Jak (někteří) Češi myslí
Viktor Šlajchrt napsal
glosu "Rozpaky z Čulíka" v níž se prostřednictvím knihy
"Jak Češi myslí" poměrně neobvyklým způsobem pouští do Britských listů.
Myslím, že se Jan Čulík mýlí, když v poznámce k
reakci Dany Cihelkové píše: "Mám spíš pocit, že se Šlajchrt snažil knihu
poctivě uchopit a prostě mu to nešlo - vymykala se jeho zkušenosti."
Přejeďte článek rychle očima a zachycená klíčová slova vám napoví, proč byl
napsán: Čulík - speciální školení - éra komunismu - marxleninská
argumentace - Čulík - argumentátoři - Britské listy - Čulíkovo publikum -
nenávisté sarkasmy - Lenin - Stalin - Čulík neodmítá. To ostatní je
výplňová vata uvedená sebeshozením autora - není prý dostatečně chytrý a
pilný na to, aby knihu recenzoval.
Pravda je, že se ta kniha ani recenzovat nedá, ledaže ji posuzujeme v
kontextu nového media, jímž je (zatím málo cenzurovaná) interaktivní
komunikace prostřednictvím Internetu a jeho produktu, deníku Britské listy.
Názor na výběr elektronicky publikovaných článků pro "printout" se může
lišit podle osobního vkusu. Mně například připadá dostatečně
representativní a věřím, že čtenářům, kteří nemají přístup k Internetu,
poskytne nejen zajímavé názory, ale i dosti dobrou představu o Britských
listech jako takových.
Šlajchertův výpad proti malé otevřenosti Britských listů ("hlasy zprava
jsou přehlušeny argumentačním halasem z opačné strany") by sice bylo možné
odbýt tím, že jeho ohodnocení vlastní chytrosti mělo něco do sebe - ale věc
je složitější.
V podstatě jde o dvě věci - o právo vlastníka (BL) vybírat, a pokud mu je
přiznáme, o to z čeho vlastně vybírat může.
Bylo by zajímavé vědět, kolik "hlasů zprava" se na stránky BL nedostalo.
Není však problém v spíš v tom, že některým názorům prostě dojde pára a
jejich obhájci se stáhnou do pozadí? Což ovšem není jen záležitost
Britských listů.
Kde jsou doby, kdy hlasy kritizující český privatizační proces zanikaly v
argumentačním halasu hlasů pravých, které si nemohly vynachválit genialitu
české pravicové vlády a jejího předsedy?
Jiným příkladem, méně politicky polarizovaným, je Kosovo. Kolik lidí je
dnes ochotno jít s vlastní kůží na trh a tvrdit, že bomby zachránily
soužití mezi Srby a Albánci v Kosovu, odkázaly Miloševiče do kouta a
nastolily trvalý mír a demokracii v oblasti. Po půl roce zůstaly především
otazníky a pochybnosti, na jejichž rozptýlení jednoduchá hesla nestačí.
Zdánlivá uzavřenost prostoru Britských listů nesouvisí s pravo-levostí, jak
se Viktor Šlajchrt snaží naznačit, ale v konfliktu demagogie-rozum.
Dojdou-li argumenty, nastoupí obviňování z nedostatku víry - pravé či levé,
podle toho, kdo zrovna vládne.
Glosa Viktora Šlajchrta naznačuje, že Britské listy nečte. Jinak by mu
nemohlo uniknout, že se v převážné míře zabývají nikoli teoretizováním, ale
zatraceně praktickými věcmi. To, že autoři BL nemohou provozovat pátrací
žurnalistiku a daná témata uzavírat a ne jen nadhazovat, je věc druhá.
V míře omezené technickými možnostmi odrážejí Britské listy to:
co si Češi myslí o sobě (tedy o ČR) a o světě;
co si svět myslí o nich (převážně prostřednictvím spřízněných duší);
co si svět myslí o sobě (většinou prostřednictvím britského tisku);
co si o tom všem myslí Jan Čulík (prostřednictvím doplňujících komentářů,
pokud není myšlenkami a klávesnicí ve skupině první).
Protože podvojná role Jana Čulíka je některým lidem proti mysli, chtěl bych
upozornit na skutečnost, která může čtenářům unikat: jeho komentáře do
textů nejsou víc než zviditelněním činnosti editora.
Vynikajícím příkladem tohoto neorthodoxního přístupu je nedávný
článek
Jaroslava Teplého, opatřený komentářem Jana Čulíka a verdiktem téhož,
že je rasistický. Jaroslav Teplý se proti tomu
ohradil, čímž vznikl další zajímavý materiál, který spolu s dalším Čulíkovým
komentářem dává čtenáři možnost udělat si na celou věc úplnější názor.
Kdyby se celá věc odehrávala v soukromí e-mailů, došlo by buď k tomu, že
autor článek učeše nebo pošle editora do háje a článek stáhne.
Jiří Voskovec kdysi řekl (cituji zpaměti): "My jsme si to neobyčejné
publikum (Osvobozeného divadla) dělali, ale ono si to publikum taky dělalo
nás". Napadlo mě, že jím zmíněná interaktivnost má paralelu v případě
Britských listů - vytvářejí si svoje publikum, ale to publikum taky vytváří
je.
Pravicoví politikové, mezi nimi i ti "o jejichž praktické rozumnosti", jak
praví Viktor Šlajchrt, "se nám dneska může už jen zdát", se jak známo
pokoušeli Osvobozené divadlo zničit - mimo jiné potlačováním myšlenek
přicházejících z jeviště organizováním spontánního pravicového halasu v
hledišti - protože se jim zdály příliš levicové. A nakonec se jim to
podařilo. Doufám, že v případě Britských listů tahle paralela nevyjde a že
se empirická zkušenost s postojem pravice k nepohodlným názorům nepotvrdí.
Naděje v tomto směru spočívá v tom, že lidé začnou v textech hledat
myšlenky a a nápady a nikoli pravicovost nebo levicovost a přestanou
zkoumat, kdo je jejich autorem a za koho vlastně mluví.
Jiří Jírovec
PS V knize "Jak Česi myslí" postrádám věnování manželce Jana Čulíka.
Předpokládám, že to je její trpělivost, která vlastně celou věc
umožňuje.
