Můj čistě amatérský zájem o Slušovice začal v polovině sedmdesátých let. Ve dveřích naší laboratoře se objevila pohledná Moravanka, představila se jako šéfka analytické laboratoře ve Slušovicích, a že prý ji předseda vzal autem do Prahy, aby se podívala na přístroj, který jsme zakoupili od firmy Perkin Elmer.

Přišla řeč na ceny a na to, že by se využití přístroje silně zvýšilo přikoupením několika dalších komponent (spektrálních lamp). Když vyslechla, jaké plánovací, zdůvodňovací a objednávací kroky musíme udělat v rámci university a ministerstva školství, abychom potřebné (možná) za dva roky dostali, řekla: "To u nás nebude problém, na to mi předseda peníze dá."

Tato věta odráží skutečnost, pro podnikání ve Slušovicích (a JZD obecně) nepochybně klíčovou: V Československu byla družstevní sféra byla daleko méně regulována, protože tvůrci socialistických předpisů nepředpokládali, v co se může vyvinout tak zvaná přidružená výroba.

Předseda Čuba tvořivě rozvinul princip co není zakázáno je dovoleno a proto například mělo družstvo vlastní devizové konto z něhož předseda "dával".

Nezanedbatelné bylo i to, že zaměstnanci JZD neplatili daň ze mzdy. Tato skutečnost umožnila Slušovicím přitahovat potřebné lidi - včetně vědců třeba z ČSAV.

Přístup moci ke Slušovicím byl zjevně dvojaký. Na jedné straně šlo o ekonomický úspěch (navíc lidé si dobře vydělali), kterým se mohl režim chlubit, ale na druhé straně byla obava, že se Slušovice stanou takměř státem ve státě.

Napadá mě paralela s Ivanem Lendlem. Jeho úspěchy jistě dělaly režimu dobře, jeho nezávislost (aniž emigroval, žil trvale v USA) nikoli.

Je nepochybné, že slušovickým nešlo všechno hladce. Mluvilo se o mnoha hloubkových kontrolách hospodaření i o střetech zastánců a odpůrců Slušovic uvnitř komunistického aparátu.

Nemohu posoudit do jaké míry byly tehdejší útoky proti Slušovicím způsobeny závistí druhých nebo obavou z  ideologicky nečistého podnikání, vymykajícího se podstatnější kontrole. Skutečností zůstává, že ing Čuba dokázal Slušovice udržet. Měl zjevně lepší lobbisty než jeho protivníci, ale o tom, co se dělo v zákulisí, ví nejlépe on sám. Je jisté, že právě díky dírám v předpisech, měly Slušovice usnadněný start v okamžiku, kdy se ing Čuba rozhodl podnikat. Naskýtá se ovšem otázka zda šlo o životaschopný model "socialistického podnikání" nebo o ideologickou úchylku jednoho člověka s jehož schopností podnik stál i padal.

V Československu byly nepochybně byly i "menší Slušovice", ale on to dokázal dělat vskutku ve velkém.

Existuje i možnost, že Slušovice byly ukázkou moderního bezpřívlastkového podnikání, v němž odbourání podstatné části byrokracie umožnilo nejen vytvoření podstatného zisku, ale i přitažlivého pracovního prostředí se solidními platy a sociálním zajištěním.

Jiří Jírovec