Křeče českého myšlení:
Žižka jako Hitler?
V sobotní příloze Lidových novin byl otištěn rozhovor s Petrem Hořejším, autorem populárních knih o českých dějinách, známých pod názvem Toulky českou minulostí. U člověka, který se takto intenzívně zabývá dějinami, bychom předpokládali nejen znalost faktů, ale i značnou teoretickou erudici. O to překvapující je obsah rozhovoru , v němž Petr Hořejší mimo jiné přirovnal Žižku k Hitlerovi, neboť pronásledoval katolíky, což je podle něj srovnatelné s holocaustem.
Člověk chvíli neví, co si má o tom myslet. Usiluje Petr Hořejší o nějaký výnosný grant, nebo jej na chvíli opustily všechny smysly. Neuvěřitelnou absurdnost takového tvrzení si uvědomíme v okamžiku, kdy si položíme otázku po vztahu katolické církve k jinověrcům ve stejné době. Máme ji snad, v jeho logice, považovat za obdobu nacistické strany? Hloupost (omluvám se za tak příkré slovo, ale zde je snad opravdu na místě) Hořejšova výroku vynikne v tomto srovnání o to více. V případě holocaustu nespočívá totiž jeho zrůdnost a děsivost v jeho novosti. Podobných genocidních vyvražďování znají dějiny bohužel mnoho, ale právě v tom, že se něco takového mohlo stát právě ve 20. století, a to přes všechen pokrok kultury a civilizace vůbec.
Podstata je právě v onom pokroku. Ve středověku se o svobodě svědomí nemohlo vůbec hovořit. To byla věc zcela neznámá. Teprve dlouhá zkušenost náboženských válek, které ale nevedly k definitivnímu vítězství žádné strany, otevírá prostor pro něco takového, jako je pochybnost o nezvratnosti a univerzální platnosti té či oné náboženské pravdy. A teprve postupný rozvoj buržoazní společnosti otevírá skutečnou možnost svobody svědomí. Ostatně Petr Hořejší jistě musí znát význam Tolerančního patentu Josefa II.
Snad by šlo nad jedním článkem mávnout rukou, kdyby se nezdálo, že příznakem obecnějšího trendu revize českých dějin, a to ve jménu proslavené druhé republiky. Rostoucí autoritářské nálady určité části české společnosti skutečně připomínají situaci po Mnichovu. Dnes, jako tenkrát, začínají bývalí lokajové (Jan Patočka) útočit na všechny a na všechno, co jen trochu zavání odvahou, schopností stát za vlastním přesvědčením a, nedej bože, vírou v nějaké humanitní a demokratické ideály. Jistě, Žižka nebyl demokrat, ale husitské hnutí a on jako jeho vůdce, bylo výrazem touhy po spravedlivějším uspořádání lidské společnosti (v posledních letech o tom podal svědectví F. Šmahel ve svém rozsáhlém díle).
V neposlední řadě bylo jeho výsledkem rozbití monolitního bloku jediné víry, který do té doby v Evropě dominoval, a tím otevření možnosti pro pochybnost, a tím i pro osvobození lidského myšlení, která již nikdy nebyla zcela uzavřena. Jan Hus a husitské hnutí bylo inspirující silou i pro následující reformační pokusy, a tím získalo evropský význam.
V jiných zemích by se takové události a osobnosti stály národními svátky a stavěly by se jim sochy (případně chrámy jako Johance z Arku ve Francii). Ovšem ne tak v Čechách. Zde se za zvláštní vyznamenání považuje nadávat na ostatní Čechy a tupit vlastní dějiny, bez ohledu na historickou pravdu. Prostě lokajské povahy. I když doufám a jsem přesvědčen, že ne všichni. Ba snad ani ta většina ne, ale ta bohužel mlčí. Výsledný obraz českého národa je pak i jejich zásluhou nelichotivý. Měli by se asi více ozvat. (Jinak nás do Evropy nevezmou!!!)
