pondělí 19. dubna

O B S A H

Válka o Kosovo:

  • Nejdůležitější články z posledních dní Odkazy:
  • Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby Válka a Kosovo:
  • Nejnovější informace: Bělehrad přerušil diplomatické styky s Albánií
  • Robert Fisk našel důkazy na místě útoků NATO na uprchlíky
  • NATO musí směřovat ke dveřím s nápisem "východ" (Sir Michael Rose)
  • Spojenci musejí bojovat dál (Bill Clinton) Sdělovací prostředky:
  • Britská vláda obvinila známého reportéra BBC Johna Simpsona z prosrbské zaujatosti (Jan Čulík)
  • Když mě Blair pomlouvá, pomáhá Miloševičovi (John Simpson, Sunday Telegraph)
  • Názory: Měla by BBC v době války podporovat věc Spojenců?
  • Umlčet Johna Simpsona: Záměrný útok na sdělovací prostředky (Guardian)
  • Nesahejte na BBC - dělá v Bělehradě svou řádnou práci (Independent)
  • Simpsonova válka - proč se na něho útočí (Guardian) Česká politika:
  • Matiční zeď v Ústí (František Roček, Ústí nad Labem) České sdělovací prostředky:
  • Ondřej Neff, Kosovo a Česká republika: Ukoptěnost českého politického komentátorství (Jan Čulík)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britske listy over the past year or so. (Selected Britske listy articles in English now appear in the new electronic pages of the journal "The New Presence"). - Zde je měsíčník Nová přítomnost.
  • Tady je minulé vydání Britských listů.
  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
  • Adresa Britských listů je zde. Pouze když nefunguje, pište na tuto alternativní adresu.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku jsou zde.

    Britská vláda obvinila čelného reportéra televize BBC v Bělehradu, že je zaujatý ve prospěch Srbů. Dnešní Britské listy přinášejí soubor článků z britského tisku k tomuto tématu. Jaká má být role sdělovacích prostředků v době války? Domníváme se, že způsob, jak britské sdělovací prostředky reagovaly na toto obvinění, si zaslouží pozornost zejména české novinářské obce.

    Co je nového v České republice

  • NATO požádá dnes pravděpodobně Českou republiku, aby poskytla letiště tankovacím letadlům, které se účastní na leteckých úderech proti Jugoslávii. Podle místopředsedy vlády Rychetského bude o této žádosti i o možné žádosti, aby se mohla vojska NATO přesunovat přes české území, rozhodovat vláda v pondělí odpoledne na mimořádném zasedání.

  • Jiří Dienstbier v neděli v pořadu televize Prima kritizoval NATO za jeho politiku leteckých úderů a neochotu vyslat pozemní vojska. Bombardování prý bude neúčinné. Jen to prý ukazuje Miloševičovi, že NATO "nechce nasadit kosti jediného svého vojáka.

  • Česká republika nepracuje dostatečně rychle na harmonizaci svých zákonů s EU. Mnoho českých ministerstev má zpoždění při přizpůsobování českých zákonů zákonům Evropské unie. Vládní výbor pro integraci ČR do EU musel kvůli mnoha připomínkám přerušit druhé kolo projednávání hospodářské strategie vstupu do EU, konstatoval Egon Lánský. - Jak píše dnešní MFD, ani vláda, ani opozice, neberou Evropskou unii příliš vážně. Původně vinili sociální demokraté ze zpoždění těchto prací předchozí vlády, ale ani oni zatím příliš mnoho nedohánějí. Zdá se, že hlavním problémem asi bude nekvalitní česká státní správa.

  • S vojenskými údery NATO na Jugoslávii souhlasí v ČR jen 34 procent občanů, 48 procent je odmítá. Je to velmi radikální rozdíl od situace v západní Evropě, kde většina občanů dosud letecké údery podporovala. 67 procent dotázaných v ČR nesouhlasí ani s tím, aby mezinárodní vojska vstoupila na území Kosova. Je to téměř "ruská" reakce. Otázka je proč. Proto, že je Česká republika blíže konfliktu než řekněme Francie nebo Británie? Proto, že Čechy příliš nevzrušuje drastické porušování lidských práv, jakého se dopouští proti kosovskému obyvatelstvu Miloševič, jeho režim a jeho vražedné polovojenské jednotky? Proto, že české sdělovací prostředky jasněji nevysvětlují celou problematiku a nepřinášejí kritičtější analýzy z různých úhlů?

    Zpravodajství České televize z války o Jugoslávii je přitom skutečně podivné. Toto je například hlavní zpráva Událostí ČT z pátku 16. dubna, zveřejněná na internetových stránkách ČT (o víkendu ČT na internetu nefunguje, zprávy pro ni neexistují, srovnejte s tím zpravodajské stránky BBC):

    Spojenecké síly využily lepšícího se počasí nad Balkánem a zesílily nálety na cíle v Jugoslávii. Podle agentury Tanjug zranily v noci 17 lidí při dalším útoku na ropnou rafinérii v Pančevu nedaleko Bělehradu. Dvě střely zničily také most mezi městy Smederevo a Kovin. Na Dunaji je to už pátý, který po úderech Aliance v Jugoslávii skončil v troskách. Samotné Kosovo podle mluvčího vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky opouští denně 12 tisíc uprchlíků. V provincii podle odhadů komisariátu ještě stále zůstává asi 400 tísíc kosovských Albánců. Americký prezident Clinton v noci na dnešek znovu obhajoval oprávněnost vzdušných úderů proti Jugoslávii. Umírněný představitel kosovských Albánců Ibrahim Rugova se dnes sešel se srbským prezidentem Milanem Milutinovičem a jugoslávským vicepremiérem Nikolou Šainovičem. Podle agentury Tanjug Rugova a Milutinovič zformulovali žádost o ukončení náletů na Jugoslávii. Setkání je považováno za další důkaz snah bělehradské vlády konzultovat s představiteli kosovských Albánců. Ruská Státní duma výraznou většinou schválila připojení Jugoslávie ke Svazu Ruska a Běloruska. Toto rozhodnutí však není právně závazné, protože podle ruské Ústavy musí o podobné záležitosti nejdřív rozhodnout prezident Boris Jelcin. Rusko-běloruská unie navíc doposud fakticky neexistuje.

    Je zjevné, že zpravodajství agentury Tanjug je nespolehlivé. Přesto však jsou na něm Události ČT dost závislé. - Minulý týden zavraždili v Bělehradě novináře, který se snažil psát nezávisle a kriticky - co to vypovídá o důvěryhodnosti agentury Tanjug? Je možno citovat její údaje bez kritického srovnávní s jinými zdroji? - Ibrahim Rugova je podle četných západních zdrojů v domácím vězení. Jsou důvěryhodné zprávy, že se "podílí na jednání s Miloševičem o vytvoření 'řešení' pro kosovské Albánce", když mezitím Miloševič z Kosova vyhnal skoro veškeré obyvatelstvo? Bylo v pátek skutečně hlavní zprávou dne v konfliktu o Jugoslávii, že schválila ruská duma připojení Jugoslávie k Rusku a Bělorusku? Proč nevychází Česká televize ve zpravodajství z osobních osudů uprchlíků a nezobecňuje problém na základě těchto informací? Zpravodajství ČT se zdá být do určité míry "stalinistické", v tom smyslu, že daleko důležitější jsou pro ČT stále státní ceremonie, nikoliv osudy obyčejných lidí. Možná že v tom je právě rozdíl mezi východním a západním pojetím tohoto problému a možná že v tom spočívá rozdíl mezi podporou leteckých úderů na Západě a na Východě. Že by lidé ve východní Evropě byli natolik necitliví k individuálnímu utrpení a naopak citliví vůči obavám z možné "mocenské nadvlády Západu", že tohle je klíčem k jejich malé podpoře západní intervence v Jugoslávii? (To, že ji možná Západ neprovádí zrovna promyšleně a efektivně, je jiná věc, zdá se však, že lidem v ČR nevadí, že Západ neprovádí intervenci efektivně, vadí jim spíše, že se vůbec někdo chce zasazovat o něčí lidská práva a tím "porušovat státní suverenitu jiné země". To ale právě hlavně vadí Rusům, kteří chtějí mít právo dělat si na svém území s obyvatelstvem, co se jim zachce, bez mezinárodní kontroly.) Co myslíte, čtenáři? JČ

    Jiná hluboce analytická zpráva České televize (na internetu ze záhadných důvodů uvedena pod záhlavím "Z domova") byla v pátek tato:

    Děti amerických vojáků ze základen po celé Evropě žijí v nejistotě, zda jejich otec či matka bude muset do Jugoslávie na pomoc kosovským Albáncům. Děti se bojí, že válka potrvá dlouho a s rodiči se tak neuvidí i několik měsíců. Řada z nich ani neví, jestli některý z jejich rodičů už náhodou není v Kosovu.

    Přehled článků o krizi v Kosovu, zveřejněných v BL v minulých dnech:

    Reakce:

    Další články k tematice nynější války v Evropě o Kosovo najdete v přehledu nejdůležitějších textů z posledních dní, viz Obsah zde napravo.


  • To nejlepší z "českého" internetu. Jako příloha českého vydání časopisu PC World z března 1999 a  také časopisu Profit se distribuuje právě vydaný CD ROM "To nejlepší z českého internetu". Jako jeden z mála skutečných českých internetových časopisů jsou na CD ROMU zdá se mi velmi dobře prezentovány cca 5 megabyty nejzajímavějších článků přibližně za poslední rok také Britské listy. Seznamte prostřednictvím tohoto CD ROMU s Britskými listy vaše přátele.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

    Výběr textů z posledních dní:


    Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

    Bělehrad přerušil diplomatické styky s Albánií

    Jugoslávie přerušila diplomatické styky s Albánií a obvinila Tiranu, že spolupracuje s údery NATO. Oznámilo to albánské ministerstvo zahraničních věcí, zatímco v neděli NATO bombardovalo hlavní město Kosova Prištinu během dne. Bělehrad toto rozhodnutí nepotrvrdil.

    V noci ze soboty na neděli utrpělo podle srbských sdělovacích prostředků Jugoslávie dosud nejtěžší letecké údery město Novi Sad, kde byla zasažena rafinérie ropy. Ničeny byly také chemické továrny a čelné oblasti jugoslávské průmyslové a dopravní infrastruktury. . U Bělehradu zaútočilo NATO na tři továrny v nedaleké průmyslové oblasti. NATO konstatovalo, že bylo také zničeno 13 vojenských vozidel v Kosovu. Do Albánie mají být vbrzku vyslány útočné vrtulníky, které mají být používány proti jugoslávské armádě v Kosovu.

    Pět osob zahynulo při výbuchu miny

    Pět kosovských uprchlíků včetně tří dětí bylo usmrceno, když jejich automobil najel na minu v zemi nikoho mezi srbskou pohraniční kontrolou a albánskou hranicí.

    Podle zpráv také srbské jednotky střílely na frontu uprchlíků. U téhož hraničního přechodu Morina usmrtily jednu osobu a zranily 22 osob.

    Více než 23 000 kosovských uprchlíků přišlo v sobotu do Albánie. Celkem je nyní v Albánii 375 000 uprchlíků. Celkový počet uprchlíků, kteří opustili Kosovo od začátku krize loni v březnu, je přibližně 735 000 osob.

    Podezření na masové hroby

    Humanitární organizace v severní Albánii svědčí o prvních případech podvýživy mezi dětmi, přicházejícími z Kosova.

    Humanitární pracovníci konstatovali, že někteří uprchlíci jim sdělili, že museli u silnice pohřbít děti, které byly příliš slabé na to, aby dokázaly podstoupit cestu. Jiní mají zranění, z nichž obviňují srbské bezpečnostní jednotky.

    NATO konstatovalo v neděli, že má letecké fotografie 43 tří míst, kde se domnívá, že jsou hromadné hroby. Vojenský mluvčí brigadýr-generál Giuseppe Marani uvedl, že má prý aliance také důkazy, že byli donuceni kosovští Albánci kopat hroby pro své krajany.

    Invaze se neplánuje

    Britský ministr zahraničních věcí Robin Cook popřel informaci britského tisku, že NATO připravuje koncem měsíce pozemní invazi do Kosova. Deník Observer citoval informované kruhy z Londýna a z Washingtonu, podle nichž bylo pro operaci připraveno 80 000 vojáků. Avšak Robin Cook konstatoval, že Aliance neplánuje vyslat pozemní vojska. Uvedl: "I kdybychom nyní chtěli rozvinout takové úmysly - a nechceme - trvalo by to dva až tři měsíce, než bychom mohli invazi provést, protože by bylo nutno vytvořit prostor pro velmi velkou armádu, schopnou provést ozbrojenou invazi proti odporu. Dva až tři měsíce čekat nemůžeme. Proto je naší reakcí na činnost prezidenta Miloševiče v Kosovu zintenzívnit vojenskou leteckou ofenzívu." Generální tajemník NATO Javier Solana uvedl, že je aliance přesvědčena, že letecké údery v současnosti stačí. "Teď zastáváme názor, že letecké údery dostačují, a proto tuto politiku nyní měnit nebudeme. Ale až přijde chvíle, kdy to bude nutné, jsem si jist, že členské země NATO budou připraveny invazi provést."

    Americký prezident Bill Clinton konstatoval, že na Balkáně nebude mír, dokud nebude svržen prezident Slobodan Miloševič. V článku pro britský deník Sunday Times argumentuje Clinton, že je stále přesvědčen, že pro Kosovo je nejlepším řešením autonomie, nikoliv nezávislost. Clinton dodal: "Realisticky však bude vyžadovat realizace této vize demokratickou proměnu v samotném Srbsku, protože v regionu nebude vládnout bezpečí, pokud v jeho středu bude u moci agresívní tyran."

    Další zmatek ohledně útoku NATO na uprchlíky

    Zmatené informace NATO ohledlě leteckého úderu na konvoj uprchlíků minulou středu v Kosovu se ještě dále zamlžily, poté, co konstatovali američtí činitelé, že pilot, o němž se domnívali, že byl za útok odpovědný, bombardování neprovedl.

    Na tiskové konferenci v sobotu večer v Pentagonu uvedl americký vojenský mluvčí, že pilot, zvukový záznam jehož svědectví o leteckém úderu bylo zveřejněno, ve skutečnost nepopisoval útok na uprchlíky.

    Činitelé Pentagonu konstatovali, že letadla NATO zaútočila ve středu u Djakovice na tři různé konvoje a že jsou si nyní jisti, že pilot, jehož svědectví bylo zveřejněno, zaútočil na čistě vojenský konvoj.

    Pentagon přiznal, že udělal chybu, když zveřejnil nahrávku pilotova svědectví.

    Činitelé NATO však nepopírají, že NATO nese odpovědnost za útoky na civilisty při jiných příležitostech a na jiné konvoje.

    NATO uvedlo, že nezveřejní další informace o těchto útocích, dokud nebude mít čas provést další vyšetřování.

    V reakci na opakované dotazy potvrdil v pátek mluvčí NATO Jamie Shea, že jedna laserem řízená bomba byla svržena ve středu z americké stihačky F 16 na jeden civilní cíl v konvoji na silnici severně od Djakovice. Charakterizoval zničení vozidla, které zřejmě bylo traktor, jako "tragickou nehodu", ale dodal, že videozáznam úderu bude zveřejněn až poté, co vyšetřování bude dokončeno.

    Podle zpráv připravilo vojenské velení NATO podrobný dokument o celém incidentu, ale na poslední chvíli zakázali političtí činitelé NATO jeho zveřejnění.


    Toto zvěrstvo je stále pro NATO záhadou. Možná bych to mohl pomoci vysvětlit

    Tato reportáž Roberta Fiska zabrala v soboru 17. dubna celou titulní stránku deníku Independent.

    (Shodou okolností vysílala rozhlasová stanice BBC Radio 4 v neděli dopoledne v pravidelném pořadu "Sentimental Journey" profil Roberta Fiska, slavného reportéra deníku Independent, specializujícího se na Blízký východ, který nyní žije trvale v Bejrútu. Fisk v pořadu vysvětloval kořeny své "novinářské posedlosti" na základě vzpomínek na každoroční dovolenou brzo po druhé světové válce v Belgii, kde se jeho otec neustále vracel k vlastním traumatickým válečným zážitkům. Fisk konstatoval, že ho k práci jako válečného zpravodaje motivuje neuhasitelná touha být přímým svědkem událostí nejnovější historie.)

    Když stojíte na místě masakru, dochází k dvojímu. Zaprvé uvažujete o hloubce lidského ducha. A pak se ptáte sám sebe, kolik lží se o tom dá šířit. Silnice smrti mezi Prezrenem a Djakovicí - na níž, jak tvrdí Srbové, NATO zmasakrovalo při opakovaných bombových úderech 74 kosovských albánských uprchlíků - se nijak neodlišuje.

    Jen pouhých několik hodin poté, co jsem uklouzl na těle mrtvého muže nedaleko starého tureckého mostu, méně než den poté, co jsem stál u mrtvoly mladé a krásné dívky - její oči na mě jemně zíraly zpoza polozavřených víček, dolní polovina její hlavy byla zbrocená krví - díval jsem se na mluvčího NATO Jamese Sheaha, jak se snažil v pátek vysvětlit, proč NATO pořád ještě neví, co se stalo ve středu.

    Všechny tyto rozervané a zkroucené mrtvoly, které jsem právě viděl - starce roztrženého napůl a odhozeného do stromu u Gradisu, doutnající skelet s jednou krvavou nohou, na níž ještě bylo maso, na valníku u Tereznického mostu, mrtvý, nahý muž, spadlý na volant vyhořelého traktoru - to všechno bylo údajně pro NATO záhada. Takže možná že může list Independent pomoci vyjasnit tuto nešťastnou situaci prostřednictvím určitých důkazů - možná zatracujících, určitě důležitých - ze scény.

    Ale nejprve okamžik, v němž se chceme zamyslet nad zvěrstvy. Srbové "etnicky očišťují" Kosovo. Je to válečný zločin. Jestliže NATO zmasakrovalo 74 Albánců, Srbové zabili daleko více lidí. Ve čtvrtek jsem viděl v Kosovu čtyři autobusy, přeplněné zděšenými albánskými ženami, dětmi a starci, černé záclony v autobuse zatažené ve snaze skrýt jejich přítomnost. A na náměstí v jinak opuštěném městě Pozeranje, nedaleko Uroševače, jsem minul alespoň 200 ubohých kosovských Albánců, vyčerpaných, zděšených, s igelitovými taškami se šatstvem a s odřenými nákupními taškami, staré ženy v šátcích, mladé ženy objímající děti, staré muže v černých baretech, všichni stáli těsně vedle sebe v defenzívním postoji vůči okolí, jako zvířata.

    Čekali, předpokládám, na další autobus - a nikoliv poprvé za poslední tři týdny jsem pomyslel na jiné scény ve východní Evropě, přibližně před půl stoletím. V Pozeranje jsem viděl tyto ubohé lidi - jen na několik vteřin, z okna vozidla - právě v okamžik, kdy jim bylo bráno všechno, právě v den jejich "očišťování", během pouhých několika hodin před jejich příjezdem mezi tříšť lidstva na srbské hranici ve vzdálenosti 20 kilometrů. Viděl jsem zlo. Když jsem znovu projížděl v pátek městem Pozeranje, bylo už zcela prázdné - jen čtyři koně volně pobíhaly na hlavní silnici.

    Tak proč se zabývat 74 mrtvými kosovskými Albánci, jejichž pozůstatky byly zanechány v tak ponižujícím stavu na silnicie Prizren - Djakovica? Protože Srbové chtěli, abychom je viděli? Protože už bylo NATO ztrapněno srbským tvrzením, že je zmasakrovalo? Protože to snad "vyrovnává účet" a dává to rovnítko mezi Srbsko a jeho nepřátele?

    Ne, domnívám se, že silnice smrti a její strašlivé mrtvoly jsou výzvou nikoliv propagandě NATO, ale morálce Severoatlantického společenství. NATO, je nám opakovaně vysvětlováno, představuje "nás", dobré, morální, slušné lidi, kteří jsou proti lžím a proti vraždění. Tak NATO musí celou tuto záležitost řádně vysvětlit - kvůli nám všem. A důkazy leží na té strašlivé silnici s lidmi s roztrhaným břichem a s krátery od bomb.

    NATO si "myslí", že bombardovalo traktor na silnici severně od Djakovice. Vojenský mluvčí NATO řekl v pátek pouze, že to byl "možná" traktor. Pan Shea - neboli "Jamie" - jak nás nabádá, abychom mu říkali - uvádí, že se pořád ještě snaží zjistit, co se stalo 74 uprchlíkům. Vysvětluje nám, že NATO potřebuje více času, aby mohlo zjistit, co bombardovalo a co nebombardovalo.

    No, možná, že bych mohl Jamiemu pomoci urychlit jeho šetření. Ze všech čtyř míst, která se stala terčem leteckých úderů, jsem navštívil první tři - Velikou Krušu, Gradis a Terzický Most - leží postupně od východu na západ na silnici Prizren - Djakovice. Na třetím místě bombových útoků jsem nalezl čtyři krátery od bomb. Viděl jsem - a v některých případech jsem si odnesl - celou řadu částí bomb a střel. V Gradisu jsem našel kus desky s tištěnými spoji z řízené střely, na níž bylo uvedeno výrobní číslo. NATO bude jistě tyto informace potřebovat. Celkový kód zní takto:

    SCHEM 872110 () 96214ASSY8721122 MSN 63341 (další čísla jsou v důsledku poškození při detonaci nečitelná)

    Zbrojařským odborníkům NATO by nemělo trvat více než pouhých několik hodin zjistit, odkud ten kód pochází a jaké letadlo mělo na palubě a vypálilo tuto střelu. Jeho pilot - pokud to byla bomba NATO - pak bude moci vysvětlit, proč ji odpálil.

    Ve Veliké Kruše jsem nalezl vedle rozbitého valníku s věcmi 35 albánských uprchlíků, čtyři z nichž - všechno ženy - byly při tomto úderu usmrceny, pojistku z letecké bomby. Mám také ve svém vlastnictví něco, co vypadá jako gyroskop z letecké bomby. Má to průměr asi tři centimetry, je to velmi poškozené, a je na tom kód (X znamená nečitelná místa):

    X6214 - 837XNY

    V Gradisu jsem nalezl velkou část bomby, zelenou, ale s natištěným anglickým barevným kódem, celý text je:

    WING ASSEMBLY

    96214ASSY

    78-201872 872128

    DATE OF MFG 3/78

    Jiná podobná část bomby měla na sobě čísla:

    96214ASSY

    887760-4

    V Gradisu také to, co vypadalo jako rozbuška, obsahovalo část jména výrobce:

    -TER Co Inc

    13250

    I zde by jistě špionáž NATO dokázala dešifrovat všechny tyto kódy během několika minut. Jiná část bomby měla na sobě nápis "BENDIX". Jiná bomba a části střel obsahovaly součásti pohyblivého kormidla. Většina šrapnelu byla tak ostrá, že ten, kdo se ho dotkl, se pořezal. Na mrtvolách bylo vidět, co se stalo, když je části bomby roztrhaly na kusy. Jedna mrtvola, která leží na poli u Terezického Mostu - je to asi čtyřicetiletý muž - má vršek hlavy spolu s  mozkem i očima čistě odříznutý, takže se jeho tvář proměnila v hercovu masku. Žena středních let v červeném svetru a barevně květované sukni s otevřenýma očima a bledou voskovou tváří měla rozříznutý krk.

    Je ovšem možné, že NATO zjistí, že tyto bomby a části střel patřily zbraním, prodaným jiným vládám. Možná budou moci tvrdit, že nějaký balkánský národ dostal leteckou bombu, jejíž číslo křídla je uvedeno výše. V tom případě možná NATO řekne, že je za masakr albánských uprchlíků odpovědné jugoslávské letectvo - i když od začátku bombardování nebylo vidět ve vzduchu jediné jugoslávské letadlo.

    Je pravda, že důstojníci z jugoslávské armády nijak nebránili fotogorafům při fotografování větších kusů bomb (i když projevovali naprostý nezájem o kódy na bombách a můj zájem nechápali). Viděl jsem, jak jeden fotograf odtáhl jeden kus bomby o několik metrů a někokrát ho obrátil, aby mohl udělat lepší fotografii. Ale vzhledem k množství času, jaký byl k dispozici a vzhledem k chaosu na silnici - když jsme obcházeli místa zásahů bomb, asi půldruhého kilometrů od nás bombardovala letadla NATO - je nemožné uvěřit, že Srbové tyto strašlivé scény naaranžovali.

    V Gradisu byly důkazy kobercového bombardování. Do země byla vyryta velká koryta, každé asi 60 cm dlouhé, mezi nimi vždy mezery asi tři metry, a nesystematicky rozmístěné, jako by se opilé monstrum potácelo přes pole a na silnici. Vypadala totožná s koryty, jaké vytváří dělostřelecká střelba a jaké jsem nalezl na scéně úderů amerických protitankových letader ve válce v Perském zálivu v roce 1991. Ale na silnici Prizren - Djakovice nebyly žádné vyhořené tanky, jen traktory a valníky a starý mléčně žlutý náklaďák, obrácený zevnitř naruby explozí, která ho zničila.

    Po délce mnoha kilometrů téže silnice byly další traktory, některé spálené, většina z nich v panice opuštěna u silnice. Několik málo albánských Kosovanů, které jsme našli, hovořilo o tom, že ten den - 14. dubna - byly na silnici tisíce lidí a zdá se, že se pohybovaly oběma směry. Někteří lidé říkali, že přišli od hranice, byli přesunuti do Djakovice a pak jim bylo řečeno srbskými jednotkami, aby se přesunuly do Prizrenu. Většina konstatovala, že je nedoprovázela žádná srbská eskorta. Viděl jsem tyto strašlivé autobusy s černými záclonami ve čtvrtek u Prizrenu, jak jezdí oběma směry. "Etnické očišťování" není precizní akce. Strach taky ne. Bezpochyby někteří kosovští Albánci na silnici měli hrůzu z letadel, která je bombardovala na čtyřech různých místech. Ke čtvrtému útoku došlo v Meji na druhé straně Djakovice.

    Nebylo obtížné, abych si představil hrůzu, jaká musela vládnout na té silnici. Když jsme procházeli mezi mrtvolami na Terezickém Mostě, letadla NATO shazovala bomby ve vzdálenosti méně než půldruhého kilometru - série obrovských explozí měnila tlak vzduchu kolem nás. Dívali jsme se na oblohu. Občas jsme slyšeli - ale neviděli - letadla NATO, jak rychlostně klesají. Přes jasně zelená pole bylo vidět sloupy černého dýmu.

    Ale nenalezli jsme žádné vojenské vraky. Ani jednu zničenou pušku, ani jediný kus obrnění. Na části silnice bylo mnoho skla - vojenská vozidla však nemívají možství skla. Zdálo se, že jedinými obětmi těchto leteckých útoků jsou civilisté. V Terezickém Mostě jsem napočítal 13 mrtvol a dalších částí těl. Jedna střela zasáhla traktor, zapálila jeho valník a na něm všichni uhořeli. V márnici nemocnice v Prizrenu leželo na betonové podlaze šest mrtvol. Byla tam žena s odhalenými prsy, vedle ní jemné dítě se zakrvácenou tváří. Kus papíru s číslem 1 byl připíchnut na rubáš, který napůl zakrýval neznámého muže. Pro ostatní máme jména: Fikrija Sulja, Imer Celja, Ferat Bajrami, Persad Sanfjli a Nerdgivare Zecin.

    Na silnici vedle kráterů po bombách bylo šatstvo a hadry a rozbité šálky a talíře a alba s fotografiemi a rodinné snímky. Zvedl jsem fotografie hezké malé kosovské albánské ženy s krajkovou blůzou a dlouhými lokny a černými náušnicemi, usměvavého čtyřletého chlapce v tričku, který stál na kanapi za vázou slunečnic, fotografii rodičů tohoto chlapce a dvou bratrů na téže pohovce, fotografie dvou starých žen v muslimských šátcích a dokument o krevní skupině pro ženu jménem Rama Resmije, datovaný 16. března 1993.

    Je živá nebo mrtvá? Byli ten chlapec a jeho rodiče roztrháni na kusy ve středu během leteckého útoku? A co ta hezká žena s náušnicemi? Pokud přežili, mají právo vědět, proč jejich příbuzní a přátelé zemřeli. Pokud jsou mrtví, máme my právo vědět proč. Že byli tito lidé zmasakrováni leteckými údery, o tom nepochybuji. Velmi se obávám, že je zmasakrovalo NATO. Pokud ano, proč? Byla to nějaká strašlivá chyba, kterou se nám NATO - po svém útoku na osobní vlak - bojí říct? Anebo udělalo několik pilotů NATO (na tomto masakru se musela podílet tři nebo čtyři letadla) chybu a  pak souhlasili, že ji zakamuflují? Anebo - to by bylo nejstrašnější - učinil jeden pilot NATO něco strašného, nevysvětlitelného, a pak o tom lhal?

    Zdá se mi, že NATO to může vysvětlit. Ti z nás, kteří kráčeli tento týden mezi nevinnými mrtvými na silnici z Prizrenu do Djakovice čekají, že Jamie řekne pravdu.


    NATO musí směřovat ke dveřím s nápisem "východ"

    Tento článek generála Sira Michaela Rosa, bývalého vrchního velitele vojsk OSN v Bosně, vyšel v neděli 18. dubna v týdeníku Sunday Times.

    Tragické náhodné bombardování civilistů stihačkami NATO v Kosovu nepřekvapí ty, kdo chápou potíže, jimž čelí posádky letadel bombardující Jugoslávii a omezení letecké moci NATO. Zbrojní systémy NATO byly vytvořeny pro všeobecnou válku proti Varšavské smlouvě, nikoliv pro omezenou válku, jaká se vede o Jugoslávii.

    Vzpomeňme na únor 1994, kdy NATO vydalo jedno ze svých ultimát. OSN tehdy vyjednalo dohody mezi Bosňany a Srby, že má být vytvořena kolem Sarajeva dvacetikilometrová nevojenská zóna: NATO konstatovalo, že zaútočí z letadel na všechny těžké zbraně, které zůstanou v této zóně.

    Ale zpravodajská letadla nedokázala přesně určit, jestli v nevojenské zóně jsou tanky nebo zbraně. Při jedné příležitosti identifikoval letecký průzkum srbské dělostřelecké postavení, o němž se posléze ukázalo, že je to několik kupek sena. NATO se muselo spolehnout na vojenské pozorovatele OSN v oblasti, aby pro něj identifikovali možné cíle.

    Není lehké pro piloty, kteří letí rychlostí větší než 600 km/h nad zničenou zemí identifikovat takové cíle, které musejí být zničeny, má-li NATO být v Kosovu úspěšné. Ze smutných incidentů minulý týden lze získat poučení, že letecká moc je tupá zbraň, které je zcela nevhodná pro užití sama o sobě v tomto druhu konfliktu.

    Bez vojáků na místě, kteří by byli schopni verifikovat cíle a zaměřovat letecké údery, strašlivé chyby (bombardování civilního vlaku a konvoje uprchlíků) se budou nevyhnutelně opakovat.

    NATO zcela zjevně tomuto poučení nerozumí. 14. dubna, na každodenní tiskové konferenci, uvedl Jamie Shea, tiskový mluvčí aliance, že si NATO zvolilo modus operandi, který je v souladu s jeho politikou nebýt ve válce se srbským lidem. Pouhých několik hodin poté bylo mnoho kosovských Albánců raněno či usmrceno leteckým úderem NATO.

    Vyjádření lítosti, ať už jsou jakkoliv upřímná, spolu s neslanými nemastnými ujištěními, že NATO dělá všechno, co je v jeho silách, aby se takovýmto chybám vyhnulo, jsou nedostatečnou reakcí na tyto chyby. Civilizovaní lidé nebudou stát navždy v nečinnosti a dívat se, jak srbský lid, který už byl dohnán na samou hranici přežití svými brutálními vládci, je bombardován.

    Znepokojující vlastností prvního měsíce této války je to, do jaké míry je rétorika vzdálena realitě. Denně jsou nám sdělovány stále více irrelevantní údaje o vojenských zásazích proti vojenským a civilním cílům, bez jakékoliv analýzy toho, co se podniká k dosažení předem určených cílů.

    Namísto toho nám vykládá Shea pohádky, jak se "každé ráno prezident Miloševič probouzí a uvědomuje si, že za posledních 24 hodin je zase slabší a NATO je stále silnější".

    Tyto řeči jsou obyčejně doprovázeny emocionálním líčením strašlivých věcí, které dělá Miloševičův brutální režim - jako by jejich neustálé opakování nějak ospravedlňovalo pokračování ve strategii, která už selhala.

    Zanedlouho bude etnické očišťování Kosova zastaveno - nikoliv kvůli zásahům NATO, ale proto, že už v Srbsku nezůstanou žádní kosovští Albánci.

    Věrohodnost aliance už nyní visí na vlásku. Je zapotřebí jasného uvažování, spolu s rozhodnou akcí, nikoliv slov, má-li vyjít z války na Balkáně aliance NATO nepoškozena. Nutně musíme nalézt způsob, jímž by se NATO dokázalo osvobodit alespoň s nějakou ctí z této stále více politováníhodné situace.

    Předpokládáme-li, že je nyní už příliš pozdě na to, aby bylo možno zabránit Miloševičovi dosáhnout svých cílů v Kosovu, společenství NATO zůstanout alternativy: buď pokračovat s leteckými údery po dohlednou domu, rozšířit válku s použitím pozemních vojsk, anebo hledat politický kompromis.

    NATO a Američané dávají, jak se zdá, přednost první alternativě. To by jen posílilo selhání, ponechalo by to iniciativu Miloševičovi a přepokládalo by to, že jednota NATO bude udržena. Ale úspěch by pořád ještě nebyl zaručen.

    Druhou možnost, která je vojensky realistická a má na své straně morálku, stále ještě většina účastnících se zemí odmítá: buď se příliš obávají možnosti velkého počtu mrtvých a raněných, anebo si myslí, že nemají dostatečně vybavené a vycvičené armády, které by mohly bojovat v Kosovu pozemní válku. Taková alternativa by také vyžadovala přítomnost bojových jednotek v Kosovu po dobu mnoha let.

    Většina armád byla po ukončení studené války drasticky zredukována a je nepravděpodobné, že by byly schopny převzít na sebe takový závazek, jaký plní americká armáda v Jižní Koreji téměř padesát let po ukončení korejské války.

    Třetí, a podle mého názoru nejpravděpodobnější alternativa je, že NATO bude souhlasit s politickým kompromisem prostřednictvím vyjednávání s Rusy a s OSN. Splní některé, i když nikoliv všechny, Miloševičovy podmínky. Se svou typickou krutostí zřejmě dojde Miloševič k názoru, že tím, že přenechá-li kus Kosova Albáncům, se zbaví albánského problému navždycky. Dlouhodobé výhody tohoto řešení by daleko převážily ztrátu území.

    Miloševič to už učinil jednou: v roce 1994 se tajně dohodl s  Franjo Tudjmanem, že mu oplátkou za rychlé ukončení války v Bosně poskytne část Krajiny.

    Ať už válka dopadne jakkoliv, NATO nemůže nadále přehlížet skutečnost, že utrpělo strategickou porážku. Nemůže nadále skrývat absenci vhodného východiska ze stále kontraproduktivnější války, jíž se nyní účastní.


    Spojenci musejí bojovat dál

    Bill Clinton

    Tento článek vyšel v neděli 18. dubna v týdeníku Sunday Times.

    Dnes na Balkáně se stavějí jednotky ze Spojených států, ze Spojeného království a od našich spojenců v NATO pevně proti etnickému očišťování, usilují o to, zastavit zvěrstva, zachránit životy a obnovit naději pro občany Kosova. Jsme rozhodnuti, že zvítězíme. A jsme rozhodnuti posílit základy pro Evropu, která bude stále více integrovaná, demokratická, prosperující a mírová.

    Spojenci NATO učinili všechno, co bylo v jejich silách, ve snaze získat pro Kosovo mírové řešení. Slobodan Miloševič si namísto toho zvolil konflikt, rozšířil násilí a přešel k plnění svého brutálního plánu: vyprázdit zemi jednou provždy od jejích obyvatel. Nemohli jsme stát stranou a nechat historii zapomenout na kosovské Albánce. Nemohli jsme se obrátit zády k nebezpečí, že se konflikt rozšíří, rozdmychá etnická napětí a ohrozí stabilitu v regionu.

    Dnes se mnoho národů na východě Evropy snaží realizovat právě tu vizi mnohonárodnostní etnické demokracie, jakou se pan Miloševič snaží usmrtit. Za vlády komunismu vytvářely tyto země dojem stability, byla to ale falešná stabilita, kterou vnucovali vládci, jejichž reakce na etnické napětí bylo potlačit je a popřít je. Když komunistický útlak zmizel, etnické napětí se objevilo na povrchu. Bylo možno je odstranit spoluprací anebo je využívat demagogií. Dostali jsme se do situace Kosova proto, že oěpt jednou nejhorší evropský demagog přešel od hněvivých slov k neuvěřitelně intenzívnímu násilí.

    Den po dni letecká ofenzíva našich spojeneckých sil ochromuje Miloševičovu válečnou mašinérii. Oslabili jsme jeho protileteckou obranu, jeho vojenské velení i jeho schopnosti vyrábět pohonné látky a munici. Útočíme na jeho tanky, dělostřelectvo a letectvo. Nyní se přesunuje naše ofenzíva na další úroveň, v regionu je více letadel a vojenská loď Invincible se připojuje k americkým a francouzským letadlovým lodím v oblasti.

    Mezitím naše spojenecké humanitární úsilí poskytuje potraviny a přístřeší pro uprchlíky, obnovuje jejich sílu a naději v přípravě na den, kdy se budou moci v míru vrátit do své země. A hledáme způsoby, jak pomoci těm Kosovanům, kteří se dostali ve vlastní zemi do pasti, kterou vytvořily srbské jednotky.

    Mají hlad, nemají střechu nad hlavou, obávají se návratu do svých vesnic. Miloševič je zjevně chce použít jako rukojmí a lidské štíty. Jak uvedl premiér Blair, Miloševič je odpovědný za osud těchto lidí - a my ho poženeme k odpovědnosti.

    Naše aliance chce ukončit krizi, chce ukončit utrpení Kosovanů, chce ukončit zkoušky srbského lidu, který byl přinucen k boji cynickým politikem, jemuž nezáleží na tom, jak se vede občanům jeho země, který před nimi skrývá pravdu toho, co dělá v Kosovu. Miloševič může krizi ukončit dnes - tím, že stáhne své jednotky z Kosova, dovolí mezinárodním bezpečnostním jednotkám vstup na území Kosova a dovolí bezpodmínečný návrat všech lidí, kteří byli vyhnáni ze svých domovů, stejně jako bezpečnost a samosprávu, na niž mají tito lidé nárok.

    Pokud to ale neučiní, naše ofenzíva bude pokračovat a bude měnit rovnováhu moci proti němu tak dlouho, dokud nedosáhneme úspěchu. Náš časový plán bude určován našimi cíli, nikoliv obráceně. Nakonec bude muset Miloševič buď v důsledku rostoucích ztrát ustoupit, anebo přijde o schopnost udržovat vládu nad Kosovem.

    Při naší ofenzívě také plánujeme pro budoucnost. Dál jsem přesvědčen, že nejlepším řešením pro Kosovo je autonomie, nikoliv nezávislost. Kosovo nemá zdroje ani infrastrukturu, aby mohlo existovat samostatně. Jeho nezávislost by se mohla stát zdrojem další nestability.

    Nadto si nemyslím, že řešením nenávisti na Balkáně je ještě větší balkanizace. Kdybychom začali měnit hranice na mapě, bylo by velmi obtížné učinit přítrž kontroverzím a uprchlickým vlnám. Nejlepším řešením není nekonečné měnění Evropských hranic podle etnických čar, ale větší integrace evropských států, které budou spolupracovat a budou považovat svou etnickou rozrůzněnost za výhodu, nikoliv za krevní spor.

    Realisticky bude realizace této vize vyžaduvat demokratické změny v samotném Srbsku, protože region nemůže být bezpečný, je-li v jeho středu agresívní tyran.

    Tragédie Kosovu musí podpořit další úsilí národů NATO, které už existuje delší dobu, k podpřoe hlubší demokracie, etnické a náboženské snášenlivosti a integrace mezi národy jihovýchodní Evropy. Tyto národy nesou nyní břemeno kosovského konfliktu, břemeno uprchlíků a chaosu v regionu.

    Musíme spolupracovat s Evropskou unií, s Organizací pro spolupráci a bezpečnost v Evropě a dalšími politickými a hospodářskými institucemi, abychom jim pomohli v této krizi a z dlouhodobější perspektivy musíme zrychlit jejich politické a hospodářské reformy a podporovat mnohoetnické společnosti, které dokáží vytvořit lepší život.

    Musíme do tohoto procesu zaangažovat Rusko, kdykoliv to bude možné, protože i když spolu navzájem ohledně této krize v Kosovu nesouhlasíme, máme společné cíle a aspirace. Cíl naší aliance pro jihovýchodní Evropu je tentýž, jaký jsme měli po druhé světové válce pro západní Evropu a pro střední Evropu po studené válce - integrace do skutečné komunity národů, která se pevně angažuje ve věci svobody a lidských práv a žije pospolu v míru jako část svobodné a sjednocené Evropy.

    Tento týden se ve Washingtonu sejdou vedoucí představitelé více než 40 zemí k vrcholné schůzce při příležitosti padesátého výročí NATO. Naše aliance nebyla nikdy více jednotná. Naše partnerství s ostatními evropskými zeměmi nebylo nikdy silnější. Kosovo prokázalo nade vší pochybnost, jak je další existence naší aliance důležitá a že je nutno ji měnit, aby byla schopna reagovat na nové výzvy - posilovat schopnost a odpovědnost našich evropských spojenců v alianci, posilovat naši schopnost řešit regionální konflikty u našich hranic, chránit naše občany před zbraněmi hromadného ničení, posilovat partnertství po celém kontinentu a pomoci aspirujícím členům včetně těch v jihovýchodní Evropě, aby vstoupili otevřenými dveřmi NATO.

    V našich vlastních zemích pracujeme usilovně ve snaze vytvářet respekt pro náboženské, etnické a kulturní rozdíly a  ve snaze nacházet sílu v naší rozličnosti. Musíme nyní použít této síly proti moci organizované etnické nenávist, která pácha zvěrstva těsně za humny NATO.

    Chceme-li, aby bylo jednadvacáté století pro naše děti jiné, nesmíme uzavřít toto století vítězstvím tyranie nad demokracií, nenávisti nad snášenlivostí, krveprolévání nad pocitem příslušnosti ke komunitě. Museíme učinit vše, co je nutné, abychom zvrátili síly rasového násilí a vybudovali mírovou budoucnost.


    Britská vláda obvinila známého reportéra BBC z prosrbské zaujatosti

    V České republice se odmítají většinou sdělovací prostředky zabývat systematickou, inteligentní kritikou médií - pokud se o to nějaký list, například Lidové noviny pokusí, dělají to povrchně a neinformovaně. (Nedávno například napsaly, že nový britský kontroverzní film o slavné hudebnici Jacqueline du Pré, která zemřela na roztroušenou sklerózu, je prý filmem o Clintonově ženě Hilary.) Anebo poskytují české sdělovací prostředky prostor neartikulovaným protestům proti údajnému zavádění cenzury, jako tomu bylo, když například Jakub Puchalský v České televizi konečně zruší jeden ze svých nedokonalých publicistických pořadů a učiní tím větší službu veřejnému dobru (míním tím loni na podzim zrušený amatérsky skutečnosti zkreslující pořad Nadoraz).

    V každé zemi vyvíjejí politikové nátlak na novináře. Čeští novináři to většinou utajují - v Británii se to většinou dostane na veřejnost a hned se to stane hlavní zprávou dne.

    Právě to se stalo koncem minulého týdne, kdy nejmenovaný činitel britské vlády vyjádřil nespokojenost se zpravodajstvím reportéra BBC Johna Simpsona, známého a dlouholetého novináře, který je v současnosti reportérem televize BBC v Bělehradu. Činitel uvedl, že se prý britská vláda chystá stěžovat si na Simpsona BBC.

    Hned to bylo ve všech novinách a vyvolalo to množství komentářů, některé z nich přinášíme v překladu.

    John Simpson, dlouholetý zahraniční korespondent BBC, koncem týdne hněvivě popřel v rozhovoru s deníkem Guardian jakékoliv zaujetí ve svých reportážích z Bělehradu pro televizi BBC.

    Simpson konstatoval: "Odmítám velmi energicky toto obvinění, že jsem pro Srby."

    Lance Price, náměstek Alistaira Campbella, tiskového mluvčího britského premiéra, se v pátek pokoušel bagatelizovat obvinění a uvedl, že prý nikdo z Downing Street nic proti Simpsonovi neměl. Avšak informované osoby uvnitř BBC konstatují, že prý kritický názor pochází přímo od Alistaira Campbella, který má těsné styky s novinářem deníku Times, který o záležitosti zveřejnil článek.

    Simpson se domnívá, že když ho "čelný činitel britské vlády" obvinil z toho, že nekriticky ve vysílání "opakuje srbskou propagandu", bylo to výsledkem několika incidentů z poslední doby.

    "Zaprvé jsem napsal článek pro týdeník Sunday Telegraph, v němž jsem uvedl, že jestliže je účelem leteckých úderů způsobit, aby lidi v Jugoslávii přestali podporovat Miloševiče, tak to nefunguje. To vyvolalo reakci z Downing Street."

    Další incident, o němž se zmínil nejmenovaný vládní činitel, se stal ve středu, kdy se moderátor zpráv ve 21 hodin Michael Buerk ptal Simpsona (překlad je v Britských listech na tomto místě) na srbské tvrzení, že bombardování na silnici u Djakovice mělo na svědomí NATO. Simpson odpověděl, že si je jist, že pravda vyjde najevo a dodal, že pokud Srbové na místo incidentu vezmou západní novináře, bude to znamenat, že si jsou svou verzí událostí jisti."

    Simpson reagoval na vládní obvinění, že je prý naivní: "Jsem už třicet let reportérem v mnoha válkách a při mnoha revolucích. Vím, jak vlády umlčují a manipulují novináře. Znám triky, jakých používají. Byl jsem v Bagdádu a  dva roky jsem působil jako novinář v londýnské novinářské "lobby", která má styky s čelnými politiky. Potřebuje to někoho se zkušenostmi. Nejsem reportérem z fronty. Informuji o tom, jak se staví srbská vláda k válce. To vyžaduje znalosti a porozumění."

    Simpson dodal: "Pobavila mě představa, že jsem příliš jednoduché mysli, abych mohl takovéto věci pochopit a že se stávám obětí srbské propagandy a jejích triků. Nestrannost při tom, když svědčím, co se děje předem mnou, je přímou součástí mé osobnosti. Pracuju pro BBC už 34 let. Vím, jak mít kontrolu nad tím, co píšu nebo co říkám."

    Minulý týden vyhostila srbská vláda jednoho člena Simpsonova televizního týmu, což podle Johna Simpsona potvrzuje, že je BBC nezávislá. Daleko vážnější však je, dodal Simpson, že nynější vládní kritika je v přímém protikladu s nestrannou a vyváženou novinářskou prací. "Hněvá mě, že je nějaká britská vláda tak ochotna s takovým nadšením vzdát se zásady chladného uvažování a objektivnosti."

    Simpson odmítl tvrzení, že je zaujatý anebo že jsou jeho informace příliš zjednodušené. "Viděl jsem příliš mnoho zločinů, které tato vláda napáchala v Jugoslávii - byl jsem v Sarajevu. Vím, o co jde, ale absolutně odmítám využívat toho jednoduchého, emocionálního způsobu řeči, nebudu mluvit o nacistech, fašistech, ani o říších zla. Fakta mluví sama za sebe."

    Oficiální vyjádření ze sídla premiéra Tonyho Blaira vyjadřují sympatie s obtížnými podmínkami, za nichž musejí novináři v Bělehradě pracovat a zdůrazňují, že je důležité zveřejňovat před těmito reportážemi varování s vysvětlením, že je obsah těchto reportáží sledován Srby.

    Simpson však uvedl, že mu do novinářské práce nikdo nezasahuje, kromě toho, že jsou přerušovány jeho telefonní hovory, "abych si byl vědom, že je někdo poslouchá".

    Moje práce by byla lehčí, kdyby do ní přestala zasahovat britská vláda, zdůraznil John Simpson.


    Když mě Blair pomlouvá, pomáhá Miloševičovi

    Reportér BBC John Simpson odmítá obvinění Downing Street, že je nástrojem srbské propagandy

    Tento článek vyšel v týdeníku Sunday Telegraph 18. dubna 1999

    Minulou neděli šel jeden muž v Bělehradě s manželkou na procházku. Ozval se hluk, oni se otočili a dva maskovaní střelci muže zastřelili a utekli. Umlčeli jeden z posledních hlasů, který zde byl slyšet proti prezidentu Slobodanu Miloševičovi. Slavko Čuruvija byl rozporný člověk - nebyl to určitě anděl, ale byl to člověk, který měl skutečnou morální odvahu a nezávislého ducha. Pomohl založit deník Dnevni Telegraf a týdeník Nedeljni Telegraf. Středeční vydání vyšlo v den jeho pohřbu: obsahovalo jako obvykle fotografie nahých žen, divošský útok na to, jakým způsobem informuje BBC o konfliktu v Kosovu, množství rétoriky o chrabrých Srbech a o neofašistických agresorech NATO - a neobsahovalo ani zmínku o vraždě zakladatele listu. Zdejší tisk si vzal rychle poučení k srdci.

    Na Čuruvijově pohřbu - BBC byla výslovně varována, aby ho nefilmovala - promluvil jiný odvážný muž, profesor Zarko Korač z Bělehradské univerzity k znepokojeným truchlícím: "Slavko byl ostrý kritik vlády. Jeho zavraždění je politickým signálem a někteří lidé se ptají, zda je to začátek procesu vyrovnávání účtů s těmi, kdo zastávají odlišný názor."

    Jugoslávie Slobodana Miloševiče je ponurá země, kde dochází k temným zločinům. NATO tu intervenuje ve snaze těmto zločinům zabránit. Jugoslávie nemá ropu, a tak neexistuje žádný strategický důvod, proč ovládat toto území. Armády NATO vydávají miliardy liber ve snaze zabránit jednání, které je pro západní veřejné mínění nepřijatelné. Léta se bude debatovat o tom, zda bylo rozumné tuto válku začít, ale motivace je jak se zdá nepochybná. Gladstone by situaci poznal a schválil by jednání dnešních západních politiků.

    Právě proto je o to důležitější, aby atmosféra, v níž se tato válka vede, byla správná. Konec konců, to, co prezident Clinton a Tony Blair a všichni ostatní říkají, je, že náš systém se rozhodl zasáhnout napravit bezpráví Miloševičova režimu, protože je morálně nadřazený společnosti, která je založena na násilí a umlčuje nezávislé myšlení a nezávislé projevy.

    Když jeden tiskový mluvčí Tonyho Blaira pošeptal novinářům ve westminsterské lobby minulý čtvrtek, že moje zpravodajství z Bělehradu je zaujaté pro Srby, že nedoržuji úroveň, jaká se ode mne očekává a že jsem záležitost hrubě zjednodušil, když jsem uvedl, že se v důsledku bombardování Srbové sjednotili v podpoře donedávna nepopulárního prezidenta Miloševiče a že přejímám srbskou propagandu o důsledku leteckých úderů NATO, v Británii to vyvolalo jen málo palcových titulků. Zde v Srbsku to široce citovaly televize i tisk s velkou škodolibostí, a to ze dvou důvodů.

    Zaprvé se domnívají, že to dokazuje, že britská vláda ztrácí jistotu. Zadruhé to přijímají jako důkaz, že přestože Británie prohlašuje, že v ní vládne svoboda projevu, britská vláda se snaží ovládat sdělovací prostředky stejně tak, jak je ovládá Slobodan Miloševič. Takže se tomuto mluvčímu britské vlády podařilo poskytnout útěchu a podporu srbské vládě a přesvědčit ji, že stojí morálně na stejném místě jako britská vláda. Dvě vlastní branky na prostoru několika vět - je to záležitost, za niž by byli nižší pracovníci úřadu Alistaira Campbella, tiskového mluvčího britské vlády, na hodinu propuštěni.

    Tohle je moje třicátá válka. Vím velmi dobře, jak se vlády snaží manipulovat sdělovací prostředky. Sledoval jsem lepší mistry v manipulaci, než je Slobodan Miloševič. Konec konců jsem strávil šest měsíců v Bagdádu Saddáma Husajna a dva roky jsem byl politickým editorem v londýnském Westminsteru.

    A co víc, cestoval jsem nyní do Bělehradu právě proto, protože jsem věděl, že to dopadne takhle. Stalo se to v roce 1982, když začaly být problémy s válkou o Falklandské ostrovy. Stalo se to v roce 1986, kdy se vláda Margaret Thatcherové zalekla způsobu, jak informovala reportérka Kate Adieová o bombardování Tripolisu plukovníka Gaddáfího. Stalo se to za války v Perském zálivu, kdy se Majorova vláda začala bát možných důsledků, když Jeremy Bowen informoval o vybombardování krytu Al Amariyah, kdy přišlo o život téměř 400 lidí.

    Je to deprimující a je to předem předpověditelné: když se záležitosti začínají nedařit, britské vlády začnou projevovat tendenci ztrácet nervy. Začnou se bát, že by to mohlo být nebezpečné, kdyby lidi měli k dispozici nezávislé, objektivní informace, a tak zahájí šeptandu, že ten či onen reportér je vlastně neprofesionální. Anonymně, samozřejmě.

    Čerstvé tváře mladých labouristických politiků, které přihlížely v letech 1982 a 1986 a 1991, odmítaly takové pošetilé, panikářské a neliberální chování konzervativní vlády, jejich politických oponentů. Konstatovaly, že až se dostanou k moci, bude to vypadat úplně jinak. Nestalo se tak.

    Mé zpravodajství nejprve rozhněvalo Downing Street před čtrnácti dny, kdy jsem napsal v tomto listě, že bombardování NATO vyvolává podporu pro Slobodana Miloševiče i mezi lidmi, kteří proti němu před dvěma lety demonstrovali. Může nyní někdo seriózně pochybovat o tom, že se to skutečně stalo? Myslí si někdo, že to není nic jiného než srbská propaganda?

    Britská vláda možná nevidí žádný rozdíl mezi mým zpravodajstvím a srbskou propagandou, ale Bělehrad prostě není jen nějaký druhý Bagdád. Bělehrad je vysoce kultivované evropské město, kde mají lidé široký přístup k západní kultuře. Když požadoval Saddam Husajn protizápadní demonstraci, jeho lidi prostě šli do továren, do škol a do úřadů a zorganizovali povinné demonstrace. V Srbsku lidé demonstrují, protože chtějí. Bylo zábavné slyšet názor britské vlády, že když jsme interviewovali uprostřed Bělehradu v pondělí rozzlobený dav, jediným důvodem, proč lidé vyjadřovali podporu pro prezidenta Miloševiče bylo, protože se báli jeho policie.

    Vzhledem k tomu, že někteří západní novináři byli vážným způsobem zbiti, když se objevili na ulici s televizní kamerou, požádali jsme dva policisty, aby na nás dávali pozor, kdybychom se měli dostat do nebezpečí. "Fuck off" ("Jděte do prdele") řekli nám.

    Když jsme stříhali nedávno natočené záběry názorů lidí na bělehradských ulicích, ozvalo se zaklepání na naše hotelové dveře. Byla to tajná policie, která vyhostila ze země mého střihače a zároveň kameramana. Tony Blair a Alistair Campbell nebyli jedinými osobami, které naše zpravodajství z Bělehradu uráželo - srbská vláda se na BBC také rozhněvala.

    Samozřejmě, kdybychom tady v Bělehradě měli londýnský novinářský lobbystický systém, kdy politikové sdělují novinářům informace neadresně, Srbové by pravděpodobně využili toho.

    Někoho anonymně pomluvit je konec konců daleko účinnější než ho vyhostit ze země.

    John Simpson, Sunday Telegraph


    Názory:

    Měla by BBC v době války podporovat věc Spojenců?

    Robert Fox, mimořádný korespondent deníku Evening Standard, který byl reportérem BBC v době války o Falklandské ostrovy

    Guardian, sobota 17. dubna 1999

    Nesouhlasím s cenzurou, ani si nemyslím, že by měla BBC poslouchat rozkazy vlády, ale zpravodajství BBC je v posledních dnech velmi nevyrovnané z toho zjevného důvodu, že se od reportérů očekává okamžitá emocionální reakce na objevená fakta. Televizní zpravodajství všeobecné trpí tímto infantilním přístupem. Televize prostě musí mít "kladné postavy" a "záporné postavy". Je to kultura, která musí někoho obviňovat.

    BBC se musí přidržovat svého mandátu organizace veřejné služby. Hlavní zprávy BBC v 21 hodin vysílaly v minulých dnech několik skutečně vynikajících jednotlivých reportáží, a inteligentních komentářů, ale jako celek zpravodajství BBC nefunguje. To je problém BBC - má příliš mnoho ředitelů a příliš málo redaktorů schopných redigování. Není schopna stavět a budovat zkušenost - reportáže jsou náhodně dávány ve vysílání dohromady, bez systému.

    Často vysílá BBC soubor individuálních názorů, které jsou velmi zaměřené samy na sebe. Vysílání je často tak svatouškovské a paternalistické, že si člověk není jistý, jestli se dívá na hlavní večerní zprávy nebo na pořad o etice The Moral Maze. Existuje vždycky pokušení kopat vlastní stranu - o té totiž vždycky víme daleko víc. To je ale velmi lehké a měli bychom se tomu vyhnout.

    Richard Ayre, náměstek ředitele BBC News

    Pokud mají diváci nadále důvěřovat tomu, co jim zpravodajství BBC sděluje, musí jim být jasné, že se nevzdáme naší nezávislosti. Jediným důvodem, proč existujeme jako organizace, je objevovat pravdu a komunikovat ji nejjasněji, jak to dokážeme. Samozřejmě, při zpravodajství z války bychom nikdy neprozradili operační plány, které by mohly ohrozit životy.

    Kdyby znamenalo, že televize veřejné služby má veřejnosti podávat prostě dietu souhlasného vlasteneckého zpravodajství a že je má chránit před vším, co je nepříjemné, nepotřebovali bychom profesionály se schopnostmi a odvahou lidí jako je John Simpson, Mike Williams, Orla Guerin, Jeremy Bowen a dalších desítek zpravodajů BBC, kteří denně riskují život ve snaze zjistit, co se ve skutečnosti děje. Stačilo by se napojit na propagandistickou mašinérii příslušné vlády a zeptat se jí, co si přeje, aby národ věděl.

    Charles Lewington, bývalý šéf tiskového oddělení Konzervativní strany

    BBC funguje za obtížných okolností příkladým způsobem. Je velmi obtížné přesně určit, co je pravda, neboť je v Kosovu tak málo novinářů a ti, kteří tam jsou, pracují s velkou eskortou srbských vojáků. Je přirozené, že se každý premiér, který vede válku, bude cítit dotčen, v souvislosti s televizním zpravodajstvím, které je vůči němu kritické. John Major, který nebyl tak okamžitým kritikem BBC jako Margaret Thatcherová, se taky rychle urazil, když sledoval zpravodajství BBC během válečných konfliktů.

    John Simpson nedělá nic jiného, než že řekl to, co je zcela zjevné, totiž že v důsledku bombardování Bělehradu stoupla podpora pro Miloševiče a ne že klesla. V tom ho podporuje většina seriózních vojenských komentátorů, kteří chápou, jaký dopad má na veřejnost bombardování.

    Jedinou zbývající pochybností je to, jestli zpravodajství reportéra, který je uzavřen v hotelu v Bělehradě, je skutečně založeno na schopnosti ověřit si místní veřejné mínění, když je jeho pohyb na veřejnosti omezován. Na rozdíl od některých jiných novinářů BBC, Simpson nemá automaticky pověst někooho, koho by bylo lze považovat za pacifistu. Je častým a robustním přispěvatelem do konzervativních publikací jako Daily Telegraph a Spectator.

    Možná kdyby na Londýn útočily jugoslávské Migy, bylo by přijatelné, aby vláda argumentovala, že BBC musí mít více propagandistickou funkci. V kontextu války, kterou vede 19 demokraticky zvolených vlád pod vlajkou NATO je naprosto zprávné, že BBC rigorózně zpochybňuje strategii vlády.

    Alex Thomson, hlavní korespondent a moderátor Channel Four News

    Zase se vracíme k debatě, zda jde o "naše jednotky" anebo o "britské jednotky". Této debatě čelila BBC v oné jiné válce, která nebyla oficiálně "naše" - ve válce o Falklandské ostrovy. Bulvární deník Sun může psát o "našich hoších", ale kdo čte v době války Sun? Pokud sledují lidé v době války sdělovací prostředky, je to proto, že chtějí fakta, ne propagandu.

    Všechny sdělovací prostředky se snaží poskytovat tato fakta. Jedinou výjimkou jsou informace, jejichž zveřejnění by mohlo ohrozit životy vojáků. I když i v tomto ohledu by se měly sdělovací prostředky chovat robustně, protože jinak toho vláda zneužije jako zadní vrátka k cenzuře.


    Umlčet Simpsona

    Záměrný útok na sdělovací prostředky

    Tento článek Marka Lawsona otiskl deník Guardian v sobotu 20. dubna

    Jak inteligentně ukázal komediální televizní seriál Drop the Dead Donkey, televizní newsroomy se velmi rychle stávají obětí vzájemného pomlouvání. V BBC například se ve zpravodajství pravidelně pořádají mezi zaměstnanci sázky, kolikrát se objeví v reportážích jednoho uznávaného zahraničního reportéra, nositele mnoha cen, slůvko "já".

    V žádném případě není tímto reportérem John Simpson, ale v důsledku téže tradice soupeření možná nebyli reportéři BBC stoprocentně zdrceni, když byl obviněn neoficiálně John Simpson vládními činiteli, že se stává ve svých reportážích z Bělehradu hlásnou troubou srbské propagandy.

    Avšak ani Simpsonovi soupeři by neměli pociťovat potěšení v důsledku tohoto útoku. I když bylo rozhodnutí zaútočit na Simpsona v určitém smyslu osobní - některým britským politikům jde na nervy morální jistota, jakou Simpson projevuje ve vysílání - mířili tito politikové, jako to činí NATO, jen na první nejdůležitější cíl. Širším cílem je ochromit britské sdělovací prostředky.

    Během prvního týdne války o Kosovo jsem napsal v tomto sloupku, že to, jestli si bude či nebude Blair stěžovat na to, jak o válce vysílá BBC, bude pro něho morální zkouškou.

    Šeptanda, v jejímž rámci byla listu Times sdělena z vládních kruhů kritika vůči Simpsonovi, je nejúmyslnějším politickým útokem na integritu individuálního novináře od té doby, kdy se ministr v konzervativní vládě Margaret Thatcherové Norman Tebbit zaměřil na reportérku Kate Adieovou za to, jakým způsobem informovala z Libye o americkém bombardování té země. Avšak bylo by chybné v rámci novinářské solidarity jen dospět k závěru, že je vláda diktátorská a novináři jsou nevinní. Debata je zajímavější a je jemnější. Je to rozpor mezi politiky, kteří se snaží udržet při životě starou definici reportáží z válek a mezi novináři, kteří se snaží přejít k nové interpretaci.

    Je nutno říci, že John Simpson v současnosti riskuje vlastní život způsobem, jakým ho mluvčí v Downing Street či komentátoři novin v Londýně neriskují. Avšak John Simpson by jistě nestál - neměl stát - o propagandu ve své věci.


    Simpson, muž, který se občas chová vůči svému okolí bojovně a který je si dobře vědom, jak velkou hodnotu má on sám pro BBC, nikdy zrovna spontánně nedodržoval předpisy BBC. Jednou se v té souvislosti dostal do značných potíží ve vztazích z účetním oddělením BBC, protože si neschovával dostatečně pečlivě stvrzenky, jimiž měl vysvětlit to, že si před cestou do zahraničí od BBC vybral větší finanční částky v hotovosti. Nebyl obviněn z ničeho neregulérního, jen z administrativní lenosti, ale přišly příkazy seshora, že mu nesmí být povoleno jet na žádné letiště, dokud nebudou řádně vyplněny všechny cestovní formuláře. V BBC koluje legenda, že pořad Newsnight ho posílal do evropských zemí lodí a vlakem.

    Čas dále snížil Simpsonův respekt pro BBC. Simpson je nyní velkou osobností - je na volné noze, nemá daleko do důchodu, a proto nemusí být úslužný, nemusí se bát o své zaměstnání. Simpson je dokonce jedním z mála novinářů, jehož jméno nese celý dokumentární televizní seriál. Na satelitním okruhu BBC World se vysílá pořad Simpson's World, Simpsonův svět. Každý týden začíná zvučným pozváním: "Jmenuji se John Simpson. Vítám vás ve svém světě."

    Ale je zjevné, že během posledních několika let využívá John Simpson své profesionální autority k tomu, aby experimentoval s ctihodnými pojmy "rovnováhy" a "objektivity", které zastává BBC. Je velmi nezvyklé pro vysoce postaveného novináře BBC, aby psal pravidelné ostré články pro vysoce politicky "neobjektivní" publikace: týdeník Sunday Telegraph a týdeník Spectator.

    Jeden jeho nedávný novinový článek - "Proč tato válka nefunguje" vyvolal vládní resentiment, který vedl k nynějším stížnostem na Simpsona. Je ironické, vzhledem k tomu, že konzervativní ministr Norman Tebbit byl takovým kritikem BBC, že jím prosazené zákony o zaměstnaneckých právech začaly osvobozovat novináře BBC od diktatury eunušských předpisů, jimiž bývali předtím svázáni. Nyní, vzhledem k tomu, že většina reportérů BBC je na volné noze, je obtížnější ovládat jejich politické názory.

    Ve vysílání Simpson také experimentuje s tónem. Zatímco politický editor BBC Robin Oakley je opatrný, klasickým stylem BBC, aby dával prostor oběma stranám - vláda tvrdí toto, opozice konstatuje toto - Simpson si dovoluje ve svých reportážích ze zahraničí obviňovat, ukazovat na viníky prstem.

    Jeho přístup je bližší přístupu novinových válečných korespondentů, jimž je dovoleno činit osobní úsudky ohledně toho, co viděli a čeho byli svědky, i když - v některých novinách je to omezováno redakční politikou vlastníka novin. Simsponovy reportáže z Bělehradu jsou jasné a odvážné, jsou ale zabarvené názory, které se projevují i v jeho novinových článcích. Zcela jasně je to "názor z Bělehradu".

    To - jak zjevně konstatuje BBC ve svém velmi energicky zformulovaném prohlášení podpory pro Simpsona - není novinářsky neodpovědné, protože rovnováhu poskytují četné reportáže z Londýna, informující o tvrzeních britské vlády, týkajících se těchže událostí.

    Takže vláda má pravdu, když si povšimla, že novináře změnili během této války metody a přístupy novinářské práce. BBC - v čele se Simpsonem v televizi a s nejmladšími novináři v rozhlase Radio 5 Live - dosud nedovolovala, aby byly reportáže z válek pouze otázkou individuálního názoru. Na stanici BBC Radio 5 je nyní možno každý den slyšet (nikoliv od moderátorů, ale od přispěvatelů), že tiskové konference ministerstva obrany šíří "propagandu".

    Pro mnoho lidí je tato svoboda novinářské práce - alespoň během války, která v žádném případě nemůže být považována za věc národního života či smrti - znakem dosažení dospělosti. Ale britská vláda, která je velmi schopná, co se týče manipulace s veřejným mínění v Labouristické straně i po celé zemi, je šokována tímto projevem demokracie.

    Novináři a politikové zastávají naprosto rozdílná stanoviska. George Robertson, Robin Cook a další čelní ministři šíří absurdní paralely mezi nynější válkou a druhou světovou válkou.

    To, co začalo jako zjevná přehnaná reakce od ministra obrany George Robertsona - dotázal se rozhlasového moderátora Johna Humphryse, jestli by takto poučoval ministry ve studiu i před vyloděním britských vojsk to Normandie - se nyní stalo oficiální metaforou britské vlády. Téměř všechny rozhovory s čelnými ministry britské vlády nyní obsahují onu uraženou odpověď, kdy ministři explicitně srovnávají Miloševiče s Hitlerem, sami sebe implicitně srovnávají s Churchillem a sarkasticky se ptají, jestli by tato novinářská drzost byla před šedesáti lety přijatelná.

    Ale tato paralela je falešná, vojensky i novinářsky.

    Nervozita ministrů, týkající se Johna Simpsona, je projevem širších obav, že ztratili kontrolu nad vývojem událostí. Ale ve sdělovacích prostředcích vládne jiný druh přecitlivělosti, který se projevuje občas tím, že si novináři myslí, že jejich činnost je stoprocentně nekritizovatelná.

    Simpson a BBC musejí předložit přesvědčivé argumenty na svou obranu, ale mohou argumentovat, že se válečné zpravodajství vyvíjí.

    Avšak vláda možná bude mít štěstí. Není vyloučeno, že bude Simpson odvolán do Londýna, aby vyplnil formuláře, týkající se výdajů, spojených s jeho pobytem v Bělehradě.


    Nesahejte na BBC - dělá v Bělehradě svou řádnou práci

    Tento redakční komentář vyšel v deníku Independent v sobotu 17. dubna 1999

    Přistihli jsme tě! John Simpson je srbský agent. To je pošetilé obvinění, které vznesli někteří labourističtí poslanci veřejně a někteří ministři a vládní činitelé soukromě. Měli by opravdu být rozumnější. Simpson možná spáchal mnohé zločiny, včetně toho, že si dal absurdně afektovaný titul World Affairs Editor, editor pro "světové záležitosti", ale apologetou odporného Miloševičova režimu není.

    Je překvapující, že naše nová generace vedoucích politiků propadá těmže chybám jako jejich předchůdci. Jak často říká Tony Blair, měli bychom se z historie poučit, nebýt však jejím vězněm. Byl mladým, dvaadvacetiletým mužem, když Saigon ovládl Vietkong. Ví dobře o tom, jakou roli hrála televize při ukončení vietnamské války. Ví, jak jediný mocný záběr, mladé holčičky, pokryté napalmem, utíkající směrem ke kameře, ochromil podporu americké veřejnosti vůči této válce více, než cokoliv jiného.

    Blair byl devětadvacetiletým parlamentním kandidátem, když se Margaret Thatcherová střetla s BBC ohledně toho, že BBC odmítla fungovat během války o Falklandské ostrovy jako nástroj vládní propagandy. Ví, jak byla poškozena mezinárodní pověst BBC během této války kontroverzí o to, zda má BBC hovořit o britských jednotkách jako o "našich" vojscích.

    Blair by měl také vědět, že si americká armáda vzala z vietnamské války nesprávné poučení a pokusila se omezit a kontrolovat přístup novinářů do válečných zón. To se stalo ve válce v Perském zálivu - také to byl posun od čistě negativní k pozitivní strategii, jak ovládat sdělovací prostředky. Při válce v Perském zálivu si Spojené státy uvědomily, jak důležité je poskytovat sdělovacím prostředkům reportážní záběry a zahájily praxi, které jsme opět svědky tento týden, vydávání videozáznamů střel, zasahujících cíle. Je možné, že to od edlo pozornost BBC a CNN od příliš podrobné analýzy tzv. "kolatelárních", vedlejších škod v obytných čtvrtích v Bělehradu a v Bagdádu, ale tato praxe může být kontraproduktivní. Má totiž mimo jiné ten dopad, že vyvolává dojem, že je válka počítačová hra a vytváří to také dojem, že k zabíjení a k ničení dochází jaksi zprostředkovaně, na velkou vzdálenost a děje se to nečestným a krutým způsobem. A videozáznam srbského mostu, který byl zasažen, zrovna když přes něj jel osobní vlak, účelem jehož zveřejnění bylo ukázat, že pilot vlak nemohl vidět včas, se vysílal zpomaleně znovu a znovu, což vyvolalo přesně opačný dojem.

    Ano, v moderní válce, kterou vede demokracie, nebo aliance demokracií, je nyní situace taková, že veškerá snaha kontrolovat či cenzurovat novinářskou práci není jen nesprávná, ale ani nemá smysl. Pokud je věc spravedlivá, občané 19 zemí NATO budou válku podporovat, ať přicházejí z Kosova jakékoliv pravdivé zprávy - pokud nebude docházet k příliš mnoha tragickým nehodám, v nichž si letci pletou traktory s tanky.

    Existuje rozdíl mezi schopností pochopit vliv televizních záběrů a mezi snahou je ovládat. Jde o to, že záběry, které televizní stanice přenášely z Vietnamu zpět do Spojených států, měly pravdu: válka byla nesprávná, nedala se vyhrát a byla bojována záměrně krutými a nelidskými prostředky.

    Je nevyhnutelné, že v každé nynější válce budou k dispozici televizní záběry "z druhé strany". Částečně proto, že technologie nebyla ještě plně vyvinuta, a částečně kvůli logistice byla válka o Falklandské ostrovy poslední ve skutečnosti "uzavřenou" válkou, kdy mohla britská vláda plně ovládat novinářskou práci.

    V roce 1991 viděli západní diváci, jak padají bomby na Bagdád prostřednictvím civilních kamer na místě i vojenských ve vzduchu. Na Simpsona tehdy útočila britská konzervativní vláda, že zůstal v Bagdádu - jak známo, sledoval řízenou střelu, jak letí kolem jeho hotelového okna. Poučila se však Labouristická vláda z této nedávné historie, nebo je vězněm této historie? Když těsně před vánocemi bombardovala britská vláda spolu s USA znovu Irák, tiskový mluvčí britského premiéra, ministr zahraničních věcí a ministr obrany si všichni stěžovali BBC na "zaujatost".

    Teď to dělají znovu a Ben Bradshaw, labouristický poslanec, jemuž bylo 14, když skončila vietnamská válka, vede útok. Stěžuje si, že Simpson konstatoval, že bombardování Srbska posílilo Miloševičův vliv na srbský národ. "Je to fašistický stát," konstatoval Bradshaw. "Simpson by měl diváky neustále upozorňovat, že pracuje v podmínkách cenzury."

    Ale ono je to pravda, že bombardování sjednotilo Srby proti NATO. Je zcela správné, že by to národy členských zemí NATO měly vědět, stejně jako je správné, abychom viděli, jaké se páchají škody a jaké se dělají chyby. A BBC mimochodem vysvětlila, že je její zpravodajství z Bělehradu cenzurováno. Pravda nemusí být - vskutku, nemůže být - první obětí moderní, spravedlivé války.


    Simpsonova válka - proč se na něho útočí

    Guardian, 17. dubna 1999

    Žena jména Danka Konadinovičová sedí během této války v Bělehradě a rozhoduje, co smí být obyvatelům Srbska povoleno, aby viděli, a co vidět nesmějí. Mohou vidět návštěvy potentátů, kteří se přijíždějí setkat s prezidentem. Mohou vidět dlouhé hodiny vysílání "fašistické agrese NATO". Nesmějí vidět záběry, jichž byl po mnoho večerů svědky celý svět, toho, co se děje jejich jménem tolika tisícům bezmocných, nevinných etnických Albánců.

    Náš systém je jiný. My se snažíme sdělovat všechno. Jestiže chyby NATO usmrtí nevinné lidi, my to chceme vědět. Jestliže reportéři na místě, kteří hovoří s normálními rodinami, a jsou svědky toho, že jejich rozhodnost podporovat Miloševiče byla bombardováním posílena a nikoliv oslabena, očekáváme, že nám to bude sděleno. Pomáhá to při osvětlení problému, s nímž musíme zápolit. To je součástí svobodné společnosti: takové společnosti, říkají nám naši váleční politikové, jakou chtějí spojenci vytvořit na Balkáně.

    Některým politikům se to nelíbí. Konzervativní politikové útočili na BBC za to, jak někteří reportéři BBC informovali o válce o Falklandské ostrovy, o Libyi a o válce v Perském zálivu. Posmívali se, že je to prý "Buenos Aires Broadcasting Corporation", "Baghdad Broadcasting Corporation". Tehdy to Labouristická strana považovala za hodné opovržení. Teď, když jsou labouristé u moci, se jejich písnička mění. Každovečerní reportáže Johna Simpsona z Bělehradu vyvolávají z nejmenovaných vládních kruhů takové útoky proti BBC, k jakým kdysi měl konzervativní ministr vlády Margaret Thatcherové Norman Tebbit alespoň odvahu připojit své jméno.

    Reportážím Johna Simpsona, je nám řečeno, sice možná předchází ve vysílání varování, že pracuje v podmínkách cenzury, ale nejsou prý dostatečně skeptické. Lze pochopit, proč si to vládní činitelé myslí, ale ti z nás, kteří sledují Simpsona každý večer, vidí, že obvinění, že John Simpson automaticky přebírá srbskou propagandu, je groteskní. Danka Kojadinovičová by nepovolila jeho praxi svědectví o pravdě tak, jak ji vidí, ale svobodná společnost by to učinit měla - vskutku - učinit to musí.


    Poučení z krizového vývoje v Matiční ulici

    František Roček

    Psal se 16. duben a Britské listy přinesly zvěst, že sdružení Romská duha, které zastupuje obyvatele obecních domů pro neplatiče nájemného v ústecké Matiční ulici, se dohodlo se zástupci radnice obvodu Neštěmice, podle starosty Neštěmic, na postavení 180 centimetrů vysokého keramického plotu mezi obecními a rodinnými domy. Účastníci tohoto jednání se shodli na tom, že nepotřebují k řešení problémů Matiční ulice "žádné mimoústecké zvláštní prostředníky a ochránce". Výstavbě plotu chtěli zabránit vláda a její zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl. Poradí se jakými prostředky tomu zabrání. - Tento vládní postoj je skandální. Proč?

    Novinová vzpomínka

    V polovině roku 1998 bylo na ústeckém magistrátu dohodnuto, že v problémové Matiční ulici bude vytvořena zeď oddělující domy s holobyty od rodinných domků. Jednalo se o protihlukovou a protiodpadkovou bariéru, o poslední možnost jak částečně zlepšit životní prostředí obyvatel rodinných domků. Ti od roku 1994, kdy se do domů čp. 4 a 6 začali stěhovat neplatiči, žili v nepříjemných podmínkách. Nejedná se o rasismus roku 1998, ale o vyvrcholení dlouhodobého procesu. První článek jsem o tomto problému napsal již v roce 1995 pod názvem: "Domorodci z Matiční ulice mají smůlu: nestihli v čas utéci".

    Cituji z tehdejšího článku:

    "Petr Chládek si pamatuje jak si jako malý chlapec hrál v krásné ulici ve skutečně Krásném Březně. "Dnes je zde peklo. Chtěli jsme dům prodat, ale nikdo ho nekoupí. Ani pod cenou ho nechce, když vidí v čem žijeme," svěřuje se P. Chládek... Obyvatelé rodinných domů vidí hlavní důvod neudržitelné situace v zkoncentrování převážně romského obyvatelstva v obou domech pro neplatiče.

    S romskými obyvateli měli potíže již předtím a strach zůstává i nadále. Např. Jana Lachmanová bydlí v Matiční č.7. Před čtyřmi lety byl zavražděn o několik ulic dále její švagr v podchodu pod železniční tratí, u nádraží Ústí n. L. - sever.

    "Když před dvěma roky nastěhovali neplatiče do dvou domů v této ulici, musela jsem si nakonec vzít auto na leasing, abych nemusela chodit zdejšími ulicemi a podchodem u nádraží. Bojím se. Největší peklo dělají děti..." stěžuje si J. Lachmanová.

    "Mám tři děti. Chodí do školy. Již několikrát byly v podchodu u nádraží přepadeny. Starší syn vodí malou do školy. Raději si zacházejí až do podjezdu u restaurace Sportka, když se chtějí dostat na druhou stranu Krásného Března. Ale co dál? To není řešení. Děti si nemohou venku hrát a raději nikam nechodí a jejich kamarádi se sem za nimi také bojí chodit. Děcka z holobytů utloukla nedávno kočku, jindy hodila psa pod jedoucí auto. Řidič vozu, jak brzdil, málem havaroval. Děti jsou horší než dospělí,"

    stěžuje si Ludmila Doubková z Matiční č. 11...Tolik z článku starého několik let.

    Politický terorismus

    Bylo krátce před parlamentními volbami zpráva o vybudování zdi vyvolala ohlas těch, kteří chtěli profitovat ze své "občanskosti, příkladné tolerance a důsledného dodržování lidských práv". Bez jakékoli znalosti skutečné povahy věci se mluvilo o rasismu v Matiční z úst Uhla, Rumla, Mlynáře, přidali se i někteří lidovci, o rasistech v Ústí mluvil i prezident Havel, což byl pro Ústečany šok, protože ho považovali za rozumného člověka.

    Primátor Ústí n. L. oprávněně (a marně) žádal po Havlovi omluvu.

    Vrcholem je veletoč spolupředsedy Helsinského výboru Christopher H. Smitha a zástupce senátní republikánské menšiny Steny H. Hoyera, kteří se ve Washingtonu setkali s náměstkem českého ministra zahraničních věcí Martinem Paloušem. Pochválili při setkání vládu České republiky za její pevný postoj proti městským plánům na stavbu protiromské zdi ve vesnici Ústí nad Labem.

    Smith a podobná individua nevědí nic o konkrétních problémech, nevědí ani že tato "vesnice" má primátora. Ale stejně otřesný byl postoj Petra Uhla, který 11. ledna 1999 na jednání vlády předložil materiál, z něhož vyplývá, že zeď je v rozporu s Listinou základních práv a svobod.

    Uhlova lež

    Uhl uvádí, že plot by snížil lidskou důstojnost Romů (články 1 a 10 Listiny lidských práv). Přehlížel, že zeď je určena k oddělení problémových obyvatel a jako protihluková ochrana.

    Etnické, náboženské či jiné složení obyvatel v holobytech v Matiční je náhodné, pouhý sociálně - komunální jev. Jednotícím faktorem je pouze poskytnutí holobytů neplatičům. Nepravdou je i  jeho tvrzení o podezření, že neštěmické zastupitelstvo činí v přístupu k občanům rozdíl podle jejich příslušnosti k etnické menšině (čl. 3).

    Přitom Uhl sám v materiálu pro vládu přiznává, že složení obyvatel holobytů v Matiční je "převážně" rómské. Nejedná se tedy o rómskou komunitu. Porušena je prý i zásada, že nikdo nesmí být podroben ponižujícímu zacházení (čl. 7). Jenže výstavba zdi je pouze reakcí na konkrétní chování a je opatřením ke snížení možností střetů s bezproblémovou částí obyvatel Matiční ulice.

    Ode zdi ke zdi

    Zdá se že humanista Uhl létá ode zdi ke zdi. V lednu 1999 hovoří o porušování lidských práv v Matiční, aby se o několik dnů později se v Ústí pro tisk vyjádřil, že se hledá řešení situace v Matiční ulici, která se radikálně zlepšila a byl zděšen stavem ulice Na nivách a uvedl, že situace je nepřípustná a musí se řešit. Také uvedl, že problém v Matiční není problém rasový, ale sociální. V tom měl pravdu, ale to tvrdili komunální politici od první chvíle a občané to také vědí. To Uhl řekl po půlroční osočování radnice a pár dnů po jeho nařčení z porušování lidských práv!

    Co dál?

    V Matiční je teď klid, protože mediální kampaň, která se kolem této lokality strhla, přiměla nepřizpůsobivou část obyvatelstva holobytů, aby dodržovala zásady obecní slušnosti. Ale co bude až opadne zájem médií a politiků? Zeď bude prevencí, aby byly do budoucna možnosti střetů starousedlíků a lidí z holobytů minimální.

    Psáno pro Britské listy a Ústecký deník


    Poznámka JČ: Tento článek Františka Ročka je rasistický? Proč? V první části hovoří autor o Romech, kteří žijí v  Matiční ulici neukázněným způsobem. Jeho první část a jeho druhá část si protiřečí. V druhé části zdůrazňuje, že nejde nutně o Romy, ale o neukázněné obyvatelstvo obecně a že nejde o problém rasový, ale o problém sociální.

    Je nemožné označovat ve sdělovacích prostředcích pachatele asociálních či kriminálních činů etnickou příslušností. Jak k tomuto vytváření předsudků přijdou příslušníci dané etnické menšiny, kteří se na asociálním chování nepodílejí? Jak by se Čechům líbilo, kdyby německý tisk opakovaně zveřejňoval články na téma "Češi jsou zloději a podvodníci".

    Obávám se, že pokud jde, jak píše František Roček, v Ústí nad Labem o sociální, nikoliv rasový problém, vzniklou mezinárodně proslavenou kontroverzi si zjevně uvařili místní lidé, možná hlavně novináři, tím, že sociální problém začali opakovaně označovat za romský problém. Pak není divu, že to vyvolalo mezinárodní pozornost.

    I když si nejsem dost dobře vědom, že by se někde v Evropě stavěly proti asociálním občanům ochranné protiodpadkové a protihlukové zdi - a že je takových asociálních enkláv po Evropě a Americe nepočítaně.


    Ondřej Neff, Kosovo a Česká republika:

    Ukoptěnost českého politického komentátorství

    Jan Čulík

    Otevřel jsem si v pátek 16.4 po dlouhé době zase Neviditelného psa. Ondřej Neff tam ostře kritizuje české komunisty, že chtějí podat trestní oznámení na některé české vedoucí politiky za jejich podporu leteckých úderů NATO v Jugoslávii.

    Znovu a znovu mě zaráží, když čtu tyto komentáře, jejich zvláštní kvalita, kterou nemohu nazvat jinak než ukoptěnost. V komentářích tohoto druhu jsou logické zkraty a projevuje se v nich neznalost širšího mezinárodního diskursu. Svou ukoptěnost přitom předkládají jako oficiózní, "normální", establishmentový názor. Rozčilují se pak, "jak je možné, vyráží to dech", že někdo může zastávat jiný pohled na věc. Skutečnost je přitom daleko složitější. Překvapuje mě však, že i fakta, která jsou dávno známa (co přesně je zavádějícího na hlasování v Aréně v České televizi) Ondřeji Neffovi nepronikla do mysli.

    K jeho komentáři je možno říci stručně toto:

  • Komunisty nelze obviňovat "z drzosti, která až vyrazí dech", že chtějí připisovat českých vedoucím představitelům odpovědnost za bombardování Jugoslávie. Tuto odpovědnost tito vedoucí představitelé mají a sami to dobře vědí. Nikdo jim ji neodejme. To, že visí otazník nad leteckými údery, automaticky nezpochybňuje vražednost a zločinnost Miloševičova režimu. Dosud ale není jasné, jaký bude konečný úsudek světového společenství a historie nad touto válkou. Byly letecké údery nejrozumnější politikou v této věci? V současnosti, alespoň v západních zemích, mají politikové pro letecké útoky podporu. Zda to byla správná politika, nikdo zatím neví. Vojenští představitelé nyní většinou konstatují, že byly letecké údery z profesionálního hlediska velmi nepromyšlené. - Jiná věc je, že z toho zřejmě chtějí čeští komunisté vytloukat domácí politický kapitál. To ovšem nedělají na české politické scéně jen oni. Pokud tomu tak není, proč rovnou nežalují Blaira a  Clintona, proč se omezují jen na malý, domácí, český politický rybník?

  • Nevědomost Ondřeje Neffa ohledně hlasování v Aréně v České televizi je deprimující. Hlasování v Aréně není pochybné jen proto, že se člověk "nemůže dovolat". Hlasování v Aréně je ostře zavádějící proto, že není založeno na reprezentativním sociologickém vzorku populace. Do studia si může volat kdokoli a kolikrát chce (pokud se dovolá). Toto hlasování neznamená naprosto nic a Česká televize ho užívá jen k manipulativnímu zvyšování "napětí" při pořadu a tedy k zvyšování sledovanosti. Eticky jednající televizní stanice takovéhoto hlasování nepoužívají pro politické pořady protože by tím poškozovaly demokracii. ČT se vymlouvá, že divákům před pořadem jasně vysvětluje, že hlasování nic neznamená. Zjevně není toto vysvětlování příliš efektivní, když ho nepochopil ani Ondřej Neff.

  • Podle Neffa jde "rozum stranou", že Petr Uhl argumentuje pro vyslání pozemních jednotek. Nef píše: "To si Petr Uhl vážně myslí, že pozemní válečný stroj by snad působil méně škod, než letecké útoky? Že by to byla jaksi humánnější a na pohled příjemnější operace?" - Shodou okolností je Petr Uhl svým názorem velmi blízko většině západních komentátorů. Americká a britská vláda naopak zastává názor, že by vyslání pozemních vojsk znamenalo daleko větší ztráty na obou stranách. Jenže vojenští odborníci poukazují na to, že bez vyslání pozemní armády není možno válku ukončit a že je hluboce neetické "když se nám nelíbí, co si navzájem dělají domorodci, hodit na ně ze vzduchu pár bomb" (Jonathan Eyal).

    Článek Ondřeje Neffa z pátečního Neviditelného psa:

    Komunisté buší na kosovský buben

    Grebeníčkovo oznámení, že komunisté hodlají podat trestní oznámení na prezidenta, premiéra a ministra zahraničí, patří do dlouhé řady jejich drzostí - a věru že je to drzost, která až vyrazí dech. Aliance se snaží rozbít válečný stroj, který je zaměřen na zabíjení a vyhánění kosovských Albánců - a komunisté, tito mistři překrucování a lži, nehodlají kriminalizovat původce zla, nýbrž ty, kdo se zlu snaží zamezit silou, když toho nešlo dosáhnout jednáním.

    Zajímavá byla v této souvislosti včerejší televizní Aréna. Na horkém křesle seděl Jan Ruml a hájil zásah NATO, ze čtveřice jeho oponentů vynikli Petr Uhl a komunistický předák Vojtěch Filip. Podotýkám, že Ruml obhájil svoji tezi o několik málo hlasů, to "hlasování" bylo celou dobu nesmírně vyrovnané. Po "arénách" se lidé často dohadují, zda hlasování nebylo zfalšováno - a poukazují na to, že telefon je obsazený. Já se celý večer snažil taky hlasovat v Rumlův prospěch a nedovolal jsem se ani jednou... Nic z toho neodvozuji, prostě jsem se nedovolal.

    Několik zajímavostí z té Arény. Původně se do ní přihlásil i Miroslav Macek, autor myšlenky, podle níž si Američané v Jugoslávii zkoušejí nové zbraně. Neměl dost odvahy, aby přišel a s Rumlem se utkal, bok po boku s Uhlem a Filipem. To pokládám za zbabělost a hanbu. Pozoruhodná argumentace byla Uhlova. Tento zastánce lidských práv nemůže nevidět, jakých zločinů se Miloševičův režim dopouštěl a dopouští na Albáncích v Kosovu. Přesto odsuzuje bombardování - a dal by přednost pozemnímu zásahu! To taky jde rozum stranou. To si Petr Uhl vážně myslí, že pozemní válečný stroj by snad působil méně škod, než letecké útoky? Že by to byla jaksi humánnější a na pohled příjemnější operace?

    Hlavní tíže sporu samozřejmě zůstala ležet na Rumlovi a Filipovi. Bohužel, i tentokrát bylo zřejmé, že Jan Ruml ztrácí nervy a nedokáže se ovládat. Filip ho několikrát doslova vytočil, a bohužel se Ruml nechal vytočit i občasným povykem diváků přítomných v sále. Toto je zřejmě neodstranitelný handicap Rumla jako politika - a zřejmě právě tento handicap mu zabránil v přesvědčivém vítězství nad komunistou Filipem (jiného skutečného soupeře v Aréně Ruml neměl).


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|