úterý 27. dubna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Přehled událostí Odkazy:
  • Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby Válka o Kosovo:
  • NATO připravuje pozemní invazi Jugoslávie z Maďarska
  • Role ČR a Maďarska v nynější válce (Andrew Stroehlein)
  • Jak Albánci kopali pro sousedy v Izbici hroby (Guardian) CME a televize Nova:
  • CME žaluje Vladimíra Železného u mezinárodního obchodního soudu v Paříži Analýza:
  • Když hlídací pes demokracie spí: Názory českých novinářů v devadesátých letech (Heather Duncan a John Rosenbaum, Ithaca College, New York)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britske listy over the past year or so. (Selected Britske listy articles in English now appear in the new electronic pages of the journal "The New Presence"). - Zde je měsíčník Nová přítomnost.
  • Tady je minulé vydání Britských listů.
  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
  • Adresa Britských listů je zde. Pouze když nefunguje, pište na tuto alternativní adresu.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku jsou zde.

    Co je nového v České republice

  • 33 procent českých občanů je nyní pro letecké údery NATO v Jugoslávii, 48 procent je proti a 19 procent lidí neví. S poskytnutím letišť v ČR letadlům NATO souhlasí 48 procent lidí, nesouhlasí 52 procent. Průzkum provedla agentura STEM, Ivan Vágner nás varuje, že průzkumům veřejného mínění v ČR nemáme věřit.

  • Společnost CME žaluje Vladimíra Železného u soudního dvora Mezinárodní obchodní komory v Paříži a požaduje návrat 23 miliónů dolarů a blíže neurčené odškodné, jak informujeme podrobněji v tomto čísle Britských listů. - Železný uvedl, že CME "dnes ovšem mně a společnosti CET 21 jako držiteli licence vyhlásila de facto válku." Nejde prý ani tak o žalobu, jako o "kampaň v oblasti public relations". - Zdá se nám spíše, že se Železný pokoušel ošulit mezinárodní firmu podnikatelskými praktikami, na jaké je zvyklý z ČR, a ejhle - narazila kosa na kámen. Jinde ve světě lidem tunelování podniků neprochází. - Železný prý také bude žalovat CME.

  • Vlak s první částí vybavení české polní nemocnice odjel z Kralup nad Vltavou do Albánie. Po zemi bude dopravena do slovinského přístavu Koper a pak lodí převezena do Albánie.

  • První skupina uprchlíků z Kosova asi přiletí do ČR přiletět ve středu. Na žádost ministerstva vnitra pro ně pošle ve středu česká armáda do Makedonie letadlo. Další letadlo by mělo letět v pátek a jedno příští týden z Albánie. Ministr vnitra Václav Grulich ve čtvrtek dopisem informoval Vysokou komisařku OSN pro uprchlíky Sadako Ogatovou, že ČR je připravena přepravit na své území 750 uprchlíků z Kosova, z toho v nejbližších dvou týdnech přibližně 350 osob.

  • Ministr zdravotnictví Ivan David chce získat lepší kontrolu nad zdravotními pojišťovnami a odstranit ztráty plynoucí z nepřehlednosti, obtížné kontrolovatelnosti a k omezení jejich provozních nákladů.

  • Oprava. Reportér Ladislav Šticha kritizoval český národ v České televizi v pátek výrokem "Byli jsme ze všech nejhorší" za vlažnou podporu leteckým úderům v Jugoslávii, nikoliv za vlažný postoj ke vstupu ČR do NATO.

    Přehled článků o krizi v Kosovu, zveřejněných v BL v minulých dnech:

    Další články k tematice nynější války v Evropě o Kosovo najdete v přehledu nejdůležitějších textů z posledních dní, viz Obsah zde napravo.


  • To nejlepší z "českého" internetu. Jako příloha českého vydání časopisu PC World z března 1999 a  také časopisu Profit se distribuuje právě vydaný CD ROM "To nejlepší z českého internetu". Jako jeden z mála skutečných českých internetových časopisů jsou na CD ROMU zdá se mi velmi dobře prezentovány cca 5 megabyty nejzajímavějších článků přibližně za poslední rok také Britské listy. Seznamte prostřednictvím tohoto CD ROMU s Britskými listy vaše přátele.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

    Výběr textů z posledních dní:


    Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

    Pentagon připravuje pozemní invazi do Jugoslávie z Maďarska

    Vedoucí představitelé amerického Pentagonu navrhují, jak napsal pondělí deník Guardian, aby Bílý dům uvažoval o úplné ozbrojené invazi do Srbska, jejímž cílem by bylo svrhnout prezidenta Miloševiče a pohnat představitele jeho režimu před mezinárodní válečný tribunál.

    Plán prozradil listu Guardian vedoucí činitel Clintonovy vlády. Je dosud nejextrémnějším řešením v debatě o tom, zda vyslat do Kosova pozemní vojska.

    Invaze by musela být provedena z území nového spojence NATO, z Maďarska, které by muselo povolit tankům NATO proniknout z maďarské pláně do srbské provincie Vojvodina.

    Jestřábi ve Washingtonu prezentují tuto maďarskou alternativu jako jedinou možnost, jak se vyhnout "bagdádskému scénáři", kdy by Miloševič, stejně jako Saddám Husajn v Bagdádu, zůstal u moci i po ukončení konfliktu.

    Navzdory své kontroverznosti má návrh prý podporu vrchního velitele NATO generála Wesleyho Clarka.

    Čelný vedoucí činitel potvrdil v neděli, že bylo o plánu debatováno i s britskou vládou, která podporuje přípravu důvěryhodných vojenských variant, aby byl na Jugoslávii vyvinut tlak, i když Downing Street dodává: "Jsme přesvědčeni, že se Miloševič vzdá nebo padne, než dojde k pozemní invazi."

    NATO souhlasí, že by se nemělo hovořit o žádné hrozbě, pokud nebude Severoatlantické společenství ochotno ji realizovat.

    Má-li být taková invaze úspěšná, musí ji podpořit Budapešť. Maďarsko, které stejně jako ČR vstoupilo do NATO teprve letos v březnu, už formálně povolilo, aby letadla NATO využívala v leteckých úderech proti Jugoslávii jeho letišť.

    Avšak má-li být proti Jugoslávii zahájena z Maďarska velká ofenzíva, vyvolá to velkou nejistotu ohledně osudu 300 000 etnických Maďarů, kteří žijí ve Vojvodině.

    Také to pravděpodobně vyvolá velmi nervózní reakci od České a Slovenské republiky, které NATO přislibily plnou logistickou podporu. Vojska NATO by se musela přepravit přes jejich území.

    Pozemnímu útoku z Maďarska do Srbska by zuřivě odporovalo Rusko, které už pohrozilo, že pošle v případě invaze do Srbska této zemi vojenskou pomoc.

    Kdyby NATO k invazi využilo území bývalého člena Varšavského paktu, a to k útoku na slovanský stát, potvrdilo by to nejhorší ruské obavy týkající se rozšíření NATO.

    Podle plánu Pentagonu by měly být posíleny ozbrojené jednotky NATO, které jsou nyní rozmístěny v Německu, třetí mechanizovanou americkou pěší divizí, která je dosud v Americe

    Američtí vojáci by byli přepraveni z přístavů Savannah v Georgii a byli by schopni účastnit se invaze do Srbska přibližně za měsíc.

    Američany vedenou invazi ze severu by doprovázel z jihu útok francouzskými a britskými ozbrojenými brigádami. Ty by podpořily americké obojživelné jednotky.

    Plánovači v Pentagonu zdůrazňují, že invaze z obou stran je nutná, protože je potřeba rozdělit srbskou armádu.

    Invaze by se účastnily i další jednotky. Kanada je ochotna vyslat brigádu .- asi 3000 - 5000 vojáků - a Dánsko je také ochotno vyslat "asi prapor" vojáků.

    Maďarskou alternativu musejí ještě schválit šéfové spojeného velení Pentagonu, avšak má silnou vojenskou podporu, protože pozemní invaze do Kosova albánskými horami anebo špatnými makedonskými silnicemi by byla obtížná. Německé tanky projely Maďarskem, když dobyly v roce 1941 Jugoslávie.

    Čelný činitel Clintonovy vlády sdělil listu Guardian: "Formální rozhodnutí NATO o pozemních operacích je ještě vzdálené mnoho týdnů a jsme přesvědčeni, že nejprve budou muset letecké útoky vytvořit submisivní, jestliže ne přímo permisivní prostředí, v němž budou moci operovat mezinárodní jednotky a zajistit bezpečný návrat uprchlíků. Stále ještě aktivně vyjednáváme s Rusy a doufáme, že budou souhlasit s našimi podmínkami, že totiž musejí být z Kosova odvolány všechny srbské jednotky a mezinárodní vojska budou muset být podřízena jasnému velení NATO."

    Spojené státy a jejich spojenci jsou připraveni poskytnout ruským generálům a vojenským jednotkám významné postavení v mezinárodních jednotkách, pokud bude celé akci jasně velet NATO.

    Dvě diplomatické iniciativy jsou zaměřeny na zlepšení vztahů s Rusy.

    Švédský premiér Goran Persson přiletěl v pondělí do Moskvy na rozhovory s Jevgenijem Primakovem a kanadský ministr zahraničí Lloyd Axworthy pocestuje do Ruska později tento týden.

    Maďarskou alternativu poprvé veřejně navrhl vlivný americký generál na odpočinku William Odon, bývalý šéf americké Rady národní bezpečnosti. Odhaduje, že pro invazi na Bělehrad prostřednictvím "otevřené krajiny a vysokorychlostního ozbrojeného útoku" bude zapotřebí asi 40 000 vojáků NATO. Dodal: "Při takové invazi nutně dojde k americkým ztrátám na životech. To je dědictví, jemuž prezident Clinton nemůže uniknout a je to cena, kterou nyní musíme zaplatit. Pokud to neučiníme, Miloševič přežije a Severoatlantické společenství se rozloží."


    Válka o Jugoslávii: Jasný pozemní koridor vyjasňuje role středoevropských zemí

    Andrew Stroehlein

    An English version of this article has been published in the curren issue of the Electronic New Presence weekly.

    Poté, co minulý týden oficiálně schválily české a slovenské úřady, aby NATO smělo používat dopravní cesty přes Slovensko a Českou republiku, existuje jasné pozemní cesta ze západní Evropy do Jugoslávie. Tato nová možnost mění roli středoevropských "koridorových zemí" v očích NATO. Je pochopitelné, že Maďarsko je dost nešťastné, že je ve frontové linii. NATO přislíbilo Bratislavě, že slovenské rozhodnutí "nebude zapomenuto" a existují naděje, že bude Slovensko přijato do NATO při nejbližší možné příležitosti. Také doufejme, že až celou záležitost český parlament schválí, česká politická scéna se uklidní, podpoří toto rozhodnutí a ukáže projednou, že Praha zamýšlí přijímat své členství v Severoatlantické alianci seriózně.

    21. dubna schválil český parlament vládní rozhodnutí dovolit letadlům NATO přistávat a tankovat na českých letištích a také schválil využívání silnic a železnic pro účely aliance. Rozsáhlé zásoby zbraní, množství vojska a vojenského materiálu, které má NATO v Německu, nyní má lehčí cestu, jak se dostat do oblasti konfliktu v Jugoslávii - přes Českou republiku, Slovensko a Maďarsko. Tato možnost potenciálně osvobozuje plánovače NATO od logistických a politických problémů v Albánii a v Makedonii.

    Frontová linie v Maďarsku

    Pozemní válka, o níž se stále více hovoří v evropském tisku, bude pravděpodobně zahájena z Maďarska. Avšak Maďarsko vyjádřilo v této věci už několikrát neklid. Minulý týden opakovala Budapešť, že odmítá pozemní útok z maďarského území. Budapešť zdůraznila, že Maďarsko se nebude účastnit pozemních útoků na Jugoslávii. Maďarský ministr zahraničních věcí János Martonyi podle zpráv uvedl: "Nemáme žádnou agendu pozemní intervence a to, že by došlo k tzv. severní intervenci, z Maďarska, je ještě méně na programu."

    Neochota Maďarska je pochopitelná. V severojugoslávském regionu Vojvodina žije 350 000 etnických Maďarů. Budapešť se obává, že pokud by Maďarsko poskytlo příliš mnoho pomoci akci NATO, vyvolalo by to možná srbskou pomstu a etnické očišťování této velké nesrbské menšiny v Jugoslávii, která dosud nebyla terčem masového teroru Bělehradu.

    Nicméně podle agentury Reuters pohlíží NATO na Maďarsko jako nejméně na velmi důležitého hráče v bombardovací ofenzívě proti Bělehradu, a považuje maďarskou leteckou základnu za východní protějšek základny NATO v italském Avianu, odkud nyní létá mnoho letadel, bombardujících Srbsko. Reuter citoval nejmenované činitele NATO, kteří nyní zkoumají vhodnost různých maďarských leteckých základen. BBC uvedla, že už NATO má dlouho nouzové plány na invazi.

    Oficiální maďarské odmítání pozemní války proti Jugoslávii, vedené z maďarského území, se asi ukáže jako iluzorní. Zmizí stejně jako formální odmítání pozemní války, které dosud opakuje NATO.

    Česká rezervovanost

    Zatímco je lehké pochopit maďarské obavy, české váhání tak lehké pochopit není. Sean Hanley se však před třemi týdny pokusil situaci v ČR z tohoto hlediska v časopisu Electronic New Presence zajímavě analyzovat. V ČR vládne podivná směsice pocitů, která způsobuje, že je česká společnost neochotná se energicky přidat k svým novým spojencům. Součástí toho je nepříliš slavná česká vojenská historie i "švejkovský" syndrom. Důležitou roli hrají také vzpomínky na invazi z roku 1968. Určitou roli mohou také hrát podobné pocity, jaké mají Češi i Srbové. Češi v minulosti nedokázali žít v jediném společenství s jinými etnickými skupinami - vyhnali Němce, rozdělili zemi, aby nemuseli žít se Slováky, a nyní stavějí zdi, aby se mohli izolovat od Romů - takže možná chápou Srby, že nechtějí žít s Albánci.

    Je také možné, jak si Hanley povšiml, že potlačená vina týkající se alespoň částečně potlačené vzpomínky na vyhnání tří miliónů Němců z Čech po válce vede Čechy k tomu, že jsou dnes neochotni se morálně postavit proti etnickému očišťování. A kdyby se měli po vítězství NATO právo Kosovci vrátit do Kosova, nevytvořilo by to precedens, který by musela napodobit i Praha?

    Z hlediska vnějšího pozorovatele jsou možná takové padesát let staré obavy vzdálené, ale nikdo by neměl podceňovat explozívní moc česko-německé otázky v české společnosti a politice. Všimněte si hlučné kontroverze a dva roky bolestné veřejné debaty ohledně "česko-německé deklarace", víceméně nesmyslného dokumentu, jehož cílem bylo "udělat tlustou čáru za historií", který však jen posílil tradiční český strach a české nepřátelství vůči sousedům. Evropský parlament nepřispěl k rozptýlení českých obav, když pošetile schválil minulý týden rezoluci, která požaduje, aby Praha anulovala "Benešovy dekrety", sadu poválečných prohlášení, jejichž prostřednictvím bylo vyhnání sudetských Němců z Československa uzákoněno.

    Historie je jen část problému

    Všechny tyto "historické" důvody se násobí v důsledku toho, že v Praze chybí pevné vedení. Čeští politikové povětšinou tráví čas tím, že si navzájem nadávají, a málokdy debatují o skutečných otázkách. Někdy jsou noviny tolik plné zpráv typu "X řekl toto o Y a Y reagoval tak, že řekl toto o X", že je zpravodajsteví prostě prázdné a noviny k nečtení. Tak trapná úroveň osobní politiky, která je založená na důvěrném soupeření, ochromuje českou politickou třídu a ti, kteří by měli zemi vést, jsou neschopni poskytnout jasné vedení ve většině otázek, netýká se to jen války.

    Do tohoto pískoviště kňourajících dětí hodil někdo kus broušeného krystalu, složitou zahraničně-politickou otázku, která vyžadovala jasný úsudek a politickou odvahu. Děti se začaly o krystal prát, rozbily ho na kousky a potom strávily zbytek dne tím, že se obviňovaly, kdo to udělal. Není překvapující, že čelní čeští politikové se chovali zpočátku ŕ ohledně Kosova velmi nemotorně.

    Nyní také jsme svědky toho, jak skutečnost, že česká intelektuální debata si zakázala diskusi o postojích vůči NATO, vytvořila chronické problémy. Intelektuálové odmítli zaangažovat obyčejné občany, rozšířit veřejnou debatu anebo vysvětlit lidem, co bude znamenat vstup do NATO. To jen odložilo potíže, které se české elity snažily eliminovat. Debata o roli NATO a členství ČR v něm, která se měla v zemi odehrát už před lety, se rozjíždí teprve nyní.

    Za posledních pět nebo šest let se nekonala žádná široká česká veřejná debata o tom, co bude znamenat vstup ČR do NATO, nedebatovalo se realisticky o tom, co to bude stát a nikdo otázku lidem nevysvětlil. Hlavní sdělovací prostředky prostě vydaly tento signál: "Tohle musíte přijmout, protože elita konstatuje, že je to pro vás dobré." Na rozdíl od Maďarska, kde bylo původní veřejné váhání vzato v úvahu a postupně bylo odstraněno úspěšnou kampaní pro NATO a referendem v listopadu 1997, establishment, který v ČR vytváří veřejné mínění, odmítl už samu myšlenku, že by se v ČR mělo o vstupu do NATO konat referendum. Mediální elity tuto otázku torpédovaly, protože se obávaly, že by lidi mohli "hlasovat nesprávně".

    Teď jsme svědky reakce na hnutí proti referendu. Je více než jasné, že mediální experti v ČR prokázali v této věci obrovskou krátkozrakost. Kdyby se bývalo v ČR konalo referendum o vstupu do NATO, celá země by si nyní řekla, "No, hlasovali jsme pro to, tak to musíme podpořit." Bez referenda je veřejná důvěra Čechů v NATO méně stabilní a méně jistá.

    Jednoduše řečeno, lidé v ČR nemají pocit, že měli možnost rozhodnout o tom, mají-li vstoupit do NATO, a tak jsou nyní méně povinováni podle svého názoru podpořit NATO v době krize. Po prvním bombardování se intenzívně snažili čeští politikové - od sociálních demokratů až k bývalému premiérovi Václavu Klausovi využít politického kapitálu veřejné obojakosti a nedůvěry vůči NATO.

    Absence dřívější politické debaty a nedostatek kvalitního politického vedení od politiků i od intelektuálů v ČR vedl k tomu, že veřejnost všeobecně NATO příliš nepodporuje. Po začátku bombardování podporovalo 42 procent české veřejnosti letecké údery NATO a podpora nyní poklesla na 34-35 procent. Politické hádky a všeobecný pocit politického chaosu vedl k tomu, že veřejný odpor vůči vojenské akci NATO stoupl ze 40 procent na 48 procent.

    Česká změna?

    Hlasování v českém parlamentu, k němuž došlo minulý týden, snad konečně znamená příchod zdravějších principů na českou politickou scénu. Tím, že vedoucí politikové v ČR drtivou většinou schválili využívání dopravní infrastruktury ČR pro NATO, české politické vedení zaujalo široce nestranné postavení, a tento náhlý projev odvahy by měl oslabit pochybnosti veřejnosti. Země si vsadila: čeští politikové hlasovali, aby se ČR včlenila do NATO - nyní musí tato země taky vyhrát.

    Síla rozhodování v obou komorách českého parlamentu byla velká a  jedinečná. V Senátu, v  horní komoře, která má 81 poslanců, schválilo rezoluci 57 ze 71 přítomných senátorů a ve dvousetčlenné dolní komoře ji schválilo 145 z 181 přítomných poslanců. Dokonce i bývalý premiér Václav Klaus, který předtím ostře kritizoval NATO za bombardovací kampaň, přiměl poslance ODS, aby jednohlasně podpořili rezoluci pro NATO. K nim se připojili všichni poslanci US a KDU-ČSL a drtivá většina sociálních demokratů. Proti rezoluci většinou hlasovali jen nezreformovaní, probělehradští komunisté. K takovému širokému konsensu při jednom parlamentním hlasování dochází v ČR zřídka.

    Doufejme, že poté, co parlament učinil toto zásadní rozhodnutí - a tak definitivně přijal své povinnosti vůči alianci, české politické elity tento postoj také podpoří a budou ve věci projevovat jednotu. Časem by i v ČR mohla vzniknout víceméně normální politická situace jako v jiných zemích, kde se považují zásadní zahraničně politická rozhodnutí za důležitější než každodenní politické problémy a mají větší prioritu než úzkoprsé stranickopolitické soupeření. Čeští politikové působící na pražské politické scéně se však tak úporně navzájem nemají rádi, že tato shoda v zahraničně politických otázkách zatím byla nemožná, ale toto hlasování možná poskytlo projímadlo, které pražská politická zácpa potřebovala.

    Tato epizoda by tedy mohla znamenat skutečný obrat v české politice. Možná, že to byla rozhodující událost a konečně vytvoří na české politické scéně povědomí, že jednota politiků ohledně zahraničně politických otázek je normální, a politikové by takový postoj mohli začít zaujímat i v jiných životně důležitých státních záležitostech, jako je vstup do EU. Nejsem si jist, že k tomu skutečně dojde, ale možnost vznikla.

    A když k tomu nedojde?

    Ale i kdyby toto nynější české parlamentní hlasování o podpoře NATO neznamenalo novou kapitolu v české politice všeobecně, alespoň to znamená novou kapitolu ve veřejné debatě o NATO a o válce. Čtyři z pěti českých parlamentních stran nyní podporují válečné úsilí, a jejich vedoucí představitelé budou muset přestat užívat kosovské otázky jako způsobu, jak si vyrovnávat účty s místními politickými soupeři. Tento široký politický konsensus by také měl vyvolat obrat v klesající veřejné podpoře pro NATO.

    Je však možná dobře, že případný vzrůst veřejné podpory pro válečné úsili v ČR úplně nezávisí na tom, zda změní čeští politikové své vystupování. Vzhledem k tomu, že ČR má hrát ve válce jen velmi podružnou roli, pravděpodobně povede k většímu uklidnění v české veřejnosti, ohledně války, kterou vede NATO. Maďarsko pravděpodobně ponese v této válce stále větší břemeno, ale Česká republika bude v blízké budoucnosti jen průjezdní zemí. Tato bezpečná role by měla poněkud rozptýlit české pochybnosti o akci NATO v Jugoslávii.

    Andrew Stroehlein

    O potřebnosti referenda v ČR o vstupu do NATO argumentoval Andrew Stroehlein v Britských listech v dubnu 1998 takto.


    Jak Albánci kopali pro sousedy v Izbici hroby

    Uprchlíci, kteří v neděli dorazili do přeplněného tábora nedaleko albánského města Krume poskytli očitá svědectví, která potvrzují zprávy o hromadné popravě Albánců, provedené srbskými jednotkami, o jednom z nejrozsáhlejších masakrů od začátku etnického očišťování.

    Izbica, etnicky albánská vesnice uprostřed Kosova, není ani na většině srbských map. Teď už to není skoro nic jiného než jen hřbitov pro 152 obyvatel, kteří byli 28. března zavražděni samopaly, a trpká vzpomínka pro ty, kteří přežili, a kteří vykopali usmrceným lidem hroby.

    O minulém víkendu dospělo několik desítek lidí z Izbice do špinavého uprchlického tábora u slepičí farmy nedaleko Krume, asi 20 kilometrů od srbské hranice.

    Většina těchto lidí jsou ženy, které byli svědky toho, jak Srbové odvedli jejich mužské příbuzné. Uprchly z hořící vesnice za zvuků střelby.

    Mezi uprchlíky je také několik mužů, kteří se schovali v zalesněných kopcích a viděli, jak muži z vesnice byli postaveni do řady na louce a usmrceni samopaly.

    Vrátili se do vesnice až za tři dny, poté, co srbské jednotky odjely, aby identifikovali mrtvoly a pohřbili své sousedy. Pak odešli zpět do hor.

    Dvě ženy z vesnice - Xhemile Osmani a její devatenáctiletá dcera Shpresa a dva muži z oblasti - Isa Thaci a  Lutfi Gashi - poskytli svá svědectví deníku Guardian.

    Svědci vypovídali každý zvlášť, v nepřítomnosti ostatních svědků, ale jejich svědectví se shodovalo. Odpovídalo také svědectví jiných přichozích z jiných vesnic v Kosovu.

    Naznačuje to, že srbská armáda provádí systematickou vyhlazovací politiku.

    Byla neděle a byl muslimský svátek Bajram, když do Izbici vstoupily srbské jednotky. Na venkovském Kosovu je tradicí zabít na Bajram ovci. Tentokrát nebyla zabita jen ovce.

    Vesnici začali Srbové ostřelovat za úsvitu. Srbské zbraně se zaměřily na mešitu z nedalekého kopce Buroje a ostřelovaly minaret. Pak, asi v devět hodin ráno, vstoupili Srbové do Izbice.

    Xhemila Osmani byla s tchánem Muahrremem na zahradě, když se objevili.

    "Do domu se jich nahrnulo patnáct, mluvili srbsky, ale já jsem jim nerozuměla," konstatovala. "Zatlačili mě do domu, všechno rozházeli, vyhodili mi ven kamna. Vyhazovali naše věci z oken a část jich kradli."

    Xhemila uvedla, že uniformovaní vojáci jim sdělili, že pokud nedostanou peníze, dům bude podpálen.

    Šestasedmdesátiletý Muahrren Osmani zaplatil 500 německých marek a jeho sedmdesátiletý bratr Azem zaplatil 1000 marek. Není jasné, jestli byly jejich domy podpáleny, ale muži byli zatčeni a odvedeni pryč.

    "Byli jsme od mužů odděleni," konstatovala Shpresa Osmani. "Bylo nám dovoleno odvést jen chlapce do věku 12 let."

    Většina mužů z Izbice už předtím uprchla do hor a přidala se ke Kosovské osvobozenecké armádě. Ve vesnici zbývali jen starci a adolescenti. Všichni byli zatčeni.

    Když ženy vytvořili zděšený konvoj ven z vesnice, musely zaplatit další peníze, aby jim bylo dovoleno vzít si své traktory a vézt na nich děti a potraviny.

    "Když jsme byli ve vzdálenosti 100 metrů, viděli jsme, jak hoří domy a slyšeli jsme výstřely," řekla Shpresa Osmani.

    O osm kilomterů dál zastavila konvoj srbská policejní patrola. Donutila uprchlíky, aby si sedli do bláta, a pustila je dál teprve, když od nich vybrala dalších 5000 marek.

    Isa Thaci a Lutfi Gashi byli svědky etnického očišťování z kopců. Sedmačtyřicetiletý Thaci, daňový výběrčí, utekl z Buroje, než tam dorazili Srbové, a uchýlil se do nedalekého Vojniku. Odhaduje, že byl asi dva kilometry od Izbice, když došlo k masakru.

    "Shromáždili všechny muže na velkém otevřeném poli," konstatoval Thaci. "Dali je do skupin asi po 15 a nařídili jim, aby nastoupili do řad. Velitel nařídil vojákům, aby začali střílet, a usmrtili je po skupinkách. Každý voják zabil skupinu lidí samopalem."

    Thaki je přesvědčen, že muži, kteří provedli masakr, byli z polovojenských jednotek, protože měli na sobě bojové kamuflážové obleky, ale viděl desítky vojáků pravidelné srbské armády, jak masakr sledují z nedaleké silnice.

    Gashi, sedlák z Vojniku, také scénu sledoval z lesa ze vzdálenosti asi 500 metrů. Také uvedl, že vrazi měli obleky z kamuflážového materiálu a že rozdělili své oběti do skupinek po deseti až dvaceti osobách a pak je zastřelili. Střelba trvala u každé skupinky 10 až 15 minut.

    Oba svědci viděli, že mrtvolami pak procházeli srbští vojáci a hledali mezi nimi osoby, které byly ještě naživu.

    "Jeden člověk byl raněn a asi úpěl," říká Thaci. "Viděl jsem, jak jeden voják jde od mrtvol pryč, ale zaslechl to, vrátil se a zastřelil ho."

    Podle některých svědků několik mužů z Izbice přežilo, protože padli pod těla mrtvých. Thaci uvedl, že tak přežilo 13 mužů, včetně jeho bratrance Milazima.

    Thaci a Gashi byli součástí skupiny 30 mužů, kteří se za tři dny poté vrátili do Vojniku, aby mrtvé pohřbili. Trvalo jim celý den vykopat individuální hroby, přibližně nasměrované tak, aby se mrtví dívali na východ. Na satelitních fotografiích NATOjsou vidět na tomto místě nově vykopané hřbitovy.

    "Pohřbili jsme je, jak jsme je našli, v šatech," uvedl Thaci.

    "Neměli jsme prostředky je pořádně očistit. Naskládali jsme je za sebou, mezi každým asi půl metru. Použili jsme dřeva z plotu na označení hrobů a napsali jsme na ně jejich jména."

    Oba muži si pamatovali 39 jmen obětí, většinou starých mužů, příslušníků hlavních rodin z oblasti: Thaci, Duraku, Hoti a Kotorri. Nevzpomínají si, že by viděli mrtvoly rodiny Osmaniových. Mezi mrtvými bylo několik mladých chlapců, ale svědci nevěděli, jak se jmenovali.

    Thaci a Gashi pak oba unikli z Kosova horskými lesy podél albánské hranice a při tom míjeli stovky dalších uprchlíků, kteří byli příliš unaveni, zmateni nebo zděšeni na to, aby se pokusili překročit hranici.

    Thaci zakončil své svědectví známými slovy, které opakují všichni kosovští uprchlíci: "Pokud NATO nevyšle pozemní jednotky, tato válka nikdy neskončí."


    CME žaluje Vladimíra Železného u mezinárodního obchodního soudu

    Podnik Central European Media Enterprises BV, většinový vlastník České nezávislé televizní společnosti (ČNTS) oznámil v pondělí 26. dubna, že zažaloval dr. Vladimíra Železného u arbitrážního soudu mezinárodní obchodní komory v Paříži.

    CME požaduje, aby mu bylo vráceno 23 miliónů dolarů, které podnik CME vyplatil Vladimíru Železnému a dále CME žádá Železného o další, blíže neurčené odškodné, v důsledku toho, že Železný porušil dohodu z roku 1997 o prodeji obchodních podílů, v jejímž rámci CME zakoupila od Železného 5,8 procentní podíl v ČNTS.

    ČNTS poskytuje televizní vysílání, reklamu a další televizní a vysílací služby držiteli licence TV Nova v České republice.

    Dr. Železný byl propuštěn v  pondělí 19. dubna 1999 z funkce výkonného a generálního ředitele ČNTS za to, že překročil své pravomoci a jednal proti zájmům ČNTS.

    "Pravidla soudního dvora Mezinárodní obchodní komory požadují, aby naše žaloba ve věci této arbitráže zůstala nezveřejněna," konstatoval Fred Klinkhammer, předseda a generální ředitel otcovské firmy CME, Central European Media Enterprises, Ltd. "Mohu však říci, že základem žaloby je určitá činnost Vladimíra Železného, která byla začátkem minulého týdne důvodem pro jeho propuštění, a přidružené činy, o nichž jsme přesvědčeni, že porušily smluvní povinnosti Dr. Železného i jeho osobní závazky, které učinil CME.

    Podle naší dohody o koupi podílů s dr. Železným opravňuje jeho porušení smlouvy podnik CME, aby anuloval obchodní transakci z roku 1997, a už mu nevyplatil zbývající splátku 5,5 miliónu dolarů, která zbývá do zaplacení celkové kupní částky 28,5 miliónů dolarů. 23 miliónů dolarů už bylo Železnému vyplaceno oplátkou za odevzdání podílů v ČNTS, které CME získala od Železného. Železného porušení smluvních ustanovení také opravňuje CME získat odškodné za všechny ostatní ztráty, způsobené neoprávněnou a nevhodnou činností, kterou Železný prováděl proti CME."

    Arbitrážní slyšení se budou konat v Amsterdamu v Holandsku.

    Podle časopisu Central European Business Journal podezřívají činitelé CME Vladimíra Železného z nekalé činnosti už od loňského podzimu. Podařilo se mu však posléze přesvědčit je, že se vzdal snah vytvořit plány na založení alternativní firmy pro nákup pořadů pro TV Nova. Když však nakonec získali ředitelé firmy CME důkazy, že Železný buduje konkurenční podnik, CME ho po pěti letech ve funkci propustila.

    Železný ovšem vlastní 60 procent ve firmě CET 21, která je držitelem vysílací licence TV Nova. Televizní pořady pro CET 21 vysílá podnik ČNTS, který lodi vydělal 55 miliónů dolarů.

    Ředitel CME Fred Klinkhammer konstatoval, že CET 21 a ČNTS jsou jako "siamská dvojčata, které mají jediné srdce a že nemohou žít samostatně".

    Železný tvrdí, že dokáže přežít bez CME, a vyhrožuje, že dočasně televizní stanici uzavře, anebo bude vysílat z jiných studií, aby dokázal, že má pravdu. Dodal, že CME je v důsledku plánovaného prodeje svých akcií podniku SBS v zoufalé situaci a že se s nimi nedá rozumně vyjednávat. Železný popírá obvinění, že využíval podniku AQS, který spolu s CME vytvořil loni na jaře, bez souhlasu CME k nákupu filmů a vysílacích práv pro CET 21.

    Železný také popírá, že jednal proti zájmům CME, když vydal jménem ČNTS neomezenou záruku na dluhy podniku AQS. "Náš vztah byl založen na důvěře," konstatoval Fred Klinkhamer. "Lituji, že jsme udělali chybu, že jsme Železnému příliš důvěřovali, zacházeli jsme s ním příliš jako s partnerem."

    Akce Železného přispěly k tomu, že jsou nyní, uprostřed rozhovorů o převzetí firmy CME podnikem SBS, akcionáři CME v defenzívě. Transakce v hodnotě 615 miliónů dolarů se má uskutečnit koncem letošního roku. CME a SBS prohlašují, že se krizí kolem Železného nic nezměnilo, ale analytikové se obávají, že by Železného jednání mohlo vést k poklesu hodnoty akcií CME.

    Služba pro investory firmy Moody's rychle snížila klasifikaci obligací CME na Caa1 a varovala investory, že v důsledku konfliktu se Železným bude klasifikace dále revidována a její budoucnost je nejistá.

    Ředitel firmy SBS Harry Sloan však konstatoval, že navzdory konfliktu se Železným bude spojování obou firem pokračovat. SBS se Železným nejedná a očekává, že bude situace v ČR "uspokojivě vyřešena". Klinkhammer a Sloan poukázali na celou řadu údajných rozporů v prohlášeních Vladimíra Železného, například co se týče návrhů spojit ČNTS a CET 21, a vyjádřili pochybnosti o některých jeho akcích v TV Nova, například poskytování reklamy v TV Nova pro Korunní minerálku s devadesátipětiprocentní slevou.

    Klinkhammer také poukázal na to, že je možné, že Železného šedesátiprocentní vlastnictví podílů v podniku CET 21 vůbec není legálně platné, neboť, jak známo, proti němu vznesl u soudu protest Peter Kršák, který poukázal na to, že když vykoupil Železný podíly v CET 21 od svých společníků, porušil původní dohodu, podle níž byl povinován nabídnout jejich podíly nejprve všem ostatním.


    Když hlídací pes demokracie spí: Názory českých novinářů v devadesátých letech

    Heather Duncan a John Rosenbaum, Ithaca College, New York

    Předneseno na mezinárodním kolokviu Media Ownership and Control in East Central Europe, který uspořádal European Institute for Communication and Culture a Univerzita v Lublani v městě Piran ve Slovinsku ve dnech 8. - 10. dubna 1999

    (Zkráceno)

    Česká republika zůstává dodnes zemí, v níž se náruživě čte denní tisk. V roce 1995 četlo pouhých 10 miliónů lidí 14 deníků, jejichž průměrný náklad dosahoval od 40 000 až po téměř 339 000 výtisků denně. Češi také četli celou řadu týdeníků.

    Dva největší české deníky, Mladá fronta Dnes a Právo jsou bývalá periodika komunistického režimu, která se pokusila transformovat se v zavedené, víceméně seriózní denní listy. Umožnil to pád komunismu v roce 1989, v jehož důsledku vzniklo soukromé vlastnictví sdělovacích prostředků a jejich nezávislé redakční řízení.

    Tato nezávislost vyvolala očekávání mezi novináři, že vzniknou nové vztahy mezi vládou a tiskem. Doufalo se, že dovolí demokratický politický systém - nebo dokonce bude vyžadovat - aby nezávislý tisk sám rozhodoval, co jsou důležité zprávy, že je bude investigativním způsobem vyšetřovat a interpretovat.

    Očekávalo se, že sdělovací prostředky zaujmou konfliktní roli hlídacího psa demokracie a budou schopny ovlivňovat politický proces a vládu. Kromě politické deregulace, kromě změn v politickém systému, přínosu nových technologií oživí i hospodářské změny a společnost sama svobodu tisku.

    Co se stalo ve skutečnosti? Jsou čeští novináři natolik úspěšní , jak doufali, při kritické analýze politického procesu a při jeho ovlivňování? Vzbudil se český hlídací pes demokracie?

    Tisk jako hlídací pes v demokratických společnostech

    Colin Sparks, v článku The media as a power for democracy, Javnost (The Public), 2 (1), str. 45-59, poskytuje analýzu vztahu mezi sdělovacími prostředky a výkonem politické (a jiné) moci v demokratických společnostech:

    "Podle mého názoru jsou sdělovací prostředky nutnou základní složkou každé nosné současné teorie politické demokracie. Není možné předložit ani tu nejomezenější formální definici demokracie, která by neuznala, jak základní roli hrají sdělovací prostředky pro fungování veškerých prvků demokracie."

    Sparks užívá také výrazu "tisk jako hlídací pes demokracie". V rámci tohoto pojmu není tisk součástí "mocenské elity". Namísto toho "jedná na základě veřejnosti a zveřejňuje případy zneužívání moci vládou, státním aparátem či ekonomickými mocnostmi". Sparks dodává: "Motivem pro toto prospěšné jednání je buď občanské uvědomění novinářů anebo komerční hodnota tohoto druhu novinářské práce."

    J.S. Ettema a T.L. Glaser v knize Custodians of Conscience: Investigative Journalism and Public Virtue, New York, Columbia University Press, 1998 interviewovali americké investigativní novináře, nositele prestižních novinářských cen, kteří působí v respektovaných čelných sdělovacích prostředcích. Dospěli k závěru, že novináři "mají možnosti jak zveřejňovat a rozšiřovat informace, které aktivizují smysl veřejnosti pro to, co je správné a to, co je špatné. Tím netvrdí, že mohou investigativní novináři diktovat morální hodnoty společnostem, v nichž působí. "Přispívají však k rozvíjejícímu se morálnímu dialogu ve svých společnostech".

    Funkce novináře jako hlídacího psa demokracie vyžaduje pěstování tzv. konfliktní (adversariální) novinářské práce. Tato tradice vyžaduje, aby novinář činil více, než pouze přinášel fakta.

    Aby byli schopni novináři komunikovat důležité znalosti o provozu lidské společnosti, musejí investigativní reportéři poskytnout faktům strukturu a  význam. Ettema a Glaser argumentují, že reportéři mohou poskytnout faktům význam pouze tím, že jim poskytnou hodnotu, tím, že označí, co je správné.

    Vyšetřování každého případu je zkouškou toho, jak to charakterizoval jeden reportér, "do jaké míry funguje společenský konsensus ohledně etických hodnot a do jaké míry tyto hodnoty platí za daných okolností".

    Investigativní novinářská práce dokáže posilovat existující morální hodnoty anebo rozvíjí působnost nových etických pojmů tím, že je aplikuje pro nové situace. Investigativní reportéři proti udržují a rozvíjejí morální hodnoty ve své společnosti.

    Ettema a Glaser však také poukazují na to, že investigativní novinářská práce sice na jedné straně je "dohledem na společenskou morálkou", ale zároveň je "morální neangažovaností". Existuje totiž paradox , který vzniká ze součinnosti adversariální, konfliktní novinářské práce a principy novinářské objektivity: "I když se od novinářů očekává, aby aktivně utvářeli normy pro morální soudy, konvence novinářské objektivity jim nedovoluje, aby otevřeně kritizovali nebo posuzovali morální soudy.

    V rozhovorech s investigativními novináři zjistili Ettema a Glaser, že investigativní novináři rozumějí napětí mezi "objektivním odstupem a aktivní, konfliktní novinářskou prací". Jedním způsobem, jak lze toto napětí zmírnit, je objektifikace morálních měřítek. Většina novinářů konstatuje, že odlišují zjišťování faktů a jejich hodnocení. Charakterizují svou práci jako posuzování toho, co je "novinářsky významná zpráva", nikoliv jako co je významné pro etický úsudek. Dělají to tak, že výsledky svého pátrání vztahují vůči normám běžně přijímaného chování, zákonů, předpisů, uznávaných odborníků, statistik a zdravého rozumu.

    V souladu s jinými autory argumentují Ettema a Glaser, že "novinářská práce nikdy nemůže vytvořit trvalý, ideologicky uzavřený hodnotový systém. Může sice sloužit jako ospravedlňování dominantních hodnot, ale je důvod se domnívat, že slouží také jako prostředek změny těchto hodnot."

    Tato perspektiva je zvlášť relevantní pro český tisk, neboť "dominantní národní a společenské hodnoty" jsou v České republice od pádu komunismu zpochybňovány.

    Tato studie napodobila přístup, jaký použili Ettema a Glaser ve své knize. Interviewovali jsme 22 českých novinářů či komentátorů české mediální scény. Rozhovory se konaly v roce 1997.

    Výsledky

    I když interviewované osoby spolu vždycky stoprocentně nesouhlasily, celkem charakterizovaly sedm strukturních překážek, které brání investigativní novinářské práci v denících v České republice:

  • paradox potřeby objektivního odstupu při aktivní konfliktní novinářské práci

  • omezení denní novinářské práce

  • ekonomické limity

  • stranicko-politická zaujatost

  • absence porozumění ve veřejnosti

  • poslušnost vůči mocným

  • nedostatek kvalifikace pro provádění investigativní novinářské práce

    Paradox potřeby objektivního odstupu při aktivní konfliktní novinářské práci

    Čeští novináři zastávají různé názory na objektivitu a na konfliktní novinářskou práci. Tomáš Rychlý, šestadvacetiletý reportér, který v roce 1997 psal v deníku Právo články a právních a legislativních otázkách, konstatoval, že pracuje v deníku Právo, protože je to jediný list, který vznáší otázky a kritizuje vládu. Rychlý označil v roce 1997 Právo jako "nekonformní" deník v prostředí, v němž často podporují novináři vládu příliš nekriticky a příliš často problémy zjednodušují. Rychlý charakterizuje českou novinářskou práci, zabývající se podnikatelskou sférou, převážně jako reklamu pro podniky, o nichž novináři píší. Rychlý přiznává, že existuje v kritické novinářské práci deníku Právo napětí mezi potřebou objektivního odstupu a aktivně konfliktní novinářské práce. Uvádí však, že Právo musí být velmi objektivní, aby se zbavilo své pověsti z komunistické éry.

    Jenže Jan Lipold, vedoucí domácí rubriky v deníku Mladá fronta Dnes, což je hlavní konkurence deníku Právo, si nemyslí, že je Právo objektivní. Zdůrazňuje, že když došlo ke zmrazení aktiv tehdy nejsilnější české opoziční strany, ČSSD, protože ČSSD nezaplatila daně, Právo pro to jen hledalo výmluvy, namísto toho, aby prostě zveřejnilo fakta. Právo také někdy tiskne články, které napsal šéf ČSSD, Miloš Zeman, na titulní straně. Lipold konstatoval, že i když je MFD obviňována, že byla ještě v roce 1997 na straně Klausovy vlády, bylo by nemožné si představit, že by MFD otiskla na titulní straně článek od Václava Klause.

    Viktor Goméz, v roce 1997 editor anglického vydání časopisu The New Presence, zastává názor, že je dobře, že mají české deníky výraznou politickou orientaci, stejně jako mnohé západoevropské listy. Zcela objektivní novinářská práce se mu zdá suchá. Taková práce má podle jeho názoru menší dopad. Avšak mnoho mladých novinářů dává přednost objektivnějšímu formátu. Reportér deníku Právo Tomáš Rychlý konstatuje: "Jste-li dobrý novinář, sestavíte fakta dohromady. Záležitost samy vysvětlí a dovedou samy čtenáře k závěru. Názor se projevuje tím, jak sestavíte fakta dohromady."

    Daniel Kummerman, který píše do deníku Právo, konstatuje, že v ČR neexistuje skoro žádná poptávka po objektivitě, protože Češi jen málo chápou demokracii. "Mediální scéna to odráží," dodává. "Mnoho novinářů se definuje jako stoupenci určité politické strany a nikoliv jako stoupenci demokracie."

    Téměř všichni čeští novináři, které jsme interviewovali, zdůraznili, že by nemohli psát pro noviny, jejichž politické přesvědčení by se lišilo od jejich vlastního politického přesvědčení.

    Omezení, diktovaná každodenní rutinní novinářskou prací

    I když Jan Lipold přiznal, že Mladá fronta Dnes, stejně jako ostatní české noviny, nedělá investigativní novinářskou práci, dodal, že se nyní Mladá fronta Dnes snaží jednat jako orientační průvodce pro své čtenáře. Zdůrazňuje vývoj trendů v České republice a jejich možné důsledky. Neinformuje už jen pasívně o tom, co se stalo včera.

    Avšak Jan Macháček z Respektu si nemyslí, že by Mladá fronta Dnes praktikovala efektivní novinářskou práci. "Když začne MFD něco vyšetřovat, nikdy tu věc nedokončí. Je to špatná politika. MFD se snaží tisknout všechny drobné denní zprávy, ale nechápe, že stojí za to dát reportérům čas na to, aby nějaké téma hloubkově prostudovali". Mediálním analytikem, který s tím souhlasí, je Jan Čulík, který vyučuje českým studiím na Glasgow University a vydává také internetový deník Britské listy. Zdůraznil v roce 1997, že deníky v ČR nevěnují každému článku více než 400 - 500 slov. To na analýzu nestačí a pro novináře je to velmi frustrující, konstatuje Čulík.

    Ettema a Glaser zjistili, že tento druh každodenní rutinní novinářské práce vede ještě k jinému nedostatku. "Objektivnost každodenní rutinní novinářské práce se redukuje na několik rigidních pravidel - článek je nutno zahájit důležitým faktem, je nutno citovat oficiální zdroje, a tak dále. Ale tato učebnicová objektivita nestačí investigativnímu reportérovi, který se 'snaží zjistit, co je pravda'".

    Taky to nestačí čtenářům. Ross Larson je vedoucím editorem v anglickém týdeníku The Prague Post, jehož třetina čtenářů jsou Češi. Larson se domnívá, že Češi čtou Prague Post, aby mohli získat širší obraz toho, co se děje a jaké budou následky událostí. Podle Larsona tato perspektiva mnohým českým novinám chybí.

    Hospodářská omezení

    Jan Macháček z Respektu konstatuje, že české zpravodajství o podnikatelské sféře nemá investigativní hloubku. Argumentuje, že je to z hospodářských důvodů. Majitelům jde natolik o každodenní zisky, že je důraz na kvantitě denních zpráv a nikoliv na jejich hloubce. To podtrhl Miroslav Prchal, který píše pro Hospodářské noviny a konstatuje, že jejich ředitel řekl zaměstnancům otevřeně: "Naším hlavním cílem je zisk, zisk, zisk."

    V důsledku své majetkové diversifikace mají velké firmy, které vlastní denní listy, také jiné podnikatelské zájmy, které chtějí chránit. To někdy ovlivňuje postoj těchto listů ke skutečnosti. Například deník Slovo nepsal o podnicích, které přestaly dodávat zdravotnický materiál hluboce zadluženým nemocnicícm. Jedním velkým dodavatelem je hospodářský gigant Chemapol, který také tou dobou vlastnil Slovo. Tak se Chemapol pokusil přimět šéfredaktora časopisu Týden a některé redaktory, aby přešli do deníku Slovo. To se nepodařilo.

    Jaroslav Veis, bývalý redaktor Lidových novin, konstatuje, že konkurence mezi zadavateli reklamy na tak malém trhu vede k tomu, že se deníky vyhýbají kritice svcých hlavních zdrojů příjmu. Jaroslav Plesl, donedávna reportér pro časopis Týden, konstatuje: "Velké firmy nepotřebují nikoho, kdo by dělal investigativní novinářskou práci, protože to by mohlo zničit jejich podnikatelské plány." Takové firmy také nechtějí rozhněvat své čtenáře takovým způsobem, že by to mohlo snížit odbyt jejich tisku. Hospodářský reportér Jan Macháček se domnívá, že Hospodářské noviny nedělají skoro žádnou investigativní novinářskou práci, protože tento deník čtou hlavně ředitelé firem a bankéři.

    Jiný způsob, jímž se projevují hospodářská omezení, je ten, že české noviny skoro nikdy neuveřejňují opravy. Šéfredaktor Práva Porybný konstatuje, že tento postoj je důsledkem tvrdé konkurence na relativně malém trhu. "Důležitá věc je zveřejnit průraznou zprávu na titulní stránce, aby si lidé koupili váš list. Neopravujete ji, jestliže jste zveřejnili chybu," říká Porybný a dodává: "Pomyslíte si, No tak co, lidi na to zapomenou... Všeobecně došlo k úpadku v novinářské odpovědnosti. Nikoliv v odpovědnosti vůči společnosti, ale vůči čtenáři."

    Ekonomická omezení jsou násobena zahraničním vlastnictvím. Jana Šmídová pracovala pět let v Lidových novinách, než přešla do českého vysílání Svobodné Evropy. Konstatuje, že v ČR nyní vládne ekonomická cenzura, namísto někdejší cenzury politické.

    Jedním příkladem jsou Hospodářské noviny, které vlastní německá vydavatelská firma Handelsblatt a Dow Jones Corporation. Miroslav Prchal vyjadřuje názor, že bylo chybou prodat list zahraniční společnosti. Vysvětluje, že v některých případech chtěl Handelsblatt, aby Hospodářské noviny tiskly články, napsané Němci pro jiné listy této společnosti. Prchal konstatuje, že články byly často příliš dlouhé a užívaly terminologie, která byla Čechům neznámá. "Myslím, že byli motivováni cílem naučit nás pracovat jako novináři," zdůrazňuje. "Nechtěli nás ani tak ovlivňovat, jako nám chtěli pomoci. Jenže my známe lépe mentalitu našich čtenářů.

    Jiným příkladem je nejvýznamnější český deník Mladá fronta Dnes. Byl zprivatizován stejným způsobem jako Rudé právo. Redakční zaměstnanci převzali deník tím, že založili novou firmu a pak uchvátili původní jméno. Ale v případě Mladé fronty Dnes prodali akcionáři později deník s velkým ziskem zahraniční firmě. Mediální poradce Jaroslav Veis a univerzitní učitel Jan Čulík oba argumentují, že tato podnikatelská transakce vytváří u novinářů v Mladé frontě Dnes postoj neobjektivnosti. "Když to udělají ředitelé českých podniků dnes, říká se tomu 'tunelování'," konstatuje Veis. "Můžete očekávat od lidí, kteří si vydělali do vlastní kapsy čtvrt miliónu nebo kolik tímto způsobem, že budou skutečně tvrdě vyšetřovat jiné takovéto aktuální případy?" Čulík souhlasí: "Jestliže si novináři tyto noviny v podstatě pro sebe ukradli, jak mohou nyní praktikovat objektivní, nezávislou novinářskou práci? Pokud budou otevřeně kritizovat vládu, vláda může poukázat na poněkud pochybný způsob, jimž byly zprivatizovány jejich listy."

    Přestože uvalují zahraniční vlastníci na český tisk hospodářská omezení, paradoxně to také vedlo ke vzniku sebezahleděného tisku, který je izolován od zahraničí. Důvodem je to, že zprávy z domácí scény a informace o osobách na domácí veřejné scéně pomáhají odbytu novin. V době, kdy by měl tisk hledět směrem ven, to nečiní. Victor Goméz, nedávný editor anglické verze časopisu Nová přítomnost, konstatuje: "Novináři existují v bublině. Po čtyřiceti letech izolace vládne stále ještě latentní tendence zaměřovat se na sebe." Je to prý většinou proto, že se veřejnost hlavně zajímá o současnou hospodářskou situaci. "Víc je zajímá debata o nezvyšování činží než o Nelsonu Mandelovi, protože se lidé v ČR cítí být zranitelní."

    Gomez dodává, že dokonce i otázky, které jsou velmi relevantní pro Českou republiku, jako například rozšiřování NATO, nejsou plně zkoumány českým tiskem tak, jak jsou zkoumány v sousedních zemích jako je Polsko. Gomez je přesvědčen, že je zvlášť znepokojující nedostatek informací v tisku o sousedních bývalých komunistických zemích. "Lidé se prostě obrátili zády ke všemu v bývalém komunistickém bloku, snaží se od toho izolovat." Gomez dodává, že je to nezdravé, protože ve všech těchto zemích je v nynější situaci mnoho podobností. Podle Gomeze usiluje Nová přítomnost o novinářskou práci, která je centrističtější a globálnější, než přístup jiných českých sdělovacích prostředků. Dodává, že se Nová přítomnost snaží šířit hodnoty, které sjednocují střední Evropu jako region s vlastní totožností, neorientovaný ani na východ, ani na západ. Podle Gomeze se také snaží Nová přítomnost překonat svůj image jako platforma pro disidenty, kteří se rádi poslouchají.

    I když se ve své studii investigativní novinářské práce ve Spojených státech zaměřují Ettema a Glasser na intelektuální a nikoliv na ekonomickou podstatu žurnalismu, nicméně poznamenávají, že "intelektuální a hospodářské překážky jsou těsně spojeny". Čeští novináři sice nepociťují, že by zahraniční vlastníci otevřeně ovlivňovali obsah jejich listů, avšak vnímají klima nesvobody, které vzniklo v důsledku soukromého vlastnictví a komerční novinářské práce. R. Picard (Revisions of the "Four Theories of the Press", Mass Comm Review, 10, 1/2, str. 25-28) argumentuje, že západní volnomyšlenkářské myšlení postuluje, že přechod ke komerční tržní kontrole od státního řizení trhu posílí svobodu projevu, protože stát přestane ovlivňovat tisk. "Avšak ekonomický vývoj v tisku během dvacátého století - zejména od druhé světové války - dokazuje, že tisk může být podřízen tržním silám, které také omezují svobodu projevu".

    Jiří Pehe je autor a novinář, kteří donedávna působil jako ředitel politického oddělení Kanceláře prezidenta České republiky. (Jiří Pehe zveřejnil v roce 1980 v samizdatu článek, v němž srovnával československý komunismus s totalitním systémem. Skončilo to tím, že byl propašován z bývalé Jugoslávie do Rakouska v kufru automobilu. Posléze studoval a pracoval ve Spojených státech a působil v době revoluce roku 1989 jako novinář pro Svobodnou Evropuk se stal ředitelem oddělení výzkumu a analýzy v nyní už neexistujícím Open Media Research Institute.) Pehe zdůrazňuje, že česká média nemají dostatečné množství finančních prostředků na to, aby uvolnily novináře na měsíc, aby dělali hloubkovu investigativní práci. Larson z týdeníku Prague Post konstatuje, že dokonce i když český tisk zveřejní nějakou novou informaci, pak už systematicky nesleduje její vývoj.

    Lze také argumentovat, že se velké mediáln společnosti daleko více zajímají o zisky než o spokojenost svých zaměstnanců. Typickým příkladem je postupné jmenování Libora Ševčíka šéfredaktorem tří různých denních listů. I když nebyl Ševčík nikdy členem komunistické strany, v minulosti psal ostré útoky na Chartu 77 a na disidenty, spojované s ní. Ševčík začal v Mladé froně Dnes, kde ho německá firma Rheinische Verlag jmenovala šéfredaktorem v roce 1993. Pouze o rok později ho jmenovala švýcarská firma Ringier šéfredaktorem v Lidových novinách. V důsledku toho odešla z Lidových novin rázem celá řada žurnalistů. Jaroslav Plesl, donedávna reportér časopisu Týden, konstatuje, že byl dvakrát zcenzurován v Lidových novinách, když napsal články, kritické vůči vládě. Podruhé napsal protestní dopis a z novin odešel. Reportér deníku Právo Daniel Kummerman, který působil od roku 1990 v pěti denních listech, odešel z Lidových novin do Slova, částečně protože se mu nelíbil Ševčík a jeho politika. Je ironické, že v roce 1997 jmenoval Chemapol Ševčíka šéfredaktorem Slova. Zase z deníku odešla celá řada novinářů, včetně Kummermana. Právo a Týden získaly celou řadu reportérů v důsledku pohybu Libora Ševčíka přes šéfredaktorská křesla českých denních listů. Novináři, kteří začali v Lidových novinách, byli nakonec dohnání až do deníku Právo na opačném konci politického spektra. Zahraniční majitelé se stavějí necitlivě k historii České republiky a k tomu, jak to může ovlivnit dnes vztah mezi zaměstnanci a vedoucími pracovníky. Proto utrpěly Lidové noviny i Slovo ekonomicky, vzhledem k tomu, že z těchto listů odešli talentovaní novináři.

    Politická zaujatost

    Mladá fronta Dnes je všeobecně považována za deník, který sympatizuje s Občanskou demokratickou stranou, která stojí na pravém středu. Jan Čulík, vysokoškolský učitel, zabývající se sdělovacími prostředky, konstatoval v roce 1997, že někteří komentátoři v MFD podporovali do té doby linii Klausovy vlády velmi systematicky. Vedoucí domácí rubriky MFD Jan Lipold přiznává, že tento druh obvinění slyší relativně často, avšak že také slyšel členy vlády si stěžovat, že se jeho noviny snaží vládu zničit.

    Lipold zdůrazňuje, že redakční politika MFD podporuje svobodu jednotlivce. "Zastáváme názor, že by vláda měla zasahovat do života občanů co nejméně," konstatuje. "Tak jsme někdy ostře pro vládu a někdy ostře pro opozici." Jako příklad citoval Lipold materiál, na němž právě pracoval, který silně kritizoval nedostatek přístupu občanů k informacím z ministerstev.

    Deník Telegraf, který založili lidé blízcí ODS, byly další noviny, identifikované jako provládní. Bývalý šéfredaktor Pavel Šafr (nynější šéfredaktor Lidových novin, pozn. JČ), který byl propuštěn v roce 1995, přiznal veřejně, že ho vybrala ODS a tvrdil, že i jeho následovník byl vybrán tímtéž způsobem.

    Jaroslav Veis, který odešel z Lidových novin a stal se mediálním poradcem předsedy českého Senátu, zdůrazňuje, že v celém českém tisku jsou některé hlasy příliš blízko důležitým politickým tvářím. "Mám někdy pocit, že český žurnalismus není ani tak pro veřejnost, ale funguje jako svého druhu poslíček mezi jednotlivými politickými stranami na politické scéně." Veis hovoří o využívání nepotvrzených faktů a o mlhavých zdrojích. Dodává, že novináři nedávají politikům informovanější a hlubší otázky.

    Veis také konstatuje, že dlouho po revoluci neměla česká veřejnost přístup k pluralitní škále názorů. Poukazuje na to, že protože tisk všeobecně podporoval demokracii, nevšímal si potenciálních problémů vznikajících v období restruktualizace a nebyl kritický vůči nové vládě. "Heslem bylo, 'Musíme podporovat demokracii. Všichni si musíme být vědomi nebezpečí návratu totality'. Ale jestliže věnujete většinu času varování, 'Ale komunismus by se mohl vrátit'..., pořád pohlížíte zpět, nedíváte se dopředu a nesnažíte se budovat něco nového."

    Reportér deníku Právo Tomáš Rychlý je přesvědčen, že mnoho novinářů, kteří působili za komunistické éry, má pocit viny, že s režimem kolaborovali, a tak si to teď vynahrazují nadšenou podporou Klausovy vlády a kapitalismu. Děsledkem je nedostatečná kritická analýza práce vlády. "Lidé se domnívali, že se bývalí komunisté pokusí zničit novou vládu. Naopak, tito lidé jsou nejkonformnější," konstatuje Rychlý. "Je to generační problém." Někdy jsou označováni novináři, kteří dělají investigativní práci, za extrémisty. Jednou Rychlého dokonce označili za stoupence komunistů, protože odhalil vládní korupci.

    Milada Cholujová je ředitelkou Střediska nezávislé žurnalistiky v Praze. Konstatuje, že ať novináři zastávají jakýkoliv názor, extrémní články tisku jsou destruktivní. "Před rokem 1989 bylo všechno zobrazováno jako dobré. Nyní je všechno zobrazováno jako špatné," dodává Cholujová. "Nevím, jak to působí na psychologii čtenářů."

    V současnosti většina českých novin jak se zdá kritizuje vládu, ale Čulík se domnívá, že bylo učiněno mnoho škody: "Většinou dnes lidé vědí, že hospodářská spoušť , v níž se ocitli, je důsledkem bigotního postoje českých sdělovacích prostředků začátkem devadesátých let." Avšak Veis konstatuje: "Nyní se situace zlepšuje, ale dlouho byla média hlídacím psem, který štěkal, ale nebyl schopen kousat a ani nevěděl, jak má kousat."

    Nedostatek veřejného porozumění

    Jan Lipold z Mladé fronty Dnes si myslí, že novináři "věděli, jak kousat", ale že politikové a veřejnost nebyli zvyklí brát tisk vážně, tak, jak se to děje v rozvinutých demokraciích. I když sdělovací prostředky zveřejnily tvrdá fakta, veřejnost jaksi nevěděla, co si s tím počít. Veis konstatuje: "Před rokem 1989 nebyly informace tak důležité. Všechno se rozhodovalo za vás, tak bylo sice hezké mít informace, ale většina lidí neměla šanci jich využít." Proto nebyly skoro žádné reakce na investigativní články.

    Reportér Práva Daniel Kummerman konstatuje, že i nadále čtenáři nerozumějí tomu, co se píše v novinách. I když sdělovací prostředky odhalily vládní korupci, Kummerman tvrdí, že lidi znovu hlasují pro vládu. "Ohlížíte se a štěkáte a nikdo neposlouchá," zdůrazňuje Kummerman. "Z hlediska novinářů je to velké zklamání. Lidi se víc zajímají o sliby než o zveřejněná fakta."

    Další příklad tohoto nezájmu vylíčila bývala novinářka Svobodné Evropy Ludmila Rakušanová. V březnu 1996 zjistila, že je na seznamu lidí, kteří jsou považování za "příliš přátelské vůči Němcům", poté, co komentovala česko-německou deklaraci, která byla tehdy přijata. Seznam jí byl zaslán od české Bezpečnostní a informační služby, jejímž úkolem je ochraňovat ústavu. Rakušovaná si stěžovala, ale ani politikové, ani veřejnost, ani novináři, neprojevili zájem o její protesty (A. Nivat, Still Being Spied Upon, Transitions 4 (2), 1997, str. 94-95). Jiný novinář konstatuje, že "čtenáři pouze reagují na to, co čtou o politicích, jestliže je zpráva o velkém politickém skandálu (A. Yurkovsky, The voracious readers in Czechoslovakia, Editor and Published, 128 (2), 1995, str. 24-25.) Jiří Kryšpín, náměstek šéfredaktora v Lidových novinách, odhaduje, že jen deset procent zpráv o skandálech vedlo k nápravě. Jedním z důvodů je skutečnost, že politikové bagatelizují kritiku jako politicky zaujatou. Jiným důvodem je nedostatek reakcí od čtenářské veřejnosti. Milada Cholujová, ředitelka pražského Střediska nezávislé žurnalistiky, konstatovala, že čtenáři nepíší novinám, protože jim nedůvěřují. Právě proto tolik politických a podnikatelských skandálů prostě z novin časem zmizí (J. Cook, Journalists confront problems in the Czech Republic, European Dialogue, 1, 1995, March- April).

    Jaroslav Plesl, který donedávna psal investigativní články o vojenských záležitostech pro časopis Týden. Domnívá se, že částečně je důvodem toho, proč se čeští občané dosud nezajímají, skutečnost, že ještě nechápou etickou zodpovědnost. Jestliže něco není nezákonné, ale je to neetické, lidé nechápou, proč by se o tom mělo psát.

    Ne všichni novináři souhlasí s Kummermanem a Pleslem. Johanna Grohová z Mladé fronty Dnes konstatuje: "Mnohokrát jste překvapeni reakcemi lidí - pamatují si, reagují, píší dopisy." Ross Larson z Prague Post se domnívá, že Češi se velmi zajímají o zprávy, debatují o nich a kupují velké množství novin.

    Jiří Pehe, který býval analytikem pro Svobodnou Evropu, se domnívá, že změna bude trvat celé generace. "Vytvořit občanskou společnost a demokratického ducha trvá velmi dlouho," konstatuje. "Jakým způsobem můžete proměnit někoho, kdo prožil čtyřicet let, většinu života, v komunistickém systému, ve snášenlivou osobu? Před rokem 1989 byli všichni oficiálně stoupenci komunistického systému. Když však zaryjete trochu hlouběji, zjistíte, že většina lidí komunismus nemilovala, nenáviděla ho. nyní, když zaryjete trochu hlouběji, zjistíte, že lidi nenenávidí demokracii, ale demokraty nejsou. Nemají zájem o to naslouchat, něco se naučit a vyměňovat si názory."

    Reportér deníku Právo Daniel Kummermen konstatuje, že mají Češi omezené porozumění demokracii. "Pro zdejší lidi je demokracie to, že komunismus ztratil moc. Demokracie není pro ně to, že je s komunisty zacházeno tak, jako s kýmkoliv jiným. Lidé se ztotožňují záporně s tím, co tady bylo, nikoliv kladně s tím, co je tady dnes."

    Poslušnost vůči autoritě

    Historicky vzato, Češi respektovali autoritu, ať to byla autorita krále, prvního tajemníka nebo prezidenta. Ale tak, jak to popisují novináři, tato praxe se zdá jít za respekt a připomíná spíše poslušnost. Novináři projevují poslušnost vůči autoritám dběma způsoby, důsledkem obojích je autocenzura. Prvním způsobem je ignorování citlivých témat. Tomáš Rychlý z deníku Právo konstatuje, že Mladá fronta Dnes a ostatní české listy prostě ignorují citlivá témata, jimiž se zabývá Právo, jako je restituce církevního a sudetoněmeckého majetku. Rychlý však přiznává, že kritika prezidenta Havla, který má ve sdělovacích prostředcích značné konexe, je do určité míry tabu i v deníku Právo. "Myslím, že je to velmi nebezpečné, protože můžete manipulovat nejen obsah určité zprávy, ale i všeobecný proud myšlenek o prezidentovi," uvádí Rychlý. Jako příklad cituje diskusi o vyměňování ministrů na hospodářských ministerstvech, což byla kontroverzní otázka, k níž se Havel odmítl vyjádřit. Avšak žádný novinář se nezmínil, že o tom Havel nechce mluvit. "Je to, jako když komunistické sdělovací prostředky ignorovaly od roku 1977 Chartu 77, nebo Svobodnou Evropu," vysvětluje Rychlý a dodává: "Mlčení je mocnější než zjevná manipulace s fakty."

    Rychlého poznámka připomíná výrok amerického investigativního reportéra Jamese B. Steela, který zaznamenávají Ettema a Glaser. "Mnoho zpráv se nikdy nedostane do tisku, protože jsou nesmírně kontroverzní a vyvolají reakci, s níž nechtějí šéfredaktoři zápolit." Ale tato praxe je možná také přežitkem z doby komunismu, když se očekávalo, že "odpovědný redaktor" bude dávat pozor na to, aby noviny neotiskly něco nevhodného. Byla to přijatelná vlastnost "odpovědných" sdělovacích prostředků (B. Koepplová, J, Jirák a F.L. Kaplan, Major trends in the Czech mass media after November 1989, str. 196-197, viz A. Hester a K. White, Creating a Free Press in Eastern Europe, Athens, Georgia, The James M. Cox Jr. Center for International Mass Communication Training and Research, 1993.)

    Druhý způsob, jímž novináři projevují poslušnost vůči autoritě, je, že prostě píší, co se jim řekne. Ross Larson z týdeníku Prague Post konstatuje, že často vidí mnoho tiskových stenografů, jak si pečlivě zapisují výroky vládních činitelů, ale to je všechno. "Vláda je přece služebníkem občanů a občané mají plné právo se dožadovat, co vláda dělá," konstatuje Larson. "V současnosti to však v ČR vláda neočekává a ani to neočekávají občané." Gomez z Nové Přítomnosti a Pehe z RFE/RL souhlasí s Larsonem, že většina českých novin otiskne jakékoliv informace, které jsou jim sděleny, aniž by je řádně vyšetřily. Larson to srovnává s hrou na tichou poštu, kdy poslední osoba v řetězu slyší něco úplně jiného, než co řekla první osoba v řetězu.

    Jiří Majstr z České tiskové kanceláře je přesvědčen, že poslušnost novinářů vůči autoritám je na ústupu. Majstr konstatuje: "Začínáme chápat, že nejde o to, jak to vidí vládní úředníci, ale jde o to, jak to vidí obyčejní lidé. České sdělovací prostředky musejí více usilovat o prezentaci informací z hlediska diváka, posluchače a čtenáře, nikoliv z hlediska zdroje."

    Zároveň zmírňuje Majstr své výroky tím, že přiznává, že Češi se vždycky skláněli před autoritou. "Král tu byl božskou autoritu po 2200 let," konstatuje. "Demokracii jsme měli dvacet let." Zážitky starších generací s nacismem a komunismem vedou k mentalitě autocenzury. Majstra nikdy nemusl nikdo cenzurovat - sám předem věděl, co je nepřijatelné. "Člověk se musel naučit, jak napsat, že Maďarsko zvyšuje ceny, aniž by to bylo z článku hned zřejmé. Dávali jsme nejdůležitější informace na konec článku a doufali jsme, že si cenzor přečte jen prvních osm odstavců."

    Po dlouhých letech práce v takovémto systému je pro některé novináře obtížné se změnit. Zároveň je investigativní práce často těžká, protože Česká republika nemá zákony, zaručující svobodu informací. Individuální ministerstva mohou sama rozhodovat o tom, co smí a co nesmí veřejnost vědět. (To se nyní má změnit, pozn. JČ.) Nicméně, jak uvádí Jiří Pehe, novináři přesto mohou získat cenné nové informace, když jsou ochotni pracovat. Také musejí vědět, jak si při tom počínat.

    Neostatek investigativních schopností

    I když jsou reportéři povzbuzováni, aby hloubkově zkoumali informace, které zjišťují, a mají na to čas, nemají často kvalifikaci a zralost na to, aby to učinili efektivně. Jedním důvodem je to, že reportéři v Praze jsou relativně mladí. Například, ve věku třiceti let byl v roce 1997 Jan Lipold v domácí rubrice MFD jedním z nejstarších novinářů. Lipold studoval na stavebního inženýra a začal pracovat jako novinář až v roce 1991. Konstatuje, že polovina reportérů v domácí rubrice MFD nikdy navštěvovala novinářskou školu.

    Pokud nejsou mladí, jsou jako Daniel Kummermann v Právu, který v roce 1989 ve 40 letech přešel k novinářské práci z jiné oblasti v důsledku vakua, které vzniklo po odchodu komunistických novinářů. Jiní pracovali jako novináři i před revolucí a jen nedávno se podrobili rekvalifikaci.

    Jiří Pehe konstatuje: "Samozřejmě existuje rozpor, protože lidé, kteří žili za komunismu, mají ohnutou páteř, ti, kteří komunismus nezažili, jsou v pořádku, ale chybí jim potřebné historické povědomí." Jan Lipold pracoval v ČTK v době, kdy on a další pětadvacetiletí novináři informovali o rozpadu Československa. Přiznává, že někdy nebyli mladí novináři schopni posoudit důležitost informací a jako to všechno patří dohromady.

    Tento problém se netýká jen mladých novinářů. Jan Jirák z fakulty společenských věd na Karlově univerzitě konstatuje, že je za posledních pár let složitější učit studenty, protože upadají všeobecné historické a kulturní znalosti. Jiří Pehe poukazuje na to, že mnoho mladých novinářů píše komentáře, aniž by znalo kontext. Milada Cholujová z Centra nezávislé žurnalistiky souhlasí: "Najednou máte celou generaci lidí, jimž je kolem dvaceti, kteří píší komentáře a nemají absolutně žádnou zkušenost. Někdy jsou tyto výplody docela legrační, pokud to ovšem není tragické."

    Naproti tomu Johana Grohová z Mladé fronty Dnes, která studovala na nové katedře hromadných sdělovacích prostředků na fakultě společenských věd na Karlově univerzitě, si stěžuje, že univerzitní kursy byly příliš teoretické. Stejný názor zastává Jaroslav Plesl. Uvádí, že kurs ve Středisku nezávislé žurnalistiky byl daleko užitečnější. Profesionálové z praxe vedli mnoho praktických cvičení a také kritizovali studentské televizní reportáže.

    Diskuse

    Je jasné, že český tisk prošel od roku 1989 obrovskými změnami. Ale je také jasné, že změny se týkají daleko více vnějších rysů - nešlo o skutečnou obnovu. Změnila se fasáda, nikoliv podstata. Zatímco česká novinářská práce poskytuje forum pro politickou debatu, reportéři, redaktoři a analytikové, interviewovaní pro tuto studii, zastávají názor, že novináři mají menší vlid na vládu a na společnost, než co očekávali od situace po "sametové revoluci".

    Analýza rozhovorů s reportéry, editory a analytiky, nalezla sedm strukturálních překážek, bránících investigativní novinářské práci:

  • paradox objektivního odstupu a aktivní konfliktnosti
  • omezení denní novinářské práce
  • hospodářská omezení
  • stranicky politickou zaujatost
  • nedostatek porozumění od veřejnosti
  • poslušnost vůči autoritě
  • absence investigativních schopností

    Tyto překážky jsou externí i interní. Některé překážky, jako stranicko-politickou zaujatost a poslušnost vůči autoritám, si vytvořili v mysli novináři sami.

    Podkladem některých těchto osobních nedostatků je u některých novinářů vznosná představa novinářské práce a sebe samotných jako novinářů. Někteří novináři jsou prostě příliš optimističtí a příliš velký dojem na ně dělají jejich vlastní politické styky. Je také možné, že někteří dokonce považují novinářskou práci za "poslání". J. Horváth (Media Democracy, and media freedom in Eastern Europe, 1992, přednáška pro 42. výroční konferenci International Communication Association, Miami, Florida) konstatuje: "Ve východní Evropě jsou novináři více jako spisovatelé a umělci, a obráceně. Spolu s novináři mají spisovatelé jakési "mesiášské" poslání: chtějí být mluvčím občanů. Ale tentýž názor zastávají noví politikové, kteří si myslí, že příliš svobodný tisk je veřejnosti i jejich režimu nebezpečný.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|