Čeští lékaři v roli pacientů
Na Občanské sdružení na ochranu pacientů se sídlem v Praze
se obracejí se stížnostmi nejen občané - nezdravotníci, ale
také lékaři v roli pacienta. A to tehdy, když se lékař jako
pacient setká s nějakým "šlendriánem" v českém zdravotnictví
na vlastním těle. Lékař - pacient nepodává stížnost na
kolegu u své lékařské komory, ale jde raději za organizací
pacientů. To bohužel naznačuje, že Česká lékařská komora
zřejmě nevyřizuje řádně podněty pacientů ani tehdy, když jde
o člena lékařského stavu.
Lékaři - pacienti v těchto situacích upozorňují na to, že
řádnému šetření stížnosti překáží manipulace s údaji ve
zdravotní dokumentaci (např. se z ní vytrhávají listy),
nepřítomnost právníků při řízení a falešná kolegialita
funkcionářů komory k lékařům, kteří se dopustili odborného
pochybení.
Pokud se lékař - pacient rovnou obrátí na orgány činné v
trestním řízení (vyšetřovatel a státní zástupce), i na této
úrovni se setká s neobjektivitou (v okresech existují úzké
mezilidské vazby) a neprofesionalitou (vyšetřovatelé
a státní zástupci neumějí či nechtějí korigovat nepravdivý
lékařský znalecký posudek). A tak se lékaři - pacientovi
stane to samé, co se v ČR běžně děje řadovým občanům:
nedočká se nápravy v mimosoudním řízení (na úrovni komory) a
k soudnímu řízení se přes osoby vyšetřovatele a státního
zástupce nedostane (kauza je odložena ad acta).
V ČR totiž dodnes neexistuje nestranné a profesionální
šetření stížností na lékařské pochybení. Ve Velké Británii
se uplatňuje mimosoudní řízení za účasti nestranných
právníků, které podle mých informací funguje dostatečně
rychle a účinně. Pokud jde o závažnější kauzu, dostane se
věc před soud a soudci jsou schopni rozeznat kvalitní
znalecké zhodnocení od nekvalitního.
V ČR se sice mluví o reformě správního řízení a soudnictví,
avšak opomněly se do ní začlenit zahraniční vzory rychlého
a nestranného šetření stížností v oblasti veřejného
zdravotnictví.
Jednou z cest k nápravě je zákonná úprava disciplinární
činnosti České lékařské komory, kdy předsedou disciplinární
komise by byl buď soudce z povolání (vzor SRN, Rakouska,
Holandska), nebo nezávislý právník - člen komory advokátů
(vzor Kanady). Druhým krokem musí být delegování soudců či
právníků k řízení probíhajícím v okresech z krajské úrovně,
aby byly potlačeny nežádoucí místní vazby mezi soudci
a lékaři (případně i pacienty). Třetím krokem by mělo být
zaškolení vyšetřovatelů a soudců do zdravotnických kauz,
sjednocení jejich postupů, a hlavně naučit je rozeznávat
znalecké posudky, které nejsou dostatečně podloženy
věrohodnými údaji a argumenty.
Vladimíra Bošková
předsedkyně Občanského sdružení na ochranu pacientů
Podskalská 24, Praha 2
