Neziskový sektor - nevstupujte bez vyzvání!
Jedním z měřítek, zda ta která země je či není demokracií je (vedle mnoha jiných kritérií) také to, zda a jak zde funguje vedle státního a soukromého sektoru takzvaný třetí, neziskový sektor. Tato velmi různorodá masa organizací, kterou spojuje víceméně jen definiční znak nezávislosti na vládě a nekomerční zaměření, představuje totiž pro každého cti dbalého autoritáře velké riziko. Proto se každý diktátor hodný toho jména snaží neziskový sektor buď zcela zestátnit (jako to například učinili po únorovém převratu komunisté), nebo alespoň omezit jeho existenci - příkladem může být ne tak dávné tažení Mečiarovy vlády proti třetímu sektoru na Slovensku.
Jakou hrozbu pro podobný druh politiků třetí sektor představuje není třeba vysvětlovat. Vedle poměrně neškodných vzájemně prospěšných organizací, jako jsou nejrůznější myslivecké a rybářské svazy či kluby zahrádkářů, zahrnuje neziskový sektor také početně daleko slabší, ale o to akčnější organizace veřejně prospěšné. Část z nich, zabývající se ochranou životního prostředí, lidských práv a řešením dalších společensko-politických problémů, představuje pro veřejné činitele s černým svědomím skutečný Damoklův meč. Tyto organizace totiž přispívají celkem efektivně ke kontrole a eliminaci společenských nepravostí, při čemž jim pomáhá poměrně velká motivace jejich členů, menší závislost (nebo úplná nezávislost) na státních dotacích, pružnost a operativnost při definování problémů a hledání postupů jak je řešit. Pro příklady není třeba jít daleko - radikální ekologické organizace během uplynulých deseti let přispěly k zastavení celé řady nebezpečných a nesmyslných projektů, jako byla těžba zlata Kašperských Horách či stavba cementárny v Tmaňi v Českém Krasu, úspěšně zpochybnily smysluplnost výstavby jaderné elektrárny Temelín, oprávněně (i když marně) dokazovaly nesmyslnost likvidace severočeských Libkovic. To vše v atmosféře obviňování z nekonstruktivnosti, neserióznosti, amatérismu, extremismu. Ve všech výše uvedených příkladech (a mohl bych uvést sto dalších) se nakonec prokázala neserióznost investorů, amatérismus "odborníků" a odpovědných státních úředníků, nesolidnost politiků, kteří (jako v případě Libkovic) prosadili zájem té či oné lobby, umyli si ruce a rozprchli se do konzultačních firem.
Aniž upadneme do nekritického obdivu k ekologickým "nevládkám", lze říci, že za svoji úspěšnost a postavení, které si v uplynulých letech vydobyly, vděčí svoji relativní akceschopnosti, nekompromisnosti, nadšení, schopnosti spolupracovat a v neposlední řadě skromnosti, tedy umění fungovat s minimem finančních prostředků.
Důvody, proč je činnost radikálních ekologických organizací tak efektivní neuvádím proto, abych zde plácal po ramenou své kolegy či sebe. Uvádím je na obhajobu základních principů přirozeného vývoje a fungování neziskového sektoru v situaci, kdy jsou ohroženy koncepcí, která tyto principy popírá. V uplynulých dnech představilo Fórum dárců, sdružení, reprezentující nejvýznamnější domácí a zahraniční nadace, které v České republice rozdělují peníze, výsledek velmi ambiciózního projektu - vytvoření Strategie neziskového sektoru. Více než osmdesátistránkový materiál s tímto názvem, který vytvořil tým autorů v čele se sociologem Pavolem Fričem z Institutu sociologických studií Univerzity Karlovy, má být nyní prezentován tuzemským a zahraničním dárcům (mezi něž patří i zdroje vládní) jako koncepční materiál, který jim dá odpověď na to, jakým způsobem by se měl český neziskový sektor vyvíjet a kam by se měly zaměřit finanční prostředky na jeho rozvoj.
Ambice tohoto projektu jsou vysoké - chvályhodný cíl však autoři plánují uskutečnit způsobem, který nelze označit jinak, než jako kontraproduktivní. Koncepce je totiž rozdělena na dvě kvalitativně naprosto rozdílné části. První část, která mapuje současný stav neziskového sektoru v České republice, je možno s určitými výhradami označit jako objektivní analýzu problémů neziskového sektoru. Otázka nevyhovujícího systému financování, nedostatečného respektu ze strany státní moci či nevyhovující právní úpravy fungování neziskového sektoru je zde popsán poměrně pregnantně a vystihuje současnou neutěšenou situaci. Část druhá navrhuje mechanismy, jak tyto problémy řešit a jak neziskový sektor dále rozvíjet. Navrhovaná řešení jsou však tak nešťastně koncipovaná, že tyto problémy nemohou vyřešit, spíše je prohloubí a vytvoří problémy nové.
Klíčovou ideou celé koncepce je myšlenka tzv. strategické intervence. Neziskový sektor se vyvíjí živelně a nemá dostatečnou kapacitu programově řešit své vnitřní problémy - jako řešení nabízí autor zásah zvenčí, který má tyto vnitřní mechanismy nahradit. Pomineme-li fakt, že se zde živelnost vývoje (tolik potřebná pro zdravý vývoj jakékoliv společenské struktury) odsuzuje jako negativní trend, můžeme - s přihlédnutím k vážnosti problémů, vylíčených v první části materiálu - s myšlenkou zásahu zvenčí souhlasit. Autoři však, s burcujícím odůvodněním: "mimořádná situace si vyžaduje mimořádná řešení" nabízí koncept, který je postaven na nuceném sjednocení neziskového sektoru do nepřehledné sítě nejrůznějších servisních center, koordinovaných zastřešujícím řídícím orgánem. Koncept, který může při důsledné realizaci znamenat ztrátu suverenity neziskových organizací, kterou nabyly ledva před deseti roky.
Prvním problémem myšlenkové roviny, na níž se navrhovaná strategie pohybuje, je totiž bezprecedentní snaha o centralizaci, skrývaná za ideu konceptora který by "identifikoval a jasně definoval žádoucí způsob řešení nejen konkrétních problémů, ale i situace sektoru jako celku, resp. jeho jednotlivých odvětví a částí." Strategie předpokládá, že tímto konceptorem bude Rada neziskových organizací, označovaná obecně zkratkou RANO. Rada neziskových organizací byla vytvořená v červnu 1998 na celostátní konferenci neziskových organizací. Zastupuje delegáty takzvaných oborových konferencí z jednotlivých oblastí neziskového sektoru - z oblasti zdravotní, kulturní, vzdělávací, ekologické a podobně. Celostátní konference dala RANO poměrně úzce vymezený mandát. Má prosazovat společné zájmy v oblasti legislativní - tedy monitorovat a připomínkovat návrhy zákonů, týkající se neziskového sektoru a dále řešit problémy v oblasti ekonomických podmínek fungování neziskového sektoru. Nic víc. Ani takto poměrně úzce vymezené poslání nedokázalo RANO (přes upřímnou snahu některých delegátů) za necelé dva roky svojí existence účinně naplnit. Jeho činnost se utápí v řešení organizačních záležitostí a je vyloučeno, aby se mohlo stát "lídrem neziskového sektoru", jak předpokládá koncepce. Přesto se zahraničním donorům předkládá RANO jako konceptor, který se "...na základě projevené snahy o rozvoj koordinačního strategického směru může ucházet o zdroje na vybudování vlastní institucionální základny pro svou činnost".
Hlavní autor koncepce Pavlo Frič tuto nepochopitelnou aktivitu zdůvodňuje tím, že "mandát má ten, kdo se chopí iniciativy a dokáže na svou stranu získat kritické množství NO, které pak reprezentuje". Toto latinskoamerické pojetí systému zastupitelské demokracie ovšem musí být pro celou řadu nevládních organizací nepřijatelné a už sám způsob, jakým autor lídra neziskového sektoru vybral, vrhá na celou koncepci špatné světlo. V demokracii platí, že mandát má ten, koho si neziskové organizace za reprezentanta vyberou. Na základě rozhodnutí z přípravných schůzek RANO výslovně reprezentuje pouze své členy, nikoliv celý nevládní sektor. Hovořit o tom, že by RANO na svou stranu získalo kritické množství neziskových organizací je potom možné až poté, kdy tyto organizace svůj názor vysloví. Pokud tedy autoři Strategie představují RANO jako budoucího lídra neziskového sektoru, jedná se o přání, nikoliv o skutečnost.
Problémem většiny moderních konceptorů neziskového sektoru je nepotlačitelný sklon k vytváření komplikovaných komunikačních a organizačních sítí mezi jednotlivými organizacemi a jejich asociacemi. Ani citovaná Strategie není výjimkou. Základem spolupráce nevládních sdružení musí být svobodná vůle, vnitřní potřeba organizací spolu komunikovat a setkávat se. Tento pomalý, ale efektivní způsob utužování vztahů v rámci neziskového sektoru je ale ve Strategii nahrazen vykonstruovaným systémem nejrůznějších koordinačních, facilitačních, advokačních, evaluačních, a dalších sítí, které budou plnit široce definované úkoly v oblasti rozvoje koordinace, budování informačních sítí, posilování vlivu nevládních organizací na politiku a působení na veřejnost. Tato megalomanská "síť servisních sítí" by při praktické realizaci neměla v celoevropském měřítku obdoby, o efektivitě její činnosti však lze (s přihlédnutím k zahraničním zkušenostem) vážně pochybovat. Především vzhledem k tomu, že základní motivací k začlenění do sítě bude nikoli potřeba spolupracovat, ale být "in" při rozdělování finančních prostředků.
Tato síť má být totiž podle autorů "plně v rukou koordinačních orgánů neziskových orgánů, které je budou financovat formou zakázek." Prostředky plynoucí z nadací, ze státního rozpočtu, ze zahraničních zdrojů (např. z programu Evropské unie Phare II) by tak koordinační orgány distribuovaly dále mezi organizace zapojené do sítě. Dosud svobodným organizacím, které si samy určovaly obsah své činnosti a se svými projekty se ucházely o podporu nadací, by potom nezbylo než se ucházet o roli provozovatele centra (jak jim v rubrice "role nevládních organizací" Strategie ukládá), se všemi omezeními, které z toho vyplývají. Pokud by totiž jejich představa, jak řešit konkrétní problémy, neodpovídala "žádoucímu způsob řešení konkrétních problémů" nastíněném koordinačním orgánem, nebyl by důvod jejich existenci dále podporovat. Systém by to ostatně ani neumožňoval.
Strategie tedy počítá s centralizací, založené nikoli na slučování za účelem vnitřní potřeby, ale na nutnosti nenechat se odříznout od zdroje finančních prostředků. To je nezdravá cesta, otvírající prostor pro tvrdý boj o peníze a moc, cesta, která by mohla ve svém důsledku neziskový sektor rozvrátit.
Nemá smysl řešit dilema, který subjekt má být oním centrálním konceptorem neziskového sektoru, či jaká je nejoptimálnější technická podoba sítě sítí, ale odpovědět si na otázku, zda neziskový sektor jako celek skutečně potřebuje orgán, který by určoval které problémy jsou závažné a jakým způsobem se tyto problémy budou řešit. Respektive, zda je možné takový orgán demokraticky konstituovat - považujeme-li demokracii a z ní vyplývající suverenitu neziskových organizací za podstatnou.
Pokud se díváme na neziskový sektor reálně, musí být koncepce jeho rozvoje o to reálnější, oč je koncepce rozvoje navržená v současné době Fórem dárců nereálná. Tento realismus znamená rezignaci na vzletné konstrukce koncepce celého neziskového sektoru, neboť není z podstaty věci možné veřejně prospěšný a vzájemně prospěšný sektor budovat zároveň. Pokud by se při hledání společného koordinačního orgánu mělo dodržet poměrné zastoupení nevládních organizací, pak by v tomto orgánu sedělo osm myslivců, šest sportovců, čtyři pracovnice z Charity, jeden a třičtvrtě kulturních pracovníků a čtvrtina, ale reálně spíše desetina ekologa. Poměrný systém zastoupení, blízký našemu pojetí parlamentní demokracie, by tak naprosto neodpovídal skutečnému postavení nevládních organizací ve společnosti. Tomu by samozřejmě odpovídala jakákoliv koncepční činnost - jaký by asi takový orgán měl názor na otázku účasti veřejnosti v řízeních na ochranu životního prostředí?
Ani bez vzájemně prospěšných organizací však nemají konceptoři na růžích ustláno. Příkladem z praxe mohou být oborové konference, které druhdy volily svoje delegáty do RANO. Ani v rámci oborů se totiž často nemohly shodnout na jednom kandidátu - za jednotlivé oblasti byli kandidování běžně dva až tři zástupci, odrážející názorovou pluralitu v jednotlivých oborech. Hledání jednotné koncepce pro celý vzájemně prospěšný sektor při demokratické formě delegace logicky narazí i zde na různost názorů (a zájmů) v rámci jednotlivých oborů a s přihlédnutím ke zkušenostem s RANO efektivní koordinaci neziskového sektoru znemožní.
Zůstává zde poslední možnost - vzdát se myšlenky na demokratický výběr zástupců neziskového hnutí a chopit se role mluvčího na centrální úrovni bez mandátu. Tato cesta je ovšem nečestná a také velmi neefektivní. Samozvaní mluvčí totiž ve snaze upevnit svoje postavení alespoň ve vztahu k zástupcům státu či komerčního sektoru (když už ze strany třetího sektoru není jejich pozice pevná), ustupují a podbízejí se partnerům v zásadních otázkách, jako je například financování či legislativa, takže svoji aktivitou ve výsledku neziskovému sektoru škodí.
Rozumnou cestou je proto rezignovat na hledání jediné koncepce pro jediný systém fungování neziskového sektoru, ale zamyslit se nad tím, jak zlepšit fungování jednotlivých odvětví neziskového sektoru, bez násilného síťování a sjednocování. S autory Strategie lze souhlasit v tom, že neziskový sektor potřebuje zlepšit servis, ač jistě ne v tak masovém měřítku, jak si představují. Tyto služby - právní, informační, propagační - nebude tak těžké obstarat, ovšem nikoli formou zakázek z velkého balíku peněz. Předně je třeba jít důsledně cestou podpory projektů a nikoliv institucí. Je samozřejmě možné podpořit plošně vznik nekonečného počtu advokačních center, poraden a dalších středisek a podobně. Tyto centra vzniknou, budou mít zaměstnance, kanceláře, počítače - nebudou však reálně k ničemu, budou další Potěmkinovou vesnicí, v níž se jen utratí miliony. "Vyšumí" jako celá řada vládních i nevládních projektů u nás nebo v zahraničí (vzpomenu například činnost Slovenské akademické informační agentury, abych nemusel uvádět domácí příklady).
Podporou projektů rozumím zachování stávajícího systému - rozdělení prostředků solidním nadacím, které je potom rozdělí transparentním způsobem po zhodnocení žádostí nevládním organizacím v jednotlivých oborech. Tento systém není bez problémů, je však stále průhlednější, než financování nevládních organizací formou zakázek, udělovaných koordinačními orgány, které se iniciativně chopily moci.
Podpora projektů má (vedle větší transparentnosti rozdílení prostředků) také tu výhodu, že otevírá možnosti kreativním lidem, kteří jsou schopni projekt vytvořit. Podpora institucí přitahuje lidi méně schopné, netvůrčí, ba pohodlné. Příkladem může být iniciativa americké asociace advokátů (ABA), která ve východní Evropě vytvářela síť kanceláří, zabývající se právem veřejného zájmu. Na vybavené kanceláře a tučné platy přilákali celou řadu ne vždy schopných právníků, zatímco ve střední Evropě, kde se public interest law sektor vyvíjel na bázi projektů, se podařilo vybudovat poměrně fungující spontánně vzniklou síť těchto organizací, aniž by jim někdo určoval koncepci a posiloval je v její realizaci přílišnými finančními injekcemi.
Tímto způsobem potom bude možné zajistit i tolik potřebné parlamentní lobbyisty a legislativce. Musí se ovšem jednat opět o služby na nejvyšší úrovni (jaké už ostatně řada organizací poskytuje), nikoli o institucionalizovanou reprezentaci neziskového sektoru. Mýtus o "nepřeslechnutelném volání státu po partnerské organizací reprezentující neziskový sektor", který bohužel obhajuje i Strategie, je na místě trpělivě, ale neústupně vyvracet. Stát si musí uvědomit, že občanská společnost nemá premiéra a že není možné vyžadovat od tak diverzifikované skupiny subjektů jednotný názor a jednotného mluvčího. S trochou nadsázky se dá říci, že pěstitele nutrií a ochránce zvířat nemůže reprezentovat jeden člověk, aniž by si nepřivodil psychickou újmu.
Pokud se týká koordinace a kooperace - ta funguje nejlépe, jak fungovat může, na bázi spontánního setkávání se nad jednotlivými problémy. Příkladem mohou být komunitní koalice - tam, kde se neziskové organizace sdružily kolem určitého problému, koalice fungovaly, zatímco tam, kde se seběhly kolem pytle s penězi, skončila spolupráce dříve, než vůbec začala. Jakkoliv je nesmírně potřebné zlepšovat komunikaci v rámci jednotlivých oborů i mezi nimi, platí zde stejné pravidlo, jako pro financování servisních služeb - má-li kdo potřebu se setkávat, vytvoří projekt, a jsou-li prostředky, může uspořádat workshop, setkání či konferenci, aniž by se musely tyto aktivity uměle vytvářet. Oborová i mezioborová spolupráce tím svůj smysl neztratí, právě naopak.
Je zřejmé, že problém Strategie neziskového sektoru, prezentované Fórem dárců, netkví ani tak v otázce co je třeba rozvíjet, jako spíš jak to rozvíjet. Podle mých informací se při zpracovávání konečné verze do materiálu dostalo jen málo připomínek konzultantů, uvedených v úvodu publikace. Do podoby navržených změn v systému fungování neziskové sektoru se tak otiskl především osobitý pohled na svět jejího hlavního autora, sociologa Pavla Friče, resp. nejužšího týmu jeho spolupracovníků. Bylo by proto nešťastné tento subjektivní pohled nabízet zástupcům domácích a zahraničních nadací jako podklad pro jejich další působení v České republice. Důstojnější by bylo poctivě vyslechnout kritické názory a podrobit celou koncepci důkladné revizi. Ta by vyžadovala určité vystřízlivění, citlivější vnímání zákonitosti vývoje neziskového sektoru a v neposlední řadě mnohem upřímnější diskusi s těmi, kterých se to týká - se zástupci neziskových organizací. Bez jejich širší účasti totiž plánování budoucnosti neziskového sektoru nemá valný smysl.
