středa 5. dubna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby České školství:
  • Chystaná státní maturita je špatná (Oldřich Botlík) Česká televize:
  • Veřejní služebníci nebo volená vrchnost? Krize veřejnoprávní televize a její souvislosti (Tomáš Pecina) Stát a bankovnictví:
  • Jak je to se státním zachraňováním bank? (Petr Novotný, Jaroslav Plesl) Česká politika:
  • Žádní mafiáni (Ivan Hoffman) Velká Británie:
  • Radikální změny v BBC Hitler a svoboda projevu:
  • Mein Kampf a podstata demokracie (Jason Gilliam)
  • Několik poznámek k nacismu (Martin Mevald) Reakce:
  • Trápí mě ubíjení elit v Čechách (Oldřich Maděra) Fejeton:
  • Madeleine Albrightová: Kandidatura na prezidenta České republiky (Lubomír Ptáček) Oznámení:
  • Děkujeme, přijďte! Pozvání pro zájemce o křesťanskou demokracii



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Chystaná státní maturita je hazard

    Oldřich Botlík

    Na adrese www.maturita2002.cz je zveřejněno plné znění posledního návrhu reformy maturitní zkoušky. Podle autorů má především odstranit rozdílnou náročnost dnešních maturitních zkoušek a zkvalitnit přijímací řízení na vysoké školy. Ani maturitu "zadarmo", ani přijímačky za úplatek jistě nelze přecházet mlčením. Technickým zásahem, tedy nahrazením či doplněním jedné techniky zkoušení jinou, se však těchto jevů nezbavíme, neboť jejich pravé příčiny nejsou technické, nýbrž etické. Spíš se smiřme s tím, že něčí nemorální jednání může zpochybnit regulérnost jakékoli centrálně organizované zkoušky.

    Oba zmíněné negativní jevy také zasahují jen malou část populačního ročníku. Lze ovšem očekávat, že realizace zveřejněného záměru, zasahující všechny maturanty, by vyvolala nové problémy, mnohem závažnější a rozsáhlejší než ty, které má reforma odstranit. Návrh překvapivě není doprovázen analýzou možných dopadů, a tak nastiňme aspoň některé. Souvisejí se zvolenou technikou zkoušky ve státní části maturity, tedy s navrhovanou formou testů, s vymezením obsahu zkoušky a s její strukturou, tedy s návrhem povinných, povinně volitelných a volitelných maturitních předmětů.

    Destruktivní vliv primitivních testů

    Státní maturita je připravována s ambicemi postupně ovlivňovat cíle a výsledky vzdělávání na školách. Centrálně organizované zkoušky totiž vždy nesou silné poselství pro učitele i žáky: důležité je umět to, co se zkouší. Testy postavené na množství krátkých "zaškrtávacích" (tzv. uzavřených) otázek však nepostihují řadu důležitých kompetencí žáků. Jen namátkou: tvořivost, schopnost řešit delší úkoly, vnímat a posoudit více aspektů posuzovaných problémů, orientovat se v nejednoznačných situacích atd. V zahraničních testech proto podíl těchto otázek klesá ve prospěch takzvaných otevřených úloh. V nich žáci například několika větami shrnují vlastní argumenty, formulují názor, kreslí či doplňují obrázky a různé grafy, řeší klasické matematické a přírodovědné (početní) úlohy a podobně. Vyškolení posuzovatelé pak ručně, podle podrobné metodiky, připravují odpovědi žáků pro počítačové zpracování. S tímto mezikrokem počítají také mezinárodní výzkumy výsledků vzdělávání, kterých se ČR účastní. U nás jsme ho vyloučili hned zpočátku, ačkoli by umožnil zásadní formální i obsahové obohacení.

    Vedení Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy a její vědecká rada uvedly ve svém stanovisku k návrhu nové maturity mimo jiné, že "uzavřené otázky jsou krajně nevhodné pro zjišťování znalostí matematiky". Má-li totiž maturant například najít řešení rovnice x2--5x+6=0, musí o kvadratických rovnicích leccos vědět (například musí znát vzorec pro řešení kvadratické rovnice a musí ho umět použít, případně musí umět rozložit kvadratický trojčlen na součin). Následující testová otázka však nezkouší uvedené dovednosti, nýbrž něco jiného.

    "Které číslo vyhovuje rovnici x2--5x+6=0?

    A. číslo 0
    B.
    číslo 2
    C.
    číslo --1
    D.
    číslo 1"

    Maturant totiž nemusí řešení hledat -- vystačí s dosazením nabízených hodnot do rovnice. Proč by školy učily žáky řešit kvadratické rovnice, kdyě stát z celé této dovednosti hodlá ověřovat jenom úplný konec, totiž provedení aritmetické zkoušky? Snahy hledat jednoduchá řešení složitých problémů jsou vždy pošetilé. Právě ty školy, které má státní maturita tlačit k vyšším nárokům na maturanty, zvolí snadnější cestu: namísto vzdělávání s nimi začnou trénovat různé triky, jak poznat správnou odpověď. Tento destruktivní vliv na cíle, průběh a výsledky vzdělávání je také jedním z důvodů, proč testy založené výhradně na otázkách typu "zaškrtni jedinou správnou odpověď ze čtyř" jsou v Evropě při zkoušce dospělosti už spíš raritou.

    Nízká vypovídací schopnost testování jednotlivců

    Forma maturitních testů byla několik let ověřována v sondách Maturant. Přesný matematický rozbor jejich struktury dokazuje, že v nich náhoda hraje velmi významnou roli. A to bez ohledu na předmět a na obsah otázek. Z odpovědí žáků totiž nelze poznat, jak k nim dospěli. Mohou proto zásadně ovlivnit svůj výsledek v testu jednoduchou "tipovací" strategií, kterou použijí, když správnou odpověď neznají. Například loňský test Anglický jazyk tvořilo devadesát otázek, z nichě každá obsahovala nabídku čtyř položek s jedinou správnou. Devět otázek bylo tak snadných, že je zvládly nejméně 4/5 žáků. Maturanti, kteří si byli jisti správnou odpovědí na pouhých osm otázek, mohli u ostatních 82 otázek například vyloučit z nabídky vždy jednu položku a potom náhodně označit za správnou jednu ze zbývajících tří položek. Taková strategie by zaručila překonání stanovené hranice úspěšnosti (1/3 správných odpovědí) devadesáti procentům žáků! Hranici úspěšnosti lze jistě zvýšit, ale pokud by maturanti spoléhali pouze na své znalosti, v testu by jich pak propadlo příliš mnoho. Lze tedy očekávat, že se vhodné strategie náhodného hádání rozšíří během dvou tří let hromadně. Při státní maturitě by se potom mohla stát nezbytnou pomůckou obyčejná hrací kostka.

    V mezinárodních průzkumech, které zjišťují výkonnost celých školských systémů, se vliv strategií náhodného hádání neprojevuje, neboť kladné i záporné odchylky se v souhrnu vyruší. Při zkoušce jednotlivce však může například výše zmíněná strategie ovlivnit jeho výsledek až o 20 %. Správné odpovědi na testové otázky se také velmi snadno napovídají i opisují. Ve třídě bude pro maturanty mnohem výhodnější spolupracovat, než si konkurovat. Proto si rádi domluví a nacvičí jednoduchý systém znamení, kterým bude vhodný spolužák prozrazovat ostatním správné odpovědi. Příprava ke státní maturitě se tak zredukuje na nácvik nenápadné nápovědy srozumitelné všem kromě pedagogického dozoru. Až na drobné odchylky způsobené "přenosovými šumy" budou výsledky žáků přijímajících nápovědu shodné s výsledkem vybraného vysílajícího premianta. Zdá se tedy, že autoři nové maturity vědomě obětovali vypovídací hodnotu jejího výsledku možnostem počítače. Údajná nízká vypovídací hodnota klasického maturitního vysvědčení však byla hlavním oficiálním argumentem, kdyŽ začínali...

    Za iluzi objektivity zaplatíme vysokou cenu

    Samy testy, kterými chce stát ukazovat učitelům "v terénu" směr, záhy zdegenerují, neboť kvalita používaných otázek má pro udržení státní maturity v chodu jen zanedbatelný význam. Kvůli každoročně zveřejňovaným počítačovým žebříčkům úspěšnosti škol, tříd i maturantů, které budou informacím o maturitě dominovat, nebude obsahu testů věnovat pozornost kromě jejich autorů téměř nikdo. Pod pozlátko "objektivity" se potom spolehlivě schovají i všechny nedostatky úloh, ze kterých tato srovnání vzniknou.

    Státní maturita se snaží vykázat subjektivní vliv lidského faktoru za dveře, ale on se vrací oknem: v pojetí a obsahu otázek šířených obrovským nákladem po celé republice i v možnostech nejrůznější manipulace s počítačovými daty. Zdálo by se, že navzdory tomu zůstanou podmínky žáků maturujících na různých místech stejné, ale také to je iluzí: stačí malý rozdíl v pojetí "pracovního ruchu" povoleného při testování a je po srovnatelnosti. A i kdyby vše proběhlo hladce, na konci nákladné a organizačně náročné procedury získáme jen velmi přesné informace o tom, s jakým výsledkem celý maturitní ročník tipoval či opisoval v několika desítkách víceméně triviálních situací. Navíc utvrdíme mnoho učitelů v mylném přesvědčení, že na tohle má škola připravit žáky především.

    Obcházení učitelů je hrubou chybou

    Autoři reformy maturity degradují žáky na sázející ve sportce a učitele na nespolehlivé dráby. Nedůvěřují pracovníkům vlastního resortu natolik, že nechtějí školám sdělovat výsledky státní maturity dřív, než proběhne maturita školní, jejíž režii školám aspoň zčásti ponechali. V testování ani při jeho zpracování se nedá nalézt jediná aktivita s otevřeným koncem, pro nikoho tam nejsou prvky samostatnosti a tvořivosti. Něco takového by se snad dalo ospravedlnit v armádě za Rakouska-Uherska. Pojetí reformy zjevně vychází z přesvědčení, že se kvalita českých učitelů výrazně zhoršuje. Pokud je to pravda, měl by stát takovému trendu čelit a dát najevo, že se o profesionalitu učitelů hodlá opřít. Autoři státní maturity však naopak vysílají jasný signál: "nedá se vám svěřit samostatná práce". Odrazují tím kvalitní zájemce o tuto profesi a současně vyhánějí ze škol právě ty učitele, kteří mají na to, aby si hledali uplatnění jinde.

    Rozsah katalogů povinného učiva ohrožuje rozmanitost

    Je to jako v Kocourkově: reformátoři si ještě neujasnili, co vlastně mají maturanti umět, ale už tři roky vědí, jakou podobu budou mít testy, kterými je z toho budou zkoušet. Návrh obsahuje příliš mnoho podobných klíčových rozhodnutí učiněných ve spěchu a bez zvážení dopadů. Zjevná je snaha najít pojetí, které nebude nikomu vadit. Při dnešní protichůdnosti názorů na středoškolské vzdělání se to však nemůže podařit. Úkol státu je přece jiný: najít cestu, jak v přijatelné míře umožnit souěití různých kultur vzdělávání. Jeho přehnané nároky na rozsah učiva však rozmanitost našeho školství ohrožují.

    Představme si učitele, který chce své žáky především naučit chytat ryby. Už ví, že je vcelku jedno, zda to budou trénovat na kaprech nebo na okounech. Potřebuje ale být s žáky často u vody, protože pouhým posloucháním rybářské latiny se ještě nikdo rybařit nenaučil. Bude-li státní maturita ověřovat hlavně to, co si maturanti pamatují o makrelách, treskách a dalších druzích ryb, které někdo "povolaný" vybere, žáci nikdy s učitelem na ryby nepůjdou. Nebude na to čas. Skromnějšími požadavky by stát naopak nácvik rybaření umožnil a nikoho by nepoškodil: školy, které to pokládají za důležité, by mohly dál probírat i nepovinné šproty.

    Navrhované katalogy maturitních poěadavků však až na dílčí výjimky jen rekapitulují velmi tradiční gymnaziální pojetí výuky. A to v závazném rozsahu, který dosud kvalitně zvládali pouze vážní zájemci o magisterské studium příslušných oborů.

    Návrh podporuje předčasnou specializaci

    V některých vyspělých zemích získává střední všeobecné vzdělání až 80 % mladých lidí. Ti všichni se učí komunikovat v několika jazycích včetně mateřského a vyváženě se vzdělávají jak v matematice, tak ve společenských i přírodních vědách. To mimo jiné usnadní jejich budoucí rekvalifikaci. Vysokoškoláci tam nebývají přijímáni na jednotlivé fakulty jako u nás, ale na celou univerzitu. Naše nová maturita by naopak vedla k velmi rané specializaci i na všeobecně vzdělávacích školách: izoluje od sebe jednotlivé přírodovědní obory, exaktní vždy zřetelně diskriminuje. Navíc staví matematiku a společenské vždy jako povinně volitelné alternativy proti sobě. Tento záměr je zásadním koncepčním nedostatkem návrhu, neboť fakticky umožní, aby většina maturantů zůstala některou součástí středního všeobecného vzdělání téměř nedotčena. Čemu by stát měl ve školství bránit, kdyě ne tomuhle?

    Minimum středoškoláka

    Název "maturita" pro navrhovanou centrálně organizovanou písemnou zkoušku je zavádějící. U povinných a povinně volitelných předmětů totiž mají žáci možnost přihlásit se ke zkoušce snadnější úrovně, označované jako B. Rozdíl oproti náročnější úrovni A je přitom dán především rozsahem povinného učiva. Autoři tím zjevně vycházejí vstříc žákům středních odborných učilišť. Už dnes však stejně víme, že maturita na SOU má jinou váhu než maturita na gymnáziu. Tak proč si pořád něco nalháváme, kdyě reforma maturity stejně udělá z většiny učňů maturanty kategorie B?

    Stát by měl raději ohlídat, aby střední školy včetně gymnázií nepomíjely žádný atribut všeobecného vzdělání: komunikační výbavu maturantů a osvojení základních postupů a myšlení charakteristických pro matematiku a společenské i přírodní vždy. Tohle "minimum středoškoláka" lze rozvíjet i ověřovat jen na konkrétním materiálu, jak jinak. Penzum povinné pro všechny však smí představovat jen malou část obsahu navrhovaných katalogů učiva (zhruba třetinu). Jinak místo myšlení nastoupí memorování -- také přehnané nároky totiž mají na vzdělávání silný destruktivní vliv, dobře patrný už v základní škole. Při školní maturitě ať si pak maturanti vyberou předměty, které jsou jim blízké, a prokáěou schopnost zvládnout podrobně a do hloubky velký celek.

    Zkouška bez zaškrtávacích testů

    Smysluplná zkouška z minima středoškoláka by tedy primárně neměla ověřovat, zda absolvent střední školy dokáže reprodukovat nějaké poznatky -- to všechny školy trénují nad míru. Nic nezkazíme, když budeme ještě rok nebo spíš dva diskutovat o tom, co přesně má být obsahem zkoušky, jak má vypadat a jestli ji vůbec potřebujeme a umíme připravit. Díky svému vlastnímu vzdělání však snad chápeme, že zatrhávání jedné možnosti ze čtyř ověřuje jiné schopnosti než například psaní esejů. Bude-li při zkoušce esej hodnocen podle přítomnosti myšlenek a kultury jejich vyjádření, budou školy muset kultivovat myšlení a vyjadřování. I když je to náročné a výsledky hodnocení jsou občas nespravedlivé. Naučit žáky, aby udělali křížek na správném místě, je samozřejmě snazší. Ale nikdy jim to k ničemu nebude, i kdyě počítač sečte jejich křížky pokaždé bez jediné chyby.

    Dostatečná komunikační výbava umožňuje správné vnímání psaného i mluveného slova na straně jedné a kultivovaný písemný i ústní projev na straně druhé. Je tedy zřejmé, že úkol napsat esej na jeden z pěti až deseti centrálně vyhlášených námětů (třeba společenskovědních) se týká zhruba čtvrtiny této složky minima středoškoláka. Při zkoušce z matematiky mohou žáci řešit několik matematických úloh zaměřených na uplatnění postupů a myšlení typických pro matematiku. Takové úlohy lze připravit i bez náročného matematického aparátu, jako jsou třeba komplexní čísla nebo diferenciální počet. Hodnocení eseje i zkoušky z matematiky mohou provádět učitelé školy podle jasných kritérií a jednotné metodiky, případně učitelé jiné školy. Hodnotitelé budou povinni odůvodnit své závěry stručným slovním komentářem. Škola zpřístupní práce žáků spolu s hodnocením a komentářem učitelů na internetu.

    Lze očekávat námitky, že tohle uě tu jednou bylo v technicky jednodušší podobě. Na tradicích, zvláště kdyě jsou žáci zkoušeni z činností, které jim mohou být užitečné, však není nic špatného. Prestiž zkoušky z minima středoškoláka by navíc mohla pozvednout například výzva učitelům, aby nabídli vhodná témata či úlohy. Možnost veřejné kontroly prostřednictvím internetu bude novým prvkem, který rychle zajistí, že jen málokterý učitel si dovolí někoho vědomě poškodit nebo nadhodnotit, opakovaně už vůbec ne.

    Zdá se, že jedním z důvodů náhlého spěchu s reformou maturity je její ohlášená premiéra těsně před řádnými volbami v roce 2002. Budiž -- realizace současného návrhu taky může jeho předkladatelům volby prohrát. Jde však o mnohem víc než o jedny volby. Ministr Eduard Zeman by se zasloužil o české školství, kdyby navzdory několika letům ověřování zastavil práce na kosmetických úpravách sondy Maturant a od projektu státní maturity buď zcela ustoupil, nebo nechal zásadně přepracovat její pojetí. Má o to snazší rozhodování, ěe celý projekt zdědil.

    Oldřich Botlík

    Autor se zabývá zjišťováním výsledků vzdělávání.



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|