pátek 14. května

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Přehled událostí Odkazy:
  • Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby NATO a Kosovo:
  • Doufejme, že NATO bude zrušeno (Independent) Médium, které vštěpilo ČR chybný etos:
  • Svobodná Evropa: požehnání nebo prokletí? (Tomáš Pecina) Svět:
  • Rozloží se lidská civilizace v jednadvacátém století? (John Lewis Gaddis, The Atlantic Monthly) Česká televize:
  • Dvaadvacítka: (Čulíkova) Drzost a bouře ve sklenici vody (Martin Vadas)
  • Nepochopení principů novinářské integrity (Jan Čulík) Pražské jaro:
  • Vítejte v Praze, Sire Charlesi (Tomáš Horyna) Literatura:
  • Internetový rozhovor s Michaelem Vieweghem

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britske listy over the past year or so. (Selected Britske listy articles in English now appear in the new electronic pages of the journal "The New Presence"). - Zde je měsíčník Nová přítomnost.
  • Tady je minulé vydání Britských listů.
  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
  • Adresa Britských listů je zde. Pouze když nefunguje, pište na tuto alternativní adresu.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku jsou zde.

    Co je nového v České republice

  • Vláda se rozhodla pokračovat ve výstavbě jaderné elektrárny Temelín. Přijala koncepci ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra. Náklady na dostavbu nesmějí převýšit stanovených 98,6 miliardy korun. Termín dostavby nesmí být prodloužen. Temelín má být dostavěn do září 2000. Bude vypracován návrh privatizace energetických společností včetně ČEZ, hlavního investora stavby temelínské elektrárny. Grégr očekává rozmach českého národního hospodářství a růst spotřeby elektrické energie. Myslí si, že elektrickou energii bude Česká republika vyvážet. Nepočítá s uzavřením tepelných elektráren v severních Čechách.

  • Mezinárodní protestní akci za odstranění vepřína v Letech na Písecku, který je na stejném místě jako romský koncentrační tábor z druhé světové války, zahájili zástupci českých romských organizací. Protest bude probíhat v ČR i  ve všech zemích, kde působí Romský národní kongres (RNC), tedy v Polsku, Maďarsku, Makedonii, Německu, Švédsku a USA. "Budeme pořádat různé kulturní akce, mítinky a setkání, kde budeme informovat o všech věcech, které se v táboře v Letech děly, a protestovat proti tomu, že zde tento prasečák ještě stojí," řekl Ondřej Giňa z koordinačního centra RNC." RNC bude v zahraničí apelovat na turisty, aby při cestách do ČR nekonzumovali vepřové maso, neboť může pocházet z Letů. Bude se také snažit vyzývat (zahraniční) firmy k tomu, aby zvažovaly svou spolupráci s českými firmami.

  • Znovu Klaus a Ruml. Ruml pozval Klause na pondělí na soukromý oběd, nikoliv na jednání o nové koalici US - ODS (tedy o znovusloučení ODS?), tvrdí Klaus a obviňuje Rumla, že prý "posunul obsah a smysl schůzky". Ruml Opět je české zpravodajství plné informací o hašteřících se politicích. Václav Klaus pozval Jana Rumla na oběd, nikoliv na jednání o koalici. Podle Rumla se opoziční smlouva mezi ODS a ČSSD neosvědčila a musí se hledat jiná řešení. Proto je podle něj třeba obnovit jednání o koalici ODS, KDU-ČSL a unie. Předpokladem je vypovězení opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD. To ale tyto dvě strany nechtějí, jim se vládne ve velké koalici dobře. (Nechápu, proč se mluví v ČR o "možnosti" vytvořit velkou koalici ODS - ČSSD, když ta koalice už skoro rok de fakto existuje.)

  • O šest procent vzrostl za poslední tři roky počet lidí, kteří jsou spokojeni s kvalitou svého bydlení. V současné době je se svým bydlením spokojeno 86 procent občanů, nespokojeno 14 procent, uvádí IVVM.

  • Většina občanů soudí, že by České republice prospělo přijetí dalších sousedních zemí do Severoatlantické aliance. Pro vstup Slovenska do NATO je podle Sofres-Factum 60,1 procenta a Rakouska 64,2 procenta dotázaných. (Jenže Rakousko se do NATO nehrne.)

  • Oprava. V důsledku technického problému byly v pátek dopoledne v článku Tomáše Peciny o vlivu Svobodné Evropy na českou společnost přehozeny navzájem dvě části textů. Problém byl nyní napraven, doporučujeme čtenářům k zamyšlení tento velmi zajímavý článek. Autorovi se omlouváme.

  • Cena poroty za překladový slovník. V soutěži Slovník roku 1999 získal cenu poroty Josef Fronek z katedry slavistiky na Glasgow University za svůj vynikající Anglicko-český a česko-anglický slovník, LEDA, Voznice, 1998. Blahopřejeme. Podrobnosti o soutěži jsou na adrese Jednoty tlumočníků a překladatelů.

  • Pišme poslancům a dožadujme se informací a nápravy věcí veřejných!Veškeré e-mailové adresy poslanců českého parlamentu jsou zde. - Internetové stránky českého parlamentu jsou skutečně velmi dobré, zejména vynikající je knihovna dokumentů, zahrnující stenografické záznamy zasedání od roku 1861 až do současnost, včetně vyhledávajícího stroje. - Otázka však je, zda poslanci používají své e-mailové adresy. No, vyzkoušejte to. JČ

  • Gramatika. Na internetových stránkách firmy Na vrcholu i jinde mívá proužkovou reklamu firma www.mageo.cz. Její text, velkými písmeny, zní: "Nikdo mě nemá rád. Nikdo si nechce povídat. Snad že by jsme se setkali virtuálně." (Nevím, ale dosud se česky říkalo "bychom".)

  • Nová stránka časopisu Prague Business Journal shrnuje důležité informace o Praze a obsahuje i celou řadu dalších užitečných faktů, zpráv a informací.

  • Oficiální server o zákonném pojištění motorových vozidel je na  adrese www.ruceni.cz.

  • Zajímavý odkaz. Mam jeden zajimavy odkaz http://kosovainfo.com/english/politics/990305-peace.htm .- dokument predlozeny Srbum v Rambouillet. Zvlaste bod cislo 8 velice pobouril mnoho lidi u nas. Zajimave je tez vyjadreni A. Solzenicyna, ktery rozhodne nepatri k neeticky jednajicim lidem. I.H.

  • Link na srbskou televizi na internetu. Druhe bombardovani objektu Srbske TV jiste vyvola dalsi diskusi. Protoze jen malo lidi muze vysilani Srbske TV videt, dovoluji si nabidnout k uverejneni v BL link na Real video jejich zpravodajskych relaci: V diskusi by meli byt slyset i ti o nez jde, tedy Srbska TV. Zde je link na Real Video/Audio jejich zpravodajskych relaci tlumocenych do anglictiny: http://www.c-span.org/guide/international/kosovoserbiatv.asp. Marek Sojka.

    Přehled článků o krizi v Kosovu, zveřejněných v BL v minulých dnech:

    Další články k tematice nynější války v Evropě o Kosovo najdete v přehledu nejdůležitějších textů z posledních dní, viz Obsah zde napravo.


  • To nejlepší z "českého" internetu. Jako příloha českého vydání časopisu PC World z března 1999 a  také časopisu Profit se distribuuje právě vydaný CD ROM "To nejlepší z českého internetu". Jako jeden z mála skutečných českých internetových časopisů jsou na CD ROMU zdá se mi velmi dobře prezentovány cca 5 megabyty nejzajímavějších článků přibližně za poslední rok také Britské listy. Seznamte prostřednictvím tohoto CD ROMU s Britskými listy vaše přátele.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

    Výběr textů z posledních dní:


    Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

    Jaký má NATO smysl?

    Tento článek Roberta Fiska vyšel ve čtvrtek 13. května 1999 v deníku Independent.. Pro srovnání: jiný názor vyjádřil David Aaronovich v deníku Independent v úterý 11. května, český překlad je zde.

    "Atlantická aliance, která nás přivedla do této katastrofy, by měla být zrušena."

    Jak dlouho ještě budeme muset trpěl hloupost války NATO na Balkáně? Za pouhých padesát dnů selhala Atlantická aliance ve všem, co si předsevzala, že dokáže. Nepodařilo se jí ochránit kosovské Albánce před srbskými válečnými zločiny. Nepodařilo se jí zkrotit Slobodana Miloševiče, nepodařilo se jí donutit srbská vojska, aby se stáhla z Kosova. Porušila mezinárodní právo tím, že zaútočila na suverénní stát, aniž by předem požádala o mandát OSN. Usmrtila stovky nevinných srbských civilistů - přirozeně, naším jménem - a byla přitom příliš zbabělá na to, aby riskovala jediný život příslušníka NATO na obranu ubohých a slabých lidí, v jejichž zájmu, jak křiklavě tvrdila - prý bojuje. Válka, kterou vede NATO, nemůže být ani považována za chybu - je to zločin.

    Samozřejmě, je teď automatickou, stereotypní součástí veškeré kritiky organizace NATO, že se musíme zmiňovat o srbských zločinech v Kosovu. Tak to učiňme tedy i zde. Ano, Srbové tam napáchali strašlivé, zločinné činy - výraz zvěrstva není pro to dostatečně silným výrazem. Srbové napáchali v Kosovu hromadné popravy, znásilňování, krádeže veškerého majetku, povraždili intelektuály. Některá propaganda NATO však tyto zločiny utajuje, spíše než aby je zveřejňovala.

    Jak víte, desítky kosovských Albánců, zmasakrovaných na silnici do Prizrenu, byly usmrceny Severoatlantickou aliancí, nikoliv Srby, jak NATO původně tvrdilo. Avšak viděl jsem na vlastní oči - cestoval jsem tam během bombardování NATO - vypalování domů v Kosovu a stovky Albánců, očekávajících ve vesnicích vyhnání z domovů a zbavení veškerého majetku.

    Ale zpět k  tématu. Možná že jsem měl svou první otázku formulovat trochu odvážněji. Nikoliv: "Jak dlouho ještě budeme muset trpět tuto pitomou, beznadějnou, zbabělou válku?" ale "Jak dlouho budeme ještě muset trpět NATO? Kdy už bude moci být tato zlovolná, Američany řízená organizace rozbita a politicky 'degradována', kdy budou její kážící generálové navráceni zpět do krabice, i se svým jazykem márnice, když hovoří eufemisticky o "in-theatre assets" (o kapitálu, majetku na válečném jevišti) a o "kolaterálních škodách"?

    A kdy si konečně uvědomí naši vlastní soucitní socialističtí liberální političtí představitelé, že nebojují v repríze druhé světové války, ani nevedou válku za vysoké hodnoty příštího tisíciletí? Na Blízkém Východě jsem vždycky věděl, kdy určitá strana začala ve válce prohrávat - bylo to pokaždé, když si její vedoucí političtí představitelé začali stěžovat, že se novináři nechovají férově vůči jejich titánskému boji za svobodu (demokracii, lidská práva, suverenitu, za duši). A v pondělí začal Tony Blair takto kňourat taky.

    Po padesáti dnech televizního vysílání, saturovaného propagandou NATO, po dlouhých týdnech činitelů NATO, interviewovaných novináři, kteří se chovali jako ovce, oznámí náš ministerský předseda, že tisk ignoruje osud kosovských Albánců.

    To, že je takové tvrzení lež, není důležité. Jde o podstatu té lži. Každý, zdá se, kdo nesouhlasí s tím, že Evropa odsuzuje fašismus, nebo kdo pozdvihne obočí nad tím, že - naprosto pošetile - premiér činí nepodložené sliby, že se kosovští Albánci budou moci navrátit domů, je nyní vylučován ze hry - je zaujatý - platí pro něho jedno z oněch varování Downing Street, protože prý tito lidé pláčou déle za mrtvé Srby než za početně větší množství mrtvých Albánců (předpokládá se přitom ovšem také, že je méně fyzicky bolestivé být roztrhán na kusy tříštivou bombou NATO než srbským granátem vystřeleným z raketometu).

    Prezident Clinton, který brzo podtrhne pod Tony Blairem koberec, vykládá kosovským Albáncům, že mají "právo se vrátit". Toto právo ovšem nemají palestinští uprchlíci z Libanonu, ani Kurdové, jimž odebralo domovy a majetek Turecko, náš spojenec v Severoatlantickém společenství. Ani Arménci, kteří byli ze své země vyhnáni v prvním světovém holocaustu Turky (pánové Clinton a Blair mají ovšem v současnosti zájem o připomínání jen jednoho holocaustu.)

    Dětinská reakce Tonyho Blaira na tento argument je důležitá. To, že se v minulosti děly zločiny, neznamená, že musíme zůstat v nečinnosti nyní. Ale strašlivým logickým důsledkem tohoto argumentu je toto: že Palestinci, Arménci, Rwanďané ani kdokoliv jiný nemohou očekávat náš soucit. To jsou lidé, kteří jsou "v minulosti". S nimi jsme skoncovali.

    Ale co je celý tento nesmysl, že prý NATO podporuje demokracii? NATO radostně dovolilo Řecku, aby zůstalo členským státem Severoatlantické aliance, když provedli jeho krutí plukovníci vojenský puč, který věznil a vraždil intelektuály. NATO nikdy nic nenamítalo proti útlaku, který prováděli Salazar a Caetano - kteří likvidovali v té době "osvobozenecká" hnutí téměř totožná s Kosovskou osvobozeneckou armádou. Ano, NATO navrhlo suspendovat členství Portugalska v Severoatlantickém společenství jen jedenkrát - byl jsem tehdy v Portugalsku a pamatuji si to velmi dobře - když došlo v Portugalsku k revoluci a Portugalsko se stalo demokracií.

    Je tedy tak překvapující, že se nyní ukazuje, že je NATO tak brutální? Útočí na televizní stanice a vraždí srbské novináře - jsou součástí Miloševičovy propagandistické mašinérie, jsou "legitimním cílem", vyřvává britská ministryně pro zahraniční rozvoj Clare Shortová.

    A co čínské velvyslanectví? Skutečně použila CIA starou mapu? Anebo se CIA domnívala - protože má Mira Markovičová (manželka Slobodana Miloševiče) tak těsné styky s čínskou vládou - že Markovičová i Miloševič spí na čínském velvyslanectví? Nezapomínejte, že NATO už předtím bombardovalo Miloševičovu rezidenci ve snaze ho usmrtit. Už se pokusilo - podle jedné znepokojivé zprávy - vylákat srbského ministra informací do budovy srbské televize těsně předtím, než byla zničena.

    A tak proč ne čínské velvyslanectví? Učinilo by NATO něco tak zoufalého? NATO totiž je nyní zoufalé. Prohrává válku, likviduje samo sebe.

    A co se týče generála Wesleyho Clarka, člověka, který si myslel, že může změnit historii tím, že vyhraje válku bez pozemního vojska, stačí jen, když si připomeneme jeho infantilní výrok z minulého měsíce o prezidentu Miloševičovi.

    "Vítězíme a on prohrává -. a ví to," řekl nám generál Clark.

    Nevysvětlil, proč by bylo zapotřebí něco takového Miloševičovi sdělovat, jestliže to věděl. Ani si nevzpomněl na to, že jednou přijal od generála Ratko Mladiče - vojenského velitele bosenských Srbů, jehož muži likvidovali muslimy ze Sarajeva - darem pistoli s rytinami. Ani nám samozřejmě generál Clark nepřipomněl, že generál Mladič a jeho kolega Radovan Karadžič zůstávají svobodní v Bosně - která je pod pevnou kontrolou vojsk NATO.

    Ani nám nikdo nesděluje dobré zprávy, jaké tato válka znamená pro nejloajálnější spojence generála Clarka, zbrojovky našich hrdých demokracií. Akcie firmy Boeing dosáhly minulý týden nejvyšší hodnoty za celých posledních 52 týdnů, obchoduje se s nimi nyní v hodnotě 44 dolarů za kus. Hodnota akcií britské zbrojovky British Aerospace stoupla o 43 procent od doby, kdy bylo zahájeno bombardování NATO. Britská vláda konstatovala v úterý, že "vojenské operace" ji stály 37 miliónů liber "s výjimkou výdajů na munici". Pročpak asi britská vláda výdaje na munici nezveřejnila?

    To všechno mě vede k úvaze, jestli nebude tato katastrofální válka znamenat rozklad NATO. Doufám, že se to stane. Jako občan nové, moderní Evropy, si nepřeji, aby stáli v čele mého kontinentu generálové třetího řádu a primitivní podtajemníci, kteří blábolí na televizních obrazovkách už padesát dní. Už si nepřeji, aby Evropu nadále "ochraňovaly" Spojené státy. Znamená-li to konec Severoatlantického společenství, nechť tomu tak je.

    Protože aliance, která způsobila tuto katastrofu, by měla být zrušena. Dokud se to nestane, Evropa nikdy -. nikdy - nepřijme sama odpovědnost za sebe anebo za diktátory, kteří hrozí naší společnosti.

    Dokud se to nestane, Evropa nebude nikdy ochotna obětovat vlastní životy za vlastní lidi - a právě to kosovští Albánci potřebují. Dokud NATO nebude mrtvé, nebude existovat řádná evropská obranná armáda. A dokud NATO nebude mrtvé, nebude zapotřebí žádat OSN o mandát, jaký "humanitární zásah" vyžaduje.

    A Organizace Spojených národů je nakonec jedinou institucí na niž se chudí, nemocní, znásilnění a zbavení majetku mohou spolehnout. Vojáci NATO nejsou ochotni za Kosovo umírat. Takže jaký má NATO vlastně smysl?


    Svobodná Evropa: požehnání nebo prokletí?

    Byla americká rozhlasová stanice poslem svobody nebo spíš kukaččím vejcem nestability?

    Tomáš Pecina

    Ten typ pořadu se stal už tradicí. Do televizního nebo rozhlasového studia pozvou zástupce české komunistické strany, takto Padoucha, a proti němu usedne příslušný počet Rozhněvaných Spravedlivých Mužů (které, vzácněji, doplní i Rozhněvaná Spravedlivá Žena), a započne klání, která sice nemá pevná pravidla, má však své ustálené rituály a nepochybný výsledek. Rozhněvaní mužové používají stále týchž argumentů: se železnou pravidelností se dozvídáme, že Padouch a jeho spolubratří po čtyřicet let týrali Rozhněvané způsobem tak trýznivým, že nyní - rozuměj v nejlepším z možných světů - nemají sebemenší právo vyslovit a obhajovat svoje názory (a je-li jim to umožněno, je tomu tak jen díky shovívavosti a ušlechtilosti Rozhěvaných Spravedlivých). Pomiňme fakt, že se nezřídka ukáže, že zatímco Padouch trávil dobu trýznění kdesi ve výzkumném ústavu, aniž mohl o čemkoli rozhodovat, Rozhněvaný úpěl v redakci komunistického nebo mládežnického tisku a byl nelidskými metodami nucen psát články oslavující moudrost komunistické strany, a podívejme se finesy onoho představení, neboť, jak tomu často bývá, ďábel vězí v detailu.

    Jedním z pravidelných argumentů, které se v oné postkomunistické koridě objevují, je tvrzení, že komunistická strana měla po čtyřicet let informační monopol, neboli, řečeno vznešeněji, monopol na pravdu. Jenže - bylo tomu skutečně tak? Třebaže si komunisté přáli, aby obyvatelé, zbavení po převzetí moci v roce 1948 občanských práv, byli odkázáni výhradně na informační zdroje ovládané a kontrolované propagandistickou mašinérií strany, v praxi tohoto stavu nikdy nedosáhli. O co obtížnější bylo dostat se k nezávislým informacím, o to většího kreditu tyto alternativní informační zdroje požívaly, a tak po celá 50. a 60. léta - proti vůli a ke značné nelibosti komunistické strany - existovala větší či menší informační pluralita.

    Tento stav se změnil po 21. srpnu 1968. Krajní absurdita poinvazní situace, spolu s čistkami, které proběhly počátkem 70. let v redakcích, vedla k tomu, že komunisté na jakoukoli racionální a smysluplnou argumentaci resignovali a jejich informační zdroje nadobro pozbyly věrohodnosti: protože moc strany stála a padala s přítomností sovětských vojsk, byly propagandistické explikace jen povinnou úlitbou moskevskému božstvu. Ani sami aparátníci už nemohli předpokládat, že obyvatelstvo bude brát jejich argumenty vážně. Boj se “štvavými" vysílačkami a “podvratnými" tiskovinami, který probíhal od poloviny 50. let, skončil, a to zdrcující porážkou komunistické propagandy.

    O monopolu na pravdu se dá hovořit až někdy od roku 1971, jenže v opačném gardu, než by se líbilo výše zmíněným rozhněvaným televizním diskutérům. Informace ze Západu, zejména ze Svobodné Evropy a dalších rozhlasových stanic, jejichž příjem byl nejdostupnější a nejméně nebezpečný, protože nezanechával žádné hmotné stopy, nenacházel v 70. a 80. letech argumentační protiváhu; věřit v té době v komunismus, který prezentoval normalizační Husákův režim, by bylo známkou vážné poruchy vnímání reality.

    Nelze patrně vyčítat Svobodné Evropě, nejvyhraněnějšímu z těchto alternativních médií, že vysílala to, co vysílala: chceme-li podnítit vzpouru vězňů (a to, jako v případě obyvatel Československa, vězňů nevinně odsouzených), budeme je zásobovat spíš informacemi o krásách života na svobodě a o možnostech, jak se dostat z vězení, než abychom se zmiňovali o obtížích nastávající resocializace nebo o tom, že “na svobodě" zuří hospodářská krize a většina z nich tam nenajde práci. Svobodná Evropa měla pro obsah svého vysílání dobrý důvod: protože však toto vysílání neprobíhalo v prostředí názorové plurality a neexistoval k němu demokratický korektiv, jsou následky jejího dvacet let trvajícího informačního monopolu překvapivě silné a projevují se dodnes.

    Je pozoruhodné, jakého vlivu a prestiže dosáhlo Radio Svobodná Evropa (RFE), v 70. a 80. letech nejvýznamnější nekomunistické médium v českém a slovenském jazyce. Tuto stanici poslouchali téměř všichni; vysílání RFE názorově zformovalo celou jednu generaci. Někteří politologové, zabývající se situací ve střední Evropě, hovoří v souvislosti s Českou republikou - poněkud přezíravě - o tzv. Respekt generation. Jde však o nesprávný termín. Daleko přesnější a obecnější by bylo hovořit o RFE generation; s jistým zjednodušením se dá říci, že týdeník Respekt je pouhou kopií Svobodné Evropy přenesenou do podmínek svobody tisku.

    Vliv Svobodné Evropy byl a doposud je takový, že kritika jejího vysílání v dnešní České republice patří mezi nejpřísnější tabu, a redaktoři stanice jsou v mnoha médiích (ČT, LN, Týden a samozřejmě Respekt) dosud uctíváni jako polobozi, nezpochybnitelné autority, zvěstovatelé vyšší pravdy. Postavit se redaktorovi RFE v politické otázce je jistou cestou k mediálnímu nebytí. Česká společnost se dosud nedopracovala k takovému stupni sebereflexe, aby byla schopna pohlédnout bez emocí na to, jakých informací se jí vlastně za normalizace dostávalo. Mýtus RFE nebyl nikdy zpochybněn a zdá se dokonce, že moc a vliv této rozhlasové stanice v posledních letech roste; pro mnohé posluchače zůstává RFE majákem v mlze narůstající společenské nejistoty.

    Deformace skutečnosti ve vysílání Radia Svobodná Evropa způsobila nebo spolupodmínila řadu posttotalitních problémů, a dá se předpokládat, že česká společnost nebude schopna své obtíže překonat bez toho, aniž by tyto deformace reflektovala a kriticky analyzovala. Předkládaný článek se pokouší být příspěvkem na této cestě. Hledá vztah mezi tehdejšími deformacemi a současnými problémy, aniž by si přitom činil si nárok na úplnost a aniž by aspiroval na jiné než čistě analytické závěry.

    Klíčovou roli ve vysílání RFE hrálo zjednodušené, idylické líčení západního světa a západního způsobu života. Za jedinou legitimní kladnou hodnotu se vydávala abstraktní svoboda, prezentovaná jako stav absolutního štěstí. Není možné žít dobře v komunismu a není možné žít špatně ve svobodné společnosti. Důsledkem tohoto mýtu je, že změnu režimu v roce 1989 přijala československá společnost zcela nekriticky, jako přechod od systému nekonečně špatného k systému nekonečně dobrému. Občanská iniciativa není potřebná, stačí odstranit z rozhodujících pozic komunisty, nahradit je nekomunisty a společnost se rozběhne jako dobře promazaný stroj. Skutečnost ukázala, že recept RFE selhal. V řadě případů nahradil neschopného komunistu ještě neschopnější nekomunista a výsledkem je dnešní stav inkompetence státní správy, nevymahatelnosti práva a rozkladu společenské stavby, jenž si v mnoha směrech nezadá s kolapsem režimu na konci 80. let.

    Bipolární vidění světa mělo další pozoruhodné důsledky. Protože občané západních zemí žili v nejlepším z možných světů, byl jakýkoli protest, ve formě stávek, bouří nebo pouhého “levicového" světového názoru, nejen nesprávný, ale i nemorální, zhusta podnícený nekalými rejdy komunistických tajných služeb. Mýtus o amorálnosti levicovosti se projevil v nejrůznějších podobách, od primitivních honů na tzv. kryptokomunisty počátkem 90. let po loňskou kampaň proti Janu Kavanovi, jemuž bylo vytýkáno, že prý se na konci 70. let nedistancoval od pacifistických skupin, které “přece byly financovány KGB". Možnost, že se názor těchto skupin shodoval s Kavanovým autentickým přesvědčením a příslušné skupiny se svými vazbami na komunistické ústředí nechlubily, bipolární optika Kavanových kritiků nepřipouštěla.

    Neméně závažné bylo, že Svobodná Evropa vydávala (a dosud vydává) sama sebe za etalon žurnalistické kvality. V její redakci pracovali propagandisté, kteří natolik podlehli vlastní propagandě, že se začali považovat za nezávislé žurnalisty. Když byla v nedávné televizní debatě Antonína Přidala redaktorka RFE dotázána na omezení, kterým Svobodná Evropa v době normalizace podléhala, zareagovala popuzeně: Žádná, samozřejmě! Byli jsme úplně normální svobodní novináři, směli jsme hovořit, o čem jsme chtěli.

    Oč méně se česká média se snažila po změně poměrů podobat normalizačnímu komunistickému tisku, o to víc se chtěla podobat Svobodné Evropě a tím snaživěji kopírovala její chyby. Fixní ideou postkomunistického novináře se stalo, že média musejí být angažovaná, že musejí napomáhat společenskému vývoji žádoucím směrem, že novinář je od toho, aby “bojoval za pravdu" tak, jak to dělala Svobodná Evropa. Protože tito novináři byli vesměs profesně vybaveni z redakcí komunistického tisku, vznikla komická, pitoreskní syntéza, a i když bojovní žurnalisté první generace, které představují ultranaivista Jiří Leschtina nebo schizofrenik Ondřej Neff, redaktor normalizační Mladé fronty a nelítostný nepřítel všech komunistů v jedné osobě, se zkompromitovali natolik, že nyní pozvolna ustupují do pozadí, zároveň se již šikují kohorty válečníků nových, kteří se prostředky stejně primitivními chystají bojovat za “občanskou společnost"; jak se zdá, éra angažovaného žurnalismu ve stylu RFE není v České republice zdaleka u konce.

    Skutečnost vysílání Svobodné Evropy byla samozřejmě zcela jiná. RFE se programově vyhýbala řadě kontroverzních témat, zejména těch, jež se týkala fungování demokratické společnosti, a své popisy skutečnosti zjednodušovala a modelovala podle propagandistického zadání. To mělo mimo jiné za následek, že RFE ve svých posluchačích vytvořila očekávání jakéhosi automatismu, s nímž se po pádu totalitního režimu obnoví ideální stav věcí. Pokud se to nedařilo, příčiny musely být ideologické: jedinou možnou léčbou bylo pak logicky více antikomunismu. Paradoxně se tak ještě jednou, v menším měřítku, zopakovala padesátá léta. V nové společnosti se stal nejdůležitějším kvalifikačním předpokladem deklarovaný (či spíše deklamativní) antikomunismus. Je ministr vnitra entuziastický diletant bez odborného vzdělání a organizačních schopností? Nevadí - hlavně, že je to prověřený antikomunistický kádr, to vyvolá v obyvatelstvu pocit bezpečí. Divadlo, které národu v 90. letech sehrála tzv. občanská pravice a nad nímž okolní svět jen němě žasl, by bylo stěží možné, kdyby společnost nebyla po předchozích dvacet let systematicky zpracovávána nezpochybnitelnou propagandou Radia Svobodná Evropa. Bude zajímavé sledovat další vývoj postavení RFE v české společnosti, jak dlouho se stanice udrží na piedestalu virtuální dokonalosti a zůstane mimo pole přípustné kritiky ze strany ostatních médií. Není pochyb o tom, že pro mnohé příslušníky "generace Svobodné Evropy" bude bolestné rozejít se s jednoduchostí a přímočarostí ideologické stavby, která se kdysi stala jejich politologickým katechismem. Za nejpravděpodobnější variantu autor tohoto článku považuje, že pod tlakem komplikující se reality bude nepříjemná vzpomínka na RFE vytěsněna z národního podvědomí a tak, jako je nyní tabu Svobodnou Evropu kritizovat, bude za dalších deset nebo patnáct let nepřípustné vůbec se o ní zmínit. Fenomén Svobodné Evropy tak postupně upadne v zapomnění, aniž by kdy byl analyzován - k velké škodě české společnosti.

    (Autor je internetový novinář)


    Rozloží se lidská civilizace v jednadvacátém století?

    Život v Candlestick Park

    Ve dvacátém prvním století by geopolitika mohla převzít metafory z geologie, protože státní systém mezinárodních vztahů se otřásá ve svých základech

    John Lewis Gaddis

    Obrazy, které utkvívají v našich myslích, prozrazují mnohé o tom, jak uvažujeme. Vzpomínka, kterou si zajisté z konce studené války uchovává většina z nás, je spojena se zhroucením berlínské zdi: boření této ohavnosti betonových bloků za jásotu exaltovaných bořitelů se zdálo být znamením nového a osvícenějšího věku. Nicméně téměř deset let poté se jen těžko shledáváme s osvíceností a jiné, mnohem znepokojivější obrazy se tísní v našich myslích.

    Od doby, kdy skončila studená válka, jsme viděli oběti genocidy exhumované ve střední Evropě, viděli jsme africké řeky plné rozsekaných těl, ozbrojené teenagery ovládající města Třetího světa ze zadní korby dodávek, poražené diktátory odmítající přijmout svoji porážku, ženy donucené vrátit se do izolace ve jménu náboženství, emigranty hlasitě se zříkající starých kultur kvůli kulturám novým, které znají jenom z televize, teroristické údery se smrtonosnou účinností tam, kde bychom je nejméně očekávali - v zeměpisném srdci Ameriky. Dost k tomu, aby to vyvolalo určitou nostalgii po starém světovém pořádku. V tom novém pořádku je totiž, jak poukázal francouzský autor Philippe Delmas, příliš mnoho lidí připravených "obrátit se a vykuchat jeden druhého kvůli jednomu akru země, nějaké osadě nebo kvůli nějakému starobylému totemu."

    Co se přihodilo? Jak je možné, že modely chování, které většina z nás pokládala za pohřbené v minulosti, se náhle stávají naší budoucností? K vysvětlení těchto nepříjemných překvapení by mohlo přispět vyvolání jiného, odlišného obrazu z roku 1989.

    Bylo to 17. října, 17.04 pacifického času, místo: stadion Candlestick Park v San Francisku. Mužstva Oakland Athletics a San Franciso Giants se právě chystala začít třetí zápas světové série, když tu náhle vzdálené dunění se přeměnilo v nepříjemné otřásání a velké zemětřesení Loma Prieta si začalo usurpovat nárok na všechno, co bylo na to odpoledne a na další období plánováno. Televizní kamery, dříve než byly odříznuty od vysílání, zachytily úžas ve tvářích hráčů, diváků i televizních komentátorů, jak je znenadání zasáhlo shakespearovské vnuknutí: že mezi nebem a zemí jsou věci, které přesahují vše, co si dosud byli schopni představit - nebo alespoň přiměřeně brát v úvahu - ve svém filosofickém náhledu na svět.

    Hry a prostředí těchto her, to jsou dvě velice rozdílné věci. Studená válka se kdysi zdála být otázkou života a smrti; ale jak léta běžela a apokalypsa nepřicházela, získala studená válka charakter "velké hry", připomínající dlouhý konflikt devatenáctého století mezi Brity a Rusy v Asii, který nikdy nevyústil v nějakou velkou válku. Dokonce i jazyk studené války se stal jazykem her: politikové vážně varovali před padáním dominových kostek, teoretici vytvářeli modely kulečníkových koulí ve světové politice, kritici politiky uvolňování napětí si stěžovali, že Sovětský svaz hraje šachy, zatímco většina Američanů je schopna hrát tak akorát dámu. Nicméně - přes neschopnost Washingtonu hrát šachové hry - Západ nakonec jaksi "vyhrál".

    Ve všech těchto metaforách byl obsažen jeden důležitý předpoklad: jakkoli intenzivní bylo soupeření, nikdo se nechystal smést šachové či dámové figurky pod stůl, utéci s dominovými kostkami, nebo protrhnout sukno přesně veprostřed biliáru. Ať už se hrála jakákoli hra, hrací pole mělo zůstat rovné. Nepředvídala se žádná zemětřesení. Dokonce i jaderná válka, jak někteří stratégové kdysi uvažovali, by mohla být vedena v rámci určitých "pravidel hry", a ze snahy o odhalení možných pravidel vznikla celá vědní disciplina - teorie her.

    Dnes se však metafory posunuly; geopolitici se dnes vyjadřují spíše jako geologové než jako nějací teoretici her. Politolog Samuel P.Huntington varuje před "konflikty zlomových linií" (fault line conflicts), ve kterých má docházet ke střetávaní civilizací. Ekonom Lester C. Thurow má vizi kolize "tektonických desek" s nepředvídatelnými důsledky. Žurnalista Robert D. Kaplan předpovídá seismické otřesy, které vzniknou z demografických ekologických tlaků: "Ačkoliv pohroma je nepředvídatelná, pnutí vznikající postupně v průběhu let způsobují, že sesuv usazených vrstev je náhlý."

    Tato nová "tektonická" geopolitika naznačuje potřebu přehodnotit starý konflikt. Dnes se ukazuje, že sovětsko- americká "velká hra" se odehrávala výhradně v rámci určitého mezinárodního systému - v podstatě arény - jehož stabilitu bychom neměli pokládat za zaručenou. Supermocnosti studené války připomínající mužstva v Candlestick Park spolu soutěžily ve chvílích, kdy historické procesy, jichž si byly jen nejasně vědomy, rozhodovaly o jejich budoucnosti. Bylo třeba převratů roku 1989 k jejich odhalení, k tomu, aby se ukázalo, že stará pravidla - a dokonce i staré hry - už se nedají používat.

    Velice významná zpráva

    Když geologové chtějí poznat budoucnost, dívají se do minulosti, do záznamů o silách působících pod zemskou kůrou, jež pohybují vším, od nepostřehnutelného unášení kontinentů až po sesuvy zlomových linií, které způsobují katastrofální zemětřesení. Tato metoda předpokládá - a jak se zdá, dost bezpečně předpokládá - že procesy, které jsou v pohybu po milióny let, nezmizí ze dne na den, ani se přes noc diametrálně nezmění. Geologové stále ještě neumějí určit, kde nebo kdy přesně se geologický zlom dá do pohybu. Ale že dříve či později k tomu dojde, je tak jisté, jako existence této planety.

    Konec studené války byl událostí podobnou zemětřesení, která odhalila hluboké a tím pádem i skryté zdroje geopolitického pnutí. Stejně jako v případě geologie, trvalo nějakou dobu, než byly tyto zdroje napětí zmapovány a než byly nalezeny zlomy jimi způsobené. Zpočátku se zdálo, že ten kritický zlom leží mezi demokracií a kapitalismem na straně jedné a autoritářstvím na straně druhé. Podle tohoto názoru se Sovětský svaz zhroutil proto, že nebyl schopen nakrmit nebo osvobodit své lidi v době, kdy prosperita a svoboda se stala normální věcí pro většinu vyspělého rozvinutého světa. Kremelští vůdcové se nacházeli v začarovaném kruhu: jejich země se mohla zachránit jedině tak, že by přestala být tím, čím byla.

    Ale tato geopolitická mapa předpokládala, že demokratizace a zavádění trhu působí ve stejném směru, a že neexistuje žádný zlom mezi nimi. Kdyby tomu tak skutečně bylo, odstranění sovětského autoritářství by bývalo vedlo ke stabilní postsovětské krajině - takové, ve které by se Spojené státy, jež usilovaly o bezpečný svět pro demokracii a kapitalismus přinejmenším už od doby Woodrowa Wilsona, cítily poměrně pohodlně. To se však nestalo. Pokračují následné otřesy a jen málo Američanů - a když na to přijde, i ostatních lidí - má dnes pocit pohody. Takže možná kdesi existují nějaké rozsáhlejší trhliny.

    Někteří geopolitici jsou dnes přesvědčeni o tom, že otřesy vznikají podél nějakého hlubšího zlomu, jenž odděluje procesy ekonomické globalizace a politické fragmentace. Jsou to procesy, které začaly už dávno před studenou válkou, a zcela jistě ji přežijí. Ian Clark z Waleské univerzity, Aberystwyth, vysvětluje "globalizaci" jako "integraci, vzájemnou závislost (interdependence), multilateralismus, otevřenost a vzájemné prostupování (interpenetration)". Naproti tomu "fragmentace" obsahuje "dezintegraci, soběstačnost (autarchy), unilateralismus, ... separatismus a nestejnorodost (heterogeneity)." Znepokujující na této geopolitické mapě je skutečnost, že zlom, který je zde zakreslen, by mohl ohrozit stabilitu všech velmocí. Je možné, že Sovětský svaz, jako nejméně stabilní z nich, byl prostě jen první velmocí, která byla na řadě.

    Státy ospravedlňují svoji existenci většinou tak, že zajišťují svým občanům blahobyt, ať už tím, že vytvářejí a udržují pracovní místa, poskytují síť sociálních jistot, nebo ochraňují jejich prostředí. Režim, který chce vystavovat své lidi na pospas tržním silám, svoje renomé v jejich očích rozhodně nezvýší. A přitom globalizace vyžaduje, aby národní ekonomiky byly umístěny do mezinárodního, svoji podstatou nepředvídatelného tržního prostředí. Jestliže velké korporace se mohou usadit kdekoli, jestliže kapitál překračuje hranice tak snadno jako tažní ptáci, a jestliže komunikace se děje rychlostí světla a prakticky téměř zadarmo, vlády nemají příliš na vybranou, než zvykat si žít s neviditelnou rukou trhu. Ekonomický systém laissez-faire na globální úrovni se zde objevuje jedno století poté, co byl vynalezen regulovaný stát blahobytu, s omezenou laissez-faire ekonomikou, na úrovni národní. Sociální a politické kompromisy, které zachránily kapitalismus rozšířením státních pravomocí počátkem dvacátého století, ho již neomezují. A státy jsou nyní ve stejně špatné pozici jako byly tehdy města a vesnice, které musely odolávat otřásání trhů nebo zmírňovat narušování rovnováhy, jež takové otřesy mohou způsobovat.

    Mezitím politická fragmentace tím, jak rozmnožuje suverenity, suverenitu zároveň umenšuje. Bylo snadné jásat nad formováním nových států, když jejich výsledkem bylo rozbití starých evropských koloniálních říší nebo zhroucení bývalého Sovětského svazu. Ale ten proces se nezastavil. Také demokracie pociťují odstředivé síly separatismu, o čemž by mohli podat svědectví Kanaďané, Britové, Španělé, Belgičani nebo Italové. Protože uznávají princip sebeurčení, tak se demokracie mohou vůči takovým tlakům stát zranitelnými. Kolik z nich by dnes následovalo amerického příkladu a vedly by krvavou občanskou válku jen proto, aby odepřely určité části svého obyvatelstva právo odtrhnout se? A můžeme ještě přepokládat, máme-li na mysli případy jako je Čečensko a bývalá Jugoslávie, že odtržení povede k prosazení míru a spravedlnosti? Ve světě slabých států se politika může stát stejně nestálou a druhořadou jako ekonomika.

    Státy jsou tudíž napadány z obou stran; ať už je to výsledek globálních ekonomických trendů nebo partikularistních politických tlaků, jejich autorita se zmenšuje. S ohledem na názor, který převažoval po většinu tohoto století, podle něhož moc státu je neustále na vzestupu, je toto zjištění skutečně velice významnou zprávou. Je zhruba srovnatelné s odhalením, že geologický zlom San Andreas probíhá právě pod něčím domem. Člověk s takovou informací by se měl pokusit přinejmenším porozumět tektonice, měl by se pokusit předejít škodám, až se zlom konečně pohne, měl by přijmout všemožná bezpečnostní opatření, podepřít základy, posílit stěny a upevnit nádobí, které by se mohlo rozbít.

    Zdroje původu států

    Státy v podobě, jak je známe, nejsou starší než asi jenom pět století. Do té doby existovaly jiné způsoby, jak organizovat lidské záležitosti: monarchie, knížectví, města, kmenové a rodové klany. Žádný z nich však neměl atribut definující moderní stát, což jest nárok - byť ne vždy prosazený - na monopol užívání prostředků násilí. Dosažení takového stavu nemusí vypadat jako pokrok, ale je třeba vzít úvahu, jaká byla alternativa: svět, v němž se o donucovací nástroje dělili loupeživí rytíři, toulaví žoldnéři, hordy vetřelců, městské gangy, bandité a piráti. Tak často vypadala před-státní éra a poskytnutí jistého zdání bezpečnosti před převládajícím zmatkem bylo to, na základě čehož státy vznikaly.

    Tyto státy zcela určitě nevytvořily mír. Ale organizované války osmnáctého století byly výrazným zlepšením ve srovnání s tím, co jim předcházelo - zejména třicetiletá válka 1618- 1648, popsaná historikem Davidem Kaiserem jako "anarchistický boj všech proti všem s násilně měnícími se majteky," snížila možná až o polovinu počet německého obyvatelstva. Proto když pruský stratég počátku devatenáctého století Carl von Clausewitz napsal, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky, reagoval tak spíše na výstřelky války, než aby ji glorifikoval. Protože žil a bojoval v době napoleonských válek, měl všechny důvody k tomu, aby poznal, co sebou nese neomezované používání síly.

    Clausewitz trval na kontrole vojenského konfliktu, na omezování násilí na minimum nezbytné k dosažení cílů válčících stran. Jako málo jiných stratégů byl citlivý na válečně nepředvídatelnosti. Věděl, jak snadno úzkost, hrůza, únava a vnitřní napětí mohou zmařit i to nejpromyšlenější plánování. Ale tento strach před chaosem, před ztrátou kontroly, činí ještě naléhavějším Clausewitzovo trvání na tom, že zahájení a vedení války by mělo být racionálním činem v tom smyslu, že bude zachováván co možná nejužší soulad mezi účelem násilí a jeho rozsahem.

    Následující války, zvláště dvě světové války, ne vždy tomuto standardu odpovídaly, proto jejich vedení bylo z hlediska Clausewitzova pohledu často kritizováno. Ale ti, kteří je začínali, se snažili propojit disponibilní sílu se zamýšlenými cíli. "Státníci byli občas překvapeni povahou války, kterou rozpoutali," upozornil Sir Michael Howard, jeden z nejbystřejších Clausewitzových žáků, "a lze důvodně předpokládat, že přinejmenším v padesáti procentech případů se jim dostalo výsledků, které neočekávali. Není to však totéž, co válka, která začala omylem a pokračovala, aniž měla politický účel."

    Naproti tomu studená válka byla clausewitziánská do morku kostí. S vývojem jaderných zbraní prostředky násilí nabobtnaly do nepředstavitelných rozměrů, ale velmoci si nad nimi uchovaly tak přísnou kontrolu, že žádná z nich tyto vynálezy nepoužila. Když byli konfrontováni s možností jejich použití, vůdcové tak různí, jakými byli Eisenhower, Chruščov, Macmillan, De Gaulle a Mao Ce-tung, vždy našli společný základ v naléhavosti života tak, že tu hru odložili na jindy. Clausewitzovo trvání na tom, že nástroje násilí nesmí zničit účely, pro které jsou nasazovány, nám proto dobře posloužilo. Možná, že právě jemu děkujeme za své přežití.

    Státníci studené války se chovali natolik racionálně, že i dnešní teoretici, když uvažují o budoucnosti, se na modely "racionální volby" silně spoléhají. "Realisté" a "neorealisté" vycházejí z předpokladu, že státy znají svoje zájmy a že je budou důsledně sledovat, někteří z nich dokonce vystoupili ve prospěch kontrolovaného rozšíření jaderných zbraní, zjevně na základě úvahy, že pokud tyto zbraně indukovaly racionalitu během studené války, budou stejným způsobem působit kdykoli a kdekoli. Političtí ekonomové, kteří vycházejí z předpokladu agregované, když už ne individuální racionality, jsou přesvědčeni o tom, že státy zvažující válku v globálně navzájem závislé ekonomice přijdou na to, že si ji nemohou dovolit. Rovněž demokratické mírové teorie pokládají racionalitu za hotový fakt s následujícím zdůvodněním: protože žádná demokracie zatím nešla do války s jinou demokracií, tyto státy budou nezbytně dávat přednost volbě mírových prostředků před násilnými prostředky při řešení vzájemných sporů. Počet demokracií stoupá, rostou tudíž i vyhlídky na mír.

    Teoretici her dokonce navrhli matematický koncept pro simulování těchto vzorců jednání s charakteristickým názvem: očekávaná užitečnost (expected utility). Zcela jednoduše se v něm předpokládá, že lidé jednají pouze tehdy, když očekávají užitek ze svých akcí. A v daných existujících vojenských, ekonomických a politických realitách, lze jen těžko dohlédnout - přinejmenším z pohledu racionální volby - že by zahájení války mohlo přinést dnes a v této době někomu nějaký prospěch.

    Zavilý sklon k zabíjení

    Ale co když chování vždycky racionální není? Co když jsou tady hlubší síly - zakořeněné ve strukturách mezinárodní politiky, nebo v kulturách zabydlujících svět, nebo v samotné lidské povaze - které se staví do cesty úvahám o očekávané užitečnosti? Co když tím, jak předpokládáme racionalitu, pokračujeme ve hraní starých her, i když cítíme, že se nám začíná otřásat země pod nohama?

    Za zmínku stojí, že scénáře racionální volby vycházejí z předpokladu pokračující životaschopnosti států. Teoretici, kteří podporují rozšířování jaderných zbraní, očekávají, že zůstanou pod státní kontrolou: nikdo by je nechtěl předat kultu Aum Šinrikjo, Montanské milici nebo nějakému geniálnímu samotáři typu Unabombera. Byznysmeni vyhledávají státy pro řád a pořádek, v jejichž rámci obchod může vzkvétat a plnění smluv se dá vynutit, nikdo se dnes nežene, aby investoval v místech jako je Somálsko nebo Sierra Leone, kde takové podmínky chybějí. Demokracie by mohly jenom těžko přežít, kdyby měly zmizet ústavní záruky poskytované státem. Jestliže rozšiřování počtu demokracií podporuje mír, pak tento přepoklad také vyžaduje, aby státy přežívaly a prosperovaly.

    Pravědpodobně budou. Státy zřejmě v blízké budoucnosti nezmizí, a důvodně se dá předpokládat, že budou existovat v nějaké podobě i na konci dvacátého prvního století. Dokonce i nadšení zastánci racionální volby souhlasí s tím, že státy nebudou tak mocné, jako bývaly, a že - v protikladu k orweliánským nočním můrám pronásledujícím tohle století - široké oblasti lidských aktivit se v budoucnu ocitnou mimo rámec kontroly státu. Takové účinky budou svým způsobem osvobozující, protože státy jsou často zdrojem útlaku. Ale ony také přinášejí stabilitu a tato stabilita by mohla být předpokladem takových racionálních voleb, jaké lidstvo činilo při zvládání násilí po několik minulých století.

    Jedním způsobem, jak tuto hypotézu vyzkoušet, by bylo prozkoumat geopolitickou tektoniku: podívat se na to, jak vznikaly války ve středověku, starověku a dokonce i v předhistorických dobách, než nějaké státy existovaly. Přesně tohle činí vojenští historici a to, co zjistili, vedlo některé z nich ke zpochybnění Clausewitzova významu pro svět po skončení studené války. John Keegan, jehož spisy způsobily zásadní myšlenkový převrat v tomto oboru, to říká zcela nepokrytě: "Válka není pokračováním politiky jinými prostředky... Válčení je téměř tak staré jako člověk a zasahuje do nejtajnějších míst lidského srdce, do míst, kde se ztrácí racionální účel, kde vládne hrdost, kde nade vším stojí emoce, a kde instinkt je králem." Izraelský historik Martin van Creveld říká, že clausewitziánský názor na válku "je... moderním vynálezem... Protože byl vymyšlen v určité době, neexistuje žádný důvod myslet si, že v sobě má nějakou vrozenou platnost (inherent validity), nebo že by měl mít nevyhnutelně nějakou velkou budoucnost."

    Tito odborníci přicházejí s názorem, že pokud racionalita je skutečně tím, co je schopno přizpůsobovat rozsah násilí k daným účelům, potom není jasné, kdo nebo co tuto funkci bude vykonávat ve světě oslabených států. Historické odkazy nejsou příliš povzbudivé. Van Creveld poukazuje na to, že v období tisíce let následujících po pádu Římské říše "ozbrojené konflikty byly podnikány... barbarskými kmeny, církví, feudálními pány všech úrovní, svobodnými městy a dokonce soukromými jedinci." Vidět tyto války jako clausewitziánské postrádá smysl, protože byly "jen zřídka... odlišitelné od obyčejné loupeže a vraždy." Primitivní společnost nebyla o nic lepší; jak antropolog Lawrence H. Keeley ukázal, pokud nějací "mírumilovní divoši" vůbec existovali, bylo jich málo.

    Je příliš deterministické říkat, že lidé jsou naprogramovaní pro násilí jako některé agresivní druhy mravenců. Ale archeologické důkazy ukazují, že muži - a často i ženy - vedli války přinejmenším 5000 let. Organizované konflikty vznikaly nezávisle na kulturách, jež mezi sebou měly jen řídké nebo vůbec žádné kontakty. Jak se zdá, tyto konflikty byly stejně časté mezi obyvateli severní a jižní Ameriky před příchodem Evropanů, jako v Evropě, Asii a Africe. A kolektivní zabíjení sahá ještě před tuto dobu. Sociální kritička Barbara Ehrenreichová v knize Blood Rites (Krvavé rituály) tvrdí, že toto zabíjení se původně vyvinulo jako obrana proti tomu být požírán divokou zvěří v době, kdy naši předchůdci procházeli jako zoologický druh transformací, při níž se měnili z kořisti v dravce.

    Pokud je to pravda, pokud násilí je skutečně hluboce zakotveno v lidské povaze, pak musí být přinejmenším tak staré jako je víra v nadpřirozeno. "Válka se zdá být mnohem robustnější než jednotlivá náboženství," všímá si Ehrenreichová, "možná robustnější než náboženství vůbec." Renesance náboženství v posledním čtvrtstoletí by klidně mohla být označena jako sociologický ekvivalent tektonického převratu: vždyť tento celosvětový jev není něčím, s čím se dalo počítat v našem údajně sekulárním věku.

    Ale co když je tu možnost, že tím, jak bude ubývat státem podporované násilí, se může - podobně neočekávaně jako náboženství - vynořit kulturně nebo individuálně založené násilí, které ho nahradí? Jestliže lidský sklon k zabíjení je stejně vytrvalý a neústupný jako víra, a jestliže státy, které tento instinkt směrovaly do clausewitziánských forem racionality po několik předešlých století, začínají slábnout podobně jako sekularismus, pak to může znamenat jedno další tektonické překvapení. To, co se stalo v Bosně nebo v Rwandě, by mohlo být začátkem budoucnosti, která, jak se - podobně jako v geologii - ukáže, je reflexí velice vzdálené minulosti.

    To je dosti neradostná vyhlídka a my bychom ji neměli nekriticky přijímat. Jak ukázal konec studené války, pochmurné scénáře nemají monopol na to, aby se staly budoucností. Mírový klidný skon jedné supervelmoci ukazuje, že se mohou stát neočekávané události, a že minulost není vždy spolehlivým vodítkem k tomu, co se dá očekávat. V žádném případě není jisté, zda post-státní éra, pokud do ní skutečně vstupujeme, bude pouhým opakováním svého před-státního protějšku; třeba zde mohou existovat nějaké způsoby, jak zachovat clausewitziánskou racionalitu "jinými prostředky" i v případě, že by státy postupně ztratily svoji schopnost tuto funkci vykonávat.

    Jednou možností jsou mezinárodní organizace. Jak utichala studená válka, rostly naděje na to, že by Organizace spojených národů konečně mohla naplňovat své očekávané poslání řešit staré konflikty a odstrašovat před konflikty novými. Ať už to bylo kvůli neschopnému vedení, kvůli nedostatečné podpoře ze strany svých nejmocnějších členů (zvláště USA), nebo protože se od ní zpočátku očekávalo příliš mnoho, OSN teprve musí prokázat, zda má nějakou skutečně významnou schopnost kontrolovat rozsáhlé násilí v průběhu delšího časového období. Takové neúspěchy, jaké byly v Bosně, Somálsku a Kambodži, nás přiměly k tomu, abychom slevili ze svých očekávání. Čeká nás ještě daleká cesta, než bude OSN schopna přijatelným způsobem nahradit státy jako udržovatele clausewitziánského řádu.

    Regionální organizace jsou pevnější a mocnější, ale jejich priority jsou úzké. Severatlantická aliance NATO se i při svém rozšiřování zabývá více tím, koho nepřijme, než koho přijme (concern itself more with exclusion than inclusion). Udržovat Rusko mimo alianci je evidentně v rozporu s všeobecně velebeným příkladem, který poskytly bezpečnostní struktury vytvořené po druhé světové válce, když do svých řad přijaly Německo a Japonsko. Priority Evropské unie EU se zdají být stejně pokřivené: je vytváření společné měny skutečně životně důležitější věcí než odstraňování ekonomických nerovností, které dnes rozdělují Evropu téměř tak dramaticky jako stará železná opona? V asijsko-pacifickém regionu, kde kooperativní akce nezabránila ekonomickému krachu, rostou tlaky požadující návrat k regulovaným trhům. Regulovaná politika tady vlastně nikdy nevymizela.

    Mezitím větší část světové populace zůstává pevně spojena s ekonomickými systémy, které neuspěly, nebo vůbec neodstartovaly. Ale telekomunikační revoluce, která funguje ve všech společnostech, uvědomuje tyto nemajetné (have-nots) více než kdy před tím o tom, co druzí mají a oni nemají, přičemž demografické tlaky a ekologická rizika ohrožují i to málo, co ještě mají. Jestliže, jak varoval historik Paul Kennedy, "pokračující zneužívání životního prostředí rozvojového světa povede ke globálnímu oteplování, nebo jestliže nastane obrovský příliv ekonomických uprchlíků z chudších do bohatších částí tohoto světa, trpět budou všichni." Zatím žádná nadnárodní vládní nebo nevládní instituce se tímto problémem nezačala zabývat, přes jeho potenciál stát se nejúrodnější živnou půdou násilí ve dvacátém prvním století.

    Mezinárodní organizace, při všech jejich dobrých úmyslech a často impozantních výkonech, mají jeden společný problém, a to, že kolektivní vedení disponuje jen omezenými zdroji. Jak by zdůraznil Clausewitz, omezení násilí - podobně jako jeho rozpoutání - vyžaduje jak způsobilost, tak rozhodnost, a ty se jen těžko získávají, když rozhodují mnozí a když mají po ruce jen málo nástrojů. Transnacionální instituce pak čelí svému vlastnímu začarovanému kruhu. Měly by být v takovém postavení, aby mohly působit proti úpadku států a proti nepořádkům, jež pravděpodobně budou následovat. Ale stejně jako někdejší Sovětský svaz, splní tento úkol jedině tak, že přestanou být tím, čím jsou nyní.

    Jestliže institucionální přístup není příliš slibný, co takhle podívat se na opačný pól spektra: na změnu v chování jednotlivců tak, že by tady bylo méně násilí, které by státy - nebo jejich nástupci - musely držet na uzdě? Tento nápad není tak přitažený za vlasy, jak by se mohlo zdát. Přese všechno, jsme přece jen výtvorem nějaké evoluce a naše přežití je známkou přinejmenším jistého úspěchu při tlumení našich sebezničujících tendencí. Násilí není jediným charakteristickým rysem naší povahy - a samotný charakter se také může měnit.

    Politolog James Q. Wilson poukázal na to, že bez ohledu na kulturu, oblast nebo náboženské přesvědčení, většina lidí je zajedno v tom, jak vypadá zvěrstvo, a hrůza je téměř univerzální pocit. Tuto názorovou shodu musely způsobit nějaké posuny ve standardech chování, protože ta shoda zde vždycky neexistovala: například společnosti, které kdysi tolerovaly lidské oběti a otroctví, tak dnes již nečiní. S obrovským skokem dvacátého století co do rychlosti a všudypřítomnosti komunikace, tento sdílený morální pocit se zdá být na postupu.

    Rovněž politické chování se může měnit. Politolog Francis Fukuyama zjišťuje postupný, ale nezvratný trend směřující k samosprávě (self-government) a vzdalující se staré tradici násilně vynucené autority. Rozšiřování demokracií, tvrdí Fukuyama, vychází z dlouhodobé změny lidského kolektivního vědomí. A politolog John Mueller dokazuje, že i samotný postoj k válce se vyvíjí: že ve světle pustošivých následků způsobených válkami dvacátého století myšlenka o vedení války ve dvacátém prvním století - přinejmenším mezi velmocemi - vyvolává spíše úsměšek než respekt.

    Pokud tyto trendy vydrží, setkáme se se zajímavými možnostmi. Nové modely chování se mohou časem rozvinout s dostatečnou silou, která by nahradila oslabování států a předpokládanou neúčinnost mezinárodních organizací. Jedna tektonická síla může čelit jiné síle. Vědci zjistili, že za určitých podmínek i neživé předměty - molekuly, krystaly, prezentace náhodných procesů na monitoru počítače - mají schopnost sebeorganizace (capacity for self-organization). Jestliže podobné jevy by mohly působit i na svět geopolitiky, jestliže bychom byli schoponi "sebeorganizovat" racionalitu, aniž bychom se museli spoléhat na její prosazovaní státy a mezinárodními organizacemi, pak by vyhlídka na příští století mohla být podstatně lepší, než se myslelo.

    Návrat starých říší?

    Ovšem existuje tady ještě další, temnější cesta vedoucí k řádu a pořádku v rozháraném světě, o které chce dnes diskutovat jenom málo lidí: "říše" ("empire") je formou vládnutí, o které se jen málokdo odváží mluvit. Zajisté, zdálo by se, že žijeme v postimperiální éře. Evropská koloniální impéria se rozpadla už před dávnou dobou, a i když sovětské a americké sféry vlivu na sebe braly ve studené válce imperiální znaky, tyto struktury jsou rovněž z větší části již minulostí. Jestliže ekonomická integrace a politické sebeurčování narušují autoritu států, potom takové síly by musely mít ještě větší destabilizační účinek na říše, jež tak často byly založeny právě na popírání takových zásad.

    A stejně obezřetně jako geologové, dříve než budeme pokládat sopku za vyhaslou a geologický zlom za stabilní, bychom měli zkontrolovat základní tektonické pohyby. Přece jen, státy existovaly zhruba pět století, ale říše - stejně jako války - sahají do desetkrát delší minulosti. Jaké máme záruky, že naše epocha, v níž říše už evidentně nejsou aktivní, je také unikátně privilegovanou epochou, která je svědkem zániku říší na věčné časy?

    Jestliže je vodítkem vědecko-fantastická literatura, pak žádné. A možná, že by sci-fi tím vodítkem být měla, neboť spisovatelé a filmaři tráví možná více času než kdokoli jiný tím, že minulé a současné trendy uvádějí do souvislostí s dalekou budoucností. Říše téměř nikdy nechyběly v jejich vymyšlených světech, objevují se ve všem, klasickou sérií Isaaca Asimova Nadace (Foundation) počínaje a populárními ságami George Lucase Hvězdné války (Star Wars) konče, a to tak často, že si bez nich sci-fi žánr jen těžko umíme představit. Pohlížet na budoucnost očima Dartha Vadera se může zdát být poněkud pošetilé. Ale komukoli, kdo neporozuměl danému účelu, se může zdát stejně pošetilý pohled na horníky, kteří nesou kanárky do důlních šachet. Systémy včasného varování musejí být jak citlivé, tak výmluvné, a falešné poplachy z nich v žádném případě nedělají neužitečnou věc. Už jenom z těchto důvodů bychom neměli budoucnost říší příliš rychle vyřazovat z našich úvah.

    Historické záznamy zde podporují vizionáře. Žádná z říší nevytrvala, ale cykly střídající imperiální konsolidaci s úpadkem, tyto vzestupy a pády říší, jsou jedním z nejtrvalejších modelových situací historie. Astronomové vědí, že hvězdy každou chvíli vzplanou a samy sebe spalují. To, že žádná z nich nakonec nepřežije, není důvodem k tomu, abychom pokládali proces, který vede k jejich vzniku, za zaniklý, nebo za nepodstatný pro budoucnost. Říše, přinejmenším na této planetě, se objevují a mizí velice podobným způsobem.

    Jaké jsou vlastně příčiny takových procesů? Arogance ambiciózních vůdců, zajisté: Alexandr Veliký, Napoleon a Hitler vybudovali a také rychle ztratili své říše silou svých osobností. Ale takové příklady jsou poměrně vzácné. Mnohem častěji říše povstaly z rozhodnutí šířit náboženství nebo ideologii, nebo z naděje na ekonomický výdobytek, nebo jako odpověď na možný vznik anarchie podél něčích hranic. První dva podněty jsou dnes již možná zastaralé: k rozšiřování idejí a k zajišťování zisků ve světě globálních komunikací a trhů říše už nejsou zcela nezbytné. Ale říše jsou metodou pro zavádění řádu, a to už řeč o něčem jiném

    Přes všechny své nespravedlnosti říše často dosahovaly jistý druh clausewitziánské racionality. Podobně jako státy usilovaly o monopolizaci prostředků násilí, a protože jejich účely byly souběžné, říše a státy koexistovaly spolu po několik století. Některé státy jako Anglie a Francie se samy přeměnily v říše, z jiných říší, jako byly habsburská a otomanská, se zrodily nové státy. Ale když se ve dvacátém století demokracie začaly rozšiřovat, priority říší a států se začaly rozcházet.

    Demokratický stát musí předpokládat - dokonce i v případě, kdy to v každém ohledu nezajistí - rovnost subjektů, kterým vládne. Naproti tomu říše vyžadují nerovnost: mocné centrum uplatňuje svoji autoritu nad slabšími periferiemi, někdy s jejich souhlasem, častěji však bez něj. To je také důvod, proč na sklonku tohoto "demokratického" století nezůstaly žádné tradiční říše. Nicméně některé z procesů, které jim daly vzniknout, zůstávají přítomny, což klade zajímavou otázku o příštím století: Bude rovnost či nerovnost jeho dominantním tématem?

    Odpověď se již objevuje a není příliš uklidňující. Nová ekonomika laissez-faire distribuje bohatství ve světovém měřítku nevídaně nerovným způsobem. Jak by řekl Karel Marx, to se dalo od kapitalismu očekávat; on sám očekával mezinárodní proletářskou revoluci jako důsledek. Státy ho usvědčily z omylu tím, jak zachytily a zmírnily výstřelky kapitalismu v průběhu dvacátého století; kdyby tak neučinily, demokratizace, která ovládá naší epochu, by se jen těžko mohla uchytit. Jak se však povede demokracii, jestliže dvacáté první století bude stoletím zvyšující se hospodářské nerovnosti a zmenšující se státní autority?

    Předpokládejme, že by se ukázalo, že Marx měl přece jenom pravdu. Předpokládejme, že neregulovaný kapitalismus vyprovokuje nespokojenost v globálním měřítku podobnou té, ke které došlo v průmyslových státech před sto lety. Předpokládejme, že anarchie, kterou předjímá Robert D. Kaplan (v článku The Coming Anarchy, The Atlantic 2/1994) v chudších částech světa se rozšíří natolik, že to vyvolá poplach v bohatších částech světa. Ani státy v dnešní podobě, ani mezinárodní organizace, ani jakékoli pozvolné změny, ke kterým snad dochází v lidské povaze, nic z toho samo o sobě zřejmě nebude schopno takový chaos zvládnout. Říše jsou však časem prověřenou odpovědí na nerovnost a na nepokoje, jež nerovnost přináší - a lidská schopnost nalévat stará vína do nových lahví (označených pochopitelně politicky korektními nálepkami) by se nikdy neměla podceňovat.

    Neslučitelné ctnosti

    Ať už bude balení jakékoli, reklama bude znít důvěrně známými tóny: že bez stability - bez nějakých metod, kterými by se čelilo lidskému tíhnutí k násilí - bude vyhlídka na postup civilizace ohrožena. Tento argument byl používán tak často a na podporu tak pochybných případů, že máme sklon nevnímat ho jako zvláštní naléhavou žádost a odmítat ho jako nějakou chabou výmluvu pro agresi, vykořisťování nebo diskriminaci. Vypadá jako přežitek dávných dob. Rádi myslíme, že jsme povzneseni nad potřebu hierarchie a všechno, co s ní souvisí.

    Ale takový pohled může také odrážet naši neschopnost uvažovat tektonicky. Protože vůbec není jasné, zda dvě priority demokratického kapitalismu dvacátého století - ekonomická integrace a politické sebeurčení - samy o sobě vytvoří nějaký lepší svět. Jestliže, což se ukazuje být velice pravděpodobné, tyto dvě nepopiratelné ctnosti ne vždy doplňují jedna druhou, a jestliže souběžné usilování o obě z nich znamená rozevírání geologického zlomu, potom zcela určitě musí přijít seismický otřes. A bylo by nanejvýš arogantní domnívat se, že minulost, která byla svědkem tolika převratů, nám nemůže poskytnou žádný užitečný návod k tomu, abychom se na něj připravili.

    Sir Isaiah Berlin, jeden z nejmoudřejších mužů tohoto století, často varoval, že hodnoty nemusí být nevyhnutelně navzájem kompatibilní, že primitivní sledování jediné hodnoty může rozvrátit hodnoty ostatní. Podstatou politiky je vyvažování priorit, a to vyžaduje ekologickou perspektivu - smysl pro celek společně s citlivostí k tomu, jak věci mezi sebou souvisejí. To, co nám asi chybí, když přistupujeme k dvacátému prvnímu století, je ochota říci, že příliš mnoho dobrého může také škodit, že stanovit si sebeurčení nebo svobodný trh nebo cokoli jiného jako absolutní prioritu, znamená koledovat si o potíže. Je to něco podobného jako připravovat se na zemětřesení jenom tím, že si upevním porcelánové nádobí v policích, aniž bych se postaral o police, stěny, střechu nebo základy.

    S poznáním krouživých pohybů zemské kůry před třiceti lety se geologie stala ekologickou disciplínou. Poprvé bylo možné představit si zemi jako celek a pochopit, jak některé procesy v některých částech mohou působit na její zbytek. Geopolitika vyžaduje podobně celkový pohled; musíme zaměřit svoji pozornost jak na arény, ve kterých se hry hrají, tak na hry samotné. Nejsme schopni předpovědět přesné výsledky s větší pravděpodobností než geologové. Ale můžeme se alespoň připravit na překvapení v Candlestick Park: můžeme zesílit bariéry, zálohovat komunikační spoje, označit východy a mít blízko v pohotovosti záchranou četu. Můžeme dokonce nalézat určité uspokojení - stejně jako hráči, jako fandové, jako televizní komentátoři - v tom, že si rozšíříme náš filosofický pohled na svět a tím i naše sny, jež lépe přizpůsobíme věcem, které se dějí - když ne na nebi, tak alespoň tady u nás na zemi.

    (Living in Candlestick Park, The Atlantic, April 1999 http://www.theatlantic.com/issues/99apr/9904candlestick.htm) John Lewis Gaddis je profesorem historie na Yale University. Napsal mimo jiné knihu: The United States and the End of the Cold War: Implications.

    Copyright překladu: Milan Šmíd.


    (Čulíkova) Drzost a bouře ve sklenici vody

    Jsou stížnosti autorů pořadu Dvaadvacítka oprávněné? (BL 13-05-99)

    Martin Vadas

    Vážený pane kolego Čulíku,

    sáhněte, prosím, po první začátečnické novinářské učebnici a poučte se, že ctí novináře je především psát na základě poznání skutečnosti a ověření si zpráv, které k Vám dolétly zřejmě z nespolehlivých zdrojů (pokud to jsou otevřené zdroje, mohl jste je uvést).

    Ve svém arogantním a neuctivém článku "Drzost a bouře ve sklenici vody. Jsou stížnosti autorů pořadu Dvaadvacítka oprávněné?" opět plácáte nesmysly.

    Pod čarou konečně píšete: "Britské listy pořad ani vystřiženou scénku neviděly. . ." tím lépe pak Britské listy vědí, nakolik byla vystřižená scéna vulgární, primitivní, nehorázná atd. Podle ("Čulíkova") "popisu se nezdá, že by potlačená scénka byla vrcholem mezinárodní satirické tvorby".

    Proč Čulík, považující sám sebe za novináře, užívá nepřípadné hledisko "mezinárodní"? Zatím se 25 - zpravidla půlhodinových dílů "Dvaadvacítek" - vysílalo pouze v České republice jako pořad České televize na ČT 1 nebo ČT2. Možná Čulíkova publicistická pozornost věnovaná realizačním potížím Dvaadvacítky roznese toto občas i satirické dílko do velkého (Čulíkova) světa.

    Dojemná je Čulíkova péče o "integritu škemrajících tvůrců takových pořadů" (snad jsou míněni autoři "Dvaadvacítky"), jejímž dokladem je mj. právě i současné nevděčné trvání na platnosti zákonů České republiky i na půdě České televize.

    Je vhodné při této příležitosti připomenout skutečné ohrožení integrity samotného Čulíka, který si v BL posteskl, že mu kdysi jakýsi kandidující mladík přislíbil zakoupení satelitního přijímače z peněz koncesionářů České televize, aby mohl lépe, pohodlněji a aktuálněji monitorovat programové úspěchy budoucího ředitele. Později skutečný ředitel na své sliby Čulíkovi zřejmě zapomněl. To je možná důvodem proč se dodnes kolega Čulík vehementně vyjadřuje k věcem, které neviděl, a kterým ani nerozumí.

    Integritu pana Čulíka jistě neproblematizuje ani docházení Jakuba Puchalského ke zpovědi do Glasgow. Když má pan generální ředitel potřebu vyzpovídat se "Proč jsem propustil Jana Šterna" (m.j. původního producenta "Dvaadvacítky" a j.), obrátí se na Britské listy, ačkoliv v Praze má vlastní server, jemuž by taková zpověď místně příslušela.

    Zpět k článku Čulíka. Není pravda, že " ... Natáčení pořadu v kulisách zpravodajství ČT povolil zástupce šéfredaktora Petr Jahn, pod podmínkou, že záběry, natočené ve zpravodajství schválí Zdeněk Šámal" !

    Natáčení podrobně popsané scénky bylo šéfredaktorem RZ ČT povoleno !

    Proč ne, jestliže redakce zpravodajství i vedení ČT tyto kulisy rádo využívá např. pro komerční natáčení reklamy na střešní tašky nebo chtějí-li dojmout koncesionáře, když populární hlasatelka na mateřské dovolené navštíví své bývalé pracoviště s kojencem v náručí, aby se setkala s obrazovkou apod. Souhlas s natáčením nebyl podmíněn následným schválením pořadu "22" Zdeňkem Šámalem. Pan Jahn pouze projevil přání "mít inkriminovanou scénku k dispozici na kazetě VHS ke zhlídnutí".

    Musím připomenout, že o žádném vyhrožování cenzurními úmysly, ani o podmíněnosti souhlasu s natáčením apod., jsem nebyl ze strany ČT informován. Pořad "Dvaadvacítka květen 1999" byl natočen ve Tvůrčí skupině Čestmíra Kopeckého podle schváleného scénáře a natáčení v objektu zpravodajství ČT jsme realizovali přesně v intencích scénáře, s jehož obsahem byl velmi podrobně seznámen zástupce šéfredaktora Redakce zpravodajství ČT pan Petr Jahn, který v odpovědi na žádost o povolení natáčení ve zpravodajské hlasatelně náš štáb informoval, že ". . . na základě konzultace s panem šéfredaktorem jsme se rozhodli natáčení pořadu "22" ve Velíně povolit. Chtěli bychom pouze inkriminovanou scénku mít k dispozici na VHS ke zhlídnutí" (podtrženo M.V. - Zřejmě proto, aby se kdosi po shlédnutí kazety v této scénce zhlížel.). Na e-mailu podepsán Petr JAHN, zástupce šéfredaktora RZ - 19.03.1999.

    Kdybychom - já (jako režisér) nebo vedoucí výroby - tento text vnímali jako závazek předložit RZ pořad ke schválení, zcela jistě bychom vůbec nemohli scénku natáčet - rezerva na přetáčení jakýchkoliv scén v rozpočtu ČT nebývá. Pořad "Dvaadvacítka" nebyl zpravodajským, ale zábavným a občas i satirickým pořadem, jako takový byl řádně dokončen a 9.4.99 schválen příslušným producentem do vysílání. Teprve později kdosi začal uplatňovat požadavky na neautorizované úpravy.

    Odhlédneme-li od skutečnosti, že věcné důvody nezákonně provedených úprav autorům pořadu nebyly nikdy sděleny, každý, kdo uvedenou scénku viděl v autorizované podobě, považuje důvody k cenzurním zásahům za malicherné.

    Je politováníhodné, že kdosi ve veřejnoprávní ČT z malicherných důvodů přestupuje zákon.

    Mladý ředitel, když byl 3. května 99 upozorněn na neoprávněné a protizákonné konání uvnitř ČT a nebezpečí neoprávněného šíření neautorizovaného pořadu, považuje konstatování skutečností za "názor", který "odmítá". . . Takový ředitel - údajně také bývalý novinář - prý BBC!, je zřejmě svými učiteli a rádci dodnes nepoučen o rozdílu mezi fakty a názory. Ve faxové zprávě ze 7.5. 1999 autorům pořadu porušování autorského zákona bagatelizuje jako "nedorozumění".

    Takové a jiné postupy nutně vyvolávají vážné otázky o jeho kompetentnosti. Nechme tedy vyšetřovatele a posléze soud zhodnotit, co se vlastně stalo, kdo nese jakou míru zavinění a komu přísluší případný trest.

    Tato satirická fraška se odehrává, jak na tiskové konferenci upozornil pan Martin Skyba, předseda Filmového a televizního svazu, právě ve dnech, kdy pan Mertlík, místopředseda vlády ČR, požádal v USA o vyškrtnutí ČR ze seznamu zemí, kde se porušuje autorské právo.

    A pan Čulík si dál plácá cosi o drzosti . . .

    Martin Vadas

    Praha, 13. května 1999


    Bouře ve sklenici vody část II.

    Nepochopení principů novinářské integrity

    Jan Čulík

    Ve středečním vydání Britských listů jsem se na základě zprávy ČTK pozastavil nad skutečností, že si tvůrci "satirického" pořadu Dvaadvacítka, který se vysílá v České televizi, neprávem stěžují na "cenzurní zásah" proti jejich pořadu, když z něho Česká televize vystřihla scénku, simulující onanii. Nepsal jsem ale o cenzuře - ten případ nemohu rozhodnout - ale o střetu zájmů, o vzájemných službičkách, o nedostatku integrity.

    Přišla emocionální reakce od jednoho z tvůrců pořadu "Dvaadvacítka", Martina Vadase. Zveřejňujeme ji na jiném místě v těchto Britských listech a každý si z jeho způsobu argumentace může učinit vlastní závěr.

    Zdá se, že Martin Vadas dobře nepochopil základní argument Jana Čulíka o nutnosti novinářské integrity, o tom, že kritizuji-li nějakou instituci, nemohu ji zároveň přitom žádat o protislužby. Chci-li natáčet satirický pořad o zpravodajství ČT, nemohu přitom přijmout od zpravodajství ČT službu mající finanční hodnotu (povolení scénku na jejich zpravodajském sále natočit.)

    Pokusím se hlavní body argumentace shrnout:

  • Martin Vadas ve svém článku úvodem obviňuje Jana Čulíka, že byl jeho článek založen na informacích, které mu "dolétly zřejmě z nespolehlivých zdrojů" a že "opět plácá nesmysly". Všechny byly citovány podle agenturní zprávy ČTK.

  • Novinář nemůže narušovat svou integritu tím, že sice určitou instituci kritizuje, ale zároveň využívá jejích služeb.Nevím, jak to mám jasněji vysvětlit. Je nepřípustné pro integritu novinářovy osobnosti, aby určitou instituci kritizoval a zároveň žádal jejího činitele pro pomoc při výrobě této kritiky. Jde o střet zájmů. Není možné se pak divit, že když si pan Vadas vyžádá od šéfa zpravodajství svolení k natáčení v jeho studiu satirických scének zaměřených proti zpravodajství, že bude šéf zpravodajství předpokládat za tuto službu taky protislužbu. Pan Vadas porušil integritu svého pořadu tím, že o svolení žádal, nemůže se divit, když Zdeněk Šámal využívá vzniklé mezery a pokouší se jeho integritu narušit ještě dále.

  • Výmluva, že redakce zpravodajství už stejně údajně zneužívá zpravodajského studia k natáčení reklam, případně k natáčení rodinných scén, když na zpravodajský sál přijde bývalá moderátorka s dítětem (obojí je manipulativní, bulvární zneužívání integrity zpravodajského studia) nemůže posloužit k ospravedlnění, že když už oslabuje těmito praktikami autoritu zpravodajství ČT samo jeho vedení, svou integritu může tímž oslabit i Martin Vadas a Dvaadvacítka. ("Sice je kritizujeme, ale dostali jsme od nich finanční dar, že to můžeme natáčet u nich a nemusíme platit výrobu makety.")

    To, že někdo dělá něco nesprávného, neznamená přece, že to mohu učinit taky a že to na mou profesionální integritu nebude mít žádný záporný vliv. - Kromě toho, zpráva ČTK obsahovala informaci, že Zdeněk Šámal nechtěl povolit natáčení "satirických" scének pro Dvaadvacítku proto, že údajně za povolení natáčení reklamy na zpravodajském sále ČT dostal (zcela právem) pokutu.

  • Hledisko "mezinárodní" je jediné možné. Jiná měřítka neexistují. Nebo nám snad dává to, že vysíláme "jenom" pro české publikum, právo druhořadosti?

  • Příprava pořadů či příspěvků k vysílání nebo zařazování do tisku je vždycky týmovou prací (v západních denících hrají významnou roli tzv. subeditors, kteří autorům často mění, zlepšují případně neobratné formulace a články redigují). Je dobře, že bývá schvalovací proces při přípravě i televizních pořadů k vysílání týmová práce, neboť víc hlav víc ví a při diskusi nad schvalováním dojde často k podstatnému vylepšení materiálu. Konečné slovo má šéfredaktor s příslušnými pravomocemi.

    Když jsem pracoval v rámci jedné asi ze sedmi set nezávislých filmových společností v osmdesátých letech na pořadech pro britský televizní okruh Channel Four, které jsme televizi odváděli hotové, schvalovací proces od příslušného commissioning editora byl liberální, nicméně však připomínky byly a kdyby měl tvůrce pořadu reagovat křikem, že vyškrtnutím určité pasáže z pořadu porušuje televize jeho autorská práva, bylo by to naprosto absurdní. (Ve smlouvě o dílo s televizní společností je v Británii uvedeno, že televizní stanice, která za výrobu pořadu platí, má v zájmu kvality absolutní právo rozhodnout o konečné podobě pořadu, třeba ho úplně přestříhat. To jsou poměry, že? Lidi, kteří pracují pro televizi jinde, prostě nemají luxus dělat primadony. )

    Je velmi jednoduché posoudit, zda jsou redakční zásahy do vyrobeného pořadu skutečně cenzurou, anebo normální redakční prací, cílenou ke zlepšení konečného výrobku. Jde-li skutečně o cenzuru, většinou dojde v případě ke zveřejnění a cenzurní zásah způsobí veřejný skandál. Proto k cenzuře při schvalování pořadů v Británii příliš často nedochází. Kromě toho existují dosti pevné struktury a výrazné odborové novinářské organizace na postihování takové praxe, alespoň v kvalitních sdělovacích prostředcích.

    Nepochybuji, že mnozí šéfredaktoři českých sdělovacích prostředků využívají svých pravomocí nikoliv k řádné redaktorské práci, ke zveřejňování nových, podvratných, kritických myšlenek a k jejich co nejjasnější prezentaci, ale k cenzurní praxi, k posilování převažujícího, konvenčního názorového "středního maloměstského proudu". Příliš často se však v ČR ozývají tvůrci nedokonalých pořadů a charakterizují to, že jim někdo do pořadu zasáhl, jako cenzuru.

    Nepochybuji, že je možné, že Česká televize zásahem Zdeňka Šámala se v případě Dvaadvacítky vyškrtnutím onanovací scény skutečně pokusila o cenzuru, snad proto, že byla scénka kriticky zaměřena vůči zpravodajství. Nelze to však posoudit bez zhodnocení celého pořadu a celého kontextu. Proto se k této záležitosti Britské listy nechtějí vyjadřovat. To, že by měla mít Česká televize ve vlastním zájmu transparentní schvalovací proces, aby nemohla být obviňována z cenzury, je nabílední.

  • O cenzuře Čulíkův článek ve včerejších BL nebyl - JČ nemůže určit, zda v tomto případě skutečně došlo nebo nedošlo k cenzuře. JČ argumentuje, že si Martin Vadas a jeho kolegové nemohou stěžovat, neboť zahrnuli činitele zpravodajství do jánabráchismu a tím porušili svou integritu.

    A nyní k  útokům Martina Vadase vůči Janu Čulíkovi, založeným na nepřesných informacích

    1.

    Martin Vadas ve svém článku uvádí, že Jan Štern, produkční loni na podzim zrušeného kontroverzního (nedbalou investigativní prací proslulého) pořadu Nadoraz býval "původním producentem Dvaadvacítky". Že by neúctu k faktům, projevovanou v pořadu Nadoraz, rozšířil Jan Štern i na pracovníky Dvaadvacítky, včetně Martina Vadase? Martin Vadas totiž píše:

    Je vhodné při této příležitosti připomenout skutečné ohrožení integrity samotného Čulíka, který si v BL posteskl, že mu kdysi jakýsi kandidující mladík přislíbil zakoupení satelitního přijímače z peněz koncesionářů České televize, aby mohl lépe, pohodlněji a aktuálněji monitorovat programové úspěchy budoucího ředitele. Později skutečný ředitel na své sliby Čulíkovi zřejmě zapomněl. To je možná důvodem, proč se dodnes kolega Čulík vehementně vyjadřuje k věcem, které neviděl, a kterým ani nerozumí.

    Uveďme to na pravou míru. Když byl v únoru 1998 jmenován generálním ředitele České televize Jakub Puchalský, jmenoval před svým nástupem do funkce šéfem zpravodajství Ivana Kytku. Jakub Puchalský byl jmenován do ředitelské funkce na základě (nyní utajovaného) reformního projektu, jímž především sliboval zprofesionalizovat zpravodajství České televize podle západních vzorů. Ivan Kytka se domníval, že Jakub Puchalský bere tento projekt vážně, bral ho tedy také - ke své škodě - vážně.

    Před svým nástupem do funkce šéfa zpravodajství uvažoval Kytka (nikoliv tedy Puchalský) o tom, že vytvoří mezinárodní tým několika pozorovatelů, dobře seznámených s praxí anglosaské žurnalistiky, jimž Česká televize poskytne k dispozici satelitní zařízení, aby mohli sledovat průběh změn v redakci zpravodajství a systematicky je kriticky hodnotit pro vnitřní potřebu zpravodajské redakce.

    Tento projekt se neuskutečnil. Je přirozené, že kdyby se uskutečnil, Jan Čulík, společně s jinými odborníky, by býval tímto způsobem součástí realizovaného reformního projektu a nesl by za něj do určité míry zodpovědnost. Bylo by obscénní, kdyby se zároveň na interním projektu připomínkami podílel a veřejně sám sebe pak v tisku nebo na internetu kritizoval či chválil. V žádném případě nemělo satelitní zařízení sloužit k Čulíkově "veřejné oslavě" Jakuba Puchalského. Kromě toho, jak je dobře známo, Jan Čulík kritizoval veřejně situaci ve zpravodajství České televize ještě za působení Ivana Kytky, takže těžko může být obviňován z komplicity. (Viz např. tento článek z 11. května 1998 Události bez událostí: reforma zpravodajství České televize - pokus o první analýzu.)

    Glasgow University, na níž Jan Čulík působí, má možnost satelitního příjmu televizního vysílání všech zemí, jejichž jazykům a kulturám vyučuje, s výjimkou vysílání České televize, přestože je Glasgow University celosvětově jedním z mála - možná jediným - střediskem na celém světě, které se systematičtěji zabývá obsahem zpravodajství České televize. Zpravodajské pořady České televize získává Glasgow University složitě a nákladně natáčením na videopásky v Praze a jejich posíláním poštou (část je jich vždycky ukradena). Proč?

    Zařízení k satelitnímu příjmu pořadů České televize je ke koupi pouze pro uživatele, kteří se podpisem zaváží, že ho budou užívat pouze na území České republiky. Je to údajně proto, aby mohla Česká televize levněji nakupovat zahraniční pořady a filmy - jen pro sledování na českém teritoriu - nemusela platit za autorská práva pro zahraničí. (Glasgow University ovšem nemá zájem o sledování amerických filmů v České televizi v češtině.) Bylo nám doporučeno, abychom klidně při koupi satelitního zařízení v ČR závazek o příjmu pořadů výlučně na území ČR podepsali, a zařízení si pak odvezli do Británie. Toto podvodné řešení však přirozeně nemůžeme přijmout, a tak zůstáváme bez přímého satelitního příjmu České televize.

    2.

    Martin Vadas pak píše:

    Integritu pana Čulíka jistě neproblematizuje ani docházení Jakuba Puchalského ke zpovědi do Glasgow. Když má pan generální ředitel potřebu vyzpovídat se "Proč jsem propustil Jana Šterna" (m.j. původního producenta "Dvaadvacítky" a j.), obrátí se na Britské listy, ačkoliv v Praze má vlastní server, jemuž by taková zpověď místně příslušela.

    Kdo čte Britské listy systematičtěji, věru těžko může obviňovat Jana Čulíka z toho, že je nekritickou hlásnou troubou Jakuba Puchalského. Jak uvedl Jakub Puchalský zde, 18. ledna 1999, své vysvětlení, proč propustil Jana Šterna a zlikvidoval pořad Nadoraz, rozeslal celé řadě českých sdělovacích prostředků i institucí. Zveřejnily ho pouze Britské listy. Domníváme se, že je možná serióznější, předložil-li Puchalský svou argumentaci k otištění nezávislým sdělovacím prostředkům, než aby ji šířil na svém vlastním televizním serveru formou sebereklamy. To, že jeho argumentaci žádné jiné české médium kromě Britských listů nezveřejnilo, je jiná věc. Důkazem, že Britské listy asi zrovna Puchalskému nepodlézají, je například tento článek "Chyby Jakuba Puchalského", zveřejněný v témže čísle Britských listů, hned vedle jeho dopisu.

    Jan Čulík

    Reakce Tomáše Peciny ke kauze Dvaadvacítky

    Bez ohledu na to, jak spatny je ten porad (a je skutecne VELMI spatny, to mi muzete verit), jde o to, zda ma vedeni Ceske televize pravo dodatecne editovat porady bez svoleni autoru.

    Podobny pripad se mi stal ve Slove: muj clanek tam redakcne upravili a  publikovali v takove podobe, ze jsem ho stezi poznal. Dulezite casti byly (v polovine vety) vypusteny. Jak vite, nesoudil jsem se, nepodaval jsem stiznosti, ale daroval jsem redaktorce Kucerove parkra s cervenym inkoustem a ukoncil s listem spolupraci.

    Myslim, ze neni dobre tento pripad bagatelizovat: je smutnou skutecnosti, ze  v CR vetsina sefredaktoru autorsky zakon nejenze nedodrzuje, ale ani nezna.

    T.P.


    A pak přišel ještě tento milý dopis, jehož pisatele raději označíme pouze iniciálami:

    Dobry den,

    Ackoliv dvaadvacitku nesleduji, musim se ohradit proti Vasi reakci. Domnivam se totiz, ze tvurci dvaadvacitky maji pravo na protest proti zneuziti autorskych prav, ale to pouze za predpokladu, ze nebyli upozorneni na moznost cenzury ze strany CT. Toto jsem z Vaseho clanku nejak nevycet.

    Jelikoz jsem neznaly faktu, je mozne, ze se milim. Jsem ponekud podrousen alkoholem "omlouvam se".

    S pozdravem RV.


    Vítejte v Praze, Sire Charlesi

    Tomáš Horyna

    Právě dozněly poslední tóny symfonické básně Blaník, poslední z cyklu Má vlast. Končí zahajovací koncert letošního Pražského jara. Světla na klenbě Smetanovy síně nedávno rekonstruovaného pražského Obecního domu dotvářejí slavnostní atmosféru. Obecenstvo tleská, postupně vstává a stále tleská. První kytice pro dirigenta, pak druhá a další. Přítomen je, tleská a po chvíli vstává i prezidentsky pár. Další kytice, trvající potlesk. Patří české filharmonii, ale především Siru Charlesi Mackerrasovi, vyznamnému dirigentovi a člověku vzácných vlastností.

    Sir Charles Mackerras si mimořádných sympatií českého hudbymilovného obecenstva dobyl nejen svymi schopnostmi dirigentskými, zájmem o českou hudbu a citlivým, hluboce zasvěceným přístupem k její interpretaci, ale i svojí mimořádnou skromností, moudrostí a přívětivostí. Sir Charles je ovšem pro nás Čechy výjimečná osobnost také tím, že ač původem Australan, nyní žijící v Británii, mluví a rozumí velmi dobře česky. Lidé z anglicky mluvících zemí se obvykle žádný další jazyk neučí, protože to na rozdíl od ostatních nepotřebují.

    Pan Mackerras se však již v mládí rozhodl studovat hudbu v Praze. Snad proto, že si oblíbil českou hudbu, Dvořáka, Smetanu, Janáčka, snad i proto, že to tehdy v Čechách bylo pro něj i finančně přijatelnější, i když nijak snadné. Jako jeden z nejoblíbenějších žáků Talichových se dokázal postupně vyrovnat i s jazykem jemu jinak velmi vzdáleným. Dnes patří dnes bezesporu mezi nejuznávanější znalce a interprety české hudby. Česká filharmonie právě opět hrála pod jeho taktovkou. O přestávce koncertu vysílal Česky rozhlas i krátký rozhovor s tímto výjimečným člověkem.

    Poněkud delší rozhovor se Sirem Charlesem však vysílal Česky rozhlas již před několika týdny. Škoda, že nebyl zatím opakován. Snad jsou to do jisté míry australské kořeny, snad i delší pobyt u nás - životní názory a zkušenosti i jeho moudrá přívětivost jsou nám v Čechách velmi blízké. Sire Charlesi, dík za krásnou hudbu a vítejte opět u nás.

    Poznámka JČ: Česká klasická hudba je v Británii a vlastně vůbec ve světě velmi dobře známá a dost často hrána. Znalost češtiny u Anglosasů není zase tak obrovskou výjimkou - dokonalosti při studiu češtiny dosahují často Američané. Bohemistice se v Británii vyučuje na několika univerzitách a na všech češtinu studuje přibližně několik desítek studentů. Mezi britskými univerzitními historiky. politology a ekonomy je celá řada specialistů na Českou republiku, kteří se naučili hovořit velmi dobře česky.


    Internetový rozhovor s Michaelem Vieweghem

    Hana Hejnová

    Zivy rozhovor s Michalem Vieweghem na internetu v ramci Sveta knihy '99 http://svetknihy.stranky.cz/interview/.

    Spisovatel Michal Viewegh, autor knizek Bajecna leta pod psa, Vychova divek v Cechach a dalsich poskytne v souvislosti s predstavenim sveho noveho titulu Povidky o manzelstvi a sexu prvni zivy internetovy rozhovor.

    Kdy: 20. kvetna 1999 od 15. do 16. hodin

    Kde: na internetu: http://svetknihy.stranky.cz/interview/

    fyzicky: Internet Cafe Spika, Dlazdena 4, 112 40 Praha 1

    V internetove podobe veletrhu Svet knihy'99 (http://svetknihy.stranky.cz) nenajdete jen zivy rozhovor s Michalem Vieweghem. Od zahajeni veletrhu 20. kvetna 1999 se zde predstavi 125 www stanku z celkoveho poctu 565 vystavovatelu "kamenneho veletrhu". V deniku techto www stranek se dozvite nejaktualnejsi informace o pripravovanych akcich veletrzniho deni. Dale zde bude v provozu i tiskove stredisko pro novinare. Vystavovatele jeho prostrednictvim ziskaji vedle dalsich vyhod moznost rozesilat tiskove zpravy akreditovanym novinarum. Siroka internetova verejnost zase muze "poklabosit" o zajimavostech veletrhu v oddeleni veletrzniho chatu (diskusni skupiny).

    Internetovou podobu veletrhu Svet knihy'99 pripravila spolecnost Svet knihy, s.r.o. spolu s Agenturou Modre stranky, s.r.o.

    Agentura Modre stranky, s.r.o. je ryze ceska firma, zabyvajici se vydavanim katalogu z oboru vypocetni techniky a informacnich technologii. Nejznamejsi jsou katalogy MODRE STRANKY a WWW STRANKY.

    Oba zminene katalogy vychazeji pravidelne i v elektronicke podobe, a to jak na CD-ROM, tak i na internetu. Od kvetna 1998 provozuje Agentura take vyse zminene nejvetsi knihkupectvi na ceskem internetu iDNES-Cesky Amazon. Vytvorila a spravuje www aplikace Hospodarske komory, Unie vydavatelu UVDT, virtualni veletrhy Pocitacove Fórum, Svet knihy a dalsi. Je clenem Asociace Electronic Publishing Association LLC USA, APO CR, Unie vydavatelu UVDT a prazskeho CD-ROM Centra.

    Svet knihy, s.r.o. je spolecnost zalozena Svazem ceskych knihkupcu a nakladatelu v roce 1997. Jejim ukolem je usporadat kazdorocne mezinarodni knizni veletrh Svet knihy, spolupracuje rovnez s nakladateli v oblasti propagace knih a ceske literatury v tuzemsku i zahranici. Spolecnost vytvari informacni zazemi o subjektech pusobicich na ceskem i zahranicnim kniznim trhu a byla vybrana jako realizator narodni expozice v ramci 50. a 51. rocniku mezinarodniho knizniho veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem (1998, 1999).


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|