Co je nového v České republice

Uz nekolikery den delaji BL reklamu Kotrbove analyze volebniho propadu soc.dem. Ona ta analyza neni podnetna ani tak tim, co tam je, ale spise tim, co tam neni: totiz jakakoliv zminka o nazoru "Slouf nam prohral volby". Ze by cilem cele analyzy nebylo zlepsit volebni vysledky socdem? Ze by slo jen o prachobycejne vyrizovani uctu mezi pravou a levou frakci? Ale to ne, to by se na to nas arbitr pres kritickou zurnalistiku urcite nezapomnel autora zeptat!

Odpovídá Štěpán Kotrba:

Mýlíte se. Hned dvakrát. Šlouf neprohrál volby. ČSSD by prohrála, i kdyby Šloufa nebylo. Ono bylo mnoho malých (a o to nejapnějších) "šloufů".... Senát ani parlament není a nemůže být o jedné osobě, o personifikaci "čerta" v politice. Řešení věcí veřejných musí být o čitelné a akceptovatelné politice - službě veřejnosti, kde nebude možná ani nominace, natožpak zvolení takového kandidáta, který by neměl čistý stůl, kde ambice jedince budou možné pouze v zájmu celku - společnosti.... Řešením je politika veřejné služby, nikoliv soukromých prebend. Takovou "politikou" je i existence Britských listů, které nejsou neseny mediálními manipulacemi ve prospěch inzertních (čti kapitálově silných) skupin, ale diskusí ve veřejném zájmu o veřejném zájmu.

Poznamenává Tomáš Pecina:

Poslední vývoj, konkrétně Zemanův výrok, že on jako premiér se přece nebude zabývat prkotinou rozměru pět tisíc korun podezřelého výdělku měsíčně, dávají za pravdu spíš verzi, kterou jsem naznačil ve své glose ke Kotrbově článku. Sociální demokracie se z marasmu, do kterého se vinou Miloše Zemana a jím podporované "šloufokracie" dostala, už není schopna vymanit.

Pane Zahradniku,

Vase poznamka v uternich BL k pondelnimu clanku o hospodarskem stavu kandidatskych zemi EU kritizuje udajne nizky standard uvedenych matematickych vypoctu, ale obavam se, ze vysoka matematika neni pro novinove clanky potreba. Autorovi jde o prehled problemu, a to se mu podle me povedlo.

Piachauduv clanek kvantifikuje uroven chudoby v ruznych kandidatskych statech, a srovnava ji s urovni chudoby v EU, noviny toto normalne nedelaji. Informaci, kterou vetsina (britskych) ctenaru zrejme nezna, jsou i pocty obyvatel v kandidatskych zemich. Jsou to jednoduche pocty a argumenty, ale clanek presto obsahuje vic informaci nez drtiva vetsina clanku v britskem i ceskem tisku.

The Politics Division of the School of Social Science and the Centre for Contemporary European Studies, High Street, Paisley, PA1 2BE, invites you to an Open Seminar:

Restaging Seattle in Prague. What did the IMF protests mean for Czech society?
Dr. Simon Smith, Research Lecturer,
Centre for Contemporary European Studies
Wednesday 13 December 1:30pm
Room E335

Simon is currently engaged in research on the development and changing nature of "civil society" structures in the contemporary Czech and Slovak Republics. Earlier this year he worked as a  volunteer with OPH ('Civic Legal Observers'), an initiative set up by two Czech NGOs to monitor the Prague IMF demonstrations with the aim of minimising the potential for conflict and ensuring the legality of police actions.

(Viz též tento článek dr. Smithe v BL.)

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

V pondělí vydává britská vláda podstatný politický dokument, v němž vysvětluje, jak by byl možno způsobit, aby globalizace fungovala ve prospěch chudých lidí na světě.

"Chci změnit jazyk mezinárodního systému," konstatuje Clare Shortová. "V současnosti už skoro nikdo nehovoří o zmenšování chudoby, protože je to pojmově nesprávné. Předpokládá to jaksi, že se chudoba jen umenší, ale dál bude existovat. Chudobu je ale nutno zlikvidovat."

Shortová chce restrukturalizovat nynější světový systém tak, aby došlo ke snížení počtu lidí, žijících v extrémní chudobě, na polovinu, aby všechny děti mohly chodit do základní školy a aby matka každého dítěte kdekoliv na světě měla přístup k základní zdravotní péči. Všechno toto by mělo být dosaženo do roku 2015. Na Shortovou dělají dojem úspěchy asijských tygrů, kterým se podařilo využít přístupu na světové trhy, investic do vzdělání, řízeného kapitalismu a energické státní správy, k tomu, že se za méně než jedinou generaci vypracovali až k západní životní úrovni. Úkol nyní spočívá v tom, argumentuje Shortová, že je nutno zajistit, aby zopakovaly země jižní Asie a Afriky to, co dokázali asijští tygři.

Shortová chce nabídnout mezinárodnímu společenství program, který je "praktický a realizovatelný; který odstraňuje příčinu utrpení lidí". To, doufá, vytvoří poptávku po činech a povede to k změně toho, jak uvažujeme o chudých lidech našeho světa.

Shortová je přesvědčena, že je možno využít kapitalismu jako nástroje k odstraňování chudoby. Staví se v tomto smyslu velmi ostře proti aktivistům, kteří protestují proti volnému obchodu i proti ekologickým demonstrantům. Britská ministryně pro mezinárodní rozvoj chce aplikovat Blairovu "politiku třetí cesty" jako nástroj pomoci chudým zemím, chce svou politiku vysvětlit a vyvolat o ní mezinárodní kontroverzi. Protože jak ukázaly protesty v Nice, v Praze i v Seattle, globalizace nemá příliš mnoho občanské podpory.

Rostoucí vliv nadnárodních společností a světových finančních trhů ochromuje národní společenství i demokracii, oslabuje vlády a vyvolává všeobecné znepokojení. Britská euroskepse, islámský fundamentalismus a například i rakouský pravicový extremismus, ty všechny mají podobné kořeny: jsou důsledkem místně motivovaného znepokojení obyčejných občanů, kteří zjišťují, že to, na čem jim opravdu záleží, ztrácí legitimitu. Clare Shortová toto znepokojení energicky odmítá. Je přesvědčena, že jsou antiglobalizační reakce pošetilé, pokrytecké a sobecké.

To, co chtějí chudí ve světě, argumentuje Shortová, a co chce i ona sama, aby získali, je možnost využívat výhod stejné životní úrovně, jaká existuje na Západě. Chudí lidé v třetím světě by měli dostat možnost připojit se ke stejnému kapitalismu, který vytváří bohatství pro lidi v západní Evropě.

Nejvíce se chce Shortová soustředit na Afriku: je to kontinent, kde zuří celá řada vojenských konfliktů, je zdevastován nemocí AIDS a je tu světově největší koncentrace extrémně chudých lidí. Shortová zaznamenává, jak velkého úspěchu se podařilo dosáhnout zemím, jako je Mozambik a Uganda, ve snaze získat zahraniční investice. Tyto dvě země dosáhly hospodářského růstu, který je tak vysoký jako hospodářský růst asijských tygrů - a ekonomika tedy dokáže předstihovat růst obyvatel. Přestože vychází tento hospodářský růst ze zoufale malého základu, je to podle Shortové přesto vzor pro celý africký kontinent.

Avšak i když Shortová chválí volný obchod a příliv soukromých investic, je přesto přesvědčena, že bohaté země jako Velká Británie mají povinnost chudým zemím pomoci, zejména v oblastech, jako je zdravotnictví a školství, a také v boji proti zkorumpovaným vládám. Dobrá vláda musí vynucovat přísné etické i právní normy v soukromém i ve veřejném sektoru - a zejména v nespolehlivých afrických bankách, které ukládají v zahraničí desetkrát více finančních prostředků, než je tomu v Asii.

Shortová mimo jiné plánuje, že pomůže vládám zemí třetího světa získat zpět finanční prostředky, které si jejich předchůdci tajně uložili v Londýně do britských bank.

Zcela zásadní věcí však podle Shortové je, že země třetího světa musejí přijmout tržní principy. Shortová hovoří s nadšením o tom, že Afrika musí začít využívat svých velkých prostor úrodné orné půdy k pěstování zemědělských produktů vysoké přidané hodnoty pro světové trhy - od kávy až po květiny - a že tyto výrobky musejí být zpracovávány přímo v Africe.

Ekologičtí aktivisté jako Vandana Shiva v Indii však s tímto přístupem nesouhlasí: Shiva má v jižní Indii vlastní farmu, kde pěstuje organické potraviny prostřednictvím tradičních metod a zaměstnává při tom větší množství místních lidí. Shiva ostře kritizuje přístup Shortové, protože to prý podle ní vytváří nerovnost a ničí to životní prostředí.

Shortová její argumenty odmítá: "Ráda bych se jí podívala do baráku. Určitě tam má věci, vyrobené v nejrůznějších částech světa. Jestliže chcete vyloučit Afriku a nejchudší země v jižní Asii z mezinárodní obchodní výměny, odsoudíte je k marginalizaci a k rostoucí chudobě. To je naprosto nepřijatelné."

Se stejným pohrdáním pohlíží Shortová na aktivisty, kteří protestují proti mezinárodnímu obchodu. "Naprosto nechápu, vypálím-li Mac Donald, jak to někomu na světě pomůže. Myslím, že je to rozmazlené chování. Kdybychom zrušili Světovou organizaci pro obchod, bylo by to krokem zpět. Pak by totiž pravidla pro mezinárodní obchod určovaly jen silné vlády bohatých zemí a nejmocnější mezinárodní společnosti. Malé a chudé země by do toho nemohly vůbec mluvit."

Ani by neměl systém, který chce Shortová zavést, zakazovat práci dětí. Práce dětí je jen důsledkem extrémní chudoby a zakážeme-li ji, odsoudíme děti ještě k horší situaci: k žebrání a k prostituci.

"Američané argumentovali v Seattle, že je nutno zavést takový předpis pro Světovou organizaci pro obchod, že každé zemi, kde se praktikuje práce dětí, by mělo být zakázáno prodávat své výrobky do zahraničí. Ale tak bychom potrestali všechny chudé země na světě," říká Shortová.

Britská ministryně však souhlasí, že princip volného tržního obchodování by neměl být uplatňován na finančních trzích, jejichž přílišná svoboda může být pro světovou ekonomiku hrozbou. Shortová podporuje zavedení Tobinovy daně, která by se měla uvalovat na spekulaci s cizími měnami, avšak pouze pod podmínkou, aby to bylo praktické. Je přesvědčena, že by měly vlády jednotlivých zemí jednat velmi opatrně a hodně si rozmyslet, jaké kroky realizovat při liberalizaci svých bank a mezinárodních finančních trhů.

Shortová má pravdu, když argumentuje, že je Světová organizace pro obchod užitečná; má pravdu, že globalizace může přinést chudým zemím bohatství a má pravdu i v tom, co doporučuje, aby země třetího světa začaly dělat, konstatuje autor rozhovoru Will Hutton. Potíž ovšem je, že kapitalismus není spravedlivý, dodává Hutton, a v důsledku hospodářského rozvoje, který Shortová doporučuje, vznikou velké ekonomické rozdíly a nikdo nebude mít nástroje, jak je odstranit.

Shortová silně podporuje myšlenku, aby Británie zvýšila svůj rozpočet pro pomoc chudým zemím směrem k 0,7 procentům HDP, což požaduje OSN. Příjemcům těchto peněz by přitom mělo být dovoleno, aby si sami rozhodli, na co tyto peníze vydat. Varuje, že to bude požadovat od Tonyho Blaira opakovaně, a pokud tento požadavek nebude splněn, odstoupí na protest proti tomu ze své ministerské funkce.

Jan Jařab

Č. j. 621/00-RLP

Vážený pane Pecino,

z pověření zmocněnce vlády pro lidská práva Petra Uhla odpovídám na Váš dopis ze 7. prosince 2000, týkající se vyšetřování policejní brutality v době demonstrací proti výročnímu zasedání MMF a Světové banky.

Především musím upozornit, že zmocněnec nemá žádný "úřad". Petr Uhl je předsedou tří poradních orgánů vlády - Rady pro lidská práva, Rady pro národnosti a Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity, které nejsou tvořeny jemu podřízenými úředníky, nýbrž (paritně) náměstky ministrů a zástupci občanské veřejnosti. Ani zmocněnec, ani Rada pro lidská práva či druhé dvě rady (komise) nejsou součástí moci výkonné a už vůbec nejsou kontrolními orgány, které by mohly posuzovat stížnosti občanů na porušení jejich práv nebo dokonce něco vyšetřovat. Takové pravomoci bude mít veřejný ochránce práv (ombudsman), do jehož působnosti bude podle zákona patřit i činnost ministerstva vnitra a policie, jakož i místa, kde je vykonávána vazba a trest odnětí svobody. Zmocněnec ani Rada však orgány ombudsmanského typu nejsou, jsou pouze poradními orgány vlády, která si je vytvořila jen svým vlastním usnesením, nikoli zákonem; už z toho plyne, že nemohou mít pravomoc někoho kontrolovat nebo vyšetřovat.

To, zda má další působení zmocněnce a zmíněných poradních orgánů nějaký smysl, lze posoudit jedině s přihlédnutím ke skutečné náplni jejich práce - tj. předkládání podnětů systémového charakteru (návrhů zákonů a dalších právních předpisů, připomínkování legislativní práce vlády z lidskoprávní perspektivy). V roce 2000 lze namátkou uvést, že Rada pro lidská práva

Mnoho jiných podnětů se ovšem prosadit nepodařilo. Prosazování legislativních změn není vůbec snadné, a pokud někdy zápasíme s pocitem beznaděje, je to právě při překonávání "pragmaticky" motivovaného odporu některých resortů v těchto systémových věcech. Napravovat jednotlivá porušení lidských práv však nemůžeme, neboť to ve své působnosti prostě nemáme.

Pokud jde o činnost policie, usiluje zmocněnec a Rada především o systémové řešení (i když se Rada opakovaně obracela na ministerstvo vnitra se žádostmi o vyšetření některých policejních zákroků). Aktivně jsme se podíleli na přípravě návrhu nového zákona o policii, který by měl zpřesnit vymezení práv a povinností policistů; bohužel však návrh, který podle názoru zmocněnce představoval značné zlepšení oproti platnému zákonu, byl v březnu z vlády prozatím stažen a jeho další osud je nejasný. Zmocněnec i jeho spolupracovníci opakovaně vystupovali na seminářích o lidských právech určených vedoucím policistům. Zmocněnec se též opakovaně kriticky vyslovil o nevhodnosti současného systému kontroly činnosti policie Inspekcí ministra vnitra, tedy složkou podléhající témuž ministrovi. Tento názor velmi otevřeně vyjádřil v tisku, ve výročních zprávách o stavu lidských práv za roky 1998 a 1999 i ve zprávě pro Výbor pro lidská práva o plnění Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Opakovaně uvedl, že by měl existovat systém trojí kontroly - (1) vnitroresortní (odpovídající Inspekci ministra vnitra), (2) státní, ale mimoresortní, tj. nezávislý na vnitru a (3) občanské.

Pokud jde konkrétně o demonstrace proti MMF a Světové bance, vyvíjel zmocněnec pro lidská práva významnou aktivitu již dlouho před těmito událostmi (mj. se obrátil na ministerstvo vnitra se žádostí o metodické vedení orgánů samosprávy, aby tyto orgány paušálně nezakazovaly demonstrace "odpůrců globalizace", neboť takový postup nemá oporu v zákoně). Především byl iniciátorem a stálým prostředníkem dlouhé řady jednání mezi ministerstvem vnitra, resp. policií, a občanskými právními hlídkami (OPH), jejichž úsilí o dokumentaci událostí podporoval, včetně jejich žádosti o přístup na policejní stanice, které však zástupci Policie ČR odmítli. Po demonstracích zmocněnec veřejně zdůraznil, mj. i na Vámi vzpomínané tiskové konferenci, nutnost řádného vyšetření všech policejních excesů a inicioval další dialog mezi OPH a náměstkem policejního prezidenta i ředitelem Inspekce ministra vnitra. Později na žádost odboru kontroly a stížností policejního prezidia o poskytnutí podkladů spojil zmocněnec příslušný odbor s právníky OPH a poskytl mu své dobrozdání o serióznosti OPH. Osobně si nedovedu dost dobře představit, co více mohl zmocněnec z titulu své funkce pro vyšetření těchto případů učinit.

Poslední rozhodnutí Inspekce ministra vnitra určitě nelze považovat za důvod k demisi zmocněnce (jenž za ně není v žádném směru odpovědný, neboť není inspektorem nad inspektory), ale spíše za potvrzení jeho slov, že současný "uzavřený" systém kontroly činnosti policie selhává a měl by být nahrazen třístupňovým systémem nastíněným výše. Tuto koncepci bude zmocněnec prosazovat i nadále. Můžete samozřejmě položit řečnickou otázku, zda by nebylo lepší, aby Petr Uhl hodil flintu do žita, když se mu řadu změn - především těch radikálnějších - prosadit zatím nedaří. Osobně si myslím, že ne a že naše činnost smysl pořád ještě má (viz výše uvedený namátkový výčet z aktivit tohoto roku).

Souhlasím s publikováním tohoto vyjádření v Britských listech a srdečně zdravím Vás i pana Čulíka

Jan Jařab

pracovník sekretariátu Rady pro lidská práva

Tomáš Pecina odpovídá:

děkuji za dopis, i když radost z něj určitě nemám.

T.P.

(URL jednotlivých částí tematického archivu se bohužel občas mění a pokud výše uvedené linky přestanou fungovat, musíte si jednotlivá témata najít v archivu sami.)

Štěpán Kotrba

V exkluzivním rozhovoru pro Britské listy potvrdil dnes večer náměstek primátora O. Kechner (ČSSD) své předchozí stanovisko otevřenosti všem kvalitním a finančně garantovaným projektům využití objektu Ladronka. "Zásah Městské policie jsem sledoval osobně a s velkými rozpaky," řekl doslova Kechner (škoda, že své rozpaky pan náměstek nevyjádřil hned na místě, třeba bychom mu uvěřili; viz původní reportáž Britských listů-pozn. TP). "Překročení jejich pravomocí posoudí zcela určitě odpovědné kompetentní orgány," uvedl na adresu strážníků městské policie. Podle našich informací se činností strážníků již zabývá vyšetřovatel.

I veřejnosti přístupných důkazů však přibývá. Posledním je i fotodokumentace z policejních záznamů, kterou zveřejnil v pátek server iDnes. Také reportéři Britských listů Tomáš Pecina a Štěpán Kotrba přinesli ze zásahu Městské policie fotoreportáže, zachycující násilí, kterého se strážníci dopouštěli. Britské listy mají k dispozici i identifikační čísla některých zvlášť agresivních strážníků.

Policie České republiky se odmítla na zásahu proti squatterům podílet. I když byla v podvečer po jistou dobu přítomna poblíž její zásahová jednotka (8 dodávkových automobilů), policisté raději potichu a se zhasnutými světly odjeli pryč.

"Přímé kompetence radního Dvořáka zanikly okamžitě poté, co firma Santé ustoupila od svého projektu na přeměnu statku Ladronka na luxusní zdravotnické zařízení. Rozhodnutí Rady o převedení Ladronky pod kompetence odborů sociálního a kulturního tak vlastně vymezuje možnosti, které se před Ladronkou otevírají. Zájmem městské rady je, aby objekt nechátral. Já respektuji právo mladých lidí na alternativní způsob života, stejně tak ale musím trvat na zákonném rámci při zacházení s majetkem města," řekl Kechner a vysvětlil tak svůj zájem o dění na Ladronce, kterou v den zásahu navštívil. Odpovědnost za charakter zásahu ponechává v plné míře na osobách, které zásah iniciovaly a řídily.

Náměstek primátora uvedl, že očekává iniciativu a komunikaci o využití objektu ze strany budoucích nájemců či vlastníků. "Objekt by měl sloužit lidem. Kultura a sociální péče je v tuto chvíli preferovaná. Pokud to bude takzvaná alternativní kultura současné mládeže, posouzení možností její podpory ze strany radnice závisí na stanovisku kompetentních lidí - odboru kultury. Nepředpokládáme, ale že důstojným využitím historického objektu by bylo středisko městské policie pro výcvik služebních psů. Pokud dosavadní obyvatelé Ladronky dokáží radu přesvědčit, že nadále chtějí postupovat pouze v souladu s právními předpisy a pokud prokáží finanční zabezpečení na rekonstrukční práce v tom rozsahu, v jakém budou nutné pro uvedení Ladronky do podoby, za kterou by se město nemuselo stydět, není vyloučena možnost jednání i s nimi. Chápu, že v tuto chvíli je situace právně nejasná a nechci se proto vyjadřovat k stávajícím sporům. Ty však určitě nepotrvají věčně. A o to jde. Vše v této chvíli bude záviset na kvalitě a finančním krytí projektu", uvedl na závěr Otto Kechner.

Jak jsme zjistili z jiných zdrojů, v zákulisí radnice se uvažuje i o tom, využít objekt v souvislosti s činností Střediska sociálních služeb. Granty Prahy v oblasti kultury a umění v roce 2000 dosáhly celkové hodnoty 15 milionů Kč, v oblasti sociální více než 50 milionů Kč. Například jen Armádě spásy přispívá město na Azylový dům pro lidi bez přístřeší částkou 1 800 000 Kč ročně.

Rekonstrukce historického statku Ladronka tak není vůbec nereálná, i kdyby jeho využití nebylo ryze komerční, ale sloužilo Pražanům. Třeba i těm, kteří se vyjadřují na svém serveru www.ladronka.cz o některých radních s opovržením...

Další články k tomuto tématu jsou v  tematickém archívu Britských listů pod heslem squatting a příspěvky na šíře přidružená témata jsou v tematickém archivu pod heslem právo, české.

(URL jednotlivých částí tematického archivu se bohužel občas mění a pokud výše uvedené linky přestanou fungovat, musíte si jednotlivá témata najít v archivu sami.)

Tomáš Pecina

V pátek krátce po poledni zveřejnil internetový deník iDnes deset fotografií z celkem tříhodinového policejního videozáznamu dokumentujícího průběh zásahu na Ladronce. Snímky ukazují, že nikoli zámečníci, jak ještě včera policie tvrdila, ale sami strážníci otevřeli násilím vrata statku a při osobní prohlídce zadržených mladých žen si pak počínali - mírně řečeno - velmi netaktně.

Ředitel MPP Radim Chyba Britským listům opakoval stejně jako včera, že on sám byl po celou dobu otvírání na druhé straně objektu a proto nic neviděl ani neslyšel, ale připustil, že strážníci se na otevření podíleli. "V té době ale nevystupovali jako strážníci městské policie, nýbrž prostě jako zaměstnanci radnice, kteří vypomohli svým kolegům-zámečníkům," snažil se postup policie ospravedlnit Chyba. Rovněž se ohradil proti tomu, že server iDnes uveřejnil pouze fotografie strážníků. "Zámečníci jsou na videu také a je nefér, že na těch snímcích nejsou vidět!" stěžoval si policejní ředitel.

Proč se zásahu neúčastnila ani jedna strážnice, která by mohla osobní prohlídku u žen provést, však ředitel uspokojivě vysvětlit nedokázal. Možnost, že by v souvislosti se zásahem na Ladronce odstoupil, Radim Chyba zatím nepřipouští a chce počkat na závěry policejního vyšetřování.

Hovořili jsme rovněž s pražským primátorem Janem Kaslem (ODS). Ten uvedl, že až dosud nebyl o podrobnostech případu oficiálně informován; plná moc, kterou radním Blažkovi a Dvořákovi (ODS) vystavil, se týkala pouze jednání, nikoli vyklizení statku.

V minulých dnech primátora navštívil policejní vyšetřovatel a s videozáznamem ho seznámil; jeho obsah nevyznívá prý pro strážníky městské policie vůbec dobře. "Ani trochu mě ta situace netěší," řekl J. Kasl Britským listů doslova. V pondělí mu má ředitel městské policie předat podrobné informace a o dalším postupu se primátor rozhodne až na jejich základě.

Britské listy požádaly o vyjádření rovněž hlavní kancelář ODS (oba radní, kteří nezákonné vyklizení iniciovali, patří k této straně); stanovisko vedení strany nám bylo předběžně přislíbeno na pondělí.

Další články k tomuto tématu jsou v  tematickém archívu Britských listů pod heslem squatting a příspěvky na šíře přidružená témata jsou v tematickém archivu pod heslem právo, české.

(URL jednotlivých částí tematického archivu se bohužel občas mění a pokud výše uvedené linky přestanou fungovat, musíte si jednotlivá témata najít v archivu sami.)

Štěpán Kotrba

Demonstrace antikapitalisticky orientované mládeže na Malém rynečku totiž začala jako fiasko a skončila jako fraška. Dvacet demonstrantů, několik překvapených návštěvníků Prahy, dvacet novinářů, dvacet tajných od "protiextremistického", deset uniforem slavné Městské policie. Typické mrhání veřejnými penězi. Tři aktivisté s megafonem četli své projevy - ztěží je dokázali přečíst bez zakoktání. Všem přihlížejícím bylo jasné, že je oni sami nepsali. Rétoriku tito mladíci nestudovali a tak úroveň přednesu byla ještě horší, než když jsme v druhé třídě ZDŠ povinně recitovali Stanislava Kostku Neumanna: A hrdý buď že´s vytrval, neposkvrnil ústa nani hruď falešnou řečí...

Novináři očumovali a nudili se - žádná krev netekla. Fotografové a tajní fotili a filmovali jen chvíli. Já si vybíral demonstrantky. Alespoň ty hezčí. Policisté okukovali a obcházeli okolo jak mlsní kocouři. "Myšky" ale byly hlídány magnetofony novinářů a fotoaparáty pánů fotografů. Škoda... Po půlhodině promrzlého váhání ("Tak už víte, kam půjdeme teď? Co budeme dělat? Už jste se dohodli?") se průvod rozhodl, že navštíví Informační středisko Evropské unie v Rytířské ulici. Dva trasparenty v čele, megafon uprostřed. Cesta byla krátká.

Personál střediska v Rytířské ulici byl složen z jejich generačních vrstevníků a já očekával, že nastane vzrušená a argumenty nabitá diskuze. Jako v pořadu "Na hraně"... Uhlazení mladí eurokraté proti rozcuchaným aktivistickým demonstrantům. Zvítězí ti, kteří budou lépe informovaní, profesionálněji připravení a dokáží těm druhým svou pravdu. Kultivovaně. Argumenty, podpořenými českým překladem stránek EU na internetu (www.evropska-unie.cz), stovkami brožurek a  knížek. S úsměvem. Nic takového se však nestalo. Rozpačití a bázliví obyvatelé Informačního střediska byli zjevně překvapeni a zaskočeni náhlou návštěvou uprostřed smrákajícího se odpoledne. Do řeči jim nebylo, pokusy o konfrontaci svých názorů s radikálním míněním svých návštěvníků odmítali. Tři dívky se pro jistotu schovaly za pult a rozpačitě uhýbaly fotoaparátům. Demonstranti oblepili mezitím Informační středisko plakáty. "Globalizací solidarity proti globalizaci kapitálu", "Stop nadvládě peněz", "Proti EU, proti nadvládě peněz".

Překvapující bylo odmítnutí diskuse a odůvodnění zejména od vedoucího kanceláře, regionálního koordinátora informačních projektů pro ČR (tak se alespoň představil mě), Michala Nekvasila. Tvrdil, že mají přísné předpisy, a nebyl schopen odpovědět ani na jednoduché otázky, které jsem mu položil já.

"Jaký je přínos strukturálních fondů EU pro kandidátské země - jmenovitě pro Českou republiku?"

"Jaká částka z těchto fondů (PHARE) byla pro Českou republiku uvolněna v roce 1999?"

Nejdříve se mi roztřeseným hlasem studentíka u maturity snažil vymluvit na to, že nesmí vyjadřovat svůj názor, ani svými slovy tlumočit či hodnotit stanoviska EU, pak se mi pokoušel vnutit z brožurky PHARE přečtenou částku 1, 56 mld EUR, která ovšem nebyla ani pro Českou republiku, ani za rok 1999. Pak mi vysvětloval, kteréže jsou to ty fondy. Pak se odešel poradit se svými kolegyněmi. Po příchodu se mě otázal, zda chci odpověď pro novináře, nebo obyčejnou, pro občana.

Vykulil jsem oči? "A kolik těch odpovědí máte?" Byl jsem znechucen. Diletant ve funkci - toť smrtelná kombinace pro sebelepší myšlenku. I tu o vyšším, nadnárodním stupni integrace společnosti "starého" kontinentu.

Mezitím si zlobiví návštěvníci udělali z Informačního střediska improvizovanou konferenční místnost, ozvučili si ji svým megafonem, ozdobili evropskou vlajkou s provokativním anarchistickým A uprostřed a posedali si, kam se dalo. Byli alespoň v teple. Fotografové byli v sedmém nebi. Nálada se uvolnila. Dívky mezitím v nastalém chaosu zastrkávaly do oficiálních materiálů EU na rozdávání návštěvníkům rozmnožený článeček "Solidaritu s protesty proti Evropské unii v Nice".

Začal improvizovaný protievropský seminář na téma "Kapitalismus, bída a hnus - aneb zničte kapitalismus dříve, než on zničí naši planetu" *). Hvězdná vlajka byla dostatečně oficiální, předsednický stůl v čele obsazen aktivistou Slačálkem. Četly se výstřižky z tisku, vedla se místy chaotická, místy pobavená diskuse. A v tu chvíli padl onen Slačálkův nápad, diskutovat s povolanými... Interpretace Tomáše Peciny v aktuální zprávě byla přesná. Zděšený koordinátor stěží koordinoval sám sebe, když byl požádán o příspěvek do diskuze a hájení "těch pravých" evropských postojů. Jedna z obyvatelek střediska nakonec požádala telefonem o asistenci policii. Zřejmě neunesla morální ponížení svého šéfa. Uniformy jakoby čekaly, až si někdo vyžádá jejich pomoc. Čekaly za rohem v hojném počtu.

U dveří nastala tlačenice. Jeden z policistů mě chytil za rukáv. "Kam se tak tlačíte?" "Dovnitř," zněla má drze lakonická odpověď. Tlačil jsem se dál, protože fotografovat rozložitá policejní záda - no nic moc. Nastupující policisté začali uvnitř zhurta. Zvláště jeden, který v euroinformační frašce zahrál vzápětí hlavní roli. "Tak se spakujte a odejděte!"

Odpovědí byl jenom smích přítomných a uštěpačná poznámka o veřejně přístupném prostoru. "No, veřejně přístupný tento prostor je, ale oni vás tu nechtějí..", připustil kompromis jiný policista. "Kde? V EU?" Opět smích a pak smířlivý návrh. "My už tady stejně skončili, už jdeme..."

Demonstrující mladíci se vytráceli na ulici. Policisté zjistili, že jsou v místnosti v takovém počtu zbyteční a začala další tlačenice u dveří. Tentokrát směrem ven. Ten nejhorlivější, aby zřejmě zakryl své rozpaky a odůvodnil uniformovanou ofenzívu, nechtěl opustit místnost, aniž by projevil svou důležitost. Zeptal se tedy s nadějí v hlase: "Kdo to tady organizuje?"

"Nikdo, my sem jenom přišli - podívat se." odpověděl jeden z demonstrantů. "No výborně, tak mi ukažte své doklady!", ozvalo se jako odpověď z uniformovaných úst.

"Proč?" opáčil demonstrant. "Protože jste organizátorem." Další salva smíchu. "Občanku nemám, bude muset stačit pas. Evropský ještě není."

V tu chvíli jsem se do hry vmísil též.

"Štěpán Kotrba, Britské listy. Podle jakého paragrafu..." začal jsem se ptát na důvod perlustrace člověka, který zjevně neporušil zákon byť jen malíčkem. "Nepřerušujte mne, provádím úkon!" hněvivě na to uniforma s dvěma hvězdičkami.

Jak jsem si jen dovolil být tak troufalý a pokusit se předejít porušení zákona policistou opatrným dotazem na právní pozadí perlustrace. Kolega Pecina při podobných příhodách odcitovává pro právní výchovu policistů i příslušný paragraf zákona i s odstavcem. Takový puntičkář nejsem. Očekávám absolvování předmětu Právo na střední policejní škole s minimálním výsledkem DOSTATEČNÝ. Jsem bloud a to mám za to. "Opravdu?" neskrýval jsem cynismus. "Dejte si pozor," varoval mě policista.

Počkal jsem, až policista "dokončí úkon", mezitím jsem si poznamenal jeho číslo. Kupodivu nebyl z Městské, ale ze státní policie, číslo bylo vidět a vypadalo takto jednoduše: PČR 246429.

Na můj opakovaný dotaz zazněla stejně nesmyslná opakovaná odpověď. Doplněná o konstatování, že kdo odpověděl policistovi na otázku, ten musí být organizátorem. A opět salva smíchu nad policejní logikou.

"Ale vžtyť naše setkání nikdo neorganizoval", bránili demonstranta jeho kamarádi. "My jsme se tu sešli jen náhodou ... " "Jo, ty náhody znám..." "Takových organizátorů tady najdete asi třicet...", zkoušeli to jiní demonstranti.

Vidina ručního vyplňování třiceti perlustračních lístečků policistu nenadchla. Dal se na ústup. Má už dnes vyděláno. "Vraťte mi ten pas !!!!" Doklad totožnosti se vrátil do rukou jeho majitele.

A pak se policisté i demonstranti rozcházeli, ve dveřích Informačního střediska EU (dříve CENTRUM SOVĚTSKÉ KULTURY a sídlo přátel Sovětského svazu s prodejnou samovarů - Čajka) si dávali přednost a zamračený na ježka ostříhaný fotograf z protiextremistického to všechno fotil.

Lidé chodili kolem po ulici a brali si od demonstranatů bezmyšlenkovitě letáčky. O pár metrů dál je házeli do košů na odpadky. Do EU nebo někam jinam...

Proč si zatěžovat hlavu myšlenkami na vstup do Evropy, když je přeci Mikuláš. Smrákalo se a po ulicích začali chodit andělé a čerti se svítícími a červeně blikajícími rohy. Z pekla nebo do pekla. Do EU. My dva (Pecina a já) šli na vídeňské kafe.

Cestou do kavárny pak zavolal na kolegův mobilní telefon nadřízený těch informátorů, David Ringrose ze zastoupení EU a snažil se zahladit nedobrý dojem, který v nás jeho podřízení zanechali.

Úmysl dobrý, výsledek chabý. Pecinu ani neukecal, ani nepřesvědčil. Mě už vůbec ne. Mluvil totiž stejně bezobsažně, a navíc jen s Pecinou.

Já se snažil dovolat na mobil poradce ministra zahraničních věcí Kavana, JUDr. Housky. Budeme pátrat, z čích peněz jsou živi ti, kteří tak trestuhodně promrhali možnost dialogu s mladými a emocionálně se projevujícími odpůrci EU a pokusili se svůj nedostatek nahradit policejní perzekucí.

Obušek či vodní dělo nikdy a nikde nenahradí pochopený argument. Přesvědčovat přesvědčené je zbytečné, přesvědčovat nepřesvědčené je podle pracovníků ICEU riskantní. Pro vstup do EU ale není třeba koktající "informátory", ale respektované a faktů znalé odborníky. I v kanceláři Informačního střediska Evropské unie v Rytířké ulici. I v České republice.

*) Nejde o faktický název, spíše volnou parafrázi na téma, které demonstranti obhajovali.

Jiří Jírovec

V okamžiku, kdy se lidé domnívají, že je vše v pořádku, se dějí věci, nad kterými pak zůstává rozum stát.

Do této kategorie patří snahy o zavedení školného na českých vysokých školách. Okamžik je nestřežený, protože dospělé taková věc už nezajímá a jejich dětí se nikdo neptá. A šizuňků, kteří si dělají živnost z prodeje tohoto produktu pravicové ideologie je dost na to, aby se mohli scházet na konferencích a dodávat tam svému prodejnímu artiklu punc serióznosti.

Docent Radim Valenčík, zjevně expert v tomto oboru, nedávno informoval čtenáře BL, že tým při Vysoké škole finanční a správní, jehož je zřejmě členem, už posvětil plán na zavedení školného nejen na jedné, ale dokonce na třech mezinárodních konferencích a tak už jen zbývá "zbavit se předsudků", protože "čas běží".

Propagátoři zavedení školného (nebo jeho zvyšování, tam kde již existuje) vycházejí z módního pravicového trendu, který považuje školné za soukromou investici do budoucnosti jednotlivce. Svoji argumentaci opírají o několik bodů, které zvýrazňují nebo potlačují podle okamžité potřeby. Těmito body jsou zejména tvrzení že:

Zmíněné polopravdy, které se daleko víc podobají lži než čemukoli jinému, šíří lidé, vzdálení realitě studentského života. Na otázku, proč to dělají, lze nejspíš odpovědět slovy V+W: částečně z blbosti a částečně za cizí peníze. Pan docent Valenčík (1953), který se poklidu prostudoval až k doktorátu, aniž by musel zaplatit byť jen korunu školného, se zdá být typickým představitelem této bezohledné generace.

On sám není pro další text důležitý, a tak ho opusťme - s kloboukem v ruce na znamení obdivu k rychlosti, s níž se překoval v člověka ještě zvláštnějšího ražení - a vraťme se k výše uvedeným bodům.

Argumentovat stavem státní pokladny je pochybné, uvážíme-li, že stát většinou peníze studentům stejně půjčuje nebo půjčky garantuje. Kanadským bankám se ani nevyplatí studentské půjčky administrativně spravovat natož, aby (chudým) studentům peníze půjčovaly.

Žádná státní pokladna není bezedná a tak se nelze vyhnout zkoumání smysluplnosti určitých výdajů. Tam kde si vláda podržela zdravý rozum, se ve veřejném zájmu investuje do vzdělání. Tam kde vládnou hlupáci, je tomu naopak.

Neschopnost českých politiků ochránit to údajné málo, co zbylo po předcházejícím režimu, je do očí bijící stejně jako jejich velikášství s nímž uvazují vlastním občanům (a zejmena jejich dětem) na krk dluh za tak postradatelné věci, jakými jsou vojenská letadla nebo, abychom zůstali při zemi, limuzíny potentátů.

Pro prvního filosofa státu, jemuž tolik leží na srdci blaho občanovy společnosti, by mělo být hračkou vysvětlit novým spojencům, že na lecos si nebudeme půjčovat, protože nejdřív musíme pozvednout svoje školství, (zdravotnictví, kulturu, vědu a výzkum) na tuhletu jejich světovou úroveň.

Je pravda, že jsou země, kde se za post-sekundární studium platí. Je však nutné vidět, že takový systém vychází ze specifické (historické) situace, takže nemůže být mechanicky napodobován.

Uveďme Kanadu jako příklad. Ještě v nedávné minulosti vystačila podstatná část kanadské populace se zaučením. Současně platilo, že prakticky každý, kdo se k vyššímu vzdělání propracoval, měl naději na dobře placené místo a tudíž i na rychlé navrácení toho, co do vzdělání vložil.

Technologický rozvoj (zejména) let devadesátých vedl ke zvýšenému zájmu o vzdělání a následně ke zvýšení nákladů na udržení a případné vylepšení existující vzdělávací soustavy. Vyšší náročnost trhu práce však vedla v kombinaci s trendem maximalizace zisku k málo očekávanému výsledku totiž k platové nivelizaci a to směrem dolů, takže vzdělání přestalo být zárukou relativně vysokého příjmu. Důsledkem tohoto stavu je že i pro tak zvanou střední vrstvu je čím dál tím obtížnější dopřát dětem vzdělání.

Pravicoví ideologové situaci "vylepšují" teoriemi o vzdělání jako soukromé investici a politikové, kteří jim naslouchají, postupně přivádějí celý vzdělávací systém do krize. Podřezávají větev pod jinými v domnění, že ta jejich je bezpečná. Mají-li však sáhnout do vlastní kapsy, jde ideová zásadovost stranou. Bývalý (pravicový) ministerský předseda Mulroney například investoval do své soukromé, post-politické budoucnosti 30000 dolarů. Tolik zhruba stojí prestižní roční program Queen´s University v Kingstonu, určený pro manažérské špičky - a tolik stál daňové poplatníky, kteří to zatáhli.

Propagátoři zavádění a zvyšování školného se vyhýbají jako čert kříži jakékoli zmínce o tom, že existují země, kde se školné neplatí. V nedávné předvolební besedě se jakýsi politický předák oháněl tím, že jeho strana snížením daní podpoří business a uvedl Irsko jako příklad, že to funguje. Kdosi z publika si povzdechl, že je škoda, že Kanada není takový ekonomický gigant jako Irsko, protože pak by mohla tuto zemi následovat i v tom že by zrušila školné. Politik se nezmohl na víc než na zeleň ve tváři.

Názor, že si studenti budou díky školnému více vážit studia, zjednodušuje celou věc na úroveň slabomyslné propagandistické poučky, nejspíš založené na představě, že "ekonomicky nemotivovaný" student je předurčen k tomu, aby si studium prodlužoval ad libidum opakujícím se cyklem souložení se stejně nemotivovanými spolužačkami a následné regenerace sil u piva.

Poněkud jiný obrázek získáme, pokusíme-li se dívat na (vysokoškolské) studium jako na součást přirozeného vývoje lidské osobnosti, který vede od závislosti k samostatnosti a od získávání zkušeností k jejich uplatňování. Potřeba samostatnosti motivuje osmnáctiletého, aby opustil rodinu, která se svým způsobem vyčerpala. O několik let později pak ze stejného důvodu opouští universitu.

Délku pobytu na universitě neprodlužuje nedostatečná stimulace školným, ale celkové finanční zázemí studenta. To se zhoršuje s každým zvýšením školného. Student buď studuje nebo si někde přivydělává, víc toho nestihne.

Domácí stránka Queen´s University uvádí zajímavou informaci o procentu studentů, kteří graduují během 7 (!) let od nástupu do školy. Průměr této university je 93.2, průměr Ontaria 73.2%. Vyhledem k tomu, že bakalářské studium by nemělo trvat déle než čtyři roky, je zřejmé, že motivace školným není zrovna úspěšná.

Otázku, k čemu školné studenta "inspiruje", nelze vytrhnout ze širokého kontextu problémů, které souvisejí s volbou určitého studijního směru či se změnou takové volby. Když si uvědomíme, že mnoho studentů přichází na (kanadské) university bez pevnější představy o tom, jaký obor nakonec budou studovat - mnoho z nich se snaží vyspekulovat, který obor bude nosný v době, kdy dostanou diplom - je zřejmé, že školné působí regresivně, protože omezuje možnost volby.

Školné (v Kanadě stále rostoucí) navíc zatlačuje do pozadí obory, které neslibují rychlou návratnost investice. Proto umění v Kanadě živoří, proto jednou bude historie nebo jazykověda doménou několika bohatých podivínů, kteří budou ochotni zaplatit několik desítek tisíc za "nenosný" obor.

Mezi kvalitou výuky a rozpočtem vysoké školy je jiný vztah než jaký se snaží najít propagátoři zavedení (zvýšení) školného. Školné nahrazuje výpadek jiných zdrojů financování, ale jen částečně. Queen´s, o níž již byla řeč, patří prestižní kanadské university. Přestože se školné během let zvýšilo na samou hranici únosnosti, nemá tato universita šanci, aby se byť jen přiblížila k rozpočtům špičkových universit v USA. Nejspíš tam mají lepší systém přerozdělování bohatství.

Na tomto místě je třeba dodat, že omezování podílu státu na financování universit, které vede ke zvýšenému školnému a k závislosti na soukromém sektoru, má nejen ekonomický, ale i politický podtext. (Kanadské) university byly tradičně prostředím, v němž se udržovala vysoká míra svobody myšlení i projevu. Přeměna vysoké školy na továrnu s dobře promazanou výrobní linkou na výrobu technicky dokonalých absolventů má nejspíš věst k depolitizaci universit, což je přesně to, co současná (kanadská) moc potřebuje

Při obhajobě školného se v souvislosti s půjčkami používají dva triky. Především se vytváří dojem, že student může půjčku na studium lehce získat a pak díky kvalifikaci i lehce splatit (diplom mu přece přinese balíky peněz). Druhý trik spočívá v používání nesouměřitelných údajů. Mluví-li se o zadlužení studentů, zmiňuje se výše dluhu na konci studia a opomíjí se skutečnost, že skutečné náklady jsou vyšší o úrok, který musí student zaplatit. Je-li řeč o platech, uvádí se samozřejmě plat hrubý.

O tom, že situace absolventů není růžová, svědčí údaje o nesplácených studentských půjček.

V roce 1994-5 nebylo bylo v Kanadě spláceno 29.6% z celkově splatné sumy. Jednotlivé provincie se od sebe příliš nelišily: British Columbia (29.8), Ontario(31.8) a New Foundland (29.0). V roce 1998-9 bylo procento nesplácených dolarů ve stejném pořadí toto: 24.9 - 30.7 - 18.1 - 37.1.

Uvedená čísla naznačují několik zajímavých věcí. V polovině devadesátých let se Kanada dostávala z hospodářské deprese, která postihla všechny provincie zhruba stejně. Nezaměstnanost v té době byla kolem 10% a tak podstaná část absolventů (přesněji řečeno těch, kteří přestali být studenty) nemohla najít práci. V roce 1998-99 na tom byly některé provincie ekonomicky dobře a procento nenávratných dolarů podstatně kleslo (viz Ontario s 18.1%). Jiná situace byla v provincii British Columbia, jejíž ekonomiku silně poznamenala krise jihoasijského a japonského trhu. New Foundland postihly hned dvě katastrofý. Ke zkolabovanému rybářskému průmyslu totiž federální vláda přidala "dárek" v podobě omezení přístupu k nezaměstnanecké podpoře. Proto těch 37.1 % v zemi údajného ekonomického rozmachu.

Údaje o sociálním zázemí "neplatičů" se mi nepodařilo najít, ale vzhledem k tomu, že výše povolené půjčky je nepřímo úměrná chudobě studenta a jeho rodiny, je zřejmé, že ti nejchudší budou mít největší půjčky a tím pádem i největší potíže s jejich splácením.

Deregulace školného na kanadských universitách, k níž koncem devadesátých let došlo, byla doprovázena sliby vlády, že studentům pomůže dalšími půjčkami. Je možné, že peněz je víc, ale současně se drasticky změnil postih těch, kteří nemohou půjčku splatit. V roce 1998 byla totiž schválena novela zákona o bankrotech, podle níž se studenti nemohou zbavit půjčky vyhlášením bankrotu (každý jiný občan může). Kanadská vláda, která dřív půjčku odepsala, si vyhradila právo postihu, který může zahrnovat oznámení jména dlužníka úvěrové agentuře, prodání jeho dluhu soukromé "výběrčí" společnosti, nebo právní postih. Vzhledem k tomu, že studenti padají do díry, kterou jim připravují lidé o jednu nebo dvě generace vzdáleni realitě, lze zmíněnou novelu považovat za sviňárnu prvního řádu.

"Proč učíme mladé lidi, jak žít s dluhem, místo abychom jim umožnili začít bez dluhů?", zněla jedna otázka z převolební besedy v kanadské CBC. Tázaný politik se odpovědi vyhnul, protože se mu nechtělo přiznat, že důvodem je to, že (jím zastávaná) pravicová politika uvolnila síly, které během několika málo let rozvrátily rovnováhu systému financování financování vysokých škol a vyhnaly náklady na studium do takměř neúnosné výše.

Nechat mladého člověka začínat život s dluhem je zvrhlost - to věděl už starý Baťa. Těžko říct zda lidé, kteří tuto budoucnost podstrojují českým studentům jsou pouze ignoranty nebo zda je nova ideologie dočista zbavila soudnosti. Napodobovat to, co jinde přestává fungovat, hraničí s idiocií.

(URL jednotlivých částí tematického archivu se bohužel občas mění a pokud výše uvedené linky přestanou fungovat, musíte si jednotlivá témata najít v archivu sami.)

Ivan Sosna

Vážený pane šéfredaktore,

velice by mě zajímal Váš názor (coby člověka odpovědného za obsah novin) na následující pěkný odstaveček:

"Uprostřed Austrálie, kde jdete 500 km a nepotkáte ani poštovní schránku, jsme najednou narazili na hospodu, ve které se mluvilo německy. Chlapi tam měli tyrolské kožené krátké kalhoty a všichni byli strašně staří. Navíc se podávalo i německé jídlo. Bylo zřejmé, že šlo o hospodu hitlerovských nacistů zašitých v Austrálii."

Pokud byste to náhodou nevěděl rovnou, je to ze Satinského "úvodníku" v páteční (8/12) příloze LN.

Tak, jak je to formulováno, je to skutečně pěkný příspěvek česko-německým vztahům, o to pozoruhodnější, uvážíme-li vlastnické vztahy Lidových novin.

Nemyslím si, že budu jediný, kdo se v této souvislosti ozve, zato si myslím, že byste si měl dát práci se svou či spíše redakční reakcí. Jsem na ni skutečně zvědavý a předem za ni děkuji.

Ivan Sosna

Nikolaj Savický

dovolte mi opravit nektere nepresnosti v nepodepsane poznamce, pripojene v patecnich BL k dopisu pani Ireny Valove, predsedkyne Syndikatu novinaru CR, Rade CT.

Pan Petr Schwarz, sef zpravodajstvi Prima TV, byl po dohode se Syndikatem novinaru CT na konferenci "CT: vec verejna" pozvan jako zastupce komercni sfery a o prispevek na tema srovnani principu komercniho televizniho zpravodajstvi a zpravodajstvi televize verejne sluzby jsem ho pisemne pozadal ja sam. Jeho vystoupeni bylo soucasti oficialniho programu a bylo avizovano v tistenych podkladech, ktere dostali ucastnici konference predem.

Na konferenci mel urcite moznost prijit pan Tomas Pecina, ktery byl oficialne akreditovan. Provineni, za ktere se mu CT jiz omluvila, spociva pouze v tom, ze mu sekretarka ze skretariatu, jehoz personalni obsazeni se v tydnu pred konferenci menilo doslova z hodiny na hodinu, nezavolala zpet, jak slibila. Pani Jana Dedeckova ve svem clanku v MF DNES vsak nepsala o panu Tomasi Pecinovi, ale o Britskych listech, ktere byly oficialne zastoupeny svym vydavatelem a sefredaktorem panem Janem Culikem.

Dale zminovany pripad pana Jana Potucka ze Sveta namodro neznam, ale mohu naprosto bezpecne vyloucit, ze by poradatele konference meli v umyslu Svet namodro nebo pana Potucka osobne diskriminovat a v ucasti na konferenci mu branit.

Nemohu se ztotoznit se slovnikem, jehoz pani Irena Valove ve svem dopise uziva, ale obsah jejich pripominek k nepresnostem, obsazenym v clanku pani Jany Dedeckove, je vecne spravny.

Z vyse uvedenych duvodu nechapu smysl poznamky, pripojene k dopisu pani Ireny Valove. Dale Vas jako staly ctenar BL prosim, pokud je to technicky mozne, aby podobne redakcni glosy v BL byly napriste oznacovany jmenem nebo sifrou autora - zvysi to verohodnost Vaseho listu. Srdecne zdravi

Nikolaj Savický

Tomáš Pecina

BL: Paní Dědečková, jaký význam má podle Vás zadání posudků, se kterými se kromě Rady ČT nesmí nikdo seznámit (dokonce ani sami hodnocení pracovníci redakce zpravodajství)? Často v Radě kritizujete plýtvání penězi koncesionářů - nezdá se Vám, že v tomto případě plýtvá veřejnými prostředky sama Rada?

J. Dědečková: Nemáte pravdu, když píšete, že s posudky se nesmí nikdo seznámit. Posudky jsou určeny především pro ty, jejichž práci hodnotí. Analýzy pořadů a zpravodajství zadává Rada ČT na základě stížností a předává je generálnímu řediteli. Ten by měl na základě těchto analýz zajistit nápravu a Rada ČT by měla sledovat, zda k této nápravě došlo. Plýtvání penězi koncesionářů se zadávání posudků stává ve chvíli, kdy k nápravě nedojde a vyšší kvalitu nezaznamená divák. Rada se rozhodla zveřejnit pouze závěr, ke kterému dospěli odborní posuzovatele (což je případ reportáže s názvem "Dokážu to?" z cyklu Klekánice, viz zápis ze 4. 12. 2000).

Rada nebude zveřejňovat odborný posudek v celém znění, protože je toho názoru, že odborný posudek má být nápomocen tvůrcům ke zkvalitnění pořadu, nikoli k jejich profesní dehonestaci.

Takže veřejnosti zbude pouze pohled na tvůrce navzájem se poplácávající po ramenou - a povinnost celou tu galerii prostřednosti financovat... Ještě nedávno jste se zasazovala za větší otevřenost v práci Rady: co Vás přimělo změnit tak radikálně názor?

Svůj názor jsem nezměnila, ale z této odpovědi snad i paní Válová pochopí, jak důležité je oddělit osobní názor, který prezentuje veřejnosti jednotlivý člen Rady ČT, od rozhodnutí kolektivního orgánu. Já osobně jsem přesvědčena o nezbytnosti zveřejňovat odborné posudky a tento názor budu v Radě ČT nadále prosazovat. Všechny argumenty proti zveřejnění těchto posudků (autorský zákon, ochrana osobních dat, atd.) považuji za nesmyslné a dají se právně ošetřit (souhlas autora se zveřejněním již při zadávání posudků).

Myslím si, že i samotní posuzovatelé by měli mít dostatek odvahy a odborných argumentů, aby mohli prezentovat svůj odborný pohled veřejně.

Kritický ráz posudků by u autorů pořadů měl vést k sebereflexi, nikoli k pocitu nedocenění. Tato zpětná vazba musí směřovat ke zvýšení kvality pořadů, nikoli k ješitné protireakci. V případě mého článku o konferenci ČT jsem byla zahrnuta spoustou protireakcí, a to i od těch, jejichž názorů si velmi vážím (M. Vadas, P. Tychtl). Jen díky této kritice jsem mohla dospět k poznání, že jsem svou špatně formulovanou kritikou zasáhla nesprávný cíl. Nechtěla jsem urazit lidi, kteří bez nároků na honorář a často s upřímnou snahou usilují o zlepšení České televize. Má kritika směřovala především k lajdácké organizaci konference a nedostatečné prezentaci pro širokou veřejnost, která má právo do diskuse o poslání veřejnoprávního vysílání přispět, protože se na financování této služby podílí. Má kritika směřovala k managementu ČT, který celou akci pojal pouze jako autopropagaci, bez skutečného zamyšlení se nad posláním veřejnoprávního vysílání. Že se práce přispěvatelů stala marností, je možné vidět již dnes, kdy Česká televize na svých webových stránkách shromažďuje pouze reakce na můj článek namísto toho, aby vystavovala transkripty konference, příspěvky účastníků, její závěry a návrhy, jakým způsobem hodlají tyto závěry aplikovat v praxi.

Kritici Radě vyčítají, že posudky zaměřuje na pořady, které jsou nepříznivě naladěny police stran opoziční smlouvy, takže se stávají nástrojem mocenského nátlaku - jde např. o Sněží, Katovnu nebo Na hraně. Jak chce Rada tato podezření rozptýlit, když s výsledkem analýz nikoho neseznámí? Nebo se snad kritici nemýlí a místo o hodnocení jde v prvé řadě o sankci za nekonformní politické názory?

Z výše uvedených pořadů mohu potvrdit pouze dva. Pořad Na hraně nebyl zadán k posouzení. Posudky pořadů Katovna a Sněží budou předány GŘ a jsem přesvědčena o tom, že právě u těchto pořadů by Rada ČT měla pochopit, že právě jen zveřejněním posudků vyvrátí toto účelové nařčení. Není možné nadále dovolit, aby se hloupost, neprofesionalita, povrchnost a podprůměrnost vydávaly za nekonformní politické názory a autory těchto pořadů vydávat za oběti politického nátlaku.

NOTE (FOR OUR ENGLISH READERS ONLY):
Hurontaria Bulletin in English is here . It contains the review of Tom Koch's book AGE SPEAKS FOR ITSELF (Silent Voices of the Elderly), excerpts from our new Hurontaria electronic book ALL THE BELLS FROM HELENA (from the edition KNIHY OFF-LINE) and other news.