Adresa Britských listů

Co je nového v České republice

"Na některé požadavky jsme přistoupili. Prodloužili jsme například možnost sledování televize, vězni dostanou i více 'hygienických potřeb'," uvedl zástupce ředitele valdické věznice Pavel Kuřátko s tím, že všechny požadavky splnit nelze a vězni by to měli pochopit. jen třicet procent českého obyvatelstva podporuje požadavky vězňů. - Ministr spravedlnosti Otakar Motejl a šéfka Vězeňské služby Kamila Meclová zpochybnili výhrady vedoucí trestního oddělení prezidentské kanceláře Lenky Hoffmanové, podle níž se v českém vězeňství od 80. let nic nezměnilo. Oba v  pořadu V pravé poledne ocenili nový zákon o výkonu trestu odnětí svobody, který Hoffmanová nepovažuje za dobrý. Podle nového zákona, upozorňuje Observer, budou muset vězni platit v přepočtu cca 470 Kč za den za své věznění, budou muset platit odškodné svým obětem a za rok budou mít nárok jen na dva balíky.

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147) je k dostání v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33, případně přímo v nakladatelství Milénium na adrese avc@unl.pvtnet.cz, kde si knihu můžete objednat e-mailem i prostřednictvím úvěrové karty. Určitý počet výtisků by nyní měl být k dispozici znovu v internetovém knihkupectví Kosmas. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.) - Pokud víte o dalších knihkupectvích, kde je kniha v prodeji, anebo o knihkupectvích, kde si myslíte, že by měla být v prodeji, dejte nám vědět.

Výběr textů z posledních dní:

Václav Žák

Napsal jsem do LISTů 5/1999 článek Intelektuálové a politika, v němž jsem se snažil ukázat, proč čeští intelektuálové spíš přispívají k převládajícímu zmatku, než aby ho pomáhali odstraňovat.

V jeho rámci jsem kritizoval Impuls 99 v podstatě jako intelektuální selhání. Místo aby se intelektuálové zamysleli nad svým podílem na zpackané transformaci, kreslí vzdušné zámky všeléčivé "občanské společnosti".

Pan Simon Smith napsal kritiku mého článku, v níž upozorňuje, že aktivity občanů jsou prospěšné, a Impulsu 99 se zastal.

Snažil jsem se, zjevně marně, pana Smithe upozornit, že při přemýšlení o odlišných společnostech je třeba brát na zřetel jejich odlišný kontext. Pan Smith v odpovědi zopakoval svoje argumenty.

V takové chvíli mívá malý smysl v debatě pokračovat, protože já bych zase musel odkázat na svůj původní článek a točili bychom se utěšeně v kruhu. Jenže pan Smith se zastal i výzvy "Děkujeme, odejděte". Tím debatu poněkud posunul. Snad má tedy smysl poukázat na problematičnost jeho tvrzení.

Země, v níž se ve volebních průzkumech umístí na prvním místě politická strana, která ještě neexistuje, která nemá politický program a jejíž představitelé nejsou známí, asi není úplně normální. Mluvím o tom, že se v průzkumu jedné agentury na prvním místě s 25%(!) podporou umístila "strana, která by vznikla z výzvy Děkujeme, odejděte".

Když jsem tu zprávu slyšel v rozhlase, začal jsem přemýšlet, jestli by mi to někde v zahraničí uznali jako důvod o poskytnutí politického asylu. (To je pokus o smutný vtip.) Zkusme se zamyslet, proč je taková věc vůbec možná?

Z dalších průzkumů vyplývá, že tato strana by přebrala voliče především ODS a Unii svobody. Můžeme tedy s jistým oprávněním usuzovat, že hlavními voliči této strany by byli stejné lidé, kteří v "baště ODS" zajistili 70% volební vítězství nezávislého senátora Fischera. Jinými slovy, jde o rozčarované "pravicové" voliče.

Teď se musíme zeptat: Kdo je v ČR "pravicový" volič? Stručně řečeno, je to člověk, který věří, že

(1) Kolektivismus je špatný, individualismus dobrý; konkurence je všelék;
(2) trh je základní koordinační mechanismus společnosti;
(3) za svůj osud si odpovídá každý sám;
(4) chudí jsou budižkničemu, kteří nechtějí pracovat;
(5) morální mohou být jenom bohatí, ti si to mohou dovolit;
(6) komunista je mravně defektní už jen tím, že byl ve straně, a celých 40 let komunismu byla doba temna;
(7) je třeba vše co nejrychleji zprivatizovat, protože soukromý vlastník je vždy lepší než stát;
(8) privatizace hledá první, ne nejlepší vlastníky, ty najde až trh;
(9) restrukturalizaci musí dělat soukromí vlastníci, stát to neumí;
(10) státní úředník je zkorumpovaný blbec, proto je třeba byrokracii omezit na minimum.

To je zhruba duchovní "výbava" pravicového voliče, který v roce 1992 uvěřil vizi, že svoboda a trh vytvoří prosperitu. Většina těchto lidí nemá ani tušení, jak složitým mechanismem moderní stát je. Nejen oni, ale ani jejich vedoucí politici by - až na výjimky, jako byl Marián Čalfa - nesložili zkoušku z Public Administration na žádné vysoké škole, snad ani v Africe.

Podotýkám, že některé body z uvedeného desatera jsou hodny respektu: jenže vzaty dohromady představují smrtící koktejl, protože na těchto premisách nejde založit žádnou rozumnou politiku. Politici a média přitom snaživě voliče v jejich předsudcích udržují. Komentáře Mladé fronty Dnes, to je téměř dokonalá ukázka bezmyšlenkové propagandy - ve svobodné společnosti. A zmatená veřejnost, v níž důsledky politiky, jíž si sama zvolila, vyvolávají frustraci, se podobně jako feťák, který léčí absťák další dávkou drogy, upíná k frázím, které jsou stejně hloupé jako ty klausovské, jen jsou oblečeny do moralizování.

Krize české politiky není vyvolána pasivitou občanské společnosti. Krize je především důsledkem rozvratu státu, k němuž vedla "pravicová" politika, a dysfunkcí politických stran, kterým politická korupce brání dělat konzistentní rozumnou politiku, protože každý pokus o transparentní ekonomiku ztěžuje pseudovlastníkům etablovaným klausovskou privatizací jejich "podnikání".

Představa, že tyto neduhy vyléčí občanské aktivity, je stejně realistická jako snaha léčit metastázy rakoviny make-upem. Naopak, nezodpovědné přiživování iluzí, které dělá jak Impuls 99, tak výzva studentů, hloubku frustrace ještě prohlubuje.

Jaroslav Plesl

Toto občanské sdružení přitom poskytuje základní sociální služby nevidomým lidem: Cvičí vodicí psy, učím lidi osleplé v dospělosti znovu žít, samostatně chodit, jíst, vařit, číst a psát, pracovat s běžnými tištěnými texty, školí je pro nová povolání, hledá jim práci a mnoho jiného. To vše v zastoupení státu.

Na čtvrtek 20. ledna 2000 svolává SONS před budovu Ministerstva práce a sociálních věcí protestní shromáždění nevidomých občanů. Bylo by dobré je podpořit.

Ani bychom neměli předpokládat, že vlády budou vznikem jediné obří mediálně zábavně obchodní společnosti znepokojeny. V určitých ohledech se taková firma bude politikům zamlouvat - jednání s ní bude pro politiky jednodušší. Bude pro politiky lehčí s takovou jednotnou firmou uzavírat dohody. Výrobky takovéto firmy by byly řádně vydezinfikované a její politické názory by byly stereotypně předpověditelné. Už nyní čelí America Online hlučné nepřátelské alianci (pohlédněte například na http://www.aol-sucks.org), která ji obviňuje z cenzury. Jde o kontroverzi, která zintenzivněla zejména loni v září, kdy firma America Online vykázala American Civil Liberties Union ze svých internetových stránek. Čím více se internet dostane pod kontrolu jen několika velkých firem, tím méně bude anarchie, tím více bude kontroly, tím lehčí to bude pro politický establishment ve všech zemích.

To je, samozřejmě, absolutním opakem světa, jaký doufali vytvořit první internetoví průkopníci. Internet nabízel a stále nabízí ideál individuální moci, zaměřené proti vlivu korporací, celosvětově otevřený proud svobodných informací, dar nacházet neočekávané a příjemné věci, náhodné přátelství.

Tak vůbec není překvapující, že poté, co si podnikatelská Amerika v souvislosti s fúzí Time-Warner - AOL nadšeně poplácávala po zádech, přemýšlivá Amerika rychle začala burcovat na poplach. Spotřebitelské organizace začaly varovat před "obří mediální a internetovou diktaturou". Bývalý zaměstnanec firmy Netscape Jamie Zawinski napsal v internetovém časopise Salon, že "by tohle mělo znepokojovat lidi stejným způsobem a ze stejných důvodů, z nichž by je měla znepokojovat už sama obří velikost mediálních organizací. Takováto vertikální integrace totiž způsobuje, že veřejnosti nebývá prezentováno skoro nic jiného než podnikatelská stranickopolitická propaganda..."

A Mark Crispin Miller z Newyorské univerzity argumentoval trpce: "Konflikt zájmů je nyní tak častý, že ten výraz téměř úplně ztratil význam. America Online nyní bude mít všechny důvody pro to, aby nacpala do své nabídky produkty firmy Time-Warner. America Online nás povede k internetovým stránkám, kde se inzeruje nejnovější film firmy Time-Warner a televizní pořady, které vyrábí Time-Warner..." A jiný komentátor dodal, že "výrobce pořadů je možná králem, ale přístup do domácností krále korunuje".

Někteří čtenáři se možná ptají, co to všechno má s nimi společného - proč píšu článek o tom, že na americké podnikatelské fúze útočí američtí liberální kritikové. Zaprvé, žijeme v atlantické kultuře. Zadruhé, tam, kde jde o skutečně mocné mediální vlivy, britské zákony o monopolu jsou takové zákony o monopolu, jaké určí Washington. V Británii máme relativně malé mediální společnosti, které snaží navzájem fúzovat a vyrůst, z malých rybiček v pstruhy. I BBC je jen miniaturní, ve srovnání se zabijáckými štikami na Wall Street.

Ale to, k čemu došlo, není "událostí z nevyhnutelné historie". Dosud se pokaždé stalo, že kdykoliv nějaká vláda, nátlaková skupina či podnik snily o získání totální nadvlády a pokaždé, když kritikové bědovali, že Toto Skutečně je už Budoucnost, tato Budoucnost se rozložila na prvočinitele.

Tentokrát, poté, co byla extaticky přivítána fúze podniků AOL - Time-Warner jako "sňatek učiněný na nebesích", Wall Street snížila hodnotu jejich společného podniku rázem o 30 miliard dolarů - tedy o sedminu jejich společné hodnoty, což je docela dost za pouhých čtyřiadvacet hodin po "sňatku". Proč? Protože všechny firmy mají vlastní podnikatelskou kulturu a Time-Warner už je dost rozhrkané impérium. Finanční svět usoudil, že menší, mladší firma America Online pohltila starší a větší společnost. Bude to ale možná pokrm jen těžce stravitelný: podnikatelská historie je plná fúzí, které selhaly.

Ani se neukázalo tak lehké manipulovat vládami a zákazníky, jak fantastové usilující o totální moc doufali. Firmě Microsoft, která, jak se ukázalo, byla příliš velká pro normální podnikatelská pravidla, dali červenou státní právníci. Obří podnik Monsanto specializující se na geneticky upravované potraviny byl po celé západní Evropě poražen spotřebitelskou revolucí. Před časem se Rupert Murdoch vytahoval, že britské celostátní deníky brzo zůstanou jen tři: The Times, Daily Mail a The Sun (Murdoch vlastní seriózni Timesy a superbulvární The Sun). Z dnešního pohledu zní toto vytahování už jen bizarně.

Je důležité, aby internet zůstal svobodný a otevřený. Čím více budou dovolovat lehce získatelný kapitál a konvergující technologie, aby vznikaly superobří společnosti, tím více potřebujeme demokracii, aby bojovala za rozmanitost a za spravedlivé trhy. A demokracii potřebujeme především z jednoho důvodu - kvůli jedné zásadní věci, kterou se tento článek dosud nezabýval, kvůli podstatě všeho, bez níž všechno toto vzrušení ohledně cen akcií, fúzí, podnikatelské strategie a technologických inovací neznamená vůbec nic: totiž kvůli obsahu, kvůli vyráběným programům. Potřebujeme rozmanitost a nebezpečí, aby vznikla lepší, živější společenská debata - krátce řečeno, abychom se učinili inteligentnějšími.

Dokážeme vymyslet rychlejší, barevnější, chytřejší a levnější způsoby, jak dodávat do domu slova, obraz i zvuk. Avšak nedokážeme mimo vědu, jak se zdá, vyprodukovat žádné nové velké příběhy, žádná velká díla hudebního či dramatického génia, žádné nové společenské či politické myšlenky nebo neočekávané, neotřelé nápady. Naše myšlení a naše vyprávění příběhů se zpomaluje a šedne přímo úměrně tomu, jak se naše technologie zrychluje.

A tak tomu bude i nadále, pokud budou ochromovat naše sny obří podnikatelské společnosti.

Dana Cihelková

Lidové noviny dne 12. ledna 1999 uveřejnily rozsáhlý a velmi poučný materiál o případu "Lidový dům" ("ČSSD je za vodou, dostala Lidový dům", "Zemanova strana je teď finančně zajištěna", "Sociální demokraté sídlo vysoudili až po šesti letech", "Skončilo obléhání Lidového domu"). Sociální demokraté si sice mohou vydechnout, že konečně bylo spravedlnosti učiněno zadost, a jak napsal Jiří Loewy: "...je dobře vědět, že v ČR nemůže natrvalo triumfovat právní nihilismus a že proti mrzkým hanebnostem v mezích zákona a podrazům podle práva existuje dovolání," avšak tento transparentní případ několik let politické a justiční zvůle je pouhou špičkou ledovce. Pod zdánlivě klidnou hladinou právního státu se totiž ukrývá obrovská hora zrovna tak mrzkých hanebností, jak tomu bylo v tomto případě, jen s tím rozdílem, že oběti většinou zůstanou v anonymitě (kdo by měl odvahu stavět se proti politickým tendencím vzešlým z ODS a "státotvorné" pravice vůbec?) a jsou "sešrotovány" podle práva.

Ne každý má to štěstí, jaké měl například bývalý generální prokurátor Jiří Šetina, který byl několik let ostrakizován a kriminalizován, aby pak byl v tichosti zbaven všech obvinění, a jak vyplývá z dostupných pramenů (LN, 14.07. 1994 - Vyšetřování J. Šetiny skončilo, LN, 20.01.1995 - Šetina nespokojen s neveřejným líčením), stal se obětí předem připravené policejní provokace, včetně obětí podivných praktik justice, která bránila sice právně čistými prostředky, ale nemravně účelovými, veřejné kontrole a zájmu novinářů tím, že pod záminkou ochrany bankovního tajemství nařídila neveřejné líčení.

Mnohem méně štěstí však už měl Jiří Wonka, bratr komunistickou justicí zavražděného Pavla Wonky (předsedkyně senátu Horvatová, 1988), který byl obviněn a dán do vazby pro spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele a údajně také proto, že prý se vyhýbal trestnímu stíhání (LN, 15.02.1995 - Jiří Wonka ve vazbě). Jeho proviněním bylo, že se nemohl smířit, že lidé, kteří nesli za smrt jeho bratra zodpovědnost, jsou nadále v justici. Co na tom, že soudkyně, která vynesla rozsudek nad utýraným Pavlem Wonkou, se nepřesvědčila, ač ji to zákon ukládal, zda Pavel Wonka byl zdravotně způsobilý zúčastnit se přelíčení? Lhostejnost, povýšenectví a přezíravost může totiž někdy také vraždit. Nic z toho však nebránilo tehdejšímu ministru spravedlnosti Novákovi, aby ji navrhl na jmenování do funkce soudce.

Do třetice se podívejme na jiný případ, který "jaksi" upadl v zapomnění a nikdo se už k němu nehlásí. Mám tím na mysli případ údajně ukradeného hotelu Ambassador a Zlatá Husa, stojícího uprostřed Prahy na Václavském náměstí. Bývalý ředitel tohoto hotelu Vlastimil D. byl obviněn z trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, protože údajně neoprávněně vydal tento hotel jako restituci (LN. 21.12.1994 - Majitel interhotelu Ambassador bude zřejmě postaven před soud). Dle obžaloby tento hotel pak od falešné restituentky odkoupil za 100 milionů korun, které se policii podařilo zajistit. Čechoameričanka Irena N. údajně získala tento hotel na základě falešné závěti. NKU, který se tímto případem zabýval, dospěl k závěru, že v tomto případě byl přinejmenším porušen zákon o mimosoudních rehabilitacích. Jisté je, že jeho podivnou privatizací přišel FNM nejméně o jednu miliardu korun. Ačkoli se někdejší ministr průmyslu Vladimír Dlouhý dušoval téměř rok, že tento případ nenechá zapadnout, zavřela se nad ním voda a všichni se tváří, že se vlastně nic nestalo. O tom, že bylo povinností orgánů státní moci buď Vlastimila D. očistit, nebo jej jako viníka zavřít, není pochyb.

Mohli bychom si uvést stovku dalších případů, nad nimiž "nebesa pláčou", jako například důsledné opouzdření aféry Lízner, neméně důsledné opouzdření aféry Walis, rozpačité konce rumové aféry, mlžení okolo podvodů s LTO (role společnosti Chemapol), ticho okolo pašování obohaceného uranu, zděšení nad průvalem pašování zbraní firmou Agroplast atd. atd. atd.

Všechny tyto ostudné případy mají s případem "Lidový dům" velmi mnoho společného. Přinejmenším to, že orgány státní moci (politikové, vyšetřovatelé a soudci) se chovaly hanebně, avšak typicky česky - bez morálky. ODS v případě "Lidový dům" dospěla k závěru, že by bylo záhodno znepříjemnit těm "socanům" život a utnout jim přísun peněz. Otázkou je, jak nazvat postup politiků této strany, kteří zneužili svého momentálního postavení a pokusili se jinými než politicky přijatelnými prostředky zdiskreditovat ČSSD a připravit ji o prokazatelně její majetek? Mají vůbec politikové právo takto nakládat s moci? Kde končí pouhé chytračení v nakládání s moci a kde začínají mafiánské hrátky? Existuje u nás v tomto ohledu ještě nějaká hranice?

Hodně se u nás diskutuje o zkorumpovanosti a malosti některých českých novinářů, ochotných napsat cokoli, bez ohledu na etiku a morálku. V případě "Lidový dům" toho bylo napsáno mnoho cynického a hloupého, velmi málo odvážného a skutečně nezávislého. O tom, že šlo o politicky zinscenovaný monstrproces, který měl cestou až drzého zneužití práva dovršit to, co roku 1939 započali nacisté a roku 1948 zopakovali komunisté, od počátku, kdy "demokraté" Igor Němec a po něm Ivan Kočárník tuto hru rozehráli, nebylo pochyb. Přesto se jedna a tatáž parta novinářů předháněla, kdo z nich se předvede jako největší "socanobijec". Jelikož na toto téma se v novinách objevilo mnoho článků a úvah (jen v LN a Telegrafu jich vyšlo nejméně 60), jejichž společným jmenovatelem bylo vypočítávání důvodů, proč nemá ČSSD na Lidový dům nárok a jak je dobře, že jsou ji zablokovány všechny účty, včetně výčitek, že tato strana neplatí své dluhy, nemá smysl se jimi dále zabývat, už jen proto, že nemíním dělat těmto "takénovinářům" reklamu.

Z přehršle těchto nejapností však stojí za zmínku článek z údajně "nezávislého" týdeníku "Respekt" (č.37/1997), v němž "nezávislý" soudce M. Čáp zdůvodňuje, proč Lidový dům sociálním demokratům nepatří (LN, 12.01.2000, Jiří Loewy, Skončilo obléhání Lidového domu). Podle něj prý chyběl nějaký podstatný dokument, například zápis o ustavujícím sjezdu v ilegalitě. Na rozdíl od Dušana Třeštíka, který v LN 12.08.1993, vyslovil názor: "Snaha zbavit sociální demokracii soudní cestou vlastnictví Lidového domu je mrzká, typicky česky připodlelá hanebnost v mezích zákona" (podotýkám, že Dušana Třeštíka považuji za slušného novináře), se ptám: "jestliže zákon je institucionalizovaným minimem obecně sdílené morálky, co to byli u moci za lidi, kteří umožnili a ústavní cestou zajistili, aby se zákon ocitl pod minimem morálky a klesl až k hanebnosti?" Jak je možné, že zde parta politiků několik let veřejně a klidně předváděla "pokoutní neokomunistické praktiky" (označení převzato z LN), aniž by riskovali, že se stanou terčem zásadní kritiky jiných politiků a novinářů (těch několik málo výjimek prosím za prominutí)?

Politolog Bohumil Doležal publikoval v LN, 22.10.1994 článek "Mýtus české pravice" v němž mimo jiné píše: "Za dnešní pravicovou českou ideologií se schovává centralistický etatismus, v němž z komunistické minulosti přežívá daleko víc, než si je český pravičák ochoten připustit." Pokřivení práva a jeho zneužívání je názornou ukázkou, usvědčující tyto pravičáky z postkomunistických praktik, za jaké se mnoho lidí stydělo už v dobách reálně socialistických. Dalo by se z principu očekávat, že česká pravice bude opakem komunistické pseudomorálky, avšak, jak říká ve zmíněném článku Bohumil Doležal: "Jenže česká občanská pravice se vyrovnání s komunistickou minulostí vyhýbá jako čert kříži, tuto neochotu pak kamufluje nesmiřitelným bojem proti levici". V našem případě zůstává nezodpovězenou otázkou, zda "zlotřilé skutky" ODS ve věci "Lidový dům", ještě vůbec patří mezi zbraně, jimiž tato pravice bojuje proti levici, nebo pod touto záminkou se schovávají obyčejné podrazy?

Musím jedině souhlasit s názorem Bohumila Doležala, že: "základní a osudovou chybou české sociální demokracie je, že bez nejmenších rozpaků přistoupila na toto v podstatě bolševické pojetí politického zápasu." Dnes, kdy se může opět těšit z plodů práce svých stranických předchůdců z dob předmnichovských, by se však měli Zemanovi lidé zamyslet, zda jim toto přistoupení na bolševická pravidla hry vůbec stálo za to? A zda už vůbec stála za to "Opoziční smlouva", kterou si ČSSD ponese hodně dlouho jako stigma nečestného kompromisu s někým, kdo si vůbec nezaslouží, aby s ním byl nějaký kompromis uzavřen?

Beze sporu má Bohumil Doležal pravdu, když říká: "Základní úkol, který dnes před zodpovědnými politiky této země stojí, není přivést pravici nebo levici k definitivnímu politickému vítězství, ale obnovit demokratický politický systém, jehož součástí je nikdy nekončící stýkání a potýkání pravice s levicí..... . Základní rozdíl, který by nás tedy měl v tuto chvíli zajímat, není rozdíl mezi pravicí a levicí, ale mezi politickou kulturou a politováníhodným primitivismem.... . A největší nebezpečí pro naší transformující se společnost nepředstavují levičáci a samozřejmě ani pravičáci, ale .... hlupáci a darebáci: zprava i zleva". Je smutné, že tyto řádky jsou aktuální ještě dnes a soudě podle hemžení v Poslanecké sněmovně, budou aktuální ještě hodně dlouho.

Pábitelé typu Václava Klause či Miloše Zemana by zajisté namítli, že demokratický politický systém už tady plně funguje a jsme standardní demokracií západního typu. Obávám se však, že tyto slovní hříčky patří do kategorie pouťových hesel, jakých už Václav Klaus pronesl více, například o v zásadě ukončené privatizaci, či Miloš Zeman o úspěšné přípravě na vstup do EU. Případ "Lidový dům" však naznačuje, že česká forma demokracie se podobá západním demokraciím asi tak, jako se kůň podobá oslu, vrabec papouškovi nebo necky zaoceánské lodi.

Vraťme se však k podílu novinářů na tomto tristním stavu. Jiří Loewy v souvislosti s exhibicí soudce M. Čápa, ohledně zdůvodnění, proč Lidový dům nepatří sociální demokracii, píše: "Kdekoli v západní Evropě by soudce tak nepokrytě zaujatého a mocensky arogantního roznesla média na kopytech". Neudivuje mě, že vítězný pokřik našich rádoby pravicových novinářů měl na kopytech roznést ČSSD. V tom totiž spočívá ten rozdíl mezi profesionalitou a zideologizovaným amaterismem české provenience.

Na závěr bych si dovolila poznamenat, že případ "Lidový dům" je pouhým vrcholem ledovce postkomunistických praktik. Nejde jen o ty soudce, kteří jsou ochotni kdykoli fungovat na politickou objednávku, přestože objednavatelé se seč mohou ohánějí fundamenty právního státu, avšak jde především o pověst celé české justice a její autoritu. Proč se musí občané mnohdy uchylovat až k Ústavnímu soudu, aby obhájili něco tak samozřejmého jako jsou základní lidská práva? Proč může být v této zemi občan zbaven svého poctivou prací nabytého majetku a stát se bezdomovcem, aniž by se dopustil porušení zákonů? Proč triumfuje hanebnost nad slušností a mnohdy pod záminkou nápravy křivd minulosti se páchají křivdy o nic méně obludné? To jsou otázky, které žádají odpověď, k nímž se však ani pravice ani levice nechce hlásit - mám obavy, právě proto, že mezi nimi, co do úcty k morálce a právu, rozdílů velkých není.

Ladislav Nedbal

Tak uz nevim, cemu mam v Cechach verit. Pred casem jsem si v Lidovych novinach precetl DLOUHY clanek jisteho Lukese (vcetne portretni fotografie), ve kterem tituloval jisteho Gotta slovem zombie a jeho zpivani oznacil za smirackou show. Nebyly to noviny z 6.cervna a clanek nebyl ani zdaleka tak kratky, jak pise pan Hoffman (i kdyz internetova verze LN tomu odpovida). Docela zmetek na profesionalniho novinare, ze pane Hoffmane?

Nejsem vubec priznivcem Mistrova umeni, nicmene vulgarni primitivismus Lukesova utoku (neslo jen o dve slova - udelejte ten domaci ukol poradne, pane Hoffmane) me presvedcil, ze jsem se mylil, kdyz jsem si pred casem Lidove noviny predplatil. Misto racionalni analyzy chyb koncepce Expo 2000 jen zamindrakovany osobni utok s pouzitim vulgarismu nejhrubsiho zrna - utok poukazujici na stari napadeneho. Mimo jine v tomtez cisle LN byl "diskvalifikovan" ministr Peltram tim, ze jeho ministerske kreslo je spis koleckove kreslo invalidy.

O par dni pozdeji bylo mozne v tomtez "intelektualskem" platku se docisti, ze Gott neni jen zombie, nybrz zombie s maslem na hlave. Pan profesor Knizak se zase exhiboval kriticko-analytickym odhalenim, ze Gott je "umelecky i moralni trpaslik". To je intelektualni vykon hodny zlovolneho a  nevychovaneho ditete, ktere obcas pise do novin a obcas ridi silne automobily!

Vazeni panove, je mi Vas lito. O Gottove umeni ci neumeni si muzeme myslet ledaccos, ale rozhodne ma pravo na korektni kritiku, do niz by melo byt cti novin nepustit vulgarni primitivismus Lukesu, Knizaku nebo Dolezalu. Nejde o censuru, jde o to, aby do kulturni spolecnosti nebyla vpustena individua v pozvracenych teplakach. Na to mam jako predplatitel pravo. Gott ma pravo svou ucast v Hannoveru odrict a ja mam pravo neobnovit predplatne.

Ladislav Nedbal

Jiří Jírovec

Pane Čulíku,

myslím, že nemáte pravdu v tom, že neznámost (Karla Gotta) v anglosaských zemích je přesvědčivým vodítkem ohledně kvality uměleckého výkonu.

Pokud nechcete tvrdit, že vkus anglosaských zemí je nadřazen vkusu zemí jiných (což by bylo tak trochu rasistické), můžete z dané skutečnosti odvodit jen to, že se manažeři řídící Gottovu kariéru buď o průnik na anglosaský trh nepokusili anebo, že Gott neměl pro tento trh potřebnou prodejnou vlastnost - ne nezbytně svůj hlas. Na udržování Gotta v německy mluvící oblasti měla jistě zájem i firma Polydor, s níž měl dlouhou dobu smlouvu.

Průnik na určitý trh je především marketingová záležitost, která je velmi komplexní a vyžaduje vsadit ohromné prostředky do reklamní kampaně.

Nevím jak v Evropě, ale v Severní Americe jde nejen o plakáty zvoucí na koncert ale "přidruženě" vyrobit suvenýry, CD a kazety, potisknout trička, natočit a umístit videoklipy a kdoví čeho ještě. To všechno se pečlivě načasovává, protože nadšení publika trvá jen omezenou dobu, během níž je nutné prodat maximum.

Takto například vzniklo severoamerické šílenství kolem Spice Girls, jejichž prodejním artiklem se zdály být daleko víc jejich tělesné schránky než hlasy z nich vycházející. Teď po nich pes neštěkne, ale investice se již vyplatila.

Vrátím se ale ke Karlu Gottovi. Starost o to, zda je jeho repertoár vhodný pro EXPO je jen zástupná. Některým lidem leží v žaludku, protože měl v minulém režimu prominentní postavení srovnatelné třeba s tenisty.

Vím že závistí motivované útoky na Gotta začaly dávno před rokem 1989 a proto je mi zatěžko přijmout myšlenku, že Karel Gott je šmíra, kterou bezohlední a rafinovaní němečtí businessmani již po rafinovaně po několik desetiletí vnucují svému pokleslému (druhdy převážně západoněmeckému) publiku v miliónových nákladech. Spíše vidím českou malost, která nepřeje úspěchu.

Jiří Jírovec

PS To, že jsou hvězdy (netřeba dávat toto slovo do uvozovek) ješitné a nepevné v kramflecích, je vcelku známé. Jde nepochybně o výsledek obrovských tlaků, které s tímto údělem souvisejí. V takové atmosféře se může stát, že pár řádek způsobí výbuch.

Poznámka JČ: Sám tomu dobře nerozumím, ale zdá se mi, že anglosaská rocková hudba dosti obtížně podléhá kýči - ne že by Anglosasové přirozeně nepodléhali kýči v jiných oblastech. Také by asi těžko pronikl Karel Gott do anglosaského světa, vzhledem k tomu, že se zdá být dosti věrnou kopií zpěváka Toma Jonese. Chtěl-li Karel Gott za husákovského režimu vystupovat, musel se mu alespoň neprotivit - stal se ovšem svým způsobem ikonou toho režimu, což mu přirozeně mnozí nechtějí zapomenout. Nemohu chování Karla Gotta za komunismu nijak morálně hodnotit - nevím, zda udělal někomu něco špatného. Nejsem nutně obdivovatelem jeho druhu hudby, i když - musím přiznat - jsem v pátek již po několikáté studentům promítal muzikál Kdyby tisíc klarinetů z roku 1964 a tam - zejména v jednom jazzovém kánonu - duetu s Evou Pilarovou - Gott i Pilarová prokázali, že když chtějí, umějí zatraceně dobře zpívat. Poněkud mě zaráží - ale o tom jsem psal už v pátek - že se nechá mediální hvězda, jako je Karel Gott, vyvést z míry pár útoky lidí, kterým jde na nervy. Ta reakce se mi zdá nepřiměřená, koneckonců o tom byla poznámka Ivana Hoffmana.

Jiří Jírovec

Viktor Šlajchrt napsal glosu "Rozpaky z Čulíka" v níž se prostřednictvím knihy "Jak Češi myslí" poměrně neobvyklým způsobem pouští do Britských listů.

Myslím, že se Jan Čulík mýlí, když v poznámce k reakci Dany Cihelkové píše: "Mám spíš pocit, že se Šlajchrt snažil knihu poctivě uchopit a prostě mu to nešlo - vymykala se jeho zkušenosti."

Přejeďte článek rychle očima a zachycená klíčová slova vám napoví, proč byl napsán: Čulík - speciální školení - éra komunismu - marxleninská argumentace - Čulík - argumentátoři - Britské listy - Čulíkovo publikum - nenávisté sarkasmy - Lenin - Stalin - Čulík neodmítá. To ostatní je výplňová vata uvedená sebeshozením autora - není prý dostatečně chytrý a pilný na to, aby knihu recenzoval.

Pravda je, že se ta kniha ani recenzovat nedá, ledaže ji posuzujeme v kontextu nového media, jímž je (zatím málo cenzurovaná) interaktivní komunikace prostřednictvím Internetu a jeho produktu, deníku Britské listy. Názor na výběr elektronicky publikovaných článků pro "printout" se může lišit podle osobního vkusu. Mně například připadá dostatečně representativní a věřím, že čtenářům, kteří nemají přístup k Internetu, poskytne nejen zajímavé názory, ale i dosti dobrou představu o Britských listech jako takových.

Šlajchertův výpad proti malé otevřenosti Britských listů ("hlasy zprava jsou přehlušeny argumentačním halasem z opačné strany") by sice bylo možné odbýt tím, že jeho ohodnocení vlastní chytrosti mělo něco do sebe - ale věc je složitější.

V podstatě jde o dvě věci - o právo vlastníka (BL) vybírat, a pokud mu je přiznáme, o to z čeho vlastně vybírat může.

Bylo by zajímavé vědět, kolik "hlasů zprava" se na stránky BL nedostalo. Není však problém v spíš v tom, že některým názorům prostě dojde pára a jejich obhájci se stáhnou do pozadí? Což ovšem není jen záležitost Britských listů.

Kde jsou doby, kdy hlasy kritizující český privatizační proces zanikaly v argumentačním halasu hlasů pravých, které si nemohly vynachválit genialitu české pravicové vlády a jejího předsedy?

Jiným příkladem, méně politicky polarizovaným, je Kosovo. Kolik lidí je dnes ochotno jít s vlastní kůží na trh a tvrdit, že bomby zachránily soužití mezi Srby a Albánci v Kosovu, odkázaly Miloševiče do kouta a nastolily trvalý mír a demokracii v oblasti. Po půl roce zůstaly především otazníky a pochybnosti, na jejichž rozptýlení jednoduchá hesla nestačí. Zdánlivá uzavřenost prostoru Britských listů nesouvisí s pravo-levostí, jak se Viktor Šlajchrt snaží naznačit, ale v konfliktu demagogie-rozum. Dojdou-li argumenty, nastoupí obviňování z nedostatku víry - pravé či levé, podle toho, kdo zrovna vládne.

Glosa Viktora Šlajchrta naznačuje, že Britské listy nečte. Jinak by mu nemohlo uniknout, že se v převážné míře zabývají nikoli teoretizováním, ale zatraceně praktickými věcmi. To, že autoři BL nemohou provozovat pátrací žurnalistiku a daná témata uzavírat a ne jen nadhazovat, je věc druhá.

V míře omezené technickými možnostmi odrážejí Britské listy to:

Protože podvojná role Jana Čulíka je některým lidem proti mysli, chtěl bych upozornit na skutečnost, která může čtenářům unikat: jeho komentáře do textů nejsou víc než zviditelněním činnosti editora.

Vynikajícím příkladem tohoto neorthodoxního přístupu je nedávný článek Jaroslava Teplého, opatřený komentářem Jana Čulíka a verdiktem téhož, že je rasistický. Jaroslav Teplý se proti tomu ohradil, čímž vznikl další zajímavý materiál, který spolu s dalším Čulíkovým komentářem dává čtenáři možnost udělat si na celou věc úplnější názor.

Kdyby se celá věc odehrávala v soukromí e-mailů, došlo by buď k tomu, že autor článek učeše nebo pošle editora do háje a článek stáhne.

Jiří Voskovec kdysi řekl (cituji zpaměti): "My jsme si to neobyčejné publikum (Osvobozeného divadla) dělali, ale ono si to publikum taky dělalo nás". Napadlo mě, že jím zmíněná interaktivnost má paralelu v případě Britských listů - vytvářejí si svoje publikum, ale to publikum taky vytváří je.

Pravicoví politikové, mezi nimi i ti "o jejichž praktické rozumnosti", jak praví Viktor Šlajchrt, "se nám dneska může už jen zdát", se jak známo pokoušeli Osvobozené divadlo zničit - mimo jiné potlačováním myšlenek přicházejících z jeviště organizováním spontánního pravicového halasu v hledišti - protože se jim zdály příliš levicové. A nakonec se jim to podařilo. Doufám, že v případě Britských listů tahle paralela nevyjde a že se empirická zkušenost s postojem pravice k nepohodlným názorům nepotvrdí.

Naděje v tomto směru spočívá v tom, že lidé začnou v textech hledat myšlenky a a nápady a nikoli pravicovost nebo levicovost a přestanou zkoumat, kdo je jejich autorem a za koho vlastně mluví.

Jiří Jírovec

PS V knize "Jak Česi myslí" postrádám věnování manželce Jana Čulíka. Předpokládám, že to je její trpělivost, která vlastně celou věc umožňuje.

Jaroslav Štemberk

K článku Františka Ročka uveřejněnému v BL 14.1.2000:

Jak vyplývá z  nálezu Ústavního soudu ČR v článku publikovaného, Město Šumperk se dostalo do rozporu s ústavně zaručenými právy a svobodami tím, že zákaz používání prostředků zábavné pyrotechniky byl obecně závaznou vyhláškou obce stanoven celodenně a celoplošně.

Dle v současné době platného znění zákona o obcích č. 367/1990 Sb. (po novelizaci provedené zákonem č. 279/1995 Sb.) lze pro vydání obecně závazné vyhlášky obce omezující používání prostředků zábavné pyrotechniky použít ustanovení § 17:

"Omezující opatření k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku

K zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku [§ 14 odst. 1 písm. o)] může obec obecně závaznou vyhláškou vydanou v samostatné působnosti stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci, lze vykonávat pouze na místech a v čase vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejně přístupných místech v obci jsou takové činnosti zakázány."

Podle výše uvedené nyní platné úpravy může obec pro používání prostředků zábavné pyrotechniky vyhradit určitá místa a určité denní doby, neboť se nepochybně jedná o činnost, která může rušit veřejný pořádek v obci. Jsem přesvědčen, že by obce měly této možnosti využívat a pro používání prostředků zábavné pyrotechniky vyhradit některá místa vzdálená od kostelů, nemocnic, dětských zařízení, domovů důchodců, škol, ozdravoven a obytné zástavby a rozumné denní doby. Chovatelé psů pak rozhodně nebudou do míst a v dobách určených vyhláškou k používání zábavné pyrotechniky chodit venčit své psy, jejichž sluch je mnohem citlivější než lidský, aby nebyli vystavováni šokům z detonací.

Jaroslav Štemberk

Odmítám příliš teologickou poznámku Jana Čulíka

Juliana

Pokus o presnejsi zduvodneni, proc se mi nelibila Vase poznamka o Svatem Augustinovi:

Pisete nevyvazene o problemu theismu a atheismu. Theismus je zjednodusene receno zduvodnovan duvody ontologickymi, kosmologickymi a teleologickymi. Vy jste si vybral duvod kosmologicky, a i kdyz moc presvedcive prokazan nebyl, stacilo Vam to ("verim, abych pochopil", jak rikal Sv. Augustin). Atheiste naopak argumentuji tim, ze pokud nemaji o existenci nejakeho jevu dostatek dukazu, maji intelektualni povinnost neverit.

V ceskem tisku prevladaji ruzne formy theismu (ponejvice katolickeho). Pocet clanku vubec neodpovida tomu, jak je pocet vericich a atheistu zastoupen v ceske populaci. Proto uz na ruzne clanky o Bohu a transcendentnu zacinam reagovat lehce nevrazive. Vetsina se navic myslenkove nedostala dal nez k Tomasi Akvinskemu (ktery je v mnohem vice poplatny establishmentu nez Sv. Augustin). A cast je pro me z theologickeho hlediska zcela nepochopitelna. Nedovedu napr. najit filosoficke duvody, proc je pro slavu transcendentna nutne vysvecovat obchodni domy a delat reklamu automobilum (coz dela ceska katolicka hierarchie).

P.S. Svaty Augustin to neresi, jen problem posouva. Jak vznikla tato vyssi bytost? Myslim, ze je ztratou casu, aby se veda zabyvala otazkami, ktere nelze vedeckymi metodami vyresit.

A i kdyby neco vyssiho existovalo, tezko to bude potrebovat cirkevni hierarchii.

P.P.S. Havel a jemu myslenkove blizci lide si to nevyresili. Porad nam kneze vnucuje.

P.P.P.S. Nechtela jsem se Vas dotknout svymi recmi o zbytecnosti Boha. Nekteri lide nejakou vyssi bytost potrebovat mohou. Snazim se hodne se kontrolovat, aby se ze me diky cirkevni propagande a recem o tom, ze by knezi meli mluvit do politiky (to pak budeme jako Iran), nestala bojovna ateistka, ale obcas se neovladnu.

Miroslav Hlavička

Vážený pane Čulíku,

před časem jste v Britských listech otiskl zprávu o vzniku nových politických subjektů - například Demokratické iniciativy občanů či Demokratické strany.

V pátek 14.1.2000 navečer se sešli v Kulturním domě Paramo v Pardubicích zástupci těchto a několika dalších aktivit, aby se sloučili v jednu silnou stranu, která se bude snažit o změnu stylu politiky v České republice.

Sněmu, který pořádala DIO, se zůčastnilo téměř 50 delegátů z mnoha regionů, byli zde přítomni zástupci Demokratické iniciativy občanů, Demokratické strany, Občanského kongresu, Mladých demokratů, Strany občanské sebeobrany a dalších aktivit. Přítomní novináři položili delegátům pět otázek, zasílám Vám je i s odpověďmi, které jsou výsledkem diskuse všech účastníků a všichni se nad jejich zněním jednoznačně shodli.

Výsledkem Pardubického jednání je ustanovení přípravného výboru s účastí delegátů všech aktivit. Tento přípravný výbor se schází opět v Pardubicích v pátek 21.1.2000.

O dalších výsledcích jednání Vás budu informovat.

S přáním hezkého dne Vám i všem čtenářům Britských listů,

Miroslav Hlavička

člen přípravného výboru

Odpovědi na hlavní otázky:

1.Sdělte hlavní programové zásady nové strany.

2. Bude mít tato strana ambice ve volbách (i v komunální politice)?

Rozhodně ANO, především tím, že klademe důraz na zpětnou vazbu zajišťující odpovědnost vůči občanům.

3. Kde bude místo nové strany v politickém spektru (zleva doprava)

Nechceme se omezovat použitím termínu pravicová či levicová. Naše pozice bude dána politickým programem a jeho prováděním. Definování se jako pravice či levice nám často připadá jako nálepka.

4. Jaká bude organizační struktura ?

Jistá pevná kostra (region-republika) s důrazem na zapojení nezávislých odborníků. Vytvoříme podmínky pro aktivní začlenění občanů do politiky (jednotlivců i občanských sdružení) s přímou vazbou na strukturu strany. Strana bude působit především jako servisní organizace pro prosazování zájmů občanů. Využijeme internet jako primární informační kanál jak pro vnitřní, tak veřejnou komunikaci a kontrolu. Za tímto účelem budeme prosazovat zpřístupnění internetu široké veřejnosti.

5. Bude to strana s ambicí masové členské základny nebo strana pro voliče ? Jak se bude jmenovat ?

Chceme být stranou, o kterou budou mít voliči zájem. Název strany není v tuto chvíli podstatný, jde nám převážně o obsah a sjednocení programových tezí. Jsme stále otevřeni všem.

Svoboda zvířat

Trestni oznameni, ktere podalo na majitele kravina v Dlouhem Hradisti (okres Tachov) sdruzeni Svoboda zvirat Plzen, setri v techto dnech Obvodni oddeleni Policie CR v Konstantinovych Laznich. Majiteli kravina, ktery hlady a nedostatecnou peci utyral nekolika desitek krav, hrozi az rocni trest odneti svobody nebo penezity trest. Jedno z telat ohrozenych nedostatkem jidla a katastrofalnimi hygienickymi podminkami aktiviste Svobody zvirat zachranili: od stavajiciho majitele ho odkoupili a zaridili jeho umisteni na rodinne farme na Domazlicku. Dalsi desitky zvirat vsak jeste dnes v poledne v kravine v Dlouhem Hradisti zustavaly.

Prectete si www.iregion.cz

Nová publicistika:

Minuly teden vyslo v deniku: