměstnanosti mládeže, nyní na nejnižší úrovni za dvacet let, a zároveň jsme poskytli Bank of England nezávislost, která pomohla ke snížení dlouhodobých úrokových sazeb na úroveň, jíž dosahovaly naposledy před 35 lety. Našli jsme dodatečných čtyřicet miliard liber na investice do vzdělání a zdravotnictví, přičemž jsme snížili o 20 miliard liber roční úroveň půjček, kterou jsme zdědili po konzervativcích. Jsem tedy rád, že nemůžeme být zaškatulkováni do starých kategorií. Důležité je to, co funguje. To je také, co myslíme třetí cestou. Na tom není nic vágního.

    Tento výčet konkrétních politických kroků, které Blairova vláda učinila, přirozeně vůbec netvoří žádnou novou politickou ideologii či filozofii. Blair zde volně žvaní. Přitom jeho propagandistická sebechvála, co všechno jeho vláda učinila dobrého, skrývá celou řadu kontroverzních otázek:

  • Blairovci skutečně zavádějí v Británii poprvé minimální mzdu: konzervativnější občané se obávají, že to povede k nezaměstnanosti, protože lidé, kteří dosud pobírali menší platy, než je minimální mzda, budou prostě propuštěni. Naopak levicověji orientovaným občanům a odborovým svazům je Blairem navrhovaná minimální mzda příliš nízká.

  • Blairova vláda skutečně poskytla britské ústřední bance nezávislé pravomoci k určování úrokových měr podle stavu ekonomiky. Tak to ovšem funguje v mnoha zemích světa, činit toto rozhodnutí součástí jakési filozofie "Třetí cesty" je naprostý nesmysl. Velkou otázkou bude, až začne britská ústřední banka činit fiskální rozhodnutí, které povedou ke zvyšování nezaměstnanosti v zemi - občané si hněv vylijí na politiky, kteří ovšem nad bankou nebudou mít žádnou moc. Bude to třaskavá situace. Jejímu líčení se v sebeoslavné odpovědi Blair vyhnul, a Rybář mu ji nepřipomenul.

  • To, že v Británii dosti výrazně poslední dobou poklesly úrokové míry, nemůže být připisováno labouristům jako zásluha, neboť je to důsledkem úspěšné konzervativní hospodářské politiky, za kterou by měla být země velmi vděčna bývalému konzervativnímu ministru financí Kennethu Clarkovi, který je skutečně chytrý jak opice a vedl vynikající hospodářskou politiku, jakou Británie nezažila za mnoho let, a už asi nezažije. - Typickou ukázkou hlouposti britských konzervativců bylo, že po pádu Johna Majora si Clarka nezvolili novým šéfem strany - přitom Clark byl jediný konzervativec, kterého se labouristi bojí jako čert kříže, protože ten by dokázal konzervativcům vyhrát volby. (Byl naprosto v britské politice marginalizován a jeho místo převzaly nuly jako William Hague.)

  • To, že se labouristům podařilo snížit státní zadluženost (nikoliv, Jane Rybáři, půjčky) o 20 miliard liber, to je opět důsledkem velmi úspěšné předchozí hospodářské politiky Kennethe Clarka, jejíž pozitivní vliv nyní už ale končí.

    Obecně se nyní v Británii očekává hospodářský útlum. Je velkou otázkou zda se s ním labouristé dokáží vyrovnat tak inteligentně, jak by to asi uměl Kenneth Clarke. Vychvalovat sama sebe, že jsem snížil státní zadluženost o 20 miliard liber, a ještě to činit součástí jakési vágní filozofie "Třetí cesty", je absolutní nesmysl. Škoda, že to nemohl Jan Rybář Blairovi na místě vytknout.

    Blair se dále v písemných odpovědích na otázky Jana Rybáře chvástá, že labouristé "snížili podnikatelské daně". Vyhnul se tomu, že naopak velmi energicky zrušili labouristé daňové úlevy zejména na soukromé starobní zabezpečení a soukromé penzijní fondy, které jsou v Británii velmi významnou součástí ekonomiky. Toto zvýšení zdanění bylo tak razantní, že se vyskytly obavy, že některé penzijní fondy nebudou nyní schopny občanům vyplácet uspokojivé starobní penze.

    Blair se chválí, že jeho vláda snížila podnikatelské daně, v odpovědi na Rybářovu otázku, není-li jeho vláda příliš pravicová. Nezdá se mi, že by snižování podnikatelských daní bylo "nepravicovým" opatřením. Vypadá to, že si Blair tuto otázku, než na ni začal odpovídat, ani pořádně nepřečetl.

    Všechny ty otázky a odpovědi se dají označit anglickým slovem "anodyne", neškodné, mlhavé, chlácholící, utišující. Typicky blairovské.

    Jak se dnes dělají rozhovory

    Moderní žurnalistika, zejména anglosaská, už dávno netiskne pasívní přepis interviewů formou otázka - odpověď. Rozhovory se zpracovávají do novinářova souvislého textu, v němž autor rozhovoru používá vlastní subjektivní postřehy a analýzy. (Viz např. rozhovor listu Scotsman s Václavem Havlem, při příležitosti Havlovy návštěvy Glasgowa. Tento, nyní všeobecně - nikoliv však v českých sdělovacích prostředcích - používaný formát (sám jsem ho nedávno použil v tomto článku) je daleko výhodnější, neboť by býval Janu Rybářovi poskytl možnost Blairovo propagandistické řečnění uvést svým komentářem do kontextu a na pravou míru.

    Cituji na ukázku pár odstavců z rozsáhlého rozhovoru, napsaného tímto moderním, "subjektivním" způsobem. Je to rozhovor s americkým hercem Kelseym Grammerem, mezinárodní hvězdou, představitelem psychiatra Frasiera Crana v  inteligentním komediálním americkém televizním seriálu Frasier (bohužel se pokud vím tento seriál v českých televizích nedává, pravděpodobně by bylo příliš nákladné ho koupit?). Rozhovor na čtyři strany velkého formátu vyšel v sobotu v barevném magazínu deníku Guardian:

    (...) Když začnete sbírat informace o Kesley Grammerovi, první skutečnosti, které zjistíte, jsou, že má značně kontroverzní historii. Kontroverze s drogami, s alkoholem a se ženskými. Grammer se to ani nesnaží zakrývat. Napsal o tom dokonce upřímnou, i když místy poněkud patetickou, autobiografii, pod názvem So Far, Zatím. Ale chaos, kterým v minulosti prošel, obklopuje Grammera jako legenda a jde před ním na internetu, v bulvárním tisku a v hollywoodských drbech.

    V současnosti se však Grammer už nelituje. Říká lehce, "Součástí mé denní strany je trochu výsměchu a hanby, zaměřené proti mě. Ale teď už jsem schopen přečíst si o sobě v novinách něco záporného a nebrat to stoprocentně osobně." Je to jedním z důvodů, proč se rozhodl začít poskytovat živé rozhovory na internetu (kelseylive.com) a hovořit se svými fanoušky. "Je to způsob, jímž si beru nazpět kus svého života," konstatuje Kelsey Grammer. (...)

    Samozřejmě, toto je rozhovor s filmovou hvězdou, nikoliv s politkem. Ale je jasné, jak úplně jinak by vypadal Rybářův rozhovor s Tony Blairem, kdyby ho Rybář napsal tímto způsobem, a nikoliv jen mechanicky zredigoval pár Blairových sebeoslavných výroků. Měl by možnost kriticky analyzovat Blairovy výroky, porovnávat je s výroky jiných politiků a uvádět je do obecného kontextu.

    Některé Rybářovy otázky jsou trochu obecné, v jedné z nich Rybář spojuje dvě témata, která spolu nemají mnoho společného:

    Jak odpovídáte těm, kteří vás kritizují za přílišnou pravicovost, a těm, kteří tvrdí, že koncepce "třetí cesty" je příliš vágní?

    Spojovat dvě témata v jedné otázce nikdy není rozumné, neboť to poskytuje interviewovanému politikovi možnost vyhnout se řádné reakci alespoň na jednu z nich.

    Novinář nesmí dávat politikům otázky, kterých mohou zneužít k sebechvále či k propagandě.

    Ptá-li se Rybář Blaira, Je současné silné postavení evropské levice důkazem, že "historie je na jejich straně"?, co proboha očekává, že mu Blair řekne, než sebechválu. Politikům se nesmí v rozhovorech dávat příležitost, aby kritizovali své oponenty a aby se sami chválili.

    Poslední Rybářova otázka Blairovi je neskutečná:

    Jaký je váš největší sen?

    Je to s odpuštěním doprdelismus. Novinář nikdy nesmí politikovi dát příležitost ke šťavnění, jak to nazýval Jiří Voskovec.

    Blairova odpověď na tuto otázku je jen pěnou s minimálním obsahem:

    Jsem otcem tří dětí ve školním věku. Proto bych řekl, že mým největším snem je poskytnout všem mladým lidem to, co chci pro své děti - šanci žít v míru, cítit se bezpečně, být respektován a mít příležitost uplatnit svůj potenciál. Chci, aby vláda nové Labouristické strany usilovala o dosažení těchto záměrů v Británii a napomáhala ve spolupráci s ostatními zeměmi tomu, aby byly tyto cíle dosaženy na celém světě.

    Není možno doufat, že by tento Rybářův rozhovor přístupněji či plastičtěji českým čtenářům objasnil situaci ve Velké Británii, a vysvětlil, jaký kladný či případně odstrašující příklad by si Češi případně z této země měli brát.

    Snad jediná užitečná věc je to, že české čtenáře asi překvapí, jak velkou roli dává Tony Blair na vzdělání. Ovšem zároveň to bagatelizuje tím, že poukazuje na to, že britské školství bylo zatím špatné. Bylo či je horší nebo lepší než školství české? To je otázka, na kterou nemáme spolehlivou odpověď. České školství je biflovací a autoritářské - mnohé britské školy jsou zajisté příliš liberální, takže při podporování rozvoje samostatných názorů se děti nenaučí nic.

    Jenže britská vláda dává velký důraz i na počítačovou gramotnost nejnovějších generací, protože ví, že je to hospodářsky velmi důležité - český ministr školství na otázky na toto téma odmítá odpovídat.

    Celý Rybářův rozhovor s Blairem pro MFD má ale úplně jinou, pro deník MFD daleko významnější funkci. Obsah rozhovoru jekonec konců podružný.

    Nejdůležitější je podtext, který bezpochyby hřejivě zapůsobil na každou zakomplexovanější českou duši.:"Podívejte se, jak významným deníkem je Mladá fronta Dnes. Poskytují ji - nám - rozhovory i takoví velikáni světové politické scény jako je Tony Blair. Kupujte tedy MFD!!"

    Kam ve svých otázkách Blairovi odložil Jan Rybář skandály a potíže Blairovy vlády?

    Tři rezignace v posledních třech týdnech

    Nevím, jak dlouho ležely v Blairově kanceláři Rybářovy otázky. Jenže od posledních předvánočních dní leží na Blairově vládě dosti podstatný stín. Hlavní Blairův ideolog, šedá eminence Blairovy Nové labouristické strany, Tony Mandelson, musel rezignovat, protože nedeklaroval obrovskou bezúročnou půjčku, kterou obdržel od přítele, posléze činitele ministerstva financí Geoffrey Robinsona, na koupi luxusního londýnského čtyřpatrového domu. Geoffrey Robinson také rezignoval. Dále rezignoval tiskový tajemník ministerstva financí Charlie Whelan, o němž se šíří dohady, že to byl právě on, který prozradil novinářům, že Peter Mandelson dostal od Geoffrey Robinsona kontroverzní půjčku.

    Už dost dlouho se šíři dohady o emocionálních rozporech a nenávistech uvnitř Blairova vládního týmu, zejména o údajně rivalitě mezi Blairem a ministrem financí Gordonem Brownem, a o odporu mnoha členů Blairovy vlády vůči příliš "pravicové" politice Petera Mandelsona a Gordona Browna.

    Další problémy Blairovy vlády

    Zdá se, že britští občané začínají po půldruhém roce Blairových Nových labouristů u moci trpět určitým vystřízlivěním.

    Hlavně se Blairovi vyčítá, jak už jsem napsal v těchto poznámkách, a jak dokázal i rozhovorem s Janem Rybářem, že je jeho vláda jen propagandistické žvanění, samá hesla a fráze, a žádná podstata.

    Mezi další problémy Blairovy vlády nyní patří:

  • Ministr financí Gordon Brown je terčem požadavků opozice, aby bylo oficiálně vyšetřeno jak je možné, že jeho partnerka obdržela 100 000 liber na podporu firmy, kterou vlastnil Geoffrey Robinson, donedávna vysoký labouristický činitel ministerstva financí.

  • Ministr zahraničních věcí Robin Cook má pověst děvkaře. Jeho manželka, kterou zapudil, právě vydala ostře kritickou knihu (výňatky z ní tiskne na pokračování Sunday Times), v níž konstatuje, že Cook měl šest různých milenek, ale, co je vážnější, že v určitou dobu svého života zcela propadl alkoholismu a byl drogově závislý na pilulkách pro spaní, takže se dostal na hranici absolutního fyzického i psychického vyčerpání. - Viz samostatný článek v tomto vydání BL.

  • Ministr Blairovy vlády Jack Cunningham je obviňován z plýtvání státních fondů. Použil soukromých letadel - na státní útraty - k cestám do Luxemburku, do Štrasburku, do Rotterdamu a do Bonnu, přestože do těchto měst existují z Londýna pravidelné komerční lety leteckých společností. Průměrně každá jeho cesta stála 6560 liber, přestože průměrná zpáteční letenka první třídy stojí pouhých 438 liber.

  • Zákazníci stavební spořitelny Britannia Building Society protestovali písemně u ředitele této finanční instituce proti jeho rozhodnutí nepožádat policii, aby vyšetřovala okolnosti hypotéky Petera Mandelsona. Mandelson zamlčel stavební spořitelně při žádosti o hypotéku, že dostal od Geoffrey Robinsona bezúročnou půjčku 373 000 liber, což je trestné.

  • Charlie Whelan, tiskový tajemník ministerstva financí, který byl donucen rezignovat v souvislosti s odstoupením Petera Mandelsona, hrozí, že napíše knihu, v níž se za svůj nucený odchod z ministerstva pomstí.

    Proč nebyla ani zmínka v Rybářově interview s Tony Blairem o všech těchto rozporech v jeho vládě?

    Přitom je to velmi důležité: Zdá se, že i nejidealističtěji zaměřená vláda podlehne po určité době svodům moci a dochází do určité míry k její zkorupovanosti. Mladíkům - nebo spíše pánům středních let (lidem kolem Blaira je přibližně čtyřicet) se prostě jejich "moc" poněkud vrazila do hlavy. Jan Rybář to ve svém rozhovoru v MFD příliš nereflektuje.


    Britský premiér exkluzivně pro MF DNES

    Důležité je to, co funguje, tvrdí Tony Blair

    MFD 8. ledna 1999

    Britský premiér Tony Blair charakterizuje svoji politickou a ekonomickou "třetí cestu" jako modernizovanou sociální demokracii. V písemných odpovědích na otázky MF DNES shrnuje výsledky roku a půl vlády labouristů a obhajuje hluboké změny ve správě země. Odmítá obavu, že nedávný nárůst separatistických nálad ve Skotsku povede k oslabení Spojeného království. A tvrdí, že směřování Severního Irska k míru se již nedá zvrátit.

    Je koncepce vaší "třetí cesty" jen souborem myšlenek pro reformy ve Spojeném království, nebo ji považujete za něco univerzálnějšího, například novou ideologii pro sjednocenou Evropu?

    Dovolte mi nejdříve vysvětlit, co mám na mysli třetí cestou. Je to modernizovaná sociální demokracie, zcela oddaná svému závazku k sociální spravedlnosti a cílům levého středu, ale pružná a novátorská, pokud jde o prostředky, jak toho dosáhnout. Tedy ano, je to soubor cílů a hodnot, jimiž se řídí modernizační program nové Labouristické strany v Británii. Ale tyto záměry a cíle nejsou v žádném případě jen výlučně britské. To, co nazýváme třetí cestou, rozvíjejí a následují v mnoha jiných zemích, v Evropě i mimo ni, kde sterilní staré argumenty staré levice a nové pravice byly odmítnuty ve prospěch nové politiky.

    Jak odpovídáte těm, kteří vás kritizují za přílišnou pravicovost, a těm, kteří tvrdí, že koncepce "třetí cesty" je příliš vágní?

    Od začátku jsem dával jasně najevo, že nemám zájem znovu vybojovávat staré bitvy nebo posouvat ručičky hodin dozadu. Ale opravdu pádnou odpovědí těm, kteří si stěžují, že vláda nové Labouristické strany je příliš pravicová, jsou naše výsledky za prvních osmnáct měsíců u moci. Přinášíme Británii vůbec první minimální mzdu a současně snižujeme daň z podnikatelských zisků na vůbec nejnižší úroveň, abychom povzbudili investice. Přistoupili jsme k Novému údělu, abychom se vypořádali s tragédií nezaměstnanosti mládeže, nyní na nejnižší úrovni za dvacet let, a zároveň jsme poskytli Bank of England nezávislost, která pomohla ke snížení dlouhodobých úrokových sazeb na úroveň, jíž dosahovaly naposledy před 35 lety. Našli jsme dodatečných čtyřicet miliard liber na investice do vzdělání a zdravotnictví, přičemž jsme snížili o 20 miliard liber roční úroveň půjček, kterou jsme zdědili po konzervativcích. Jsem tedy rád, že nemůžeme být zaškatulkováni do starých kategorií. Důležité je to, co funguje. To je také, co myslíme třetí cestou. Na tom není nic vágního.

    Je současné silné postavení evropské levice důkazem, že "historie je na jejich straně"?

    Není pochyb o tom, že se díváme na změněný politický terén v Evropě. Například třináct z patnácti členů EU má nyní vlády levého středu. Existuje uznání toho, že politika trhu neomezovaného pravidly, kterou zastává pravice, nemůže naplnit reálné potřeby a aspirace lidí po celé Evropě o nic víc než názory staré levice, že "stát to ví nejlépe". Síla levého středu je odrazem poptávky po novém přístupu k politice, který uznává význam partnerství a spolupráce.

    Považujete nebývale silnou pozici Skotské národní strany za svoji porážku? Proč nevyšel předpoklad, že skotský separatismus bude zkrocen vytvořením parlamentu? Existuje reálné nebezpečí, že by se Skotové mohli odtrhnout? Jak proti tomu hodláte bojovat?

    Myslím, že by bylo dobré připomenout vašim čtenářům, že před pouhými osmnácti měsíci při všeobecných volbách získala naše strana 56 ze 72 křesel ve Skotsku, zatímco separatisté jich zaujali jen šest. To byl poslední opravdový test veřejného mínění. Bojujeme proti separatistům tím, že je nutíme přijmout jako nezbytnost dopad na pracovní místa, prosperitu a celou budoucnost Skotska po jeho vytržení ze Spojeného království. Vyhráváme v tomto sporu, protože Skotové vidí, že skotský parlament jim dá větší kontrolu nad vlastními životy v otázkách, jako je vzdělání a zdravotnictví a současně jim umožní setrvat v silném a moderním Spojeném království. Vidí, že země ve Spojeném království jsou silnější pohromadě než odděleně. Dovolte mi dodat, že skotský parlament nebyl ustaven, aby "krotil" separatisty, ale jako součást mnohem širší a velmi potřebné modernizace našeho zřízení. Vracíme část vládní moci Walesu a Severnímu Irsku, hlavnímu městu obnovujeme celolondýnský správní orgán a oživujeme místní samosprávu. Hodláme také skoncovat se zastaralým právem dědičných peerů zasedat a hlasovat v naší druhé komoře. Británie je moderní země. Potřebuje moderní ústavu. My ji vytváříme.

    Čím vysvětlujete zázrak dohody o budoucnosti Severního Irska? V čem spatřujete nejvýznamnější důvod, který donutil odvěké nepřátele shodnout se na společné budoucnosti? Může se mírový proces ještě zhroutit?

    Byl-li to zázrak, spočíval ve velkém množství tvrdé práce. Potřeboval také odvahu a oddanost míru u všech politických vůdců Severního Irska, kteří se zapojili do tohoto procesu. Ale především úspěch spočíval v ohromné tužbě po míru velké většiny obyčejných lidí, kteří tam žijí. Vždy jsem si uvědomoval během dlouhých, dlouhých hodin rozhovorů, že za námi stojí vůle lidí Severního Irska. Vím, že jejich touha po míru je stále stejně silná. Za osmnáct měsíců jsme dosáhli pozoruhodného pokroku, nebudeme však mít úspěch ve splnění všech cílů, dokud nedosáhneme trvalého mírového urovnání. Stále před námi stojí mimořádně obtížný úkol uvést dohodu v život. Bude to vyžadovat každý kousek dosud patrné angažovanosti a odvahy. Ale jak jsem nedávno řekl, věřím, že jsme došli příliš daleko po cestě k míru na to, abychom se otočili nazpět.

    Co je nejtěžší část vaší snahy reformovat Británii?

    Myslím, že nejkomplikovanější a nejdůležitější otázkou je vzdělání. Zdědili jsme postavení, kdy Británie zaujímala 42. místo ze 48 v žebříčku mezinárodní vzdělanosti. Příliš velká část našich dětí odcházela ze škol bez patřičné kvalifikace, příliš mnoho bez schopnosti řádně číst a psát. To je špatné pro ně, ale je to také špatné pro zemi jako celek. Úspěch pro jednotlivce a hospodářství bude v budoucnosti více a více spočívat na schopnostech a vzdělání. Zavedli jsme politiku zlepšování úrovně pro všechny děti tím, že při vyučování klademe větší důraz na gramotnost a schopnost se orientovat, vytyčujeme vysoké cíle pro zlepšení každé školy, zasahujeme tam, kde se jim nedaří, rozšiřujeme počet lidí, kteří získávají vyšší vzdělání, a podporujeme kulturu celoživotního studia.

    Jaký je váš největší sen?

    Jsem otcem tří dětí ve školním věku. Proto bych řekl, že mým největším snem je poskytnout všem mladým lidem to, co chci pro své děti - šanci žít v míru, cítit se bezpečně, být respektován a mít příležitost uplatnit svůj potenciál. Chci, aby vláda nové Labouristické strany usilovala o dosažení těchto záměrů v Británii a napomáhala ve spolupráci s ostatními zeměmi tomu, aby byly tyto cíle dosaženy na celém světě.

    Jan Rybář



  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|