pátek 3. listopadu

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z  poslední doby Česká společnost a česká politika:
  • Český parlament nebezpečně ohrozil svobodu projevu (Vít Novotný) Britské školství: Ministři lhali půldruhého roku, než je novináři přistihli při činu:
  • Zoufalství v učebnách (Guardian) Internet v zaměstnání:
  • Velká Británie: zaměstnavatel vám smí číst elektronickou poštu Studie pro Komisi pro Evropu:
  • Globální oteplování: Evropa nemá jinou možnost než se horku přizpůsobit Dokument:
  • Dokument: Cenzura Internetu v Akademii věd? (Petr Nachtmann) Proč jsem včera nebyl v Radiožurnálu:
  • Nedělám formální a obsahovou analýzu pořadů (Milan Šmíd) Česká společnost:
  • Jak je to s českým vlastenectvím? (Miloš Štěpánek) Štětina a Procházková:
  • Satisfakce a konec tahanic kolem aktivistických novinářů (Miloš Štěpánek)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Jak je to s českým vlastenectvím?

    Miloš Štěpánek

    Píši tyto poznámky v noci po návratu ze "Zlaté kapličky", po obyčejném abonentním představení Libuše, ale potřeba položit si tuto otázku ve mně zrála již nějakou dobu. Zdá se mi, že ve společenském ovzduší začíná rašit odklon od dosavadního národnostního nihilismu k citlivějšímu vnímání českého - neřkuli slovanského - ducha a tradic.

    Nemám na mysli přímo politikářské triky s nacionalistickou kartou v souvislosti s přípravami vstupu do Evropské unie se strany politických sil, pro něž je toto uskupení mimo jiné příliš "socanské". Kdo však ví? Možná, že pocity z těchto nebezpečných hrátek (probíhajících doma, ale také třeba v Korutanech) vedou realističtější politiky ke korekci dosavadního bezhlavého zlehčování všeho, co se kdy událo či děje v Zemích koruny české. A třeba i bez ohledu na tento impuls vlivná inteligence dospívá k poznání, že i zde mohou být některé kořeny "blbé nálady".

    I při otevřených stavidlech slova a tisku se veřejnost potřebuje identifikovat s úspěšnými tradicemi předků dávnějších i bezprostředních, uznávat své hrdiny a vzory, jít za společnou vizí.

    Představení Libuše v abonentním cyklu "S" před běžným publikem mi otázku vlastenectví připomnělo. "Meine Prager" jsou obecenstvo střízlivé a frenetické potlesky po jednotlivých číslech se u nás většinou "nenosí", dokonce ani při baletu. Podobně hlasité hulákání "bravo" a zejména "bis" svědčívalo donedávna o přítomnosti zahraničních (německých?) turistů, v druhém případě spíše z Východu. A teď si představte, že tentokrát se ozval silný potlesk uprostřed arie, samozřejmě v "proroctví", po slovech "Můj drahý národ český ....neskoná".

    Smetana ovšem byl nejen veliký kumštýř, ale i obratný politický agitátor. Dovedl obecenstvo k vyvrcholení náležitě připravit bohatým využitím Husitského chorálu. (Ačkoliv v dnešní době nevím, nakolik mladší generace ještě vůbec "boží bojovniky" identifikuje - obdobně jako melodii Internacionály, či Písně práce, či z doby dávnější Horst-Wessel Lied nebo Giovinezzy, při nichž se nám otvírala kudla v kapse. Ostatně za týden bude naše "úzká rodinná sešlost" /17 osob a dva psi/, tak mohu provést hudebně-sociologický průzkum). A aby smysl hesla a výzvy náhodou nikomu - tedy i hudebně méně rozlišujícím divákům - neunikl, předepsal Smetana během čtyř citovaných slov pro celý orchestr "tacet" - generální pauzu.

    Cynik by mohl usoudit, že toto aranžmá i dnes "zbaštili" diváci nacionalističtí, nebo že po třech hodinách už se těšili na kutě. Nemyslím si to a (i když to nelze vyvodit z této příhody) snad nejsem sám.

    Významný světa znalý politický komentátor ve své pravidelné nedělní desetiminutovce v 8:15 na Radiožurnálu dne 28. října se nejen sám přimlouval za resuscitaci skomírajících vlasteneckých citů, ale dokonce kritizoval - s příslušnými reverencemi a exkulpací, že své výroky snad tak doslova nemyslel - jiného významného světa znalého publicistu a politologa, který má pravidelnou rubriku ob číslo v Literárních novinách, že by se přece jen nemuselo vše domácí zcela zatracovat. Díky za alespoň jednu vlaštovičku.

    Možná že je něco ve vzduchu a není jen úplnou náhodou, že Lidové noviny právě uvádějí seriál "100 výrobků, které hodně dlouho známe". Rozvoj konzumní společnosti dávno před listopadem vedl u nás k poptávce především po zboží "z dovozu" - se současnými důsledky pro zahraničně obchodní bilanci, i když teď je třeba přes řetězce supermarketů silnější tlak na straně nabídky. Z Británie šedesátých let se naopak pamatuji, že etiketa "Foreign Made" od nákupu spíše odrazovala.

    "Vypořádávání s minulostí" jako zaťatý jednostrunný program má asi nějaké vedlejší nechtěné účinky. K mému poučení čerstvě přispěl emocionálně silně působící dopis skvělého filosofa Milana Machovce (kterého snad nikdo nemůže považovat za "starou strukturu") v v další kampani pro zpěvačce Vondráčkové "Helenko, gratuluji a děkuji!" (Lidové noviny 30.10.) Ale nepřímo mne o tom přesvědčují i seriály o Hitlerových mužích a vojácích. Kdo z osob minulosti tam vystupuje? Zdaleka to nejsou jen na slovo vzatí demokraté a antifašističtí bojovníci. Ale naopak analogicky naším "antikomunistickým opričnikům" - viz třeba kritika pořadu o Slušovicích - by sotva měli právo se na obrazovce objevit.

    Nechci tvrdit, že za vše mohou jen naši světa znalí spoluobčané. Kolektivní vinu ani v tomto směru neuznávám. Co ale dělat, když to je právě Benjamin Kuras, kdo v úvodu svého rozverného úhlu pohledu na Atlantickou alianci a její potenciální konflikty s několika dalšími mezinárodními společenstvími (islámským, konfuciánským) pod názvem Jsme pro NATO dobří spojenci? (Lidové noviny - 30. 10) prezentuje národ takovouto výstižnou socio-psychologickou zkratkou: "Většina Čechů si asi myslí, že NATO je nějaký šprým, který se jich netýká ... Pro druhou část je NATO nejspíš jen další mezinárodní organizace." Ještě že "asi" a "nejspíš".

    Jak dlouho ještě (tedy Quo-usque tandem...) si místo argumentovaného rozvoje společenského diskurzu a soustavné pozitivní práce "na národa poli dědičném" budeme jen národem takto vyplachovat (sit venia verbo) hubu. Leč snad je v tom "proroctví" pro národ naděje, že "neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná".Trochu od jiného autora a z jiné opery však musím citovat povzdech "... ale dá to fušku."

    Poznámka JČ: Považoval jsem za zbytečné se k tomu vyjadřovat, ale výše zmíněný oslavný komentář Benjamina Kurase o NATO v Lidových novinách mi připadá nesmírně jednoduchý a černobílý. Kuras tam oslavuje NATO asi tak, jako se za komunismu oslavovalo spojenectví se Sovětským svazem na věčné časy. Je to docela legrační - nebo spíš smutné? - že tyto zvyklosti nezmizely a jen tak u některých lidí asi nezmizí? (Celá záležitost s NATO je samozřejmě daleko složitější, než jak ji líčí Kuras: v Severoatlantickém společenství existují nejrůznější spory a tlaky: jak tomu bude s NATO, rozhodnou-li se Spojené státy skutečně vybudovat nad svým územím protiraketový obranný štít?Atd.)

    České vlastenectví, to je ještě složitější otázka. Nesílí v ČR v poslední době právě proto, že si Češi nejsou v nově vznikajícím světě zrovna jisti? Může jim vlastenectví skutečně zajistit pevnější místo v Evropě a ve světě? Nemůže být vlastenecká hrdost někdy spíše vlastností handicapující, protože díky ní zavíráme oči a nejsme ve střehu vůči skutečnostem, jichž bychom si měli být vědomi? Co je vlastně české vlastenectví? Upínáme se k němu více v poslední době, protože si začínáme být vědomi, že se odlišujeme určitými rysy od ostatní Evropy? Jakými rysy? To jsou závažné otázky a asi nestačí jen konstatovat, že lidi tleskali při Libuši. (Za komunismu vyvolávala tato nacionalistická árie, Libušino proroctví, ovace ve stoje.)



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|