Nad Klausovým projevem: Klausův "starý dobrý liberální řád"
Václav
Klaus ve Wachau: Základním programem pro budoucnost Evropy
se musí stát její desocializace a její transformace směrem k institucím
klasického, starého dobrého evropského liberálního řádu.
Tento návrat zpět V. Klaus vydává za jakýsi všelék na
problémy naší současnosti, které v předcházející části projevu zmínil,
když ještě dříve připomněl myšlenku, že nepoučíme-li se z dějin,
musíme je prožít znovu. V tom si podle mého názoru zjevně protiřečí.
Podíváme-li se do historie, zjistíme, že ten "starý
dobrý liberální řád" zkolaboval pod tíhou problémů, které
nebyl schopen uspokojivě řešit, stejně tak, jako zkolabovaly řády
mu předcházející a po něm komunismus. V. Klaus zmiňovanou ztrátu
univerzálních hodnot a univerzálního řádu (ovšem existenci něčeho
takového nelze uvažovat s nárokem na historickou objektivitu, lépe,
i když i tak se značnou paušalizací, lze snad hovořit o "tradičních
hodnotách a řádu západní civilizace"), liberalismus ji spíše
s sebou přinesl, než že by jí dokázal čelit.
Co je vůbec míněno tím starým dobrým evropským liberálním
řádem? Jak si jeho uplatňování V. Klaus představuje?
Měla Evropa reagovat na tzv. kosovskou krizi masivními
dodávkami zbraní pro Albánce i Srby, aby konjunkturou ve zbrojním
průmyslu došlo k růstu průmyslové výroby?
Pokud by rakouští (či jiní) nacionalisté "demokratickým"
hlasováním prosadili vyhnání přistěhovalců a Židů ze země, mělo
to být považováno za legitimní projev národní suverenity?
Jsou požadavky, aby nebyly provozovány technologie ohrožující
zdravé životní prostředí apriori "agresivním ekologismem"
nepřípustně omezujícím svobodu podnikání?
Klausovy kladné odpovědi na tyto otázky explicitně vysloveny
nebyly, avšak čtu je mezi řádky.
Jsem přesvědčen, že to byl právě V. Klaus (a jeho vlády
jako celek), kdo projevil historickou nepoučitelnost, která naši
zemi přivedla do krize. Protože jsme se nepoučili z historie, opět
prožíváme to, co popsal papež Pius XI. v roce 1931 při hodnocení
příčin Velké hospodářské krize v encyklice Quadragesimo anno:
"Labilita hospodářské situace a celého hospodářství
vyžaduje od lidí pracujících v hospodářství nejvyšší a neustálé
vypětí sil. Proto mnozí otupěli vůči hlasům svědomí a dospěli k
názoru, že je jim dovoleno zvyšovat své zisky jakýmkoli způsobem
a používat dovolené i nedovolené prostředky k zabezpečení majetku,
získaného s velkým úsilím, proti náhlým zvratům štěstěny. Snadné
zisky, jichž se leckomu v neřízeném trhu dostává, lákají mnoho lidí
k spekulaci; ti pak dychtí jedině po tom, aby se dostali k ziskům
co nejpohodlněji a často v bezuzdné podnikavosti svévolně a chtivě
zvyšují nebo snižují ceny zboží tak, že se promyšlené plány výrobců
ukazují bezcennými. Zákonná ustanovení o společnostech jednostranně
orientovaných na zisk, umožňující rozdělení a omezení rizika podnikání,
dala podnět k odporným zlořádům. Ukazuje se, že tímto způsobem silně
oslabená zodpovědnost je málo funkční. V pološeru anonymity, za
fasádou neutrální firmy se odehrávají nejhorší nespravedlnosti a
podvody. Správní rady těchto společností jdou v opomíjení své zodpovědnosti
až tak daleko, že zrazují práva těch, jejichž majetek převzaly do
správy. Dále nesmíme vynechat zmínku o oněch obratných a vychytralých
lidech, kteří se vůbec nestarají o to, aby byli činni poctivě a
užitečně, ale bez ostychu vydražují lidskou ziskuchtivost a pak
jí zneužívají ve svůj prospěch.
Přísná a pevná hospodářská morálka, kdyby ji byly státy
energicky vymáhaly, by byla mohla tyto velmi těžké zlořády odvrátit,
ano i jim předejít; to se však bohužel velmi často nestalo. Protože
začátky nové hospodářské soustavy spadaly právě do doby, kdy se
názory racionalismu uchytily a zapustily kořeny v mnoha duších,
vytvořila se v krátké době národohospodářská věda odtržená od pravého
mravního zákona, a tak se zcela uvolnily otěže lidské chtivosti.
Tak se stalo, že se mnohem větší počet lidí než dříve
nestaral o nic jiného, než aby rozmnožil své bohatství, lhostejno
jakým způsobem; toužili být nade vším a přede všemi a nedělali si
nic ani z největších zločinů proti jiným lidem. Ti pak, kdo první
vykročili touto pohodlnou cestou, která vede k záhubě, snadno získali
velmi mnoho napodobovatelů své nepravosti - a" již kouzlem svého
očividného úspěchu, a" již okázalým přepychem svého bohatství, a"
již tím, že se vysmívali výčitkám svědomí jiných lidí, jako by to
byla jen malicherná úzkostlivost, a" už svou bezohledností, s níž
šli přes mrtvoly svých méně úzkostlivých konkurentů."
Přes veškeré problémy Západní Evropa poučená dvěma
světovými válkami a hospodářskými krizemi projevila schopnost vytvářet
systém spolupráce a tzv. sociálně-tržní hospodářství, což omezuje
rizika nových válek a krizí. Nemyslím si, že by bylo touhou většiny
Evropanů vracet se do minulosti, jak si představuje V. Klaus.
V pasáži o evropské integraci V. Klaus zdůrazňuje,
že na straně kandidátských zemí je jednoznačný zájem, avšak na straně
stávajících členů je mnoho důvodů proti. Toto tvrzení není sice
zcela od věci, avšak z Klausových úst zní jako alibismus politika,
který pro přiblížení České republiky Evropské unii neudělal zdaleka
tolik, kolik od něj většina občanů očekávala. Problém současného
extenzivního i intenzivního rozvoje EU s sebou nese mnoho obtížných
problémů, které musí společně vyřešit evropští politici (včetně
našich) a bruselští úředníci a rozhodně je za ně nevyřeší "neviditelná
ruka trhu" (pročež je asi V. Klaus považuje za neřešitelné).
Vytváření co nejrozsáhlejšího jednotného evropského ekonomického
prostoru je nutností, chce-li Evropa v budoucnu úspěšně konkurovat
Severní Americe a Východní Asii.
Žádný společensko-ekonomický řád si nemůže činit nárok
na to, aby byl považován za trvale nejlepší. Úspěch či neúspěch
v ekonomice i politice závisí právě na schopnosti adekvátně reagovat
na vývojové trendy. A v ekonomice či politice jsou úspěch a neúspěch
záležitosti pomíjivé.
Jaroslav Štemberk
(Jaroslav Štemberk působí v KDU-ČSL.)
