Znovu o Impulsu - jak reagují lidé v novinách

Ondráš podotýká - srpnová imprese

Je začátek srpna, politici odjeli na dovolenou, začala okurková sezóna. Média si nemusejí vypomáhat učitelkami v útrobách žraloků na Jadranu, ani načasovaně vytahovanými kostlivci ze skříní politických stran či archivů BIS. Mají tu Impuls 99, spor o televizi Nova a příroda jim k tomu přihrála zatmění Slunce.

Jeden známý se chtěl se mnou vsadit, že Impuls 99 do švestek nevydrží. Když jsem namítl, že švestky letos mohou přijít dřív, stanovil pevné datum: 1. září. Ale i tak jsem se nevsadil. Obávám se, že jeho šance na výhru je dosti veliká. Na druhé straně bych se zase rád vsadil já o to, že spor o televizi Nova švestky přežije a bude vyživovat média ještě celou podzimní sezónu. Bohužel, nikdo se se mnou vsadit nechce.

Takže Impuls 99. Necítím potřebu rozmnožovat řady hodnotitelů a komentátorů tohoto textu. Zaujalo mne spíše následné reagování. Zaujalo mne, jak v diskusi všichni hájí demokracii a nějak se o ní nemohou dohodnout. Není divu, když každý si pod pojmem politická demokracie představuje něco jiného.

Pro někoho je to pouze boj o politickou moc, který je na rozdíl od totalitních systémů pluralitní a teoreticky dává šanci každému; boj o moc, kde vítěz má právo na to, aby bral vše. Tuto skupinu bych nazval písmenem a).

Jiní lidé, zařaďme si je pod písmeno b), však vědí, že politická demokracie je ještě něco navíc, že je politickým systémem, kde soupeření o politickou moc prostřednictvím politických stran je pouze jedním z jeho atributů, a že smysl zastupitelské politické demokracie je mnohem širší - v naplňování vlády lidu zvolenými reprezentanty na základě dohodnutého ústavního pořádku, jenž chrání některá individuální a kolektivní, menšinová práva. O tom, jak velká část českých politiků a publicistů patří ke skupině a), jsem psal už jednou, před rokem v Britských listech (Ondráš podotýká - květen 1998). Bohužel, dnešní "poimpulsní" diskuse ukázala, jak málo se v našem politickém životě mezitím změnilo, a jak i nadále demokracie pro některé politiky a publicisty začíná a končí u metody získání politické moci.

Klasickou ukázku poskytl opět Miroslav Macek (LN 26.7. Impuls 99 aneb Mluvením rýži neuvaříš), který obviňuje signatáře Impulsu 99 z toho, že chtějí "mít politickou moc, avšak bez zásadního rubu každé politické moci, tedy bez nutnosti získat ji v jediné regulérní soutěži, dle které se přiděluje, tedy ve volbách..."

Petr Kratochvíl, umělecký šéf divadla Ta Fantastika, který před dvěma lety sám veřejně vyzýval, aby všichni občané ČR "se ze všech svých sil, ať už slovem či písmem, vyjadřovali na podporu premiéra a celé současné vlády" (placené inzeráty v LN 31.5.1997, 7.6.1997), se dnes dočkal toho, že tentokráte vyzývá někdo jiný, a to "politiky, aby se konečně začali zabývat reálnými problémy naší země a nezaměřovali se pouze na mocenské hry." (Impuls 99).

Ve svém příspěvku Zkuste hrát s Klausem fér (LN 4.8.1999) pak říká "Je dobré a poučné přečíst si iniciativu Impuls 99. Lepší a smysluplnější je však nedovolit zpochybňování parlamentní demokracie, soutěže politických stran a výsledku politických voleb."

Tak vida - zpochybňování demokracie, která se scvrkává na soutěž politických stran, tedy opět vše začíná a končí u metody získání politické moci. Jak se s tou mocí potom nakládá, to je zřejmě pro zastánce demokracie skupiny a) vedlejší.

Já vím, že citování cizích autorit je jakousi berličkou politických diskusí. Přesto si dovolím citovat profesora Masaryka z jeho Světové revoluce:

"V demokracii, protože je vládou všech všem, neběží již o panování, nýbrž o správu a samosprávu a o harmonisaci všech státotvorných sil ve státě. Ideálem demokracie by byla vláda a správa přímá; ale při rostoucí početnosti všech národů a států demokracie může být jen nepřímá, prováděná zvolenými představiteli občanstva, parlamentem, zvoleným všeobecným právem hlasovacím..."

Masarykova "samosprávná" definice je sice jen jistým ideálem, který nelze beze zbytku naplnit, ale je to nicméně ideál, který ukazuje směr, a pokud se ten ideál na cestě ztratí, pak jsme na nejlepší cestě k demokracii zastávané skupinou a), "kde vítězové... si rozdělí mocenské pašalíky a pak už jen hrají vůči občanům přesilovku." Tenhle výraz jsem převzal z článku Martina Palouše v Lidových novinách z 5.1.1998, tedy z článku, který byl napsán ještě dlouho před tím, než spatřila světlo světa smlouva, obecně označovaná jako "opoziční".

Právě v souvislosti s diskusí o Impulsu 99 se mi dostalo pozoruhodného vysvětlení, proč opoziční smlouva vlastně vznikla. Podal mi jej Martin Daneš v MF DNES 4.8.1999 (Široký konsensus místo opoziční smlouvy?):

"Jedna z důležitých otázek, potřebná k analýze nynější politické krize a jíž se iniciátoři výzvy vyhnuli, je následující: Co přimělo včerejší nepřátele na život a na smrt, Miloše Zemana a Václava Klause, k jejich pozdějšímu a zdánlivě nečekanému sblížení? Nebyli jsme to, ruku na srdce, také my, hradní elita, a naše neúspěšné pokusy z let 1997-98 získat zpět politickou moc, o níž jsme předtím ve volebním procesu přišli?"

Takže opoziční smlouva je podle pana Daneše logickým vyústěním politiky "hradní elity" stejně jako Impuls 99 je "bičem na ODS a Václava Klause." To bych od člověka, který si říká politolog, nečekal.

Protože politolog hodný tohoto pojmenování by věděl, že smlouvu mezi ČSSD a ODS o vytvoření stabilního politického prostředí zvanou "opoziční" nezapřičinili nějací "hradní elitáři", analýza politických kroků by mu ukázala, že tato smlouva je spíše logickým důsledkem postoje převažujících proudů v našich nejsilnějších politických stranách, těch proudů, jež chápají demokracii výhradně jako soutěž o politickou moc, a strany jsou pro ně pouhým nástrojem, jak k té moci přijít, to všechno navíc kořeněno českým prostředím, v němž se volební sliby nejen neplní (což jest jev obvyklý i v politicky civilizovanějších krajinách), ale kde se to pokládá za zcela normální věc, kde není třeba se za to stydět ani omlouvat, kde je možné své voliče mobilizovat proti úhlavnímu nepříteli, se kterým se po volbách zeširoka přátelsky obejmeme.

Vždyť logika tohoto činu je - z hlediska skupiny a) - velice prostá a legitimní: předstoupil jsem před voliče, oni mi dali mandát, získal jsem politickou moc, ta moc však nebyla dostatečně veliká, abych ji mohl účinně vykonávat, a tak jsem se rozhodl spojit s dalším mandatářem politické moci. Který to bude? Ten, jehož volební program má alespoň některé styčné body s programem mým, abych dostál slibu voličům? " nikoliv. Bude to přece ten, který mi umožní vykonávat politickou moc. To je oč tu běží. Co je na tom tak neobvyklého? Kdo protestuje? Porušil jsem snad nějaká demokratická pravidla? Vždyť nikdo nikomu nebrání, aby to zkusil ve volbách také. A volební programy? K těm se přeci vrátíme zase až před volbami.

Zkušený politolog tady může namítnout, že opoziční smlouva je pouze českým vydáním toho, co se děje i ve vyspělých demokraciích. Podle takové interpretace je tu jen jeden rozdíl, a to, že zatímco tam se jedná o nepsané tiché dohody a o dodržování pravidel tolerování menšinových vlád za předpokladu, že tyto dodrží jisté, zpravidla rovněž nepsané, podmínky, pak u nás, v prostředí všeobecné nedůvěry, Miloš Zeman a Václav Klaus potřebovali k dosažení podobného stavu explicitně napsanou smlouvu.

Budiž, může tak být, nejsem zkušený politolog, nevidím do zákulisí politických stran. Přesto se však nemohu zbavit tísnivého pocitu, že tu opoziční smlouvu nepotřebují ani tolik Václav Klaus s Milošem Zemanem, jako páni Mackové, Čermákové a Šloufové a všichni, co byli a jsou na ně napojeni, tedy ti, pro něž jsou politické strany pouhými společnostmi s.r.o., do nichž se investuje proto, aby přinášely investorům zisk. A pokud toto pojetí politiky u nás bude převažovat, pak se nelze divit, že s takovou politikou, při níž jde nejdříve o rozdělování pašalíků a teprve potom o voliče, lidé příliš nadšeni nejsou a nebudou.

A tak jsem se dostal od Impulsu 99 k opoziční smlouvě, ačkoliv - jak to vypadá - příčinné souvislosti mají spíše opačný směr.

Co mne však i po letech stále překvapuje, je určitá rozplizlost našich novinových debat o politickém systému a demokracii. Do pojmu demokracie si projektují své nejrozmanitější představy jak impulsisté, tak jejich názoroví protivníci, a nakládají na bedra té chudinky všemožné úkoly - provádět efektivní politiku, osvobozovat od byrokratů (Lobkowicz MFD 3.8.), vyvádět z Bermudského trojúhelníku Havel- Zeman-Klaus (Doležal, LN 27.7.), vyzývat českou inteligenci ke vstupu do politiky (Tigrid MFD 2.8.) poskytovat nástroj na získání politického vlivu k prosazování vlastních názorů do praxe (Macek LN 26.7.) atd. atd..

A přitom ve věci definování základních pojmů nebo určení hlavních problémů fungování politické demokracie existuje už docela slušný konsensus zachycený v odborné literatuře, dnes už nejen cizojazyčné. Být šéfredaktorem kteréhokoli z celostátních deníků (na výběru nezáleží), vyhnal bych své komentátory do univerzitní prodejny v Celetné ulici, aby si tam zakoupili některou z učebnic politologie, je jich tam dost - jsou zahraniční i domácí provenience (paradoxně zde nikoli z Prahy, ale z Olomouce a Brna - není to trochu pro úroveň pražské politické kultury symptomatické?).

Možná, že jsem idealista, ale třeba by jejich komentáře po studiu těchto textů začaly český politický život hodnotit na základě funkčních kritérií demokracie - padni komu padni. A třeba by ubylo nejen spekulací o "hradních elitách", ale také černobílých obrazů Klausů či Zemanů viděných deformující optikou předem nastavených ideologických brýlí, které mohly autorům snad docela dobře sloužit kdysi v Českém deníku, ale do moderních "mainstream" novin se příliš nehodí.

A co Impuls 99? Na můj vkus jsou ta slova příliš obecná a deklarace příliš deklaratorní. A navíc ten text při "pojmenovávání pravého stavu věcí" vykazuje jeden z typických postojů našeho současného politického života, který se mi - nejen u politiků, ale i u ne-politiků - nelíbí, a to: "Já nic, já muzikant". Nechám se překvapit, zda Impuls 99 vydrží i po švestkách.

Ondráš, 9.8.1999