pondělí 4. prosince

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z  poslední doby Výsledky ekonomického modelování:
  • Střední Evropa: bude v EU po dlouhá desetiletí chudými příbuznými (Guardian) Rozšiřování Evropské unie:
  • O čem se bude jednat tento týden v Nice? Lidská práva:
  • Britská tajná služba chce nahrávat všechny telefonní rozhovory a archivovat všechny e-maily občanů Svoboda projevu:
  • Televizní seriál Ronana Bennetta o  Irsku vyvolává v Británii kontroverzi, ještě než se začal vysílat Reakce:
  • Na obranu Libora Nováka (Tomáš Kurfiřt)
  • Nesouhlasím, jak Jana Dědečková kritizovala televizní konferenci (Jan Verl) Reportáž z Ameriky:
  • Protesty v Seattle 30. 11. 2000 (Mara Infidelious) Právní vědomí:
  • Vole, co blbneš, dyť můžeš někoho zabít (Jindřich Pařík) Děti Země:
  • Požadavek na zmenšení dobývacího prostoru Velkolomu Čertovy schody sílí Češi v zahraničí:
  • Krajanský život ve Švédsku (Jana Whitthed)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Svoboda projevu:

    Televizní seriál Ronana Bennetta o Irsku vyvolává kontroverzi, ještě než se začal vysílat

    Ronan Bennett, autor televizního seriálu o Irsku, jehož realizace stála šest milionů liber, zaútočil včera v týdeníku Observer na své kritiky tímto pozoruhodným článkem.

    V létě roku 1994 mě požádal Robert Cooper, šéf oddělení dramatických inscenací v BBC Severní Irsko, abych napsal televizní seriál o Velikonočním povstání a o anglo-irské válce o nezávislost. (Velikonoční povstání bylo ozbrojené povstání v Dublinu v roce 1916 proti tehdejší britské nadvládě: povstalci vyhlásili nezávislou Irskou republiku, pak se vzdali a šestnáct vedoucích představitelů povstání bylo popraveno, pozn. JČ) Souhlasil jsem. Napsal jsem leccos pro Roberta už předtím a měl jsem zájem s ním spolupracovat znovu. Vypracoval jsem stručné shrnutí a  byl jsem představen Malcomu Craddockovi, nezávislému producentu, který natočil seriál Sharpe for komerční televizi ITV. Mé scénáře šly do výroby.

    Seriál Rebel Heart (Povstalecké srdce) byl obrovský a velmi obtížný projekt. Jako spisovatel jsem musel najít způsob, jak vyprávět složité osobní a politické příběhy tak, aby to zaujalo a uspokojilo televizní diváky.

    Po dlouhém období příprav dostal seriál Rebel Heart rozpočet, šest milionů liber, a režiséra, Johna Stricklanda. Začal se natáčet v únoru roku 2000. Má se vysílat na BBC 1 od nového roku.

    Byl jsem si samozřejmě vědom, že tím, že jsem vzal na svá bedra projekt o zrození moderního Irska - je to živoucí, kontroverzní historie, jejíž trpké dědictví je pro nás pořád velmi aktuální - se vystavuji možnosti útoků. Nemyslel jsem si však, že to bude v tak obrovském měřítku, že to bude tak intenzivně řízená kampaň a že bude mít tak složité kořeny.

    Nepředpokládal jsem například, že David Trimble, První ministr Severního Irska a ohrožený šéf Ulsterské unionistické strany bude písemně naléhat na Sira Christophera Blanda, šéfa Rady BBC aby byl seriál Rebel Heart zakázán, seriál, který Trimble charakterizoval, jako veškeré mé "literární pokusy" jako "beznadějně jednostranný". Nevím zda Trimble viděl některé mé předchozí filmy anebo četl některé mé romány (můj poslední "literární pokus", The Catastrophist, byl nominován na Whitbreadovu literární cenu a dostal literární cenu Komunálního úřadu města Belfastu). Vím, že když Trimble napsal Blandovi, seriál Rebel Heart ještě neviděl.

    Tak proč se Trimble - s podporou deníku Daily Telegraph - tak rozčiluje?

    Údajně proto, že je drama Rebel Heart nevyvážené a jsem "naprosto nevhodná osoba", která se neměla stát autorem tohoto televizního seriálu. Kde, ptají se, je pohled unionistů, a přehlížejí poněkud zjevný fakt, že jestliže napíšete drama o nacionalistickém povstání, o válce, kterou vedou nacionalisté za nezávislost a o občanské válce, kterou vedou titíž nacionalisté, asi se jako dramatik soustředíte na tento nacionalistický příběh. Kdybych byl býval požádán, abych napsal drama o vzniku a historii Severního Irska, napsal bych to z úplně jiného hlediska, i když pochybuji, že by mě Trimble a Daily Telegraph považovali za vhodného autora i pro takové téma. Nejsem vhodný autor na to, abych psal o Irsku z nacioalistického hlediska, ani na to, abych psal o Irsku z unionistického hlediska.

    Nejsem vhodný autor. Tečka. O to jde. To, co prohlašují Trimble a Daily Telegraph je jak v Americe za McCarthyho: jen ti, kteří projdou jejich politickou zkouškou, smějí dostat povolení psát. Jak napsal jeden belfastský komentátor, který není znám svými sympatiemi vůči irskému nacionalismu: protestoval by Trimble, kdyby toto televizní drama napsal bývalý udavač z  IRA, Sean O´Callaghan, který je nyní Trimblovým poradcem?

    Proč jsem "nevhodný" autor? Uvedu trochu osobní historie, je to už tak staré, a tolikrát to bylo opakováno, že už to pro mnohé bude nudné.

    Bohužel,v dramatu Davida Trimbla o seriál Rebel Heart to hraje důležitou roli. V roce 1974, když mi bylo osmnáct a chystal jsem se začít studovat na Queens´ University v Belfastu, byl jsem zatčen a obviněn, že jsem během bankovní loupeže IRA usmrtil policistu. Byl jsem odsouzen při procesu bez poroty na základě svědectví jediného svědka, který třikrát změnil svou výpověď. Rozsudek byl rychle zrušen u odvolacího soudu, který tenkrát, v oné době trestní spravedlnosti na běžícím pásu, mnoho lidí, předvedených před něj, neosvobozoval.

    Po propuštění jsem přišel do Anglie, kde mě zatkla Special Branch, oddělení britské policie pro zvláštní úkoly, a obvinila mě a "neznámé pachatele", že jsme prý připravovali bombové atentáty. Neměli jsme naprosto nic společného s žádnými atentáty. Po několika měsících věznění bylo toto obvinění zrušeno a nahrazeno jiným. O rok později jsme byli u londýnského soudu Old Bailey souzeni, že jsme chtěli "svrhnout společnost". Porota nás ve všech bodech osvobodila.

    Zážitky zatčení, věznění a procesu na mě učinily hluboký dojem. Začal jsem se intenzivně zajímat o to, jak funguje systém trestního soudnictví. Studoval jsem na  King´s College v Londýně a dokončil jsem tam doktorskou práci na téma Vynucování zákonnosti v revoluční Anglii: Yorkshire, 1640-1660. Případy údajných monstrprocesů mě fascinovaly. Dospěl jsem také k závěru, že britské angažmá v Irsku byla katastrofa, že rozdělení Irska byla strašlivá chyba a že čím dříve budou obě části Irska sjednocené, tím dříve budou obyvatelé Irska schopni politicky dospět a zahájit budování moderní, světské společnosti.

    David Trimble a Daily Telegraph s tímto názorem hluboce nesouhlasí a mají na to samozřejmě právo. To neznamená, že podporuju IRA nebo metody IRA. Naprosto a důrazně odmítám bombardovací kampaň IRA.

    Právě protože jsem byl proti politickému násilí v Severním Irsku ještě dlouho předtím, než se to stalo součástí politického lexikonu, podporuju už velmi dlouho myšlenku mírového procesu. Jeden z mých prvních článků vyšel v Guardianu. Argumentoval jsem v něm v roce 1991, že by se Gerry Adams měl účastnit vyjednávacího procesu. Proto na mě zaútočili unionističtí komentátoři a univerzitní odborníci. Podle nich se nedalo vyjednávat s "muži násilí", s nimi bylo možné jen vést válku.

    Avšak já jsem byl přesvědčen už začátkem devadesátých let, že Gerry Adams skutečně chce ukončit násilí v Severním Irsku. To, jazykem Davida Trimbla, mě proměnilo v "aktivního obhájce IRA".

    I když jsem za posledních deset let psal články a eseje o Irsku, soustředil jsem se na svou prózu a na své hry. Následovaly další dva romány a několik scénářů pro film a televizi. Irsko je pro mě někdy literárním tématem, někdy ne. Začínal jsem však být si silně vědom toho, že mé literární dílo se stává terčem útoků těch, kdož jsou proti republikánskému-nacionalistickému názoru na situaci v Irsku. Nestěžoval jsem si na to: Irsko je citlivým tématem a vyvolává na všech stranách obrovské emoce.

    Avšak začínal jsem se dovídat, že se snaží spisovatelé, univerzitní učitelé a novináři přesvědčovat šéfredaktory a produkční pracovníky, aby se mnou nespolupracovali. Bylo by zbytečným dramatizováním to charakterizovat jako diskreditační kampaň.

    Avšak letos, před nedávnem, otiskl konzervativní týdeník Spectator o mně pozoruhodný dvoustránkový článek, obsahující určitou verzi mé minulosti a určitou verzi mých politických názorů. I když na mě přátelé naléhali, abych na to reagoval, odmítl jsem. Dávám přednost tomu, aby za mě mluvilo moje dílo. Jakou má cenu bránit drama, o němž kritikové tvrdí, že je jednostranné, když ho veřejnost uvidí a bude si sama moci utvořit názor?

    Krátce poté, co tento článek vyšel, mi zatelefonoval Boris Johnson, šéfredaktor týdeníku Spectator, a požádal mě, zda bych se účastnil diskuse s Seanem O´Calaghanem. Mělo to být naprosto nestranné. Měl jsem mít naprostou svobodu prezentovat své názory. Diskusi měl moderovat někdo, v něhož měly všechny strany důvěru (mluvilo se o Andrewu Marrovi nebo o Nealu Aschersonovi). Přátelé mě před tím varovali, ale já jsem argumentoval, že bych měl s odpůrci mluvit otevřeně.

    Nemyslím si, že se mnou bude Boris Johnson nesouhlasit, když řeknu, že nakonec diskuse vypadala jinak. První, co bylo zrušeno, byl nestranný moderátor. Johnson navrhl jako moderátora sebe. S určitým váháním jsem souhlasil. "Důvěřuju vám," řekl jsem. Když jsem dorazil do redakce Spectatoru, uvedli mě do místnosti, naplněné O´Callaghanovými přáteli a byl tam také nejméně jeden prounionistický novinář z Daily Telegraphu. Atmosféra nebyla zrovna přátelská. Řekl jsem Borisovi, že porušil naši dohodu, že jsem nepřišel proto, abych byl předhozen lvům. Boris navrhl, abychom vedli diskusi v knihovně.

    Rychle se ukázalo, že Borise nezajímají mé názory na Severní Irsko, ale chce mě podrobit křížovému výslechu ohledně mé minulosti. Zeptal se mě, co mám proti Angličanům. Podíval jsem se na něho s obrovským překvapením. Žiju mezi Angličany půl života. Moje partnerka je Angličanka, můj syn je zpoloviny Angličan, mám Angličany rád. Nemůžu říct, že obdivuju,jak v minulosti budovali Britské impérium anebo že obdivuju jejich dnešní rasismus a snobství. Ale velmi obdivuju tu anglickost, která je liberální, ironická, tolerantní a má smysl pro humor. (...)

    "Diskuse" v týdeníku Spectator není v současnosti ničím jiným než jen vedlejší zápletkou v dramatu Davida Trimbla o seriálu Rebel Heart. Tato "diskuse" a způsob, jímž byla využita v deníku Daily Telegraph, dokazují velmi důležité poučení vyplývající z toho, když se píše o Irsku. Pro unionisty a pro ty, kteří je podporují, došlo od začátku devadesátých let k obrovským politickým změnám. Tehdy byli irští republikáni považováni za něco okrajového. Ti, kdož argumentovali, že je nutno vyjednávat i  s nimi, se stávali terčem výsměchu. Nyní je (čelný člen organizace Sinn Féin) Martin McGuinness náměstkem ministra školství v severoirské vládě. Většina politiků a novinářů zastává nyní názor, že to je rozumné, je to pragmatický způsob, jak se dostat dál. Ti, kteří tak ostře útočí na mne a na seriál Rebel Heart, jsou nyní na okraji politické scény.

    Ještě k tomu televiznímu seriálu: Nevím, nakolik jsou si David Trimble či šéfredaktor Daily Telegraphu Charles Moore vědomi toho, jak funguje televizní drama. Ono totiž nefunguje, jestliže je jeho autor bigotním zastáncem nějaké ideologie a snaží se vtlouct divákům do hlavy své přesvědčení. Já nemám zájem o to, psát ideologické drama. Nemám zájem se na ně dívat. Navzdory tomu, co tito lidé tvrdí, Rebel Heart je vyvážená inscenace.

    Vyváženost není v tom, že by republikáni a unionisté dostali stejné množství vysílacího času (je to drama o republikánské straně), ale v argumentech mezi těmi, kteří chtěli uzavřít dohodu a kompromis, a těmi, kteří chtěli bojovat dál. V tomto smyslu je tento seriál velmi aktuální.



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|