Ondráš podotýká
Ke Kudláčkově prémii na odstranění Klause
Nehoráznost inzerátu primitivního kovboje a po jistou dobu respektovaného člena polistopadové elity Josefa Kudláčka se dočkala zaslouženého odsouzení od všech hlavních složek českého politického spektra. Budiž jim to připsáno k dobru.
Ale myslím si, že to nestačí, že by se čeští politici - ale i četní novináři - měli také zamyslet nad tím, zda nejen fašizující radikál Josef Kudláček, ale také oni sami nepřispěli a nepřispívají k nebezpečným situacím, když namísto toho, aby vnitřní pnutí ve společnosti tlumili, tak se je snaží utilitárně - zprava i zleva - využívat ve svůj vlastní prospěch.
V této souvislosti jsem si vzpomněl na studii maďarského sociologa Elemera Hankisse, ve které píše o regionu střední a východní Evropy. Vyslovuje zde kacířskou myšlenku, že je až s podivem, že se lidé u nás nevraždí stejně jako v bývalé Jugoslávii. Doslova zde říká:
"Současný vývoj a události v těchto společnostech jsou otázkami života a smrti pro každého jednotlivce, rodinu, skupinu a třídu; právě v těchto měsících a letech se rozhoduje o tom, kdo bude v příštích desetiletích patřit mezi vítěze a kdo mezi poražené; kdo bude přechodem k novému sociálnímu a ekonomickému modelu získávat a kdo bude ztrácet; čí děti budou chudé a čí děti budou bohaté; kdo bude patřit k majetným třídám a kdo bude nemajetný. V sázce je příliš mnoho.
Jestliže vezmeme v úvahu všechny uvedené skutečnosti, pak snad budeme ochotni - alespoň na okamžik a jakkoli to může znít cynicky - pokládat jugoslávskou situaci za normální a relativně klidný vývoj v České republice, na Slovensku, v Polsku a Maďarsku za abnormální. Je fascinující pozorovat disciplinu a morální sílu lidí, kteří chodí po ulicích Budapešti, Varšavy nebo Prahy. Oni žijí ve světě nesnesitelných napětí, nejistot a konfliktů. Proč si nejdou jeden druhému po krku? Proč nekřičí ve svém stresu či bolesti? Jak je možné, že se usmívají, sedí a klidně spolu hovoří a popíjejí svoje až k nepoživatelnosti silná espressa?"
Na tyto otázky Hankiss ve své studii (The Hungarian Media's War of Independence, Analysis - Center for Social Studies, Budapešť, červen 1993) odpovídá tím, že mluví o "disciplině a morální síle lidí". Já osobně bych tu odpověď rozšířil: navzdory omylům a neschopnosti politiků, navzdory deformovanému obrazu reality ve svobodných médiích, člověk zvaný prostý čili normální neztrácí ani v krizových situacích svůj zdravý rozum. A jestliže se dokázal porovnat s blbostí bývalých totalitních režimů, dnes, v době pro svobodné individuum mnohem příznivější, si rovněž dokáže přebrat, co je a co není pro něj podstatné či užitečné.
Nicméně někdy se mi zdá, že politici až příliš na tento zdravý rozum spoléhají, že spoléhají na to, že to, co oni zkazí, se dole nějak samo napraví, že jejich válečné pokřiky rozdělující a polarizující společnost realita nějak obrousí, že se na ně brzy zapomene, a že není třeba se příliš vzrušovat nad tím, když nějací extrémisté - opět zprava i zleva - rozdělávají ohně blízko sudů s dynamitem.
V případě Josefa Kudláčka Václav Klaus svým způsobem sklízí úrodu z dračí setby, u které byl kdysi přítomen, a na jejíž nebezpečí ho tehdy upozorňoval jeho politický oponent Zdeněk Mlynář těmito slovy:
"V případě politických atentátů bývá konkrétní pachatel často nějak "vyšinutý jedinec". Avšak to, kdy se odhodlá k činu a jakou určitou oběť si vyhlédne, spoluurčuje zcela konkrétní politická atmosféra....
Za vznik této atmosféry ovšem nenesou odpovědnost jednotlivci, kteří berou do ruky zápalnou směs nebo zbraň. Odpovědnost nesou především ti, kdo v politických funkcích a veřejných rolích (zejména ve sdělovacích prostředcích) proti narůstání této atmosféry nic neudělali, čelili jí málo a neúčinně. O těch, kdo ji veřejně pomáhali vytvářet, určovat její povahu a směr, ani nemluvě.
Myslím, že pokus zabít Jiřího Svobodu je hrůzným dokladem, jak "duch doby" spojený s politickou nenávistí se u nás šíří bez zábran a je často i výslovně podporován. Může-li vydavatel Českého deníku (Josef Kudláček) psát o tom, jak si v emigraci představoval den, kdy si koupí flintu a bednu munice za účelem honu na komunisty v Čechách - což se pak k jeho lítosti neuskutečnilo - nelze se divit, zkusí-li to někdo jiný s nožem. A co horšího: kmenovým politickým komentátorem téhož deníku je předseda vlády V.Klaus. Protože také píšu pravidelně do novin (byť i do jiných), předpokládám, že lidé předpokládají můj souhlas se zásadním politickým zaměřením listu, jehož jsem autorem. Co když si tedy jiní čtenáři myslí, že zásadní politické úvahy v Českém deníku neodporují názorům předsedy vlády, neboť jinak by tam přece pravidelně nepsal?...
Nestačí znovu vylepovat plakáty o vítězství lásky nad nenávistí. Je nutné, aby pokud už došlo k tomu, že nenávist hraje znovu roli politické hybné síly v našem životě, aby tomu především lidé v rozhodujících mocenských pozicích učinili přítrž."
Citováno z článku Zdeňka Mlynáře "O odpovědnosti za politické atentáty", Rudé právo 8.12.1992
A neodpustím si ještě jednu poznámku na okraj toho paradoxního faktu, že zatímco před deseti chtěl Kudláček střílet komunisty a tiskl Klause, dnes téhož Klause prostřednictvím svých inzerátů chce "odstraňovat". Zdalipak si Václav Klaus někdy uvědomí, že to dnešní házení bláta na jeho hlavu (často od bývalých přivrženců a obdivovatelů) a malování celého období jeho vlády načerno (často nezaslouženě) je vlastně reversní kopií toho, jak on sám a jeho vláda se chovali k minulosti a vládám předchozím, tj. stejně černobíle a nediferencovaně? A zdalipak si totéž uvědomuje také Miloš Zeman, který také nemůže donekonečna svádět všechno jen na Klausovu vládu? Takže chlapci u vesla - už vám konečně došlo, že nežijeme v době, kdy politické posty máte propachtované jednou provždy díky permanentně vládnoucí státostraně? A že v politické demokracii jste jednou dole a jednou nahoře? A že byste se podle toho měli začít chovat?
Váš Ondráš
P.S. pro později narozené: Mlynářův článek komentoval pokus o atentát na tehdejšího předsedu KSČM, filmového režiséra Jiřího Svobodu, kterého 5. prosince 1992 pobodal u vrátek jeho domu neznámý muž, který svoji identitu skryl pod papírovou maskou "veselý tanečník." Pachatel nebyl nikdy dopaden.
Počítačový problém roku 2000 a Česká republika:
Žaluji
(Otevřený dopis vládě a parlamentu České republiky - alias 839 slov)
Co se stalo s českou vládou, českým parlamentem, s českými médii? Proč nejednají ? Proč věnují svou pozornost a energii jen relativně okrajovým problémům ? Proč mlčí k nejpalčivějšímu, největšímu a snad osudovému problému dneška ? Jediný kratičký pohled do jakýchkoli zahraničních novin, kratičké shlédnutí či poslech jakékoli zahraniční televizní či rozhlasové stanice, jeden jediný náhodný krok do internetové sítě nám rychle otevře oči. Jde totiž snad o zachování civilizace v podobě jak jsme ji známe. Jde o Y2K !
Y2K ! Trestuhodnou ignoranci českých oficiálních míst i všech médií dokazuje skutečnost, že Y2K téměř nikomu v ČR nic neříká. A přitom nezadržitelně pokračuje nemilosrdné a osudové countdown časované bomby. Celý náš rozdělený svět se zdá solidárně se sjednocovat v zápase s touto neznámou, nejasnou hrozbou. Vlády celého světa zřizují protikrizové, zásahové štáby a stanice první pomoci. Vláda Nového Zélandu už uvolnila prostředky na zformování speciální Y2K-Task Force. Do internetové sítě prosakují zprávy o tajných zasedáních amerického kongresu a tajných direktivách exekutivy. Výňatky z rovněž tajné studie amerického námořnictva hovoří o pravděpodobném značně rozsáhlém chaosu a panice, nevylučují ani globální extrémní ekonomické i politické otřesy. V USA se rodí federální i státní Y2K programy a pilotní projekty přežití. Horečnatě jsou zřizována vzájemně propojená osvětová, konzultační a monitorovací centra poskytující čtyřiadvacet hodin denně odhady rizik a možných fatálních dopadů Y2K na infrastrukturu jednotlivých zemí světa. Jedním z mnoha je i International Monitoring (E-adresa: inform@intl-monitoring.com).
Vzniká celá řada analytických týmů složená ze špičkových kapacit vedoucích světových vědeckých laboratoří a univerzit. Tyto pracovní týmy systematicky analyzují vývoj celosvětové bezpečnostní provázanosti, všechny možné varianty Y2K-scénáře, pomocí teorie řídících systémů predikují Y2K-bezpečnostní rizika a optimalizují možnou obrannou strategii a nepřetržitě vyhodnocují korespondující rejtingy.
Studují národní i nadnárodní, regionální i celosvětové, ano i religiózní aspekty krize. Organizují globální informativní akční konference, provázené celosvětovými panelovými diskusemi.
Nejbližší takovou akcí bude Global Y2K Action Day Conference, vedená Prof. Dr. Edwardem Cameronem 23.září 1999 v Londýně. Biologové registrují evidentně se zvyšující neklid fauny.
Na internetu vznikají tisíce Y2K-houmpejdží a websajts, WWW se otřásá. Mezinárodní červený kříž hlásí již devadesátiprocentní připravenost. A co dělají naše státní orgány ? Co dělá námi - daňovými poplatníky - placená BISka ?
Nezaostávají ani zájmové organizace, občanská hnutí, soukromé společnosti a firmy, průmyslový komplex i jednotlivci, vznikají nové společnosti, nové spolky. Vše, bohužel, za našimi hranicemi.
Potravinářské koncerny se začínají převážně orientovat na vývoj a výrobu Y2K speciálních trvanlivých potravinových plastických balíků ve speciálních vakuovaných kontejnerech.
Konkurenční podniky (Fitness Industries, Inc.) zahajují výrobu dehydrovaných potravin značky Armageddon. Jiné firmy (IronWolf Enterprises, Inc. nebo ChristopherLee and Associates) vrhají na trh nejen pohledné ale hlavně účelné Y2K speciální soupravy první pomoci a soupravy na přežití.
Tyto, pro zajímavost, mimo jiné obsahují vícejazyčnou příručku strategie přežití rodiny a zdravotního rádce, individuální zařízení na čištění vody, záložní svíčku, přenosný vařič a jednu superlehkou nepromokavou přikrývku. Oděvní firmy navrhují optimální, trvanlivé šatstvo. Renomování módní návrháři se snaží adaptovat.
Masovými soukromými sbírkami se navyšují finanční prostředky na realizaci projektů zajištění dostatečného množství pitné vody, zajištění nejnutnější zdravotní péče a ochrany zdraví obyvatelstva. Řada nových společností zahájila výrobu vlastní víceúčelové Archy, jiné vyvíjejí konstrukci pancéřovaného vozidla umožňujícího bezpečný únik před zdivočelým davem, jiné pronajímají pozemky na budování úkrytů v horách, ještě jiné firmy pak nabízejí bezpečnou, byť reálně velmi nereálnou emigraci.
Velký boom zaznamenávají nakladatelství vydávající studie, pojednání, spekulace i konspiratívní úvahy o problematice Y2K. Nechybějí ani společnosti orientující se na záchranu národního kulturního a obecně civilizačního dědictví. Řada právních firem shromažďuje individuální, soukromé závěti a dohlíží na jejich právní čistotu.
Pozornost intelektuálních kruhů poutají nejnovější pozoruhodné kolektivní práce “Psychologie paniky" a “Psychologie chaosu". Z všeobecné nejistoty chtějí spekulativně profitovat Y2K pojišťovací společnosti. Nejodpovědnější z odpovědných organizují zatím slabé, ale každým dnem sílící hnutí za národní revitalizaci den poté, víkend poté, i - trochu předbíhaje - k Y3K.
Na kontaktních místech se hlásí a hromadí dobrovolníci. Jedna celosvětově renomovaná agentura si vytknula v této těžké době cíl nejúctyhodnější : přežijme živí ! A co dělají naše státní orgány ? Co dělá námi - daňovými poplatníky - placená BISka ?
Svět neváhá, připravuje se, vášnivě diskutuje. O tom, co by dnes měl vědět každý muž, každá žena, každé mluvící dítě. Nechybějí však ani takoví - tragické to opakování dějin - kteří se ohrožení pokoušejí bagatelizovat či dokonce ironizovat. Ke všem těmto ožehavým otázkám promlouvají i hvězdy. Ty na obloze nesrozumitelně a tiše, hvězdy stříbrného plátna stejně tak, ale hlasitě.
Dokonce i přes tuto skutečnost naše média zarytě mlčí. A čas se nachyluje !!!
Nebo snad opět tradičně opatrně a vychytrale všichni čekají, jak se věci vyvinou ? Podobně jako jeden nejmenovaný vysoký státní úředník jedné velmoci, když prohlásil, že zbude na energická opatření ještě několik hodin času - po neodvratném, možná tragickém a fatálním nárazu Y2K na východ světa ?
Ústava nám zaručuje právo na informace. Ale většina příslušníků starého a kulturního středoevropského národa hrozbu Y2K ani netuší.
Kdy již tento neuvěřitelný hazard konečně skončí ?
Podaří se jim umlčet i tuto výzvu ?
Praha 9.9.1999
Jiří Nezval
Poznámka JČ: Britské listy upozorňovaly na hrozbu přechodu počítačů na rok 2000 poprvé podrobněji 14. dubna 1997, článek je v archívu na této adrese.
Jenom takový docela malý hyenismus
O pokusu o podvod na Al Fayedovi, kterého se loni ve Vídni dopustil
jistý Le Winter, a v souvislosti s tím o mé osobě se v BL toho napsalo už
věru dost a mám pochopení pro každého, v kom ještě jeden můj návrat k
té aféře vyvolá nevoli. Omluvou mi budiž to, že v žádném případě
nehodlám tu aféru dále rozdupávat.
Oč mi jde, je zcela něco jiného, totiž
o příležitost ke srovnání etiky jednoho britského novináře a několika
českých.
Záplavu všech těch článků o mně a Le Wintrově aféře v českém
tisku, včetně v BL vyvolal, více než rok po tom, co se ta věc ve Vídni
udála, článek v The Guardian, který vyšel někdy koncem července v
souvislosti s tím, že Al Fayed podal v USA občanskoprávní žalobu na
údajné organizátory toho podvodu.
Ačkoli jsem mezi žalovanými osobami
nefiguroval, The Guardian napsal, že jsem údajně byl jedním ze dvou
LeWintrových spolupachatelů, kterým se podařilo uprchnout. Den po tom,
co vyšel článek v The Guardian, vyšel na první straně Lidových novin
(byla to zrovna sobota, takže si každý jó početl) článek Petra Peška, ve
kterém se ale už psalo zcela kategoricky, že jedním z pachatelů, kterým
se podařilo uprchnout, jsem byl “zřejmě" já.
O něco později vyšel
článek Jaroslava Kmenty v Dnes, jehož nosné téma bylo, že mě vyšetřují
vídeňské úřady a že v této souvislosti požádaly české státní
zastupitelství o pomoc.
Třetí, kdo mě postavil do špatného světla jako
podezřelého bylo Slovo spolu se Zemskými novinami. Tam se zase psalo, že
o pravdivosti mého tvrzení, že s podvodem nemám nic společného “není
přesvědčena rakouská policie, která české orgány požádala o Koecherův
výslech, a dále pan redaktor Pokorný ještě podotkl, že fakt výslechu
zlehčuji.
Neměl jsem nejmenší chuť držet pusu a rozhodl jsem se protestovat
přímo u zdroje, tj. obrátit se přímo na The Guardian.
Protože jsem na
ně žádné lepší spojení neměl, poslal jsem jim na jejich e-mailovou
adresu pro běžné dopisy čtenářů protest adresovaný zcela obecně Dear
Sir/Madam, zvědav, jestli se něco bude dít.
Dělo.
Během tří dnů mi
odepsal autor článku Stuart Millar, také e-mailem. Omluvil se za
zpoždění, zaviněné tím, že dopisů čtenářů chodí redakci spousty a také
že to chvíli trvalo, než ho lidé z oddělení dopisů našli, a projevil
ochotu uvést celou věc na pravou míru, když mu k tomu dodám více faktů.
To jsem udělal, a koncem srpna vyšel v The Guardian další článek, který
mě za spolupachatele, ani údajného, nejen neoznačoval, ale naopak
konstatoval, že “tento měsíc rakouský státní zástupce rozhodl zastavit
své vyštřování", a že “od předběžného právního postupu proti Karlu
Koecherovi bylo upušteno pro nedostatečné důvody k žalobě".
Nový
článek v The Guardian také uvedl jako fakt, že jsem z Vídně normálně
odejel ještě před tím, než se LeWinter sešel s Al Fayedovým zástupcem, a
že “přesto se Al Fayedův tábor snaží mě do celé věci zatahovat."
Byl
jsem ovšem nadšen. Konečně už netvrdím jenom já, že jsem se na tom
podvodu nepodílel, ale soudí tak i rakouská policie a soud, i ten The
Guardian vzal svoje nařčení zpátky, takže moje čest je zachráněna. A
jistě, vedeni anglickým příkladem, uvedou věc na pravou míru i Lidové
noviny, Dnes a Slovo.
Omyl. Lidové noviny, ač zřejmě jejich pan Pešek
čte The Guardian bedlivě, zaujaly polohu mrtvého brouka. Kmentovi do
Dnes jsem osobně přinesl dotyčný článek z The Guardian, ale dozvěděl
jsem se že to se musí ověřit ve Vídni. Prý faxem, telefonem že to nejde,
a to že ovšem bude trvat. Měl pravdu, trvá to dodnes.
Panu Pokornému do
Slova jsem článek z The Guardian poslal faxem. Reagoval na to tím, že
napsal sám nový článek, v němž o ukončení vyšetřování referoval, ale -
redakce mu ho prý nechce uveřejnit, že to už není zajímavé.
Takže jako
materiál “for the record" články o tom, že jsem vyšetřován a kdoví jak
to bylo, přetrvávají, novinářská etika neetika.
Ale abych české novináře
nezatracoval zcela. O původním nařčení v The Guardian referovalo také
Právo, které si dalo práci spojit se s mluvčím státního zastupitelství
ve Vídni a pak ještě prezidentem Zemského soudu a zjistilo, ještě před
tím než to zveřejnil The Guardian, že vyšetřování skončilo a že mé jméno
v celé aféře nefiguruje.
A pak tu ovšem byly BL, které mi poskytly
prostor, abych na nařčení aspoň odpověděl. Což ovšem bylo také všechno.
Že The Guardian - o jehož prvním článku BL informovaly bez prodlení,
zjistil a uveřejnil, že vídeňské vyšetřování skončilo fiaskem (a že tedy
moje vysvětlení, otištěné v BL bylo zřejmě pravdivé) dodnes do BL
neproniklo. Škoda.
Mohamed Al Fayed se zapletl do kontroverze s bývalým špiónem z období studené války ohledně pozoruhodného spiknutí prodat mu za dvacet miliónů dolarů (12,5 miliónu liber) zfalšované "důkazy" CIA, že se prý Buckinghamský palác a britská tajná služba MI6 podílely na vraždě Diany, princezny z Walesu a jeho syna Dodiho.
Karel Koecher, bývalý český agent, byl zatažen do tohoto pokusu o podvod, který se nepodařilo realizovat, avšak zahájil rozhodnou kampaň očistit své jméno tvrzením, že se bez znalosti věci nechal spiklenci napálit - spiklenci se ho pokusili využít, aby dodali podvodu nádech zlověstné přesvědčivosti.
Minulý měsíc zahájil Fayed trestní stíhání o odškodné ve výši 6 miliónů liber u jednoho soudu v Los Angeles proti třem Američanům, kteří tvrdí, že mají styky s CIA a kteří se Fayedovi pokusili prodat zfalšované dokumenty s informacemi o přípravách MI6 na vraždu Diany a jejího přítele, stejně jako falešné lékařské potvrzení, že byla Diana těhotná, když zemřela.
V soudní při byli jmenováni Keith Fleer, prominentní právník z Beverly Hills, Pat MacMillan, údajný bývalý agent CIA a George Williamson.
I když Karel Koecher není mezi obžalovanými, Al Fayedovi poradci tvrdili, že se na podvodu podílel prostřednictvím svých dlouholetých známostí s pátou osobou, která se vychloubá mnohaletými špionážními zkušenostmi z nejvyšších špionážních kruhů, s Oswaldem Le Winterem, který byl v Rakousku za svou účast na tomto složitém podvodu odsouzen na čtyři roky do vězení.
Podvod se nepodařilo realizovat, protože Al Fayed na věc upozornil americké úřady, které zorganizovaly loni 22. dubna ve Vídni léčku, pod záminkou schůzky, na níž si účastníci měli vyměnit dokumenty za 20 miliónů liber.
Le Winter byl zatčen, ale alespoň dva další společníci unikli, jedním z nich byl údajně Karel Koecher.
Koecher objednal pokoj, v němž byl ubytován Le Winter, a údajně se na spiknutí podílel tím, že založil bankovní konto.
Český špión na odpočinku, jemuž je nyní nad sedmdesát let, přiznává, že byl s Le Winterem ve Vídni a že pro něho i pro sebe zamluvil ubytování v hotelu Stadt Bamberg.
Avšak v rozsáhlé korespondenci s deníkem Guardian konstatuje, že ho Američan Le Winter pozval do Vídně pod falešnou záminkou.
Koecher se o plánovaném podvodu dověděl teprve dva dny před celou operací, kdy mu ji Le Winter nepříliš podrobně vylíčil.
Koecher zdůrazňuje, že ho to šokovalo a okamžitě se rozhodl vrátit se do Prahy. Le Winterovi řekl, že je spiknutí naprosto absurdní. Odcestoval z Vídně ve 13 hodin 22. dubna, více než hodinu před tím, než se Le Winter setkal s Johnem MacNamarou, šéfem bezpečnosti obchodního domu Harrods, a více než šest hodin před tím, než byl Američan zatčen.
Přesto však Al Fayedův tábor i nadále do spiknutí Koechera zatahoval. MacNamara tvrdí, že bývalý špión přiznal, že se na spiknutí podílel hlouběji, když se setkali 9. července v Londýně. Záznam tohoto setkání byl poskytnut americkým úřadům. Koecher toto tvrzení odmítá jako "iluzorní".
Tento měsíc se rakouský státní prokurátor rozhodl zastavit trestní stíhání proti Karlu Koecherovi. Friedrich Forsthuber, mluvčí vídeňského trestního soudu, uvedl, "Původní soudní kroky proti Karlu Koecherovi byly zrušeny, protože neexistují pro stíhání dostatečné důvody. Policie ho nadále nevyšetřuje."
Česká policie v Praze, kde Karel Koecher žije, také uvádí, že ho nevyšetřuje.
"Le Winter se domníval, že bude-li moci na mne poukázat jako na svého společníka, jeho líčení údajného spiknutí proti princezně Dianě bude důvěryhodné, vzhledem k mé pověsti vrcholného špióna, zejména proto, že Le Winterova důvěryhodnost je lehce zpochybnitelná," sdělil Karel Koecher listu Guardian.
Mohamed Al Fayed has become embroiled in a row with a former cold war spy over an extraordinary $20m (£12.5m) plot to sell him fake CIA "evidence" of involvement of Buckingham Palace and MI6 in the murder of Diana, Princess of Wales, and his son, Dodi.
Karl Koecher, a former Czech agent, was implicated in the failed scam but has mounted a determined campaign to clear his name by claiming he was an unwitting dupe used by the conspirators to add an air of sinister credibility to the scam.
Last month, Mr Fayed launched a $6m legal action in a Los Angeles court against three Americans claiming CIA connections who tried to sell him forged documents detailing MI6 preparations to murder Diana and her boyfriend, as well as a bogus medical certificate stating that the princess was pregnant when she died.
Named in the action are Keith Fleer, a prominent Beverly Hills lawyer, Pat McMillan, an alleged former CIA agent, and George Williamson.
Although Mr Koecher is not named, Mr Fayed's advisers claimed he was involved through his long-standing acquaintance with a fifth character boasting high-level espionage experience, Oswald Le Winter, who is serving a four-year jail term in Austria for his part in the elaborate scam.
It failed after Mr Fayed alerted the US authorities, who arranged a sting operation in Vienna on April 22 last year under the pretext of a meeting to exchange the documents for $20m placed in an anonymous Austrian bank account.
Le Winter was arrested, but at least two associates escaped, one of them allegedly Mr Koecher.
He had booked the hotel room used by Le Winter, and it was alleged that he had been brought in to set up the bank account.
The retired Czech spy, now in his 70s, admits he was in Vienna with Le Winter and that he booked accommodation for them at the Hotel Stadt Bamberg.
But in lengthy correspondence with the Guardian he says the American had invited him to join him in the city under false pretences.
He had known nothing about the scam until two days before the sting, when Le Winter outlined it in general terms.
According to Mr Koecher, he was shocked, and immediately made arrangements to return to Prague, telling Le Winter that the plot was ridiculous. He left at 1pm on April 22, more than an hour before Le Winter met Harrod's security chief John MacNamara, and more than six hours before the American's arrest.
Yet the Fayed camp continued to implicate him in the scam. Mr MacNamara claims the former spy admitted deeper involvement when they met on July 9 in London, a record of which has been passed to the US authorities. Mr Koecher rejects the claim as "delusional".
This month the Austrian state prosecutor decided to halt its investigation of him. Friedrich Forsthuber, a spokesman for Vienna's criminal court, said: "The initial legal proceedings taken against Karl Koecher have been abandoned due to insufficient grounds for prosecution. The police are no longer pursuing their inquiries."
The Czech police in Prague, where Mr Koecher lives, also say they are not investigating him.
"Le Winter thought that if he could point to me as an associate, his account of the alleged conspiracy against Princess Diana would gain credibility, due to my reputation of having been a top spy - particularly since his own credibility could easily be questioned," Mr Koecher told the Guardian.
Etika v novinářské praxi
Měl člen managementu deníku Guardian přijmout od britské vlády čestné vyznamenání?
Jak hlídat Guardian
Žádný jiný tiskový koncern by asi neotiskl kritiku předsedy své správní rady. Guardian byl vždycky jiný - avšak zůstává i nyní věrný svým zásadám, ptala se v sobotu v tomto listě komentátorka Poly Toynbee
Navzdory otřeseným jistotám článek myslím ukazuje, že mají čeští novináři ještě dlouhou cestu, než dosáhnou standardu deníku Guardian. Cituji pro srovnání RESPEKT č. 37 - 6. -- 12. 9. 1999 o televizi Nova:
"Priorita všech
priorit byla: poškoď, ponič, očerni Sazku," napsal například někdejší reportér Železného televize Martin Maňák v knize
Moje vzpoura proti Nově.
Také někdejší šéf zpravodajství Novy Jan Vávra na dotaz Mf Dnes přiznal, že natáčení reportáží na objednávku nebylo
ojedinělé. "Stávalo se to," odpověděl v červnu Vávra na nařčení, že reportáži o firmě Pražské pivovary, kterou Nova
letos v dubnu odvysílala, předcházela dohoda mezi generálním ředitelem Železným a společností Nomura International. A
pozadu nezůstal ani sám Vladimír Železný. V rozrušení nad tím, že jej "podrazil" jeho dlouholetý fámulus, vytáhl těžký
kalibr: Jan Vávra prý zpravodajství Novy přizpůsoboval svým politickým sympatiím. Jako příklad uvedl zprávu o
Klausově švýcarské vile či prozrazení britského agenta."
JČ
Guardian se odlišuje od všech ostatních britských celostátních deníků, píše Poly Toynbee v Guardianu v sobotu 10. září 1999. Guardian nemá vlastníka. Deník je majetkem Scottova trustu, jehož jediným účelem je, jak to kdysi definovala velkomyslně rodina Scottů, věnovat se zajištění dlouhodobého přežití listu Guardian, "tak, jako dosud". Nemáme vlastníka, nemáme nad sebou žádného Murdocha, Blacka, Hollicka, Rothemera či O'Reillyho (všechno jsou to velcí tiskoví magnáti, pozn. JČ), kteří by nás vodili na nitkách. A samozřejmě, velmi se tím vytahujeme. Naši nepřátelé nás občas obviňují, že se chováme svatouškovsky. Často útočíme na jiné noviny za to, že otrocky sledují zájem svého vlastníka anebo že zkreslují zpravodajství tak, aby to napomáhalo vlastníkovým podnikatelským zájmům.
Deník Guardian bývá často v popředí odhalování a odsuzování politické amorálnosti a nepočestnosti, ať už šlo o konzervativního poslance Neila Hamiltona, který vybíral v parlamentě za interpelace od podnikatelských partnerů peníze, anebo o ministra Jonathana Aitkena a jeho lhaní na veřejnosti. Zastáváme pohodlně až arogantně morální postoj, kdykoliv vzniká podezření, že politické strany u moci rozdávají čestná státní vyznamenání za finanční podporu - právě tato praxe zlikvidovala pro historii pověst premiéra Harolda Wilsona.
Posmíváme se také často udělování čestných uznání (tj. šlechtických titulů jako "sir" a "lord", pozn. JČ) novinářům, šéfredaktorům a vlastníkům denních listů: Siru Davidu Englishovi z (polobulvárního) deníku Daily Mail, Siru Larrymu Lambovi z (těžce bulvárního) deníku The Sun, Lordu Deedsovi z (konzervativního) Daily Telegraphu, Lordu Rees-Moggovi z deníku Times, Lordu Cudlippovi z deníku Mirror i pozoruhodnému povýšení do šlechtického stavu, které udělil Rupertu Murdochovi papež Jan Pavel II.
Čestná uznání za zbabělou, jednostrannou novinářskou práci jsou tak nechutná jako udělování státních vyznamenání za peníze, a z tohoto důvodu by měli novináři s dobrou pověstí učinit všechno, co je v jejich silách, aby se jim vyhnuli.
Takováto čestná vyznamenání jsou vždycky udělována politickými stranami, které tito novináři či šéfredaktoři podporují, nikdy opačnou stranou, a to jejich hodnotu nutně zpochybňuje, ať už jejich držitelé argumentují jakkoliv hlasitě, že jsou naprosto nezávislí. Čím blíže se dostane novinář k tomu, že souhlasí s názorem nějaké politické strany, tím více musí zkoumat svou mysl, zda k tomuto postoji nebyl sveden nějakým politickým úplatkem.
Právě v důsledku silného pocitu politické nezávislosti deníku Guardian odmítl náš předminulý šéfredaktor, Alastair Hetherington, povýšení do šlechtického stavu, dokonce i po odchodu z šéfredaktorské funkce. Nechtěl riskovat, abychom byli pošpiněni toutéž špínou jako jiné noviny. Náš zakladatel, C. P. Scott, také odmítl státní vyznamenání.
Toto byl dlouhý úvod k obtížné otázce týkající se nynějšího dilematu listu Guardian. Bob Gavron, předseda správní rady Guardian Media Group, což je otcovský koncern společnosti, která vydává deník Guardian, nedávno věnoval Labouristické straně půl miliónu liber. Už v roce 1996, předtím, než se Gavron stal šéfem managementu Guardian Media Group, věnoval Labour Party půl miliónu liber a 100 000 liber tehdejšímu šéfovi Labour Party Neilu Kinnockovi. Gavron byl vždycky členem Labouristické strany.
Letos v červnu, kdy poskytl Gavron Labouristické straně svůj druhý dar, bylo veřejně oznámeno, že má být povýšen do šlechtického stavu (Gavrnon sám byl o tom informován před poskytnutím finančního daru, v březnu). Vyvolalo to podle očekávání protesty a posměch od pravicového tisku. Co by asi napsal Guardian, kdyby učinil totéž předseda správní rady nějakého pravicového listu? Samozřejmě, zaujali bychom jako vždy morální stanovisko a bojovali bychom proti státním vyznamenáním za peníze.
Názor, že Gavron dostává své státní vyznamenání za finanční podporu pro Labouristickou stranu je možná nefér. Gavron dlouhodobě podporuje labouristy a je neobyčejně úspěšným podnikatelem, který si vybudoval velké tiskové impérium. Gavron je také známým filantropem, který rozdal více než 15 miliónů liber charitativním organizacím pro nemocné děti, pro vězně a pro kulturu. Má přesně takové podnikatelské zkušenosti, jakých chce Labouristická strana využívat a jeho dlouhodobá podpora pro labouristy je veřejně známá.
Ale i když píšu tato slova naprosto upřímně, slyším, jak znějí přesně jako omluvy, zveřejňované po dlouhá léta pro daleko pochybnější státní vyznamenání. Je to bláto, které je neodstranitelné, zejména pokud jde o noviny, které se pyšní tím, že jsou lepší než jiné.
Stejně nepříjemné je obvinění, že Gavron využíval Guardianu k tomu, aby si zasloužil šlechtický titul. Představa, že je Gavron zneužíván k tomu, aby Guardian psal víc provládně, je absurdní. Avšak pro novináře, pracující v Guardianu, je znepokojující, že celá věc zpochybňuje to, co píšeme. Nejvíce mají pocit, že jejich práce je ohrožena, ti novináři, kteří ve svých analýzách stojí nejblíže vládě.
Samozřejmě, každý, kdo ví, jak funguje právní struktura Guardianu, ví, že něco takového je nemožné. Scottův trust, jehož předsedou je komentátor Hugo Young, zaměstnává a propouští šéfredaktory Guardianu, ale absolutně nemá jinak co mluvit do redakční linie listu. Do redakční linie listu nemá vůbec možnost zasahovat ani Guardian Media Group, která list řídí finančně, stejně jako mnoho dalších novin a časopisů. Tak přísný je tento edikt, že ve třicátých letech byl odstraněn ze správní rady Guardian Media Group jeden nešťastný podnikatel, protože se zmínil o tom, o čem by Guardian podle něho měl psát. Gavron je neplaceným, neexekutivním předsedou správní rady Guardian Media Group, pod jeho vedením se koncernu vede finančně fenomenálně dobře. Ale správní rada nemá právo s šéfredaktorem nikdy hovořit o tom, co deník Guardian tiskne. Ten je odpovědný jen Scottově trustu.
Jinými slovy, předseda správní rady Guardianu není jeho vlastník: nemůže ovlivňovat šéfredaktora. Přirozeně, všechny deníky vždycky tvrdí, že jsou absolutně nezávislé - jak mají čtenáři vědět, kdy drze lžou? Důvěra veřejnosti v novinářskou profesi je v současnosti nesmírně malá. Snad je důkazem naší redakční nezávislosti to, co by bylo nemyslitelné v jiných novinách - že tiskneme kritiku vlastního šéfa správní rady neboli majitele.
Už sama představa, že si vláda státním vyznamenáním pro Gavrona deník Guardian koupila, jistě vyvolá obscénní poznámky od Alastaira Campbella, tiskového tajemníka Tonyho Blaira, protože Guardian není zrovna nejoblíbenějším listem dnešní labouristické vlády: vládní činitelé vyslovují jméno Guardian se skřípějícími zuby.
Avšak pro Guardian bude trapné, až na něho budou útočit pokrytečtí kritikové a je možné, že bude ochromena důvěra našich čtenářů-
Nemyslím si, že učinil Lord Gavron něco podlého, ale v zájmu deníku Guardian by bývalo lepší, kdyby povýšení do šlechtického stavu odmítl.
Majetek Němcům a Maďarům Česká republika vrátí, Čechům nikoliv
PRAVO, 10.IX.99
"Ustavni soud: Ceskym obcanum nemecke nebo madarske
narodnosti lze majetek vratit."
Movity i nemovity majetek ceskych OBCANU,
kteri maji nemeckou a madarskou narodnost
a kteri o nej prisli kvuli dekretum
prezidenta Benese, bude mozne vratit.
Tento v restitucnich sporech prulomovy nalez vydal ve ctvrtek Ustavni soud
v Brne, ktery
odmitl, ze by tito restituenti, kteri prokazali,
ze se v dobe okupace proti CSR nijak
neprovinili, meli byt pri vraceni majetku
diskriminovani.
(Pravo).
Mezinarodni asociace Cechu za dvoji obcanstvi, restituce a hlasovaci pravo
blahopreje vsem svym spoluobcanum
madarske a nemecke narodnosti jednak k
jejich CESKEMU OBCANSTVI, a dale k tomu,
ze nyni budou moci nejen drzet ceske obcanstvi,
volit v ceskych volbach, ale i restituovat
to, co jim bylo protipravne zkonfiskovano
a dodnes DISKRIMINACNE! odpirano.
CESI trvale, docasne, nebo i jen obcasne
V ZAHRANICI doufaji, ze vsichni OBCANE
Ceske republiky, kteri pomalu ziskavaji sva
protipravne a zlocinne odpirana obcanska
prava, budou i nadale solidarni s temi,
kdo, ac narodnosti CESKE, pripadne CESKOSLOVENSKE,
se svemu ceskemu obcanstvi, zakonnym restitucim ukradeneho majetku a pravu volebnimu tesit z tech ci onech duvodu NESMEJI.
Jiřina Fuchsová
Los Angeles 12. IX. 99
Lidové noviny: Blahodárné účinky legalizace polygamie
Juliana
Kdyz jsem cetla v sobotnich LN clanek Petra Zitka: Nastal cas k
legalizaci polygamie? (str. 19) nejdrive jsem se dobre bavila.
Pak mi
doslo, ze to autor asi mysli vazne. Jeho text sice nema prilis velkou
informacni hodnotu, ale protoze dobre ilustruje dost typicke
rysy mnoha clanku v ceskem tisku, stoji za pozornost.
Nejdrive pripady tizive diskriminace polygamistu:
"Zatimco na "nezaopatrenou" manzelku si muzeme
snizit danovy zaklad, "nezaopatrena" milenka nam danove bremeno
neulehci, a to presto, ze naklady na jeji provoz jsou casto vyssi nez u
manzelky. Kdo chce zplodit potomky se dvema zenami, stoji pred krutou
volbou: legitimni muze byt jen jeden, druhy zustane
bastardem."
Styl je zvlastni smesi sexismu (neverne zeny by treba take uvitaly
snizeni danoveho zakladu na podporu "nezaopatrenych"
milencu ) a viktorianskeho pohledu na nemanzelske deti.
Pak autor dost povrchne popisuje vyvoj soucasne rodiny, a zaverem uvadi
argumenty hovorici pro legalizaci polygamie:
1) Clovek je od prirody tvor polygamni; nucena monogamie je
znasilnovanim lidske prirozenosti.
Co je prirozene? Zpusob, jakym zila kdysi primati tlupa? (V tom
pripade je taky lidskou prirozenosti rana sekeromlatem po hlave namisto
diskuse, kanibalske hody anebo rozeni deti hned po dosazeni pohlavni
zralosti.) Ted je clovek spolecnosti "znasilneny", takze
se uz nemuze ladovat bifteky pripravenymi z masa svych nepratel.
Anebo je "prirozene" to, co je prumerne? S trochou
cynismu bych mohla rict, ze lidskou prirozenosti je schopnost
racionalizovat jakekoliv historicky podminene chovani a vydavat ho za
"lidskou prirozenost" nebo za "bozsky rad veci".
Aristoteles povazoval za "prirozene" otroctvi, podobne
jako novoveci obchodnici s otroky, sociobiologove povazuji za prirozenou
polygamii...
2) Fakticka polygamie v nasi spolecnosti existuje; predstirani opaku
je jen pokrytectvim.
Ma pravdu; u urcite casti populace.
3) Polygamie zalozena na dobrovolnosti ucastniku je pro ostatni
neskodna.
Pominu-li nutnost, aby nepolygamni populace vydelavala na ulevy na
danich na podporu "nezaopatrenych milenek a
milencu", lze jeste pochybovat o dobrovolnosti podobneho
usporadani. Ten, kdo je ve vztahu silnejsi, si vetsinou diktuje podminky.
A slabsi partner musi mnohdy tolerovat milenku/milence ne proto, ze by
chapal blahodarnost polygamie, ale proto, ze mu nic jineho nezbyva. Zeny
v muslimskych zemich se polygamii casto brani.
4. Legalizace polygamie sejme alespon z casti deti stigma
"nemanzelskych" ci "nelegitimnich" potomku.
V nekterych zemich se rodi polovina deti jako nemanzelske, a zadne
stigma to neni.
5. Legalizace polygamie bude mit pro spolecnost blahodarne ucinky;
odpadne cela rada skandalu vyvolanych faktem, ze nekdo ma milence nebo
milenku.
Pokud je polygamie opravdu tak casta, jak autor uvadi, tak uz prece
nemuze predstavovat zadny skandal a verejnost budou sokovat spise
verne monogamni pary.
6. Legalizace polygamie bude mit pozitivni vliv take na psychiku
jedincu; cizoloznici se jiz nebudou muset doma pretvarovat ani
lhat.
Pouze v pripade, ze bude uz od zacatku urceno, zda dany vztah bude
polygamni nebo monogamni. V muslimskych zemich moc blahodarny vliv
na psychiku zen nema.
Mohla bych uvest jeste vice fakt pro i proti a dale rozebirat sporne body
cele Zitkovy konstrukce, ale cele mi to pripada tak nudne, ze uz uvedu
jen to, co maji vsechny podobne clanky spolecne:
a) Autor si nekde (nejcasteji v zahranicnim tisku) neco precte.
b) O problematice toho prilis nevi, proto vse nekriticky prevezme.
c) Zcela ignoruje ostatni znama fakta tykajici se dane problematiky (zde
historickou podminenost lidskeho chovani; ruzne moralni teorie,
ktere odporuji socialni biologii; zkusenost muslimskych
zemi).
d) Nepovazuje za nutne zeptat se na nazor odborniku, pripadne lidi, kteri
by mohli mit na problematiku jiny nazor. (Bylo by moc zajimave, jak by se
k dane problematice vyjadrili treba Petr Prihoda nebo Alexandra
Berkova.)
e) Noviny proto predstavuji mosaiku chaotickych pohledu a mnohdy je velmi
obtizne ziskat objektivni pohled na dany problem. Nevyvazenost kvality
jednotlivych textu vede k tomu,
ze pokud se ve stejnych novinach objevi dobry clanek, ctenar mu uz
take neveri - naucily ho to vsechny ostatni povrchni texty.
PS Vim, ze jsem svym odporem vuci sociobiologii a socialnimu darwinismu
posedla, ale jsem presvedcena o tom, ze jedinou specificky "lidskou
prirozenosti" je moralka. Zarodky abstraktniho mysleni muzeme pozorovat uz
u opic, pocit viny nebo moralniho rozhorceni ne.
Další něžné, výstižné, české barbarství
(Autor si nepřeje být jmenován.)
Pane Culik,
zajimavy clanek k uzavreni kauzy sexualniho utoku ucitele Prirodovedne
fakulty Palackeho univerzity na studentku (t.c. dokonce zasnoubenou a
kratce pred svatbou) prinasi RESPEKT c. 39.
Ke zprave v tisku, ktera v minulych dnech ilustrovala "mysleni" ceskeho
soudce zalozene na tom, ze prinutit obet, zatazenou do krovi, k oralnimu
a analnimu sexu neni znasilneni, nebot, podle ceskeho obyceje a zakona,
nedoslo k vaginalnimu sexu, je ted "potvrzena" Respektem citovanou
pracovnici akademicke pudy.
(Muj uvod, z diskusni skupiny)
Tak jsem se podival po internetu, abych mohl primo u studnice
nacerpat prislovecne evropske, nerku-li svetove, urovne ceske mysli,
zvlaste pak, pokud se tyka o pracovniky na ceske akademicke pude, kteri
jsou, jak receno, "svetlonosi" poznani pro prosty lid..
A co jsme nasli?
Muzeme hvezdam ceske akademicke obce, co tak dobre a vystizne
reprezentuji typicke ceske nazory a praktiky tykajici se nejenom
sexualniho utoku (tentokrate na akademicke pude, od pana RNDr. Jaroslava
Svrcka, CSc, z katedry algebry a geometrie Prirodovedne fakulty
Palackeho univerzity v Olomouci vuci studentce DF) a jeho kolegyne, doc.
RNDr. Evy Tesarikove, CSc, clence akademickeho senatu Prirodovedne
fakulty, ktera
se, ho zastala slovy:
(casopis RESPEKT c. 36, 30.8.-5.9.1999, citace z clanku "Odvazna
skolacka"):
"Navic mam za to, ze se cela zalezitost vubec nemela dostat k soudu.
Fryscakova (pozn. studentka, ktera byla obeti sexualniho utoku od pana
RNDr. Svrcka, CSc, vcetne potrisneni jeho semenem, kratce pred jeji
vlastni svatbou) si mela jit stezovat na katedru (!) nebo vyresit vec na
miste (!). Je to velmi pekna (!) a chytra studentka, mela rict dost nebo
mu dat facku a byl by pokoj. Vzdyt ji ani ten rok neucil, nemohl ji tedy
vydirat tim, ze ji treba neda zkousku."
Any comments?
