• Proč čtu Britské listy. Odpověď Dannymu Novotnému. O kladech a záporech Východu i Západu. (Miloš Kaláb)

• Britové věděli už v srpnu 1938, že Hitler obsadí Československo

• Anglický individualismus a česká politika Pokračování recenze knihy Jeremy Paxmana "Angličané". (Jan Čulík)

• Ředitel Českého rozhlasu Vlastimil Ježek nemá pravdu (Miroslav Hruška)

• ČR: Pesimisté mají přesvědčivé argumenty (Thomas Magstadt)

• Jak "byl básník Miroslav Holub u estébáků"

• Odmítám obvinění od novináře Miroslava Hrušky (Vlastimil Ježek)

• "Čulíku, neurážej čtenáře!" (JČ)

• Záhadné posilování České spořitelny (František Nepil)

• O umění argumentace - pro debatéry na Fóru (Peter A. Angeles, přeložil Aleš Zeman)

• Jak psal přčed třiceti lety týdeník československých spisovatelů o Palachovi a o české identitě: Živá pochodeň (Karol Sidon)

• Česká moderní historie: Guardian píše o Janu Palachovi

• Jičínský nerozumí demokracii (Andrew Stroehlein)

• Dopis Lubomíra Ptáčka Jakubu Puchalskému: Dobrou žurnalistiku by měla dělat Česká televize!

• U českého soudnictví se nelze dovolat práva (Radek Tesař)

• Co věda zjistila o spánku

• Kam se poděli muži v ČR při výchově dětí? Jak je tomu ve Švédsku a jak by to mohlo vypadat v Čechách (Steven Saxonberg)

• Hluboká krize české žurnalistiky (Jakub Puchalský)

• Chyby Jakuba Puchalského

• Rasismus v Událostech České televize dne 4. ledna 1999

• České vysílání BBC má být zrušeno

• Diskuse o stavu novinářství v ČR přechází na stránky Literárních novin: Práce novinářů je barometrem svobody (Lubomír Ptáček, Jan Čulík)

• Rasismus v novinářském jazyce (Andrew Stroehlein)

• 1938: Proč Polsko napadlo ČSR? Rozhovor Gazety wyborczej s historikem J. Tomaszewskim)

• Cizinci v ČR: Náměstek ministra nemluví k věci (Andrew Stroehlein)

Jeden z hrdinů v České republice velmi populárního humoristického románu Miloslava Švandrlíka Černí baroni, major Terazky, který v 50. letech slouží své socialistické vlasti stejně oddaně, jako předtím za války sloužil zájmům Třetí říše v oddílech slovenské armády, proslul dnes již okřídleným výrokem: “Čo bolo, to bolo, terazky som majorom!"

Česká média byla na počátku 90. let takových majorů Terazků plná: noví lidé nebyli až na výjimky k mání a nejedna redakce dokázala proplout revolučními změnami s nejvýš kosmetickou obměnou osazenstva. Ti, kdo ještě před několika měsíci oslavovali moudrou politiku komunistické strany, láli představitelům disentu (pro které komunistický tisk používal půvabné označení “samozvanci a zaprodanci") a slibovali, že napnou všechny síly ke splnění závěrů toho či onoho stranického sjezdu, získali ze dne na den svobodu slova.

Tito redaktoři, vesměs zkušení praktici, stanuli před dilematem. Kdyby připustili, že novinářství je oborem, v němž je dodržování etických norem sine qua non, museli by pro sebe vyvodit jediný závěr: lhali jsme, přizpůsobovali své psaní stranickým direktivám, tudíž jsme se zpronevěřili profesionální cti a musíme odejít. Pokud chtěli setrvat - a to až na výjimky chtěli všichni - bylo třeba předstírat, že v novinářství o etiku vlastně vůbec nejde: je to povolání jako každé jiné, jeden a týž člověk může psát stejně pro fašisty, pro komunisty nebo pro demokraty. Osobní názor redaktora nebo komentátora není podstatný - skutečný profesionál se pozná podle toho, že dokáže napsat angažovaný článek na jakékoli téma a umí obhájit jak tvrzení, tak jeho přesný opak.

Co se v české mediální krajině odehrálo v první polovině 90. let, se dá označit anglickým termínem pendulum effect - “kyvadlový jev". Dříve prokomunističtí novináři cítili své bývalé angažmá jako jistý druh provinění, jež chtěli odčinit stejně angažovanou službou novému společenskému zřízení. Těmto kajícníkům však ušla maličkost: demokratické společnosti prospějí takoví novináři, kteří kritizují a zpochybňují činy establishmentu, odhalují korupci ve státní správě, kontrolují, jak úředníci hospodaří s penězi z veřejných rozpočtů. Ničemu takovému se psaní českého tisku na počátku 90. let ani vzdáleně nepodobalo.

Stejně jako do té doby adorovali komunistickou stranu a její představitele, čeští novináři se jali velebit nové tváře na politické scéně, zejména pak velekněze české pravice, premiéra a předsedu Občanské demokratické strany (ODS) Václava Klause, ministra průmyslu a obchodu za Občanskou demokratickou alianci (ODA) Vladimíra Dlouhého a “otce kupónové privatizace" Tomáše Ježka (ODA).

Stejně nekritickému obdivu se v médiích těšily i transformační projekty. Kupónová privatizace, při níž byla velká část státních podniků přeměněna na akciové společnosti a jejich akcie rozdány rovným dílem mezi obyvatelstvo, stála mimo vší kritiku, přestože se záhy ukázalo, že neregulovaný kapitálový trh a stav faktické nevymahatelnosti práva (v souladu s Ježkovým diktem, že ekonomové musejí při privatizaci předběhnout právníky) vedl k nekontrolovanému přelévání aktiv privatizovaných společností a investičních fondů do firem vlastněných manažery, jevu, pro nějž se později ujal termín “tunelování".

V první polovině 90. let, kdy se česká společnost ještě zdaleka nezotavila z totalitního marasmu, psaly místní noviny o středoevropském ekonomickém zázraku, Václav Klaus, obdivovatel Margaret Thatcherové a vyznavač thatcherismu, byl pasován do role žáka, který překonal svého učitele. Média pěla ódy na úspěšnou, již téměř dokončenou privatizaci, komentátoři se posmívali sousedním zemím, jež - evidentně díky neschopným “levicovým" vládám - za Českou republikou daleko zaostávaly.

Být “pravicový" bylo příkazem doby podobně, jako ve 30. letech bylo v módě hlásit se k levici. Novináři s oblibou citovali von Hayeka, Paula Johnsona nebo Rogera Scrutona, a kdo si dovolil o věrohodnosti tohoto mediálně-politického divadla zapochybovat, byl bez milosti vyobcován.

Kde je Bůh, musí být i ďábel. Jak bylo řečeno, v první polovině 90. let byly salonfähig pouze orthodoxní pravicové názory. Vyjádřit levicový názor bylo projevem plebejskosti a přijít s názorem komunistickým, to se rovnalo společenské sebevraždě.

Pro české novináře byli komunisté hořkou výčitkou svědomí, připomínkou jejich vlastního ponížení v předcházejícím období. Protože stejnou výčitku představovali i pro značnou část populace, která dokázala nalézt s totalitní diktaturou v období tzv. normalizace nepříliš důstojný modus vivendi, antikomunismus mocně rezonoval ve všech vrstvách společnosti.

S komunisty se nediskutovalo na věcné, nýbrž na emocionální úrovni. V české společnosti má pevné místo představa, že každý argument potřebuje “legitimaci": argument může být neoprávněný buď proto, že je chybný, nebo že ho pronáší nedůvěryhodná osoba. Komunisté přivodili v naší zemi čtyřicet let totality, ergo jsou doživotně diskvalifikováni z diskuse. Tvrdí komunista, že platí Pythagorova věta? Pak je o tom třeba začít vážně pochybovat!

Ne snad, že by Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) přicházela s převratnými recepty na řešení ekonomických a společenských problémů nebo se zřekla představy rozsáhlého znárodňování privatizovaného majetku, faktem však je, že její umlčování a vytlačování ze sdělovacích prostředků přispělo k vytvoření názorového monolitu, který velmi napomohl vzniku nové mediální totality.

Když v parlamentních volbách v roce 1996 získaly tzv. pravicové strany méně než polovinu křesel v parlamentu, nastalo v řadách dříve komunistických, nyní pravicových novinářů zděšení. První výtka směřovala k voličům. Volit levicovou Českou stranu sociálně demokratickou (ČSSD) Miloše Zemana bylo označováno málem za vlastizradu. V prvním povolebním projevu, kdy bývá zvykem poděkovat voličům za účast ve volbách, se Václav Klaus na voliče bezprecedentně obořil a vytkl jim, že prokázali, kolik z nich touží po pečovatelském státu, jak málo lidí je schopno postarat se sami o sebe. Novináři, pro něž bylo slovo Klausovo neméně svaté jako předtím slovo Husákovo a Brežněvovo, se uctivě přidali. Jsou Češi vážně nepoučitelní? - tak a podobně zněly reakce tisku na první polistopadové volby, kdy v České republice nezvítězila pravice.

Další vývoj na české politické scéně je dostatečně znám. Klaus sice ještě dokázal sestavit menšinovou vládu, ale ta se na konci roku 1997 rozpadla poté, co se na veřejnost dostaly informace o obrovských finančních skandálech kolem financování ODS. Od ODS se pak odštěpila frakce Unie svobody (US) a takto oslabená strana už nebyla schopna vyhrát předčasné volby, konané v červnu 1998. K moci se v České republice poprvé od roku 1989 dostala levice, i když menšinová vláda ČSSD dosud visí na tenké nitce tzv. opoziční smlouvy - fakticky paktu o neútočení - mezi ČSSD a ODS.

Sdělovací prostředky reagovaly podle očekávání. Vrhly se na nové muže u vesla a všemi prostředky se snažily vládu premiéra Zemana diskreditovat. Ukázala se však komická věc: protože novináři nebyli zvyklí představitele moci kritizovat (a čtenáři ostatně ani nedokázali takové informace adekvátně zpracovat), diskreditační kampaň skončila fiaskem. Objevilo se tolik potenciálně dehonestujících informací, že kdyby média přišla s něčím skutečně závažným, zapadlo by to asi tak, jako zanikne siréna autoalarmu na parkovišti plném aut, kde dochází k falešnému poplachu několikrát za noc.

V těchto týdnech a měsících české sdělovací prostředky, stejně jako celá společnost, pomalu střízlivějí z tržní euforie. Čeká je období kocoviny. Že jsou věci složitější, než se zdálo, je jasné už nyní; český novinář se však za léta Klausovy éry nenaučil ani základům toho, o co v této profesi jde, a tak nastávající fáze bolestného probouzení bude patrně velice dlouhá...

Nejvýraznějším a zároveň nejtypičtějším fenoménem na českém trhu papírových deníků je Mladá fronta, před Listopadem tiskový orgán Socialistického svazu mládeže (SSM). Vlastně bychom měli říkat Mladá fronta DNES, protože na počátku 90. let redaktoři Mladé fronty využili mezeru v zákoně o majetku bývalého SSM, založili deník s podobným názvem a vše, od redakčního know-how přes grafickou podobu listu až po databázi předplatitelů zprivatizovali - jak se v Čechách říká, “za pět prstů" - do vlastních rukou.

Mladá fronta je typickým produktem novinářských rutinérů, deníkem ve všem se přizpůsobujícím požadavkům tzv. “malého českého člověka". Články jsou krátké, komentáře neambiciózní, jednoduché, předvídatelné a k uzoufání se opakující. Redakce přísně dbá, aby nic nenarušilo stereotypní vidění světa, v němž je čtenář utvrzován. Četba Mladé fronty nemůže překvapit a je přesným opakem intelektuálního dobrodružství: je to každodenní poselství rutinního novináře rutinnímu čtenáři, rituál, při němž se občan ubezpečuje, že myslí stejně jako většina, a je tedy “normální". Zdá se, že poptávka po tomto typu žurnalismu je v České republice značná: Mladá fronta má stabilně vysoký náklad a je finančně rentabilní.

Lidové noviny, list ušlechtilého předválečného a samizdatového původu, jsou ambicióznější. Zaměřují se na středostavovského čtenáře, určitý prostor věnují kultuře a umění, jejich komentáře jsou pestřejší, delší a propracovanější než v Mladé frontě. Ostentativně deklarovaná pravicovost listu však způsobuje komický efekt: ať je vnitropolitický komentář o čekmoli, vždy musí skončit kritikou a odsudkem vlády Zemanových socialistů - Kartágo budiž zničeno. Intelektuálský akcent v profilu Lidových novin vede též k sebezničující praxi publikování “zasloužilých" autorů, bez ohledu na to, zda jsou jejich texty vůbec ke čtení. Narazí-li na výtisk Lidových novin náhodný čtenář a na komentářové dvojstraně spatří vedle sebe článek např. Petra Příhody a Jiřího Peheho, dvou zřejmě nejnudnějších patronů mezi externími komentátory listu, stěží si takové noviny ještě kdy koupí. Přestože jsou Lidové noviny velmi vlivné, co do velikosti nákladu zůstávají outsiderem a existují důvodné obavy, že letošní nebo nejvýš příští rok bude znamenat jejich zánik.

Jedinou významnou výjimku z řady pravicových deníků představuje Právo, faktický pokračovatel neblaze proslulého komunistického Rudého práva, “zprivatizovaný" na hraně zákona obdobným způsobem jako Mladá fronta. Protože jeho redaktoři neprošli fází pravicovosti, jsou komentáře Práva věcnější, objektivnější a analytičtější než materiály publikované v Mladé frontě a Lidových novinách. To však neznamená, že by Právo bylo nezávislé. Právě naopak - příklon listu ke stranické linii sociálních demokratů a rigorózní ideologické limity, které nepřipouštejí publikaci čehokoli jiného než názorů prověřených levicových komentátorů a analytiků, eventuálně článků samotných členů vedení ČSSD, vysloužil Právu na podzim loňského roku největší pohanu, jakou mohou noviny v demokratické zemi utrpět: premiér Zeman Právo pochválil a doporučil jako vhodnou četbu členům své strany. Hlídací pes byl pohlazen a dostal kost - od zloděje.

Nepočítame-li marginální TV Prima, český divák má na výběr ze dvou televizních stanic s celoplošným pokrytím území státu signálem.

Veřejnoprávní Česká televize (ČT) si dosud uchovala mnohé rysy totalitní předchůdkyně, z níž se transformovala. Zpravodajství je prkenné, od redaktorů se očekává poslušnost, jakákoli iniciativa a invence jsou potlačovány; serióznost se mylně zaměňuje za nekonfliktnost a servilitu. Počátkem loňského roku nastoupil do ČT nový generální ředitel, ani ne třicetiletý Jakub Puchalský. Přestože přišel s ambiciózním projektem přeměny zpravodajství po vzoru BBC, byl Puchalský od počátku pod silným politickým tlakem, takže neuhájil svého klíčového muže v čele zpravodajské redakce ani dva měsíce a postupně se sám podvolil stávající praxi afirmativního, “přitakávacího" televizního žurnalismu.

Vůbec nejvlivnějším českým médiem je TV Nova, komerční stanice ovládaná americkou finanční skupinou kolem Ronalda Laudera. Díky vynikajícímu marketingu, zaměřenému na “spodní segment" trhu, silnému kapitálovému zázemí a profesionálnímu programmingu se TV Nova za pět let své existence vypracovala v jednu z nejúspěšnějších televizních stanic v Evropě. Ačkoli se jedná o ryze komerční televizi, klade Nova velký důraz na zpravodajství. Důvodem je jednak poptávka, kterou selhávající veřejnoprávní ČT nedokáže uspokojit, jednak politika cukru a biče, již TV Nova praktikuje vůči představitelům českého státu. Její lobbying je tak účinný, že Nova dokázala prakticky eliminovat regulaci komerčního vysílání a stala se postrachem místních politiků: nebýt zadobře s ředitelem Novy, jemuž v Praze přezdívají český Berlusconi, znamená mít v politice velké problémy.

Jestliže by někdo nevěděl nic o České republice a chtěl si udělat obrázek pouze četbou českých novin nebo sledováním televize, musel by dojít k závěru, že je to mnohamilionová, ekonomicky zcela soběstačná země, která si může dovolit luxus zajímat se o dění v okolním světě víceméně jako o kuriozitu - tak sebestředné a do vnitřních problémů zahleděné je současné zpravodajství českých sdělovacích prostředků.

Tato uzavřenost světu dostupuje vrcholu ve večerních zprávách obou velkých televizí. Nejdůležitější zprávou zpravidla bývá - fakticky banální - slovní přestřelka mezi představiteli politických stran, donekonečna se rozpitvávají proběhlá či nadcházející hlasování ve sněmovně (Česká televize má přibližně stejný počet parlamentních zpravodajů jako stálých zpravodajů v zahraničí), politici odpovídají nikoli na otázky související s tím, jak zastávají svou veřejnou funkci, ale na to, zda je pro jejich stranu do budoucna přijatelná ta či ona koalice a budou-li oni sami kandidovat do některé stranické funkce. Divák - snad dosud pod vlivem abstitnenčního syndromu po období absence politiky za totality - tyto bezcenné slovní eskapády hltá bez dechu; protože nemá nic, s čím by mohl srovnávat, po čase akceptuje předkládanou látku i absurdní novořeč, jíž k němu politici promlouvají, jako normu.

Zvláštností elektronických médií (tj. rozhlasu a televize) v České republice - a zároveň prvkem absurdity non plus ultra - je neexistence nezávislých politických analytiků. Politici si vystačí sami. Jeden divadelní kritik trefně přirovnal českou praxi k situaci, že by si herci sami psali recenze na svá představení.

Tristní skutečností je, že obě televize jsou značně pragocentrické, takže i když Prahu obývá méně než 15 % obyvatel České republiky, zprávy z ostatních regionů a z komunální politiky jsou jen povinným přívažkem zpráv “z vysoké politiky" a zpráv pražských. Symptomaticky se nepražské zprávy označují jako zpravodajství “z krajů" - je to stejně komické, jako kdyby NBC nebo CNN odvysílala blok událostí z Washingtonu a pak uvedla “news from the states", popř. BBC zrušila své “British news" a pro vše nelondýnské zavedla termín “news from the counties".

Paroxysmatickým svátkem televizní obludnosti bývá volební zpravodajství. Obě stanice soupeří, aby odvysílaly co nejvíc hodin ze zvláštních volebních studií a zorganizovaly co nejdelší volební debaty (v nichž ovšem žádný z politiků neřekne nic kromě banalit - stěží lze očekávat, že by někdo byl ochoten mluvit o příští koalici hodinu po volbách, nebo dokonce v jejich průběhu, jen na základě předběžných odhadů). Informační hodnota není větší, než kdyby televize nechala projet po obrazovce ve spodním řádku percentuální zisky jednotlivých stran. V takovém případě by ovšem politici nedostali tribunu ke spekulacím, kdo je “skutečným vítězem" voleb (v České republice to jsou pravidelně dvě až tři strany), “jaké signály k nám vysílají voliči" (obvykle chtějí - soudě podle vyjádření politiků - pravicovou, levicovou i středovou vládu zároveň - vždy ovšem pod vedením strany, z níž pochází mluvčí) a kdo zavinil tentokrát, že k volbám přišlo ještě méně lidí než minule.

Izolace je nejen prostorová, ale i časová. O Evropanech se říká, že jsou fascinováni vlastní historií; Češi, minimálně jak se to projevuje v českých médiích, jsou v tomto směru výjimkou z pravidla - jsou přesvědčeni, že historie je irelevantní. Zabývá-li se dnes ještě tisk v České republice historií, pak povrchně a v groteskní zkratce.

Čtyřicet let, po která v zemi vládl totalitní systém, je vytěsňováno z kolektivní paměti, vytváří se iluze, že národ se v té době dichotomicky rozdělil na zlé, zločinné usurpátory-komunisty a na ostatní, jejich oběti, což jsme vlastně “my všichni".

Novináři - a vůbec národní elita - logicky nemají zájem zabývat se obdobím, kdy oni sami trestuhodně selhali. Proto bylo třeba najít náhradní viníky.

Obětí očistého rituálu se v České republice stali evidovaní spolupracovníci Státní bezpečnosti (StB). V roce 1991 přijatý a pak až do konce roku 2000 prodloužený “lustrační zákon" zbavil všechny, které Státní bezpečnost evidovala jako své spolupracovníky, stejně jako další plošně definované skupiny osob (např. bývalé funkcionáře komunistické strany), možnosti pracovat ve státní správě, v armádě a v policii. Zároveň se proti těmto lidem rozběhla defamační mediální kampaň, která trvá dodnes; jeden český elektronický deník například nedávno přišel s názorem, že spolupracovníci StB jsou vlastně ti samí lidé jako “tuneláři", tj. ti, kdo nezákonným způsobem odčerpali majetek privatizovaných podniků na úkor ostatních, zejména drobných akcionářů.

Mezi souhlasem spolupracovat s StB, často vynuceným hrozbami nebo nátlakem, a skutečnou spoluprací stál ovšem ještě jeden krok, který učinila jen menší část evidovaných spolupracovníků. Potřeba očistného účinku však byla tak silná, že o obsah údajné spolupráce se nikdo nezajímal; být na seznamu znamenalo stát se implicite patentním škůdcem a nepřítelem, nebýt evidován bylo propustkou k občanským právům.

Není divu, že prostředí diskontextuality a iracionality, plné povinných mýtů a tabuizovaných témat, nesvědčí analytickému myšlení, a tak se komentáře a analýzy českého tisku točí v kruhu.

Cenzura v České republice oficiálně neexistuje, přesto však spektrum názorů, které jednotlivé deníky nebo televizní stanice připouštějí, je pozoruhodně úzké. Jeden z mých přátel, cizinec, který nemá zkušenosti s publikováním v posttotalitních zemích, mi nedávno s pobavením popisoval vyjednávání s vedoucím redaktorem přílohy jistého “pravicového" deníku: Může napsat cokoli, ale aby jeho článek skutečně vyšel, k tomu je potřeba dodržet několik praktických doporučení. Pak následoval výčet institucí, osob a témat, o kterých je třeba psát pozitivně, o kterých negativně a o kterých je lépe vůbec se nezmiňovat.

Prostředky mediální manipulace bývají i subtilnější. TV Nova například uvádí každý týden velmi populární pořad Kotel, v němž vybraný politik předstoupí před několik desítek rozvášněných “lidí z ulice" v hledišti, kteří mu smějí položit libovolnou otázku. Pořad, jehož znělka i studio navozují asociace pekla, se vysílá živě a zpravidla se zvrhne v příval invektiv a bezcenné málo koherentní argumentace. Kdykoli chce politik některou věc objasnit důkladněji, moderátorka mu vezme slovo - v tomto smyslu má Kotel vskutku dantovské atributy. Nedávno vyšlo najevo, jak je publikum do Kotle vybíráno: Zájemci se hlásí telefonicky a operátor se jich zeptá, zda mají k hostu pořadu kladný, záporný nebo neutrální poměr. Dramaturgie si pak může publikum namíchat přesně podle svého záměru.

Takové prostředí samozřejmě podporuje rozsáhlou korupci mezi novináři. Díky malým nákladům listů jsou čeští novináři špatně placeni a je veřejným tajemstvím, že např. ODS si v minulosti získávala příznivé mediální ohlasy své politiky formou měsíčních finančních honorářů jednotlivým redaktorům, zpravidla prostřednictvím vlivových agentur. Nejčastější a všudypřítomnou formou korupce jsou však tzv. informační pakty mezi jednotlivými politiky a novináři. Odměnou za exkluzívní informace bývají tak jednostranné články, že svým vyzněním připomínají placenou inzerci.

Podmínkou existence popisované virtuální reality je absolutní uzavřenost novinářské komunity. Mediální kritika je vůbec největším tabu a kdo tento příkaz poruší, je okamžitě z obce novinářů exkomunikován. Českou televizi před nedávnem opustila velmi populární a schopná moderátorka zpravodajského pořadu “21" Jana Bobošíková. Poté, co veřejně - na Internetu - vyslovila své výhrady k práci redakce zpravodajství, nadřízení jí okamžitě zakázali vystupovat na obrazovce. Za vůbec nejzávažnější prohřešek označil šéfredaktor redakce zpravodajství, že Bobošíková vyjádřila obavu, zda televize neplýtvá prostředky koncesionářských poplatníků. Kritika byla exemplárně potrestána a nyní je každému jasné, co by následovalo, kdyby se někdo pokusil příklad Bobošíkové následovat.

Do zatuchlé komnaty českého mediálního bezčasí vtrhl Internet. Cenzurovat stránky na Internetu rozumně nelze, publikační náklady jsou minimální a prakticky neexistuje možnost, jak ovlivnit, co budou internetoví novináři psát. Zbývalo jediné - ignorovat.

Když před více než rokem našel internetový deník na stránce americké Komise pro cenné papíry a burzu (SEC) - nezapomínejme, že Nova je americká televize - dokument, který usvědčoval generálního ředitele TV Nova ze lži, dozvěděli se diváci v jeho pravidelném sebepropagačním programu, že Internet je “takové divné místo, kde se dají najít různé věci..." V podobném duchu se píše o Internetu dodnes. Obě televize neustále přinášejí zprávy o šiřitelích dětské pornografie, kteří počítačovou síť využívají pro své nekalé rejdy, o tom, že na Internetu lze najít návody na výrobu výbušnin, jak škodlivý a nebezpečný je Internet pro mládež. Čeští novináři rychle pochopili, že Internet představuje hrozbu pro jejich pohodlnou existenci, že Internet je místo, kam lze napsat, že císař je nahý.

Historicky prvním a nejpopulárnějším internetovým deníkem je Neviditelný pes, vydávaný pražským publicistou a spisovatelem vědecko-fantastické literatury Ondřejem Neffem. Zpočátku se zdálo, že Pes bude skutečným enfant terrible české mediální scény: Neff si nebral servítky, měl přehled o domácí politice i o světě a kontakty s emigranty, kteří jsou jinak v české společnosti považováni za nežádoucí osoby, v jeho deníku směl publikovat každý. Redakční politika Neviditelného psa byla otevřená, neexistovala žádná tabu, dokonce se přípouštěla ostrá polemika, což je v “papírovém" tisku něco nemyslitelného.

Zhruba před dvěma lety, s rostoucí oblibou a zisky z internetové reklamy, se profil deníku změnil. Ukázalo se totiž, že v prostředí, které vytvořil, by nebyl kritiky ušetřen ani sám Ondřej Neff, jenž vzešel z prostředí totalitního tisku a sám byl dokonce jedním z aktérů podvodné privatizace Mladé fronty. Místo otevřenosti nastoupila cenzura, polemiky zmizely, deník sklouzl k zábavnosti, bulvární bezkonfliktnosti a k šíření dobré nálady, k posilování vědomí falešné pospolitosti.

Britské listy glasgowského bohemisty českého původu Jana Čulíka, druhý nejčtenější webový deník, vznikly původně jako příloha Neviditelného psa. Čulík, skutečný don Quijote českého Internetu, se - byť na velmi omezeném prostoru a amatérskými prostředky - pokouší vydávat seriózní, kritické a nezávislé noviny, a zaměřuje se zejména na oblast, jež je pro české sdělovací prostředky nejnedostupnější, totiž na kritickou analýzu médií. Efekt je neobyčejný: novináři zuří, veřejně označují Čulíka za “psychopata", Britské listy za “informační pornografii" a “list goebbelsovského profilu", ale vesměs si uvědomují, že kdyby existoval volný trh s informacemi, na němž by čtenáři mohli sami rozhodnout, jaký druh informací chtějí dostávat, proti erudovanému, kritickému a důslednému Janu Čulíkovi by byli bez šance.

Dá se tedy říci, že impérium tradičních deníků a televizních stanic se kymácí a kdykoli se může zhroutit? Stěží. Podpora Internetu není v České republice státní prioritou a přístup k němu bude ještě dlouho poměrně nákladnou, elitní záležitostí. Je to zatím jen malá trhlina v monolitní konstrukci; aby mediální totalita padla, k tomu je zapotřebí veřejný tlak na kvalitu a kritičnost médií. Občané by si museli uvědomit, že sdělovací prostředky tu nejsou jen pro jejich poučení a zábavu, ale že existuje přímá úměra mezi nezávislostí a kritičností médií a úrovní správy veřejných věcí, potažmo tedy i kvalitou života každého občana. Obávám se, že k této reflexi má Českou televizí, Novou, Mladou frontou a Právem odchovaný Čech ještě nesmírně daleko...

20. ledna 1999

Martin Madera

Radovy obcan Ceske republiky nema asi o Janu Kavanovi dobre mineni. Jen pro rekapitulaci - sdelovaci prostredky ho obvinuji ze spoluprace s StB, udajneho lhani u soudu ve Velke Britanii a davani "hloupych" otazek Javieru Solanovi. A obcas neumi zaparkovat.

Uvital jsem proto pozvanku Cambridge European Trustu (CET) na Kavanovu patecni (29.1.99) prednasku na pravnicke fakulte Cambridgeske univerzity jako dobrou prilezitost, jak se o novem ceskem ministru zahranici a jeho politice dovedet neco jineho, nez standardni zpravy CTK a jejich komentare v Mlade fronte a Ceske televizi. Doufal jsem, ze na akademicke pude bude ministr otevrenejsi a sdilnejsi, coz se take stalo a behem zaverecne diskuze to priznal i sam Jan Kavan.

Osobne tuto otevrenost ocenuji. Jan Kavan evidentne mluvil jinak, nez by mluvil v pritomnosti novinaru, kdy by musel davat pozor na kazde slovo a bat se, ze mu kazda jednotliva veta, vytrzena z kontextu, bude tisickrat vycitana. Jeho projev nebyl nahran ani zaznamenan a pri psani tohoto clanku jsem tedy vychazel pouze ze svych pocitu a z toho, jak jsem Jan Kavana v dane chvili chapal.

Prosim tedy ctenare Britskych listu, aby tento clanek brali spise jako osobni dojmy radoveho studenta Cambridge University, ktery sel na prednasku sel s umyslem vytvorit si vlastni nazor na Jana Kavana.

Ucelem CET je integrovat praci univerzity s ostatnimi evropskymi staty, pomoci studentskych a profesorskych vymen a prohlubovani vedomosti o soucasne Evrope v Cambridgi. CET v soucasne dobe porada serii prednasek o 'EU a narodnim statu', jejiz soucasti byla i  prednaska Jana Kavana.

Je to pomerne prestizni zalezitost - jmena minulych recniku jako Douglas Hurd, Lord Owen a Neil Kinnock, nebo v pripade mene znamych jejich funkce - britsky ministr pro Evropu, predseda poslaneckeho klubu CDU/CSU v Bundestagu - mluvi samy za sebe.

V anglosaskem svete existuje uzke spojeni mezi akademickou obci a politiky. Nekteri politikove jsou byvali akademici (napr. Madeleine Albrightova), jini po opusteni 'aktivni' kariery prednasi na univerzitach (napr. Henry Kissinger), vetsinou maji rady akademickych poradcu a v neposledni rade se vetsina politiku rekrutuje z prednich univerzit v dane zemi.

Zkratka, prednaska na vyznamne univerzite v anglosaske zemi ma svuj vyznam a kazdy takovy krok ceskeho predstavitele je nutno ocenit. Zejmena v situaci, kdy se vetsina ceskych politiku nezmuze ani na slusne predstaveni v anglictine.

Projev

Projev Jana Kavana zacal ponekud zavadejicim tvrzenim. Nevyslovil jej sice sam Jan Kavan, ale ten na nej nereagoval a nesnazil se jeho autora, sveho britskeho uvadece, opravit. Britsky komentator zacal zesiroka: ve vetsine zemi vychodni Evropy se po roce 1990 stridaly pravicove vlady s vladami reformovanych komunistickych stran.

Pak prisla veta, ktera mi doted zni v usich: "Nikoliv vsak v Ceske republice, ktera si v obdobi komunismu zachovala socialne-demokratickou stranu v opozici proti strane komunisticke." Komentator, "pritel Jana Kavana", jak se sam charakterizoval, dale pokracoval, ze Jan Kavan byl vyznamnym clenem druheho, exiloveho centra teto strany zde v Britanii, odkud ridil pomoc disidentum v Ceske republice. A kdyz tato strana vyhrala letosni volby v Ceske republice, stal se Jan Kavan ministrem zahranici.

Pravda, Jan Kavan spoluorganizoval pohreb Jana Palacha a z Britanie pomahal disidentum v Ceske republice. Nikdo take soucasne vlade neupira, ze vetsina jejich clenu byla postizena za sve postoje v- a po roce 1968, nebo ze v CSSD je pocetna skupina byvalych disidentu. Klasifikovat ale soucasnou CSSD s pany Gregrem, Fenclem a Zemanem jako primou pokracovatelku "socialne-demokraticke strany v opozici vuci KSC", Charty 77, je vsak prinejmensim zavadejici. Co by na to rekl Vaclav Havel?

Jan Kavan prijel na pravnickou fakultu Cambridzske univerzity vice nez dvacet minut po ocekavanem zahajeni prednasky a zrejme tedy behem sveho predstavovani venoval vice pozornosti formulovani sve omluvy nez tomu, co bylo receno. Skutecne, jeho prvni slova po pristoupeni k mikrofonu byla omluva a vysvetleni, ze ho zdrzela Ceska televize ohledne rozhovoru ohledne dopisu od Javiera Solany, jimz "pozval" CR do NATO, jehoz fax ukazal.

Jan Kavan je polovicni Anglican narozeny v Londyne. Zil dvacet let v Britanii, ale jeho anglictina teto skutecnosti neodpovida. Mluvi se silnym ceskym prizvukem a co se tyce vyslovnosti, dopousti se snad vsech typicky ceskych prohresku. Ma vsak relativne bohatou slovni zasobu a jeho anglictina se narozdil od jinych ceskych politiku nehemzi cechismy, i kdyz se cas od casu najde fraze, ktera `nezni dobre'. Jan Culik mi vysvetlil, ze tomu tak je, protoze jeho otec, cesky komunista, v padesatych letech v CR tvrde vezneny, zakazoval Kavanove anglicke matce mluvit s detmi v Cechach anglicky.

Celkove je vsak Janu Kavanovi velmi dobre rozumet a posluchac se pri jeho poslechu nemusi neustale snazit pochopit, co se vlastne snazi rici. A to neni u vychodoevropskych politiků samozrejmost

Pri teto prilezitosti Kavan hovoril trapne o sve povestne otazce Javieru Solanovi, kdy se ho zeptal v ceskem parlamente, zda bude moci CR pripadne z NATO take vystoupit. Urazenym zpusobem popisoval, jak byl za ni vlacen ceskym tiskem, jenom aby mohl nakonec jesitne ukazat osobni dopis od Javiera Solany.

Opravdu neslo tu aferu preskocit? Vysvetloval by Peter Mandelson na navsteve SRN, ze ta pujcka byla vlastne zcela vporadku?*)

Ve svem uvodnim proslovu se Kavan jeste stihl zminit o jine domaci kontroverzi - o svem dvojim obcanstvi. Vyjadril se v tom smyslu, ze jde u vyssich vychodoevropskych politku o pomerne beznou vec. Zminil se o Egonu Lanskem, o litevskem prezidentu a o tom, ze Josef Zieleniec je rozeny Polak.

Americti Cesi tedy zrejme nejsou dostatecne spickovi.

Pote Jan Kavan pokracoval vlastnim projevem. Zacal globalizaci, hovoril o tom, ze je nevyhnutelna a ze je nutno se s ni vyrovnat politickou integraci.

Toto byla nejslabsi cast prednasky, nepovedena snaha vyjadrit na zapade casto omilane, byt mozna pravdive, fraze o mezinarodnim kapitalu, pocitacove revoluci a zkracovani vzdalenosti.

Dale uvedl, ze je Ceska republika v soucasnosti poprve v ceskych dejinach homogennim statem definovanym na narodnostnim principu.

Coz je sice pravda, ale nebyl exodus ceskych Romu do Britanie jednim z jeho hlavnich temat pri diskusi s britskymi ministry? Byla posledni cast opravdu nutna, kdyz se daly ocekavat otazky ohledne systemove diskriminace Romu v Ceske republice?

Po tomto ponekud diskutabilnim uvodu pokracoval jiz celkem logicky nutnosti formulovat zahranicni politiku na zaklade hlubsi vize. V jeho pojeti je to sjednocena Evropa fungujici na principu subsidiarity, t.j. predavani vsech pravomoci mimo klicove z centra na nizsi urovne, na regionalni vlady a urady. Zduraznil, ze sjednoceni Evropy chape jako politicky, nikoli jen ekonomicky proces, motivovany snahou vytvorit mechanismus centralni moci, ktery by zabranil jednotlivym narodnim vladam iniciovat ozbrojeny konflikt vuci jinemu evropskemu statu.

V teto casti projevu se pevne, ale regulerne vyhrazoval vuci Vaclavu Klausovi. Rekl, ze ackoli evropska integrace zapocala integraci ekonomickou, povazuje za zcestne omezovat evropskou integraci pouze na tuto formu. Vyslovil nazor, ze je jasne, ze soucasna hloubka ekonomicke integrace ve forme spolecne meny vyzaduje i hlubsi integraci politickou. Uznal, ze politicka integrace bude vyzadovat pomerne znacnou ztratu suverenity jednotlivych narodnich statu, ale neobava se rozpusteni ceske identity ve spojene Evrope jako "kostky cukru v salku caje".

V tomto kontextu varoval pred snahami pravicovych stran, jak Vaclava Klause, tak britskych konzervativcu, rozdmychavat nacionalismus a protiintegracni nalady, a dodal, ze je presvedcen, ze i po integraci si Evropa uchova svou kulturni diverzitu. Tomuto ma podle neho napomoci dusledne uplatnovani principu subsidiarity, jakoz i demokratizace a zpruhledneni organizacni struktury EU.

Projev uzavrel citatem Vaclava Havla, ze se Evropska unie se zatim jevi spise jako obdivuhodna stavba na velmi vratkych zakladech.

Jan Kavan neni dobry recnik. Myslenky jeho projevu byly sice dobre, ale jejich formulace nebyla nejlepsi a cteny prednes tichym a ponekud monotonnim hlasem zpusobil, ze po ctyriceti minutach kolem me usnuli dva lide. Jan Kavan zejmena na zacatku vypadal, jako by se sveho obecenstva bal,. Take mi pripadala uvodni caste jeho proslovu ponekud nediplomaticka. Zdalo se mi, ze prilis zduraznuje narodni charakter Ceske republiky, kdyz ocekaval otazky ohledne diskriminace romske narodnostni mensiny Proto jsem byl s touto casti jeho projevu nespokojen. Pritom tema doslova strhovalo k silnemu projevu, podlozenemu dobrymi myslenkami.

Jako jedinou omluvu je nutno uvest, ze sam priznal, ze projev psal teprve minulou noc. Bylo take zjevne, ze je na konci dne, nabiteho dulezitymi jednanimi, uz unaven.

Diskuse

Druha cast, otazky z hlediste, byla zivejsi a Jan Kavan se ukazal v mnohem lepsim svetle. Prokazal schopnost hbite reagovat na otazky v anglictine a i jeho osobity humor mi zde pripadal vhodnejsi. Uz po prvni otazce bylo zrejme, ze konecne ziskal posluchace, do te doby ponekud ztuhle, na svou stranu.

Odpovedel na nekolik dotazu, vzdy ponekud delsimi a obsahlejsimi odpovedmi, nez by bylo obvykle napr. na tiskove konferenci, zde vsak delsi vyklad nebyl na skodu.

Jedna z prvnich otazek se tykala romskeho problemu. Jan Kavan uznal, ze ceska spolecnost jako takova je relativne rasisticka a xenofobni, pravdepodobne v dusledku sve homogenni etnicke skladby.

Coz kazdy, kdo zil v Britanii s pocetnymi pakistansko-indickymi a cernosskymi mensinami, potvrdi. V anglicke skole jsem byl sokovan normalnim pristupen bilych studentu k jejich jinobarevnym spoluzakum. Na druhe strane se mi ale Ceska republika jevi mene rasisticka, nez napr. Spolkova republika Nemecko - v CR nikdo nevypaluje romske ubytovny.

Kavan ripustil, ze v Ceske republice doslo k rasisticky motivovanym vrazdam, a zminil se i o one ustecke zdi. Hovoril vsak take o novorocnim projevu Vaclava Havla s jeho poselstvim proti vztycovani zdi ve spolecnosti a hned nato oznamil, ze se s britskym namestkem ministra vnitra Mikem O'Brianem shodli, ze Romove v Ceske republice neceli systemove diskriminaci ze strany statu.

Jan Kavan take uvedl, ze Mike O'Brien rozhodl, ze toto spolu se zrejmym ekonomickym motivem neni dostatecny duvod k emigraci a ze Britanie tudiz nebude udelovat ceskym Romum, jejichz priliv stale jeste neslabne, politicky azyl.

Nejake reseni tohoto problemu uz bylo potreba. Pokud byste se totiz nyni v Doveru v imigracni budove zasli podivat mimo onu vstupni halu se stolky, kde na vas cekaji imigracni urednici, musel by vas polit pot studu pri pohledu na napisy v cestine a slovenstine typu `Otazky ohledne vyplaty podpor - dvere c. 20'. A domnivam se, ze toto reseni neni vuci Romum nespravedlive. Stale maji moznost se v Britanii usadit, ale za stejnych podminek, jako zbytek obcanu Ceske republiky - bez politickeho azylu.

Jan Kavan oznamil, ze romska politika jeho vlady bude politika cukru a bice ("the carrot and the stick"). Bice v pripade prisneho postihu za jakykoli rasisticky motivovany prestupek, cukru v pripade vzdelavacich programu zamerenych predevsim na mlade Romy se snahou o jejich integraci do vetsinove spolecnosti. Oznamil take, ze Velka Britanie prislibila financni spoluucast na takovychto vzdelavacich programech.

S touto formou reseni romskeho problemu bude asi vetsina rozumnych lidi souhlasit. Je jen otazkou, jak daleko je vlada socialni demokracie v tomto ohledu ochotna jit a do jake miry bude soucasna majoritni ceska spolecnost schopna akceptovat standardni britsko-americka reseni v podobe prednostniho prijimani uchazecu z rad narodnostnich mensin, tedy Romu, na statni stredni/vysoke skoly a do statnich uradu a sluzeb.

Druhy okruh otazek se tykal NATO. Vzhledem k vlaznemu postoji CSSD ke vstupu do NATO bylo vystoupeni Jana Kavana ponekud prekvapive. Jan Kavan potvrdil, ze ho jeho zapadni kolegove nyni jiz plne presvedcili, ze vstup do NATO je v nejlepsim zajmu Ceske republiky, a zduraznil, ze jej nyni bezvyhradne podporuje.

Prislibil, ze po prijeti do NATO bude Ceska republika zastancem politiky otevrenych dveri a bude aktivne podporovat vstup dalsich vychodoevropskych zemi.

Treti a hlavni proud otazek smeroval na vztah mezi EU a Ceskou republikou.

Jan Kavan nejdrive vysvetlil svuj nahled na metaforu Vaclava Havla o obdivuhodne stavbe bez pevnych zakladu. Rekl doslova, ze zdalky, zpoza zelezne opony EU vypadala jako obdivuhodna stavba, raj na zemi. Nyni, v dobe veprovych a jablecnych valek a vyjadnavani o vstupu s byrokraty z Bruselu, se ale obnazuje jeji nepevny zaklad a zopakoval potrebu demokratizace instituci EU.

Jan Kavan take artikuloval nadeji, ze Ceska republika bude mit moznost spolupodilet se na diskusi a vytvareni rozhodnuti v EU jiz pred svym vstupem do EU. Rozhodne odmitl myslenku vicerychlostni Evropy, kdy by po prijeti do EU Ceska republika nemela rovna prava se zbytkem clenskych statu. Stejne jako v pripade NATO i v pripade EU Jan Kavan otevrene prohlasil, ze Ceska republika bude plne podporovat vstup dalsich vychodoevropskych zemi.

Na otazku, co si mysli o nedavne navsteve Joschky Fischera v Praze, jejimz ucelem melo byt ochlazeni emoci z brzkeho vstupu CR do EU, odpovedel Jan Kavan svym zcela typickym zpusobem: zdali on a tazatel maji na mysli stejnou Prahu v Ceske republice a zdali tazatel mini Joschku Fischera, nemeckeho ministra zahranici. Po ujisteni, ze ano, rekl Jan Kavan, ze s Joschkou Fischerem osobne dlouho jednal a ze takovy pocit z jeho navstevy rozhodne nemel.

Skutecnost, ze Joschka Fischer odmitl sdelit datum pro vstup, okomentoval Jan Kavan nasledovne: jeho polsky kolega mu udajne sdelil, ze kazdorocne v lednu byval ujisten z Bruselu, ze Polsko bude prijato do EU behem dvou let. Fakt, ze se tak letos poprve nestalo, pak povazuje za znak, ze rozsirenim EU zacali v Bruselu konecne zabyvat.

Kavan vysvetlil, ze prijeti vychodoevropskych zemi neni mozne pred vnitrni reformou EU a jejich strukturalnich fondu. Zduraznil, ze Ceska republika nepovazuje prijeti do EU za zpusob, jak otevrit penezovod z Bruselu, ale pripustil, ze rozsireni EU se zrejme neobejde bez financnich nakladu.

A zde se ma nalezat jadro problemu: nemecti predstavitele domacim volicum slibili, ze se jejich prispevek do spolecne pokladny snizi. Nyni se snazi ustupovat a tvrdi, ze se alespon nezvysi. Ale rozsireni plne podporuji. Taktez francouzsti predstavitele. Spanele zase doma slibili, ze jim z podpurnych fondu EU rozsirenim neubude ani peseta. Ale jsou take plne pro rozsireni. A britsti predstavitele s milym usmevem a gentlemanskym chovanim prohlasuji, ze ani oni se za zadnych okolnosti nevzdaji vraceni casti svych poplatku do spolecne pokladny, protoze Britanie nema rozvinuty zemedelsky sektor a tudiz dostava malo prispevku z agrarnich fondu. Ale rozsireni take podporuji.

Podle Jana Kavana je tedy nyni situace takova, ze vsichni vedi, ze rozsireni bude stat penize, vsichni vedi, ze bude treba vyjednat kompromis, ale nikdo nechce slevit. Jednani o vnitrni reforme EU jiz zacala a Jan Kavan si je jist politickou vuli po kompromisu a odhaduje, ze vnitrni reforma EU by mohla byt dokoncena do roku 2002.

Rekl vsak, ze toto je pouze jeden ze dvou hlavnich predpokladu prijeti CR. Druhym je podle nej plna harmonizace ceskych predpisu a zakonu s evropskymi a zejmena prijeti acquis communitaire, evropskeho pravniho systemu. Domniva se, ze oba predpoklady by mohly byt splneny do konce roku 2002 a za realisticke datum ceskeho vstupu do EU tedy povazuje rok 2003.

Vzhledem k minimalnimu pokroku, ktery Ceska republika v teto oblasti ucinila behem poslednich dvou let, se mi ale tato predpoved zda ponekud optimisticka.

Zaver

Co rici zaverem? Ve svem hodnoceni Jana Kavana jsem se snazil vyjmenovat vsechny veci, ktere mi na jeho vystoupeni vadily, zejmena spatnou formu projevu a jisty amaterismus a sebeshazovani, ktere podle meho nazoru presahovaly i normal prednasky na akademicke pude.

Tuto kritiku je nutno brat v nalezitem kontextu. Byl jsem na strhujici prednasce Douglase Hurda o jeho nazoru na vyvoj situace v Hong Kongu tady na Trinity College minuly rok. Stal jsem pred princem Charlesem pri jeho projevu na recepci zahranicnich studentu na Cambridgi. Na anglicke stredoskolske konferenci o politice jsem slysel mluvit Johna Prescotta (to je jeden z nejvyznamnejsich predstavitelu Labour Party) a Paddyho Ashdowna (donedavna vudce Liberalnich demokratu). Projev Jana Kavana byl z techto projevu nejhorsi.

Na druhe stane jsem par hodin po prednasce narazil na sveho madarskeho znameho, ktery v te same dobe byl na prednasce madarskeho velvyslance ve Spojenem kralovstvi. Shodli jsme se na mnoha spolecnych rysech obou prednasek, jen s tim rozdilem, ze chovani a vystupovani Jana Kavana bylo mnohem blize zapadnimu standardu. Pokud by se dal projev Jana Kavana oznacit za spatne predneseny s dobrymi myslenkami, projev madarskeho velvyslance byl udajne nesrozumitelny a bez myslenek. Jan Kavan exceloval pri otazkach, madarsky velvyslanec casto nerozumel a tezko hledal v pameti slova typu "supply" (zasoba).

I jista nediplomaticnost Jana Kavana byla zanedbatelna v porovnani s na Trinity dnes jiz ustnim podanim tradovanym argumentem estonskeho velvyslance "my byt prosperujici zeme, my mit nejvic mobilni telefon na hlava v Evrope". Vychodni politici by si meli uvedomit, ze zapadni univerzitni studenti nejsou male deti, ze jejich vystoupeni vnimaji znacne kriticky a ze jista volnost akademicke pudy neznamena, ze by se meli prestat chovat profesionalne.

Jak ale rekl 'uvadec' na konci prednasky: "Dekuji Janu Kavanovi za neobycejne otevrene vystoupeni. A predevsim bych chtel dodat, ze my, co pamatujeme vystoupeni vychodnich politiku pred rokem 1990, si uvedomujeme, jak velkou cestu smerem k normalni demokracii Ceska republika behem poslednich deseti let ucinila." A ja dodavam: pokud vsichni clenove CSSD maji na zahranicni politiku stejny nazor, jaky dnes vyjadril Jan Kavan, neni duvod k obavam. Pokud nelhal, je nyni Jan Kavan plne pro vstup do NATO a vidi podstatu evropske integrace standardni zapadni optikou tak, jak ji vidi jeji celni protagoniste.

Intelektualni blizkost britskym labouristum, nemeckym socialnim demokratum a francouzskym socialistum, dana jeho dlouhym pobytem v Britanii, je v soucasnem stupni evropske integrace zalozene na osobnich vztazich mezi hlavami statu jeho velkym plus. Ve svem hodnoceni Jana Kavana si ale nejsem plne jist, do jake miry toto vyvazuje jeho nestatnicke vystupovani, mozna castecne dane neformalni prednaskou po pernem dni.

Pokud ale behem oficialnich jednani omezi svuj smysl pro humor, je pres vsechny sve kontroverzni rysy mozna lepsi ministr, nez jeho stin ze znacne euroskepticke ODS.

Martin Madera

Trinity College

Cambridge

Poznámka JČ: Jan Kavan přirozeně nikdy nebyl proti vstupu ČR do NATO a do EU, to je zavádějící mlha, šířená českými sdělovacími prostředky. Je omylem srovnávat Kavanovu otázku o NATO, adresovanou Solanovi v českém parlamentě, s přečinem bývalého britského ministra obchodu a průmyslu a ideologa Blairovy Labouristické strany Petera Mandelsona, který si od kolegy v Labour Party půjčil přes 300 000 liber na koupit domu a nedeklaroval to v parlamentě. Kavan dotazem na Solanu v parlamentě žádný přestupek neučinil. Parlament je od toho, aby se tam vznášely JAKÉKOLIV OTÁZKY. Kavanova otázka byla legitimní a každý normální západní politik ji tak bude také vnímat.

Dostal jsem od Ondřeje Neffa tento dopis:

Promin, ale nemyslim, ze by bylo vhodne, aby BL nesly upoutavku tak casto jimi napadaneho media, jako je NP. Nestydis se, ze mi neco takoveho vubec navrhujes? Ne, nestydis. To ja vim.

Neminim v teto debate pokracovat a proto povazuj vec za vyrizenou.

Sbohem

Ondrej Neff

Ondřej má samozřejmě právo zveřejňovat či potlačovat v Neviditelném psu, co chce. Jenže jakou hodnotu má médium, o němž víme, že zveřejní jenom něco a některé věci potlačuje? Zaráží mě ten úporný hněv, onen nedostatek tolerance, jemuž nerozumím. Znamená to, že když někoho kritizuji, nebo když někdo kritizuje mě, že ho musím začít nenávidět na smrt a přerušit s ním všechny styky? Nevím, ale normální přece je se navzájem kritizovat, přesto však spolu udržovat slušné styky. Nebo všechno musí být skutečně založeno na principu jánabráchismu? Nekriticky se obdivujeme a jsme si vzájemně zavázáni různými službičkami, které jsme si pro sebe navzájem udělali, a když se někdo tomuto pletivu protislužeb vymkne, uvrhneme ho s černým hněvem do vyhnanství? Znamená to, že jakmile nějaký sdělovací prostředek uveřejní o určité firmě reklamu či informaci, nesmí ji už nikdy kritizovat, protože by se pomstila ostrakizací? Cením si ale právě takových lidí, institucí a sdělovacích prostředků, které jsou schopny zveřejnit a přijmout i názory, které je kritizují, a považovat je pro sebe za přínos. Právě tito lidé, instituce a sdělovací prostředky jsou schopni pružného vývoje, podle měnících se okolností. JČ

Ondřej Neff ještě napsal:

Hahah - tohle je klasicka ukazka culikovsko-pecinovske demagogie. Ty samozrejme muzes co chces a ja nic nepotlacuju, presto jiste uz ted ze sebe potis blabol na tema "neff potlacuje nazory". Ja proste odmitam delat nekomu reklamu zadarmo. S mobilem a i-dnesem reklamu bartruju, protoze to jsou uspesne a velmi navstevovane weby. tot vse a uz mi nepis, opravdu nehodlam marit cas s clovekem, o jehoz dusevnim zdravi mam vazne pochybnosti.

neff

Před nedávnem mi podíval jeden pražský mediální odborník, jak už v ČR skoro všichni pozorovatelé sdělovacích prostředků dávají pozor jen na sledovanost či počet prodaných výtisků a absolutně ignorují jakékoliv obecnější principy kvality. Tím ovšem vzniká začarovaný kruh, který do sebe nepřipouští cokoliv nového. Je-li to, čeho si žádá lidová většina (zábavu nejnižšího společného jmenovatele) automaticky označeno za kvalitu, protože je to nejpopulárnější, budou se přece neustále omílat tytéž konvenční postupy a myšlenky. Aniž bych proboha chtěl nyní soudit jakékoliv konkrétní servery či sdělovací prostředky, sledovanost nemůže být automaticky jediným měřítkem úspěšnosti a kvality - Nemám s Ondřejem Neffem žádný osobní spor. JČ.

A další dopis od Ondřeje Neffa zní:

Tak jsem se nemylil: skutecne to nemas v hlave v poradku. je to jako kdybys nekoho ustavicne pomlouval a soucasne se mu cpal do kuchyne, aby ti tam dali obed. prekrocil jsi rozumnou mez a proto rusim odkaz na blisty (veru vhodne voleny nazev) odkaz.

o. neff

Zaujalo mne, jak nemá Ondřej Neff porozumění pro prospěch obce a redukuje všechno na individuální prospěch. JČ

Dobry den,

bylo to opravdu desive cteni ta Neffova korespondence. Myslim si, ze se u nej uz delsi dobu projevuje jeden ze syndromu moci - v danem pripade jim prijate role opinion leadera. Pravdepodobne tam budou i dalsi duvody, snad i potlacovane rozmrzeni, ze jeho novinarina je uznavana podstatne vice, nez literarni texty a mozna i dlouhodobe prepracovani.

Ale v danem pripade (byt je jeho projev pro nej osobnostne devastujici) bude mit jiste i on sve zastance. A to je to, proc Vam pisi: dozvedel jsem se o Vasi debate totiz nejprve z odkazu na technicistnim serveru Sveta namodro, kde vas odsoudili vicemene za to, ze zneuzivate citace z dopisu.

A v tom jim musim priznat dil pravdy: ty citace, jak jdou pod sebou opravdu vypadaji, jako kdyz jeho citujete presne, ale ne sebe. Pokud to z Vasi strany byly opravdu az dodatecne komentare, nebylo to rozhodne koser.

Pokud byste byl jednoznacne uvedl, ze i ve Vasich textech jde o citace, nebylo by co resit. Takto je ale Neffovo chovani sice hulvatstvi primadony, ale ti, kteri ho u(vy)znavaji z duvodu emotivnich, budou videt predevsim onu "obalku" sporu a nikoli jeho obsah.

Mozna by nezaskodilo v BL duslednejsi vyuzivani uvozovek pri citacich, i kdyz se zda, ze je to z kontextu nebo jinak graficky zrejme (kurziva, odkaz atd.).

s pozdravem

ivan vagner

Tak ještě jednou:

Průběh páteční korespondence Neff-Čulík byl přesně tento:

Date: Fri, 29 Jan 1999 08:36:43 +0000
To:neff@login.cz
From:jcu2@cableol.co.uk (Jan Culik)

Ondreji,

nechces si s BL vymenit automatickou upoutavku, jako mas s Mobil serverem?

Viz

http://www.britskelisty.cz/prehled.html

Cau,

Honza

o. neff

Vysvětlení Jana Čulíka, sobota dopoledne

Píšu o tom proto, že tento způsob reakce není typický pro Ondřeje, přichází (zdaleka nejen vůči mně) od celé řady lidí v ČR, kterým se nelíbí nějaké údajné zpochybnění jejich práce a autority.

Píšu o tom proto, že s tímto přístupem se podle mého názoru nedá konstruktivně jít do budoucnosti, je velmi zkostnatělý. Neměli bychom jakoukoliv kritiku okamžitě považovat za útok na samou podstatu naší existence a reagovat černým hněvem.

Jsem si vědom, že nekritičtí obdivovatelé Ondřeje Neffa budou hledat všechny možné podružnosti, nějaký nedostatek prezentace tohoto problému, aby mou argumentaci na těchto podružnostech zdiskreditovali. Vždyť tak se to v ČR běžně dělá. Odkazuju na přehled chyb logické argumentace od Aleše Zemana.

Pokud někdo případně namítá, že jsem učinil chybu, že jsem zveřejnil Ondřejovu "soukromou korespondenci", musím takové námitky rázně odmítnout.

Ondřej Neff je veřejná osoba a publikace těchto textů je ve veřejném zájmu. Představa, že si každý může dělat, co chce, a že to má být jakýmsi způsobem chráněno rouškou soukromí, je zcestná. Toto není zdaleka první případ tohoto "černého hněvu" a nebyl vždy zaměřen jen vůči Janu Čulíkovi.

Ujasnil jsem si na případu Ondřeje Neffa toto, a proto mu děkuji. Má to myslím obecnější význam:

Osoby, které reagují takovýmto černým hněvem, vědí moc dobře, že nemají pravdu a že by to ve věcné, racionální diskusi, zřejmě vyplynulo najevo. NECHTĚJÍ však své chování či postoje změnit. Jediná reakce, která jim zbývá, je tedy se nekřesťansky vztekat, případně označit kritika za blázna.

Kritiku změní kritizovaná osoba v mocenský boj. Už to není rovná soutěž přístupů a myšlenek, ale úporná bitva, kdo vyhraje. Jinými slovy, nejde o zjišťování, kde je pravda, která by nám pomohla v orientaci ve skutečnosti, ale jde o mocenské, totalitní vnucení určitého postoje jiným. "Já tvrdě prosazuju tento názor a postoj, a kdo se mnou, s námi nesouhlasí, je blázen." Potíž je, že i když třeba krátkodobě člověk s takovýmto mocenským postojem vyhraje, v dlouhodobé perspektivě v konfliktu se skutečností prohraje. Sovětský svaz se přece nakonec rozložil. Člověk nemůže dlouhodobě ignorovat realitu a vnucovat ji svá, zjednodušená řešení, protože mu to v dané chvíli připadá pohodlné. Jediným způsobem, jak přežít, je neustále realitu zkoumat střetáváním protikladných kritických myšlenek.

Zdůrazňuju, že mi naprosto nejde o osobu Ondřeje Neffa, která se mi zdá podružná, ale o způsob jednání a uvažování, který je podle mého názoru nekonstruktivní a škodlivý, pokud jde o dlouhodobější prospěch české komunitě.

PS. Požádám Internet Servis, aby na Britské listy umístil automatizovanou tematickou upoutávku na Neviditelného psa.

Jan Čulík