Den, kdy obloha hořela
I Miloševičovi oponenti jsou rozhořčeni a zastávají postoj vzdoru vůči NATO, jak sílí bombardování jejich města, napsal v týdeníku Independent on Sunday z Bělehradu Robert Fisk
V pátek nedlouho před půlnocí, se ozvala plochý, dutý výbuch, překvapivě krátký, ale mocný náraz, který se opřel do oken našeho hotelu, zavřel ta z nich, která byla otevřená a otřásl ostatními okny v rámech. Pak zvedl podivný, téměř nezemský závan větru záclony. Jako duchové se pozvedly ke stropu a zůstaly tam, třepotaly se na stropě. Nebyl to náraz, jen teplý vítr, který proletěl naším hotelem u Dunaje, který narazil do všech oken našeho hotelu. Kuchaři a recepční a hlavní kuchař v bílém saku vyběhli do vestibulu, dvě dívky z kuchyně se ve strachu držely za ruce.
Z šestého patra jsme viděli rudou záři, jak se šíří po horizontu, velký prostor ohně, který osvětlil celý kopec. NATO zaútočilo na zbrojnici a střely, tam uložené, vzlétly vysoko do noční oblohy, zlaté a ostře červené. Slyšeli jsme letadla, i když někteří lidé říkali, že pískot znamená, že letěly řízené střely. Dlouhé minuty jsme pozorovali oheň, okna se při tom občas jemně otřásala explozemi. Pak jsme sešli ve tmě do přízemí.
Byl to vojenský cíl, oznámilo rádio Bělehrad. Počet raněných a mrtvých nebyl uveden. V sobotu v poledne hovořili Srbové o vážně raněných civilistech, ministr totéž opakoval o něco později, ale žádná čísla nebyla udána. Pak se začaly šířit nepříjemné zvěsti, že bylo zasaženo nějaké chemické skladiště, že začaly hořet jedovaté chemikálie a že se ranění téměř udusili. Občané v některých krytech v Bělehradu byli instruováni, aby si nasadili plynové masky. Všude bylo ten kouř cítit.
V zemi, která stále ještě používá komunistického jazyka - hovoří o vojácích, kteří " bojují čestně za vlast a plní svou národní povinnost" - se nevydávají žádné normální zprávy. "Včera v noci NATO systematicky a slepě bombardovalo naši zemi." uvedl federální ministr informací. "Největší obětí útoku bylo hlavní město Jugoslávie, které bylo od předměstí až do centra systematicky bombardováno bombami a granáty". Z takových valounů komunistické prózy máme dolovat diamanty.
Avšak bombardování je skutečně systematické. V sobotu odpoledne byla úzkost vládnoucí na bělehradských ulicích zjevná.
Uvažoval jsem o tom, jestli existuje nějaká možná reakce na veškerou tuto technologii - jestli vlastnictví této moderní technologie - počítačově naváděné střely a bombardéry, které mají dolet 5000 km - nevytvořilo nezastavitelnou, všemocnou mocnost.
Jugoslávci zatím berou bombardování hrdinněji než Iráčané. Avšak NATO ještě nezačalo útočit na mosty, na elektrárny a na kanalizační čističky. Zatím ještě ne.
U Dunaje, těsně před odpoledním náletem, jsme obědvali se starými přáteli, s Jelenou a její dcerou, obě jsou to učitelky angličtiny, obě jsou normální, vyrovnané, seriózní, intelektuální, tvrdé ženy. Jedli jsme chobotnici a rybu z Černé hory a zapíjeli jsme to nikšickým pivem. Neočekával jsem však takovou nenávist pro zemi, kterou obě ženy studovaly tak dlouho.
"NATO pomáhá Miloševičovi," řekla Jelena. "Jako u Iráku, Američané uzavřeli naše hranice, izolovali nás a způsobili, že i lidé, kteří byli proti Miloševičovi, ho nyní podporují. Nábožensky založení lidé se domnívají, že jsme nyní trestáni za to, co se nám stalo, ale to se stalo v důsledku komunismu. A vzpomínají, kdo způsobil, že v Jugoslávii zvítězil komunismus, tím, za války poskytoval podporu Titovi. Byl to Winston Churchill, váš vedoucí politik.
Jeden srbský politik v sobotu tvrdil, že v Bělehradu vznikne nyní velmi rychle tak jednotná podpora Miloševičovi, jaká vznikla v Československu Dubčekovi a jeho kolegům během invaze varšavského paktu v srpnu 1968. Jak lehce se lidé v Srbsku nyní obracejí do historie. Jak lehké je bombardovat, uzavírá Robert Fisk.
