Každá z těchto otázek je spojena s mnoha faktory (tradice, světské a náboženské ideologie, bohatství dané společnosti a způsob jeho rozdělování, (ne)kulturní stereotypy atd.).

Vezměme plánování rodiny jako příklad osvobození ženy. Pokrok v tomto směru si můžeme představit třeba jako scénu, tak trochu vykradenou z Čapka. Žena ukáže muži směrem ke dveřím a řekne mu : "Jdi!" Ten by nejraději uplatnil svoji mužskou sílu, ale v tom si uvědomí, že nejde o vyhazov, ale že ruka ženy ukazuje na obchod se zbožím drogistickým a že slyší něco v tom smyslu, aby koukal být co nejdřív zpátky.

Jenže co když do hry vstoupí víra, která antikoncepci zakazuje? Nejsou třeba katoličky obětí mužů, kteří je z kazatelen manipulují v rámci udržení své nadvlády nad nimi? Není jistě bez zajímavosti, že existují názory - opatrně ventilované - že bigotní Matka Theresa, přinesla ženám třetího světa daleko víc škody a utrpení než užitku a že s papežem to není o nic lepší. Pokud jde o individální postavení mužů a žen v té které společnosti, je zřejmé, že opět nevystačíme s klišé patriarchálního modelu, v němž si muž přivlastňuje smetánku a na ženy se tak nějak nedostane.

Co když je všechno jinak a muž o roli živitele rodiny, která se od něj automaticky očekává, ani nestojí? Před několika lety jsem četl výsledky průzkumu (pramen mi bohužel unikl) podle něhož je životním cílem převážné časti mladých amerických žen vdát se za muže v zajištěném postavení a mít rodinu. Co když právě toto očekávání, je pro muže natolik stresující, že statisticky významně zkracuje jejich život? Podívejme se na problém živení rodiny z čistě ekonomické stránky. V Kanadě potřebuje rodina k relativně bezstarostnému životu takových 80 000 dolarů hrubého ročně. Pokud má živitel rodiny (ať již muž nebo žena) takový příjem, nemusí jeho partner pracovat (ale je na druhém finančně závislý).

Stejnou částku by mohli dát takto výděleční partneři dohromady, kdyby pracovali na poloviční úvazek a zbytek věnovali společnému životu a třeba výchově dětí. Jenže bylo by z hlediska ekonomiky únosné, aby lidé v produktivním věku pracovali na půl plynu? Těžko - čehož nejlepším důkazem je upřednostňování přesčasové práce.

Zařídit by to šlo, pokud by společnost investovala daleko víc do vzdělání (na jedno místo by byli zapotřebí dva srovnatelně kvalifikovaní pracovníci) i do sociálních programů (zejména zdravotní péče a pensijní pojištění).

Jenže to se rychle dostaneme k nutnosti změnit ekonomicko-společenské uspořádání o němž si současní politikové netroufají ani vzdáleně uvažovat. A to je řeč o bohatých státech, nikoli o zemích jejichž chudobu si od svých počítačů těžko dovedeme představit.

Postavení rodiny (či jiného partnerského vztahu) ve společnosti rovněž odráží zmíněné sociálně-ekonomické faktory a s nimi neschopnost politiků překročit stín vlastní ideologie.

V současné době je mezi konservativními politiky Kanady a USA populární heslo, že je třeba posílit rodinu tím, že matka bude doma s dětmi (které pro české poměry přežvýkal Václav Klaus).

Jde o z nouze ctnost, vyjadřující skutečnost, že společnost není ochotna distribuovat bohatství (má-li jaké) takovým způsobem, aby si každá rodina mohla zvolit řešení, jaké ji vyhovuje.

Například vytvořit infrastrukturu, která by umožňovala ženám i mužům plynulé vyčleňování a začleňování do pracovního procesu - včetně možnosti doplňování vzdělání a rekvalifikace a přitom je nadměrně nezatěžovla. Jenže právě takovou (dostupnou) infrastrukturu považují konservativní politikové za výplod socialistického až komunistického ďábla.

Povšimněme si zde toho, že v ČR nejen stoupá nezaměstnanost (zatím na míru v Evropě obvyklou), ale klesá i počet tak zvaných trvalých pracovních míst na úkor dočasných pracovních poměrů. Kolik otců se za takové situace rozhodne opustit svoje místo a věnovat se rodičovství? Kolik (mladých) rodin má takové prostředky, že si může dovolit dlouhodobou ztrátu jednoho a někdy i obou příjmů ?

Vzájemný vztah muže a ženy uvnitř dvojice nelze zjednodušit na nutnost jakéhosi osvícení ženy, která, uvědomíc si svoji vlastní cenu, vytluče muži jeho barbarství z hlavy - jak to naznačuje příklad, který Jan Čulík vybral ze zmíněné knihy: Jedna žena řekla své kamarádce, že přečetla část jakési knihy o postavení žen svému muži, což prý byla chyba chyboucí, protože on se velmi rozčílil a opakoval, že to není pravda. Jistě taková žena se vystavuje riziku pohledu z jiného zorného úhlu. Řešení - neukazovat a nesdílet, dokud propaganda nezocelí.

Jan Čulík píše: "Mám důvodné podezření, že mnohé ženy jsou - alespoň intuitivně - ve svých názorech blízko normálnímu západoevropskému postavení žen ve společnosti, avšak že se zároveň staví zcela rezignovaně k tomu, že by tyto své názory v ČR v blízké době prosadily".

Podle mého názoru je tento výrok dobrou ukázkou matení pojmů - protože co je "normální postavení západoevropské ženy", o jaké ženy se jedná, o jaké názory jde a co je na překážku jejich prosazení?

Domnívám se, že bez komplexního pohledu na vztah uvnitř dvojice se moc daleko nedostaneme.

Musíme zkoumat za jakých okolností vztah vzniká, jaké faktory ovlivňují jeho vývoj a zejména jak se v něm odráží ztráta životních ilusí, často způsobená okolnostmi nad nimiž partneři nemají kontrolu.

K objektivnímu pohledu ovšem těžko přispěje skutečnost, že dojná kráva komunistické minulosti neustále slouží ke ždímání zdůvodnění pro jakkoli fantasmagorickou hypotézu.

Příklady potlačení významu vzdělání za komunismu a od nich odvozená role ženy jako tvůrkyně domova, patrně převzaté ze zmíněné knihy, nepředstavují víc než propagandistickou slámu čouhající z bot - nejméně do té doby než jsou postaveny do jasného kontrastu s obdivuhodně lepší situací někde jinde.

Rozložení universitního, středoškolského a učňovského vzdělání (10, 40 a 40%) zřejmě odpovídalo struktuře pracovních míst Československa sedmdesátých let. Jsou-li tato čísla určena severoamerickému čtenáři, který za střední školu považuje gymnazium (high school), a o odborném středním a učňovském školství nemá ponětí, je třeba tento rozdíl přiměřeně vysvětlit.

Stejně prázdný je citát ze studie (životních strategií z roku 1989) sociologa Petra Matějů. Ani dospělí, ani děti (u těch to až tak nepřekvapuje) prý nepovažovali vzdělání či kvalifikaci za důležité pro životní úspěch. To je naprostý blábol, ledaže se onen sociolog zabýval vexláky a jejich potomky. Bez kvalifikace se nelze uchytit ani v paralelní (stínové) ekonomice.

V každé společnosti existují práce, které nevyžadují přílišnou kvalifikaci a lidé, kteří o vzdělání nestojí - to není výsada určité ideologie.

Kdo má mozek jen trochu nezastřený, musí připustit, že zajištění co nejlepší kvalifikace (v rámci rodinných žebříčků hodnot) bylo v českých rodinách prioritou číslo 1. Sám komunistický systém k tomu nutil svými směrnými čísly.

Daleko větší problém existuje v tomto směru v Kanadě, kde kvalifikace sama o sobě neznamená nic - kromě stále většího finančního břemene - pokud se s ní její držitel netrefí do momentálních, stále se měnících potřeb trhu.

Pokud jde o vstup do manželství, klíčovou podmínkou se mi zdá být dostupnost vhodného partnera. Jan Čulík cituje, že typický věk českých žen vstupujících do manželství býval 18-20 let. Chybí upřesnění kde a vysvětlení proč. Je pravděpodobné, že především na venkově, patrně proto, že tam sňatek sebou nepřinášel tolik bytových problémů a pak tato věková skupina žen byla v popředí zájmu mužů, kteří se právě vrátili z vojny (20+). Antikoncepce a těhotenství patrně nehrály takovou roli, protože oba partneři měli většinou ukončené vzdělání (kvalifikaci, chcete-li) a byli schopni uživit svoji rodinu.

Rovněž tvrzení, že společnost velmi rázně odmítala, když se žena nevdala nebo se rozhodla nemít děti by bylo třeba dále rozvést.

Významnou a očividně přehlíženou skutečností je rozdíl v ekonomických jistotách mladých lidí dříve a dnes. "Socialističtí mladí" byli takměř automaticky dvoupříjmovou rodinou. Případné těhotenství ženy (před vstupem do pracovního poměru) pouze odsunulo začátek její pracovní kariéry (ať již šlo o dojičku krav nebo lékařku).

"Kapitalističtí mladí" na tom jsou zcela jinak. Jejich primárním zájmem je vstoupit do pracovního trhu co nejdříve a ze zajištěných pozic - pokud je vůbec něco jisté - možná uvažovat o sňatku a o dětech. To je asi důvod, proč mají ženy na západě první dítě mezi 26 a 27 rokem.

(Ale ani tento údaj moc neřekne, pokud nevíme zda jde o vysokoškolsky vzdělané ženy nebo dělnice z montážní linky.)

Věkový posun je daleko víc výsledkem boje o přežití nikoli projevem nějaké obzvláštní emancipace západních žen. Mladí lidé mají problémy získat práci (proto je nezaměstnanost mezi mladými tak vysoká), velmi často končí studia se značným dluhem a tak jim může trvat několik let než se vůbec trochu uchytí.

Podle zjištění Kanadského statistického úřadu (Statistics Canada), citovaného ve zprávách CBC, vzrostl počet mladých lidí (20-34 let), kteří žijí s rodiči (protože si z různých důvodů nemohou dopřát vlastní byt). Od roku 1981 do roku 1996 se vzrostl počet těchto žen ze 16 na 25 a mužů z 26 na 33%. V roce 1996 žila 3-4% ženatých mužů a vdaných žen s rodiči - dvojnásobek proti roku 1981.

To je poměrně jasný náznak toho, že nikoli emancipovanost kanadských mladých lidí, ale prachobyčejné existenční potíže vedou k tomu, že zakládají rodiny později.

Znám českou lékařku, která se rozhodla odbýt si "mateřské povinnosti" dříve než se pustila do své profesionální kariéry. To bylo možné v Československu první poloviny osmdesátých let. S dluhem, s nímž by svoje studium mediciny končila v Kanadě, by takové řešení bylo zcela vyloučené. Vrátím se ještě ke vztahům uvnitř dvojice. Domnívám se, že je-li spolupráce (včetně pověstného mytí nádobí, vaření a podílu na výchově dětí) uvnitř rodiny problémem, pak nejde o příčinu ale daleko spíš o následek určitého vývoje.

Je třeba brát v úvahu značnou náhodnost ve výběru partnera, nereálné představy o společném soužití včetně milostného života (nemluvě již o nutnosti mnohých lidí žít s rodiči jednoho z parnerů), existenční obtíže, choroby a další běžné "radosti" života.

Jan Čulík líčí stížnost dámy s vysokoškolským vzděláním, na to, že když její manžel, lékař přijde později večer domů, posadí se ke stolu a řekne: "Dej mi najíst!", ačkoli ona sama už přivlekla (po práci) svoje děti - správně snad jejich - a dala jim odpoledne najíst. Tahle historka nemá valné ceny, protože (mimo jiné) nevíme, jaké je skutečné vytížení obou partnerů, kde pracují, zda onen lékař může děti ze školy a školky vůbec vyzvedávat, nevíme co jinak doma dělá, nevíme zda přišel domů pozdě večer od milenky, partičky karet nebo od operačního stolu.

Domnívám se, že fungující dvojice nedělí svojí činnost automaticky fifty-fifty, ale zvažuje, jaké řešení je pro ni optimální. A co za co stojí. Co když ten lékař bere pacienty navíc, aby rodina mohla jet v létě k moři - a hned jsme v jiné rovině, není-liž pravda?

Mohu na tomto místě uvést příklad mých rodičů. Moje maminka byla středoškolská profesorka, tedy vysokoškolsky vzdělaná dáma, která se provdala za kolegu ze studií. Kvůli mému otci (částečně proto, že v Praze a okolí nemohla po sňatku sehnat místo) se vzdala své profesionální kariéry a starala se o domácnost a posléze o tři děti. Byla snad obětí nadvlády muže, který i doma dělal vědu a do domácích prací zasahoval většinou jednou do roka zabíjením vánočního kapra? Nikoli, ačkoli by se to tak některým feministkám jistě jevilo. Ono totiž šlo o spolupráci na společném životě, kterou byli navzájem schopni ocenit. Můj otec se stal špičkovým vědcem proto, že mu maminka dala ty extra hodiny, které měl teoreticky strávit v kuchyni škrábáním brambor a mytím nádobí.

Jak bude mnohý ze čtenářů z vlastní zkušenosti vědět, ne každá práce věnovaná na oltář rodiny se počítá. To je velmi zajímavý aspekt přispívající ke zdánlivé nerovnováze v dělbě práce. Jeden můj známý kdysi stavěl svépomocí byt. Když šel na stavbu poprvé, dostal od ženy na cestu svačinku a termosku s kávou. Spokojenost vládla na všech stranách až do doby, kdy jeho žena zjistila, že pro něj není stavba utrpením, ale že mu dokonce nevadí, protože přes všechnu tu dřinu tam je s ostatními chlapy sranda.

Tvrzení, že se ženy utíkaly k mateřství, aby se vyhnuly politice a potažmo vstupu do KSČ, se mi zdá poněkud přehnané. Vzhledem k vysokému procentu lidí vstupujících do manželství kvůli (většinou nechtěnému) těhotenství ženy nešlo o nějakou naplánovanou akci - alespoň ne u prvního dítěte. Daleko větší roli nepochybně hrály záležitosti ekonomické a dostupné sociální programy.

Ještě malou poznámku k nepoužívání antikoncepce (alespoň pokud jde o šedesátá a sedmdesátá léta). Je možné, že stát učinil vědomé rozhodnutí a v rámci demografické politiky antikoncepci příliš nepodporoval s tím, že nikoli plánování, ale právě naopak, neplánování rodiny zajistí nezbytný populační přírůstek. Ačkoli umělé přerušení těhotenství v řadě případů situaci "zachránilo", nelze je označit za rozšířenou "antikoncepční metodu". Už jen proto, že rozhodující slovo neměla žana, ale komise v níž byl vedle lékaře i zástupce státní správy. Této komisi musela žena zdůvodnit proč nemůže mít dítě, nikoli proč ho nechce mít (to je obrovský rozdíl). Vím o případu, kdy komise v prvním kole zamítla žádost o potrat matce dvou dětí (nechtěla mít třetí), protože usoudila, že je v zájmu společnosti, aby (její) solidní rodina měla víc dětí.

V této souvislosti bude velmi zajímavé sledovat, jak si české vlády poradí s katastrofálně nízkou porodností. Omezení potratů - a co dál. Podpora rodin, cenově dostupná bytová výstavba, sociální programy ? Jenže kdo je bude financovat a z čeho?

Vrátím se závěrem jednou k  příkladu lékaře požadujícího večeři od své vysokoškolsky vzdělané (zaměstnané) ženy. Jde o typický problém žen v české společnosti nebo o prosté selhání komunikace mezi dvěma partnery?

Co když je život jinde, jak praví Kundera. Co když problém není v tom, kdo se má postavit ke sporáku nebo ukrojit kus chleba a salámu, ale v tom, že přibývá lidí, kteří mají problém něco na talíř vůbec sehnat.

Jiří Jírovec