Britské listy

V titulku zmíněná analýza české politické scény z pera Andrewa Stroehleina daleko víc připomíná rozcvičku pro funkci politického analytika, který je ochoten prodávat svoje moudro stranám a politikům v momentální tísni, než práci novináře, který žije v centru politického dění - v proklínané Praze - má přístup k mnoha zajímavým informacím a navíc jistě ví mnohé o tom, jak to chodí jinde (neb jest světoběžníkem).

Po pravdě řečeno, jeho analýza by nestála za rozbor, kdyby z ní nevyplývalo, že česká politika může využít rozpory ve vztazích mezi "centrem" a "venkovem" k tomu, aby se obrodila. Domnívám se, že postavit různé skupiny proti sobě je to poslední co teď česká společnost potřebuje.

Netvrdím, že Stroehleinův článek obsahuje nepravdivé postřehy - jeho slabina je v tom, že před takovým vývojem nevaruje.

Andrew Stroehlein v úvodu svého článku píše: "Naprostá antipatie společnosti vůči všem státním institucím dosáhla v této chvíli tak vysoké míry, že ji lze označit za všeobecnou nespokojenost s celostátním administrativním ústředím". A vysvětluje o kousek dále, že 88% lidí, kteří nežijí v Praze, má "stále víc a doslova plné zuby českého hlavního města".

Pokud taková antipatie vskutku existuje (bohužel jsem se již delší čas nedostal do českých hostinců, abych takovou informaci dostal z první ruky), pak je, myslím, spojena se ztrátou iluse o možnostech systému, který lidé v roce 89 vítali po českých náměstích.

Jde o vystřízlivění z kolosální mystifikace, kterou všichni ti "naši" Vaškové spolu se sdělovacími prostředky na národ upletli. Je to zklamání z toho, že společnost je zase rozdělena na "my" a "oni".

Kdyby Andrew Stroehlein hrál se svými čtenáři čistou hru, musel by napsat, že antipatie k politikům a pocit, že občan s daným politickým systémem dohromady nic nesvede, jsou ve světě běžným jevem. Musel by připustit, že základním hnacím motivem politiků je získat moc a pak ji udržet a že ochota udělat něco pro společnost (je-li snad nějaký nápad a zbývají síly) je vzdáleně na třetím místě.

Pokud jde o voličovu beznaděj, mohu posloužit příkladem z volebního obvodu v němž vyplňuji čas od času volební lístky za účelem podílení se na věcech veřejných. Mým poslancem je liberál Cluthier. Dostal se na kandidátku s požehnáním vůdce liberálů Chretiena, který usoudil, že tento člověk je v našem obvodu, který tradičně hlasuje pro liberály, přes všechno volitelný. Pro místní vkus je Progresivní konservativní strana moc vpravo, Reformní strana ještě víc a Nová demokratická strana zase vlevo. No a tak nás v parlamentu zastupuje člověk dosazený partajním aparátem na základě kalkulace, že jen naprosto nečekané rozdání karet by mohlo vést k jeho nezvolení. Je to nýmand, který poslušně hlasuje tak, jak to po něm strana a vláda požaduje.

Samozřejmě, že i čeští politikové budou oslovovat venkov (jak to dělá Orban v Maďarsku) nebo kohokoli jim stratégové doporučí. Bude-li se jim to zdát užitečné, budou "vyvolávat nálady", které třeba i přemění v hnutí, které je udrží u moci. Proč ne. I to se děje jinde ve světě.

Zdůrazňuji ještě jednou, že svobodný, necenzurovaný novinář Stroehlein měl před tímto nebezpečím varovat. Jeho konstatování, že: "Kritikové tvrdí, že Orban rozeštvává Maďarsko tím, že vytváří kontrast mezi hlavním městem a venkovem, ale jeho strategie byla dosud značně úspěšná. Mnoho Maďarů žijících mimo Budapešť je přesvědčeno, že dostává hlavní město už dlouho příliš mnoho výhod a příliš velký podíl vybíraných peněz. Orban používá rétoriky, která chce tuto situaci napravit, a to velmi intensivně promlouvá k mnoha občanům." vypadá v kontextu jeho článku skoro jako pochvala, jaký je ten Orban vlastně pašák.

Stroehlein píše, že by třeba mohlo vzniknout hnutí "národní obnova od základů směrem výše". Nic nového pod sluncem. Podobné heslo má ve svém repertoáru třeba kanadská Reformní strana, která momentálně tvoří opozici ve federálním parlamentu. Populistické heslo, ale nic víc.

Je velmi snadné s takovým heslem jezdit po venkově a je velmi snadné přidat k němu pár dalších, která mohou znít dobře danému publiku, ale ve skutečnosti jsou zaměřena na rozeštvání lidí. Někdy mohou za všechno Židi, jindy emigranti, pragocentrismus, když jde o mimopražské, a třeba královští Hradečáci, když jde o Pardubice.

Stroehlein dává stav české společnosti do souvislosti s počínáním politických stran - teď se jejich dřívější vize tak nějak přežily a je třeba najít něco nového. Domnívám se, že to je zavádějící, protože taková interpretace zastírá skutečnost, že v české společnosti chybějí kontrolní mechanismys, které by zhůvěřilost politiků držely v určitých mezích. Chybějí nezávislé sdělovací prostředky, které by politikům určovaly agendu. Chybějí zákony, které by zamezovaly zneužití moci, chybějí fungující nadstranické kontrolní orgány. Důkazem neexistence těchto, pro společnost sebezáchovných funkcí jsou postavy obou dříve zmíněných Václavů. Kdyby kontrolní mechanismy ve společnosti fungovaly, tak by jeden z nich možná nakonec opustil svoji pozici v úctě, že se dal příklad ohledně činů následujících po slovech. A druhý by už dávno v politice nebyl, protože chaos, které jeho pětileté úřadování v čele vlády přineslo (a kdo jiný má přímou zodpovědnost za vládu než její předseda) by byl kdekoli jinde dostatečným důkazem, že se do politiky dostal omylem. Spekulace o tom, že se může "uklidit" na hrad jen potvrzuje, jak málo se v tomto směru v ČR změnilo. Ke Stroehleinovu vysvětlení, jak se to má s vizemi a ideologií poznamenávám pouze to, že Klausova vize (z roku 1991) ohledně uspořádání české ekonomiky nebyla založena na ničem jiném (kromě pár stránek vytržených z učebnic ekonomie) než právě na tvrdé ideologii. Nikoli otevřená mysl a zkoumání, co česká společnost potřebuje a jaký model by jí nejvíce vyhovoval, aby se pohnula kupředu.

Stroehlein tvrdí, že "vize je výrazem naděje, že se dá situace zlepšit, pokud budou realizovány určité praktické kroky. Praktické kroky jsou postupné a racionální, nejsou to nezvratitelné obří projekty". Bylo by jistě zajímavé vědět, jaké postupné a hlavně racionální kroky podle něj Klaus udělal.

To, že lidé Klause v roce 1992 podpořili, neznamená nic jiného, než že uspěl v předvolební kampani s heslem, že jeho strana vyvede stát z komunistické minulosti ke světlým zítřkům. Kdo by si dovolil takovou věc kritizovat (jak víme pořád platí "kdo nejde s námi, jde proti nám" i když někdy v poněkud zmodernizované podobě - viz "s Klausem nebo doleva"). Kolik bylo ekonomů, jako František Nepil, kteří si troufli hodit hrách na zeď presidentské kanceláře a sdělovacích prostředků? Kolik právníků se veřejně ptalo po zákonech, které mohly zamezit pozdějšímu tunelování. (Mimochodem president Havel prodal svůj díl paláce Lucerna nyní krachujícímu Chemapolu - pokud se ukáže, že byl Chemapol vytunelován povede jeden z tunýlků k samotnému presidentovi).

Národní obnovu nelze začít tím, že politické strany, které stát do této situace přivedly, dostanou volnou ruku k dalším politickým neřestem. Jinými slovy, že se z kozla stane zahradník.

Chtěl bych na tomto místě zdůraznit, že demokracie se často mění v předstírání, že volič svojí inteligencí a informovaností rozhoduje - a pak dostává, co vlastně chtěl. Dal straně mandát a může si dát do dalších voleb pohov. Jenže volby jsou sice nutnou, ale nikoli postačující podmínkou pro fungování demokracie. Tam kde chybí kontrola moci (byť nakrásně zvolené), přístup k informacím a nezávislé sdělovací prostředky, tam se nějaká náprava dá jen těžko očekávat. Bez nich volič brzo zjistí, že neovlivňuje vůbec nic.

Zmínil jsem se o tom, že je velmi snadné lidi rozeštvat. Už jen proto, že existuje lidská závist, která způsobuje, že sousedovy hrušky jsou chutnější a jeho trávník zelenější. Je možné, že lidé tvrdí, že mají Prahy plné zuby, ale kolik z nich ví, jak celý systém vlastně funguje a co si stát může dovolit. Domnívám se, že Stroehlein jen nedostatečně naznačil, že znechucení Prahou (rozumněj establishmentem) není nutně omezené na mimopražské obyvatelstvo.

Nechci se na tomto místě pouštět příliš daleko po tenkém ledu definice, která ospravedlňuje existence (českého) státu. Už jen proto, že existuje mnoho lidí, kteří by to uměli tisíckrát líp. Nicméně si troufám říct, že mezi prvky, které taková definice obsahuje, bude vnitřní jednota zájmů, vnější nezávislost a z obého vyplývající pocit hrdosti z příslušnosti k danému státu.

Pokud jde o společné zájmy, je ve hře daleko víc než žabomyší válka mezi sousedními vesnicemi, jejichž starostové se tahají o to, kdo by měl dostat víc z okresní pokladny (kdyby nebyla prázdná). Lidi samozřejmě potřebují vizi - tedy, jak Stroehlein praví, - naději.

Tato vize je v podstatě universální - že nebude válka, že bude práce, přístup k přiměřené zdravotní péči, přístup ke vzdělání a sociálnímu zabezpečení ve stáří.

Na příkladu Kanady lze ukázat, jak ohromný sjednocovací účinek uskutečňování této vize (byť jakkoli nedokonalé) má a jak zoufale se federální vláda snaží nerozmělnit příslušné programy pod tlakem zájmů provinčních politiků.

Převedeno do českých poměrů, budoucnost je nikoli v partajnickém zneužívání (pravděpodobně často umělých) konfliktů "regiony - hlavní město", ale v analýze současného systému a z ní vyplývajících řešení. Andrew Stroehlein bohužel neuvádí žádný konkrétní příklad toho, jak centrum "okrajuje" některý z regiónů a jak by se tato situace dala řešit.

Aniž bych chtěl regionální problémy jakkoli bagatelizovat mám pocit, že jsou jen okrajové. Jinak řečeno, daleko větším problémem než "jak prostředky rozdělovat" se zdá být "kde na rozdělování vůbec vzít".

Ladislav Nedbal v Britských listech napsal (k jinému tématu): "Musíme hledat nové zdroje prosperity, protože privatizační rozdávání dříve vytvořených hodnot skončilo." A pokračuje, že ne rozdíl od Israele, jehož první president, Weizmann prosazoval, aby na prvním místě bylo v obnoveném státu vzdělání a pak teprve peníze, vize českých politiků roku 1989 byla právě opačná: "Zvolili jsme si představitele, kteří nabízeli zdánlivě rychlou cestu k vysokým platům, luxusním autům a dovoleným na Malorce. Naše vize se teď díky Bohu a neúprosným společenským zákonům hroutí, protože byla od počátku hloupá a falešná."

Chce se k tomu dodat, že nepochybně budeme hledat i státní suverenitu a znovuvytvážet pocit hrdosti na němž existence státu, jak se domnívám, dosti podstatně spočívá. Ladislav Nedbal píše o Weizmannovi a mě napadá Otto Wichterle. A s ním naděje, že nemohl zůstat bez následovníků. Je třeba hledat a nebát se (srovnat jejich rozhled a životní zkušenosti s "naivní logikou bankovních úředníků", abych parafrázoval Ladislava Nedbala). Domnívám se, že je nutné změnit názor na nenahraditelnost politiků. Onu svatozář si politikové ostatně vytvářejí sami. Česká politika bez Havla nebo Klause? A proč proboha ne? Zůstanu ještě u pocitu národní hrdosti. Nejsem zrovna typ, který potřebuje mít neustále při sobě vlajčičku, aby mohl máváním projevovat vlastenectví, když se někdo dívá. Nicméně se mnou mlátila hanba o zem, když mi v roce 1993 v cestovní kanceláři řekli - jo a to auto, co si půjčujete v Holandsku nesmí překročit české hranice. Víte, povídají, ono se tam moc krade. To bylo přibližně v době, kdy tehdejšímu ministru vnitra Rumlovi ukradli na ulici Audi zapůjčené k testování (jaký to krásný eufemismus pro korupci). Pokud nedokáže ministr vnitra zajistit deset nebo kolik hraničních přechodů z ČR (auto se dá těžko přenést na zádech přes Krkonoše) je naprosto neschopný a nemá v takové funkci co pohledávat. Jenže těmto pánům byla taková věc šumafuk.

Stroehleinovo tvrzení, že dosavadní čelní politikové mohou novou vizi učinit přesvědčivou, když otevřeně řeknou, že jejich bývalí političtí poradci je zavedli do slepé uličky, pár jich propustí a pak se vydají do venkovských měst poslouchat co tam lidé chtějí je z mého hlediska blábol. V běžném politickém životě se sice poradci přijímají a propouštějí, ale soudný politik se na jejich špatnou radu nikdy nevymlouvá, protože by vypadal jako hlupák - podle úsloví jaký pán, takový krám. Něco jiného je udržet se nad vodou stáním na hlavách jiných politiků. Je ovšem možné, že české politická scéna dává politikům vskutku neomezené možnosti, což Andrew Stroehlein (na rozdíl od mě) pochopil a ve svém článku rozpracovává.

Jindřich Pařík nedávno vyjádřil svým typickým způsobem názor jak přistupovat ke komunistům (Forum BL, příspěvek 04932). Dovolím si z něj použít druhou část, protože ta má, jak se mi zdá, obecnou platnost, týkající se přístupu k politikům bez rozdílu třídních původů a nutnosti kontroly nad nimi:

"Zlobí mě, když někdo prohlásí, že ta doba, kdy to šlo udělat, je pryč, teď je tu máme a tak holt se s nima musíme smířit. Je jich prej velká síla a tak nám nic jiného nezbývá. Odmítaní neřádu ovšem není úkol jak řepná kampaň na pár tejdnů, eliminovat šmejda je úkol celoživotní a nekonečný. Vzdáme-li to šmejd plevelnej přebují a zasviní všechno kolem - jukni na záhumenek. Takže nikoliv frustrace ale nikdy nekončící boj s hlupáctvím, vyžírkovstvím ne-li zlocinem. Ve stověžate leži sníh, mírně mrzne a je jasno."

Jiří Jírovec

PS Pro pořádek uvádím první polovinu páně Pařikova příspěvku:

"Ale kdepak frustrace, Milane, jen obyčejné lidské nasrání. Nejseš tak hloupej aby sis myslel, že já jsem tak hloupej že si myslim, že když dám komínovi po papule, něco se tím vyřeší. Důležité je si ale uvědomit, co je to za lidi, co je motivací jejich jednání a podle toho k nim přistupovat. Tedy třeba volit/nevolit (a to i na úrovni místniho Sokola) popř. zaměstnat či nezaměstnat, přátelit se nebo dávat najevo pohrdání a to vše úměrně postavení v zločinném aparátu a v závislosti na míře jejich pokání.